Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola (LzT)

31. 8. 2016

2. kapitola


Harry nejistě stoupal do schůdcích na hodinu jasnovidectví. Měl nejasný pocit, že udělal velkou chybu, ale co mohl dělat? Používat klacek jako Teodor? Hlavně když pohyby hůlkou jsou jiné, než rukou. Určitě by si toho taková McGonagallová nevšimla… a když ne ona, Hermiona určitě. Taky musí do všeho strkat nos.

 

Obezřetně se rozhlédl a uviděl svou profesorku, jak stojí u krbu a dívá se do plamenů.

 

„Vítej,“ usmál se na něj. „Dnes budeme věštit osud z plamenů.“

 

Harry potlačil zasténání, ale rychle se k ní připojil.

 

Trelawneyová vzala do ruky kalíšek s nějakými bylinkami. Nabrala hrst sušených květů a lístků s nějakým práškem a hodila směs do plamenů. Ty se okamžitě zabarvily zářivě modou barvou, která se začala míhat.

 

„Och… drahoušku… vidím smrt,“ vyjekla dramaticky.

 

Harry zkřivil tvář bolestí.

 

„Neboj se, smrt není tak zlá. Chápu, že jsi rozrušený. O můj bože… při Merlinovi,“ lkala.

 

‚POMÓÓÓÓC,‘ ječel v duchu a litoval, že sem začal chodit.

 

„Vidím nějakou dívku… a vidím boje.“

 

‚Ha… že by se zlepšila?‘

 

„Máš nepřítele…“

 

‚Vážně?‘

 

„Prahne po tvé krvi. Je skryt ve stínech…“

 

‚Merline… to bude zase den.‘

 

Pak se plamen opět zbravil do ruda, jak se byliny spálily. Profesorka nabrala hrst a znovu je hodila do plamene. „Tohle,“ ukázala na podivný znak, který se mihl plamen. „Je znak měsíce a tohle je zvíře.“

 

Hary hleděl na něco, co plápolalo déle, než cokoli jiného. „Fénix?“ nadhodil.

 

„Vypadá to tak, že?“ nadhodila zamyšleně. „Ale co má měsíc společného s fénixem a… och… symbol smrti a života… tomu nerozumím,“ zavrtěla hlavou. „Mé oko se zamžilo,“ povzdechla si.

 

Ale Harry měl nepříjemný dojem, že se právě teď otevřelo. „A co je tohle?“

 

„To je vlk nebo možná vlkodlak,“ pokrčila rameny. Očividně, když tam neviděla smrt, nezajímalo jí to tolik. Pak oheň opět dostal normální barvu.

 

„Vezmi si učebnici a vyzkoušej si to, ale měl by ses naučit ty znaky na zpamět,“ poznamenala rozmrzele. „A neobávej se smrti, drahoušku. Co bylo jednou předpovězeno, to se nezmění.“

 

Harry si jen povzdechl.

 

 

 

Když pak konečně všechno skončilo, seděl Harry na posteli ve věži a meditoval. Jeho myšlenkami se míhali reakce na dnešní hodinu. Od uškrcení profesorky mohl naslouchat i obavám. Fénix, měsíc, smr a život, vlk nebo vlkodlak. Tohle bylo až nebezpečně blízko pravdě.

 

Jasnovidectví začínal nenávidět, ale tam měl klid od všech. Nikdo po něm mnoho nechtěl a vymýšlet si nějaké předpovědi uměl vždycky. Přinejhorším by napsal Johnovi nebo by se zeptal Moodyho. Ti ten dar měli.

 

Zrovna přemýšlel nad myšlenkou, jestli chodí McGonagallová s Brumbálem, když do něj někdo začal strkat. Rozzuřeně se podíval na narušitele a vyděsil tím Rona, který tak prudkou reakci nečekal.

 

„Chce s tebou… uch… mluvit Brumbál. Hele, tohle už nedělej,“ obořil se na něj.

 

„Já nejsem ten, kdo ruší,“ zavrčel a rozmrzele se vyhrabal na nohy. „Nevíš, co chce?“

 

Ron zavrtěl pobouřeně hlavou. Pak pevně semkl rty. „Nechápu, jak jsi to tak rychle mohl vzdát. Kdyby tu byl teď Sirius…“

 

Harry ho probodl pohledem a rychle odešel, než aby zase něco poslouchal. Při Merlinovi, kdyby mu dali pokoj… VŠICHNI!

 

Zahnul za roh a objevil se před ním chrlič. Harry se zastavil a díval se na něj. „Tak fajn. Nezmám heslo a Brumbál se mnou chce mluvit. Buď uhni nebo mizim. Nemám na… ach jo,“ posteskl si, když chrlič uskočil a vytvořil tak průchod do Brumbálovi pracovny.

 

 

Harry vstoupil na pohyblivé schody a stanul přede dveřmi kanceláře. Zaklepal a po vyzvání vešel.

 

„Chtěl jste se mnou mluvit?“ nadhodil a podíval se na Brumbála, který si ho zamyšleně prohlížel zpoza svých brýlí.

 

„Ano, posaď se,“ usmál se. „Dáš si bonbón?“

 

Harry hned zavrtěl hlavou.

 

Brumbál se jen usmál a jeden si vzal. „Mudlové mají báječné sladkosti.“

 

„Omlouvám se, ale o tom mnoho nevím,“ zabručel.

 

„Dursleyovi, chápu,“ kývl hlavou smutně. „Mrzí mě, že jsi u nich musel být.“

 

‚Nemusel a ty to víš,‘ blesklo mu rozmrzele hlavou. Uvědomil si, že není dobré, když ho někdo ruší z meditace. Nebylo mu zrovna nejlépe a ‚rovnováha‘, jak tomu říkal jeho mistr, byla narušena.

 

„Ovšem… teď jsem si tě zavolal z jiného důvodu,“ poznamenal muž.

 

Harry se na něj klidně podíval a čekal.

 

„Nerozmyslel sis to?“

 

„Ne!“

 

„Jsi si jistý, Harry? Vím, že ti Sirius chybí a že není lehká doba a bude více mrtvých. Bude více těch, co se budou muset obětovat. Pokud se nebudeš umět bránit, kdo ho pak zastaví?“

 

„Chodím na obranu.“

 

„Válka není jen o obraně. Potřebuješ všechny předměty.“

 

Harry jen pokrčil rameny.

 

„Pokud se toho vzdáš, budu muset požádat pana Longbottoma. Je to přesně to, co chceš?“

 

Harrymu se zablesklo v očích. „Udělejte, jak považujete za zprávné.“

 

Brumbál se zatvářil velice smutně, ale také rozzlobeně.

 

„Sirius by tě takhle nechtěl vidět. Možná je lepší, že zemřel.“

 

„Asi ano,“ kývl hlavou a probodl muže pohledem. „Ale já si zvolil. Zvolte teď vy!“

 

Brumbál jen kývl a pokynul mu, aby odešel. Nepromluvili na sebe.

 

Začínalo mu být zle. Ze všech. Co je komu potom, co si zvolí? Jakoby byl jen loutka, která se rozhodla utrhnout. Jenže on je, při Merlinovi, člověk. Má právo vlastní volby. Ne, že by přesně věděl, co by měl dělat, ale… nemusel taky dělat nic. Mají peněz, že by s nimi mohli dláždit ulice. Takže by měl studovat jen to, co ho baví… no a jeho baví, obrana a zvířata. Takže co…? Kašle na Brumbála!

 

 

 

Spokojeně odložil esej o bílé magii, když zaslechl šelest. Odtáhl závěsy a podíval se na Hermionu s Ronem, kteří hleděli s odhodláním na něj.

 

Povytáhl obočí.

 

„Takhle to dál nejde, jdeme,“ popadla ho Hermiona a doslova ho vytáhla ven z postele. „Jdeme!“

 

Harry se nikterak nebránil. Byl celkem zvědavý, co mají v úmyslu.

 

Vedli ho směrem k ošetřovně, což se mu ani trochu nelíbylo, ale zvědavost byla větší, než jeho pocity.

 

„Jsme tu,“ vešla Hermiona a pevně sevřela Harryho ruku. Toho to nesmírně pobavilo i překvapilo zároveň. Asi se mu to líbit nebude.

 

Brumbál se na ně nepatrně usmál a pohlédl na Snapea, který se nad nimi tyčil jako bůh pomsty. Asi nebyl rád, že tu je.

 

„Dobrý den, pane Pottere,“ usmála se na něj postarší čarodějka. „Jsem Medison Creyfis.“

 

„Těší mě, madame,“ kývl jí.

 

„Jsem nemocniční psychiatr.“

 

Harry povytáhl obočí. „Takže…?“

 

„Profesoři se domnívají, že jste utrpěl trauma z té neblahé noci na ministerstvu.“

 

Harry jen pevněji sevřel rty. Opravdu se mu to nelíbilo. Ovšem když ho z druhé strany pevně sevřel Ron, neměl náladu se s nimi dohadovat, přetahovat nebo tak nějak.

 

„Ráda bych vám pomohla,“ řekla měkce a konejšivě.

 

Harry si povzdechl.

 

„Prosím, posaďte se,“ ukázala na židli která byla u stolu, který zde Harry nikdy neviděl. Pak si uvědomil, že všechny postele zmizeli.

 

Nezbylo mu, než se pohodlně posadit do nabízené židle, která nebyla tak tvrdá, jak se jevila. Zbytek si posedal o kus dál. Chtěli být u toho? ‚No… to je opravdu bezva,‘ pomyslel si Harry a zahleděl se na ženu před sebou.

 

„Ukážu ti nějaké obrázky. Řekni mi, co vidíš, ano?“ usmála se.

 

Harry jen kývl a povzdechl si. Chtěl pryč, ale byl stále hodně zvědavý, co chce s ním ta ženská dělat.

 

„Takže začneme, nikam nespěchej,“ usmála se přívětivě a mávla hůlkou. Z její hůlky vyšel bílý kouř, který se začal kroutit a všelijak prolínat. Harry se na to díval a snažil se v tom něco vidět.

 

„Co vidíš?“

 

„Děti, jak si hrají,“ poznamenal klidně.

 

„A s čím si hrají?“ zajímala se.

 

Harry naklonil hlavu a pousmál se. „S míčem.“

 

Povytáhla obočí, ale pak se usmála. Mávla hůlkou a nechala kouř zmizet. Pak mávla znovu a objevil se jiný, nyní fialový kouř. „Co teď?“

 

Harry se opět soustředil. „Oheň.“

 

„Oheň?“ nadhodila překvapeně.

 

„Ano.“

 

„Hmmm… dobře a co dělá?“

 

„Hoří?“ nadhodil.

 

„A kde?“

 

Povzdechl si. „Ve vzduchu… vypadá to jako oheň. Nic víc,“ pokrčil rameny.

 

„V pořádku,“ řekla zamyšleně a udělala si nějakou poznámku. Pak se opět usmála a mávla hůlkou. Nyní byl kouř modrý.

 

Harry se zazubil. „Obloha,“ řekl a vzpomněl si na Teodora, který se s ním na nebe díval pořád.

 

„Dobře,“ řekla žena zamyšleně a napsala si další poznámku. Teď byl kouř rudý jako krev.

 

Harry si vzpomněl na válku. „Vlk.“

 

„Vlk?“ vykulila oči a studovala obláček kouře. „Proč vlk.“

 

„Nevím, prostě vlk.“

 

„Dobře… tak tedy vlk,“ podmračila se.

 

Teď zkoumal Harry černý dým. Vzpomněl si na Azkaban. Na tu tmu, kterou tam prožívali. Na chlad i beznaděj. Připomnělo mu to bystrozory.

 

„Bystrozor?“ nadhodil pobaveně. Tohle byla zábava.

 

„Neděláte si z toho srandu, že ne?“

 

„Nikoli,“ řekl vážně. „Myslím vážně každé slovo.“

 

„Proč bystrozor?“

 

„Protože byli slepí, když následovali Popletala,“ pokrčil rameny a v duchu se ušklíbl.

 

„Hmmm… dobře. Řekněte mi první jméno, které vás napadne… teď.“

 

„Dina.“

 

„Vaše přítelkyně?“

 

Harry vybuchl smíchy. „Ne.“

 

„Kamarádka?“

 

„Ano. Nejlepší.“

 

„Ne, slečně Grengerová?“

 

„Ne, Hermiona rozhodně ne,“ zavrtěl klidně hlavou.

 

„Dobrá tedy… Dina. Jak dlouho se znáte?“

 

„Od malička.“

 

„Mudla?“

 

Usmál se. „Co myslíte?“

 

„Dobře. Co další přátelé?“

 

„Uch… nechcete vědět něco jednoduššího?“

 

„Je jich hodně?“

 

„Tolik, kolik potřebuji.“

 

Povytáhl obočí. „Tady ve škole?“

 

„Méně, ale stále to není nic, co by mě trápilo.“

 

„Jsi oblíbený?“

 

„Záleží u koho,“ naklonil hlavu.

 

„Co doma?“

 

„Kde?“

 

„Doma…“

 

„Ano, ale kde doma.“

 

„Máš víc míst, kterým říkáš domov?“

 

„Ano.“

 

„Zajímavé,“ poznamenal a udělala si poznámku. „Máš ta místa rád?“

 

„Ano.“

 

„Máš tam mnoho přátel?“

 

„Mí přátelé si mě najdou, když chtějí.“

 

Zmateně se podívala. V odpověď se usmál.

 

„Teď mi řekni, jak se cítíš. Řekni své emoce.“

 

„Vyrovnanost. Smíření.“

 

„Necítíš smutek?“

 

„Nad čím?“

 

„Zemřel člověk, kterého jsi měl rád.“

 

„Hmm… ne.“

 

„Nejsi smutný.“

 

„Ne.“

 

„Jsi si jistý?“

 

„Ano.“

 

„Proč?“

 

„Proč jo?“ nadhodil. „Lidé umírají a rodí se. Svět se kvůli tomu nepřestane točit. Musíme jít dál.“

 

„Jak jsi na to přišel?“

 

„Řekl mi to.“

 

„Kdo.“

 

„Otec.“

 

„Mluvíš se svým otcem?“ zakryla svůj šok, ale myšlenky už neskryla. Harry zaslechl za sebou lapání po dechu.

 

„Jo.“

 

„Co ti říká?“

 

„Jednou tohle, jednou támhle to… záleží na situaci.“

 

„Co tvoje máma. Mluví s tebou?“

 

„Nikdy jsem se nepohádali, tak jo…mluvíme spolu.“

 

„Zlobí se, že nejsi bystrozor?“

 

„Ne,“ odfrkl si. „Můj život, moje volba.“

 

„Jistě,“ poznamenala a udělala si další poznámku.

 

„Učil tě prý jeden blázen. Zkoušel na tobě imperius. Tehdy jsi začal mluvit s rodiči?“

 

Harry naklonil hlavu. „Ne.“

 

„Kdy jsi s nimi tedy mluvil?“

 

Pokrčil rameny.

 

„Dobře, necháme dnes toho,“ usmála se přívětivě. „A myslím si, že by tvoji rodiče byli rádi, kdybys žil dál tak, jak jsi žil.“

 

Pokrčil rameny, opět a zvedl se. „Sbohem.“

 

„Naviděnou Harry. Uvidíme se příští týden.“

 

„Fajn, ale pozdě odpoledne. Táta by se zlobil,“ poznamenal nevinně.

 

„Jistě,“ kývla.

 

Harry se nečitelným pohledem podíval po ostatních. Snape na něj hleděl dost posměšně. Hermiona byla viditelně v šoku stejně, jako Ron. Brumbál se tvářil smutně a vypadal velice staře. A Harry… ten se bavil.

 

 

 

„A tak jsem jí jednoduše řekl pravdu,“ vyprávěl Moodymu, který se sotva držel za stolem, jak moc se smál.

 

„To snad není pravda,“ ušklíbl se, když se uklidnil.

 

„A nejlepší na tom je, že Brumbál to bere hrozně vážně. Mám tam chodit dvakrát týdně,“ uculil se. „Dostal jsem i přednášku, že mí rodiče nejsou duchové a tak dál, takže buď je to výplod mé fantazie, nebo mě zase dráždí Voldemort.“

 

Moody se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Ty jsi prostě cvok,“ zubil se. „Nemohl jsi si tohle odpustit co?“

 

„Jistěže nemohl,“ poznamenal vesele.

 

„Ta ženská si musí myslet, že jsi úplný blázen. Čekala, že u červený řekneš krev a u černý zlo… vlk a bystrozor…“ odfrkl si. „Podle mě nepochopila vůbec nic z toho, cos jí řekl.“

 

„Asi ne, ale to není můj problém.“

 

Ušklíbl se. „Jistěže není.“

 

„Hele, tak co mám dělat?“

 

„Dělej co chceš? Maximálně tě zavřou k Mungovi,“ poznamenal vesele.

 

„Hmmm… to zní lákavě. Odtamtud bych se velice rychle dostal.“

 

„Proč tě prvně napadal Dina?“

 

„Napadl mě Teodor, ale nechtěl jsem to říct před Brumbálem.“

 

„Chápu,“ ušklíbl se.

 

„A navíc Dinu mám stejně rád jako Teodora. Ovšem s ním jsme si blíž. Máme podobný zájmy.“

 

„Kdyžto Dina je zkrátka starostlivá máma, která kazí legraci, co?“ nadhodil vesele.

 

„Jistě,“ kývl.

 

Moody klepl svou holí o zem a zamyšleně se podíval na Harryho. „Opravdu Albus vyhrožoval Longbottomem?“

 

„Ano,“ kývl hlavou.

 

Moody si odfrkl. „Hlupák.“

 

Harry pokrčil rameny. „A proč ne?“

 

„Ty máš větší šanci, než on. To oba víme. Ale tohle bylo opravdu ubohé. Kdyby ten kluk byl dobrý, ale není… jasně, obrana mu celkem jde, když chce, ale jak řekl Albus. Není to jen o obraně.“

 

„Ne to není, ale…“ zavrtěl hlavou.

 

„V tom nehledej ale. Longbottom prostě nemá šanci… žádnou.“

 

„Já myslím, že by měl, kdyby mu někdo pomohl.“

 

„Jenže válka už začala. Je pozdě.“

 

Harry se na něj vážně podíval. „I pro mě by bylo, kdyby nebylo toho snu.“

 

„Já vím a to je to, co mě trápí,“ zabručel. „Brumbál to nechává všechno zajít do extrémů. Nikomu nepomáhá. Možná je na čase, aby se stáhl.“

 

„Chceš ho vykopnout z postu velitele Řádu?“

 

Moody se zaškaredil. „Kdyby byl někdo, kdo ho nahradí, tak jo, ale takhle to nemá smysl. Ne, myslel jsem, že bychom nějak zaměstnali Řád, aby se nepletl pod nohy ve chvíli, kdy to bude rozhodující.“

 

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“

 

Moody pokrčil rameny. „Nic není dobrý nápad… a nic není špatné. Bude záležet, jak na tom Řád bude. Hroutí se, Harry. Velice rychle se hroutí.“

 

„Měl bych se znepokojovat?“

 

„Přijde na to, kdo bude v čele. Nerad to říká, ale Albus není špatný vůdce. Jen přeceňuje svoje síly.“

 

„Já jej příliš jako vůdce neznám.“

 

Moody pokrčil rameny. „Není nejhorší. V mnoha věcech si ví rady lépe, než kdokoli jiný, ale jsou věci, na které prostě nemá. Tohle je nová válka a nemá dostatek sil.“

 

„A ty máš?“ nadhodil Harry škádlivě.

 

„Jak na co,“ přiznal neochotně Moody. „Už nejsem nejmladší, ale nejsem člověk a smrt na mě zatím nedosáhne. Albus je jen smrtelník.“

 

„Myslíš, že je pravda, že jsou mágové nesmrtelní?“

 

„Ani bych se tomu nedivil,“ pokrčil rameny.

 

„Asi budeš první, kdo to vyzkouší,“ zazubil se.

 

„Uvidíme,“ ušklíbl se. „Ale moc bych na to nesázel.“

 

„Podceňuješ se.“

 

„A ty mě přeceňuješ,“ ujistil ho Moody s klidem. „Uvidíme se zítra,“ kývl mu. „Teď už běž, mám nějakou práci,“ otráveně ukázal na nějaké svitky.

 

„Úkoly?“

 

„Hmmm…“

 

„Jsi přísný,“ utrousil.

 

„Se s nimi mám babrat? Stejně nic neumí,“ mávl rukou. „Je mi jich až skoro líto,“ zavrtěl hlavou. „Ale teď už běž. Musím to všechno opravit a ujistit se, že ti prvňáci budou stát aspoň za pohled.“

 

„Tak to hodně štěstí,“ kývl mu Harry a s úšklebkem odcházel. „Jinak… jak dlouho si budeš hrát na mrzáka?“

 

„Tak dlouho, dokud mě to bude bavit,“ ušklíbl se a v oku mu zajiskřilo.

 

„Jasně… takže napořád.“

 

„Chytrý kluk.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA