Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola (Č)

20. 8. 2012

4. kapitola

 


 

Nakupování nikdy neholdoval, ale díky pádu letadla neměl nyní nic, co by si vzal na sebe. Tak tedy nyní otráveně stál na stupínku jednoho drahého krejčovství v kouzelnické uličce a díval se nevraživě na tlustou nepříjemnou Egypťanku, která přemýšlela, jak mu ušít společenský hábit ze sametově černé látky.

A to teprve začínala. Ještě musela ušít obyčejný hábit, háv, pelerínu a další společenské vymoženosti, které díky svému neustálému stěhování a neustálým problémům poničil, nebo o ně přišel v letadle.

S trpkostí si přísahal, že nakupování nikdy nebude nechávat na co nejpozdější dobu a čekal, než se do něj pustí. A taky že to začalo.

Harry byl propuštěn po mnoha hodinách šití a sepínání. Pak musel do Temné ulice. Nesnášel zdejší prostředí, protože Eygpťané byli známi mrzačením lidí, které pak donutili žebrat o peníze. Nesnášel to, ale nemohl s tím nic dělat a tak jednoduše zašel do té ulice a snažil se nevšímat si těch, co kolem něj procházeli. Měl ruku na hůlce, jak ho to naučil Alafnes, a druhou držel váček s penězi.

Takto došel do jednoho obchodu s artefakty.

Rozhlédl se. Bylo tam pár věcí, které zde byly vystaveny, ale byly k ničemu. Drahé cetky, které se hodily těm, kteří neuměli pořádně kouzlit.

Harry se rozhlédl a pohled mu padl na sušenou hlavu, která měla sloužit jako odhalovač magie. Mladý černokněžník se ušklíbl. On tohle nepotřeboval. Naučil se to jako malý a od té doby to dělal zcela přirozeně a nebyl druh magie, který by nedokázal nějakým záhadným způsobem vycítit.

„Budete si přát?“ ozval se skřípavý hlas.

Harry se s nechutí otočil a podíval se na celkem hezkého starého muže. Jeho obezřetnost vzrostla. „Ano. Mám zájem o něco zajímavého,“ poznamenal.

Muž rozpřáhl ruce, jakoby ho vybízel, aby si vybral.

Harry ohrnul ret znechucením. „Nemám zájem o tyhle cetky,“ zavrčel.

„A máš chlapče vůbec prachy?“ nadhodil posměšně.

PRÁSK.

Harry držel v ruce hůlku a dost nabručeně se díval na chlapa, který se právě sbíral ze země. Držel se za hlavu a skučel bolestí.

„Nejsem žádný chlapec,“ zavrčel a nepřátelsky si chlapa prohlížel. Arabsky uměl, takže znal každou nadávku, kterou vypustil černokněžník z pusy.

„Ty parchante,“ zavrčel a vytáhl svou vlastní zbraň. Než jí však stačil použít, ležela rozlomená v koutě a nad ním se tyčil Harry. „Takže?“ nadhodil mladík. „Po dobrém nebo po zlém?“ zavrčel.

Chlap se vymrštil s dýkou v ruce a snažil se ho podříznout. Harry však byl o malinko rychlejší. Chlap se s chroptavým vzdechem skácel k zemi s dýkou v srdci.

Iris se Harrymu objevil na rameni. „Dýka,“ povzdechl si fénix. „Máš krev na ruce,“ řekl tiše.

„Ano, ale není moje.“

„Mohl mít nějakou nemoc. Měl bys být opatrnější. Můžeš takhle snadno něco chytit a velice brzy umřít,“ napomínal ho fénix.

Harry si povzdechl. „Máš pravdu, jako vždy,“ zamračil se. „Jdeme do skladu. Něco zajímavého tu jistě bude. Jen musíme tohohle přetáhnout někam, kde nebude vidět.“

Iris jen zatřepotal křídly a snesl se k mrtvému muži. Sevřel ho v pařátech a zmizel.

Harry zavrtěl hlavou a kouzlem zamknul dveře krámu. Přešel za plentu do skladu a rozhlédl se. Síla černé magie se mírně obtáčela kolem té bílé.

„Uch… to je síla,“ zabručel Harry a vešel. Šel po těch nejmocnějších artefaktech a hledal.

„Co je tohle… hnus,“ nakrčil Harry nos a odtočil se ke sklenicím s lidskými orgány zády. „To je nechutný.“

Iris jen něco zabručel a zmizel.

„Jako vždycky,“ uchechtl se Harry a vydal se dál. Vzal pár drobností, ale nic zajímavého nenašel. Tak se tedy otočil a vyšel ven.

Ujistil se, že ho nikdo nevidí a vyšel na ulici. Odtamtud se raději přemístil do hotelu.

Zamračeně seděl na posteli a díval se do zdi. Přemýšlel nad tím, co viděl. Spousty mrtvých mudlů, kteří nikdy nic neudělali. Jejich výkřiky před tím, než zemřeli.

Pevně sevřel prostěradlo a zavřel oči. Viděl už tolik mrtvých… tolik… že ani nevěděl, kolik by jich asi tak bylo… pět set? Tisíc? Dva? Nevěděl a ani nechtěl vědět.

Nemohl číst noviny. Nemohl se dívat na mudlovskou televizi. Všude byla ta nehoda letadla. Všude se o tom bavili a trápili ho. Měl dojem, že mohl udělat ještě něco, ale co? Hasit oheň, který uhasit nešel? Bojovat? S kým?!

Povzdechl si. Svědomí je něco, co by mít neměl… tak proč se tím tak trápí?

Rozčíleně vstal a mrštil vázou, která tvořila výzdobu pokoje, o zeď a pak jen klesl na kolena… proč?

 

Druhý den ráno bylo nesnesitelné horko. Procházel se turistickou částí Egypta a kochal se úžasným prostředním. Neuvěřitelné, krásně zdobené budovy, které se zdály idilické a příjemné. Ovšem, pokud jste zahnuli za roh, našli jste jen bídu, smetí, nepořádek a špinavou vodu, kterou všichni využívali k různým činnostem.

Harry se vydal do jedné restaurace, kde se chystal v klidu naobědvat. Vešel do místnosti a posadil se k oknu, kde měl krásný výhled na muzeum. Objednal si jídlo, pití a nějaký zákusek, když si všiml podivného muže.

Byl bledý s tmavými kruhy pod očima. Ovšem to jeho oči přitáhly Harryho pozornost. Byly podivné, černé jako noc, přesto v nich byl jasný lahvový třpyt, který dával očím neuvěřitelný lesk.

Harry se zamračil. Dotyčný byl nekromancer. Jen oni mají takovéhle divné oči.

Harry mrkl a pak se prudce narovnal.

„Zdravím,“ pohlédl na něj nekromancer, který se najednou objevil před ním. Poklidně seděl na židli a nezdálo se, že by si něco z mudlů kolem dělal.

„Dobrý den. Čemu vděčím za tohle vyrušení?“ zabručel Harry.

„Harry Potter, předpokládám.“

Pevně se na něj podíval. „Ať tušíte cokoli, nezajímá mě to,“ zabručel.

Nekromancer se pousmál. „Hledal jsem vaší duši, ale nenašel jsem jí. Máme společného nepřítele, pane Pottere.“

„Mám raději de Brings.“

„Na jméně nezáleží,“ prohlásil vážně. „Říkejte si jak chcete, před svým osudem neutečete. Smrt i život si nás vždy najdou, ať jsme kýmkoli.“

Harry se na něj dlouze díval. „O jakém nepříteli mluvíte?“

„O Pánovi zla,“ poznamenal poklidně a podíval se na mudlu, který Harrymu přinesl jídlo. Mudla se hned zachvěl a nejistě se na nekromancera podíval.

„Dá-dá-…“ blekotal číšník vyděšeně.

„Ne… jděte,“ zabručel neznámý. Číšník utekl jak nejrychleji mohl. Pak se neznámý opět podíval na Harryho, který se zájmem heděl na jídlo.

„Tedy Voldemort,“ poznamenal Harry poklidně. „Je mrtvý.“

„Ovšem. Je stejně mrtvý, jako vy,“ prohlásil muž. „Kdo myslíte, že srazil to letadlo? Nekromancer? Ale lidé, jako já, nevyužívají běžnou černou magii. Nebo snad nesouhlasíte?“

„Měl bych souhlasit? A měl bych důvěřovat vůbec někomu, koho neznám?“

Nekromancer se jen usmál. „Záleží jen na vás, pane Pottere, zda mi budete věřit, nebo ne. Pán zla není mrtev, jinak bych dávno vládl nad jeho tělem. Ale není tomu tak, že? Takže musí být živý.“

„A je to snad můj problém? Mám za předky kouzelníky? Mám. Jsem snad v odboji proti němu? Nejsem.“

„Jak myslíte, pane Pottere, však vy sám jednou pochopíte.“

Harry se nadechoval, že něco odsekne, ale muž už tam nebyl. Zamračil se. Měl by ho brát vážně? A není on odpovědný za smrt těch lidí? Ne… nemohl být. Nevěděl o černé magii absolutně nic, jinak by věděl, že tohle nemohl mít na svědomí Voldemort.

Voldemort byl sice silný, ale hlavně čerpal ze strachu lidí. Ani on by neovládl nekromancii na takovou úroveň, aniž by to s ním nic neudělalo. Je pravda, že se podobal hadovi, ale nekromancerství mu tuhle podobu nedalo. Ať se mu tohle stalo jakkoli, bylo to experimentování s černou magií… ne… za tím stál ještě někdo… nebo, oklepal se nenadálým strachem, něco.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA