Prolog
Skanská říše byla velkolepá. Několik málo měst v sobě ukrývalo nejen domy obyčejných lidí, ale také bohatá panství, velkolepé chrámy či posvátná obětiště. I vesnice stála za pohled. Drobná dřevěná stavení s povětšinou slaměnými střechami působily vždy útulně. Pole i lesy zdejší lid pečlivě obhospodařoval a nikde nebylo vidět nedostatku.
Král Lernoa byl sice sobecký, malicherný a ješitný. Nemyslel na nikoho jiného, jen sám na sebe. Dokud měl všeho dostatek, problémy lidu jej nezajímali. A že bylo problémů mnoho. Kupříkladu loupeživé bandy na hranicích, či nepřátelské lodě křižující moře na jihu království. Vojsko však zatím dokázalo udržet pořádek a lid tak neměl důvod k velké nelibosti.
Snad jen daně, které nebyly malé, jim činili nemalé potíže. Král Lernoa potřeboval hodně peněz nejen sám na sebe, ale také i pro své velkolepé večírky a obřady. Nikdo si však netroufal krále napomenout z marnotratnosti. Nemoci, neúroda i zkázonosné přírodní živly se jakoby vytratily. Bohům se, jak lid věřil, královy večírky líbily natolik, že netrápily lidi svými rozmary. Díky tomu byl nakonec král oblíbený a lid v důsledku spokojený.
Jenže léta plynula. Král Lernoa se změnil z nezkušeného mladíka ve zkušeného muže a z něj pak v moudrého sobeckého starce. Kdysi mladou tvář nyní zdobily hluboké vrásky, unavené krvavé oči a vybledlé rty. Černé husté vlasy prořídly a nakonec zbělely. To vše dosvědčovalo, že ani oblíbenec bohů neujde smrti.
Obyčejný lid tato znamení neviděl. Jak by mohli. Nikdy se s králem nesetkali. Dvůr byl však neklidný. Král měl za život mnoho milenek, ale ani jediného syna či dceru. Nebyl následník trůnu. Král se proto narychlo oženil s mladičkou šlechtičnou, od které očekával syna. Ale brzy bylo zřejmé, že mladá královna svůj úkol nesplní. Král umíral a šlechtici se začínali na trůn dívat s dravou lačností.
Lernoa však nehodlal odejít z tohoto světa bez posledního slova. Vždy měl vše pevně ve svých rukách a jeho rozkazy byly bez váhání plněny. Očekával, že se tak stane znovu. Neměl sice dítě, ale hodlal to napravit tak, že sám si zvolí svého nástupce. Učinil tak. Vyvolil mladého šlechtice, lorda Arleje.
Arlejovi bylo stěží dvacet let a byl stejně jako král milovníkem bujarých večírků. Na rozdíl od krále však byl důvěřivý, lehkomyslný a naivní. Takový král by se zamlouval nejednomu nižšímu šlechtici, který by doufal v ovládnutí krále. Nezamlouval se však mocným šlechticům a zvláště pak možným následníkům trůnu. Nejvíce nespokojený byl otec mladé královny Iviry, který očekával, že trůn spadne do klína jeho rodu. A tak se jednoho dne stalo, že před krále přišel posel s tím, že vévoda z Ortainu, královnin otec, chystá vojsko, aby se zmocnil trůnu násilím. Lernoa byl zprvu šokován, nakonec však převládl hněv. Svou ženu Iviru nechal odvést do svého domu v horách, kde byla uvězněna. Sám pak začal chystat vojsko, aby ubránil trůn.
Prostý lid si však těchto nepokojů téměř nevšímal. Vojsko se vždy drželo poblíž krále a nacházelo se ve větších městech. Některé vesnice měli vlastní domobrany, které měly povinnosti vůči králi, ale ty povolány nebyly. Král nevěřil, že jich bude třeba.
Obě armády byly podobně veliké. Vévoda z Ortaine byl sice vlivný a bohatý, ale ani to nestačilo, aby přiměl lid obrátit se zády ke svému králi. Velmi se obávali hněvu bohů, kteří Lernoa dle jejich přesvědčení milovali a ochraňovali. Vévoda z Ortaine tak musel vytáhnout proti králi velice rychle a doufat, že svému panovníkovi nedá dostatek času k nashromáždění armády.
Vojska proti sobě vyrazila. Hnal je spěch, lačnost i touha po uznání. Každé vojsko mělo určitý počet vycvičených vojáků Skanského království, rytířů urozené krve a žoldáků. Nejvíce žoldáků pak měl vévoda z Ortaine, ale ani král se nerozpakoval zaplatit potulným rytířům ze sousedních zemí za ochranu. Byl to však vévoda z Ortaine, kdo velel svému vojsku přímo. Král byl již příliš starý na to, aby pochodoval v čele armády. Nikdy tak nemusel činit. Vojskům vždy velel právě vévoda z Ortaine. Ten však byl nyní nepřítelem a tak král rozhodl, že vojsko povede jeho následovník, lord Arlej.
Takováto dvě vojska pochodovala několik dní, než se k sobě konečně přiblížila na dohled. Bylo to zneklidňující. Obě armády měli kolem dvou tisíce odhodlaných bojovníků. Síly byly vyrovnány a nikdo si nebyl jist tím, jak budoucí střed dopadne. Každý věřil ve své vítězství a nikdo si nepřipouštěl prohru.
Byl to však vévoda z Ortaine, kdo si zvolil lepší výchozí bod. Utábořil se na vrcholku jednoho kopce a hleděl na protilehlý vrcholek kopce, kde se nacházel jeho sok, lord Arlej. Ani jeden ze soků si však nevšímal vesnice, která se nacházela po jejich levé straně. Nestarali se o obyčejný lid. Jejich zájmem byla koruna, nikoli podřadní sedláci.
Vesničané si jich ovšem všímali. Ač toho dne konali svou práci svědomitě, starali se o svá zvířata, pole i rodiny, nyní v panice vše zahazovali a běželi se ukrýt do svých domovů. Ženy naháněly své děti a rychle jim hledaly vhodné úkryty, zatímco muži zaháněli dobytek do stájí a hledali dřevo na upevnění svých domovů. Ve velkém spěchu se sbírali a ukrývali potřebné potraviny.
Chaos a zmatek vládl vesnici až do okamžiku, kdy lidé uvěřili, že jsou v bezpečí. Přesto se nic nedělo. Slunce dávno zapadlo, když se tři nejstatečnější muži vydali zjistit, co se děje a proč se do sebe dvě znepřátelená vojska nepustila.
Jedním z trojice byl stařec, který si již dávno užíval na odpočinku. Býval to hospodář, kterému patřila pole nacházející se na budoucím bojišti. Jeho tvář byla plná bolesti a úzkosti, když se díval na svá milovaná pole, o která se léta staral a kde pásl svůj dobytek. Zatím byla tato území nedotčena, ale bylo zřejmé, že nakonec budou zničena znesvářenými stranami.
Stařec se jmenoval Rein. Byl drobnější postavy a léta tvrdé práce se na něm podepsala. Zdál se křehký a znavený životem.
Druhým byl statný řezník, který ve vesnici žil krátce. Kdysi dávno bydlel ve velkém městě, ale nakonec odešel se svou ženou do zdejších krajin. Vesnice se totiž nacházel jen pár hodin cesty od města a řezník si tak mohl kdykoli odejít za prací. Darnien, jak se řezník jmenoval, se ozbrojil svou sekyrou. Byl mohutný a silný. Již několikrát se s někým porval, což dokazovalo několik jizev na tváři a pravé ruce.
Posledním byl Rendal. Nejstarší syn nejbohatšího zdejšího statkáře. Rendal se, k nelibosti otce, rozhodl stát obchodníkem. Ač se mu nevedlo tak dobře, jako jeho otci, stále se svého snu nevzdal. Byl z trojice nejmladší. Stěží oslavil devatenácté narozeniny. Kuráž mu však rozhodně nechyběla. Měl tmavé vlasy, šedé oči a štíhlou pružnou postavu. Jeho upřímná tvář v každém vzbuzovala důvěru, ale byl to prohnaný lišák.
„Kdy už sakra vodtáhnou,“ zabručel Darnien. „Copak tu budou dělat randál až do Války válek?“
„Hmmm… řekl bych, že jo,“ pokrčil rameny Rendal. „Dyť eště ani nezačali,“ zavrtěl hlavou. „Dyť se na to podivej. Jen na sebe zíraj a nic.“
Rein zavrtěl hlavou. „Byl bych raději, kdyby jen zírali,“ zamumlal a povzdechl. Z trojice měl nejvyšší vzdělání on. Uměl jako jediný ve vesnici číst i psát. Kdysi dávno jej jeho otec přihlásil na studia ve městě, kde se něco málo naučil. Díky tomu měl ve vesnici vysoké postavení, ač nebyl nejbohatším. „Jejich řádění zničí veškerou úrodu.“
„Tobě zničej úrodu,“ utrousil Rendal.
„Věř mi, chlapče,“ prohlásil Rein. „Oni se nezastaví. Už jsem viděl za svůj život hodně věcí. Bitev jsme tu, pravda, mnoho neměli, takto blízko ještě nikdy, ale říše byla již párkrát napadena. Sám jsem v jedné válce bojoval. Bitva se nevede jedním směrem. Jednou na sebe útočí tak, jindy zase onak. Než se nadějeme, bude okolí zcela zničené.“
Darnien vyhodil svou sekyrou do vzduchu, aby ji obratně v letu zachytil. „Co budem dělat, když tu všecko zničej? Z čeho jako budem jíst? Kdo nám ztráty nahradí?“
„O to se oni nestarají,“ podotkl smutně Rein. „Je zajímá jediné, jejich spor. Budou spolu bojovat, pokud se ovšem nedohodnou a neuzavřou smír.“
„Je to možný?“ nadhodil s nadějí v hlase Rendal, který se nyní ustaraně zadíval na pozemky svého otce. „Že se dohodnou a zmizej?“
„Podle toho, co je jejich spor. Ale moc v to nevěř, chlapče. Jsou to veliké armády a nemyslím, že by se hodlali uklidnit,“ vzal oběma mužům naději Rein.
„Patřilo by jim, aby se pobili,“ zabručel znechuceně Darnien. „Čím nakrmíme ženy a děti? Co budem dělat, až tadleta chátra vodtáhne? Jak budem žít a z čeho? A z čeho zaplatíme daně? Ta zazobaná sebranka dycky všecko sebere a nám nezbude nic…“ rozčiloval se. Jeho statná tvář nabírala rudý odstín hněvu. „Riskujou naše životy pro nějakej pitomej spor a ještě nám vemou jídlo? Kéž by si je Serth vzal do své říše!“
„Taková slova vol opatrně, Darniene. Nikdy nevíš, kdo tě uslyší,“ sykl Rein a znovu se zadíval na armády. „Jejich spor není náš problém a nezastavíme je. Nezbývá nám, než se připravit na obnovu vesnce. Uskladníme všechno, co půjde. Zima bude letos velmi dlouhá, ale společně to zvládneme. Ať nikdo nevychází, dokud neodtáhnou. Nejsou tak daleko, jak se zdají a děti nemusí vidět všechno.“
Rendal přikývl, ale Darnien sevřel svou sekyru natolik pevně, až mu zbělely klouby. Nesouhlasně se na Reina zadíval. „To nebudem dělat nic?“
„A co bys chtěl dělat?“ nadhodil Rein. „Vběhnout tam a domluvit jim? Ty? Kdyby s tím někdo moh‘ něco udělat, udělal by. Vidíš ty prapory? Ty jsou krále. Králi nedomluvíš. Raději udělej něco užitečného. Vezmi si pořádnou sekyru a přines nějaké dřevo, nebo byliny. Přijde na jiné myšlenky.“
Darnien se na Reina znechuceně podíval, ale pak si povzdechl a přikývl. Beztak měl Rein pravdu. Zastavil se doma, aby zkontroloval svou milovanou ženu. Spala. Drobná hnědovlasá mladá žena vypadala ve spánku mírumilovně a Darnien se neubránil úsměvu. Nahnul se, upravil manželce pokrývku. Chvíli se na ni díval, aby se pak otočil a odešel.
Jeho cesta vedla přímo do lesa nacházející se na jihu vesnice. Les nebyl zpočátku nijak hustý, ale později se stával temnějším a temnějším. Darnien však mířil do té lepší části, kde se nacházelo mnoho bylin.
Darnien byl myšlenkami jinde, přesto šel po paměti bez jediného zaváhání. Zastavil se až na palouku, kde rostlo nejvíce léčivých bylin. Darnien se hned pustil do sběru. Jeho žena byla léčitelka a tak měl znalost jednotlivých bylin, ač sám se o ně v mládí nezajímal.
„Zatracený zmetci,“ zabručel nakonec znovu naplněn vztekem. „Kéž by je Serth…“ potřásl hlavou a dál pracoval. Sebral deset dalších bylin, když se narovnal, aby si protáhl záda. „Kéž by Serth povolal své plameny a všechny je tam sežehl… uff…“ zaskuhral a znovu se protáhl, až mu v zádech zapraskalo. „Aspoň by byl vod nich pokoj.“
„Silná slova,“ uslyšel Darnien.
Řezník se prudce otočil a zděšeně se díval na pobledlého a vychrtlého starce. Muž se opíral o hůl a vypadalo to, že nemá dostatek sil, aby udělal byť jen jeden další krok. Přesto jeho hnědé oči měly podivnou záři, která Darniena znepokojila.
„Velmi silná slova,“ zdůraznil. „Plná hněvu, ale i strachu…“
„Kdo si, starče?“
„Jsem pouhý služebník našich bohů a pánů,“ podotkl stařec mírně. „Nemáš se čeho obávat,“ dodal ještě. „Jak vidíš. Jsem příliš starý na to, abych byl hrozbou pro někoho, jako jsi ty,“ poznamenal. Na okamžik se na sebe mlčky dívali. „Přišel jsem sem pro byliny. Stejně jako ty, jak se zdá.“
„Jo…“ kývl hlavou Darnien. „Sbírám tu byliny… pro ženu a ostatní vesničany.“
„Přidám se, pokud dovolíš.“
„Je to tu velký… patří všem,“ pokrčil řezník rameny.
Stařec se k němu přidal a začal sbírat byliny po jeho boku. Zpočátku pracovali mlčky, ale nakonec se stařec začal Darniena vyptávat na manželku, ostatní vesničany. Darnien mu neodpovídal. Nepovažoval starce za hrozbu, ale nikdy nikomu nevěřil.
„Nejste moc společenský, že?“ nadhodil stařec a upřeně se díval na Darniena díval.
„Hmmm,“ zamručel řezník a vložil byliny do sáčku. Měl vše, co bylo potřeba. Upevnil sáčky s bylinkami ke svému opasku. „No… ať vám bohové pomůžou,“ podotkl a chystal se k odchodu.
„Volal jsi Sertha, proč?“ nadhodil.
Darnien se zastavil. Otočil se a čelil starci. Hleděli si do očí.
„Ta vojska, že?“ nadhodil stařec a vzhlédl od bylin. „Budí strach. Ničí úrodu, přináší problémy… o vás se nestarají. Mám pravdu?“
Darnien se zamračil. „Vo co vám de?“
„O nic… jen… to co jste řekl, se dá zařídit.“
„Co se dá zařídit?“
„Aby to nebezpečí zmizelo. Serth je mocný bůh. Stačí jen správně požádat a…“
„Dost, starče!“ sykl řezník a znechuceně potřásl hlavou. „To je rouhání.“
„To je síla přežití,“ poznamenal muž a o svou hůl se opřel celou svou vahou. „Oni se na vás ohlížet nebudou. Serth je jediný z bohů, co může pomoci.“
Řezník si odfrkl. „Serth je bůh nenávisti a zkázy. Jak by…“
„Zkázy,“ přikývl stařec a umlčel Darniena. „Kněží neustále hovoří o Serthovi ve zlém. A proč? Protože vědí, že kdyby někdo spravedlivý a ušlechtilý povolal Sertha a požádal jej o pomoc, moc kněží by se vytratila. Neměli by nic. Peníze, moc… uznání. Co by byli? Lžou vám. Serth nepředstavuje zlo. Tvá sekyra,“ ukázal stařec z ničeho nic na Darnienovu sekyru. „Může pokácet strom stejně snadno, jako vzít někomu život. Jsi tedy zlý, když máš takovou věc? Nikoli. Zbraň neurčuje, zda je někdo zlý či dobrý, to určují jen naše činy a i ty nelze hodnotit. Pohleď na ta vojska… oni věří, že činí dobro… ale ty to tak nevidíš, že? Kdo má pak pravdu?“
Darnien se na muže zmateně díval. Jeho slovům nerozuměl. „Kdo seš?!“
„Mudrc, chceš-li.“
Darnien si odfrkl. „Mudrec,“ zabručel. „Mudrecové pořád jen mluvěj a mluvěj, ale nikdy nic neřeknete napřímo. Mluvíte jen v hádankách. Jak vám mám rozumět.“
Stařec se pousmál. „Správně je to mudrc,“ poznamenal poklidně, ale jeho ruce začaly netrpělivě poklepávat na hůl. „A věř mi, Serth by ti pomohl. Stačí jen jediné… rituál vyvolání. Stačí ti vraní oko a mateřídouška louhovaná ve zvířecí krvi. A oběť.“
„Oběť?“ podmračil se řezník.
„Zajmeš jednoho z vojáků a uprostřed kruhu tvořeného vraním okem a mateřídouškou mu setneš hlavu, zatímco povoláš Sertha.“
Řezník zděšení ucouvl. „Vražda… mluvíš o… nikdy bych nic takovýho neudělal!“ štěkl řezník. „Si blázen a hlupák, si vrah, ne mudrec!“
„Jen jsem poskytl radu. Jak s ní naložíš, je na tobě,“ pokrčil rameny stařec a opět se sehnul nad bylinami. „Ale považ tohle, muži,“ nadhodil a utrhl jednu z bylin. „Bude to vražda, až budete strádat hladem a zřejmě i umírat na nedostatek jídla? Nebo budete jen další mrtvá těla, jejichž smrt bude prominuta?“
Darnien uhnul pohledem. „Ne, mi to zvládnem. Nic se nestane,“ kývl hlavou a s tím se otočil a kvapně odešel. Starcova slova mu však ležela v hlavě. Nedařilo se mu jich zbavit. Neustále myslel na to, co by mohl udělat. Přemýšlel, zda by přeci jen ona oběť nestála za ochranu vesnice. Ale pokaždé tuto myšlenku zahnal s tím, že si nakonec poradí. Věřil, že nakonec spolu se svými přáteli a sousedy překonají všechny nesnáze. A to byli myšlenky s kterými nakonec usínal po boku své manželky.
Druhý den ráno se několik vesničanů dívalo, jak se armády pohybují, jak na sebe pokřikují a jaký hluk vydávají. Nic se však nedělo. Žádné potyčky. Jen čekání. Neklid se šířil krajem natolik, že jej cítila i zvířata.
„Tak to dál nejde,“ zavrtěl hlavou Rendal a postavil se vedle Darniena. „Nemůžem se starat vo úrodu a zvířata sou neklidná,“ rozhlédl se. „Raději bych, aby byl pokoj. Měli by vodtáhnout.“
Darnien jen přikývl a vzpomněl si na slova starce z lesa. Hned však potřásl hlavou. Opět se upnul na myšlenku, že společně se vesničanům podaří zvládnout všechna utrpení. Upevňoval se v přesvědčení, že žádat Sertha o pomoc je risk, který není potřebný.
„Nejsou klidný,“ poznamenal najednou Rendal.
Darnien vzhlédl. „Cože?“
„Koukej… nejsou klidný. Furt na sebe pořvávaj. Vůbec se mi to nelíbí,“ chmuřil se mladý muž. „Měli by táhnout do svých sídel a nevotravovat.“ Darnien mohl jen souhlasit. Nakonec se však všichni vesničané rozešli a začali plnit své povinnosti v bezpečí vesnice. Tak činil do pozdních hodin.
Začínalo se šeřit a vesničané se stále třásli z představy budoucího střetu. Nikdo nechtěl pomyslet na budoucnost. Všichni se jen modlili, aby vojska odtáhla a oni se mohli vrátit ke své práci na polích a pastvinách. Jejich činnosti a modlitby však najednou přerušil příjezd skupiny osmi jezdců v zářivých zbrojích.
„Haha… koukněte, koho to tu máme,“ zvolal jeden z mužů a seskočil z koně, aby popadl kolem pasu mladou dívku. „Copak děvče, nemáš zájem o pořádnýho chlapa, co?“
„Pusť ji!“ zvolal Rein a vydal se ke skupině mužů.
„Co ty chceš, dědku?!“ seskočil na zem další a po něm i ostatní. „Ona je naše, najdi si vlastní děvku na hraní!“ zasmáli se. Dívka zaskučela strachem a nejistotou. Pokusila se svému vězniteli vykroutit, ale ten byl silnější a její snaze se jen zasmál.
„Co pro vás můžeme, pánové, udělat? Jsme jen prostý lid, nemáme nic, co by vás muselo zajímat, a naše ženy nejsou k mání. Kurtizány jsou ve městě, zde jsou jen počestné ženy,“ prohlásil Rein klidně a upřeně se na muže díval. Jeho slova se však setkala s výsměchem.
„Ale… si snad mudrc? Nebo nějaký služební určitého boha?“ odfrkl si jeden z rytířů a přešel ke starci. Byl větší, než ostatní. Měl husté hnědé vlasy a jiskřivé modré oči. Na levé tváři měl drobnou jizvu.
„Jsem obyčejný statkář. Jako všichni zde. Pokud si přejete jídlo, můžeme vám jej prodat. I masa máme dostatek. Stačí si říci cenu,“ podotkl Rein. „Jsme nakl…“ rytíř jej uhodil do tváře a tím jej umlčel. Rein se svalil na zem a omámeně zaskučel. V uších mu zvonilo a hlava se mu točila.
Zmámeně sledoval, jak jej muž překračuje a kamsi kráčí. Viděl, jak druhý rytíř, který ukořistil jednu z vesničanek, táhne nebohou dívku k seníku. Ostatní se rozdělili. Jeho omámená mysl nedokázala pochopit, co se děje. Slyšel nářky, výkřiky, ale nechápal je. Pokusil se zvednout, ale stěží se udržel na všech čtyřech. Nakonec se však dostal do kleku, aby uviděl, jak k němu míří jeden z osmi rytířů. Rytíř měl ve tváři fanatický výraz. Jeho lačné oči sledovali kořist s krutou dychtivostí. Nikdo mu nebránil, když vytasil meč a napřáhl se k poslední ráně.
Smrt Reina způsobila více zmatků. Odevšad se ozýval křik a každý se snažil dostat z dosahu krvelačných rytířů. Ti, co byli skrytí ve svých domovech, ve strachu vyběhli ven, aby viděli tu zkázu kolem. Právě strach a zmatek nabudil rytíře do lačného běsnění. Muži toužící po krvi se pustili do vesničanů. Zabili ještě dva a tři zranili, než se objevil Darnien se sekyrou v ruce. Po jeho boku stanuli další a další vesničané. Měli, pravda, strach a nebyli si jistí tím, co dělají, ale zoufalství je donutilo jednat. Jedni měli kosi, jiní vidle, dva měli sekyry.
Darnien se na rytíře znechuceně zadíval, než si všiml své ženy. Jeho milovaná manželka ležela na zemi. Kolem ní byla kaluž krve. Měla potrhané šaty. Levé prso měla zcela odhalené a její krásnou tvář hyzdila sečná rána. Byla mrtvá. Darnien na mrtvou manželku šokovaně hleděl. Nemohl uvěřit tomu, co viděl.
Rytíř se rozchechtal. „Myslíte si, že se s námi můžete měřit? Že vám projd…“ Darnien hodil sekyru a trefil rytíře do obličeje tak zdatně, že muže na místě zabil. Krev vystříkla do všech směrů a skropila tak přihlížející. To všechny zchladilo.
„Cos to…“ hlesl Rendal a vystrašeně se na rytíře zadíval. „Zabijou nás… král nás…“ zajíkal se hrůzou. Darnien si však pranic z jeho slov nedělal. Okamžitě si vzpomněl na slova mudrce. A rozhodl se. S nenávistí v očích se rozešel směrem k rytířům, kteří okamžitě tasili meče.
„Všechny, vás zabijem. Tohle nenecháme jen tak!“ sykl rytíř s jizvou na tváři. „Tohle bude vaše zkáza. Váš konec. Budete litovat dne, kdy jste zabili našeho přítele.“
„Ne,“ zamručel Darnien. „Vy budete litovat dne, kdy jste sem přišli. Navěky toho budete litovat. Postarám se, abyste do konce svých dní neskutečně trpěli… a aby ty dny byly sakra dlouhý.“
Rytíři ztuhli, když se vesničané dali do pohybu. Nakonec se rozhodli ustoupit. Naskočili na koně a ujížděli pryč. Za sebou zanechali rozběsněné vesničany, zkázu a jednoho z druhů, který se věnoval ve stodole jedné z vesničanek, kde jej vesničané také nalezli. Muž se s kalhotami dole neměl jak bránit a tak byl snadnou kořistí. Dívka byla odvedena a ošetřena. Ne, že by si toho jakkoli všímala. Byla zcela mimo sebe.
„Ty… zaplatíš,“ sykl Darnien na uvězněného rytíře. „Dnes večer… dnes večer,“ zamumlal řezník a odešel ven. Byl v šoku, zcela pohlcen svým žalem a nenávistí.
„Co chceš dělat?“ doběhl jej Rendal. „Darniene… všechny nás zabijou…“
„Nikoho nezabijou,“ zabručel Darnien s tvrdou odhodlaností. „Už ne. Měl sem to udělat dávno. Měl sem ho poslechnout…“ zahučel. „Je to moje vina!“
Rendal se za přítelem ustaraně díval. Darnien se zastavil jen na tak dlouho aby chytil jednu slepici. Co se dělo dál, Rendal nevěděl. Věděl jen, že když zašlo o hodinu později slunce, byl Darnien pokrytý krví. V jedné ruce svíral mohutnou řeznickou sekyru a v druhé měl váčky s bylinami.
Rendal měl strach, když Darnien popadl svázaného rytíře a táhl jej k lesu. Několik vesničanů jej hned následovalo, nikdo se jej však nepokusil zastavit. Všichni měli strach, a když Darnien tvrdil, že zná řešení, věřili mu. Nic jiného jim nezbývalo.
Brzy byli v lese. Rendal, Darnien rytíř a pět dalších stálo na palouku, zatímco Darnien za pomocí bylin připravoval kruh. Když byl hotov, popadl rytíře, donutil ho kleknout a hlavu a trup mu přitiskl na starý pařez. Aby jej tak udržel, prudce mu dupl na záda. Rytíř se pokoušel bránit, bylo to však marné. Darnien jej nehodlal propustit. „Pozdravuj v zatracení, chátro,“ sykl Darnien a znechuceně mu plivl na záda. „Mocný Serthe,“ začal povolávat zvoleného boha Darnien. „Povolám tě z temnot. Pomoz nám v těžké chvíli tak, jak můžeš vyčíst v mé mysli. Mé srdce, má mysl… to vše je tvé.“
Rendal byl v šoku, když slyšel ta slova, proto reagoval tak pozdě a nebyl jediný. Ostatní jeho druhové také ztuhli.
„Ne, neděl…“ začal Rendal, ale bylo pozdě. Darnien se napřáhl a jedním mocným úderem setnul rytíři hlavu.
Krev se rozstříkla do stran v dokonalém kruhu. Vše, co bylo mezi bylinami, začalo zářit temně fialovou barvou. Rendal v hrůze ucouvl a šokovaně se díval, jak se fialová záře mění v jakýsi dým a ten dostává podobu odporného monstra.
Rendal v hrůze zaječel, když se na něj zadívala ta nejodpornější tvář, jakou kdy viděl. Ta tvář, se začala smát a pak, se v mohutném záblesku rozletěla pryč. Rendal stihl jen tak, tak uskočit, ale ostatní jeho společníci takové štěstí neměli.
Když temnota zmizela, Rendal a dva další byli jediní, co ještě byli naživu. Darnien ležel na zemi, hlavu měl v podivném úhlu a jeho nevidomé oči hleděly do dálky. Další vesničané byli rovněž mrtví. Jeden měl, stejně jako Darnien zlomený vaz, další měli sečná zranění na hrudníku. Krev však nikde nebyla. Jakoby jim ji z těla někdo či něco vysálo.
Rendal se odvrátil od úděsné scény. Pak si však vzpomněl na svou rodinu a zděšeně se dal do běhu. Mířil domů, aby se přesvědčil, že se jeho milovaným nic nestalo. Doběhl do vesnice velmi rychle, aby se šokem zastavil na okraji. Zděšením padl na kolena. Několik vesničanů žilo, ale mnozí, bohové ochraňuj jejich duše, byli po smrti. Výkřik, nářek a prosby k mrtvým milovaným. To bylo to jediné, co v daný okamžik slyšel. Přesto zvedl hlavu. Vojska z kopců mizela a zanechávala za sebou mnoho mrtvých druhů. Rendal se znovu podíval do zničené vesnice.
„Cos to proved…“
________________________________________________________________________________________________________Jak jsem slíbila, přidávám prolog k novému příběhu. Nemám pro něj zatím jméno, ale časem mě nějaký napadne. Chápu, že jste zklamaní ze smazání předchozích děl, ale nemohla bych pracovat s rozdělanou prací neustále na očích.
Co se týče posílání na maily... je mi líto, ale i když ony povídky mám, nemám v úmyslu je šířit. Prosím o prominutí a respektování mého rozhodnutí.
Co se týče této povídky. Nevím, kolik bude mít kapitol, nevím, kdy přibude další kapitola, ale upřímně doufám, že brzy. Ráda bych přidávala minimálně jednou za měsíc, ale uvidíme, jaké budou možnosti.
Užijte si zbytek víkendu
ZaZo
Komentáře
Přehled komentářů
Vyzerá to zaujímavo. Teším sa na ďalšiu časť.
Prolog
(Satiras, 16. 7. 2019 0:00)
Už dlouho se mi nestalo, že by mě příběh opravdu zaujal již první kapitolou a spíše jsem se vracela k dílům, které jsem již přečetla. Ale líbí se mi tvůj nápad, opravdu mám tvé psaní ráda. Tak jsem zvědavá co se z toho nakonec vyklube. Už předem se omlouvám, ale pravděpodobně nebudu moci psát komentáře ke každé kapitole. Ale budu se snažit. Občas mám pocit, že nemám čas ani na spánek :)
Je škoda, že si tvé staré povídky už nepřečtu. Byly jedny z mých nejoblíbenějších a většinou jsem se k nim vracela párkrát do roka, většinou o dovolené :) Předtím než jsem si přečetla tvůj prolog jsem četla nejdřív tvé oznámení o začátku, kde jsem tě poprosila o zaslání povídek. Pravděpodobně jsem měla nejdřív začít s příběhem, abych neotravovala :)
Budu se těšit na pokračování a snad se tvé představy vyplní ...
Re: Prolog
(zazo, 17. 7. 2019 22:17)Jsem ráda, že jsem zaujala a děkuji za komentář. Chápu, že nelze komentovat každou kapitolu. Sama mám omezený čas, takže tomu rozumím. Každopádně budu moc ráda, pokud někdy něco napíšeš, i kdyby negativní komentář. Nikdy nikdo neotravuje s ničím. Co se týče povídek, mrzí mě to, ale opravdu se je nechystám nijak šířit. Uvidíme, co přinese budoucnost, ale skutečně bych ráda udělal tlustou čáru. Třeba tě budou nové povídky těšit stejně ;).
ahoj
(hishito, 12. 7. 2019 19:32)
Ahoj, je sice škoda, že jsi předchozí příběhy smazala, ale třeba se časem dočkáme jejich pokračování.
Pokud to není tvá profese, je pochopitelné, že na psaní nemáš čas. A dokonce i spisovatelé mají někdy problém, že vědí, co chtějí do příběhu zařadit, ale neví, jak děj k té části své knihy posunout.
Tenhle příběh je velice zajímavý. Připadalo mi to, jako bych začínala číst nějakou knihu, které je zařazená mezi doporučované knižní novinky. Prolog je poutavý a budí zvědavost. Kdyby tento příběh později vyšel jako kniha na pulty, nepřekvapilo by mě to. Jen bych se usmála s: "Já to říkala."
Doufám, že se máš dobře a hodně štěstí při psaní.
Re: ahoj
(zazo, 14. 7. 2019 17:00)
Děkuji za komentář.
Netuším, co přinese budoucnost. jediné co vím je, že si přeji dál psát. Uvidíme, jak to nakonec dopadne ;).
Těší mě, že tě prolog zaujal, snad se ti bude příběh líbit i dál. Ráda bych psala minimálně jednou měsíčně, ale opravdu se tímto neživím, takže jsem odkázána na psaní po práci a to je někdy náročnější.
Přeji krásné prožití léta.
Original alebo Fanfiction
(Lillypotterml , 27. 7. 2019 2:19)