Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prolog (Č)

20. 8. 2012

 

Prolog
 

Pětiletý chlapeček se houpal na houpačce a plakal. Neusmíval se, jen plakal. Nikdo ho neměl rád. Lidé jím opovrhovali a odsuzovali ho. Děti jeho věku jej mlátily a posmívaly se mu.
Otřel si oči a povytáhl si mírně kulaté, poškozené brejličky, které byly přelomeny v půli. Aby se však daly dál nosit, měl je slepené tlustou vrstvou izolepy. Popotáhl, aby mohl aspoň trochu dýchat a uplakanýma smaragdovýma očima se rozhlédl. Už nechtěl plakat nad svým osudem, chtěl nějak žít. Chtěl být konečně někdo. Chtěl všem dokázat, že není ten slabý ňouma.
Jenže jak mohl? Byl vychrtlý, podvyživený a přežíval jen ze zbytků. Jak tedy mohl být silný? Jak mohl někomu něco dokázat, když si na něj troufla i stará slabá babka? Cítil se velice slabý a nemocný. Jeho tělo bylo slaboučké a mnoho doktorů nad ním jen kroutilo hlavou. Neustále poukazovali jeho příbuzným, jeho tetě a strýčkovi s jejich synem, že Harry Potter, jak se chlapec jmenuje, je na pokraji sil a zemře, pokud nezačne více jíst. Teta mu pak dala více jídla, ale nikde ne víc, než bylo potřeba, aby přežil.
Harry zavrtěl hlavou a postavil se. V tu chvíli mu málem spadly kalhoty, které byly nejméně o tři čísla větší. Triko mu spadlo až někam ke kolenům a plandalo na něm, jakoby to triko patřilo nějakému o dost obéznějšímu člověku. A také to byla pravda. Všechny věci, co vlastnil, měl dříve jeho bratranec Dudley. Ale ten byl tlustý, jako mládě vorvaně, a tak všechno na něm jen viselo a padalo. Kdyby neměl pásky, chodil by s kalhotami dole. Ale ono by si toho možná nikdo ani přes plandavé triko nevšiml.
Slabý studený letní vítr pročísl jeho havraní rozčepýřené vlasy. Chlapec se mírně zachvěl. Byla už tma, a ač bylo ráno veliké vedro, večer bylo velice chladno. Těžké tmavé mraky překryly hvězdy a dávaly jasně najevo, že dnes vládnou obloze ony. Harryho to znepokojilo. Brzy mělo pršet. Bylo na čase vrátit se do domu jeho příbuzných.
Procházel ulicemi a díval se na domy, ve kterých se svítilo. Někdy mohl i nahlédnout do domu, jelikož buď byly záclony rozhrnuté, nebo tam nebyly, a nebo bylo otevřené okno. A tak mohl nahlédnout do domů milujících rodin. Mohl se dívat, jak rodiče sedí na gauči, dívají se na televizi a u jejich nohou si hrají dvě malé děti. Vypadali tak šťastně, tak spokojeně.
Harry se musel zastavit a zasněně na tu scenérii hledět. Kolikrát on o tomhle snil? Kolikrát si přál, aby jeho rodiče nezemřeli při autonehodě? Kolikrát si přál, aby jeho otec tehdy nepil? Ale jak už to v jeho životě bylo… jeho sny a přání se nikdy nesplní.
Ze snění ho vytrhlo až několik málo kapek, které mu dopadli na týl jeho vyhublého krku. Oklepal se zimou a pohlédl na oblohu. Za ním se zablesklo a ozvala se obrovská rána. Chlapec se tak lekl, až malinko vykřikl. Otočil se za zábleskem a díval se, ale po blesku už nebylo památky. Znovu se zablesklo a začalo hustě pršet.
Harry se dal do běhu, ale i tak ho studené kapky nemilosrdně bičovaly a nedovolovaly mu zůstat suchým. Zaběhl za roh a ocitl se v Zobí ulici, což bylo místo, kde jeho příbuzní, Dursleyovi, bydleli.
Chlapec o to víc zrychlil, aby byl co nejdříve z deště venku. Vběhl do jedné zahrady a přihnal si to ke vchodu, kde byla menší stříška, kde se mohl schovat před deštěm.
Harry se vehementně snažil osušit. Mačkal si oblečení i vlasy, aby ze sebe dostal to nejhorší a teprve pak si troufl zaklepat na větší dubové dveře, které měly jasně zářivou bílou barvu. Uprostřed byla skleněná kapka, kterou nebylo vidět dovnitř a ani ven. Byla jen jakousi ozdobou, aby dveře nevypadaly tak fádně a obyčejně.
Dveře otevřel jeho strýc. Dursleyovi byli tříčlenná rodina. Otcem a hlavou rodiny byl právě Vernon Dursley. Byl to statný, obtloustlý muž, který se spíše valil, než chodil.
Měl vlasy barvy slámy, nos měl výrazný a kulatější, stejně jako tváře. Byl natolik tlustý, až to vypadalo, že nemá žádný krk. Jakoby zkrátka měl hlavu a pak hned hruď. Ovšem nebyla to pravda. Jeho krk byl tak mohutný, že s trupem splýval.
Vernon Dursley měl pověst řvouna a vzteklouna. Měl malou hranici trpělivosti a jediný, na koho neřval, byl vždy jeho nadřízený, jeho žena, syn a nejbližší důležití přátelé. Harry se však do této skupiny nepočítal stejně, jako většina populace. Vernon nesnášel snad všechny, a proto jej nikdo neměl rád. Jeho mroží knír se v tuhle chvíli téměř ježil zlostí a jeho malé, hluboce posazené hnědé oči na Harryho zlostně hleděly.
„Ty,“ zavrčel, až Harryho, už tak dost mokrého, celého poprskal. „Kde se couráš? Celou tu dobu čekáme jen na tebe. Copak nevíš, že zítra odjíždíme?“ štěkl na něj.
Harry se na něj nejistě podíval. „Vím,“ pípl Harry a sklopil zrak k zemi.
„Tak kdes byl? To se máme snad o tebe ve všem starat, nevděčníku? To se máme starat o dítě opilce, který zabil svou ženu, abys nám ty, spratku jeden, zůstal na krku?“ nadával dál a jeho tvář dostávala rudý odstín. „Jsi jen povaleč a darmožrout. Běž si okamžitě zabalit. Kdyby jen Figgová neměla ten úraz a ostatní nebyli pryč, mohli jsme se tě zbavit,“ nadával a rozhazoval nateklýma rukama.
Harry zakýval hlavou a raději se prosmýkl do svého malého pokoje. On to vlastně ani pokoj nebyl. Byl to přístěnek pod schody. Zapadl do místnůstky a vytáhl maličký potlučený kufřík, který mu teta Petunie poskytla. To ona se starala o chod domácnosti. Byla ze všech tří nejmírnější, ale Harryho nenáviděla snad více, než její muž a syn. Byla to vysoká, kostnatá žena. Měla krátké, a na rozdíl od mažela, tmavé hnědé vlasy. Měla také velice dlouhý krk, který natahovala, aby slyšela kdejaký drb, který by pak mohla dál roznášet a upravovat. Byla tak drobná, že se vedle své rodiny jevila, jako pohublá kostra. Přesto byla silnější, než nebohý Harry.
Petunie byla velice pořádkumilovná puťka, která však nerada uklízela. Většinu domácích prací tak naházela na Harryho a pak dodělávala drobnější úpravy. Prach, leštění… Navíc také nerada vařila, žehlila a prala. Proto, když byly Harrymu tři roky, dělala, co mohla, aby toho spratka, který jí spadl do klína, naučila dělat tyhle podřadné práce.
Harry tak díky tomu vyspěl. Byl mnohem chytřejší než děti jeho věku a uměl se lépe přizpůsobit. Což se nedalo říci o jeho bratranci Dudleymu. Dudley byl hlupák bez špetky rozumu. Kdyby se dělal u něj test IQ zjistilo by se, že i ten nejhloupější potkan má vyšší inteligenci, než tenhle kluk.
Dudley, ač byl hloupý, byl silný. Byl to tlustý nevychovaný spratek, který si o sobě myslel, že je ten nejlepší na světě. Díky vysokým příjmům svého otce, který pracoval jako generální ředitel firmy na vrtačky, si mohl navymýšlet cokoli a samozřejmě to i dostal.
Byl rozmazlený a díky penězům i své síle, byl oblíbený. Měl několik přátel, kteří šikanovali slabší a menší děti. Nejvíce si však dovoloval na malého Harryho, který byl o několik měsíců mladší.
Dudley byl opravdu mohutný. Doktoři neustále poukazovali na jeho alarmující váhu. Podobal se teď malému vorvaňovi a spěl k malé velrybě. Měl stejnou barvu vlasů, jako jeho otec. Měl také malá, vodnatá prasečí očka, která ukazovala na prostoduchost. Neměl žádný krk stejně, jako jeho otec. Vlastně po matce měl jedině tvar nosu, který byl podstatně menší, než jeho otce, ale jinak byl zcela podobný svému otci.
Naštěstí však dnes nebyl Dudley doma. Přespával u svého kamaráda, který dnes slavil šesté narozeniny. Dudley už je dávno oslavil, což Harrymu vyneslo několik modřin a několika týdenní domácí vězení. Navíc to byl také nezapomenutelný den. Dudley kňoural, že má málo dárků a tak Vernon ještě deset koupil. Pak se samozřejmě hrálo mnoho her, zkoušely se nové hračky, až se čtyři rozbily, a pak se vrhli na nebohého Harryho.
Když oslava skončila, všichni ulehli do provizorních postelí dvou pokojů, které Dudley vlastnil, zatímco Harry šel spát do malého přístěnku.
Nyní měl malý Harry Potter klid a mohl si nerušeně zabalit těch pár věcí, co mu patřilo. Dvě hračičky, což byl menší vojáček a koníček, které Dudley už dávno nechtěl a vyhodil. Harry je však stihl zachránit z popelnice včas, a tak si s nimi občas po večerech, když nemohl spát, hrál.
Ty si samozřejmě dal do kufříku. Dal si tam i to málo oblečení, co mu po Dudleym zbylo, a měl hotovo. Ani nemusel kontrolovat. Víc toho ani neměl.
Když zacvakl kufr, uložil ho pod rozeklanou skládací postel a položil se na ni. Položil hlavu na starý špinavý polštář a přikryl se starou potrhanou, moly prožranou pokrývkou a zavřel oči. Za chvíli spokojeně spal.
Ráno jej probralo ostré zabušení na dveře přístěnku. Rozechvěle se natáhl pro brýle, které si v noci uložil na poličku, kterou si tam neodborně přidělal a zamžoural ještě stále slepenýma očima.
„Vstávej!“ křikla na něj Petunie a ještě jednou zatřískala na dveře tak, až se na Harryho začal sypat prach ze schodiště, které měl nad hlavou.
„Už jdu,“ houkl a posadil se. Rychle se oblékl a vyšel ven. Všude bylo šero. Pohled na hodiny se mu nelíbil. Uměl v nich číst čas už dávno. Učili se to ve školce. Naučil se také sám číst. Jen psát moc ještě neuměl… vlastně vůbec ne.
S podmračením a zíváním se doplahočil do kuchyně.
„Udělej snídani a pak pomůžeš Vernonovi naložit kufry,“ křikla na něj Petunie a vyběhla schody, aby mohla jít budit manžela, který ještě stále spal. Dalo se to poznat podle hlasitého chrápání, které se rozléhalo po domě.
Harry si prostřel ještě stále ospalé oči a přešel k ledničce. Vytáhl z ní slaninu a několik vajíček. Ingredience vložil do hlubokého talíře a položil je na pracovní desku. Pak si vzal stoličku, aby mohl začít pracovat.
Položil si pánev na sporák a pak nalil olej. Do druhé, menší zase rozklepl vajíčko a začal pracovat. Za chvíli se okolím nesla libá vůně smažených vajíček a slaniny.
Strýc Vernon se konečně dopravil do kuchyně spolu se svou ženou.
„Najez se, Vernone,“ usmála se na něj Petunie. „A pak se do toho dáme,“ mrkla na něj. Pak se otočila na Harryho a vrazila mu pohlavek. „Hoď sebou!“ křikla. „Přestaň se poflakovat.“
Harry kývl a snažil se potlačit slzy. Když se mu to nakonec povedlo, mohl přinést velikou porci svému strýci.
„Na, tohle je tvoje,“ houkla Petunie a hodila před něj talíř s menší porcičkou, která mu vystačila na tři lžíce.
Harry se rychle najedl a vydal se do přístěnku, aby vytáhl svůj kufřík, který pak položil před dveře, aby na něj nezapomněl. Kdyby se tak stalo, byl by z toho akorát malér. Ještě si pak vyběhl do koupelny, vyčistit si zuby a upravit se. Tam si také zabalil zbytek svých věcí. Když měl už konečně všechno, včetně kartáčku, vyčkával na příchod svého strýce, který mu hned přidělá práci.
Když strýc dorazil, nevraživě si ho přeměřil.
„Co stojíš?“ křikl. „Nemáš nic na práci? Okamžitě popadni nějaký kufr,“ ukázal na hromádku nedaleko od něj, která se skládala z několika tašek, pěti velkých kufrů a tří batohů, „A vynes ho ven, abych ho mohl upevnit,“ zabručel a vyšel ven, aby se rozmyslel, jak všechno naskládat tak, aby se všichni a všechno vešlo.
Harry s těžkým povzdechem přešel k hromadě a popadl menší batoh. I když byl z nich nejmenší, byl nejtěžší. Harry jej stěží uzvedl, ale dělal, co mohl, aby těžký předmět dopravil k autu. Když se mu to podařilo, strýc po něm loupl netrpělivým pohledem.
„Hoď sebou, jestli se jen o chvíli zpozdíme, budeš několik měsíců bez jídla.“
Harry kývl a odběhl do chodby. Nechtěl zůstávat o hladu. Už takhle dostával jídla málo. Nerad by přišel i o to nezbytné minimum.
Za chvíli se vrátil s podstatně lehčí taškou. A tak to chodilo dál a dál, až tam zbyly jen veliké lodní kufry, se kterými Harry ani nepohnul. A tak to musel udělat sám strýc Vernon. A samozřejmě si u toho stěžoval, že je Harry moc slabý a neschopný.
Konečně se v dálce zakolébal Dudley, který se vracel od svého kamaráda. Vypadal nevyspale, ale Harryho to nezajímalo. On si místo toho odskočil do koupelny. Věděl, že kvůli němu by při cestě nezastavili. Tohle privilegium měl jen Dudley a teta Petunie.
Dudley se ještě stihl nasnídat a zabalit si několik nepostradatelných her, bez kterých by nepřežil. Dokonce měl ještě čas nastavit si na videu všechny pořady, které si chtěl natočit.
Když byl Dudley konečně připravený, mohlo se vyrazit. Harry byl v autě namačkaný natolik, že se musel choulit ke dveřím auta. Bylo to velice nepohodlné, ale nevadilo mu to. Byl zvyklý na nedostatek místa z přístěnku.
Navíc vyhlídka na to, že se dostane někam jinam, než do Londýnského nákupního centra, což bylo nejdál, kam se kdy dostal, jej neuvěřitelně těšila. Jeho oči svítily nedočkavostí a nadšeně se díval z okna, aby mu náhodou něco neuniklo.
Po nějaké době se dostali do podmořského tunelu, z čehož byl Harry opravdu nadšený. Ovšem o dost víc byl unešený z Francie.
Cesta mu zatím probíhala dobře díky spícímu Dudleymu. Ovšem nepochyboval o tom, že jakmile se probere, bude prožívat krušné chvíle. Dudley se jistě brzy začne nudit a bude ho neustále mlátit do ruky nebo do jiné části těla.
Ovšem teď měl nerušený klid a mohl se dívat na podivné francouzské domy, které se lišily od těch anglických. Nebo mu to tak aspoň připadalo.
Když zhoustl provoz, nestačil se chlapec divit. Francouzi jezdili velice rychle a nekontrolovatelně. Strýc Vernon v jednom kuse nadával a neustále se pohoršoval nad nedodržováním předpisů ostatních řidičů.
Teprve kolem jedné hodiny se dostali na území Švýcarska. Harry už měl několik modřin, protože Dudley se probudil právě na oběd, který strávili v jedné restauraci. Harry si mohl dokonce objednat taky… přeci jen, co by na to řekli lidi, že? A tak se Harry vůbec poprvé najedl. Sice toho moc nesnědl, ale to nebylo podstatné. Hlavní bylo, že nikdy nic lepšího v životě neochutnal.
„Co to sakra?!“ vykřikl Vernon a prudce dupl na brzdu. Harry sebou prudce trhl, jak auto zastavilo téměř na místě. Bolestivě si mnul naražené čelo a snažil se popadnout dech, jak totiž Vernon prudce zabrzdil, tak si Harry nárazem na pás vyrazil dech.
Když konečně mohl normálně dýchat, někdo otevřel dveře, odřízl mu pás a surově ho vytáhl ven. To samé se stalo i s Dudleyem. Jen s ním měl dotyčný o trochu více práce, protože byl těžký.
Teta Petunie a strýc Vernon vyšli z auta sami.
Harry se zmateně rozhlédl po asi deseti mužích, kteří vyšli ven z lesa, který se rozkládal na obou stranách úzké, málo používané silnice.
Dva z můžu svírali Harryho s Dudleyem. Harry měl u krku nůž a Dudley měl u spánku pistoli. Zbytek party pak mířil zbraněmi na Vernona s Petunií.
„Hej,“ houkl jeden z nich. Byl to statný, vysoký muž, kterému mohlo být tak kolem třiceti. Byl štíhlý a vypracovaný. Podle toho, co Harry zahlédl, mu chyběl jeden prst. Na obličeji měl pásku, která mu vedla přes oko a to byla ta jediná zranění, která byla vidět.
Muž měl krátké hnědé vlasy, oko měl šedé ocelové barvy. Oko měl tak chladné, že se Harry zachvěl, když na něm svým pohledem spočinul.
„Kde jsou prachy?“ štěkl na Vernona. Ten celý rozechvělý ukázal do auta na přihrádku, kde se nacházeli veškeré doklady a peníze. Ještě něco měla Petunie v peněžence, stejně, jako Vernon.
Jeden ze zločinců se všeho zmocnil, zatímco ostatní je všechny drželi v rukou.
„Zabijte je!“ štěkl onen muž, který byl očividně i jejich velitel.
„NÉÉÉÉÉ!“ vyjekla Petunie, ale bylo pozdě. Stačil jediný výstřel, jediná kulka, aby umlkla. Nyní ležela na zemi a hleděla prázdnýma očima do nebe. Z čela jí vytékal pramínek krve, který jí stékal po nose, kolem úst, až na rozpálený asfalt.
Ani Vernon nestihl nijak reagovat. I u něj zazněl výstřel. Jenže Vernon nezemřel hned. S bolestivým výkřikem se chytil za hrudník a tiskl si levou stranu, ze které se mu řinula na zem krev. Celý rozechvělý a v šoku se bez hlesu svezl na kolena.
„Tati!“ křikl Dudley, kterému se z očí řinuly slzy. „MAMI!“ zaječel o to víc. Vysmýkl se svému vězniteli a rozeběhl se k matce. Ovšem výstřel ho zastavil. Ozvalo se menší zadunění, jak se Dudley skácel na zem. Z jeho zad vytékala krev a špinila tak nahnědlou zeminu, která se u silnice nacházela.
„Ne,“ vydechl Vernon a podivným pohledem hleděl na tělo svého syna. Naposledy se otočil na muže, který ho střelil. Ten nyní stál před ním a s úšklebkem si ho prohlížel. Přiložil mu zbraň k hlavě.
„Sbohem,“ zasmál se a zmáčkl spoušť.
Harry tomu všemu tiše nahlížel. Byl vystrašený, ale současně cítil jakési uspokojení. Konečně někdo potrestal ty, co ho celý život mučili, týrali a bili. Konečně někdo pomstil jeho nechutný život a konečně někdo chce jeho utrpení ukončit.
„Teď jsi na řadě ty,“ zašeptal mu jeho únosce do ucha. Harrym projela vlna strachu. On ale ještě nechtěl umřít. Chtěl žít dál, ale ne už v bolesti. Chce žít svobodný, chce žít v lásce a klidu tak, jako ostatní. Nechce odejít… nechce za rodiči.
Chvěl se a do očí se mu draly slzy, ovšem nedovolil jim stéci. Když ucítil, že se muž dává do pohybu, zavřel instinktivně oči a stiskl zuby. Modlil se, aby to moc nebolelo. Aby to bylo rychlé. Jenže když se minutu nic nedělo, otevřel oči. Zmateně se díval na překvapené muže a ohlédl se. Za ním ležel ten muž, co ho držel. Hleděl do dálky, ale v jeho pohledu nebyl život. Co se mu stalo, došlo Harrymu v zápětí. Po jeho krku se táhla krvavá stopa, ze které se valily další a další proudy této červené životodárné tekutiny. Co však Harryho zarazilo, bylo, že to byl právě jeho nůž, co byl krvavý… ničí jiný.
Vyděšeně se podíval na ostatní muže. Jeden z nich dostal zuřivý výraz. Udělal několik kroků k Harrymu a vytáhl pistoli. Vystřelil. Harrymu se zastavilo srdce. Zděšeně se díval na muže před sebou, který na něj dál mířil. Ovšem když byla kulka kousek od jeho srdce, zastavila se a otočila se. Opět se ozvala rána a dotyčný, který na něj vystřelil, se chytil za krk, kde mu uvízla kulka. Krev stříkala kolem a potřísnila několik jeho kumpánů. Ti znechuceně uskočili a se stále větším šokem a překvapením hleděli na dalšího umírajícího, který se snažil ucpat všemožně ránu a popadnout dech.
Harry se díval, jak muž zápasí, ale po chvilce se jeho snaha snižovala a snižovala, až jeho snaha vyhasla stejně, jako jeho život.
„Ty jsi kouzelník,“ zabručel jejich vůdce a upřel své jediné oko na mladého chlapce. „Jak se jmenuješ, dítě?“ Nadhodil zvědavě a vytáhl podivný klacek. Harry nechápal, k čemu mu bude. Lepší je přeci zbraň, ne? Tak k čemu mu bude obyčejný klacek? Chce mu snad vypíchnout oči nebo něco jiného?
„Jsem…“ zajíkl se chlapec a pokoušel se v sobě najít dostatek odvahy, aby odpověděl. „Harry… Potter,“ dostal ze sebe vyděšeně.
Vůdce zastrčil klacek zpět do podivného pouzdra a přeskočil k chlapci. Odhrnul mu čupřinu vlasů a zahleděl se na jizvu, která mu zbyla z toho osudného dne, kdy jeho matka a otec zemřeli.
„Vida. Tak Harry Potter. Dobře. Vemte prachy a jdeme za Alafnesem. Tohle ho bude zajímat,“ ušklíbl se. Opět vytáhl hůlku. „Spi sladce, náš malý poklade,“ ušklíbl se a přiložil chlapci hůlku na spánek. „Mdloby na tebe.“
 
Harry zmateně otevřel oči a nejistě se podíval po velice jasném a osvětleném pokoji. Nebylo tam nic. Jen tam byl v rohu záchod s umyvadlem. O kus dál byla roura, ze které vytékala pramenitá a čistá voda. On sám ležel na slámě. Uprostřed pokoje pak byl stůl a několik židlí.
Harry pohlédl na dveře na druhé straně. Opatrně vstal a mžourajíc došel ke dveřím. Nejistě se jich dotkl. Chyběli mu brýle a bez nich se necítil moc jistý. Přesto neměl tolik dioptrií, aby nepoznal, že jsou před ním dveře. Vzal za kliku a stiskl jí. Dveře se nepohnuly. Byly pečlivě uzavřeny. Takže to nebyl pokoj, ale vězení?
Vyděšeně se doploužil na slámu a položil se na ní. Přitáhl si nohy k bradě a rozbrečel se. Plakal tak moc, že si nevšiml dveří které se otevřely. Že s ním někdo je zaznamenal teprve ve chvíli, kdy mu někdo položil ruku na vlasy a neznatelně ho pohladil.
Vyděšeně sebou cukl a vzhlédl. Dotyčný mu nasadil brýle a Harry si mohl prohlédnout velice mladého muže. Bylo mu tak kolem pětadvaceti. Měl delší hnědé vlasy, bystré hnědé oči. Přes levé oko mu vedla podlouhlá jizva, která končila až u koutku tenkých rtů. Muž měl delší nos, který měl mírně křivý, jak mu jej někdo někdy zlomil.
Byl poměrně vysoký a byl i hubený. Jistě byl i silný, ale ne zase tolik. Měl na sobě podivné oblečení. Měl na sobě hábit z jistě velice drahé látky a u krku mu jeho dlouhý sametový plášť držela stříbrná spona, která měla tvar vlka.
„Nemusíš se ničeho bát, maličký,“ zašeptal muž a nepatrně se usmál.
Harry mírně vzlykl a to byl poslední vzlyk, který vydal. „Opravdu?“ Zašeptal vyděšeně.
Muž kývl. „Nikdo už ti neublíží.“
„Ani Dursleyovi?“ Zašeptal poplašeně.
„To je kdo?“
„Moji příbuzní,“ zamumlal.
„Ubližovali ti?“ zajímal se.
Chlapec kývl a opět se málem rozbrečel, ale udržel to v sobě. „Moc.“
„Ani oni ti neublíží. Jsou pryč. Postarám se o tebe,“ poznamenal.
„Opravdu? A nebudete mě bít? Neublížíte mi,“ zašeptal tichounce.
Muž zavrtěl hlavou. „Nikdy. Tak ti slibuji. Budeš teď můj syn, ano?“
Chlapec se na něj podíval. „Opravdu?“ ujišťoval se.
„Ovšem, synu,“ zašeptal a chvíli to slovo převaloval na jazyku. Toho kluka potřeboval. Bude z něj velice silný kouzelník, o tom nepochyboval, a on ho potřeboval pro své plány a budoucí akce. Navíc potřeboval mít i nějaké eso v rukávu, kdyby se na něj nějaký nebezpečný bystrozor dostal. Navíc mohl pak Harryho použít u soudu, jako důvod k přilepšení. Kdo by na tvrdo odsoudil muže, který se postaral o vyděšeného hrdinu kouzelnického světa?
Ano, kouzelnického… Harry Potter byl kouzelník a je načase, aby to věděl.
„Mohu ti říkat tati?“ zamumlal chlapec po chvíli.
Mužovi zajiskřilo v očích. Vždycky si přál syna, který by pak jednou převzal jeho práci… syna, který by jednou šel v jeho stopách. Možná je načase ten sen splnit.
„Samozřejmě, synku. Tak to bývá, ne? Otec a syn. Takové to bude a já se o tebe postarám,“ pohladil ho po tváři a setřel tak poslední vlhké stopy po slzách.
Harry se rozzářil, ale pak posmutněl. „Proč ti lidé umřeli? Proč jsem neumřel?“
„Protože jsou to hlupáci a protože ty jsi kouzelník?“
„Kouzelník?“ vykulil své smaragdové oči. „Neumím kouzlit.“
„Umíš, jen se to musíš naučit ovládat,“ zamyslel se muž a uchopil chlapce za pas, aby mu pomohl se posadit. Přitáhl si ho do náruče a objal ho. Zabořil tvář do jeho hebkých vlasů a nepatrně se pousmál. Ano, získat jeho důvěru nebude těžké a pak… pak konečně získá výhodu. Ano, ten kluk je výhra v loterii.
„Moje maminka s tátou zemřeli při autonehodě,“ řekl chlapec po chvíli.
„To ti řekl kdo?“ zeptal se muž ostře a odtáhl ho od sebe. Jestli něco držel v úctě, tak to byly tradice kouzelnického světa. Ten uznával, vnímal, žil v něm a nesnášel, když nějaký hloupý mudla či moták nebo, nedej Merlin, nějaký kouzelník špinil tuhle krásnou kulturu.
„Dursleyovi,“ zachvěl se Harry a maličko se stáhl, jak se vyděsil.
Muž se v duchu napomenul. Musí na toho kluka pomalu a musí být opatrný. „Lhali ti.“
„Vážně?“ Zašeptal nevěřícně a s mírnou nadějí. „A řekneš mi, kde jsou? A co se s nimi stalo? A jak se vlastně jmenuješ a co…“
Muž se zasmál. „Pomalu. Hezky po pořádku. Jmenuju se Alafnes de Brings a ty jsi teď můj syn. A tví rodiče… no…“
A tak mu Alafnes všechno vyprávěl. O smrti jeho rodičů, o kouzelnickém světě, o tom, jak to ve světě chodí. Mluvil tak dlouho, až mu Harry únavou usnul v náručí a tak muži nezbylo, než ho odnést do jeho nového pokoje, kde bude spát po zbytek života, jako jeho pravá ruka.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Mariel, 20. 4. 2015 11:53)

Awww to je tak roztomilé. Myslím,wže tahle povídka se mi bude líbit ;)

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA