Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. kapitola (Č)

13. 9. 2012

 

Tak konečně přidávám další kapitolu. Bohužel my zkolaboval počítač. Přišla jsem o značnou část svých věcí :-(. Naneštěstí jsem jich ale hodně zachránila. No... teď ho mám opravený zpět a mohu opět tvořit a přidávat.
Vy, co jste už školu začali, tak vám přeji mnoho úspěchů. Vy, co na to ještě stále čekáte, užijte si zbytek prázdnin :-).
zazo

 
 
6. kapitola
 
Alafnes de Brings nalezen mrtvý
Znamení zla vypálené nad domem černokněžníka
Nikdo útok smrtijedů nepřežil
Obchody mezi de Bringsem a smrtijedy vyšli najevo
 
Harry spokojeně seděl na židli a hleděl do nádherné krajiny Švýcarska. Iris seděl spokojeně na větvi veliké palmy, kterou Harry kouzelně upravil tak, aby fénixovi vyhovovala.
„Takže otec je mrtvý,“ zabručel poklidně Harry. „Kdo by si to pomyslel,“ poznamenal zamyšleně. Necítil bolest, úzkost a ani lítost. Cítil jen uspokojení.
'Nevypadáš smutně,' poznamenal fénix a naklonil hlavičku.
Harry se otočil, pousmál a natáhl ruku, aby fénixe pohladil po hladkém peří. „Smutek se drží pro lidi ze světla, ne pro lidi, jako byl Alafnes… nebo jako jsem já,“ dodal po chvilce. Fénix zlobně zapípal. Harry na něj mrkl a pohlédl na stůl, kde měl několik obchodních zakázek. „Tak co, tohle se ti líbí víc?“ nadhodil.
Iris vzlétl a přistál na jeho stole a zobákem se mu otřel o ruku.
„Ty jsi poslední dobou nějak moc mazlivý,“ zasmál se Harry a jeho oči zazářily.
'Děláš prospěšnou věc,' poznamenal fénix. 'Myslíš, že ti tohle vyjde? Ten lék, který si škudlí v Africe, bychom potřebovali.'
„Pokusím se ho nějak získat,“ usmál se klidně. „Jako ten jed, který vymysleli v Budapešti.“
Iris pokývla hlavou.
„Monty?!“ houkl a otočil se za zvukem přemístění. Za ním stál maličký skřítek, který měl na sobě slušivé sváteční šaty.
„Můj pane,“ poklonil se.
„Mohl bys mi donést nějaký čaj, zákusek a pro Irise nějaké ovoce, prosím? A pak bych potřeboval plány vily Monteze a také pevnost Mont Mar-Gelu.“
„Jak si přejete, pane. Monty to hned pro pána zařídí,“ opět se úslužně poklonil a zmizel.
Harry se usmál. V domě nebyl jediný člověk. Lidmi opovrhoval. Jedinými obyvateli jeho vily byly různé druhy zvířat, rostlin a skřítků.
'Kdy mají dorazit ty nebohé týrané mantichory?' zajímal se Iris.
„Zítra,“ poznamenal spokojeně. „Zachránil jsem i pár tygrů obláčkových,“ poznamenal zvesela.
'Jak se ti to povedlo?' nadhodil fénix zvědavě.
„Přepadl jsem pašerácký konvoj,“ zasmál se.
Iris zavrtěl hlavičkou. 'Nezměníš se.'
„Starého psa novým kouskům nenaučíš.“
'Nejsi tak starý,' poznamenal Iris.
Harry jen pokrčil rameny.
 
„Pane?“ přistoupil bystrozor ke svému veliteli.
„Tady máte ty dokumenty.“
Muž převzal složku a ušklíbl se. „Vida. Spojte se s velitelem Švýcarských bystrozorů. Mají tam syna našeho známého.“
„Ano, pane.“
 
Harry seděl za stolem a kreslil náčrt budoucího výběhu pro tygry, když se domem rozezvučel alarm. Vyskočil na nohy a pohlédl na místo, kde sedával Iris. Dnes byl pryč. Poslal ho do Londýna pro přísady.
Harry sáhl po hůlce, ale to už domem otřásl výbuch.
„Jak se sem dostali?!“ sykl rozzuřeně. „Copak selhala moje zaklínadla?“ zavrčel a vyřítil se do haly. Nedostal se však daleko, když se před ním objevil muž v uniformě.
Harry zavrčel kouzlo a poslal ho přes halu dolu.
„Vzdej se, de Bringsi, jsi obklíčen!“
Harry přimhouřil zlostně oči a podíval se na svícny, za kterými byl skrytý východ.
„Monty!“ sykl.
„Pane?“ objevil se hned poděšený skřítek.
„Dostaňte nenápadně zvířata pryč. A dostaňte z budovy důležité dokumenty. Já rychle…“
„Dokumenty jsou pryč. Hned jak jsme si jich všimli, pane, Monty odnesl vše s Indou a Rogem, pane, o zvířata se stará zbytek, pane.“
„Jakmile bude všechno pryč. Zmizte! Brzy se zase setkáme,“ slíbil.
„Ano, pane… pán jít,“ sykl, když uslyšeli dupot mnoha nohou.
Harry přiskočil ke stěně, naposledy se podíval na skřítka a stiskl svícen. Stěna za ním se rozestoupila a Harrymu nezbylo nic jiného, než proklouznout ven. O skřítky se nikdo zajímat nebude.
Rychle popadl louči a rychlým, svižným krokem postupoval za zdmi své vily, tajnou chodbou, která ústila v lese.
Ale ani tak se daleko nedostal. Bystrozoři jej obklíčili a než se nadál, neměl se jak bránit, díky náramku, který mrazil magii.
 
„Opravdu to chceš?“ zajímal se Lovec a hleděl na svého syna.
„Ano.“
„Já vím, pomohl nám. Zachránil Rona a Hermionu, ale… vzít si jej na převýchovu? Ten kluk vystudoval…“
„Já vím, já vím,“ povzdechl si. „Ale něco mu dlužíme a Azkaban v tomhle věku? Nebo jej poslat do nápravného zařízení, kde jej stáhnou zaživa z kůže? Ne, tati, to nedovolím.“
„No, jak myslíš, ale nečekej, že ti skočí kolem krku. Ten kluk je, Merlinžel, zcela zničený.“
„Není to jeho vina,“ zašeptal tiše.
„Jeho otec tě vydíral, nutil tě zradit. Nevím čím, ale…“ povzdechl si. „Proč to děláš?“
„On není Alafnes,“ poznamenal prudce a v očích se mu zlobně zablesklo. Zahnuli za roh a objevili se před celami. Prošli kolem několika a zastavili se před dveřmi, které měly malé zamřížované okénko. Nad rámem dveří byla vyrytá devítka.
Teodor klepl hůlkou a cela se otevřela.
Vězeň, který seděl na posteli, vzhlédl a díval se na muže ve dveřích.
„Harry de Brings?“ nadhodil Lovec posměšně. „Jdeme!“
Harry si je měřil a pak si odfrkl. „Proč? Soud je zítra. Nemám už co říct!“
„Jsem teď tvým opatrovníkem,“ řekl vážně Teodor. Harry jej sjel pohledem.
„Proč?!“ zeptal se odměřeně.
„To zákon dovoluje. Pokud je zločinec nezletilý, může si ho bystrozor vzít na převýchovu.“
„Znám zákony!“ zavrčel Harry prudce. „Proč to děláš? Á… že by svědomí? Odporná věc, měl by ses toho zbavit,“ poznamenal trpce.
Teodor se zachmuřil.
„Jdeme! A děkuj, že tě můj syn vytáhl ze spárů Azkabanu!“ ozval se Lovec.
Harry se na něj podíval lhostejným pohledem a Lovec se oklepal. Nepřál mu nic zlého, to dítě neznalo nic jiného. Špatná výchova dělá své, ale… dá se ještě něco udělat? Dá se něco takového napravit? Není to chyba, která bude někoho stát život?
Mladík se zvedl a v jeho tváři se nepohnul ani jediný sval. Několika kroky se ocitl na svobodě. Ohlédl se za celou a Teodor si přál vědět, na co myslí. Lituje toho, že nejde do Azkabanu? Nenávidí ho natolik, že by ho zabil? Plakal by pro jeho smrt, nebo by mu to bylo lhostejné jako u Dursleyových?
„Tudy,“ ukázal Lovec a sám se vydal dlouhou chodbou. Teodor mu pokynul a on se vydal za svým dědou. Došli až do místnosti, odkud se dalo přemístit. S naprostou lhostejností dovolil Teodorovi, aby je přemístil do jednoho domu v Anglii.
„Jsme tady,“ ušklíbl se na něj Richard a díval se na výraz mladíka.
Harry hleděl na stavbu před sebou. Vypadalo to jako malý dům na domě a pak na dalším domě… a takovýchto částí měl spousty.
Ovšem on neviděl tu spleť domů. On viděl jen kouzla a uměl je ocenit.
Nikdy neuměl stavět. Nikdy neuměl nic vytvářet. Uměl jen bojovat, zabíjet, ale také bránit a léčit. Byl na své dovednosti pyšný, ale vždy záviděl těm, co uměli tvořit.
„Jak se ti to líbí?“ nadhodil Teodor.
Harry na to nic neřekl. Byla to stupidní otázka. Samozřejmě, že to je ukázka úžasné magie. To musí ocenit snad každý pořádný kouzelník, a že to vypadá divně? No a co?
Jen po něm střelil pohledem a čekal.
Teodor si jen povzdechl. „Tak pojď.“
Vydali se ke stavení a k Harryho mírnému překvapení je uvítala paní Weasleyová.
„Tak tady jste,“ usmála se nejistě. Bylo vidět, že neví, jak se k němu má zachovat.
„Madame,“ mírně se uklonil Harry tak, jak ho to vždy učili.
Žena znejistěla a bylo vidět, že neví, co má dělat. Harry se tedy mírně usmál, aby se uvolnila. Vždy to pomohlo. „My si na tyhle věci nepotrpíme,“ zasmála se nakonec. „Tak pojďte, už na vás všichni čekají.“
Harry vstoupil za doprovodu dvou bystrozorů a paní Weasleyová je zavedla do kuchyně. S jejich příchodem vše utichlo. Na Harryho se otočilo množství očí.
Harry každého přejel pohledem. Viděl vděčné obličeje Hermiony, Rona, očividně Ronova otce. Viděl však nejisté Remuse Lupina, Albuse Brumbála, či sourozence Rona. A také zde byly pohledy nepřátelské. Sirius Black, dva bystrozoři. Jedním z těch dvou byla jemu dobře známá Tonksová. Moody na něj, jako jediný, hleděl lhostejně. Snad trochu zvědavě, ale bylo jasné, že se svým verdiktem počká.
Harry se nevyjadřoval. Byl vždy vychováván k tvrdé poslušnosti. Vždy měl být tichý. Míň mluv, víc poslouchej! A hlavně… neměl co říci.
„Tak tedy… ehm… vítej,“ usmál se na něj pan Weasley.
„Posaď se a vyprávěj nám něco o sobě,“ navrhla paní Weasleyová. „A my se na oplátku představíme a něco ti o sobě povíme… tak to děláte ne? Obchod…“ začervenala se. „Něco… za něco.“
Harry na ní mlčky hleděl a nehýbal se. Byla to úplná blbost. Nikdy by si nic o sobě neříkali. „Tak nějak,“ řekl nakonec.
„Tak vidíš,“ usmála se uvolněně. „Něco nám tedy pověz.“
Harry si povzdechl. „Není co. Jistě už všechno víte,“ řekl vážně.
„Nevíme nic,“ utrousil Moody. „Nikdo o tobě nic neví. Jen tolik, že jsi zabil několik desítek lidí, které jsi zabil ještě před tím, než ses narodil,“ poznamenal ironicky. „Pak několik jsi jich zabil, když ti byli dva roky a nakonec jednoho, když ti byli tři roky.“
„Jsem nadané dítě,“ utrousil nakonec.
Odfrknutí se ozvalo z několika stran.
Teodor se posadil vedle Tonksové a Lovec se posadil vedle Moodyho. Všichni hleděli na něj.
„Tak já jsem Hermiona,“ vyskočila najednou Hermiona. „Studuji v Bradavicích. Mám ráda čtení knih, ráda se učím a poznávám nové věci. Narodila jsem se v Londýně a žiji se svými rodiči na okraji velkoměsta. Byla jsem jednou v Řecku a jednou ve Francii a… taky v… no ty víš. Je mi patnáct.“
„Já jsem Ron,“ přidal se Harryho známý. „Studuji v Bradavicích v Nebelvíru. Mám rád famfrpál. Narodil jsem se tady a tady taky bydlim. Byl jsem v Egyptě, jak asi víš,“ pousmál se nejistě. „Je mi patnáct.“
Teď se všichni otočili na něj. Asi mluvit nechtěli. Harry si povzdechl. Nechtěl jim říkat, kdo je doopravdy. Ať nenáviděl Teodora sebevíc, nikdy by jej nestáhl na dno. „Jsem Harry de Brings,“ začal útrpně a bylo vidět, že se mu do toho nechce. „Nestuduju nikde. Mám rád zvířata. Narodil jsem se v Anglii. Rodiče zemřeli, když jsem byl malý. Příbuzní mě málem utýrali k smrti, pomohl mi až teprve Alafnes,“ poznamenal lhostejně… jakoby to byla normální běžná věc. „Bydlím tam, kde mám bydlet. Je mi patnáct let.“
Koukali na něj nevěřícně, překvapeně, ale také s lítostí.
„To bych věřil někomu, kdo…“ začal Sirius.
„Mluvil pravdu,“ řekl tiše Teodor. Všichni se na něj překvapeně podívali. Teodor však hleděl na mladíka ve dveřích, který stále stál a odmítal opustit bezpečí futer dveří. Jakoby hledal jistotu. Tudy se rychleji dostane ven.
„Pojď… za chvilku bude jídlo,“ usmála se nejistě hostitelka. Harry tedy nakonec usedl a jeho pohled se zamlžil. Jakoby vypnul. Seděl rovně, bez jediného pohybu. Jako loutka, co čeká na povel.
Za chvilku se před všemi objevilo jídlo. Harry trpělivě čekal, až si všichni naberou. Teprve pak sáhl po jídle on sám. Pozorovali ho. On to věděl a bylo mu to jedno. Nabral si trochu polévky a pohlédl na ní. Chvíli mlčky hleděl na svou porci, ale pak se dal do jídla. Jedl pomalu klidně a pokoušel se nevšímat Rona, který to do sebe házel a než dojedl tu svou malou porci, měl Ron v sobě už tři.
Molly Weasleyová na něj co chvilku koukala a červenala se. Harry však byl klidný. Nikdy nekritizoval nikoho. Nebude s tím začínat.
 
Dny plynuly a Harry si začínal zvykat. Ale lidé si nezvykali na něj. Začínali se mu vyhýbat. Sice mu byli vděční, za záchranu Rona a Hermiony, ale jinak? Nemuseli s ním být. Byli zdvořilí, ale nevnucovali se a nijak s Harrym nemluvili.
Teodor s ním občas promluvil, ale jinak byl hodně v práci a tak byl Harry většinou sám. Občas s Irisem.
Nijak mu to nevadilo, měl aspoň čistou hlavu a mohl rekapitulovat a přemýšlet nad tímhle novým světem.
„Dnes půjdeme nakoupit,“ přišla za ním Hermiona. „Chceš jít s námi?“ usmála se.
Pohlédl na ní a pak kývl. „Pokud smím.“
„Ted souhlasil,“ zazubila se.
„Pak tedy ano,“ kývl.
„Tak se oblékni a za deset minut dole.“
Harry se pousmál a mávl rukou. Teodor věděl, že může kouzlit, jak chce, ale nebránil tomu. Dostal slib, že neodejde a že jej bude poslouchat. Snažil se tuhle důvěru udržovat, ale Harry často cítil nejistotu a obezřetnost. Bylo mu to jedno.
Vyšel ven a sešel dolu.
„Tak můžem?“ nadhodila paní Weasleyová a podávala všem letax.
Harry se objevil v krbu a stoupl si vedle Moodyho, který je doprovázel spolu s Lupinem, Blackem a Pastorkem.
„Snad tu nebudou smrtijedi,“ zabručel Moody.
Harry mlčel.
„Tak pojďme. Harry, tady je tvůj seznam. Pojedeš do Bradavic,“ usmála se křečovitě paní Weasleyová, vždy když ho viděla, měla v očích soucit.
„Děkuji,“ odtušil zdvořile a vzal si seznam. Přelétl ho pohledem a zarazil se na jedné knize. Ovšem nic neřekl.
„Máš dostatek peněz?“ starala se Ginny.
Pohlédl na ní a kývl hlavou. Měl dost. Teodor mu účet nezmrazil. Dal mu horu peněz, což nechápal, k čemu. To si všichni myslí, že vyhazuje peníze po hrstech?
„Tak můžeme?“ poznamenala Hermiona a vyšla ven. Za chvíli se k ní přidali. Vyšli na Příčnou ulici.
Harry se rozhlédl a velice rychle vyhodnotil situaci. Žádné nebezpečí. Přesto zde něco bylo. Jednou zde bude nebezpečí. Zlo kolem vířilo. Cítil to instinktem a jeho cítění ještě nikdy nebylo chybné. Brzy dojde k bitvě. Poteče zde krev… ne však dnes.
„Nepůjdeme tam?“ ukázala Hermiona na obchod, ale za chvíli byla přehlušena ostatními, jak se dohadovali, kam. Dospělí tu hašteřivou skupinku s úsměvem pozorovali.
Harry se na ně díval s lítostí. Brzy bude válka. Budou umírat. Přijde utrpení, přijde bolest, smrt. A co zbude ze smíchu? Z obyčejné dětské naivity? Co se stane se štěstím?
Ohlédl se a podíval se do očí Moodymu. V jeho očích se zračilo porozumění a Harry pochopil stejně, jako bystrozor. Oni nejsou nepřátelé. Prozatím.
Přesto se nakonec domluvili. Bylo stanoveno, že půjdou nejprve do knihkupectví, koupit učebnice. Harry vstoupil téměř jako první, aby byl celou dobu na očích.
Ostatní se hned rozprchli. Harry se poklidně postavil doprostřed a rozhlédl se. Snažil se najít systém, který nakonec objevil díky štítkům. Teprve pak poklidně šel ke každému oddělení a vybral si tu knihu, kterou potřeboval. Bylo tam pár, co jej lákaly, ale nepřišlo mu správné rozhazovat peníze, jež mu nepatřily. Jeho peníze byly nyní Teodorovi a on to akceptoval.
„Ty nemáš rád knihy?“ vykulila oči Hermiona.
Harry se na ní podíval. „Ano, knihy za SVÉ peníze mám rád,“ poznamenal a hodil pár mincí na pult.
„Teodor ti dal peníze, abys je utratil,“ utrousil Moody. „Klidně je použij. Nevěřím, že by mu to vadilo.“
Harry se na něj podíval a pak přešel k jednomu pult a vytáhl jedinou velice tlustou knihu a položil ji na pult a vytáhl deset galeónu navíc. Byla velice drahá, velice vzácná a velice užitečná pro toho, kdo věděl a chápal.
Poklidně knihy sbalil a vzal si tašku, ve které byly všechny knihy. Bylo mu jedno, kolik toho nese. Byl kouzelník. Nemluvě o tom, že pokud po něm chtějí JEN tohle, nemá s tím problém.
„Děkuji,“ usmála se paní Weasleyová.
Harry se na ní divně podíval. Jakoby se snad zbláznila. Moody se jako vždy odvrátil. Tenhle pohled nesnášel. Viděl mnoho, ale na tohle si nikdy nezvykne. Nemohl se nikdy dívat do očí toho dítěte. Nikdy ne dlouho. Viděl tam nechuť k životu, k lidem… nenašel tam nic hezkého. Viděl utrpení a špatné zacházení.
„Teď pojďme do lékárny,“ vyzvala je žena.
Harry si povzdechl a nechal se vést do lékárny, kde bylo vystaveno zboží. Harry se rozhlédl a opět si povzdechl. Mnoho tu nebylo, ale stačilo to. Smutně si vzpomněl na bylinkovou zahradu, kterou měl Alafnes, než jí zničili smrtijedi, kteří donutili Fénixův Řád k ústupu. Lehla popelem. Nenechali tam ani lísteček. Koně pozabíjeli. Skřítky zlynčovali. Nikdo nepřežil…
„Tady se postavte,“ vytrhl z myšlenek až hlas a Harry s překvapením zjistil, že je v obchodě. Ron si právě stoupal na stoličku a nechával si brát míry na hábit. Překvapeně se na to díval. Na tohle nebyl příliš zvyklý. Vždy si všechno upravoval kouzly nebo kupoval u mudlů. Mudlovské oblečení bylo lepší pro krytí a on s ním neměl nikdy problém.
Pak šla Hermiona a následně Ginny. Jemu se nechtělo, ale byl nakonec vyzván a tak si jen povzdechl a poslechl. Nechal se obletovat metrem a zatínal zuby, aby to vydržel.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nová čitateľka

(angelwing, 22. 11. 2012 19:18)

Ahoj,
zatiaľ čo si nepridala žiadne pokračovanie som stihla prečítať tvoje ostatné poviedky (tým myslím predchádzajúceho černoknežníka a Lorda z Tirosu), pretože ma celkom zaujala diskusia na túto tému. Všetky boli skvelé a trošku som sa síce hnevala na teba, že už sa nedozviem ako to skončí ale teším sa, až tieto dokončíš najmä na pokračovanie.
Teraz moja pripomienka k tejto poviedke to fakt za ten čas čo Harryho vzali z cely s ním Ted neprehovoril dosť na to aby si to zahrnula v poviedke? Zaujímalo by ma ako by vyzeral ten rozhovor v tvojom podaní.
Inak to bola len pripomienka, dúfam že sa za ňu nebudeš hnevať a čím skôr pribudne ďalšia kapitola.
P.S.: aspoň daj vedieť kedy ju plánuješ pridať
Ďakujem

pokračování??

(heru, 21. 11. 2012 16:24)

mám jenom jeden mlinkatej dotázek. bude toť tato povídka ještě pokračovat?,

,.

(Kik, 16. 11. 2012 19:28)

Je super, že tu je další kapitolka, i když mám radší víc akce. Doufám, že v dalším díle budou už ve škole, také by mě zajímalo kam Harryho pošleš.

:-):-):-)

(dan, 8. 10. 2012 14:35)

další, další, další prosím

(:)

(Annie, 15. 9. 2012 21:16)

Musím říct (napsat:)), že se ti kapitola moc povedla :). Četla jsem i tvoji původní verzi a musím říct, že se mi líbila, ale tohle je taky skvělé :).

opět chvala

(kuma, 15. 9. 2012 16:23)

Skvely dil tohle sem necekal od puvodniho černokněžníka se to dost liší ale tehle je 1000x lepší než puvodní jen tak dál a menší dotaz jak to vypada s LzT?

černokněžník

(Anet, 15. 9. 2012 12:50)

S dalším pokračováním se těším na další a další. Je to úžasné a magické.

:-)

(em, 14. 9. 2012 22:40)

Super, nic lepšího než tohle snad není. Snad bude další díl brzy.

hp

(samuel, 14. 9. 2012 22:11)

Náhdera, už těď se nemůžu dočkat na další díleček. Jen se divím, že se Harry nepokusil o útěk, ale co. Možná na to přijde. Jen tak dál.

xx

(Berry, 14. 9. 2012 20:49)

Teším se na další díl :D doufam že brzo přibude ;)

Super

(Lucik, 14. 9. 2012 17:59)

jako vždy a všechny tvé povídky je to skvělé
není co dodat

hurá

(Zulík, 14. 9. 2012 14:18)

Bola som tak zabraná do príbehu, tak že na konci som sa dívala pod reklamu kde je pokračko.Vážne ma sklamalo že bol naozaj koniec.Táto poviedka sa mizažrala pod kožu.Mám rada heriho kde neni úplne nebelvírsky naivný hlupák ale jeho temnota má hranice.Neublížil by zvieratu ani dietatu.Nejaké tie mafianske obchode sú v poho.Myslím že rád bude naozaj prekvapený ked zisti že Heri má svedomie.

heh povinný nadpis? nemá rád "povinný" ;-)

(Jirka, 14. 9. 2012 14:00)

Opravdu skvěle vypracovaná povídka. Četl jsem starší verze některých tvých povídek, vím že s myšlekou Harry - černokněžník si hraješ už nějakou dobu. Tohle už je krásně a věrohodně vypracovanej příběh. Moc se mi líbí a těším se na pokračování.
Díky za něj :-).

Úžasné jako vždy :-)

(Samantha, 13. 9. 2012 22:45)

Touto kapitolou jsi mi udělala obrovskou radost. Hodně jsem přemýšlela, jak by se k němu ostatní asi chovali, kdyby se nějak dostal k nim a žil s nimi, a tvé vylíčení všeho se mi opravdu moc líbí. Hlavně ten zajímavý vztah mezi Moodym a Harrym. Čekala jsem jen, že se bude Brumbál více zapojovat a dostane více slovo, ale třeba za pár dílů uvidím :-) Rozhodně nejvíc na tvé práci se mi líbí za propracovanost charakterů lidí a vztahů mezi nimi, už to dává tomu příběhu, který je sám o sobě takové zajímavý, jiný rozměr a člověka to více vtáhne. Popravdě netuším, jestli tam byly nějaké chyby, ale vím, že mne opět tento příběh pohltil, co víc, nutí mě nad ním přemýšlet. Tento tebou vytvořený svět fantazie se mi opravdu velice líbí :-) Děkuji za další senzační čtení :-)

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA