Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. kapitola (LzT)

31. 8. 2016

 

8. kapitola


 

Nevill nervózně hleděl na Harryho.

 

„Myslíš, že je to bezpečný?“

 

„Ne,“ odtušil.

 

„Tak proč to děláš?“

 

Harry se na něj otočil a ušklíbl se. „Je to sranda.“

 

„Ehm… může tě to zabít.“

 

„Snažíš se mi to znechutit nebo mě naopak povzbudit?“ povytáhl obočí.

 

„Odradit,“ povzdechl si.

 

„Jdeš na to blbě,“ ušklíbl se a skočil.

 

Nevill se vrhl k okraji propasti a díval se, jak Harry letí a prudce dopadá do kouzelné bezpečnostní sítě.

 

„Sakra,“ slyšel Nevill. „Ještě jednou.“

 

Mladý Nebelvír jen zavrtěl hlavou a díval se, jak se Harry zvedá a škrábe se zase zpátky nahoru.

 

„Myslíš, že je tohle dobrý nápad, jak se naučit přeměnu v draka?“ nadhodil Nevill nejistě a podíval se dolu.

 

Harry se na něj ušklíbl. „Chceš si to zkusit?“

 

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

 

„Přicházíš o hodně,“ ušklíbl se. „Papa,“ zamával mu a odrazil se. „Jupíííííííííííííííííííííí.“

 

Nevill si povzdechl a zavrtěl hlavou. S úsměvem se díval, jak Harry dopadá do sítě a strašně se u toho směje.

 

„Někteří lidi jsou pitomí.“

 

„FAKT NECHCEŠ?“

 

„NE!“

 

 

 

„Ahoj Rufusi,“ usmál se Harry, když byl večer zase na kontrole svých miláčků.

 

„Zdravím,“ kývl mu.

 

„Hele, jaký jsem byl, když jsem byl malý?“ nadhodil zvědavě.

 

Rufus se zamyslel a pak jen utrhl stéblo trávy a změnil jí na lahvičku. Pak si přiložil hůlku ke spánku a vytahoval jednu vzpomínku za druhou a to mu pak předal. „Požádej další, aby ti dali své vzpomínky, je toho jistě o dost víc,“ poznamenal s úšklebkem. „Ale byl jsi nemožný,“ utrousil.

 

„Já?“ řekl navinně. „Nemožné.“

 

„To určitě,“ odfrkl si Brousek a díval se, jak se Harry vydal na lov vzpomínek.

 

Když se pak vrátil do Bradavic a vešel do společenské místnosti, usmíval se. Zítra se měl hrát zápas Nebelvír proti Zmijozelu a nervozita byla značná. McGonagallová se s pohárem rozloučila a musela snášet neustálé narážky od Snapea.

 

Harry se vytratil do svého pokoje, kde si zabalil Kulovou střelu do vaku, aby nebylo vidět, jaké koště nese. Alice měla dávno jeho Kulový blesk a všechno bylo zkrátka připravené.

 

Ron vešel do pokoje s jakýmsi nervózním výrazem, ale tvářil se přitom celkem spokojeně.

 

„Zítra to vyhrajeme,“ uculil se Harry.

 

„Jo, to jo,“ kývl hlavou Ron a posadil se na postel.

 

„Už se nemůžu dočkat,“ ušklíbl se Harry. „Těším se na Snapeův výraz.“

 

„To bude stát za to,“ zasmál se Ron. „Třeba ho trefí šlak a bude po buzeraci.“

 

Harry se ušklíbl. „Kéž by.“

 

„Ale to se asi nestane, co?“

 

„Tu radost by nám asi fakt neudělal,“ zavrtěl Harry hlavou a podíval se na okno. „Doufám, že nebude hnusně a budou dobré podmínky.“

 

„Kéž by,“ hlesl Ron a podíval se na podmračenou oblohu. „Ale vypadá to na déšť.“

 

„Však se uvidí zítra ráno. Dobrou noc, Rone,“ usmál se Harry a lehnul si do postele. Za chvíli, když se ujistil, že všichni spí, vykradl se ven do společenské místnosti se všemi vzpomínkami.

 

V Komnatě nejvyšší potřeby si pak vytáhl myslánku, do ní vylil vzpomínky a ponořil se do nich.

 

 

 

„Stlejda Luf,“ vyskočil malý asi čtyřletý kluk na velitele bystrozorů, který seděl v křesle. Ten to nečekal a pod vahou malého kluka zahekal.

 

„Opatrně, prcku, nebo mě zmrzačíš.“

 

„Já jsem hodný,“ zahoupal nohama, které mu viseli ve vzduchu.

 

„Jistě, jak bych mohl pochybovat,“ utrousil ironicky.

 

Harry se na něj usmál a seskočil na zem. „Půjdeme do zoo? Plosím.“

 

Rufus Brousek se na něj nejistě podíval. „Budeš hodný?“

 

„Jo.“

 

„Tak dobře.“

 

Jen co vyšli ze dveří, se Harry vznesl do vzduchu.

 

„Harry!“ podmračil se velitel a chytil ho za nohu, protože už byl ve větší výšce, než kam by mohl velitel lépe dosáhnout.

 

„Ale mě se to líbí,“ zafňukal.

 

„Ale to nemůžeš.“

 

Harry semkl rty a přestal se vznášet. Spadl na velitele, který to nečekal a svalil se na zem.

 

„Jůůů… pejsek,“ vyskočil Harry na zemi a vřítil se do ulice.

 

Brousek vyjekl, když viděl, jak se na něj řítí neukázněný řidič. Viděl vytřeštěný výraz řidiče, který nestíhal zabrzdit.

 

Brousek vytáhl hůlku a vyčaorval štít. Auto se o něj roztřískalo. Než se však stihl více vzpamatovat, nabouralo se dalších pět aut. Ale hlavní bylo, že Harry byl bezpečně na druhé straně.

 

Jenže ten najednou ztratil o pejska zájem a vydal se na cestu zpět.

 

Brousek se díval, jak prochází kolem trosek a zničených aut.

 

„Tak jdeš?“ zazubil se na Brouska, který se nejistě díval na rozzuřeně mudli, kteří se k němu vydali.

 

„Utíkej do domu,“ špitl velitel a obezřetně se díval na jednoho ranaře, který vypadal, že někoho zabije a podle toho, kam se díval, bylo zřejmé, že Harrymu zbývají jen minuty života, pokud tomu Brousek nezabrání.

 

„Ploč?“

 

„Běž.“

 

„Neci.“

 

„Harry.“

 

„Ne.“

 

„To je vaše dítě?“ zeptal se muž, větší a statnější než byl Brousek a vypadal velice naštvaně.

 

„Ehmm… ano.“

 

Harry vykulil oči, když dostal Brousek pěstí. Pak se rozzuřeně podíval na muže. „Jsi zlý,“ a kopl ho do kotníku. Jenže použil magii, takže dotyčného poslal přes celou silnici, kde se roztříštil.

 

Brousek na to nejistě hleděl. „Tohle nedopadne dobře.“

 

Nakonec dotyčného odvezla nemocnice s třištivou zlomeninou kotníku, proraženou lebkou a zlámanými žebry. Auta dal Brousek do pořádku a všem pozměnil paměť. Ovšem byl natolik unavený, že se doplácal do obývacího pokoje a tam se svalil na pohovku.

 

„Stlejdo, já ci do zoo.“

 

Brousek jen otevřel jedno oko. „Raději až zítra,“ usnul.

 

 

 

Další vzpomínka byla Teodora

 

 

 

„To je hezký vlk,“ ukazoval Harry na smečku, která pobíhala v kleci zoologické zahrady, kterou si Harry nepamatoval.

 

„Ano, to je,“ kývl hlavou Teodor a usmál se na malého Harryho, kterému mohlo být mezi čtyřmi pěti lety.

 

„Dáš mě dolu?“ nadhodil a zavrtěl se, takže ho Teodor, který ho vyzvedl, aby lépe viděl, postavil na zem.

 

„Takhle nic neuvidíš,“ upozornil ho.

 

Harry se na něj zářivě usmál a rozeběhl se proti plotu.

 

„Harry, nech toho, ublížíš si,“ krotil ho s povzdechem Teodor a pak zbledl. Harry totiž do plotu nenarazil. Normálně jím prošel. „HARRY!“ vyjekl.

 

„Jůůů… můžu si je pohladit, tati?“

 

„Ne! Pojď zpátky.“

 

„Proč?“

 

„Harry!“

 

„Nechci. Chci si je pohladit,“ usmál se a otočil se k Teodorovi zády. Přešel k vlkovi. Ten na něj začal vrčet, ale pak začal být vlk zvědavý. Přešel k Harrymu, očichal mu tvář a pak ho olízl. Nakonec se mu zakousl do bundy a smějícího se chlapce odtáhl pod stromy, kde se kolem něj obtočil. Harry se položil, zabořil tvář do kožíšku a usnul.

 

Teodor to pozoroval s vyděšeným výrazem a byl v šoku. Jen pořád opakoval Harryho jméno, ale tak tiše, že ho nemohl nikdo slyšet.

 

Ovšem nevšiml si důležité věci. Harry prošel plotem jen díky tomu, že vytvořil jakýsi portál. Ten portál byl pořád otevřený.

 

Teodora ze strnulosti vytrhl až výkřik. Kolem se proháněl zbytek vlků. Lidé ječeli a nastal všeobecný zmatek. Teodora někdo povalil na zem a na něj skořil jeden mohutný vlk. Začal vrčet a díval se mu zpříma od očí.

 

Teodor se nemohl pohnout. Díval se na vlka a snažil se popadnout dech, který mu vlk svým skokem vyrazil.

 

Od jistého zranění, ho nakonec vysvobodil až výskřel. Vlk zavyl a zakolísal. Spadl z Teodora a ten se rychle vyškrábal na nohy. Couvl od vlka, ale hned nato vzhlédl a podíval se na spícího Harryho, kterého panikařící dav probudil. Mžouravě se díval na scénu před klecí. Vlk nebo možná vlčice, která Harryho hlídala, to pozorovala také, ale pak začala Harryho uklidňovat a chlapec zase usnul.

 

„Jste v pořádku?“ doběhl k Teodorovi ošetřovatel.

 

Teodor jen ukázal na Harryho. Ošetřovatel zaklel a vlezl rychle do klece. Včice vyskočila, postavila se před Harryho a začala vrčet.

 

Harry se na to zvědavě díval. Pak vyskočil a se smíchem proběhl další klecí.

 

„Harry!“ zaječel Teodor. Konečně se vzpamatoval a vyřítil se za ním. Přeběhl ke kleci a díval se, jak nad Harrym krouží sup. Harry byl ve voliéře mrchožroutů.

 

Harryho magie se opět uvolnila a ptáci byli volní.

 

Teodor konečně sáhl po magii. Kašlal na utajování. Prorazil klec, znehybněl ptáky a vřítil se k Harrymu. Chvíli na něj nesrozumitelně ječel, pak ho objímal.

 

„Tati… proč všichni křičí?“ nechápal Harry a díval se na ošetřovatele, kteří se snažili dostat vlky zpět do ohrady pomocí uspávacích šipek a pušek s uspávacími prostředky.

 

Teodor se na něj zvláštně podíval a pak si povzdechl.

 

 

 

Harry se vynořil z myslánky a zbytek si nechal na jindy. V duhcu stále viděl Teodorův zděšený výraz, když vběhl do klece. A také se mu vybavoval Brouskův výraz, když dostal pěstí.

 

„Já jsem vždycky hodný,“ zasmál se pro sebe, pak se však vydal do postele.

 

 

 

„Je tam půlka Řádu,“ poznamenala Ginny, která se vrátila zpět do šatny, spolu s Harrym, který obhlížel terén. Byly kupodivu ideální podmínky. Sice bylo stále zamračeno, ale pokud by zápas netrval dlouho, déšť by je neměl zaskočit.

 

„Asi se přišli podívat po tom masakru s Mrzimorem,“ zasmál se Harry.

 

„Nevěřili tomu, co slyší,“ zachechtal se Ron.

 

„Spíš museli poslouchat Snapea a toho museli mít plný zuby,“ ušklíbla se Ginny.

 

„Co si to tam šuškáte?“ vešel do šatny zbytek týmu.

 

„Jen komentujeme výrazy profesorů,“ zasmál se Harry. „Snape si je jistý tím, že vyhraje.“

 

„Tak ho vyvedeme z omylu,“ zasmála se Katie. „Máš?“ nadhodila.

 

Harry se ušklíbl a vytáhl koště z pouzdra.

 

„KDES TO VZAL?“ vyjekl Ron.

 

„PŠŠŠŠŠ!“ napomenul ho jak Harry, tak Katie.

 

„Dostal jsem ho k narozeninám od dobrého přítele, který má známé u nimbusu,“ zasmál se. „Tak jsem si řekl, že by to pro Malfoye bylo příjemné překvapení, co myslíte?“

 

„Harry?“ ušklíbla se Ginny. „Nejsi převlečený zmijozel?“

 

„Jistě, tos nevěděla?“ ušklíbl se Harry.

 

Zasmáli se. Měli výbornou náladu.

 

„Už se nemůžu dočkat toho výrazu,“ culila se Katie. „Malfoy bude mlátit hlavou do násady.“

 

Všichni se tomu zasmáli a za veselého štěbetání se začali připravovat. Pak se všichni nahrnuli kolem nejnovějšího koštěte a zkoumali ho.

 

„Neměl jsem možnost s ním zatím nějak moc létat, ale je to dobré koště a hodně rychlé. Kulový blesk při vyšších rychlost trošku zazlobí a je náchylný na prudký vítr. Taky nereaguje na magii kouzelníka. To tohle koště má vymakaný.“

 

Ron se na něj koukl. „WOW. Ty máš kliku, že ho máš,“ poznamenal se závistí.

 

„No, jak se to vezme,“ pokrčil Harry rameny. „Ale teď pojďte, je čas.“

 

Ještě jednou se zasmáli a vyšli ze šaten. Nebelvír je vítal, ale bylo cítit, že si sebou nejsou jistí. Hoochová se na ně usmála a pak vytřeštila oči a brada jí upadla někam do trávy. Koukala na Harryho koště a nemohla uvěřit tomu co vidí. Jakmile k ní došli, vytrhla mu koště z rukou a začala ho zkoumat, přičemž po očku sledovala Harryho, jakoby hledala, o jaký padělek se to jedná.

 

„ZDÁ SE, ŽE JE NĚJAKÝ PROBLÉM S KOŠTĚTEM KAPITÁNA NEBELVÍRSKÉHO FAMFRPÁLOVÉHO TÝMU,“ hlásil komentátor, který neviděl do obličeje Zmijozelům, kteří nebyli vůbec škodolibě pohrdlivý, ale šokovaní a ochromení.

 

Hoochová chvíli mlčky studovala koště. „Je pravý,“ vydechla a oči se jí rozzářily nadšením. „Po zápasu mi ho pořádně ukážeš,“ řekl vážně a podala Harrymu koště.

 

Ten se jen usmál a mrkl na Malfoye, který bublal zlostí. Nejen, že měli Kulovou střelu, ale také Kulový blesk. Ron měl nejnovější zameták a další měli jen o třídu nižší koště, než měl Ron.

 

„Připravte se,“ zavelele Hoochová.

 

„ZDÁ SE ŽE PROBLÉM BYL VYŘEŠEN A HRA MŮŽE ZAČÍT. KAPITÁN POTTER OPĚT ZVOLIL NEČEKANOU TAKTIKU, KDY SE SÁM VZDAL KULOVÉHO BLESKU, TAK UVIDÍME, CO NÁM NA KOMETĚ UKÁŽE DNES.“

 

Harry se ušklíbl.

 

„ZLATONKA A POTLOUKY JSOU VE VZDUCHU A HRA ZAČÍNÁ. V ČELE JE KULO… MOMENT. JAK JE MOŽNÉ ŽE KOŠTĚ, NA KTERÉM JE POTTER JE RYCHLEJŠÍ NEŽ KULOVÝ BLESK? TO… TO SNAD NENÍ PRAVDA… TO JE KULOVÁ STŘELA!“

 

Harry se škodolibě smál, když slyšel ty výkřiky. Jeho koště vystoupalo rychleji nad ostatní a pohyboval se velice rychle a s jasnou grácií. Tohle koště bylo jeho miláčkem stejně, jako jím byl kulový blesk. Nemluvě o tom, že chudinka prošla pod rukama Teodora Pottera, který z něj udělal dokonalý stroj. Byl rychlý a přesně reagoval na jakýkoli Harryho podnět a hlavně… i kdyby se ho někdo snažil proklít, měl by smůlu.

 

„NEBELVÍR DÁVÁ GÓL!“ ozvalo se nadšeně.

 

Harry se ušklíbl a díval se, jak Zmijozel jen lapá po dechu a nevěřícně koulí očima. Katie se proháněla se svými přítelkyněmi po celém obvodu hřiště. Odrážeči nedávali Zmijozelu šanci.

 

„A POZOR, PRVNÍ ÚTOK NA BRANKU NEBE… WEASLEY CAMRÁL ODRAZIL A KATIE BELLOVÁ PŘIHRÁVÁ JERKINSONOVÉ, TA WEASLEYOVÉ A JE TO GÓL. DVACET KU NULE PRO NEBELVÍR.“

 

Harry se culil a rozhlížel se po zlatonce. Zatím jí však nikde neviděl. Ovšem co viděl, byla agónie zmijozelské koleje.

 

„MALFOY SE ZOUFALE ROZHLÍŽÍ PO ZLATONCE, ALE TA ZATÍM NIKDE NENÍ VIDĚT. POTTER SE POKLIDNĚ VZNÁŠÍ O KUS DÁL A VYSLOVENĚ SI TUHLE HRU UŽÍVÁ,“ smál se komentátor. „DNES MÁ ZKRÁTKA NEBELVÍR SVŮJ DEN. A DALŠÍ GÓL ZE STRANY BELLOVÉ. JE TO JIŽ PADESÁT KU NULE. ZMIJOZELE VZPAMATUJ SE, JINAK TĚ TEN HRDÝ LEV PŘEMŮŽE.“

 

Harry si tuhle hru vysloveně užíval. Malfoyovi se vyhýbal a doslova si s ním pohrával. Když se moc přiblížil, přeletěl přes celé hřiště a tam se dál klidně vznášel. Nutno podotknout, že to zmijozelovi dost vadilo.

 

Malfoy se k němu zase přihnal a Harry se zatvářil soustředěně, rychle pobídl koště do nejvyšší rychlosti a řítil se přímo dolu. Malfoy ho hned napodobil. Byl blíž, než on a tak by to měl stihnout. Jenže žádnou zlatonku neviděl, takže… co to sakra Potter dělá?

 

Harry to centimetr nad zemí zvedl a řítil se po obvodu hřiště, přičemž špičkami bot pročísl trávník a zase to zvedl. Malfoy však takové štěstí neměl. Třískl sebou o zem. Nic se mu sice nestalo, protože zpomalil, ale i tak se trošku pomlátil.

 

Harry mu ze vzduchu zamával a odlétl stranou.

 

„PERFEKTNÍ UKÁZKA WRONSKÉHO FINTY, DÁMY A PÁNOVÉ. A CO SE TO DĚJE NA HŘIŠTI. JE TO UŽ SEDMDESÁT KU DESETI. A PROMIŇTE, OSMDESÁT KU DESETI. NEBELVÍR ROZHODNĚ SVÉHO SOUPEŘE NEŠETŘÍ. OUVEJ. TO MUSELO BOLET. ZMIJOZEL SE TEDY TÍMTO LOUČÍ S GOYLEM, JEDNÍM Z JEJICH ODRÁŽEČŮ, KTERÉHO DOSTAL, ODRÁŽEČ NEBELVÍRU, MORTIG.“

 

Harry zívl a protáhl se. Neviděl zlatonku již delší dobu a bylo mu to jedno. Byl krásný den, nikde se nic nedělo, Zmijozel prohrával a… zlatonka proletěl těsně kolem něho. Chvíli jí pozoroval a díval se, jak se za ní Malfoy žene. Harry se nenamáhal, protože moc dobře věděl, co by se mu mohlo stát.

 

„CO TO POTTER DĚLÁ?“ ječel komentátor a pak se zasmál, když se Malfoy pod náporem potlouku roztočil jak čamrdal a kus jeko koštěte odletěl kdovíkam. Pomalu začínal klesat, až dopadl na trávník. Harry naproti tomu přidal na rychlosti, vyřítil se za zlatým míčkem a snažil se ho dostat. Měli už dost bodů.

 

Zmijozel se mohl přerazit, aby se dostal k potloukům, snažili se mu létat do cesty, ale Harry se jim snadno vyhýbal a nezpomaloval. Zlatonka se mu neztrácela a madame Hoochová se mohla upískat, jak Zmijozelové zoufale faulovali. Harry na chvilku koště zastavil, když došlo k pokutovému hodu.

 

„STODESET KU DESETI,“ hlásil hned kometátor.

 

Harry se ušklíbl, natáhl ruku ke svému uchu a chňapl.

 

„POTTER MÁ ZLATONKU. NEBELVÍR VÍTĚZÍ DVĚSTĚŠEDESÁT KU DESETI!“

 

McGonagallová vyskočila na nohy a tleskala jako smyslů zbavená. Usmívala se zářivěji, než kdy jindy. Harry zatím přistál na zemi a hned se na něj sesypal celý tým. O chvilku později byl v objetí celého Nebelvíru.

 

„Harry,“ křikl mu do ucha Ron. „Koukni na Snapea.“

 

Harry nepatrně vzhlédl a musel se usmát. Snape na ně nevěřícně zíral a to takovým způsobem, že se musel smát. Za tenhle pohled to opravdu stálo.

 

Ve společenské místnosti bylo opravdu veselo. Skutečně si to užívali, když se ve dveřích objevila profesorka McGonagallová. Ve tváři měla přísný výraz a vypadala jaksi vyděšená.

 

„Pottere,“ protlačila se davem k hrdinovi dne.

 

Harry vzhlédl a hned vyskočil z křesla. Chvíli se díval na svou profesorku a narovnal se. Tohle se mu líbit nebude.

 

„Do ředitelny,“ řekla rázně.

 

„Co se stalo?“ ozval se Ron a zmateně se na ni podíval. I Harry na ní hleděl dost překvapeně, ale pak se najednou narovnal a nasadil odhodlaný výraz.

 

„Ať se děje cokoli, vysvětlí se to,“ pokrčil rameny. „Půjdeme?“ nadhodil.

 

Profesorka přikývla a odvedla ho k chrliči. „Citrónová poleva.“

 

Harry se ušklíbl a vystoupal spolu s ní na schody. Když byli vyzváni a vstoupil, byl Harry zcela klidný.

 

V místnosti byl jen Snape a Brumbál. Brumbál vypadal velice vážně a zamyšleně.

 

„Schůze,“ řekla profesorka. „Budou tam jen kmenoví členové Řádu.“

 

Harry jen kývl a vydal se s ostatními ke krbu. Chvíli se do něj díval, pak vzal letax a vstoupil. Za chvíli vycházel z krbu v ponuré místnosti. Vyděl Siriuse, Charlese, Remuse, Kingsleye, Tonksovou… prostě všichni staří členové. Jen dva byli noví. A pak tam stál sám velitel.

 

„Takže,“ ušklíbl se Benjamin. „Nechtěl jsem tohle rozmazávat před celým Řádem, ale nyní můžeme. Proč se nechceš stát členem?“

 

„Jak jsem už řekl…“ pokrčil rameny. Nadechoval se, že něco řekne, ale nebylo mu dovoleno.

 

„To jsme slyšeli. Chci znát pravý důvod!“ vyštěkl Benjamin.

 

Harry se na něj zamračeně podíval. „Jaký by měl být pravý důvod? Nechce se mi poslouchat někoho, koho neznám a jak jsem řekl, o tomhle rozhoduje můj otec,“ odsekl.

 

„Tvůj otec je mrtvej, pitomče,“ vyštěkla nějaká žena, kterou neznal.

 

„A vy jste?“ nadhodil klidně.

 

„Roslin,“ ušklíbla se.

 

„Nejsem pitomec, Roslin… a rozhodně není můj otec mrtvý.“

 

Odfrkla si.

 

„Harry,“ začal smířlivě Lupin, ale Benjamin ho rukou zarazil.

 

„Však on to dobře ví. Jen se nás snaží… odradit,“ ušklíbl se Benjamin. „Nebo se spíše snaží zamaskovat to, že je smrtijed, že?“

 

„Prosím?“

 

„Ale jen to nehraj,“ vyjekla Roslin. „Žádný jiný důvod, než tenhle není.“

 

Harry zavrtěl ohromeně hlavou. „Smrtijed? Ale…“ pak si povzdechl. „Otec je hlava mého rodu. Jsme silný a starobylý rod, kdyby chtěl, přijdu o magii. A o to nestojím. Jestli mě chcete za člena, tak si zajděte za ním.“

 

„Benjamine, on tomu… hm… věří,“ ozval se Kingsley. Hleděl celou dobu na Harryho a přemýšlel.

 

„Pcha. To si jen myslíš. Je to smrtijed,“ vyjekl fanaticky Benjamin.

 

„Mám otce zavolat?“ vrčel Harry.

 

Benjamin se rozesmál a sním i Roslin. Ten poslední, kterého Harry neznal, se na něj s úšklebkem díval a pčividně se dobře bavil. Další přítelíček Benjamina.

 

„Ale jistě. Jen si ho zavolej. Moc rádi ho zase uvidíme.“

 

Harry pokrčil rameny a zavřel oči. Myslí vyledal Teodora a požádal ho, aby přišel.

 

„No… kde je?“ řechtal se Benjamin a nevšiml si, že se za ním stahuje temnota.

 

Harry věděl, že jeho otce vycvičil Egyptský vyznavač boha strachu a boha temnoty. Své znalosti pak předal Teodorovi. Teodor tak ovládal magii temnoty a uměl vyvolat strach kdykoli se mu zachtělo. Když zuřil a neovládal se, dokázal údajně kolem sebe vytvořit takové pole strachu, že každý v jeho okolí trpěl, jakoby tam bylo hejno mozkomorů. Harry tohle ještě nezažil a ani to nikdy neviděl, ale Dina s Johnem už tu čest měli.

 

Teodor díky temnoty uměl cestovat na dlouhé vzdálenosti jako fénix a uměl se do ní zahalit natolik, že nebyl vidět. Ani s tím se Harry doposud nesetkal, ale měl podivný pocit, že dnes to pozná.

 

„Co ode mě chceš,“ ozval se podivný, hluboký hlas, který byl mrazivý a břitký.

 

Harry ochromeně hleděl na Teodora Pottera. Měl na sobě hnědý sametový hábit. Po nohou se mu plazily úponky temnoty, které jej sem přenesly a nyní čekaly na jeho rozkazy. Teodor sám vypadal děsivě. Jeho tvář byla stažená vztekem a znechuceně se díval na Benjamina. Jeho jindy klidné, vyrovnané, hnědé oči, jiskřily vztekem a ztmavly.

 

Harry s jistým uspokojením zjistil, že se Benjamin zděšeně krčí a neví co by měl říci.

 

„Ehmmm… ahoj tati,“ zahuhlal Harry a držel se, aby necouvl. Věděl, že by to jeho otce velice ranilo. Nikdy mu nechtěl ublížit ani ho děsit.

 

Teodor vzhlédl a podíval se na Harryho. To stačilo k tomu, aby se temnota ztáhla a místnost se více projasnila. Teodor vypadal jako vždycky. Klidný a vyrovnaný. Strach a děs zmizeli. Všem se ulevilo.

 

„Lišče,“ usmál se na něj s jakousi něhou. „Proč pak jsi mě volal?“

 

„Chtěl s tebou mluvit,“ ukázal na Benjamina. Ten ochromeně hleděl na muže před sebou. Jen otevíral a zavíral pusu.

 

„Takže?“ otočil se na něj. Bejnamin nadskočil a omdlel. Teodor se na něj podíval a povytáhl obočí. Pak se otočil. Brumbál se dobře bavil. Snapovi podivně cukaly koutky. Ostatní spíše hleděli na něj a nevěděli, co dělat nebo jak se zachovat.

 

„Takže? Co jste po mě chtěli?“ zajímal se dál.

 

„Mohu znát vaše jméno?“ nadhodil pobaveně Brumbál.

 

Teodor znechuceně ohrnul ret. „Brumbál,“ řekl to tak, jakoby měl v útech něco nechutného a teď to vyplivl.

 

Harry se mírně vydal k otci a vzal ho za ruku. „Tati,“ zašeptal. „Nezabíjet.“

 

Teodor si odfrkl.

 

„Chceme, aby se přidal k Řádu,“ ozvala se Roslyn. „A bojoval proti Voldemortovi tak, jak mu bylo předurčeno.“

 

Harry okamžitě uskočil. Teodor najednou vzrostl. Všechna světla zhasla a jeho magie se uvolnila do okolí. Mozkomor byl proti tomu, co nálsedovalo, příjemný a laskavý společník. Teodorova moc byla velká. Ne taková, jako Harryho nebo Voldemorta, ale Brumbála mírně předčil. A bylo to znát.

 

Kolem Teodora se okamžitě stáhla temnota, ale on sám pableskoval podivným světlem, které spíše děsilo, než že by nějak uklidňovalo.

 

Harry okamžitě pocítil vlnu strachu. Zpočátku si myslel, že se jedná o kouzlo, ale pak mu s hrůzou ještě větší, než dosud, došlo, že to není kouzlo, nýbrž Teodorova aura.

 

„JAK SE OPOVAŽUJEŠ?“ ozval se opět ten zlovolný hlas. Teodor hleděl na Roslin, která třeštila zděšeně oči.

 

„MŮJ SYN NEBYL PŘEDURČEN NIČEMU A NIKOMU. A CO CHCETE NEBO NE, JE MI UKRADĚNÉ. HARRY MÁ POVINNOSTI JINDE A BUDE JE PLNIT TAK, JAK SE OD NĚJ OČEKÁVÁ,“ prudce se na něj otočil. Harry se silou vůle udržel na místě a snažil se nedat najevo jakékoli nepohodlí, ale moc to nešlo. Sáhl tedy po telepatii, ale i tak věděl, že proti téhle síle strachu moc nezmůže. Teď už chápal, proč Dina občas poškládlila Teodora přezdívkou, Pán strachu a smrti. Myslel si, že si dělá legraci, ale teď měl dojem, že si legraci nikdy nedělala.

 

Pak se od Harryho odvrátil a přejel pohledem členy Řádu. „VAŠE MANIPULACE, VAŠE ROZHODOVÁNÍ MÉHO SYNA MÁLEM STÁLO ŽIVOT. MÍSTO NĚJ ZEMŘELI DESÍTKY LIDÍ V NESMYSLNÝCH BITVÁCH. MÁM TISÍCE DŮVODŮ K TOMU, VÁS ZABÍT, DOSUD JSEM TO NEUDĚLAL, ALE UJIŠŤUJI VÁS, ŽE JEŠTĚ JEDNOU NĚJAK OVLIVNÍTE CHOD VĚCÍ K HORŠÍMU A POZNÁTÉ POMALOU A BOLESTIVOU SMRT. JE VÁM TO JASNÉ A TY,“ otočil se prudce na Harryho. „TY PŮJDEŠ SE MNOU!“

 

Harry se ani nepohnul. Když Teodor natáhl ruku a řekl kouzlo, pouze vykřikl překvapením, když ho obalily plameny a přenesly ho pryč. Ale to Řád nevěděl. Mysleli si, že to podivné stvoření, spálilo jejich chráněnce na popílek.

 

Pak zmizel i Teodor.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA