Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola (LzT)

31. 8. 2016

7. kapitola

 


Teodor spokojeně pospával v houpací síti, která byla zavěšena mezi dvěma vysokými stromy.

 

„AHOJ!“ křikl mu někdo do ucha. Teodor se pouze lekl a ze sítě vypadl. Výbuch smíchu ho donutil vzhlédnout a podmračeně se díval na Dinu Moodyovou, která se nemohla přestat smát. „Kdyby ses viděl,“ posmívala se mu.

 

„Máš nějaký důvod, proč mě budíš?“

 

„Jo… Harrymu utekli griffini… asi tě zabije.“

 

„Utekli?“

 

„Jo… utekli.“

 

„Sakra… měl jsem je hlídat… kdy přijde John?“

 

„Za hodinu.“

 

„To bych ještě stihl do hračkářství pro plyšáky v životní velikosti, ne?“ nadhodil.

 

„A co s nimi?“

 

„No… dáme je do výběhu, ať se stará John.“

 

„Hm… myslíš, že to projde?“

 

„Ne, ale chytat se mi ty potvory nechce.“

 

„Máš štěstí, že tě Harry neslyší,“ zasmála se.

 

„Uch…“ rozhlédl se. „Pomůžeš mi?“ nadhodil.

 

Dina se na něj zvědavě podívala. „Jistě,“ kývla hlavou.

 

Za chvilku běhal Teodor po zahradě a chytal malá klubíčka nedávno narozených mláďátek. Taky byl blbý nápad kupovat Harrymu vejce, které se měly každým vyklubat.

 

Ovšem pokud byl Alex nesnesitelný, tihle ho překonali. Neustále si chtěli hrát a dělali pořád nějaké blbosti. Ještěže rychle rostli.

 

„Přidej,“ křičela na něj Dina, která se rozvalovala v křesle.

 

„Nechtěla jsi mi pomoct?“

 

„Pomáhám,“ křikla nadšeně. „Povzbuzuju tě,“ rozesmála se.

 

„Ti teda pěkně děkuju…“ hekl Teodor.

 

Najednou mláďata ztuhla a vyřítila se k bráně, která se začínala pomalu otevírat.

 

„NÉÉÉ… ZAVŘI!“ křikl Teodor, ale bylo pozdě. Na Harryho dopadala malá tělíčka a začala na něm poskakovat a lísat se.

 

Harry se rozesmál a postavil se. Mláďata kolem něj začala kroužit a poskakovat.

 

„Copak se to tu děje?“ zajímal se.

 

„Utekli,“ hekl zničený Teodor, který ztěžka dosedl do trávy.

 

„Hmm… tak se mi zdá… že náš cvičitel zlenivěl a jsi nějak tlustý, Teodore,“ zvedla se Dina a šťouchla Teodora do žeber. „Jdi na liposukci, to pomáhá,“ řekla s vážným výrazem.

 

Teodor jí probodl pohledem. „Rozhodně mám míň tuku v celém těle, než toho, co máš ty v zadku.“

 

„Co máš proti mému zadku?“

 

Teodor se jí podíval na pozadí a hodnotícím pohledem po něm přejížděl. „Chtělo by to tak půl hodinu liposukce a neměl bych proti němu nic… no… možná hodinu.“

 

Dina se na něj vážně podíval. „Co tím chceš říct?“

 

Harry kmital pohledem z jednoho na druhého a malá koťata griffina jej napodobovala.

 

„To, co jsem tím řekl,“ odtušil a zvedl se. Oprášil se a podíval se na rozhořčenou Dinu.

 

„Nemám… tlustý… zadek.“

 

„Jsi si tím jistá?“ nadhodil škádlivě.

 

„Naprosto,“ odsekla.

 

„No… iluze ti brát nechci, ale být tebou, bych se zamyslel.“

 

Harry se podíval na štíhlého Teodora a na Dinin zadek, který byl daleko menší, než většiny žen, které znal a pokoušel se nějak pochopit jejich nesmyslnou hádku.

 

„Tak poslouchej, tlusťochu, já na rozdíl od tebe dodržuji aspekty zdravého života. Běhám, jím mírně, piju málo, nekouřím… zatímco ty… piješ jak duha, neustále chodíš z jedné párty na druhou a neustále lezeš do bordelu.“

 

„Já asi přijdu jindy…“ ozval se Harry, ale nikdo ho nebral na vědomí.

 

„Pcha… ty a zdravý život?“ odsekl. „Běhat jsem tě viděl naposledy před deseti lety ty dva metry. O tom pití bych silně pochyboval, protože jsem ještě nezažil večer, kdy bys v opilosti po někom nelezla… a…“

 

„Tím chceš říct, že jsem dě…“

 

„Nechte toho!“ okřikl je mírně Harry.

 

„Harry?“ otočili se oba překvapeně.

 

Griffini nadskočili leknutím a rychle se scukli za Harryho zády do co nejmenšího houfu.

 

„Děsíte tady mrňavá mláďata,“ vyčetl jim.

 

„Uch… promiň, Harry, nechtěli jsme tě vyděsit.“

 

Harry Dinu probodl pohledem. Té došlo co řekla a zatvářila se nevinně.

 

Teodor protočil oči v sloup a okamžitě svého nevlastního syna objal. „Jak se máš? Co škola? Ještě pořád chodíš k té ženské?“

 

„Ahoj tati,“ pousmál se Harry a objetí opětoval. „Mám se fajn, škola ujde… ne, nemusím, ale myslím, že brzy zase budu muset k někomu… řekl jsem Řádu, že se k nim přidám jedině v případě, že dostanou tvoje svolení.“

 

Teodor se rozesmál. „A co oni na to?“

 

„Že jsem se zbláznil.“

 

Diana se zazubila. „Zase tě pošlou k psychiatrovi?“

 

„Myslím, že Benjamin tvrdil, že to dělám schválně, ale Remus ho začal ujišťovat, že ne. Nakonec někdo navrhl, aby mě poslali k Mungovi na hospitalizaci.“

 

Teodor se rozesmál o to víc.

 

„No, aspoň, kdyby se nám něco stalo, víme, že o tebe bude postaráno,“ zakřenila se Dina.

 

Harry se na něj podíval. „Nic se vám nestane.“

 

Teodor se s Dinou jen usmáli.

 

„Rádi bychom tomu také věřili. Jak se těšíš na Vánoce?“ zajímala se Dina.

 

„Fajn. Hermiona vás chce vidět.“

 

Oba dva se na sebe ušklíbli.

 

„To by mohla být zábava,“ utrousil Teodor.

 

„Jo… to by mohla,“ kývl hlavou Harry.

 

Teodor ho pocuchal a pak se otočil směrem k ohradě, kde je upřeně pozorovalo několik dospělých griffinů, včetně matky, která nakoupeá vejce snesla.

 

Harry vzal čtyři kuličky a odnesl je k ohradě, kde je pak položil na zem. Samice si je hned očichala a začala se o ně starat. Klubíčka byla očividně nadšená velikou péčí a užívala si tu nádhernou pozornost.

 

Harry se usmíval a pak se vydal k horským vlkům. „Už jste někdo přišel na to, co jim chybí?“ nadhodil starostlivě.

 

Teodor s Dinou mlčky zavrtěli hlavou.

 

Harry si povzdechl a posadil se na zem. Hned k němu dva vlci přiběhli a lehli si k němu. Ovšem po chvilce do něj začali strka čumáky a snažili se mu dostat do kapes. Harry zmateně vytáhl lístky bylinky, kterou pomáhal Nevillovi sbírat. Vlci se mohli přetrhnout, aby získali jeden lístek.

 

„Myslím, že jsi na to právě přišel, zlato,“ rozzářila se Dina.

 

Harry se na ní rozzářeně podíval. Jeho vlci budou mít vše, co budou chtít.

 

 

 

Harry měl celý den skvělou náladu. Co chvíli si prozpěvoval nějakou odrhovačku, až tím všechny kolem sebe přiváděl k šílenství.

 

Zrovna poskakoval po chodbě, když omylem vrazil do Snapea.

 

„Omlouvám se,“ usmál se na naštvaného muže před sebou.

 

„Jste arogantní, namyšlený spratek, jako váš otec.“

 

„Taky vás rád vidím profesore, hezký den,“ zamával mu odběhl. Snape s pusou dokořán koukal za tančícím chlapcem.

 

„Dobrý den, profesore, neviděl jste někde Harry?“ objevila se Hermiona.

 

Snape se na ní podíval a mírně se pousmál. „Před chvílí odskákal tímhle směrem,“ ukázal přes rameno na chodbu.

 

„Děkuji,“ usmála se sladce a jemně se dotkla jeho tváře. Hermiona se na svého profesora dívala s něhou. Milovala ho stejně, jako on miloval jí. Nešlo to jinak… za všechno mohla ta doba po smrti Siriuse, kdy se sblížili. Také se sblížili o prázdninách, kdy Snape hlídal jí i její rodinu.

 

„Zdravím,“ objevila se za rohem profesorka obrany a run. „Ehm… ruším?“ nadhodila se šibalským úsměvem a Hermiona se Snapeem od sebe odskočili.

 

„Ne… tedy… já… ehm…“ blekotala Hermiona.

 

„Zrovna jsem si chtěla popovídat s Brumbálem, ale ztratila jsem se, takže se asi vrátím,“ usmála se. „Nenechte se rušit,“ mrkla na ně a se smíchem odběhla.

 

„Proč mají dneska všichni tak hnusně dobrou náladu?“ zavrčel Snape a podrážděně se díval za smějící se ženou.

 

Hermiona pokrčila rameny. „Harry mi dnes poděkoval, když jsem mu řekla, že je to lajdácký idiot.“

 

„Mě Kratiknot dvakrát požádal o ruku.“

 

Hermiona se na něj vytřeštila oči. „Proč?“

 

Snape pokrčil rameny. „Někdo mu nalil lektvar poblouznění do čaje, aspoň to tedy tak vypadá. Brumbál zpíval na poradě sprostý písničky a Minerva tančila na stole… dnešek je příšerný,“ zavrčel a pousmál se na svou společnici. Ta se rozesmála.

 

„Tak to u nás je klid a doufám, že to tak zůstane.“

 

Snape jen něco zabručel a vydal se do sklepení. Hermiona se za ním smutně dívala, ale pak se vydala na kolej. Tam byl klid, takže si mohla udělat úkoly a pak se vydala na večeři. Zarazila se ve dveřích a dívala se na zcela pomatené profesory. McGonagallovou očividně tanec na stole stále lákal a vytáhla tam dokonce i pár svých kolegyň. Brumbál hlasitě zpíval něco, čemu se nedalo rozumnět, protože měl přes ústa nějakou bublinu, kterou vyčaroval Merlin ví kdo. Snape se pokoušel ze sebe setřást Kratiknota. Hagrid se mazlil s ubrusem.

 

Jediní, kdo byli celkem normální, byla profesorka Laversová a profesor Snape.

 

„Co se to děje?“ ozval se Ron, který Hermionu právě doběhl.

 

„Někdo, zdá se, zfetoval profesory,“ ušklíbl se Seamus.

 

„PÁRTY!“ vykřikl někdo a celá škola byla v jednom chaosu. Snape něco řval, ale někdo vyčaroval tak hlasitou hudbu, že bylo vidět, jak otevírá a zavírá pusu, ale to bylo všechno. Laversová se jen decentně vypařila a zbytek profesorů se přidal k všeobecnému veselí.

 

Hermiona ztuhle koukala, jak se Hoochová svléká na stole a s lapáním hleděla, jak se Kratiknot snaží dát Snapeovi francouzáka. Ovšem pak byla stržená davem. Celá škola byla ve Velké síni… tedy… ne celá.

 

„Co se to děje, Dino?“ zajímal se Harry. Ariven se tiše smála, ale ani ona nevěděla o nic víc, než její snoubenec.

 

„Nemám nejmenší tušení. Přišla jsem před chvíli stejně, jako ty. A nestačím se divit. Brumbál mi řekl, že jsem sexy buchtička.“

 

Harry vyprskl smíchy.

 

„Ale kdo?“ hihňala se Ariven.

 

„Pochybuji, že by se našel někdo tak pitomý,“ zavrtěla hlavou Dina.

 

„Takže ne kdo… ale co?“ nadhodil Harry.

 

„Vypadá to tak,“ ušklíbla se Dina.

 

„Hele, co je to támhle,“ ukázala Ariven na něco chlupátého, co vypadalo jako malý zarostlý pekinéz. Problém byl však v tom, že měl šest nožišek, špičatý nos a vousky měl jako myší.

 

„To je mearball irský,“ vydechla okouzleně Dina. „Jejich obranou je fialový plyn, který působí na nervovou soustavu a způsobuje zmatení, halucinace a někdy i náměsíčnost,“ poznamenala.

 

„Je nádherný,“ rozplývala se nad hnědo zlatým tvorečkem Ariven.

 

„To jo, ale nerad bych, aby nás ten dým zasáhl. Nechci se přidat ke Kratiknotovi,“ ušklíbl se Harry, ale jeho oči zářily nadšením.

 

Tvoreček si jich všiml a přikrčil se. Jeho veliké mandlové oči se vyděšeně rozšířily.

 

Harry použil na své ústa a nos bublinové kouzlo a začal se k tvorovi přibližovat. Tomu se z kůže začala uvolňovat fialová mlha, která zůsobila zmatení, Harryho však přes kouzlo zasáhnout nedokázala.

 

Harry se sehnul a s jemným pobrukováním vzal tvora do náruče. Ten se zpočátku vzpíral, kousal a škrábal, ale pak, když zjsitil, že se mu nic neděje, se uklidnil a mlha zmizela.

 

„Je nádherný,“ vydechl bázlivě Harry. „Necháme si ho?“ nadhodil.

 

„Jo…“ vykřikli obě jeho společnice. „Pošleme ho Teodorovi nebo Johnovi,“ zamyslela se Dina.

 

„V ŽÁDNÉM případě,“ ozvale se Ariven. S bublinovým kouzlem přišla k mearballovi a pohladila ho po jemné strsti. Ten se zpočátku vyděsil, ale pak se uklidnil a nakonec začal vrtět i malým pahýlovitým ocáskem.

 

„Ale jak se sem chudáček dostal?“ nechápal Harry.

 

„No… mearballové se začínaj objevovat v Anglii. Nějak se sem dostali z Irska a očividně se jim zdejší prostředí moc líbí. Nemluvě o tom, že mají rádi hrady, zámky… zkrátka staré stavby, které jsou plné magie,“ ozvala se Dina a začala tvora škrábat mezi oušky. Ten vydával zvuky podobné kočičímu předení a užíval si pozornost lidí.

 

„Je to maličký chudáček,“ hlesla Ariven. „Můžu?“ nadhodila.

 

Harry jí tvorečka podal a ona si s ním okamžitě padla do oka. Mearball vystrčil růžový jazýček a snažil se jí olíznout a Ariven se smíchem uhýbala. Harry se tomu jen usmíval.

 

Dina kmitala pohledem z jednoho na druhého a nenápadně se vytratila.

 

Harry okouzleně hleděl na svou snoubenku. Byli chvíle, kdy ji nenáviděl víc, než cokoli na tomhle mizerným světě a byli chvíle, jako tahle, kdy ji bezmezně miloval.

 

 

 

Ráno se probudil s úsměvem na tvářil. V ohbí jeho paže spočívala hlava Ariven a zpoza postele se ozývalo mírné pochrupávání Sweet, jejich nového domácího mazlíčka mearballa.

 

Jemně, aby dívku neprobudil, shrnul jí z čela pramínky vlasů a povzdechl si.

 

„Kolik je?“ zašeptala rozespale.

 

„Ještě je čas, spi.“

 

„Tak jo,“ zamumlala uvolněně a položila si hlavu na jeho hruď.

 

Harry zavřel oči a jeho výraz se blaženě uvolnil. Tyhle chvíle byly tím nejkrásnějším, co měl… jeho rodina, jeho přátelé… co víc by si mohl přát? Jen, aby těch chvil, bylo víc a byly i dříve.

 

„Harry?“

 

„Ano Ari?“

 

„Musíme vstávat?“ pohladila ho a nenamáhala se s otevíráním očí.

 

„Hmmm… obávám se, že jo,“ hlesl Harry.

 

„Dobře. Tak… VSTÁVEJ!“ vykřikla a se smíchem vyskočila z postele, použila na oblékání kouzlo a zmizela ven.

 

Harry slítnul z postele, jak se lekl a přistál na zemi. Toho hned využila malá Sweet, která na něj vyskočila, stočila se mu na břiše do klubíčka a usnula.

 

„A ten den začínal tak krásně,“ hekl.

 

Celý den bylo ve škole značné napětí. Všichni profesoři zuřili a snažili se najít viníka. I Brumbál vypadal dost naštvaně a to bylo co říct.

 

Harry si pohrával s myšlenkou, že by jim řekl pravdu, ale pak to zavrhl. Ať si to taky užijí.

 

„Pottere?“ objevil se profesor Kratiknot a nevypadal vůbec přátelsky jako jiné dny. „Chce s vámi mluvit ředitel.“

 

Harry povytáhl obočí a vydal se do ředitelny. Tam jej očekával celý profesorský sbor.

 

„Děje se něco, pane?“

 

„Pottere, jistě nám povíte, kde jste včera celý den byl?“ nadhodil nebezpečným hlasem Snape.

 

Harry se na něj nejistě podíval. „Uch… jistě… jen… ehm… musím?“ nadhodil.

 

„Harry, pokud s tím nemáš nic společného, nevidím důvod, proč by jsi nám nemohl říci, kde jsi včera byl,“ ozval se mírně Brumbál, ale v jeho hlase bylo znát nebezpečí.

 

„Byl jsem s přítelkyní,“ poznamenal.

 

Všichni ztuhli.

 

„Přítelkyně?“ nadhodil Brumbál.

 

„No… jo… jako každý víkend,“ pípl.

 

Brumbál překvapením vydechl. Profesoři na něj překvapeně hleděli.

 

Harry se mírně připitomněle usmíval. Ne, že by měl potřebu se tak tvářit, ale byla jistota, že když se tak tvářit bude, dají mu pokoj.

 

„Přítelkyně… to je úžasná zpráva, Harry,“ usmál se Brumbál a v očích mu zajiskřilo. „Doufám, že jí sebou vezmeš na návštěvu a všem nám jí představíš.“

 

„No… víte… raději ne,“ hlesl. „Ono… Ron by to… no… znáte ho,“ pokrčil rameny.

 

„Proč by měla vaše přítelkyně vadit Weaslyemu?“ nadhodil Snape.

 

„No… ona tak docela není…“

 

„Zmijozel?“ nadhodila profesorka McGonagallová. „Je ze Zmijozelu, že?“

 

„No… jo.“

 

„Aha, teď to dává smysl,“ pousmála se profesorka Prýtová a setřela si pár dojemných slziček z očí.

 

„Takže… děkuji Harry a někdy nám jí představ,“ usmál se Brumbál. Za chvilku byl propuštěn. Prošel rozmrzele chodbou a vydal se do své společenské místnosti.

 

„Harry, kdes byl?“ vyštěkla Ginny, jen co se posadil.

 

„U Brumbála,“ hlesl.

 

„Myslela jsem včera.“

 

„Do toho tobě nic není, Ginny,“ odsekl.

 

„Jak myslíš,“ zasyčela a odběhla.

 

Harry se smuteně podíval do plamenů. Chtěl domů. Moc chtěl domů.

 

Večer se pak vydal na Griffindor. Těšil se, až někoho z nich uvidí, ale hrad byl dnes prázdný. Smutně procházel zahradou a díval se na tvory kolem sebe.

 

Dříve měl nejlepší kamarády Rona a Hermionu… dnes? Povzdechl si. Chyběli mu ty dávné chvíle, ale také mu chyběla rodina. Teď měl báječnou rodinu, ale neměl ty staré kamarády. Buď jedno nebo druhé. Ale nikoli oboje.

 

„Pane?“ objevil se před ním muž, kterého zde nikdy nečekal.

 

„Igor Karkarov?“ vykulil oči a díval se na statného Rusa.

 

„Da,“ kývl hlavou.

 

Harry ho sjel pohledem a povytáhl obočí. Muž měl na sobě plátěné hnědé kalhoty, kožený kabát  přes rameno dlouhou pelerínu temně hnědé barvy s černým lemem. Pelerína mu sahala až po pás a zakrývala tak polovinu jeho levé strany. Tam, kde měl srdce, byl vyšité znaky rodu jeho otce a matky.

 

„Myslím, že mi něco uniklo,“ podotkl.

 

„Jsem velitel gardy rodu Moody a Nebelvír,“ poznamenal. „Říkejte nám třeba žoldáci,“ ušklíbl se.

 

„Pracujete snad za peníze?“ nadhodil s úšklebkem.

 

„Da. Ale i pro jiné věci. Strážíme vás i váš rod. Zabijíme a bojujeme ve vašem jménu. To vše za peníze, za ochranu, za moc… za vše, co nebídnete.“

 

„To je to lákavější, než Voldemortova nabídky?“

 

„Da. On trestá za každou věc, váše rodina nikoli. My plníme rozkazy a děláme, co je v našich silách, ale váše rodina si je vědoma, že jsou překážky, které nikdo nepřekoná. Máme ochranu, máme možnosti, které bychom nikdy neměli. Pomáháme špionům stejnou měrou, jako černokněžníkům. Nemáme vybranou stranu… máme jen rozkazy.“

 

Harry se podmračil. „A ve čtvrtém ročníku?“ nadhodil.

 

„Měl jsem vás chránit,“ podotkl nevzrušeně. „Ale nevěděl jsem, před kým. Mysleli jsme si všichni, že nepřítelem je Snape. Neočekávali jsme, že by Moody byl poražen.“

 

Harry jen kývl. „Kolik vás je?“

 

„Tolik, kolik je třeba, pane,“ poznamenal.

 

Harry se zamračil. „Děkuji za informace.“

 

„Přivoláte nás heslem Bílý vrah.“

 

Harry povytáhl obočí, ale Karkarov se jen zašklebil a zmizel. Mladík zavrtěl hlavou. „Tohle je vážně ujetá rodina. Garda… Žoldáci… jakoby Dina s Teodorem a Johnem neuměli zabíjet sami.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Boží, boží, boží...!!!

(Augustynka, 12. 12. 2016 22:14)

Boží kapitolka!!! Válím se smíchy na zemi!!! Bílý vrah? Alespoň originální. Umřu smíchy!!!

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA