Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola (LzT)

31. 8. 2016

 

3. kapitola


„Ahoj, jak ti je?“ budil ho ráno Ron.

 

Harry se na něj rozmrzele podíval a přetáhl si přes hlavu peřinu. Podle hodin měl ještě deset minut času. Ať se jde Ron bodnout.

 

„Je ti lépe?“ zajímal se.

 

„Bylo mi dobře,“ zabručel Harry a otočil se k narušiteli zády. Od kdy vstává Ron brzy?

 

„Hele… já jen… máme o tebe strach,“ začal. „Opravdu ti nic není? Je toho na tebe moc, to chápu,“ začal Ron.

 

Harry se na něj nevraživě podíval přes rameno a pak neochotně vstal. Tohle je děs. Je pravda, že ho Teodor nutil vstávat velice brzy, ale už si odvykl. Navíc tady není Teodor. Ten  by byl ráznější. A kdyby to byl on, Harry by vstával ochotně.

 

„Půjdeš na snídani?“

 

„Už jdu,“ sykl rozzlobeně a začal pomalu vstávat. Oblékl se a vyrazil do Velké síně na snídani.

 

Profesorský sbor si ho úzkostlivě až starostlivě prohlížel.

 

Harry si odfrkl. Napůl se bavil, napůl jich měl dost. To nemá právo na nic?

 

„Co si dáš? Vypadá do dobře, co?“

 

„Jo,“ kývl Harry a sáhl po toastu.

 

„Tohle vypadá dobře a tohle,“ nakládal Ron věci na talíř a pak to před Harryho postavil.

 

Harry se na něj podíval se zvednutým obočím. Talíř odsunul a sáhl po marmeládě, kterou si klidně namazal toast. Ohromného pohledu od Rona a zaujatých pohledů od profesorů si nevšímal.

 

„Co budeš dneska dělat?“

 

„Půjdu ven,“ poznamenal. „Je tam hezky,“ podíval se na strop, kde byla vidět obloha nad hradem. Obloha byla skutečně čistá bez mráčku. „A pak půjdu na kouzelné tvory a na hodinu obrany.“

 

„No já mám školu,“ poznamenal. „Teď, takže bysme spolu před obranou mohli někam jít.“

 

„Jo…“ pokrčil rameny. „Když mě najdeš.“

 

„A kde se chystáš být?“

 

„To je výslech?“ nadhodil Harry.

 

„Jen se ptám,“ zatvářil se nevinně.

 

Hrdina kouzlnického světa se zakousl do toastu a jeho oči se zabodly do očí svého kamaráda. Moc dobře věděl, co se mu prohání hlavou. A nelíbilo se mu to. Nejen, že měl zjistit, kde bude a co tam bude dělat, ale ještě měl na něj poslat Tonksovou a nějaké další členy Řádu.

 

„A nebo budu v knihovně. Rád bych si něco přečetl o griffinech… a nebo budu ve společenské místnosti,“ nahodil a dojedl toast.

 

„Dooobře,“ protáhl Ron. „Tak já si tě někde najdu.“

 

„Jo. To bude fajn.“

 

„Výborně, jsme domluveni. A jo, budeš chtít poznámky? Kdyby ses zas chtěl stát bytsrozorem.“

 

Harry se na něj naštvaně podíval. „DEJ… MI… S TÍM… POKOJ!“ křikl na něj na celou síň už notně podrážděně.

 

„Jen ti chceme… Harry! Kam jdeš?“

 

Harry nabručeně odešel. Vyběhl schody do společenské místnosti, odtamtud vyšel schody do pokoje a připravil si věci na dnešní den. Vybral si několik knih a k tomu si zabalil brky, kalamáře a pergameny.

 

Celkem se těšil na dnešní den. Moc se těšil na kouzelné tvory. Měl zvířata rád stejně, jako Dina. Měl pro ně slabost a proto podporoval svou mamku, která se snažila jejich domovy přeměnit v zoologické zahrady.

 

Nejraději měl však griffiny. Proto zbožňoval Alexe. Celkem byl zvědavý, copak jeho kamarád dělá a jestli se o něj všichni dobře starají. V rukou svíral tenkou knížečku s obrázkem griffina. To si zabalil. Chtěl si o tom něco přečíst a taky tam měl učebnici, kterou po něm Hagrid chtěl. Pak s váháním přidal i dvě tlusté knihy, které vyžadoval Alastor.

 

Popadl tašku, přehodil si jí přes rameno a vydal se do knihovny. Tam by mohl začít číst a zjistil by tak, jak vycvičit Alexe a třeba by mohl obnovit slávu rodu, který se specializoval na chov griffinů. Byli díky tomu uznáváni. Griffinové se dříve používali k ochraně majetku. Ovšem dnes jsou velice vzácní a jsou na seznamu ohrožných druhů. Rád by dopomohl k jejich rozmnožení. Ano… tohle by ho jistě bavilo. Žádné války… jen klid a chov zvířat.

 

S mírným melancholickým úsměvem se vydal na cestu. Jenže dole jej zaskočila Ginny.

 

„Ahoj,“ usmála se na něj. „Napadlo mě, jestli bys se mnou nechtěl jít k jezeru,“ nadhodila.

 

„Ne, díky. Chci se kouknout do knihovny,“ odmítl.

 

„Tak můžeme jít spolu,“ nadhodila vesele.

 

Harrymu zacukalo v koutku oka. Zase se na něj chce někdo nabalit… „To je dobrý Ginny. Určitě máš něco lepšího na práci.“

 

„Ne… já… uh… budu opravdu moc…“

 

„Ginny,“ křikl na dívku nějaký mladík. „Zlato, půjdeme spolu na tu snídani? A pak k jezeru?“

 

„Měj se, Ginny, a užij si to,“ mrkl na ní spokojeně.

 

„Ale…“ hlesla, to už však byl Harry u východu a následně mizel za portrétem.

 

Snažil se dostat na místo co nejrychleji, aby se na něj někdo zase nenalepil, ale neměl štěstí.

 

„Dnes je hezký den, že?“ usmál se na něj Brumbál pod schody.

 

„Ano.“

 

„Nechtěl bys jít ven?“

 

„Víte, chtěl jsem jít studovat do knihovny,“ odtušil.

 

„To je velice dobrý nápad,“ přikývl ředitel.

 

Harry se jen trpce usmál a čekal.

 

„Tak tě tedy nechám,“ usmál se. „Přeji příjemné studium.“

 

„Děkuji,“ kývl mu. Harry se zamračil, protože věděl, že jde za někým z Řádu, aby na něj dohlédli. Takže to vyřešil po svém. Místo, aby šel do knihovny, vytratil se do Chroptící chýše.

 

Tam se usadil na starou rozkousanou postel a spokojeně si povzdechl. Položil se na postel a začal číst knihu o griffinech. Zrovna byl u krmení, když zaslechl šramot.

 

Vzhlédl a zabručel, když uviděl Lupina.

 

„Tady jsi, všude tě hledáme,“ řekl zamračeně.

 

„A to jako proč?“ nadhodil.

 

„Harry, je válka. Musíš být…“

 

„Kde… ve škole? Je tu bezpečně,“ sykl. „Nic mi tu nehrozí. O co ti teda jde, Lupine?“

 

„Harry… máme jen obavy.“

 

„Tak nemějte. Vím co mám a co ne.“

 

„Harry… já to myslím vážně. Tohle není legrace. Kdyby se ti něco stalo…“

 

„Jsem pryč,“ podíval se na hodinky. „Půl hodiny. Jak dlouho mě hledáte? Tři minuty?“

 

„Dvacet.“

 

„Výborně,“ ušklíbl se otráveně. „Takže jsem se vytratil na deset minut. Budu si to pamatovat, až budu na záchodě.“

 

„Nedělej si z toho legraci. Jsi v šoku z toho co se stalo Siriusovi, máme o tebe oprávěné obavy.“

 

Harry na něj dlouze hleděl. „Nic nevíš.“

 

„Aha… ale ty zdá se ano,“ zavrčel podrážděně.

 

„Možná.“

 

Lupin si povzdechl a posadil se k němu. „Harry, já tě chápu. Přišel jsi o všechny, ale stále máš mě, Molly, Artura, Hermionu, Rona, Brumbála… nejsi sám.“

 

„Tátu, mámu, strejdy, tety… sakra, já vim.“

 

Lupin bolestivě skřivil obličej a Harry zachytil jeho myšlenky.

 

‚On tomu opravdu věří. O Merline, pomoz mu. Tohle není vůbec dobré.‘

 

„Děje se něco?“ nadhodil Harry nevinně.

 

„Tví rodiče, jsou mrtví.“

 

„No a?“

 

„Nemůžeš s nimi mluvit,“ řekl trpělivě.

 

„Proč ne?“ nadhodil hravě.

 

Lupin se pak zarazil. Nevěděl, jestli mu tím ještě víc neublíží a rozhodl se to nechat na léčitelce. Snad mu pomůže.

 

„Za chvilku máš hodinu. Můžu jít s tebou?“

 

„Když ti to Hagrid dovolí,“ poznamenal jen.

 

Lupin se usmál. „Jdeme?“

 

Harry kývl, zaklapl knihu a vydal se otvorem k vrbě. Tam prolezli na pozemky školy a odtud k Hagridovi, který na ně už netrpělivě čekal.

 

„Nazdar Harry,“ pozdravil s falešným úsměvem. V jeho očích byla úzkost a v jeho myšlenkách soucit s jeho stavem.

 

„Ahoj Hagride, co mě budeš dnes učit? A kdo všechno ještě přijde?“

 

„Nikdo nepřijde, Harry, jsme tu sami dva.“

 

„To je bezva,“ zazubil se.

 

„Ano,“ poznamenal nejistě. „Tak… pojď. Mám pro tebe překvápko, třeba ti zvedne náladu,“ usmál se.

 

Harry povytáhl obočí a zatvářil se nejistě. Jestli je to nějaká další potvora podobná skvorejšovi, jde na přeměňování a bude si hrát na pitomce s kusem dřeva.

 

„A co mám očekávat?“ nadhodil.

 

„Uvidíš,“ usmál se.

 

Harry povytáhl obočí, protože Hagrid myslel jen na to, jak je ten drobeček sladký a kdesi cosi, ale co to je, z jeho myšlenek nevyčetl.

 

Remus se nejistě na Hagrida podíval a nebyl si tak úplně jistý, jestli je moudré, aby Harry, který na tom není zdravotně nejlépe, se setkal s nějakou příšerou.

 

„To je sfinga,“ vyjekl Harry nadšeně a díval se na mládě, které se krčilo v koutě ohrady. Lví tělo s křídly orla a hlavou mladičké dívenky.

 

„Sou jí teprv dva měsíce,“ poznamenal hrdě Hagrid a díval se na Harryho nadšení. „Co o nich víš?“

 

„Jsou hravé, když jsou mladé,“ poznamenal zvesela. „Rádi pokládají otázky. Za nesprávnou odpověď trestají. Jsou to masožravci a lovci. Neživí se mršinami, i když mají zuby typické pro mrchožrouty,“ začal vysvětlovat a nadšeně se díval na tvorečka, který se začínal osmělovat a zvědavě si ho prohlížel.

 

„Deset bodů pro Nebelvír. Bezva Harry, teď jí dej jídlo,“ ukázal na pytel, který byl celý zkrvavený.

 

Harry s klidem přešel k pytly a vytáhl mrtvého králíka. „Dáš si?“ zeptal se tvorečka.

 

„Jo,“ vystartila sfinga a začala poskakovat kolem Harryho. „Jídlo,“ švitořila. Harry jí dal jídlo před čumák, ale když už po něm chtěla chňapnout, trhl rukou do výšky, kam sfinga nedosáhla. Ta se zahihňala, přikrčila se, zvedla zadek, zakomíhala ocáskem a začala vyskakovat a chňapat po mase, které Harry držel bezpečně vysoko.

 

Deset minut spolu blbli. Nikdo je nerušil. Hagrid se usmíval na Lupina, který byl rovněž nadšený. Takhle Harry přijde na jiné myšlenky.

 

Když konečně měla dost, přišla k němu a bedlivě se na něj dívala. „Mušíš odpovědět na hádanku,“ řekla důležitě.

 

„Dobře, poslouchám.“

 

„Heboučké jako žvaty, kožíšek má moulovatý… čo je to?“

 

„Kotě,“ usmál se Harry, který tuhle hádanku znal ze školky.

 

Sfinga nafoukla tvářičky. „To není fél. Každý hned uhádne.“

 

Harry se usmál. „Znám pár hadánek, který di dva znát nebudou,“ mrkl.

 

„Žekni,“ přiběhla k němu. Harry jí dlouze něco šeptal a pak sfinga přiběhla k Hagridovi.

 

„Láno chodí po čtylech, odpoledne po dvou a večel po tlech nohách,“* zazubila se na Hagrida. „Čo je to?“

 

Hagrid chvíli přemýšlel, ale pak bezradně zavrtěl hlavou.

 

„Neuhádl,“ zasmála se a sekla ho drobnými drápky do nohy. Nutno podotknout, že se Hagrid málem rozesmál, jak to zasvědilo. Nebolelo to však.

 

Sfinga přišla k Remusovi a řekla mu stejnou hádanku.

 

„Člověk,“ usmál se.

 

Sfinga se nafoukla a přiběhla uraženě k Harrymu. Ten se na Remuse poťouchle podíval a něco sfinze řekl. Ta přiběhla k Lupinovi a začala.

 

„Pšišel k nám host, splavil nám most, bež šekely, běž dláta a pšeče je pevný dost. Čo je to?“**

 

Remus na ní chvíli koukal a pak pokrčil rameny. „Nevím,“ přiznal a následně sykl, když ho sfinga škrábla na stehně.

 

Sfinga se zahihňala a přiběhla k Harrymu, který se zatím usadil. Položila mu hlavu do klína a Harry jí začal hladit po zlatých vláskách.

 

Takhle strávil celou dobu. Hrál si se sfingou, pozoroval jí a nakonec jí musel nakreslit. Neměl takový dar, jako Christine, ale jelikož se ho to snažila naučit, nebyl tak úplně beznadějný. Ovšem vystihl to, co po něm Hagrid chtěl. Takže to bylo v pořádku. Za celý den si vyloužil asi padesát bodů. Ovšem byl klidný. Jelikož byly dnes lektvary, nepochyboval, že jeho body propadly.

 

„Harry,“ zastavil ho Remus, když se chystal na cestu do hradu.

 

„Ano?“

 

„Buď opravdu opatrný. Tohle je válka. Přišel jsem o všechny, nechci přijít o tebe.“

 

Harry se na něj díval a najednou z jeho myšlenek pochopil. On přišel o Siriuse už dávno. Sirius se velice změnil Azkabanem a Lupin si toho byl hodně vědom. Truchlil pro svého přítele a považoval ho dávno za ztraceného. Co na tom, že se vrátil? Nic už nebude jako dřív, a bylo jen pochopitlné, že si přeje, aby o něj nepřišel.

 

„Neboj, Remusi, já to nějak zvládnu,“ umál se na něj trpce a vykročil k bráně, kde na něj čekal Ron.

 

„Ahoj, jaký byl den? Ukázal ti Hagrid nějakou příšeru?“

 

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou.

 

„A co jste probírali?“

 

„Sfingy.“

 

„To musela být zábava,“ ušklíbl se. „My měli Kratiknota a ten nám ukazoval kouzla na výzdobu. Byla to paráda, fakt jsi přišel o nejlepší hodinu.“

 

Harry se na něj jen usmál. Stejně by nepochopil, že jeho více bavila hra se sfingou. On by toho Ron nepochopil víc. Jak by se někdo mohl vzdát možnosti být bystrozorem?

 

Povzdechl si. S Ronem si byli blízcí, když byli malí, ale teď už tomu tak zkrátka být nemohlo. Každý měl jiné zájmy, jiné problémy, záležitosti. Harry si opravdu nejvíce rozumněl s partou. Možná by si rozumněl i s někým z Řádu, ale oni ho příliš chránili a to byla zkrátka výrazná bariéra.

 

„Hmmm… heleď, Hermiona na nás čeká v knihovně, takže jestli chceš, můžeme tam anebo půjdeme k…“

 

„Klidně do knihovny, rád bych dočetl jednu knihu.“

 

Ron se zatvářil nevěřícně, ale pak jen kývl.

 

„Jdeme?“

 

„Jistě… Hermiona bude mít radost.“

 

„Nepochybně,“ pokrčil rameny.

 

Ron se na něj nejistě podíval.

 

Došli do knihovny, kde jim držela místo Hermiona. Chvíli na ně šokovaně hleděla, ale pak se usmála. Úsměv jí zmizel, když Harry vytáhl knihu.

 

„Co… uh… čteš?“ nadhodila.

 

„Příručku o griffinech.“

 

„Chceš si nějakého pořídit?“ zakřenil se Ron.

 

Harry se na něj ušklíbl a dál četl.

 

„Ne vážně, proč to čteš?“

 

„Rone, můj rod choval griffiny. Zajímá mě to,“ povzdechl si.

 

„Aháááá,“ kývl hlavou.

 

„Tvůj rod choval griffiny?“ nadhodila po chvilce Hermiona. „Opravdu?“

 

„Prý jo,“ zamyslel se. „Aspoň mi to tak táta řekl.“

 

Málem se rozesmál, když viděl ty pohledy, které si jeho kamarádi vyměnili. Tohle ho nikdy nepřestane bavit.

 

„Dobře,“ kývla hlavou nejistě Hermiona. „Mohli bychom někdy tvého… uh… tátu vidět?“

 

„Možná jo,“ kývl hlavou. „O prázdninách,“ nadhodil. „Mohl by přijít na nádraží,“ řekl opatrně.

 

„To by bylo fajn,“ kývla Hermiona a vypadala smutně. „Moc ráda ho poznám.“

 

„Mohl by se přidat k Řádu,“ posmíval se Ron. V očích měl neuvěřitelné pobavení. Hermiona ho musela pod stolem kopnout.

 

Harry skryl úsměv za knihou a dál pročítal tenkou příručku. Byla skutečně zajímavál, ale měl dojem, že tam jsou věci, které nejsou úplně dobře. Kupříkladu Alex neměl vůbec rád mléko a tady psali, že jsou na něm griffové závislí a je dobré mu je dávat po jeden den nepřetržitě pro zlepšení nálady… taková mléčná dieta. No… Alex by trpěl depresí.

 

Zrovna obracel stránku a zadíval se na nejlepší výběr potravin pro griffina.

 

„Už bysme měli jít,“ vytrhla ho ze čtení Hermiona. „Jinak nestihneme oběd.“

 

Zvedli se a vydali se do jídelny. Tam se rychle najedli a běželi na hodinu.

 

Ron s Hermionou usedli do první lavice. Harry si sedl úplně dozadu. Za chvilku vedle něj seděl Nevill a přívětivě se na něj usmíval.

 

„Jaký jsi měl dneska den?“

 

„Výborný, co ty?“

 

„Taky,“ kývl spokojeně. „Heleď, nechtěl… no… nechtěl by jsi se mnou jít někdy do lesa?“ zeptal se nejistě. „Potřeboval bych jednu bylinku.“

 

„Klidně,“ kývl pobaveně. „Já bych zase potřeboval na chvilku vypadnout ze školy.“

 

„Chápu. Slyšel jsem Rona s Hermionou a Ginny,“ zavrtěl hlavou. „Hele, je snad tvoje věc, čím budeš ne? Nebo… já je nechápu… proč ses takhle rozhodl? Byl jsi donucený?“

 

„Ne.“

 

„Tak to někdo chtěl?“

 

„Ne… zvolil jsme si to sám.“

 

„Hmmm… tak proč to řeší?“

 

„Já nevím, Neville,“ pokrčil rameny.

 

„Já chápu, že je to překvapení, ale tak je to tvoje věc, aspoň myslím. Mě taky babička nutí do něčeho, co neumím, ale…“ utichl, když práskly dveře a dovnitř vešel Moody.

 

„Vítejte na dnešní hodině,“ zabručel. „Naše první,“ dodal.

 

„Jste to vy?“ nadhodil posměšně Malfoy.

 

PRÁSK.

 

„Ano,“ zabručel a ignoroval fakt, že jedním kouzlem nechal vystřelit stůl do vzduchu a poslal Malfoye tak k zemi.

 

„Zlomil mi nos,“ hekal. Letící stůl jej totiž praštil.

 

„To je nic, proti zlomené páteři,“ sykl bývalý bystrozor a zahleděl se na Malfoye.

 

Ten se jen zajíkl a pustil si ruku. S nosem neměl vůbec nic.

 

„Takže, mám vás tenhle rok naučit jak se bránit,“ mlaskl a přejel je pohledem. „Předem to  považuji…“ ještě jendou je všechny přejel. „Za ztrátu času.“

 

„Jsme dobří,“ opravil ho neomaleně Seamus. Z Nebelvíru tam byli všichni, až na Levanduli a Parvaty. Ze zmijozelu byli jen čtyři. Možná proto je spojili dohromady.

 

Harryho tenhle počet docela překvapil.

 

„O tom dost, v tuhle chvíli, pochybuju,“ mlaskl opět Moody.

 

Studenti se na něj dívali nesouhlasně. Našlo se jen pár těch, kteří s ním souhlasili. A nikdo kdo by byl ze Zmijozelu.

 

„Takže…“ zamumlal Moody a sklonil se ke svým papírům. „Učil vás idiot za idiotem,“ zabručel. „Nejlepší by pro vás bylo učit se nepřetržitě, abyste to dohnali. To ovšem nejde,“ sykl. „Takže se začněte modlit, abychom vůbec něco stihli. Dobře… začneme štítovými kouzli. Kdo umí nějaký štít?“

 

Všichni zvedli ruce. „Kdo umí štít proti druhému stupni černé magii?“

 

Ve vzduchu zůstali jen tři ruce. Harryho, Malfoye a Parkinsonové.

 

 „Mám se ptát dál?“

 

Když viděl sešlé pohledy zmijozelů, odfrkl si. „Co je tu k SMÍCHU?!“ křikl na Deana. „To je k PLÁČI!“

 

„Omlouvám se,“ hlesl rozechvěle Dean.

 

„Jak zní štít proti druhému stupni, Pottere?“

 

„Promeo, klaera, strem, prermea, retrias, imires, strum a werita,“*** odtušil.

 

„Třetí?“

 

„Drae, morama, mores, queris, xenix, lope, werita maxime, maxime strem a kosteri.“

 

„Čtvrtý?“

 

„Znám jen jeden, pane, farflex.“

 

„Hmmm… pátý?“

 

„Nejsou štíty, jen proti-kouzla.“

 

„Dobře. Sto bodů pro nebelvír.“

 

Zmijozelu poklesla člist, zatímco Nebelvír se držel, aby nezačal ječet radostí.

 

Moody se ušklíbl. „Tušil jsem, že máte takovéto znalosti, Pottere. Dobře, dobře. Jste z hodiny omluven. Stejně bych vás dnes nic nenaučil. Jděte.“

 

Harry se na svého dědu zazubil, popadl své věci a vypadl dřív, než se kdokoli stihl vzpamatovat. Moody to pochopitelně udělal schválně. Věděl moc dobře, že se za ním Řád táhne. Tohle byla jeho jízdenka ke svobodě. Aspoň na chvilku.

 

Rozhodl se, že se schová v komnatě nejvyšší potřeby. Třeba by se tam našli nějaké knihy o griffinech.

 

A opravdu, když dokončil kolečka a vstoupil do komnaty, nestačil se divit, kolik knih tam bylo. Nakonec si jednu vybral. Studoval dlouho a natolik pozorně, že málem nestihl večeři. Celý profesorský sbor seděl jako na trní, ale když vstoupil do síně, uvolnili se. Moody se na něj podíval a Harry v jeho pohledu viděl neutuchající pobavení.

 

Usadil se na okraji stolu. Ovšem za chvilku si k němu sedla naštvaná Hermiona, Ron a Ginny.

 

„Děje se něco?“ nadhodil.

 

„Kdes byl,“ ucedila mezi zuby Hermiona.

 

„Doma, mami.“

 

„Harry, mohlo se ti něco stát. Jsou tu děti smrtijedů,“ ozvala se mírně Ginny.

 

Harry protočil oči. „Můžu se najíst?“

 

„Jistě, pán chce jíst. Necháme ho teda,“ zabručela Hermiona a uraženě odešla. S ní odešel i Ron a Ginny. Harry si oddechl. Klid. Díky Merlin. Rychle něco pojedl, a když snědl svou porci, chystal se vstát.

 

„Pottere,“ ozval se mu u ucha ledový hlas.

 

Rozzuřil se. ‚Pět minut… Při Merlinovi, chci jen pět minut klidu, ticha a bez něčí přítomnosti.‘

 

„Chce s vámi mluvit ředitel.“

 

Harry se otočil na Snapea. „El‘dera umene,“**** řekl démonským jazykem.

 

Snape se prudce otočil a nechápavě na něj koukal. Ale to už šel Harry za profesorem lektvarů.

 

„Co jste to řekl?“

 

„Že je mi ctí,“ odtušil Harry klidně.

 

Snape si jej podezřívavě měřil pohledem.

 

Brumbál se zatím vytratil do své kanceláři.

 

„Lékořice,“ řekl Snape před chrličem a čekal, až Harry vyjde, teprve pak s vydal za ním.

 

Když vešel, usmívala se na něj léčitelka, která mu dělala psychiatra.

 

„Vítám tě, Harry,“ usmívala se na něj. Brumbál seděl v koutě. Snape se k němu hned přidal.

 

„Jak se máš?“

 

„Bylo líp.“

 

„Stalo se něco?“

 

„Nedočetl jsem jednu knihu.“

 

„Je pro tebe důležitá?“

 

„Ani ne, ale je hezká.“

 

„O čem je?“

 

„O ničem zajímavém.“

 

„Dobře. Mluvil jsi s otcem?“

 

„Ne.“

 

„S matkou?“

 

„Ne.“

 

„Máš nějaké tety nebo strejdy?“

 

„Pravé?“

 

„Ano,“ kývla.

 

„Mám dvě tety a dva strejdy,“ usmál se nevinně.

 

Kývla hlavou, jakoby tohle čekala. Udělala si poznámku a pak se zamračila. „Jak často spolu mluvíte?“

 

„Tak to je různý,“ pokrčil rameny. Tohle ho strašně bavilo. Jasně, kdyby řekl pravdu, dali by mu pokoj, ale… Merline, jak se těšil, až to praskne. To budou výrazy. A navíc, kdyby ho převezli k Mungovi nebo třeba do Azkabanu… to by byli pomalu druhé Vánoce.

 

„Bývá to častěji, než jednou týdně.“

 

Zamyslel se. „Asi jo.“

 

Žena se na něj hřejivě usmála a udělala nějakou poznámku do sešítku.

 

„No… tady máte jeden test osobnosti. Ten my vyplníte a uvidíme, co o vás řekne.“

 

Harry pokrčil rameny a pustil se do práce. Po půlhodině odevzdal test a zvědavě se na ženu díval. „Ještě mi nakreslete strom,“ požádala ho.

 

Harry nakreslil jabloň. S třemi dutinami, ptáčkem a vlkem.

 

„Máte rád vlky?“

 

„Ano.“

 

„Jaké další zvíře máte rád?“

 

„Griffina, draka, sovu a hada.“

 

„Hmmm… a co nějaká rostlina?“

 

„Asi růže.“

 

„Nezníte přesvědčeně.“

 

„Nemám oblíbenou rostlinu, ale růži mám celkem rád. Také šeřík je hezký.“

 

„Máte oblíbenou knihu?“

 

Harry se zamyslel a pak zavrtěl hlavou.

 

„Hudba?“

 

Další zápor.

 

„Jakou máte rád hru?“

 

„Rád hraju karty.“

 

„Dobrá,“ zamyšleně se na papír dívala. „Takže se uvidíme příště.“

 

Harry se jen usmál a doslova zdrhl z pracovny. Utíkal co nejrychleji, aby se ho někdo nepokusil následovat. Ukryl se až v KNP, kde si domyslel i postel a šel si lehnout s knihou o griffinech.

 

Ráno rychle vyběhl do ložnice, připravil si věci k učení. Byl celkem spokojený. Dočetl knihu, prospal se, nikdo ho nerušil. Možná tam bude spát častěji.

 

Hermiona s Ronem a Ginny se s ním nebavili. Bylo mu to jedno a tak si povídal s Nevillem, který se k němu choval normálně. Seznámil se navíc s třemi studenty havraspáru, kteří se zajímali, stejně jako on, o chov zvířat. A také se spřátelil s partou studentů, kteří v nepoužívané učebně šermovali každý pátek večer.

 

Harry dostal pár lekcí a ve snu se to také tak trochu naučil, takže se docela těšil, že si zase s někým zabojuje.

 

Když odcházel na hodiny, usmíval se. Opravdu měl dobrý den a večer si přečte něco dracích. Zkrátka dokonalé.

 

 

 

*(Ráno chodí po dvou, odpoledne po třech a večer po čtyřech… člověk)

 

**(Přišel k nám host, spravil nám most, bez sekery, bez dláta a přece je pevný dost… mráz)

 

*** Sorry, latinsky neumím a nedaří se mi najít latinský on-line slovník, takže je to prostě několik písmenek náhodně daných k sobě :-D.

 

**** sprostá nadávka :-D. Doslovně by to mohlo být ‚Vyškubejte si peří‘. Ten ne doslovný si domyslíte, ne? Nemůžu všechno vymýšlet sama ;-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

uzasne

(jill, 23. 4. 2017 21:36)

Je to krasne. Moc se ti to ppvedlo

Jj

(Leonie, 21. 9. 2016 19:41)

Heh. Proste skvelé.;-D

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA