Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. kapitola (LzT)

31. 8. 2016

 

5. kapitola


 

„S Mrzimorem?“ kulil oči nevěřícně Sirius. „Tomu nevěřím,“ zavrtěl hlavou.

 

„Snape se tím vytahoval dvě hodiny,“ protočila oči Tonksová.

 

„Tak to se na další zápas půjdu podívat,“ zabručel.

 

„To klidně půjdu s tebou,“ podotkla.

 

„Pch… s Mrzimorem… co pro Merlina dělali?“

 

„Siriusi, víš, jak na tom Harry je. Asi se to hold odrazilo do týmu,“ řekla mírně Tonksová. Siriuse to okamžitě zchladilo. „Šok. Ze všech možných věcí… šok. Stále tomu nevěřím, Tonks. Harry není ten typ co…“

 

„Přišel o všechno, viděl smrt a…“

 

„Nezhroutil se z toho hřbitova…“

 

„To není pravda,“ objevil se Remus ve dveřích. „Hermiona říkala, že ho to nějak změnilo. Byl opravdu jiný. Vyděšený. Strašně to s ním zamávalo. Možná to je také důvod, proč šel na to ministerstvo.“

 

„Ty myslíš, že se zhroutil už po tom hřbitově?“ zašeptal Sirius.

 

„Jo… a nikdo z nás si toho nevšiml… protože to je přece Harry a on není ten typ.“

 

„Oh…“ hlesl Sirius a ztěžka dopadl na židli.

 

„Zdravím,“ vešel Kingsley. „Za jak dlouho je porada?“

 

„Máš půl hodiny.“

 

Kingsley se ušklíbl. „Jsem rád, že nejdu pozdě… děje se něco?“

 

„Mrzimor vyhrál na Nebelvírem.“

 

„Mrzimor?“ povytáhl obočí, chvíli mlčel a pak se ušklíbl. „Není to zastírací manévr?“

 

„Prej ne, Severus se vychloubal, jak to totálně pohnojili. Minerva je v šoku.“

 

Kingsley pokrčil rameny. „A jak je Harrymu?“

 

„Brumbál ho nechal. Musí si s tím už poradit sám. Nechce ho dál trápit tou ženskou, která pořád jen mlela a nic nedělala,“ pokrčil rameny. „Dokonce začala tvrdit, jestli by neměl jít k Mungovi.“

 

„Merline,“ zabručel Kingsley. „Je na tom špatně?“

 

„Nejeví se tak, jen si s ním nevědí rady.“

 

„Je v šoku, z toho se dostane… možná.“

 

„Měli jsme si všimnout,“ zakňučel Sirius s hlavou v dlaních.

 

„Čeho?“ nechápal bývalý bystrozor.

 

„Prý to trvá delší dobu… od hřbitova.“

 

„Jste si tím jistí?“ podíval se na Remus. Ten však pokrčil rameny.

 

„Tvrdí to Hermiona. Že se změnil.“

 

„No bezva. Proč s tím někdo něco nedělal?“ nadhodil. „V zárodku se to dá.“

 

„Harry nic neřekl,“ zamumlal Sirius.

 

„Nemusí si všimnout. Heleď, byl jsem bystrozor. Sakra, do šoku tam upadne každý druhý nováček a brzy se oklepe, pokud se hlídá… znám všechny druhy šoku… tak proč nic Hermiona neřekla, když si všimla?“

 

„Nemyslela si, že by to mohlo být tak vážné,“ zašeptal.

 

„Sakra práce, měli jsme to ale čekat…“ zavrtěl Kingsley hlavou. „Podržet ho, nějak. Naváželo se do něj ministerstvo a ještě te hřbitov,“ zavrčel a praštil pěstí do stěny. „Měl jsem to čekat a…“

 

„Neznal jsi ho.“

 

„Na tom nesejde, Tonksová. Viděl jsem v něm něco, co není. Je to jen dítě.“

 

„Vydržel bitvu o kámen, vydržel Tajemnou komnatu, zvládl mozkomory,“ vyjmenoval Remus. „Kdo měl tušit…“

 

„Nikdo nemá bezednou výdrž,“ zašeptal Kingsley. „Měli jsme děti na to upozornit, aby nám hlásily všechno o jeho zdraví.“

 

„Co se stalo, nezměníme to,“ poznamenala Tonksová. „Uvidíme jak se bude chovat o Vánocích, třeba se to zlepší,“ usmála se nadějně.

 

„Jo, asi máš pravdu.“

 

„Jste tu brzy,“ objevil se Moody.

 

„Zdravím, Pošuku,“ začala kysele Tonksová. Moody nikdy nezdravil a už jí s tím lezl na nervy. Ten se jen ušklíbl, jako by věděl, co jí vadí.

 

Ostatní jen kývli hlavou.

 

„Jak se těšíte na dnešní schůzy s novým velitelem?“ nadhodil vesele.

 

„Proč jsi Brumbála nepodpořil?“

 

„Mě je do Řádu houby. Dneska vystupuji,“ ušklíbl se.

 

„COŽE?“ vyjekli všichni.

 

„Jak jsem řekl,“ poznamenal vesele. „Odjíždím do Francie za synem…“ řekl zasněně. „Má problémy s velením, takže jedu za ním.“

 

„A co Bradavice?“

 

„Našel jsem adekvátní náhradu,“ poznamenal. „Navíc bude učit runy za zesnulou profesorku.“

 

„Zesnulou?“ nechápala Tonksová. „Vždyť byla mladá.“

 

„Tak mladá, že zemřela na Avadu.“

 

Utichli.

 

„Kdy?“

 

„Před třemi dny. Našel jí snoubenec, který se s ní chtěl sejít, aby dojednali datum svatby,“ poznamenal vážně a s jaksi pohnutým hlasem. „Nemusím říkat, že znamení zla bylo nad domem.“

 

„Och Merline,“ zašeptala Tonksová se slzami v očích. „Byla to dobrá žena.“

 

„Ano,“ kývl Moody.

 

„Koho jsi vybral?“ nadhodil Kyngsley.

 

„Je to šikovná žena. Občas bude moci zaskakovat za Hagrida, protože se v kouzelných tvorech velice vyzná. Umí runy a obranu. Takže bude Bradavicím ku prospěchu, stejně jako Řádu. Ví o něm a bude Hagrida krýt. Popřípadě i Snape nebo McGonagallovou,“ ušklíbl se.

 

„Známe jí?“ nadhodila Tonsková.

 

„Ne… jmenuje se Dina Lavers.“

 

 

 

Bradavice měli všude vyvěšené černé praporky. Studenti se o smrti profesorky dozvěděli až o čtyři dny později. Všem bylo divné, proč jsou hodiny zrušeny, taď dostali smutnou odpověď.

 

„Byla úžasná,“ plakala Hermiona.

 

„No tak, Hermiono,“ klidnil jí Harry. „To bude dobré.“

 

„Není to fér,“ vzlykala. „Není.“

 

„A kdy něco bylo fér?“ nadhodil rozmrzele Ron.

 

„Kluci, zírejte,“ hlesl Dean a ukázal na dveře. Tam stála vysoká, štíhlá žena s černými vlasy do pasu.

 

„Ou… co myslíte, že tu chce?“ zašeptal Seamus.

 

„Doufám, že tu učí,“ zaslintal Dean.

 

Harry měl dojem, že je zmlátí.

 

„Rád vám představuji novou profesorku obrany proti černé magii a profesorku run, slečnu Dinu Lavers.“

 

Harry se přidal k tleskání a zářil jako sluníčko.

 

Dina se zářivě na všechny usmívala a nikdo by neuhodl, že je to krvelačná černokněžnice, která zabila minimálně deset lidí.

 

„Děkuji za přivítání,“ usmála se rozpačitě a pak se přivítala s profesorem Brumbálem, který jí představil celé škole.

 

„Kde je Moody?“ ozvalo se odněkud.

 

„Profesor Moody se rozhodl odjet pomoci svému synovi,“ poznamenal Brumbál, ale dál se nedostal, protože celá škola si začala šeptat a mumlat. Brumbál si tedy jen povzdechl a posadil se.

 

Harry se podíval na Dinu, která se na něj usmála a nakonec na něj spiklenecky mrkla.

 

„Hele, koukej na Snapea, co to s ním je?“ hekl Ron.

 

„Co?“ vyhrkla hned Hermiona a Harry se podmračil. To ne… to určitě ne…

 

Harry se podíval na Snapea a pochopil. Měl lesklé vlasy lehce zvlněné. Nový hábit, zdravější barvu a… celkem opravdu dobře.

 

„Co se mu stalo?“ vydechla Ginny.

 

Harry koutkem oka zahlédl mírný ruměnec na Hermionině tváři a pobledl. To snad ne… určitě ne…

 

„Co myslíte, jaká bude?“ nadhodil Seamus, kterého stav Snapea absolutně nezajímal.

 

„Určitě dobrá,“ zavrně Dean. „Ve všech ohledech.“

 

V tu chvíli pod ním praskla lavice. Hermiona, Ginny a další deset slintajících kluků šlo dolu s nimi.

 

Brumbál na to nevěřícně hleděl a nebyl sám. Harry v předstíraném šoku hleděl na hromadu dole a pak s předstíráním přestal a spolu s ostatními se začal smát.

 

 

 

Druhý den se vydal do hospody Aberfortha Brumbála, který ho srdečně přivítal máslovým ležákem stejně jako každý jiný den.

 

„Co je nového?“

 

„Dina je ve škole.“

 

„Ano,“ kývl. „To se ke mně doneslo.“

 

„Myslel jsem si to,“ zasmál se. „Proč?“

 

„Moody jí o to požádal. Potřebuje se zdokonalit v boji jako mág, ale je už starý a moc mu to nejde. Navíc ve škole měl moc práce a nemohl pořád mizet. Takhle se může zlepšovat a nikdo mu do toho nekecá.“

 

„Takže má svobodu.“

 

„Ano, odešel z Řádu. Jistě si dovedeš představit ty reakce,“ utrousil Abe.

 

„To dokážu, strejdo,“ zašklebil se.

 

„Jen aby… Moody říkal, že to bylo opravdu hodně záživné,“ zasmál se. „Prý se proti tomu rozhodnutí vzbouřila polovina Řádu. Někteří dokonce spadli ze židle,“ smál se.

 

Harry se ušklíbl. „To jim bude Alastor tak chybět?“

 

„To si piš,“ zašklebil se.

 

„Jo a mám podezření, že Hermiona pálí za Snapeem.“

 

„Snape a Hermiona?“ vyjekl. „Merline… ale když nad tím tak přemýšlím, bude to perfektní. Snape bude potřebovat ukotvení na naší straně a Hermiona někoho, kdo je silný a ochrání jí a to Snape je. Občas mě napadá, jestli není lepší, než Albus.“

 

„To je tak silný?“ nadhodil.

 

„Silný ne, ale vzdělaný, Harry. Snape je sakra chytrý a znalosti má větší, než si dovedeš představit. Podle mě, měl být v Havraspáru, ale myslím, že ho ovlivnila jeho matka, která ho chtěla ve Zmijozelu.“

 

„Takže klobouk ukecal?“

 

„Myslím, že to měl na hraně. On je Zmijozel, ale hodně chytrý a vzdělaný. Takže to bylo asi sporný a klobouk vyslechl jeho přání a splnil mu ho.“

 

„Hmmm… kde by byl, kdyby to nechal na klobouku?“

 

„Možná by byl bystrozor, nebo potřeštěný věděc… to je těžký,“ pokrčil rameny. „Tak Snape a Hermiona. To se podívejme,“ zavrtěl hlavou.

 

„Zpočátku jsem tomu nevěřil, ale když je chvilku pozoruješ. Snape se začíná měnit i chováním. Ne radikálně, jako vzhledem, ale mění se. Pomalu, nenápadně… Hermiona se taky mění. Je ostřejší a více se stará o věci kolem, než o knihy a úkoly. Jsou už důležitější věci, než pravidla,“ usmál se.

 

„Takže to oběma prospívá,“ ušklíbl se. „Vadí ti to?“ nadhodil.

 

„Zpočátku, ale pak jsem si uvědomil, s kým jsem se zasnoubil a napadlo mě, že jsem ten poslední, kdo by měl rozhodovat o vhodném partnerovi.“

 

Abe se rozesmál. „To máš sakra pravdu, hochu. Přeci jen sukuba se dá těžko považovat za vhodnou manželku.“

 

„Tak vlkodlak zase taky není žádná výhra v loterii.“

 

„Hmm… strejda smrtijedský psychopat, druhý strejda magor, co špehuje lidi, teta vražedkyně, sestřenice vyznavačka černé magie, děda Pošuk, prastrejda naivně tvářící se kašpar, druhej prastrejda hospodskej… hochu… nikdy nekritizuj ničí rodinu.“

 

Harry se tomu zasmál. „Na milenku upírku jsi zapomněl.“

 

„Sááákra,“ ušklíbl se. „To abych ti nezlepšoval reputaci, co?“

 

Harry na něj mrkl. „A kde je vlastně smrtijedskej psychopat? Měl mě učit dneska runy.“

 

„Nemáš hodiny s mistrem?“

 

„Je na konferenci v Číně.“

 

„Aha,“ kývl hlavou. „No… asi narazil na nějakou sukni, tak jí šel zkontr… ahoj Teodore.“

 

„Co je se sukní?“ nadhodil zvědavě.

 

„Slušela by ti,“ utrousil Abe.

 

„Moc vtipný,“ zabručel.

 

„Hermiona se zamilovala do Snapea.“

 

Chvíli bylo ticho. „Chudák holka,“ odstal jen ze sebe. „A on jí?“

 

„No… líbí se mu.“

 

„Hmmm… kdyžtak ho vykastrujeme… nebo zabijeme,“ pokrčil rameny. „Hermiona se s tím časem vyrovná, ale teď pojď, chci tě naučit tu egyptskou abecedu.“

 

„Už jdu,“ zasmál se a nechal se odvést do cvičebny.

 

 

 

Ariven vstoupila do KNP a našvaně se na Harryho dívala.

 

„Ahoj Ari, jak ses měla? Já báječně. Ani bys nevěřila, jak byl dnešek báječný a tam mě napadlo, že bych mohl jí ven k jezeru,“ pokusil se kolem ní prosmýknout, ale nepodařilo se mu to.

 

„Karlos je na ošetřovně.“

 

„Opravdu?“ nadhodil nevinně.

 

„Ano. Proč?“

 

Harry si povzdechl. „Sáhl Dině na zadek.“

 

„Počkej tady,“ zavrčela sukuba a zmizela.

 

Harry se chvíli díval na dveře. „Tak si říkám… chudáček.“ Použil tedy kouzlo neviditelnosti a přenesl se svou mocí na ošetřovnu. Ve chvíli, kdy se skláněl nad nebohým mladíkem, který měl puchýře a hnisavé boláky na intimních partiích, přikradla se na ošetřovnu Ariven. Mrkla na něj a sklonila se nad mladíkem, který spal.

 

Přejela rukou nad jeho tváří a pak s hihňáním utekla.

 

Harry se díval, jak se mu nos prodlužuje, až je z něj chobot. Ušklíbl se a zavrtěl hlavou a zmizel ve zlatavém oporu, zanechávajíc za sebou vůni růží.

 

„Jak jsi to udělal?“ zajímala se Ariven, když přišla do komnaty.

 

„To mně naučil Godrik,“ zazubil se.

 

„A já myslela, že je to kouzlo démonů,“ zasmála se a zmizela v rubínovém oparu vůně šeříku. Harrymu ta vůně obestřela mysl a ještě mnohem více, když se objevila za ním.

 

„Myslím, že je to kouzlo používáno tvory oblouku.“

 

„Je to možné,“ zasmála se.

 

„Kdy bude další rada?“

 

„Zítra,“ usmála se. „Musíme tam být.“

 

„Je sobota. Nikdo by si toho nemusel všimnout,“ ušklíbl se.

 

„A já doufám, že všimne…“ uculila se. „Manévry po celých Bradavicích, jen aby se zjistilo, že jsi byl se mnou tady,“ zavrněla pobaveně.

 

„Jo a já budu poslouchat kázání o sexu. Na to zapomeň.“

 

„Škoda,“ povzdechl si.

 

Harry se zasmál a popadl Ariven za pas, hodil jí na postel, která se v místnosti objevila a začal jí lechtat.

 

„Ne…“ ječela. „Pusť mě, můj pane, prosím,“ vydolovala ze sebe mezi záchvaty smíchu.

 

„Ještě jste, má paní, nebyla dost potrestaná,“ smál se s ní Harry.

 

„Už mě nech,“ zakníkala.

 

Harry se usmál a nechal jí. Ariven se rozechvěle podívala na Harryho a pohladila ho tváři. „Jsou dny, kdy tě nenávidím, králi… a jsou dny, kdy tě mám ráda, Harry…proč?“

 

„Nevím,“ zašeptal. „Možná to k vztahu patří,“ ušklíbl se.

 

„A třeba ne,“ pokrčila rameny. „Lidé mluví o dechberoucí lásce… co je to?“

 

„Nikdy jsi o ní neslyšela?“ nadhodil se smíchem.

 

„Ale ano,“ zasmála se. „Ale co si pod tím představují lidé?“

 

Harry se zamyslel. Pak se pohodlně opřel o čelo postele. „Láska je podle nich to nejsladší, co můžeš cítit. Je to cit k někomu, pro koho by ses beze zbytku obětovala. Obětovala bys celý svět, jen pro jediného člověka. Je krásná a povznášející. Mění lidi a nutí je k věcem, co by nikdy nedělali. Ovšem také bolí. Když někoho miluješ, přijímáš pocity milovaného… jeho veselé dny s ním prožíváš s úsměvem, ty špatné jsou horší,“ poznamenal.

 

„To nikdy nemůžeme cítit,“ poznamenala Ariven.

 

„Proč ne?“

 

„Nemůžeš obětovat království pro jednoho člověka. Nemůžeš zemřít, když nemáš dědice a ani já se nemohu obětovat… nastal by chaos…“

 

Harry se na ní smutně podíval. „Asi proto je lepší, když jsou u vladařů sňatky dohodnuté.“

 

Usmála se. „A nebo nejsme schopni tak mocného citu,“ zamyslela se. „Nikdy jsem neviděla matku, že by otce tolik milovala…“

 

„Možná… kdo ví,“ pokrčil rameny. „Ale musíme mít neustále na paměti, že povinnosti jsou důležité steně, jako city.“

 

„Vše v souladu,“ zazubila se. „Vzdal ses koruny, ale zase se ti vrací… myslím, že se jí nikdy nezbavíš.“

 

„Ne, asi ne,“ poznamenal smutně.

 

„Jsem stále s tebou,“ zasmála se. „Zvládneme to. Ty budeš vládnout… a já utrácet,“ zasmála se a s vřískotem vyskočila z postele a začala před Harrym utíkat.

 

Večer se pak rozvaloval ve společenské místnosti a vzpomínal na krásných pár hodin s Ariven.

 

„Kde jsi byl?“ posadil se vedle něj Nevill.

 

Harry se tajemně usmál a neodpovídal.

 

„Dobře, nic mi neříkej,“ usmál se. „Co Ron a Hermiona?“ nadhodil.

 

Harry se nyní podmračil. „Nebavíme se,“ poznamenal. „Neustále se mě snaží hlídat, ale já to nechci.“

 

„Proč?“

 

„Jsem podle nich nemocný a jsem proto nebezpečný. Mohl bych si ublížit nebo udělat nějakou hloupost,“ povzdechl si.

 

Nevill se zamyslel. „A nemají pravdu?“

 

Harry se na něj podíval a pochopil, na co naráží. Povzdechl si. „Víš, Neville, věci se trochu změnily a já se změnil také… jenže oni to nechtějí vidět, víš?“

 

„Jsi jiný,“ řekl opatrně Nevill. „Vlastně v tobě vidím málo z toho, kterého jsem znal… ale,“ zamyslel se. „Nevím, jestli se mi to líbí. Jsi rozumnější,“ řekl rychle. „Ale uzavřený. Tajemný. Nelžeš, ale neříkáš celou pravdu.“

 

„Ano, to máš pravdu,“ povzdechl si.

 

„Nedůvěřuješ nám?“

 

„V tom to není, Neville,“ zavrtěl hlavou. „Jenže když to řeknu jednomu, dozví se to druhý, třetí… až to ví celá škola, pak noviny, celý kouzelnický svět,“ rozhodil beznadějně rukama.

 

Nevill se na něj zamyšleně podíval. „Počkej tady,“ zamumlal a odběhl.

 

Harry se za ním otočil a nechápal kam jde. Byli zde sami, nikdo tu nebyl. Taky už bylo po půlnoci.

 

Nevill se za chvilku vrátil a něco nesl za zády. „Víš, tak mě napadlo…“ a hodil mu do klína tu věc. Harry sykl a odhodil střbnou brož od sebe. Byl to čistě reflexivní. Stříbro ho nemohlo příliš popálit ani mu ublížit, muselo by ho být víc, ale jako vlkodlak ho neměl rád.

 

„Myslel jsem si to,“ zamumlal Nevill.

 

„Neville, dneska je ú…“

 

„Nejsem idiot,“ zabručel. „Jsi čistokrevný vlkodlak. Vždycky ses choval jinak při úplňku.“

 

„Fakt?“

 

„Ano,“ zasmál se. „Nikdy sis toho nevšiml?“

 

„Ne.“

 

„Ale nejsi vlkodlakem dlouho…“

 

„Od prázdnin,“ povzdechl si.

 

„Opravdu se měníš, kdy chceš?“

 

„Jo,“ kývl hlavou.

 

Nevill se na něj fascinovaně díval. „Půjdeme někdy do lesa?“ nadhodil.

 

Harry se ušklíbl. „Samozřejmě,“ zavrčel hrdelním hlasem a jeho oči se staly zvířecími jantarové barvy.

 

„To je neuvěřitelné. Vypadáš úplně jinak,“ usmíval se Nevill nadšeně. „Ale asi neumíš učit ostatní vlkodlaky, co?“

 

„Ani náhodou. Buď jsi čistokrevný a umíš to ovládat, nebo nejsi a neumíš.“

 

„Hmmm… ale stejně je to bezva.“

 

Harry si odfrkl.

 

„Máš smečku?“

 

„Něco tomu podobnému,“ poznamenal vesele.

 

„A co družka.“

 

„Snoubenku,“ uculil se.

 

„Je hezká?“ zajímal se.

 

„Znáš jí… je to Ariven le Fey.“

 

Nevillovi zacukali koutky úst. „Tak proto je tolik kluků na ošetřovně.“

 

„No… ona je Dina moje máma… takže…“

 

Nevill se začal strašlivě smát. „Je taky vlkodlak?“

 

„Ne…“ zavrtěl hlavou. „Je sestrou Lily, mé pravé matky. Ujala se mě, když jsem byl malé štěňátko,“ zasmál se.

 

Nevill zavrtěl hlavou. „Tohle je opravdu legrační.“

 

„To my nemusíš říkat,“ zakřenil se.

 

„A ví to…?“ nadhodil a myslel na Rona, Hermionu a Ginny.

 

Jen zavrtěl hlavou. Bylo mu najednou lépe. Bylo příjemné mít někoho, komu mohl něco svěřit. „Neříkej to prosím nikomu. Měl bych opravdu velké problémy. Hlavně v tuhle dobu.“

 

„Neboj. Ani slovíčko,“ zasmál se.

 

„Díky Neville,“ usmál se.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Beta

(Charli, 31. 8. 2016 21:08)

Jsem moc ráda, že znovu nahráváš kapitolky.... Hrozně ráda čtu tvé povídky. Jen si nemůžu pomoci, máš betu? Občas to hrozně bije do očí a to je vážně škoda.

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA