Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola (LzT)

30. 8. 2016

1. kapitola


Harry stál u jedné skříně s knihami a díval se na ně. Našel tam několik knih o kouzelných tvorech, které ho zajímali. Kdyby si je ovšem koupil před Řádem, vypadalo by to divně a tak napsal na pergamen názvy knih a pokračoval dál.

 

Zastavil se u každého oboru, přesto, ač měl v očích hluboký zájem, vypadalo jeho chování, jako zmatené bloudění a unuděnost.

 

Hermiona běhala sem a tam s očividnou radostí a vzrušením.

 

Harry se zastavil u jedné knihy a hned si jí nenápadně zapsal, pak pokračoval. Hledal ve stínech a nijak se nezastavoval na delší čas. Občas se sehnul, občas se natáhl, ale jinak se dál choval nejistě.

 

Byl si vědom pohledů, které na něj jejich doprovod házel. Byl si vědom pohledu Remuse, Siriuse, Weasleyových, Moodyho, Kopála a Jonesové. Bylo mu to však velice jedno. Proč by se tím měl nechat rozházet?

 

„Máte už vybráno?“ zvolala Molly.

 

Harry se na ni podíval a kývl. V ruce měl jen tři knihy. Na pergamenu asi deset.

 

„Já ještě ne,“ křikla Hermiona a sáhla po jedné knize. Harry se ušklíbl a otočil se, aby zapsal ještě jednu knihu.

 

Ron stál znuděně u pultu a občas něco prohodil s dvojčaty nebo s Ginny.

 

Když Hermiona zaplatila, vynořil se Harry ze stínů a něco předal Moodymu. Ten to nijak nekomentoval a to něco si strčil hned do kapsy.

 

„Co to je?“ zajímala se hned Jonesová.

 

„To se tě netýká,“ zavrčel Moody a ostře na Harryho pohlédl. Neustále prohlašoval, jak ho Harry zklamal. Ve skutečnosti z toho měl stejnou zábavu jako jeho vnuk.

 

Žena si povzdechla a nechala to být.

 

Vyšli ven a rozhlédli se. Pak zašli do lékárny, kde Harry naštěstí nic nepotřeboval. Pak ještě koupili nějaké pergameny a brky. Harry si žádný nevybral, i když byl v pokušení koupit si ten z jestřábího pera.

 

Pak už jen koupit hábity a mohli jít domů.

 

Naštěstí se to dnes obešlo bez problémů.

 

Harry vyběhl schody do pokoje a překvapeně se podíval na postel, na které bylo asi deset knih. Ron kolem něj jen prošel.

 

„Na co tak koukáš?“ zeptal se divně a Harrymu došlo, že tu hromadu vidí jen on.

 

„Jen mě něco napadlo,“ pokrčil nakonec rameny.

 

„Dobře,“ poznamenal a nejistě na něj koukal. Poslední dobou na něj jen zírali, mluvili na něj opatrně a sledovali každou nepatrnou reakci, jako by se je chystal všechny zabít.

 

„Jdu balit,“ řekl poklidně a začal věci házet do kufru.

 

„Dobrej nápad,“ kývl Ron a podíval se na svůj zabalený kufr, který ještě ani za celou dobu nestačil pořádně vybalit. Nakonec šel hledat věci do koupelny a do obývacího pokoje, takže neviděl, jak Harry zmenšil knihy, které mu poslal Teodor na doučování, a všechny uložil do kufru ve značně zmenšené podobě.

 

„Jak se těšíš na zítřek?“ zajímal se Ron, když vešel s tím málem, co měl někde poschovávané.

 

„Celkem jo,“ kývl.

 

„Hmmm… Já… no… mrzí mě, že budeme mít společnou jen obranu.“

 

Harry se na něj podíval. „To je jedno. Uvidíme se ve věži.“

 

„Jo,“ kývl Ron. „To určitě uvidíme. S Hermionou mám všechny předměty, teda až na runy a věštění z čísel.“

 

Harry se nepatrně ušklíbl. „Já vim.“

 

„Bude to klidný rok. To ten poslední za rok bude horší.“

 

„Jo… to bude,“ poznamenal bez výrazu.

 

„Hmm… máš to dobrý. Nebudeš to mít tak těžký. Jen nevim, jestli dáš jasnovidectví,“ podotkl.

 

Harry jen pokrčil rameny a Ron už ho nechal na pokoji.

 

Druhý den ráno nastal chaos, jako vždy. Harry snesl svůj kufr před dveře a znuděně se opřel o zeď, díval se na ostatní, jak na sebe pokřikují, hledají a shánějí a přemýšlel, jaké by to asi bylo, kdyby byl teď s Teodorem, Dinou a Johnem a on s Christinou by se chystali do školy. Tolik litoval, že nemohl žít s nimi, ale… čas se vrátit nedá… nebo dá, ale ne takto.

 

„Ahoj,“ objevil se Remus. „Neruším tě?“

 

„Ne,“ řekl jen.

 

„Jen mě napadlo… no, kdybys kdykoli cokoli potřeboval tak… mi pošli sovu a já se ti pokusím pomoci,“ pousmál se.

 

„Dobře, díky Remusi,“ kývl Harry a prohlížel si ho. Vnímal jeho myšlenky a nechával je k sobě plynout. Strachoval se o něj a nelíbilo se mu, co se tu děje, ale nemohl jinak. Harry mu to věřil. Brumbál umí být dost nepříjemný.

 

Vlkodlak se pousmál. „A kdybys náhodou… nevím… chtěl s někým mluvit přímo, tak se ozvi a já bych přišel do chýše,“ řekl vážně.

 

Harry kývl. „Budu si to pamatovat.“

 

A pak už šli. Procházeli ulicemi a Harry naslouchal myšlenkám lidí. Byly šťastné, klidné, smutné, vzteklé. Tolik pocitů v jedné myšlence. Nevládl empatií, ale věděl… věděl, co jaká myšlenka obsahuje. Miloval to. Miloval sílu a váhu myšlenek. Čím více jich bylo, tím míň se cítil osaměle. Teodor mu zkrátka chyběl. Hledal ho celý život. Čekal na něj… a teď přišel a co… nemohl tu být, zase. Život je nespravedlivý a v tom je jeho krása.

 

Zašli za roh a před nimi se vynořilo nádraží. Krásné a přesto staré. Na Harryho dýchli vzpomínky této budovy. Kdyby chtěl, mohl by vidět mnohá radostná shledání, mnoho smutných rozloučení, ale také by mohl vidět mrtvé duše, jejich strádající příbuzné. Mohl by vidět spousty věcí vyprovázející toto nádraží.

 

Bylo veliké, krásné, smutné i veselé. Jakoby to byla živá bytost.

 

Když procházeli kolem sloupů, Harry vnímal sílu kouzel. Kouzel vyprovázející historii tohoto místa. Byly zde mnohé bitvy. Nejen v době, kdy nádraží stálo, ale i prastaré, kdy jediný přepravními prostředky byli koně. Mohl slyšet nárazy kovu, jak rytíři bojovali. Mohl slyšet výkřiky… a to vše jen díky vnímání myšlenek, vnímání magie… bylo toho tolik, že kdyby mohl, okouzleně by stál a naslouchal všemu kolem sebe.

 

Co by na tom záleželo, kdyby tam jen tak stál a neodjel by? K čemu je vám škola, když neznáte sami sebe. Škola je jen něco, co vymyslel člověk, ale myslel i na to, že tu bude někdo, kdo má nějakou moc, kterou škola nerozvíjí, kterou naopak brzdí? K čemu je škola, když se nemůžete učit to, co sami potřebujete? Proč by měl jít do školy, kde mu nikdo s telepatií nepomůže? Proč by měl jít do školy, když tam není nic, co by mu pomohlo se vyrovnat s novými schopnostmi? S novým životem?

 

S bolestí v srdci si také uvědomil, že nový život, znamená nové věci. Změny… projdou s ním i jeho staří přátelé, nebo si najde nové a staří přátelé odejdou nahrazeni? Nevěděl a nebyl si jistý, jestli ho to opravdu mrzí tak, jako by ho to mrzelo dříve.

 

Prošli kolem posledního sloupu a objevili se před vchodem na nádraží. Rychle po skupinkách prošli. Harry se podíval na lokomotivu, která stála před ním na kolejích.

 

Na rychlo se rozloučili a už běželi do vlaku, který se měl každou chvíli rozjet.

 

Naskočili na poslední chvíli. Ještě stihli zamávat a pak se vydali hledat kupé, které našli až úplně na konci. Seděla tam sama Lenka s Nevillem.

 

 

 

Harry seděl a díval se na jídlo před sebou. Včerejšek měl jako v mlze. Moody byl přivítán nejistě a zdráhavě. Prvňáci byli rozřazeni rychle, jelikož jich bylo méně. Dětí v Bradavic díky válce ubylo. Rodiče měli raději děti u sebe a on to chápal. Teodor ho sem taky nechtěl poslat a byl si moc dobře vědom toho, že pokud by se někde něco vážného stalo, vezme jej domů, nebo se o to spíše pokusí.

 

Hleděl na oblohu velké síně. Pršelo, jakoby Bradavice truchlili nad tím, co se kolem nich dělo. Harry nepochyboval, že tomu tak je. Godrik si byl nebezpečí plně vědom a to byl až v Azkabanu.

 

„Pottere, váš rozvrh,“ podala mu McGonagallová třesoucí se rukou rozvrh.

 

Harry jej převzal. „Děkuju,“ zašeptal a díval se na téměř prázdný rozvrh. Krom pátku měl každý den školu až odpoledne. Pondělí měl zcela prázdné. Úterý měl jen hodinu jasnovidectví. Ve středu měl čtyři hodiny s Hagridem a dvě hodiny s dědou a pak měl až pátek čtyři hodiny s dědou. Byl to dobrý rozvrh.

 

„Tak ukaž,“ vytrhl mu pergamen Ron. „Sakra, měl jsem si dát taky jen tři předměty,“ zasténal a ukázal mu úplně plný rozvrh.

 

Harry se na něj vážně podíval. „Budu na tebe myslet, až budu spát,“ ušklíbl se.

 

Ron se po něm ohnal a začal se smát. Hermiona to nesouhlasně pozorovala.

 

„Rone, nepodporuj ho v tom. Dle mého názoru, sis zničil život. Co s tímhle dokážeš?“ vrčela na Harryho. Ten se na ní klidně podíval.

 

„Moje věc.“

 

„Pch,“ odfrkla si a uraženě odešla.

 

„Ne snad?“ nadhodil a podíval se na Rona.

 

Ron sklopil oči. „Máma se moc zlobí, Remus a ostatní taky. Já… chápu je,“ řekl tiše a i on odešel.

 

Harry se pousmál a ukryl to tak, že se napil dýňové šťávy. Pak se vydal do věže a vytáhl jednu učebnici, kterou mu Teodor poslal a začetl se. Ze čtení ho vytrhlo až zaklepání. Byl zcela sám a tak se divil, kdo sem jde.

 

„Dále,“ houkl a dveře se otevřely.

 

„Teodore,“ vyjekl a objal jej.

 

„Ahoj Štěně, to je doba co?“ nadhodil pobaveně.

 

„Jo,“ zasmál se. „Co tu děláš?“

 

„Pojď, zavedu tě za jedním mistrem, znám tvůj rozvrh a vím, že máš dneska volno.“

 

Harry se usmál a nechal se vést.

 

Teodor si dával pozor, aby je nikdo neviděl a nakonec skončili v Komnatě nejvyšší potřeby a tam byl průchod, který vedl někam dál. „Stačí si pomyslet, že chceš do Prasinek,“ mrkl na něj a prolezl otvorem. Harry šel hned za ním a za chvilku vylézali v pokoji nějakého domu.

 

„Vítej, prasynovče, U Prasečí hlavy,“ ušklíbl se na něj starý chlap, který měl poměnkově modré oči.

 

Harry se ušklíbl. „Aberforthe,“ kývl mu. „Rád vás poznávám,“ natáhl k němu ruku.

 

Hostinský jí rychle stiskl a ušklíbl se. „Říkej mi Abe nebo strejdo,“ zasmál se. „Prasynovče.“

 

„Dobře, strejdo, jak chceš.“

 

„Tak fajn, jdem do cvičebny,“ pohodil hlavou a vydal se na chodbu, chvíli poslouchal a pak se vydal do jedněch dveří a těmi prošel. Šli podivnou chodbou a pak po schodech do podzemí. Tam hluboko pod povrchem byla obrovská hala, kde stál jeden muž a čekal.

 

 

„Tady se budeš učit všemu, co budeš chtít,“ poznamenal Teodor. „Jen soboty a neděle budeš jinde. To jsou tady pak mágové, kterým strýc poskytuje útočiště,“ řekl stále se zjevným překvapením v hlase.

 

„Proč ne ve Francii nebo někde jinde?“ nechápal Harry. „Nebo někde ne moc na očích?“

 

„Pod svícnem největší tma a navíc, bojoví mágové pochází z Anglie. Je tady jejich největší koncentrace magie. Nemluvě o tom, že jsi tady ty a tebe je třeba trošku chránit. Nebo bylo třeba,“ řekl vážně Aberforth. „Já bojový mág nejsem, ale dělám, co mohu, abych uchránil ty zbytečky, a snažím se je s pomocí Darii sjednotit.“

 

„To ona nám tohle tajemství řekla,“ poznamenal Ted. „Cvičišť je celkem pět. Jsou v různých zemích, ale tohle je nejbezpečnější. Kdo by to tady hledal, že? Navíc, ty zahalení lidé, jsou hlavně mágové…“

 

„Ale i jiní, takže se tu ztratí,“ ušklíbl se Aberforth.

 

Harry zavrtěl hlavou. „Nějak je toho moc.“

 

„Zvykej si,“ ušklíbl se hostinský a pak se otočil na muže před sebou.

 

„Tohle je mistr Amir,“ ukázal Teodor na muže a ten k nim poklidně přišel. „Bude tě učit všemu, cos chtěl. Je to uznávaný čaroděj. Tak se k němu tak chovej,“ napomenul ho. „Taky ti dáme rozvrh,“ mrkl na něj a podal mu pergamen s očividnou důležitostí. Harry se na to překvapeně díval a pak se ušklíbl. „Mám horší rozvrh než Ron,“ zasmál se.

           

8:00 -8:45        8:50 – 9:35      9:45 – 10:30    10:40 – 11:25  11:30 – 12:10  12:20 – 13:25  14:00 – 14:45  14:45 – 15:30  15:40 – 16:25 

BPM                BPM                OM                  OM                  OM                  Oběd                MV                  MV                  MV

PM                   PM                   PM                   PM                   OK                   Oběd                JAS                              PaŽM - T

            PoKT               PoKT               PoKT               PoKT               Oběd                OPČM              OPČM             

PaŽM - P          PaŽM - P          PaŽM - P          PaŽM - P          PaŽM - P          Oběd                MP                   MP                   MP

OPČM              OPČM              OPČM              OPČM                                      Oběd                RM                  RM                  RM

 

BPM – bezhůlková prastará magie

OM – odvětví magie

MV – magie vyvolání

PM – prastará magie

OK – oklumencie

JAS – jasnovidectví

PaŽM – T – přírodní a živlová magie teorie

PoKT – péče o kouzelné tvory

OPČM – obrana proti černé magii

PaŽM – P – přírodní a živlová magie praxe

MP – magie přivolání

RM – runová magie

 

 

 

„Nepamatuji si, že bych chtěl runovou magii,“ poznamenal Harry a podíval se na Teodora, ten se zatvářil nevinně.

 

„Bude se ti hodit,“ mrkl na něj.

 

„Nechtěl se mnou pracovat i děda?“ nadhodil.

 

„Taky jo…“ kývl Teodor. „Každou sobotu až do oběda. Pak tě bude čekat Godrik v lese, Alastor tě tam zavede a v neděli budeš mít čas na úkoly a učení,“ usmál se.

 

„Bezva… počkej, Godrik?“ vykulil oči.

 

Teodor se usmál a kývl hlavou. „Ale teď už máš hodinu. Užij si to,“ zasmál se. „Ahoj,“ kývl mu a odešel spolu s Abem.

 

A tak začal Harryho výcvik.

 

 

 

„Nejprve,“ začal mistr Amir plynulou angličtinou. „Bys měl pochopit princip bezhůlkové magie. Vím, že hůlka ti byla z velké části zapovězena. Přesto bezhůlková magie je složitější, než si myslíš. Zatím kouzlíš reflexivně, ale je důležité, abys to všechno pochopil, jinak se nic nového, než co znáš, nenaučíš.“

 

Harry se na něj zvědavě podíval. „Co mám udělat?“

 

„Dnes budeme probírat pouze a jenom tohle,“ poznamenal vysoký holohlavý muž a pronikavýma hnědýma očima se na něj zadíval. „Musíš v sobě najít magii. To, co tě dělá kouzelníkem. Ovšem najít své vnitřní jádro je pro některé jedince velice složité. Najít sebe lze jen pomocí meditace, ale nepředstavuj si ty hlouposti, které vídáš. Není žádný základní postoj, není základní pravidlo. Musíš najít svůj styl. Můžeš chodit, ležet, stát… cokoli. Jen musíš vyčistit svou mysl. Na nic nemyslet. Soustřeď se třeba na dýchání. Vnímej jen své nádechy a pak… přijde nějaká myšlenka a ty musíš zjistit, proč se objevila ona,“ poznamenal a mírně se pousmál. „Právě díky těmto myšlenkám poznáš svou pravou podstatu. Nepohoršuj se nad svým špatným já. Ať bude tvá zlá stránka jakákoli, nesnaž se jí potlačit. Ne… musíš jí vyvážit. Máš i drobou stránku. Tím, že zlo v sobě budeš utiskovat, bude se násobit. Musíš najít rovnováhu a až jí najdeš… až se naprosto poznáš, můžeš pak zlo potlačovat. Pomalu, ale jistě. Zlo se totiž usazuje v roztěkané a nevyrovnané mysli a duši. Tím, že si najdeš svou rovnováhu, tím se od zla odpoutáš a třeba dojdeš osvícení.“

 

„Osvícení?“

 

„To je pro nás, kdo věříme v tento princip, nejvyšší úroveň. Dojdeš moudrosti, vyváženosti a hlavně najdeš svou vnitřní sílu. Ovšem i ti, co nejsou zcela vyvážení, ti, co nejsou osvícení, můžou najít svou magii a plně ji využívat bez hůlky.“

 

Harry na něj hleděl.

 

„Vyzkoušej si to,“ poznamenal uvolněně a posadil. Hlavu si opřel o zeď a s jednou nohou pokrčenou a s druhou nataženou uvolněně odpočíval.

 

Harry si povzdechl a zkusil chodit, pak zkusil sedět. Nakonec mu pomohlo, když si lehnul. Zpočátku se nic nedělo, ale pak jím prošla jedna myšlenka, kterou nečekal.

 

‚To je ale nud…‘ začal se šíleně smát a vytrhl tím mistra ze soustředění, který se hned ptal, co se děje. Harry se zastyděl a raději pomlčel. Další myšlenky byly však už lepší.

 

‚Co dělá Voldemort?‘ ‚Co dělají jeho příbuzní?‘ ‚Dostalo to tlustý prase jménem Dudley srdeční infarkt?‘ ‚Otrávil se Snape někdy?‘

 

Když ho po dvou hodinách mistr Amir vyrušil, překvapeně zjistil, že se cítí lépe.

 

„Ještě si vyzkoušíme pár věcí, ale bude to náročné. Přesto si myslím, že jsi připravený. Ovšem s tou hůlkou, bude menší problém. Bude to o to náročnější, ale zvládneš to. Tím jsem si jist.“

 

 

 

„Z čeho jsi tak unavený?“ vyzvídal Nevill, když přišel se zíváním na oběd. Měl výuku teprve první den a dalo mu to co proto.  Kdo by si pomyslel, že odvětví magie bude znamenat všechno si osahat a vyzkoušet? Ještě že se to učí jen půl roku, jak mu mistr řekl.

 

„Ani nevím,“ pokrčil rameny. „Ron a Hermiona jsou ještě na hodinách?“ zajímal se.

 

„Jo, jsou. Já mám po tomhle dějiny a pak mám formule. Co ty?“

 

„Mám volno.“

 

„Celý den?“ vykulil oči.

 

„Jo.“

 

„Tak to se máš,“ kývl uznale.

 

Harry jen pokrčil rameny.

 

„Jej,“ vykřikl Nevill. „Musím pomalu jít,“ kývl mu a vydal se do věže pro věci a pak rychle na hodinu. Harry v klidu dojedl a vydal se do věže, kde si připravil věci na další hodinu. Vzal si pro jistotu plánek a plášť, kdyby náhodou bylo třeba.

 

Pak už jen stačilo dojít do komnaty a odtamtud do hostince.

 

Opět strávil nějakou dobu meditací a pak si začal vypisovat teorii k daným předmětům. Byl to celkem náročný den a hlavně, když musel zkoušet kouzla bez hůlky pořád a pořád dokola. Smutné bylo, že se mu POŘÁD nevedla tak, jak by bylo třeba.

 

Harry měl už popsaných deset pergamenů, když konečně nastal konec výuky. Pak si sedl s Aberforthem, který nechal za pultem pomocníka. Seděli, povídali si a Harry zjišťoval, že muž, ač žárlí na své bratry, má i dobré srdce.

 

Nakonec se vydal do věže, kde musel snášet znechucené a naštvané pohledy Hermiony, která tvrdila, jak celý den určitě někde jen proflákala pronikavé pohledy Rona, který jen mlčky naslouchal lamentování Hermiony. Také musel vydržet závistivé pohledy spolužáků, kteří celý den běhali do hodin, zatímco on jistě někde spal.

 

A za celou tu dobu měl příjemný pocit. Učil se něco, co ho velice zajímalo. Měl sice dva rozsáhlé úkoly, ale na druhou stranu… páni, bude toho umět víc, než všichni tady a to ho naplňovalo pocitem radosti a štěstí.

 

Zašel do svého pokoje, kde na něj čekala další kopa knih, které posílal Teodor. Byli to doporučené knihy mistra Amira.

 

S rozzářenýma očima přejel po vazbě jedné z nich a usmál se. Bylo krásné nechat se někým vést. Někdo se o něj zajímal, staral se o něj. Nebyl už na nic sám.

 

Seděl na posteli a pak zatáhl závěsy a pustil se do úkolů. S úsměvem pročítal jednu knihu a hledal odkazy na to, co potřeboval. Snažil se najít totiž základní pravidla pro oklumencii. Musel si tím projít, jinak by nemohl složit zkoušku z odvětví magie.

 

Po hodině práce klaply dveře a místnost už nebyla tichá.

 

„Jsi tu?“ ozval se Ronův hlas.

 

„Podle toho, koho hledáš,“ roztáhl závěsy Harry.

 

„Tebe, samozřejmě,“ zasmál se Ron. „McGonagallová nás chce vidět.“

 

Harry vstal a vydal se za Ronem.

 

Procházeli spolu společenskou místností. Harry držel hlavu zvednutou. Nepatrně se díval na lidi kolem. Odvraceli se. Že by je zklamal? Že by jim vzal víru? Ubožáci. Mysleli si, že mu budou řídit život? Je snad svobodný. Kdyby ukončil školu, mohlo jim to být jedno.

 

Copak není svobodný?

 

„Tak jaký jsi měl den?“ zajímal se Ron.

 

„Šlo to, co ty?“

 

„Škola, co myslíš?“ nadhodil s mírným podrážděním.

 

Harry jen pokrčil rameny. „Koho jsi měl?“

 

„McGonagallovou, Snapea…“

 

„Ty máš lektvary?“ zastavil se překvapeně.

 

„Jo… já CHCI být bystrozor,“ poznamenal mírně ostře.

 

„V pohodě,“ zvedl v omluvném gestu ruce.

 

„A pak Kratiknota.“

 

„Ah… tak to potom jo.“

 

„Jo… zítra mám bylinkářství, Snapea a opět Kratiknota.“

 

Harry jen kývl. Nechtěl se s ním dohadovat.

 

„Koho máš zítra?“ zajímal se Ron.

 

Harry se na něj podíval a pak si povzdechl. „Jasnovidectví.“

 

„Jenom?“

 

Harry kývl a Ron jen něco zavrčel.

 

„A ve středu?“

 

„Moodyho,“ dostal ze sebe nejistě a hlídal se, aby neřekl dědu nebo Alastora. „A pak mám Hagrida.“

 

„Tak to budeš mít aspoň nějaký den, co dělat,“ zabručel jen.

 

Harry jej ignoroval. Kdyby věděl, nic takového by neříkal.

 

„Co myslíš, že McGonagallová chce?“ nadhodil Harry.

 

„Svolala de facto tým, takže asi chce řešit kapitána. Nikoho nemáme.“

 

„A jo vlastně.“

 

„Kdo nám zůstal?“

 

„Jen my dva a Angelina.“

 

„Nikdo jiný?“ zastavil se.

 

„No ještě Ginny, ale ta se toho vzdala… VE TVŮJ PROSPĚCH,“ sykl podrážděně.

 

Harry jen kývl a mlčel. Dál šli mlčky. „Jsme tu, zaklepeš?“ odtušil Ron.

 

Harry pokrčil rameny a zaklepal. Ozvalo se dále a vešli. Harry se podíval na ředitelku své koleje, která se na něj lítostivě dívala.

 

„Dobrý den, posaďte se,“ vyzvala je.

 

Harry usedl a vedle něj dopadl na židli Ron. Angelina už tam byla.

 

„Zavolala jsem vás kvůli našemu famfrpálovému týmu,“ začala. „Nemáme kapitána, nemáme hráče.“

 

Harry mlčky poslouchal a přemýšlel, jestli neříct, že nemají ani chytače, nebo jestli se přeci jen nepřidá.

 

„Chybí nám dva střelci a dva odrážeči,“ poznamenala Angelina.

 

„Dobře, musíme zvolit kapitána. Angelino?“

 

„Promiňte, profesorko, OVCE,“ řekla omluvně.

 

„Pottere?“ otočila se na Harryho. Ten však jen zavrtěl hlavou a ukázal na Rona.

 

„Pane Weasley?“

 

„Harry nedělá ve škole nic. Má jen TŘI předměty!“ osopil se.

 

„Takže bez diskuze,“ zabručela a podal odznak Harrymu. Ten na něj nejistě koukal.

 

„Opravdu ho nechceš, Rone?“ nadhodil.

 

„NE!“

 

Harry pokrčil rameny.

 

„Takže, kdy vyhlásíte konkurz?“

 

„Na neděli,“ řekl rychle.

 

„Neděle? Proč ne sobota?“ ozvala se Anglina.

 

„Moody mě při něčem nachytal… trest,“ pokrčil rameny.

 

„Nezmínil se,“ přimhouřila oči ředitelka nebelvíru.

 

Harry pokrčil rameny. „Zeptejte se ho. Třeba zapomněl.“

 

McGonagallová si ho podezřívavě prohlédla a pak kývla. „Dobrá tedy. Takže to vyvěste na neděli.“

 

Harry sevřel v rukou odznak a povzdechl si. Nebyl ani trochu rád, protože se to na něj brzy navalí. Jenže nemohl protestovat. A tak se zvedli a vydali se ven.

 

„Proč jsi to nechtěl?“ zajímal se Harry.

 

„Budu mít moc práce,“ zasyčel.

 

Harry by mu moc rád odsekl, že by s ním rád měnil… nebo ne… neměnil by. Nikdy… jen by chtěl více času. „Jak myslíš, ale kdykoli si ten odznak můžeš vzít,“ poznamenal.

 

Ron jen něco zabručel a odešel.

 

„Co mu je?“ zajímala se Angelina.

 

Harry si trpce povzdechl. „To kvůli hodinám. Nikomu se to nelíbí.“

 

„A ty jsi spokojený?“

 

„Ano.“

 

„Čím chceš teda být?“ zajímala se Angelina.

 

Harry se na ní podíval. „Já to vím, ale nechci se tím šířit. Nechci, aby se to dostalo tam, kam by nemělo.“

 

„Myslíš novináře?“

 

Harry kývl hlavou.

 

„Ani bych se nedivila, kdyby se všichni do týdne dozvěděli, žes bystrozora vzdal.“

 

„Do týdne? Angelino, ty je podceňuješ,“ poznamenal trpce.

 

Dívka pokrčila rameny. „Já souhlasím s Nevillem. Je to tvoje volba a nikdo nemá právo jí zpochybňovat.“

 

„A přesto se tak děje.“

 

„Kdes byl celý dne? Mám v pondělí až odpoledne a nikde jsem tě neviděla. Kam jsi šel?“

 

Harry se na ní pobaveně podíval a odcházel. Angelina ho rychle dohonila. „Tak mi to neříkej, když nechceš.“

 

Harry se na ní podíval s povytaženým obočím.

 

„Co plánuješ pro tým?“

 

„Zatím nic, nemám tým,“ poznamenal.

 

„Máme Kulový blesk, musíme vyhrát.“

 

„Nebudu hrát s kulovým bleskem. Dám ho někomu ze střelců,“ poznamenal a díval se, jak zmijozelští, které míjeli, našponovali uši.

 

„Co?“ vyjekla. „A ty?“

 

„Já to zvládnu bez něj. Malfoy má nejlepší koště ze všech, ale je to pitomec. Můžu si dovolit létat třeba na tvé kometě.“

 

Zmateně se na něj dívala.

 

„Dostaneš ho ty, Angelino.“

 

„Jo a já ti dám svoje, koště,“ kývla nejistě. A pak se zasekla. „Sakra, slyšeli to,“ poznamenala nejistě.

 

„Jo,“ ušklíbl se.

 

„Nemyslel jsi to vážně,“ usmála se.

 

„Ale ano, myslel,“ řekl smrtelně vážně. „Teda až na jeden detail, ale to nevadí,“ poznamenal pobaveně a jeho nálada vzrostla.

 

 

 

Druhý den docela spěchal, protože zaspal. Zhltl nějakou menší porci a běžel do komnaty. Tam zapadl do průchodu a objevil se u Aberfortha.

 

„Zvolni, chlapče. Tvůj mistr dneska nepřijde,“ zavrtěl hlavou.

 

„Proč ne?“ nadhodil.

 

„Má přednášku,“ pousmál se. „Takže si můžeme promluvit.“

 

Harry se ušklíbl a zavrtěl hlavou.

 

„Nebo máš něco v plánu?“

 

„Ani ne,“ poznamenal pobaveně.

 

„Tak vidíš,“ zasmál se.

 

„A o čem?“

 

„Zajímá mě spousta věcí.“

 

„Proč vlastně se s bratry nesnesete?“

 

Aberforth si povzdechl. „Nesneseme se a přitom si pomáháme. Je to složitější. Měli jsme mladší sestru. Ariadna. Byla starší než Alastor. Ten jí vlastně nikdy nepoznal. A tak jeho se náš spor netýká.“

 

Harry se na něj překvapeně podíval.

 

„Ariadna byla miláček rodičů. Všichni jí měli rádi. Byla veselá, dobrosrdečná a pak… šla ven. Přepadl jí jeden mudla. Měla pak trvalé následky na mozku. Nešlo jí vyléčit. Bála se lidí. Bála se samoty. Musela být neustále pod odhledem. Obávala se smrti, ale také života. Živoucí strach. Nikde nebyla v bezpečí. Museli jsme se o ni starat.

 

Otce to moc vzalo, Harry, odešel z domu, našel toho mudlu a mučil ho tak dlouho, až zešílel jako Ariadna. Jenže ho viděli a šel sedět do Azkabanu, kde po pěti měsících zemřel. Matka neunesla smrt manžela a zešílení dcery. Albus byl ve škole já ve školce. Neměla u sebe nikoho a tak si našla chlapa. Byl to příjemný člověk. Narodil se jim chlapec. Jenže to netrvalo dlouho a oba dva zemřeli. To se stalo, když Albus vyšel školu. Alastor začal chodit do školky a já byl ve škole. O Ariadnu se staral Albus s jednou chůvou. Občas, když byl Alastor doma, museli se starat i o něj. Byl moc malý.

 

Jenže pak se objevil Grindenwald. Ze začátku to bylo v pořádku. Ale pak se něco zvrtlo, sám ten příběh znáš. Jenže Albus tomu téměř propadl jako ostatní. Války, které se v tom období rozpoutaly mezi mudli, byly strašlivé a to jej hodně změnilo. Jednou se pohádali. Albus použil kouzla a jedno trefilo Ariadnu. Zemřela,“ zašeptal a v očích měl slzy. „Alastor získal jen jizvu na ruce a měl přeražený nos. Ječel jsem na Albuse a praštil jsem ho. Dodnes je ten zlomený nos vidět,“ poznamenal pobaveně. „Pohřbili jsme Ariadnu a pak to všechno začalo. Bylo ticho před bouří, zpočátku, ale když byl Alastor těsně před ukončením školy, Grindenwald se vrátil. Zpočátku vyjednával a pak nastala válka. Albus se jevil jako hrdina a to jsem nemohl unést. Nemohl jsem pomáhat někomu, kdo to všechno pomáhal začít a odešel jsem. Jasně, byla tu závist a tak, ale tohle byla asi jedna z nejhlavnějších příčin. Pak mi Albus s Alastorem pomohli. Jistě jsi slyšel o tom problému s kozou.“

 

Harry se pousmál. „Slyšel, ale nevím, v jakém směru.“

 

Abertofoth se nevinně usmál. „Vzal jsem kozu, hodil ji do mudlovského veřejného bazénu a přeměnil ji na tříhlavého žraloka…“

 

Harry se rozesmál. „Proč?“

 

„To kdybych si, chlapče, pamatoval,“ poznamenal. „A z toho plyne poučení… nepij!“

 

„Budu si to pamatovat!“

 

„To bych prosil,“ kývl. „Myslím, že by ministerští nebyly rádi, kdyby tahali další kozu z bazénu a uklidňovali šokované mudly.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super

(Nevy, 31. 8. 2016 7:40)

Děkuji že pokračuješ v psaní této série

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA