Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapitola (LzT)

31. 8. 2016

 

10. kapitola


Brumbál tiše stál v nohách nemocniční postele a díval se na Kingsleye. Muž byl bledý v obličeji a měl černé kruhy pod očima. Na jeho rukou byly chomáčky kouzel, které čistili jeho krev a přiváděli do jeho těla živiny.

 

Vedle Kingsleye ležel Sirius, který měl celé tělo ztuhlé v křeči, jak mu lektvary přirůstaly k tělu utrženou paži. On necítil bolest, ale jeho tělo jak se zdálo ano.

 

Remus Lupin nebyl daleko. Na konci ho jedno kouzlo trefilo do krkavice. Dostali ho do nemocnice právě včas. Roslin byla posledním obyvatelem tohoto pokoje. Měla roztříštěná žebra a poškozené plíce.

 

„Albusi,“ vešla do místnosti Minerva McGongallová. Měla tvář pokrytou mastí, která pomalu hojila modřiny, které jí způsobila tlakovaná vlna. „Nějaké zprávy o Severusovi?“

 

Brumbál zavrtěl hlavou. Dveře se znovu otevřely.

 

„Albusi,“ kývl mu hlavou Charles Potter. „Jak to s nimi vypadá?“

 

„Není to nejlepší,“ poznamenal jen.

 

„Měli štěstí, že se Carolin rozhodla neposlechnout a varovala nás,“ zabručel. „To byl ale pitomý nápad,“ zavrčel a podíval se na Roslin, která byla na pokraji života a smrti.

 

„Ty jejich plány je všechny málem stály život.“

 

„Nařídil jsem, aby je všechny přesunuly do jednoho pokoje, ale je to zbytečné. Slečna Tonksová se k nám za chvilku připojí a ostatní už jdou domů. Tihle tu však zůstávají,“ prohlásil podivně prázdným hlasem.

 

„Albusi,“ povzdechla si Minerva, ale dál se nedostala. Lupin se začínal probouzet. Nejprve zasténal bolestí a pak se konečně pohnul a probudil.

 

„Kde to… jsem?“ zasípal. Brumbál přišel k jeho postali a podal mu sklenici vody.

 

„V nemocnici,“ poznamenal profesor.

 

Lupin se ještě chvíli zmateně rozhlížel, ale pak si očividně vzpoměl, protože se podíval na ostatní postele a vypadal značně zděšeně. „A ostatní?“

 

„S tím si nedělej starosti,“ poznamenala Minerva.

 

„Co se stalo? Jak jsme se…“

 

„Klid, Remusi,“ přistoupil jeho posteli Charles.

 

Ozvalo se váhavé zaklepání a pak někdo vstoupil.

 

„Vítejte,“ otočila se Minerva na skupinku příchozích. Hermiona, Ron, Ginny, Nevill, manželé Weasleyovi a také Tonksová, která byla konečně zdravá.

 

„Remusi,“ usmála se paní Weasleyová.

 

„Jsem ráda, že ses probudil,“ usmála se Tonksová.

 

„Jak ti je?“ objevil se vedle postele Ron.

 

Remus se usmál. „Bylo lépe. Ale na přeměnu to nemá.“

 

 

 

Severus Snape stál před domem na Grimwauldově náměstí a měl podivný stísněný pocit. Nepamatoval si nic z toho, co se s ním dělo. Měl podivný pocit, že jej někdo ošetřoval a pomáhal mu se uzdravit, ale kdo a nebo proč? Neměl nejmenší tušení.

 

Ovšem moc dobře si pamatoval, co se s ním stalo před tím, než ztrazil vědomí.

 

Zachvěl se. Neměli nejmenší naději na přežití. Tahle válka byla jednou pro vždy ztracená.

 

Opatrně přešel ke dveřím, stiskl kliku a vstoupil.

 

Vstupní hala byla jako vždy ponurá a nehostinná k těm, kteří sem vešli. Závěsy, jež zakrývaly obraz původní majitelky, se lehce kývaly, jakoby se už nemohli dočkat, až zase odhalí to, co ukrývají.

 

Severus se opět zachvěl. Nervózně se rozhlédl kolem sebe, až se jeho pohled ustálil na schodech, které scházely do hlubin tohohle domu.

 

Nejistě se ke schodům vydal a zaposlouchal se. Uslyšel jemný smích a tlumené hovory. Normálně by ho to povzbudilo, jako tomu vždy doposud bývalo, ač by to tedy nikdy nahlas nepřiznal. Dnes však bylo všechno jinak. Poslouchal ten šum, ale jakoby byl daleko. Jako by všechno kolem něj byla jen bublina a on pozoroval, co se v té bublině děje.

 

Nechtěl si přiznat holý fakt. Byl vyděšený a v šoku.

 

Opětrně se dotkl holé zdi, hledal v ní oporu a odvahu pro to, co se chystal udělat. Musel to udělat.

 

Pomalu sestoupil první schod a pak bylo všechno jednoduší. Sejít zbytek už takovou práci nedalo. Konečně se ocitl přede dveřmi do kuchyně. Zde bylo centrum veškerého dění. Zde se všichni nacházeli.

 

Opatrně sevřel v ruce kliku a s poslední špetkou odvahy, dveře otevřel.

 

Veškerý hovor utichl a všichni, kdo byli v místnosti, se na něj podívali.

 

Severus zjistil, že je zde více lidí, než čekal, ale méně těch, co tu být měli.

 

Sirius Black měl doposud ovázanou ruku, ale seděl k němu nejblíže. Remus Lupin byl o kousek dál hned vedle bystrozorky Tonksové. Kingsley Pastorek zde rovněž byl, ale byl velice bledý a nevypadal nejlépe. Z Weasleyových zde byla pouze Molly a její dvě nejmladší děti, Ron a Ginny. Vedle nich seděla dívka, kterou tajně miloval, Hermiona Grangerová. Albus Brumbál byl pak u krbu spolu s Minervou McGonagallovou a nějakým mužem, kterého Severus neznal.

 

Nevill Longbotom právě vycházel z krbu.

 

„Severusi,“ rozzářil se Brumbál ve chvíli, kdy se na něj podíval. „Při Merlinovi, mysleli jsme, že jsi mrtvý.“

 

Snape jen otevřel pusu, ale zase jí zavřel. Najednou nevěděl, co by měl říci… nebo spíše, nevěděl jak to říci.

 

„Kdes byl, Srabusi?“ zavrčel Sirius Black.

 

Snape se na něj jen pobledle podíval, ale na urážku nereagoval. Všichni najednou ztuhli a zvážněli.

 

„Děje se něco?“ zeptala se ustaraně Minerva McGonagallová.

 

Všichni se na něj podívali. Všichni čekali, co řekne.

 

„Pán zla…“ začal, ale došla mu slova. Co by měl říci? Jak by to měl říci? Jak vzít lidem naději, aniž by trpěli?

 

„Severusi?“ podíval se na něj Brumbál pronikavým pohledem.

 

„Zdá se mi to, nebo máš strach?“ ozval se najednou Lupin. Snape se na něj jen podíval. „Kdybys věděl, bál by ses taky,“ dostal ze sebe.

 

„Takže, co se stalo?“ ozvala se Hermiona.

 

Snape se na ní podíval a pak stočil svůj pohled na Longbottoma, který si jej zamyšleně měřil pohledem.

 

„Démoni?“ nadhodil nakonec.

 

Snape jen přikývl.

 

„Kolik?“

 

„Stovky, možná tisíce,“ hlesl Snape. „Nemáme… nemáme žádnou naději.“

 

Nastalo ticho.

 

„Démoni? To jsou postavičky z pohádek, neexistují,“ zavrtěl hlavou neznámý muž.

 

„Ujišťuji vás, že jsou skuteční,“ prohlásil poklidně Nevill.

 

„To mohu potvrdit,“ poznamenal Severus.

 

„Tisíce démonů?“ hlesl nevěřícně, ale byla to spíše zoufalost. Představa, že čelí něčemu takovému byla hrozná. „Nikdo neumí proti démonům bojovat,“ zavrtěl hlavou. „A nemáme jediného bystrozora. Všichni jsou mrtví. Jejich těla jsme našli spálené někde ve Francii,“ zavrtěl hlavou. „To nemůže být pravda, jste v šoku, Snape. Musíte být.“

 

Brumbál se na něj díval. Jeho výraz byl vážný.

 

„Není pravda, že nikdo neumí bojovat s démony,“ poznamenal Ron. „Co bojoví mágové?“

 

„Rone, ty vyvraždili kouzelníci po válce s Grindenwaldem.“

 

Ron se překvapeně podíval na Hermionu a protáhl obličej.

 

„Proč je vyvraždili?" ozvala se Ginny.

 

„Protože byli příliš nezvladatelní, příliš nebezpeční,“ ozval se ministr. „Byli to zrůdy. Větší, než kdokoli jiný.“

 

Nevill se zamračil, ale rozhodl se mlčet. Tohle musí pochopit sami. Jenže času bylo až moc málo.

 

„Co budeme dělat?“ zamumlala Molly Weasleyová zděšeně.

 

Nevill se kousl do rtu.

 

„Máš nějaký nápad?“ díval se na něj Kinsgley Pastorek.

 

„Já...“ povzdechl si. „Harry to věděl. Věděl, že Voldemort povolává démony.“

 

„A nic neřekl?“ vyjekl Ron.

 

Nevill se kousl do rtu. „Harry nám nikdy příliš nevěřil, Rone,“ řekl nakonec.

 

„Proč by nám nevěřil?“ nechápala Tonksová.

 

„No... tohle by vám asi měl říct on, ale... prostě... víte jaké je heslo rodu Potter?“

 

„Ne,“ odtušil Sirius. „Nikdy jsem se o tom nezajímal a pokud vím, tak James s Charlesem taky ne,“ pokrčil rameny.

 

„Nic není vždy takové, jaké se to jeví.“

 

„A?“ nechápala Ginny.

 

„Počkejte tu,“ zamumlal Nevill. Za chvilku byl zpět. V rukou nesl jednu knihu. Rychle nalistoval určitou stránku. Chvilku po ní projížděl prstem. A pak začal číst:

 

 

 

Vlčí vytí se neslo celým krajem. Lidé se strachy třásli. Vlky slýchali jen občas, ale i tak vzbuzovala tato zbloudilá smečka nesmírný strach. Jejich zlověstné zvuky se roznášely po kraji a nenechávaly žádného obyvatele napochybách, že jde o velice nebezpečné a mocné tvory.

 

Lidé se obávali, že jde o obávané vlkodlaky, ale vlčí vytí se krajem roznášelo nepravidelně, neberouc zřetel na cyklus měsíce.

 

Jednou jeden neohrožený lovec vstoupil do lesa a vydal se po stopách vlků. Nalezl obávanou smečku. Vlci byli obrovští, daleko větší, než normální tvorové. Šlo-li o vlky, byly nadprůměrní. Šlo-li o vlkodlaky, šlo o čistokrevné.

 

Lovec nezaváhal. Pozvedl luk se šípem a vystřelil. Minul, ale i tak se mu podařilo poranit jednu z vlčič. Vlci se však na lovce nevrhli. Polekali se jej a utekli.

 

Následujícího rána hledala chasa poraněnou ženu. Našli poraněnou pouze vévodkyni, která měla naraženou nohu. Ale i tak ji podrobili testům vlkodlactví, kterými bez potíží prošla.

 

Dodnes nikdo neví, co za vlky se procházeli po panství rodu Potter. Avšak rod Potter už nikdy nebyl s vlkodlaky spojován.

 

Když hrozil úpadek rodu, dohodl nejvznešenější Alexandr Potter sňatek mezi jeho nejstarší dcerou a dědicem Garanem Moodym. V den svatby však došlo ke katastrofě. Všechny ženy obou rodů záhadně zemřely. Rody čekal úpadek, ze kterého se už nikdy nevzapamtovaly.

 

 

 

 

"To je zajímavý příběh, Neville, ale co to znamená?" nechápala Tonks.

 

"Všechno," poznamenal Nevill klidně.

 

"Takových procesů bylo nespočet," podíval se na něj smutně Brumbál.

 

"Ano, ale..."

 

"Albusi?" objevil se v plamenech hlava Charlese Pottera. "Měl by ses vrátit do Bradavic."

 

 

 

Za dva dny jely děti vlakem domů z Bradavic.

 

Nevill zvědavě hldeděl okénkem ven. Nedaleko od něj seděla Hermiona, Ron, Ginny, Minerva McGonagallová a Severus Snape. Byli tam proto, aby hlídali nejen vlak, ale hlavně jeho.

 

Pozdě odpoledne byli na místě. Členové Fénixova Řádu je vítali, jakoby je dlouho neviděli.

 

"Hermiono," objímala svou dceru Katlien. "Jsi v pořádku?"

 

"Ano," zamumlala dívka a nejistě se podívala na Severuse. To, co se stalo, je svedlo trvale dohromady. Teď jen měla obavy, co její máma a její táta na tohle řeknou. Měla je moc ráda a nechtěla je ztratit.

 

"Mami, tati," zamumlala. "Tohle je můj přítel, Severus Snape."

 

Katlien se na něj zamračeně podívala.

 

"Tvůj... přítel?" znejistě její otec, Greg Grenger. "Ehm... jistě... eh... těší mě."

 

Hermiona se nervózně zahleděla na matku, zatímco si otec podával ruku s jejím přítelem. Pochopila, že je její otec rozpačitý, kdo by nebyl. Její matka však vypadala... velice zamyšleně.

 

"Madame," oslovil ji zdvořile Snape.

 

"Severus Sebastian Snape," řekla pak jen.

 

Snape překvapeně povytáhl obočí.

 

"Ano, to je jeho... celé jméno," přešlápla Hermiona. Všichni ostatní tomu jen tiše přihlíželi.

 

"Mami. Kouzelníci se dožívají vyššího věku. Tady... věkové rozhraní, prostě na tom nezáleží," začala Hermiona.

 

"Vy jste byl smrtijed, že?" nadhodila.

 

"Severus pracuje pro mě," ozval se Brumbál. "Je špehem mezi smrtijedy."

 

Zvláštně se na něj podívala, ale nic nenamítala. Přesto ani neměla snahu Snapea nějak pozdravit.

 

Více už se nebavili. Místo toho se vydali ven.

 

"Kam půjdeme?" zajímal se Ron.

 

Kingsley se na něj usmál a pokynul mu k autu, které tam stálo.

 

Opatrně všichni nastoupili do zvětšeného prostoru auta. Řídil kupodivu pan Weasley a vedle něj seděla jeho žena.

 

"Páni," vydechla Hermiona, která se rozhlížela po obrovském prostoru.

 

"Tohle mudlové nemaj, co?" uculila se Tonksová.

 

Hermiona se na ní ušklíbla.

 

Nevill se podíval na svou babičku, která jej ostražitě pozorovala. Něco v její tváři jej zaráželo.

 

"Přišel za mnou nejvyšší vlkodlačí lord."

 

Nevill se na ní překvapeně podíval. "Opravdu?"

 

"A jak víš, Augusto, že to byl vlkodlačí lord?" zajímala se profesorka McGonagallová.

 

"Znám ho, Minervo. Už jako malý kluk byl... jiný," poznamenala poklidně.

 

Překvapeně se na ní podívali.

 

"Nevěděl jsem, že jsi ho znala," vydechl Nevill.

 

"Kdo by ho neznal," usmála se Augusta. "Pomáhala jsem ho vychovávat," povzdechla si. "Strašný osud."

 

"Co se mu stalo?" chytil se hned Ron.

 

"Myslím, že bude lepší, když vám to řekne sám."

 

"A ty si myslíš, že se s námi bude chtít sejít?" zeptala se pochybovačně Minerva.

 

Augusta se usmála. "Uvidíme."

 

Nevill se pousmál. Byl na Teodora Pottera moc zvědavý. Už se s ním na chvilku setkal, ale... ale ještě nikdy ne na delší čas.

 

Za chvilku už projížděli vesnicí, která byla kousek od Doupěte. Nevill okouzleně pozoroval mudli, kteří žili své životy, aniž by věděli, co se ve skutečnosti děje.

 

Bylo to tak odlišné od toho, co znal. Kouzelníci byli nyní vyděšení a odmítali se scházet. Tady život žil dál beze strachu. Jak příjemná změna.

 

Kouzelníci, kteří s nimi byli, byli zachmuření a ustaraní.

 

„Jak vypadá válka?“ zajímala se Hermiona.

 

"Dobře," poznamenal Remus Lupin nepřesvědčivě.

 

"Jak moc prohráváme?" zeptal se tiše Ron.

 

Dospělí se po sobě smutně podívali. Nikdo mu neodpověděl.

 

Konečně auto zastavilo a oni se mohli vydat do bezpečí Doupěte. Tam je očekával profesor Brumbál s jistým Teomanem Argarem, který byl prozatímním ministrem.

 

"Jsem rád, že jste tady," oddechl si ministr. "Situace je... zlá," poznamenal jen. Vypadal zničeně, zdrchaně.

 

Nevill se na něj podíval. "Vyjednáváte s vlkodlaky a upíry?"

 

"Nebuď směšný, chlapče," zavrtěl hlavou ministr. "Jsou na straně Voldemorta."

 

Nevill chtěl něco říci, ale to se do hovoru vložil Brumbál. "Kdyby kouzelníci vlkodlaky a upíry neutiskovali, jistě by se tohle nestalo," podmračil se.

 

"A kdo s nimi mluvil?" vyjekl Nevill. "Kdo z vás s nimi jednal?"

 

"Šedohřbet..." začal Remus.

 

"Ten není král," zavrtěl hlavou Nevill.

 

Brumbál se na něj zamyšleně podíval.

 

"Myslíte si, Longbottome, že nám pomůžou?" nadhodil Snape.

 

"Kde jste byl, když zemřeli smrtijedi?"

 

Snape se na něj vážně podíval. "V Nice."

 

"Zranění démonů bývá atypické, říkala nám to profesorka Lavers. Je málo těch, co to umí léčit. Král vlkodlaků je jedním z nich a hádejte, kde má jedno ze sídel?"

 

Snape se na něj překvapeně podíval.

 

"V Nice."

 

"Neville, jsi si jistý?" podívala se na něj Hermiona.

 

Nevill se podíval na profesora Brumbála. "Promluvte si s nimi. Oni... dobře, někteří vás nemají rádi proto, co jste udělal. Ale ani jeden z nich nic neudělalá, pokud je nepožádáte."

 

"Všichni něco chtějí. Proč by měli bránit dobro pro..." začal ministr.

 

"Oni chrání svůj lid," vyštěkl Nevill naštvaně. "To vy jste pro ně nikdy nic neudělali. Proč by tedy kouzelníkům měli pomáhat, když díky nim umíralo spousty lidí? Jestli něco kouzelníci chtějí, ať si přijdou prosit. Oni nechtějí válku, ministře. Proč by měli umírat pro někoho, kdo jim upírá naději na život?"

 

Ministr se na něj přísně podíval. "Mluvíš o něčem, čemu nerozumíš."

 

"Můj vnuk ví..."

 

"Nezástávejte se ho, Augusto, jen proto, že je váším vnukem."

 

Nevill si smutně povzdechl. Věděl moc dobře, co se děje. Vědělo to mnoho tvorů. Ale kouzelníci se rozhodli zůstat slepí. Nevill najednou chápal mnohem více, než kdykoli předtím, Harryho stavy nálad. Koho by bavilo poslouchat takovéhle řeči?

 

"Jak myslíte," pokrčil rameny.

 

"Neve, myslíš to dobře," začala Tonksová. "Ale v tomhle... věř nám."

 

Nevill zavrtěl hlavou.

 

"Hlavně by jsme měli přijít na to," posteskl si Sirius Black. "Jak najít Harryho."

 

Nevill si povzdechl a zavrtěl hlavou. "To teda přeju hodně štěstí," zabručel už notně podrážděně a raději se posadil ke stolu. Jeho babička ho hned následovala. Chápavě se na něj usmála. Oba však věděli, že slova tady nestačí. Museli by jim to nějak dokázat, ale jak?

 

Mohli by jít do Azkabanu za Brouskem a bystrozory, ale Harry mu nejednou naznačil, že by bylo dobré se od nich držet dál, aby Voldemort neměl nejmenší podezření na to, že jsou naživu. Pak by samozřejmě je mohl vzít za Harrym. Jenže těžko by jim vysvětlil, že ho Teodor neunesl a není tedy třeba žádnýh vojenských manévrů.

 

"Možná bychom přeci jen mohli mluvit s králem vlkodlaků," poznamenal nakonec Lupin. "Nikdy jsem ho neviděl. Třeba bude mít na věc opravdu jiný názor."

 

"To se mi moc nezdá, Lupine," zavrtěl hlavou ministr. "A nechce se mi jít na místo, odkud bychom se už vrátit nemuseli."

 

Nevill zavrtěl hlavou. "Král vlkodlaků..."

 

"Je to nepřítel," řekl rozhodně ministr a ostře se na něj podíval.

 

"Nejste o ni lepší, než Popletal," zavrčel Nevill.

 

Muž sebou trhl a zamračil se. "Kornelius nebyl špatný. Byl jen zaslepený."

 

"To říkáte vy..."

 

"Neville," krotila ho Tonksová. "Já tam tedy zajdu," rozhla nakonec.

 

"Půjdu s tebou," poznamenal Kingsley.

 

"To nemyslíte vážně," vyštěkl ministr. "Jediní dva bystrozoři... to tedy nepůjdete," běsnil.

 

"Je to naše rozhodnutí," vystrčila vzdorovitě Tonksová bradu.

 

"Dobře, tak si jděte," zamračil se ministr.

 

"Půjdu s vámi," poznamenal Nevill. "Bude to lepší."

 

"Neříkal jsi, že není nebezpečný?" nadhodil Sirius.

 

"Ne..." zasmál se. "Je velmi nebezpečný nepřítel. Proto je třeba dokázat, že tam nejdete proto, abyste vyvolali konflikt," zazubil se.

 

"Dobře. Půjdeme?" nadhodila Tonksová ne moc nadšeně.

 

"To půjdete nyní?" vyjekla Molly Weasleyová, která se až doposud držela stranou.

 

Kingsley jen přikývl. "Kam tedy půjdeme?"

 

"Na Griffindor."

 

 

 

Harry spokojeně upravoval ohradu horských vlků, když se rozezněl poplašný zvon v jeho hlavě. Nezvaná náštěva se právě obevila u hlavní brány.

 

Povzdechl si a položil nářadí na plochý kámen kousek od ohrady. Otřel si ruce o potrhané džínsy, které už od práce byly flekaté a nevýrazné barvy.

 

Nevill, Tonksová a Kingsley stáli kousek od hlavní brány, kde je v kruhu oblíčili Bílý vrazi.

 

"Zpátky, to je v pořádku," zavelel. Žoldáci hned zmizeli. Harry věděl, že nejsou daleko, ale aspoň byli neviditelní a nenápadní.

 

"Harry," vykulila oči Tonksová. "Co tu děláš?"

 

Jen se na ni usmál. "Spíš co tu děláte vy?"

 

"Chceme mluvit s králem vlkodlaků?" poznamenal Kingsley a podivně se podíval na Nevilla.

 

"A co mu chcete?" zajímal se klidně.

 

"Potřebujeme s ním probrat válku," usmála se na něj Tonksová.

 

"Něco vážného se děje?" zajímal se.

 

"Prohráváme."

 

Harry si povzdechl. "Aha. Pojďte," vyzval je.

 

Vydali se do domu, kde se usadili v obrovském a luxsním obývacím pokoji. "Dáte si něco?" nadhodil.

 

Tonksová s Kingsleyem se na sebe zmateně podívali. Ničemu už nerozumněli.

 

"Ne, díky," zavrtěl hlavou Nevill. Tonksová s Kingsleyem odmítli také.

 

"Takže, copak se děje?" nadhodil více než pobaveně.

 

"Jakobys to nevěděl," řekl podmračeně Nevill.

 

Harry naklonil hlavu a zvědavě se na Nevilla podíval.

 

"Voldemort povolal démony," povzdechla si Tonksová.

 

"Opravdu?" povytáhl obočí.

 

"Harry," zavrčel Nevill s mírně varovným pohledem. Harry se na něj zvědavě podíval. "Nemůžeme si přestat hrát? Potřebujeme pomoc."

 

Harry jen pokrčil rameny a postavil se. Přistoupil k oknu a podíval se do zahrad. "Věci se mění, Neville. Nikde není klid. Tahle válka se dotýká všeho a všech bez rozdílu," pokrčil rameny. "Problém je ale v tom, Neville, že kouzelníci nenabízí takové lákadlo, jako Voldemort. Valimort má pádné argumenty a je více než nebezpečným hráčem."

 

"Ani ty nejsi nijak slabý," zavrčel Nevill. Věděl, že s Harrym budou trochu problémy. Měl právo na nedůvěru... hlavně v tuhle dobu. "Potřebujeme tvou pomoc a ty to moc dobe víš."

 

Harry se na něj prudce otočil a zkoumal ho. "Dobře tedy. Budu o tom přemýšlet."

 

Nevill se ušklíbl. Jakoby o tom už nepřímýšlel. Harry jen kličkoval a chtěl čas. Sice chtěl bojovat proti Voldemortovi, ale nikdy by to neudělal, pokud by to mělo přinést skázu jeho lidu. Harry byl dobrý král a proto bylo nutné s tím počítat. Válka proti Voldemortovi by vlkodlakům nikdy nic nepřinesla, pokud by Voldemort nevytáhl na vlkodlaky jako první.

 

"Harry," začal Nevill. Znejistěl, když si uvědomil, že se zrak nejmocnějšího vlkodlaka obrátil na něj. "C bys chtěl?"

 

Tonksová s Kingsleyem se na ně překvapeně podívali.

 

"Co bych JÁ chtěl?" nadhodil.

 

"Ano," kývl hlavou Nevill.

 

Harry se zamračil. "Myslím, že to víš, Neville."

 

"Harry," začal Kingsley, ale Harry jej nevnímal. Díval se na svého kamaráda a čekal.

 

"Vol-Voldemort chce napadnout Bradavice."

 

"Nikdo tam není," pokrčil rameny.

 

Nevill zavrtěl hlavou. "Obyčejní lidé se bojí. Spousta jich odešlo do Bradavic se ukrýt."

 

Harry se na něj podivně podíval a pak se začal smát. "Hlupáci. Bradavice je neochrání."

 

"Je to odolná stavba," odporoval mu klidně Kingsley.

 

"Ne dostatečně," poznamenal klidně, jakoby se nic nedělo.

 

Nevill Harryho pozoroval. "Je tam mnoho dětí, Harry. Nemůžou se bránit."

 

Harry se na něj dlouze díval. V očích měl podivný lesk.

 

"Hlavně bychom potřebovali mluvit s králem vlkodlaků," zabručela Tonksová. "Nic proti tobě, Harry."

 

Harry se na ní jen podíval a nic neřekl.

 

"Fajn. Nech si to projít hlavou a tlumoč naši prosbu o pomoc," zvedl se Nevill. "Doufám, že se rozhodneš zprávně."

 

Harry jen kývl hlavou a díval se, jak jeho kamarád a dvojice zmatených bystrozorů, odchází.

 

Když byli pryč, přešel Harry ke krbu. Nevěděl, jestli bude moci kouzelníky podpořit. Vlkodlaci sice chtěli bojovat proti Voldemortovi, ale nikomu se nechtělo bojovat po boku kouzelníků nebo v jejich jméně.

 

Ovšem bylo tu něco, co udělat mohl.

 

 

 

Brumbál stál ve velké síni a díval se na všechny ty lidi. Bradavice se stali útočištěm mnoha rodinám.

 

"Albusi," objevila se vedle něj Minerva. "Albusi. Myslíš si, že to zvládneme?"

 

Brumbál se na ni jen podíval. "Bradavice vydrželi mnoho útoků," řekl jen.

 

"Ale démoni...?"

 

Brumbál si povzdechl. "Nevím, Minervo. Opravdu nevím. Musíme jen věřit. Možná má Nevill pravdu a měli bychom se obrátit na vlkodlaky a upíry."

 

"Nechápu, co se tu děje, Albusi."

 

Brumbál se mírně zamračil. "Ani já ne."

 

Když se trojice vrátila a řekla s kým mluvili, ministr kouzel se jim vysmál. Nevill však byl naprosto klidný a řekl jen, že udělal to, co se od něj čekalo a co musel udělat. Nikdo tomu doposud nerozumněl.

 

Nyní byli tedy všichni tady. Jen Hermiona s Weasleyovými a Nevillem byli doposud ve Štábu. Bylo třeba všechno uklidit a přestěhovat.

 

Jediný, kdo měl dobrou náladu, byl Sirius. Nyní si nemusel dělat starosti o svého kmotřence.

 

"Všechno je přesunuto," přiběhla k nim Tonksová. Neopoměla cestou shodit pár předmětů.

 

Brumbál se na ni jen pousmál a poděkoval.

 

V té chvíli se otevřely dveře a všichni se překvapeně podívali na nově příchozí. Měli kápě a nebylo jim proto vidět do tváří. Nikdo nevěděl, co mají čekat nebo co by měli udělat.

 

První vstupující si kápi po chvilce sundat. Po něm následoval zbytek. Kouzelníci nemohli uvěřit tomu, co se děje. Zpočátku bylo jen ohromené ticho, které nakonec přebyly výkřiky radosti, smích i slzy.

 

Brumbál překvapeně hleděl do očí nikomu jinému než veliteli bystrozorů, Rufusi Brouskovi.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA