Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. kapitola (LzT)

31. 8. 2016

 

9. kapitola


Alarm probudil Siriuse z letargie. „Sakra,“ zaklel a seběhl do haly, kam se začali přemisťovat boje schopní členové Řádu, kteří právě nebyli v práci.

 

Siriusovi nebylo právě nejlépe, stejně jako všem ostatním. Nikdo nevěděl, jak se do Štábu dostal ten podivný člověk a ani nikdo nevěděl, proč ho Harry zavolal. Teď byl Harry pouhým prachem na podlaze.

 

Sirius i ostatní měli výčitky. Mohli tomu zabránit? Mohli s kouzelníkem bojovat? Brumbál byl podivně zamlklý, snad ho znal? Nebo taky ne? Věděl, co je zač? Jenže on jim jejich otázky doposud nezodpověděl a to už byl Harry pryč delší čas.

 

Nakonec jim vzorstla naděje, když jim profesor Kratiknot oznámil, že se jistě jednalo o jistý, velice starý a dávno již nepoužívaný, styl přemístění. Všichni najednou věděli, že Harry ten oheň přežil, ale žije nyní? A jak se má? Kde je?

 

Sirius si povzdechl. Chtěl Harryho najít, moc chtěl a také tak dělal. Každý den se tajně vytratil a pátral. Stejně jako ostatní hledal nějaké stopy… ale ty nebyli. Harry jakoby nebyl ani v Anglii ani nikde jinde a záhadného čaroděje, ještě ke všemu, nikdo neznal.

 

Sirius se vytrhl z myšlenek a podíval se po ostatních v míchnosti.

 

„Vy-víte-kdo napadl mudlovskou vesnici v Esexu,“ objevil se Bejnamin v krbu a hned se rozhlédl po svých Fénixech. „Kingsleyi povedeš útok a ty, Moniko, je budeš se svými krýt.“

 

Žena přikývla nervózně hlavou.

 

„Siriusi, Remusi, Tonksová, Dedalusi, Melanie, Regarde, Rogersi, Patriku, Rosline vy půjdete s Kingsleyem. Ostatní povede Monika. Nějaké dotazy?“ nadhodil.

 

„Jdeš taky, nebo budeš kecat?“ povytáhla obočí Tonksová.

 

„Jdu pochopitelně taky,“ zavrtěl hlavou, jakoby se Tonksová zeptala na nějakou naprostou hloupost.

 

„A budeš poslouchat Kingsleye nebo Moniku?“ nadhodila provokativně.

 

„Přenos, teď!“ vyštěkl a díval se, jak všichni mizí. I on se přenesl.

 

„Co to do tebe vjelo, Tonks?“ nadhodil Kingsley.

 

„Tohle dělal Pošuk,“ zabručela.

 

„Jenže ten tu není,“ poznamenal Remus a rozhlédl se po prázdné ulici. „Kde jsou?“

 

„Na konci téhle ulice,“ poznamenal Kingsley. „Regarde, Rogersi,“ podíval se na dvojčata, která se k nim nedávno připojila. „Jděte tudy,“ ukázal na boční ulici. „A buďte opatrný. Patriku, Roslin, vy jdětě tou druhou. Remusi, Melanie, na jih, kdyby náhodou. Dedalusi, Siriusi, nenápadně vyšlete pár kouzel a zkuste nějak zjistit, kolik je tu lidí. A my, Tonks, jdeme tudy,“ ukázal na ulici před nimi. „Sejdem se tu za pět minut. Nikdo nebude útočit. Musíme vědět, kolik jich je. Nebudeme si hrát na hrdiny, jasné?“

 

Všichni přikývli, až na Roslin.

 

„Všechny za tu dobu zabijou,“ zabručela nespokojeně.

 

„Jistě, takže zabijeme sami sebe,“ nadhodil Kingsley.

 

„Dělej si to jak chceš, ale já jsem proti.“

 

„Fajn!“ zavrčel Kingsley. „Ale teď tu velím já, takže zmlkni a dělej, co se ti řekne,“ poznamenal netrpělivě a vydal se hned rychle danou ulicí. Roslin zavrtěla hlavou a vydala se s přiděleným parťákem ulicí.

 

Kingsley dosáhl konce ulice a vykoukl za roh, aby se podíval na nádvoří vesničky. Tonksová se objevila hned velde něj a podívala se na něj.

 

„Něco tu nehraje. Nikdo tu není a není ani nic slyšet,“ zabručel Kingsley.

 

„Je to divný. Žádný křik, žádné výbuchy,“ pokrčila žena rameny.

 

„Třeba je to tichý útok…“

 

„Únos?“

 

„Je tu nějaký kouzelník?“

 

„Žádný, o kterém bychom věděli,“ hlesla.

 

Kingsley se zamračil, ale pak se přikrčil a začal přebíhat. Využíval stíny, aby byl vidět co nejméně a snažil se zahlédnout nějakého smrtijeda. Nakonec to vzdal a naznačil Tonskové, aby se vrátila.

 

„Našli jste někoho?“ nadhodila Tonksová.

 

„Nikde nikdo,“ pokrčil rameny Regard.

 

„Mudlové tu jsou a všichni klidně spí,“ podotkl Sirius.

 

„Asi už všechny zabili,“ ušklíbla se Roslin.

 

„Jistě, v tom případě to dost odflinkli a byli rychlejší, než jsme se dokázali přemístit,“ zavrčel Kingsley podrážděně.

 

„No asi jo, když se alarm spustil a teď už tu nikdo není.“

 

„Nebuď směšná,“ zavrčel Sirius.

 

„Tak já jsem směšná?“ odfrkla si žena. „A tys někoho našel?“

 

„Třeba je to planý poplach,“ pokrčil rameny Remus. „Vrátíme se?“ nadhodil.

 

„Vrácíme se… přesun!“ nařídil Kingsley a přemístil se jako poslední.

 

„To bylo ubohé,“ odfrkl si nový velitel Řádu hned, jak se objevili.

 

„Cože?“ nadhodila zmateně Roslin.

 

„Bylo to cvičení, samozřejmě,“ poznamenal s klidem a nevšímal si rozzuřených tváří. „Pastorku, ty přístě velet už nebudeš. S tvou rychlostí by vyvraždili celou planetu dřív, než bychom se stihli vzpamatovat. Roslin, myslím, že to dokážeš lépe, ne?“ nadhodil s úsměvem.

 

Žena přikývla a hrdě se usmála.

 

„Merlin nás chraň,“ zabručela Tonksová.

 

„Žádné dlouhé operace, musíme je okamžitě zastavit.“

 

„Jo, to z ní opravdu logicky,“ zabručel Sirius. „A když budou v bočních uličkách?“

 

Roslin se ušklíbla. „Musíme je zastavit… nemůžeme si hrát na schovávanou a oni jistě taky ne.“

 

„Tys ještě nebyla v bitvě, co?“ ušklíbl se Tichošlápek.

 

„Byla a ujišťuji tě, že přímý útok bude naprosto v pořádku.“

 

„To je sebevražda,“ poznamenal mírně Remus.

 

„Chráníme nevinné, ne sebe. A pokud se ti to nelíbí, vlkodlaku, můžeš jít,“ poznamenal velitel.

 

„Chráníme nevinné,“ zavrčel Sirius. „Ale taky, ty pitomče, se nemůžeme pozabíjet.“

 

„Co se to tu děje?“ vešel do hali Charles Potter.

 

„Vysvětli mu, proč se dělá kontrola okolí, než dojde k boji?“ zavrčel Sirius.

 

Charles se podíval na všechny kolem. „Není to snad jasné?“

 

„Je to zbytečné,“ vyjekla Roslin. „Zabijeme tím sposty lidí. Potřebují naší okamžitou pomoc.“

 

„Jenže mrtví jsme jim dost k ničemu, nemyslíš?“ zabručel Charles.

 

„Teď tady velím já,“ vykřikl Benjamin. „A já tvrdím, že o tomhle rozhoduje Roslin. Buď to akceptujte, nebo budete muset opustit Fénixův řád.“

 

‚Stará parta‘ se po sobě jen skepticky podívala. Nikdo však už nic nenamítal. Oni nemohli odejít. Ne po tom všem…

 

Další útok spustil alarm v deset hodin večer o tři dny později. Všichni se seběhli v hale a dívali se jeden na druhého, jak čekali na příchod velitele. Ten je rychle rozdělil a s povýšeným pohledem předával rozkazy Roslin, nové velitelce útoku. Kingsley stál opodával a ustaraně se díval na lidi kolem. Jestli tohle přežijí…

 

„Takže, připraveni?“ nadhodila Roslin a pevněji sevřela hůlku. Vydala se rázně ulicí a ani se neujišťovala zda jí následují. Vyšla z ulice a smetla kouzlem dva smrtijedi, kteří s výkřikem dopadli doprostřed náměstí, čímž upoutali pozornost všech.

 

Smrtijedů na náměstí bylo málo. Jen něco málo kolem patnácti.

 

„Na ně,“ rozesmála se Roslin a vyslala několik kouzel. Okamžitě se rozhořela menší bitva.

 

Kingsley měl proti sobě jednoho protivníka, kterého dával bez problémů.

 

„Serpensortia,“ vykřikl smrtijed, ale Kingsley jen znuděně mávl hůlkou a had zmizel.

 

„Caed,“ přišla z leva kletba a Kingsley se jen těsně vyhnul smrtícímu fialovému paprsku. Prudce se otočil a díval se na příchozích dvacet smrtijedů, kteří se potulovali v okolních uličkách.

 

„Scutum,“ vykřikl Kingsley a zablokoval čtyři kletby, které na něj letěli. Náraz nejenom zničil jeho vyčarovaný průhledný štít, ale také ten náraz pocítil v pravé ruce, ve které svíral napřaženou hůlku. Sykl menší bolestí a udělal krok stranou, přitom se také sehnul, aby se vyhnul dalším kletbám.

 

„Agger,“ vyjekl a před ním se objevila hliněná štěna, do které narazila kletba smrti. Val se okamžitě zřítil pod nárazem kletby, ale dala tak Kingsleymu čas schovat se za menší kašnu. Tam se rozhlédl. Kousek od něj ležela Roslin. Z úst jí vytékal pramínek krve a kus její ruky ležel o metr dál, než její tělo.

 

Kašna explodovala a Kingsley se musel skrčit.

 

„Další, přicházejí další!“ uslyšel odněkud a tak vykoukl zpoza kašny. Zbytečky Řádu, kteří ještě stály, couvaly před dalšími posilami smrtijedů, kteří je nelítostně tlačili dál.

 

„Deseco,“ uslyšel a díval se, jak se Sirius chytil za krvácející pahýl, který byl dříve jeho rukou a poroučí se k zemi. Remus se nad něj rychle sklání a zastavuje kouzlem krvácení, aby se pak napřímil a dal se znovu do marného boje.

 

Kingsley se vyřítil zpoza úkrytu a vyslal několik kouzel do řad smrtijedů, ale bylo to zbytečné, protože jeho pokusy byly hned zablokované.

 

Blokovací kletba ho donutila klopýtnout, ale i tak se dostal ke svým přátelům a podíval se na ně.

 

„Nezvládneme to,“ vyjekla Tonksová a podívala se úkosem na Siriuse, který ležel polomrtvý na zemi. „Musíme se odsud dostat.“

 

„Přemístění nejde,“ onformoval Remus. „Zkoušeli jsme to.“

 

„Jsme v pasti,“ zabručel Kingsley. „Musíme se tedy probít.“

 

„A Sirius, Roslin a ti další?“ vyjekla Tonsková a vyčarovala bič, kterým švihla dva smrtijedy.

 

„Nemůžeme se jimi zatěžovat,“ zamumlal Kingsley a potlačoval jakékoli emoce.

 

Tonksová se zajíkla, ale mlčela. „Pryč.“

 

Ale to už se smrtijedi rozprostřeli po celém prostoru a oni se ocitli ve středu jejich pomyslného kruhu.

 

„Tonks… snažte se oslabit nějakou stranu a pak utíkejte, jasné?“

 

„Ano,“ kývla, ale než stihla něco udělat, uslyšela vedle sebe výkřik bolesti.

 

Kingsley se otočil přesně ve chvíli, aby zaznamenal černou kletbu, která mířila jeho směrem. Měl dost času, aby jeho myslí proběhlo, co za kletbu to je a co dělá, ale štít už nestihl. Jen se díval a vnímal, jak do něj kletba naráží a pak pocítil bolest. Nevěděl, jestli vykřikl. Jediné, co ještě cítil bylo, jak dopadl koleny na zem.

 

Jeho mysl se dostala do jakési mlhy. Nevěděl kde je, kým je a ani nevěděl, co je to za rudou kapalinu, která se rozlévala kolem něj, jako malé jezírko. Nevěděl, co jsou ty podivné klikaté roury, které jsou nějak napojené na jeho tělo. Jeho mozek zkrátka nedokázal pochopit, že jeho břicho bylo rozpáráno kletbou z černé magie.

 

Nepřítomně se dotkl svých střev a pak upadl na bok. Obraz, který vnímal, začínal pomalu černat. Okraje černali a obraz se zmenšoval. Poslední co viděl, byla černá postava, která se prudce otáčela a hleděla někam za sebe.

 

 

 

Harry znuděně seděl na trůnu a díval se na bál, který právě probíhal. Teodor se vyhýbal, stejně jako ostatní nezadaní šlechtici, matkám nezadaných žen. Jen sem tam nějaký, který si chystal najít manželku, se jim snažil nadběhnout, ale nebylo jich mnoho.

 

Ženy naproti tomu se rozhlýžely a hledaly tu nejlepší partii pro svou dcerku. Mladé dívky se také činily. Mrkaly dlouhými řasy a natřásaly svými oslnivými šaty tak, aby si jich všiml nějaký hezký, bohatý a hlavně urazený mladý muž.

 

„Podívej se na ně,“ ušklíbla se Ariven. Harry se podíval na svou levou starnu, kde seděla jeho snoubenka na menším trůně. „Kolik jich asi dnes najde manžela? Co myslíš?“

 

„Pár jich najde štěstí, ale moc jich nebude,“ pokrčil rameny. „Je to první ples sezóny a pokud jsem správně pochopil, málokdy na prvním plese najde nějaká žena vyvoleného. Většinou to chvíli trvá. Muži se nechtějí hned ženit, drahá.“

 

„A kdy se tedy vezmeme?“ ušklíbla se na něj. Harry si povzdechl.

 

„To netuším.“

 

Ariven se ušklíbla. „Máš štěstí, že se do toho také nijak nehrnu,“ zazubila se a opět se podívala na bál. „Zdá se mi to, nebo Teodor skočil pod stůl?“

 

„To je vévodkyně De Foye. Její dcera, Oria, je támhle,“ pohnul hlavou a kývl na mladou šlechtičnu v oslnivých, třpytivých, fialových šatech. Byla to drobná blondýnka s fialovýma očima.

 

„Vypadá slabě.“

 

„Údajně je to jedna z nejlepších válečnic,“ pokrčil Harry rameny. „Vévodkyně by ráda dostala Teodora. Ale ten Oriu nechce.“

 

„Proč ne? Vypadá dobře a nemyslím si, že by Teodor věřil na lásku,“ podmračila se.

 

„Ne, ale věří ve svobodu,“ ušklíbl se na ní.

 

Ariven se zasmála. „Nechce se ženit?“

 

„Vůbec.“

 

„Měla jsem dojem, že má něco s Dinou.“

 

„To má,“ kývl zamyšleně hlavou. „Ale Dina se nechce vdávat, takže…“

 

Ariven zavrtěla hlavou. „Vlastně se jim ani moc nedivím.“

 

Harry přikývl a podíval se na parket. Rychle vyhledal Dinu, která tančila s Johnem. Ten se co chvíli nervózně otočil na nějakou starou matronu.

 

„A ta ženská, které se John bojí?“

 

„To je komtesa Zlatosrstá.“

 

Ariven vyprskla smíchy.

 

„Já vím, blbý jméno,“ kývl s úsměvem Harry hlavou. „Její dcera Malyi. Je ta holka v rohu s těmi hnědými šaty.“

 

„Při bozích,“ zahihňala se, když se podívala na dívku. Byla vysoká, šlachovitá a nevypadala nijak hezky.

 

„Je to nemehlo, aspoň, co jsem slyšel,“ pokrčil Harry rameny. Byl na hradě nějaký ten den a za tu dobu už se stihl seznámit s celým dvorem i s návštěvníky, kteří přijeli na každoroční ples, který se konal na zdejším hradě.

 

„To Teodor má lepší nabídku.“

 

„Ani ne. Ještě po něm jdou tři další, ale o nich je škoda se zmiňovat. Nejsou ničím. John má také daleko lepší nabídky, ale ty se ho nesnaží tolik uhánět.“

 

„John se chce usadit?“

 

„Nejsem si jistý, ale nárokuje si ho Dária.“

 

„Ano, viděla jsem, jak několikrát na některou něco vylila,“ ušklíbla se Ariven. „Zřejmě ještě nikdo nepochopil, že není nemotorná, jen prostě nechce dovolit, aby se nějaká kolem něj točila.“

 

Harry se ušklíbl a pokrčil rameny. Pozvedl ruku a za chvilku v ní držel číši s vínem. Sluha stál v pozoru vedle trůnu a čekal na další přání.

 

„Děkuji,“ podal mu číši, když dopil. „Děda si to očividně užívá.“

 

„Jen nechápu, proč je v tom koutě,“ zazubila se.

 

„Baví se na jejich účet. Určitě se mu líbí, jak jsou John s Tedem vynálézaví, co se týče útěků před vdavekchtivými děvčaty a jejich matkami.“

 

„Dinu jsem taky párkrát viděla někam utíkat.“

 

„To jo, je hodně žádaná,“ kývl halvou Harry. „A bude to tak do doby, než se zadají, nebo aspoň do doby, dokud tu budeme vládnout.“

 

Ariven pokývala hlavou.

 

„Už jsi zjistil, proč Teodor tak vyletěl na Řád?“

 

Harry se na ní podíval a ušklíbl se. „Nechce o tom mluvit, ale něco ho muselo pořádně vytočit, ještě jsem ho takhle rozzuřeného neviděl. A musím říci, že jsem čekal, kdy tam někdo umře na zástavu srdce. Rozhodně je nešetřil.“

 

Ariven se tiše zasmála. „Musím se přiznat, že bych to ráda viděla.“

 

Harry se oklepal. „Já ne a docelad dost nešetrně mě přemístil. Měl jsem co dělat, abych přenos ustál. Jen těsně jsem nespadl na roh stolu.“

 

Ariven se naklonila a vzala ho za ruku. „To bude dobré, uvidíš.“

 

„A co ty a škola?“

 

„Užívám si to. Je to zábava,“ poznamenala.

 

„O tom nepochybuju,“ zabručel, ale pak se usmál. „Co Hermiona a Snape?“

 

„Zatím nic. Myslím, že se Snape bojí. Je to jeho studentka.“

 

„Chápu,“ kývl hlavou.

 

„Máš dnes ještě nějaké povinnosti?“

 

Pobaveně se na ni podíval. „Ne.“

 

„To jsem ráda,“ zavrněla spokojeně.

 

V tu chvíli se rozletěla brána. Ve dveřích stál zaprášený, špinavý, ale hlavně uřícený voják. Doprovázela ho královská stráž a mírně ho podpírala, aby vůbec došel před trůn, kde, než aby poklekl, se spíše únavou svezl na kolena.

 

„Můj pane,“ zasípal.

 

Celý sál byl absolutně tichý, ale i tak se musel Harry naklonit, aby něco slyšel.

 

„Valimort.“

 

Harry zpozorněl.

 

„Otevřel brány. Všechny… všechny… všechny je zabil.“

 

Voják pozvedl hlavu a díval se znaveným pohledem na krále. „Pře-přežil jen jeden… ale je… je těžce…“

 

Harry ho rukou umlčel. „Voldemort otevřel brány k polodémonům?“ zeptal se jen. Voják znaveně kývl hlavou. Bylo vidět, že už dlouho se silami nevydrží. „Jsou venku?“ opět přikývl.

 

„Odvěďte ho do postele a postarejte se o něj.“

 

„Pane, co s tím zraněným kouzelníkem?“ zvolal jeden z vojáků osobní stráže. Harry znal jeho jméno jen povrchně, ale kdykoli si jej mohl vyčíst z jeho hlavy.

 

„Jakým kouzelníkem?“ zeptal se překvapeně. Byl myšlenkami jinde.

 

„Valimort vyvolal démony nedaleko Brány,“ poznamenal a nikdo už více vojákovi, kterého právě odváděli do pokojů, nevěnoval pozornost. „Mrtvá těla jsme spálili, nezaslouží si pohřbít,“ zavrčel. „Ale jeden to přežil. Ten voják ho přivezl sem.“

 

„Znáte jméno?“ zeptal se Harry.

 

Jeho osobní stráž zavrtěla hlavou. „Nikoli pane.“

 

„Jdu se na něj podívat, kdoví, kdo to je,“ zabručel Harry a vstal. Všichni mu hned vytvořili uličku a mlčky ho vyprovázeli pohledem.

 

„Pojďme.“

 

„Tudy, můj pane,“ naznačil mu směr a Harry vyšel ze sálu. Došel až na nádvoří, kde se srocoval dav, kolem několika ozbrojených, uřícených vojáků, kteří, spolu s vojáky hradu, drželi stráž u zraněného kouzelníka.

 

Harry přišel těsně ke smrtijedovi a podíval se na jeho bok, který byl pokryt krvý. Muž měl sice zranění obvázané, ale obvazy už prosakovaly.

 

Harry se nad muže naklonil a sundal mu masku smrtijeda. Ustrnul. „Zavolejte léčitele a okamžitě připravte nějaký z volných pokojů.“

 

Ani se neujistil, jestli jsou jeho rozkazy plněny. Věděl, že splněny budou. Místo toho se podíval důkladněji na muže, kterého moc dobře znal.

 

„Jak dlouho je v tomhle stavu?“ podíval se na vojáky. Ti jen zavrtěli hlavou, že neví.

 

„Jděte si odpočinout, tohle už zvládneme,“ usmál se na ně a díval se, jak vděčně odcházejí. Pak se rozhlédl a viděl poddané, kteří se na něj vyděšeně dívali. Moc dobře si byl vědom toho, že lidé oblouku se kouzelníků bojí. To oni je vyhnali před mnoha lety z planety Zem a donutili je žít na neobydlených planetách. Zabíjali tisíce jejich lidí jen tak a jejich příbuzné utiskovali.

 

Rozhlédl se a usmál se. „Všechno bude v pořádku. Neublíží nikomu zvás a i kdyby to měl v úmyslu, bude muset projít přeze mě a to se mu nepovede, to vám slibuji.“

 

Uklidnili se, ne o moc, ale uklidnili.

 

Pak se znovu otočil ke smrtijedovi. „Snape. Měl jste štěstí,“ poznamenal potichu a pak se podíval za přicházejícím mužem. „Gellerte,“ kývl mu na pozdrav a usmál se. Jeho lid si na Grindenwalda už relativně zvykl. Sice se ho ještě trochu báli, ale jakmile zjistili, že chce jen pomáhat a léčit, nechali ho a občas ho některý z chudých lidí požádal o pomoc při nějakém léčení. Grindenwald si nenechával platit, takže si jej lid brzy zamiloval, i když se ho ještě trošilinku báli.

 

„Nevypadá to moc dobře, ale přežije,“ poznamenal Gellert. „Odneste ho dovnitř,“ otočil se na dvojici sluhů. Ti hned splnili rozkaz a pak se obrátil zpět na Harryho. „Kdo je to?“

 

„Snape.“

 

„Dobře. K němu se budu chovat hezky,“ ušklíbl se.

 

„Já se půjdu vyspat. Zítra za úsvitu chci vidět to místo,“ poznamenal. „Ať jou všichni připraveni,“ podíval se na jednoho z vojáků. Ten jen kývl halvou, že rozumí a Harry se více starat nemusel.

 

Zítra skutečně vyjeli. Harry a Ariven za rozbřesku za doprovodu vojáků vyjeli zkontrolovat místo, které posloužilo Voldemortovi k vyvolávání.

 

„Tady, můj pane,“ ukázal na mýtinu vlkodlačí voják. Vjeli na mýtinu, která byla celá spálená. Všude byla popraskaná a zvrásněná země, jakoby byla vystavená obrovskému žáru. Stromy v okolí byly spálené, zuhalnětelé a hlavně mrtvé. V okolí nebyl jediný živočich. Všechno bylo mrtvé.

 

Harry seskočil z koně a přidřepl. Nabral do dlaně zem a nechal si jí protékat mezi prsty. Pak vzhlédl a zamyšleně se díval po okolí.

 

„Kolik těl jste tu našli?“

 

„Asi sedmdesát,“ poznamenal voják.

 

„A kde jsou?“

 

Voják se bez jediného slova otočil a vedl ho do lesa. Tam, na okraji, byla spálená hromada. Zápach spáleného masa se nesl dál od místa, kde Voldemort uskutečnil svůj hrůzný rituál.

 

„Takhle je nikdo nepřivolá zpět,“ zamumlala spokojeně Ariven. Harry s ní jen tiše souhlasil. Znechuceně přešel k hranici. Z toho zápachu se mu zvedal žaludek a rozhodně se mu to nelíbilo, ale nijak se tomu nebránil. Bylo to možná i dobře. Ariven měla pravdu. Nikdo je nyní nemohl povolat zpět.

 

Harry se naklonil nad hromadu a znechuceně couvl. Většina těl byla zuhelnatělá a nebylo poznat, kdo je kdo. Přesto mezi těly poznal Malfoye. Měl spálené vlasy a obličej popraskaný a zuhelnatělý. Přesto jedna strana jeho tváře byla uchráněna před žárem. Byl to odporný pohled.

 

Harry obešel hranici. Díval se na ty, které nenáviděl. Některé poznával díky popisu, některé díky znakům na špercích, které žár přežily. Díky jednomu šperku poznal Bellastrix Lestrenge. Ale jinak byla tahle smutná hranice jen hřbitovem lidí, kteří měli zemřít bez jména.

 

„Spalte ty těla tak, aby z nich nezbylo nic.“

 

„Ano pane,“ kývl hlavou vlkodlak.

 

Harry se vydal k Ariven. Ta se na něj klidně podívala. „Bylo od nich prozíravé je spálit, ale ne dostatečně. Takhle jsme to mohli vidět.“

 

„Klidně bych se o ten pohled připravil,“ zabručel Harry.

 

Ariven zavrtěla hlavou. „Takhle máš jistotu.“

 

„Jo.“

 

„A víš, co je zabilo.“

 

„To bych věděl i bez těch kousanců, které mají. Ty jsou, i přes ten žár, patrné.“

 

„Jak je na tom Snape?“

 

„Přežije,“ pokrčil rameny, jakoby mu to bylo jedno. A možná, že i bylo.

 

„Jedno nechápu. Proč teď? Proč to Valimort udělal teď?“

 

„Je král démonů, kdo ví, co se mu honí hlavou. Já třeba nepřišel na to, proč si začal, místo Valimorta, říkat Voldemort.“

 

„Myslíš, že to má nějaký důvod?“

 

Harry pokrčil rameny. „Všechno má svůj důvod, Ariven. A já bych ty důvody rád znal.“

 

Později toho dne stál Harry nad Snapeovou postelí a díval se na bledého muže. Nepatrný kus boku mu chyběl, ale i tak bude mít dost ošklivou jizvu. No, důležitější bylo, že žije.

 

Harry tam však nestál jen tak. Snape se začínal probouzet. Nejprve pohnul rukou a o chvilku později se mu zachvěla víčka. Pak se konečně jeho oči otevřely a Harrymu se naskytl pohled do černých očí.

 

Snape se nepatrně rozhlédl a pak se podíval na Harryho. Pozoroval ho.

 

„Jak vám je?“

 

Snape nepromluvil. Poznal lhostejnost z hlasu dotyčného.

 

Harry povytáhl obočí, ale nehodlal se ptát, dokud nedostane odpověď. Snape to po chviličce pochopil.

 

„Dobře,“ poznamenal klidným hlasem.

 

„Co si pamatujete?“

 

Snape se podmračil a pak sebou trhl. V očích se mu objevil strach a šok.

 

„Zdá se, že všechno, výborně. Co se stalo?“

 

Snape se na něj zděšeně podíval. Bylo zvláštní vidět na tomto profesorovi strach a ještě takové intenzity.

 

„Nejste v nebezpečí, profesore,“ poznamenal Harry. „Jen potřebuji vědět, co se stalo.“

 

„Potter,“ vydechl ohromeně. Nikdy ho takhle neviděl. Nikdy neviděl jeho pravou tvář a nyní se díval na muže, který byl v čele vlkodlačího království.

 

„Ano. Co se stalo?“

 

Snape váhal. Dlouho si ho měřil pohledem a pak začal mluvit. Vyprávěl, jak si je Voldemort zavolal k sobě na mýtinu ve Francii. Jak jim říkal, že se mají říznout, jak začal vyvolávat a pak vyprávěl jak praskla země a z ní začaly vylézat monstra, která se na ně vrhala. On sám se dal do běhu. Uviděl podivný oblouk a vběhl do něj. Pak si nic nepamatoval.

 

Harry se jen pousmál. „Děkuji. Nechám vás odpočívat,“ s tím se otočil a odešel.

 

Mlčky prošel chodbou a vydal se do trůního sálu. Tam na něj už čekali poradci a také musel zasedat při soudu. Zase došlo k nějakým tahanicím a on, jakožto nejvyšší vládce tohohle hradu a přilehlého městečka, je musel rozsoudit.

 

„Pane,“ objevil se Tesák. „Mluvil?“

 

„Ano. Zdá se, že je jich málo, ale to nic neznamená. Má mnoho spojenců, jak jistě víš.“

 

Tesák přikývl. „A my?“

 

„Večer zasedá rada, tam se rozhodneme co dál, ale já jsem pro boj. Voldemort nás nenechá napokoji.“

 

Tesák pokýval zamyšleně hlavou. „Podpořím vás.“

 

„Děkuji, Tesáku. Ale pokud dovolíš, mám jisté povinnosti.“

 

„Jistě,“ kývl hlavou.

 

Harry si povzdechl a podíval se za vzdalujícím se vlkodlakem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA