Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. kapitola (T-B)

31. 8. 2016

Tak se mi konečně povedlo přidat staré povídky a snad už je to v pořádku. Takže je zase na čase věnovat se těm novým.

Tuto kapitolu ráda věnuji všem, kteří mi poskytli pomoc s Prázdninami a Lordem.

Také bych chtěla poděkovat na opravu Rézi, která mi tímto ušetřila značnou část času, kterou jsem se mohla věnovat jiným činnostem.

Další kapitolu se pokusím přidat hned, jak to bude možné.

 

Užijte si poslední den prázdnin

ZaZo

 

14. kapitola

 


Nadopovaný lektvary, s adrenalinem v krvi, jsem ležel na ošetřovně a přemýšlel jsem, kdy se na mě ta příšerná ženská zase vrhne. Chtěla do mě nalít osmnáct lektvarů, ale Moody jí zastavil a snížil počet na čtyři.

I ty stačily. Uspávací lektvar doslova zakázal.

Brumbál se dostavil po hodině mého nic nedělání. Moody zatím mlčky držel u mé postele stráž a upřeně mě pozoroval. Rád bych mu viděl do hlavy, abych věděl, o čem přemýšlí. Uhádl, co se děje? Nebo jsem stále neodhalený? A co všechno vytušil?

„Harry, jak se cítíš? Vím, jak těžké to je, ale potřebuji, abys mi vypověděl, co se všechno událo. Mohl bys ten strašlivý zážitek znovu prožít?“

Asi by si šel něčeho šlehnout, kdyby zjistil, že ta bitva byla pro mě příjemnou vzpruhou. Kdyby nedošlo k vraždám, užíval bych si bitvu víc. Tak moc mi tu chyběla akce. Ale co se dá dělat. Nuda se musí přečkat a pak… až tohle utrpení skončí, budu mít možná akce až nad hlavu.

„Já, nevím, co bych měl popsat. Totiž, seběhlo se to tak rychle,“ pokrčil jsem rameny a snažil jsem se vypadat co nejvíce sklíčeně a zničeně. Risknul jsem nepatrný pohled na Moodyho. Vypadalo to, že se dobře baví… hm… copak asi tuší nebo snad už ví? Kdybych věděl, že neovládá nitrobranu, zkusil bych si to vyčíst z jeho mysli.

„Rozumím. Dovolil bys mi nahlédnout do tvé mysli?“

Mysli? Do MÉ mysli? Nikdy! Nepozvu do své hlavy zfetovaného idiota s fetišem na okna!

„Nahlédnout? Jak to myslíte? Jako… Voldemort? Ne, to teda rozhodně ne!“

„Nezneužil bych tvého pozvání, Harry. Jen bych se podíval, co se stalo, abychom měli jasnou představu o tom, co Lucan Amembry zamýšlel.“

„Proč se nezeptáte jeho?“

„Naneštěstí se bystrozorům nepodařilo jej dostat živého. Zdá se, že měl po ruce jed, který pozřel dříve, než se vůbec dalo této události zabránit.“

Jinými slovy, někdo to solidně podělal. A jediný důkaz, který měli, jsem byl já a moje vzpomínka. Jeje… tomu se říká smůla.

„No… to není dobré, že? Ale ne. Nedovolím, abyste mi udělal to, co Voldemort.“

Brumbál se zachmuřil. Bavilo mě to? Ano. Choval bych se jinak, kdybych měl lepší náladu? Ne. Nezapomněl jsem na to, jak mi zkontroloval hůlku. Moje slovo pro Brumbála nemělo váhu. Takže proč bych se namáhal? A nevěřil jsem mu, ani trošičku.

„Harry, vím, že mezi námi je to poslední dobou dost napjaté…“

Dost napjaté? To má absťák? Nebo… ha! Snape je ten dealer. Já to věděl – zase je sjetej. To je úroveň. Dost napjaté… tohle už dávno prasklo a rozhodně toho nelituju.

„… ale jde o tvou bezpečnost a tvůj život.“

Grrr…

Viděl jsem, jak Moody povytáhl obočí. Pochopil, na rozdíl od Brumbála, že tohle není věc, kterou bych rád slyšel.

Mlčel jsem.

„Harry, prosím, nenuť mě k razantnějšímu kroku.“

Zbystřil jsem. Co chce ten starý feťák udělat?

„Brumbále, já vás varuji!“ sykl jsem. „Nejsem bezbranné dítě. Pokud…“

„Pokud nebudeš respektovat Potterovo přání, odejdu z Řádu.“

Brumbál se ohromeně na Moodyho zadíval. „Alasto…“

Moody klepl silně holí o zem. „Respektuj přání druhých. Na tohle jsou zákony Albusi. Pokud nechce Potter dobrovolně poskytnout svou mysl, požádej o vzpomínku. Pokud ani to… sežeň si příkaz starostolce.“

Brumbál si povzdechl. „Alastore není třeba takovéto řešení. Harry. Je nezbytné, abychom pochopili, co zde tento vrah dělal.“

„Nadále budu jednat jen s bystrozory!“

To ředitele překvapilo. Bude si muset zvykat. Už jsem nebyl jeho šachovou figurkou. Jak moc jsem jím pohrdal.

„Harry…“

„Na to jste měl myslet ve vlaku.“

„Pokud je to pomsta vůči mně…“

Ano!

„Ne. Jen dodržuji zákony. Jediný, kdo má právo mě zpovídat, je bystrozor v aktivní službě.“

Hmm… mohl bych vyslechnout sám sebe? To by mohla být legrace. Budu potřebovat zrcadlo? Nebo mi bude stačit prostě jen mluvit sám se sebou v duchu?

Málem jsem se rozesmál.

„Harry, takovéto jednání není nutné. Bystrozoři tě jistě vyslechnou, ale pro potřeby školy by bylo dobré, kdybych aspoň tušil, co se zde stalo.“

Hahaha…

„Ne! A řekl jsem vám vše. Nemluvili jsme, jen na mě zaútočil.“

Brumbál si povzdechl a kývl hlavou. „Dobrá. Brzy tu bude některý s bystrozorů. Zůstanu zde jako tvůj právní zás…“

„NE! Nestojím o to. Nepotřebuji nic z toho.“

„Harry, právní zástupce je důležitý. Mohu usměrňovat tok otázek…“

Bla! Bla! Jako bych nevěděl, k čemu je právník dobrý, ale Brumbál? To už si strčím do pusy zbraň a vystřelím.

„… přijímáš?“

Sakra, na co se ptal?

„Ne.“

Brumbál si útrpně povzdechl. Trefil jsem odpověď správně.

„Dobře. Je to tvá volba, ale pokud ohrozíš někoho z Řádu, poneseš za to následky.“

Výhružky? No né… úplně se třesu. Feťácký úchyl mi udělá bebíčko…

Nakonec se zvedl a odešel. Pohlédl jsem na Moodyho. Ten se vážně bavil. Ani jeden z nás však nepromluvil.

O hodinu později se dveře ošetřovny opět otevřely a dovnitř vstoupil Kingsley a dva další. Znal jsem je podle jména Dawlish a Barker.

„Dobrý den,“ usmál jsem se klidně.

Kingsley vypadal zamyšleně a upřeně se na mě díval. Galeon za jeho myšlenky.

„Pane Pottere, rádi bychom pochopili, co se dnes vlastně stalo. Budete ochoten vypovídat ještě dnes a tady?“ nadhodil Dawlish a nepřátelsky si mě přeměřoval.

„Ano.“

Dawlish si pohrdavě odfrkl. Kingsley po něm loupl nepřátelským pohledem. Tohle se mi nelíbilo. Roztržky mezi bystrozory tu v tuhle dobu opravdu nepotřebujeme.

Rozestoupili se tak, aby na mě každý viděl a Kingsley začal s výslechem. Dawlish mu co chvilku skákal do řeči a než výslech to vypadalo jako bitva o moc a postavení. Moody to vše sledoval s klidem, ale podle jeho postoje bylo poznat, že je napjatý.

Díky této roztříštěné konverzaci mě nemohli na ničem nachytat. Bylo to zcela proti předpisům. Kingsley měl hrát hlavní housle a místo toho mu Dawlish podrýval autoritu, jak se jen dalo. Byla to vysloveně válka mezi bystrozory a já toho měl dost!

„Tak a DOST!“ štěkl jsem na ně. „Pane Dawlishi, buď se ptejte jen vy, nebo držte hubu. Odmítám nadále vypovídat, pokud se nepřestanete chovat jako malé dítě. Informace si pak zjišťujte, jak chcete. Ale dokud se bystrozorské oddělení nezačne chovat profesionálně, nepromluvím ani slovo!“

Tak a bylo ticho.

Kingsley na mě třeštil oči. Barker se s Moodym drželi, aby se nekáceli smíchy a Dawlish vypadal jako krocan před výbuchem.

„Pottere, vaše jednání přesahuje meze!“ vyjel Dawlish. A já mlčel.

Další hodinu se mě snažili donutit mluvit. Výhružky, prosby ani přesvědčování… neměli šanci.

„Toho budete litovat, Pottere. Pokud zemře další dítě, hodíme to na triko vám!“ vztekal se Dawlish.

Usmál jsem se na něj. „Nebojte se, Dawlishi,“ porušil jsem své slovo. „Já to zase moc rád, hodím zpátky na Vás. Ostatně… pravidla výslechu jste porušil vy sám!“

Dawlish zavrčel a naštvaně vyšel z místnosti.

Kingsley se na mě ustaraně zadíval. „Dobře, Vaše rozhodnutí i Vaši výpověď předám na patřičná místa.“

Kingsley s pokynutím hlavy odešel. Barker se na mě ještě zadíval.

„Mnoho štěstí, pane Pottere, budete ho potřebovat. Zvlášť, pokud si Dawlishe a Pastorka znovu nenakloníte.“

O Kingsleye jsem se nebál. Má výtka se ho zase až tak moc netýkala. Ale Dawlish skutečně vypadal, že mě brzy zabije.

„Co je ten Dawlish vlastně zač?“

„Idiot s nosem nahoru,“ zabručel Moody. „Bude ti dělat potíže, chlapče. Je to Popletalova loutka. Nikdy nebyl moc dobrý bystrozor.“

„Ale je dost vysoko.“

„Popletalova přízeň. Je to jeho pejsek.“

Hmmm…

„je něco, s čím bys potřeboval pomoci?“

Pátravě jsem se na něj zadíval. „Víte to…“

„Ano.“

„Jak?“

„Opominu fakt, že dítě těžko přepere vlkodlaka…“

„Nepřepral jsem ho.“

„Dal jsi mu zabrat, to stačí. A pak… mám mnoho známých…“

„Někdo mě práskl?“ zeptal jsem se překvapeně.

Moody se uchechtl. „Moje zdroje informací jsou moje zdroje informací.“

„Jak dlouho to sakra víte?“

„Od začátku.“

Já ho zabiju!

„Proč jste něco neřekl?“

„A přijít o tu legraci?“ ušklíbl se.

„Kdo další to ví?“

„Nevím. Já to nikomu neřekl, ale Pastorek není pitomec. Jistě mu to bude ležet v hlavě.“

Proč já? Proč…?

 

„Tímto zahajuji naši první, krizovou poradu. Co víme?!“ podíval jsem se po svých společnících. Arest pospával, Ra nepřítomně míchal kávu, Forest na mě koukal lehce vypatlaným pohledem a Kali vypadala lehce nervózně a netrpělivě. Jako jediná neměla nedostatek spánku.

„HEJ!“ vykřikl jsem, čímž jsem vzbudil trojici spáčů. „Porada, lidi.“

„No jo…“ zahučel Forest.

„Tak ať to máme za sebou,“ podotkl Ra.

Postupně jsme se zabývali každým případem. Španělsko, Rusko i Bradavice. Probrali jsme všechny varianty a zhodnocovali jsme výsledky.

„Takže, nějak…“

„Docela působivé,“ ozvalo se mi za zády.

„Moody?! Jak jste se sem sakra dostal?“

Pošuk pokrčil rameny, přejel všechny pohledem a přepajdal k židli, na kterou si sedl. „Nevšímejte si mě.“

Všichni jsme na něj třeštili oči.

„Nemáte náhodou něco na práci?“

To jako vážně?

„Naprosto chápu,“ zahučel Raul a podíval se přímo na mě. „Zcela. Už neřeknu vtípek!“

Zavrtěl jsem hlavou a raději jsem pokračoval.

„Takže, velitel má alibi, naše drahá svědkyně ne. Na další vraždu mají alibi oba, ale ani jeden, se nezdržel tak dlouho, aby se dal vyloučit mnoholičný lektvar. Následně ani jednoho neviděli a časový úsek mezi vraždou a jejich pobytem, je dostatečně dlouhý k přesunu. Nějaké nápady?“

„Ani ťuk,“ zahučel Ra. „Je to blbý. Máme mrtvoly, žádné důkazy. Forenzní nic?“

Kouknul jsem se do papírů a zavrtěl hlavou. „Nic. Celá ulice vysmýčená a přilehlé jsou přes den rušné. Příliš mnoho stop.“

„Mají ty holky něco společného?“

„Prostitutky. Jedna dobrovolná, druhá ne. Blondýna a bruneta. Jedna vysoká, druhá střední postavy. Štíhlá a podsaditá. Naprosté protiklady. Není se čeho chytit.“

Kali se zamračila. „Až moc, ne? Chci říct. Vypadá to, jako by to někdo chtěl. Naprostý rozdíl.“

Kývl jsem hlavou. „Je to až moc dokonalé. Žádné stopy, žádná možnost jak se chytit. Víme, že byly znásilněny, ale stopy spermatu se nenašli. Vše vypovídá o brutalitě a šílenství, ale je to…“

„Precizní,“ zavrčel Moody.

Tolik k - nevšímejte si mě.

Následně nám Moody kecal do porady téměř neustále. Ale nestěžovali jsme si. Naopak. Byl nám přínosem a jeho zkušené, znalé oko se nám hodilo. Posunul nás, když už ne v případech, tak aspoň v našich znalostech.

Po osmi hodinách, kdy už se skoro rozednívalo, jsme se každý rozešel. Já s Moodym jsme tak osaměli.

„Nejste špatní.“

To nebylo úplně to, co bych rád slyšel. „No… díky.“

Moody si odfrkl. „Na začátečníky je to hodně dobrý. Lepší?“

„Ano.“

„Máte se ještě hodně co učit. Kdybyste mě potřebovali, víš jak mě najít, že?“

Kývl jsem hlavou a díval jsem se, jak odchází. Byl to hodně… zajímavý den.

 

Seděl jsem na hodině přeměňování a dělal si poznámky. Zkoušky NKÚ se blížily, a i když se mě zase až tak moc netýkaly, nechtěl jsem v nich pohořet. Bylo by to strašně trapné. A pak ten výsměch od party. To tak. I kdyby mě to mělo zabít, budu mít ze všeho V.

Hodina netrvala dlouho a já se mohl odebrat na pokoj, kde jsem chtěl probrat několik složek, kouknout na pár poznatků a udělat úkoly. Běžný nudný den.

„Harry!“ zastoupila mi cestu Hermiona.

„Co se děje, Grangerová?“

„Chci s tebou mluvit.“

„Bacha, zase chtěj někoho zabít!“ uslyšel jsem. Ohlédl jsem se, ale to už se smáli všichni, a kdo ví, kdo tuhle poznámku řekl.

„Tak dost!“ ozvala se profesorka McGonagallová. „Kdo něco tak ohavného řekl?!“

Najednou byli všichni ticho a nikdo ani nepípl.

„Tak?!“

Opět bylo ticho.

Povzdechl jsem si. „Paní profesorko, já jsem nic neřekl a mám hodně práce. Mohu prosím odejít?“

„Byl jste dnes na ošetřovně?“

Ne!

„Ano, paní profesorko.“

„I tak si tam znovu zajděte a vemte si lektvary.“

Jednou vás zraní nájemný vrah…

„Dobře, mohu jít?“

„Ano. Tak znovu. Kdo to řekl?!“

Odebral jsem se na pokoj a ošetřovně jsem se zdaleka vyhnul. Zrovna jsem procházel složku z Ruska, když se otevřely dveře pokoje a dovnitř vtrhl Ron, následován Hermionou. Oba nesly poháry plné čehosi.

„Harry, tohle ti posílá madame Pomfreyová.“

Co jsem komu udělal?

„Díky.“

Podali mi je. Odložil jsem je na stůl a dál četl.

„Máš je vypít,“ podotkla Hermiona.

Jen jsem je vzal a všechny vylil z okna.

„Co to sakra děláš?“ vyjekla Hermiona.

„Vždyť jsi řekla, že je mám vylít.

„Vypít!“

„Aha, tak to pardon. Nerozuměl jsem ti,“ pokrčil jsem rameny a zase se zajímal o složku.

„Ty jsi takový pitomec!“ vyjela na mě. Jen jsem si odfrkl.

Lepší je být pitomec, než vlezdoprdelka.

„Dojdeme ti pro ty lektvary a ty je vypiješ, rozumíš?“

„Jasně, jasně… vyleju je, jak chceš.“

Hermiona dupla a odpochodovala. Ron jen přemáhal smích, ale vydal se za ní. Merline, někdy je život těžký.

Vzal jsem do ruky knihu, přečetl si nové poznámky a začal se bavit s přáteli. Tak moc jsem se těšil, až tohle všechno skončí. Až budu sedět ve své kanceláři, zapomenu, že existuje někdo jako Ron Weasley nebo Hermiona Grangerová.

Zrovna jsme probírali jak se vypořádat s problémem zvaným Moody, když dovnitř zase vtrhly ty dvě přerostlé štěnice.

„Co zas?“

„Lektvary!“ sykla Hermiona.

Protočil jsem oči. To to snad budu muset vypít, aby mi dali pokoj…

Povzdechl jsem si a prostě to do sebe nalil. Bylo to odporné, nechutné a zvedal se mi z toho žaludek.

„Spokojená?“ sykl jsem na ni.

„Naprosto,“ nakrčila nos nahoru a odešla.

Ron se na mě zamračil, ale mně to bylo jedno, protože se mi začala motat hlava a bylo mi děsně zle.

Zajistil jsem knihu a pak všechno ztmavlo.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jeee!

(Lucy, 11. 9. 2016 20:46)

Pozrimeže... náhodne sem juknem a čo nevidím , Novú perfektnú kapitolku... chudáčik Harry bude ešte srandaa :D Rýchlo další diel :P

Jupiiiíjou

(Cassia, 1. 9. 2016 12:54)

Waaá, som touto kapitolou úplne nadšená, ostatne ako vždy. To s tými elixírmi si musím zapamätať, je to skvelý a šialene úžasný nápad:-). Aj keď.. Harry mal tie čo vypil najprv skontrolovať, to, že odpadol ukazuje, že to nemuselo byť dvakrát dobré. Moody tomu prispel dobre, som rada, že to aspoň trošku prasklo, bude ich kryť. Dumby je zas ako vzdy...no, idiotsky nechápavý. Pri vsuvkách s jeho... drogovaním sa stále rehlím ako blázon. Kde na tie napady chodíš, Zazo? Neviem si predstaviť, že by Rowlinej Potter mal takèto myšlienkové pochody..:-)Ok, začinam sa citiť ako šialenec, takze končím a tešim sa na ďalšiu dávku tejto geniality:-D.

:-)

(Domeenika, 1. 9. 2016 2:53)

Super, ze si pridala vsetky tie kapitolky :-)
Tak toto sa nam to riadne zamotava :-)
Som zvedava na pokracovanie vsetkych tvojich poviedok :-)