Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola (Č)

20. 8. 2012

3. kapitola


 

 

Harry seděl v pohodlném křesle a díval se do zdi. Přemýšlel.

‚Co se ti honí hlavou?‘

Harry se prudce otočil, aby se díval do jasných očí krásného fénixe.

„Přemýšlel jsem nad tím, co objevili v Austrálii.“

‚Měl bys být rád,‘ poznamenal zpěvavě fénix. ‚Tvůj strýc je zdravý. Nemusíš se táhnout až do Amazonie.‘

Harry se na něj nejistě podíval. „Stejně tam půjdu… jen mě překvapilo, že na to přišli.“

‚Proč se tím zatěžuješ? Máš přeci o problém míň,‘ poznamenal fénix trpce.

Harry protočil oči. „Dnes ne,“ posteskl si. „Nemám na hádky náladu.“

Iris zmizel. V tu samou chvíli se otevřely dveře a do pokoje vešel Alafnes.

Harry se na něj klidně podíval. „Potřebuješ něco, otče?“ povytáhl obočí.

„Jen jsem se na tebe přišel podívat… to otec nemůže?“ nadhodil s umělým úsměvem.

Na to mladík jen pokrčil rameny. „Nikdy nechodíš bez důvodu.“

„Taky pravda,“ zamyslel se muž. „Mám prosbu. V Egyptě, u Gringottů, je uložena krásná magická čelenka. Získej jí.“

Harry chvíli mlčel. „A jaký trezor? Jak je chráněný?“

„To nevím… Musíš si to zjistit,“ poznamenal škodolibě.

Harry si ho dlouze prohlížel a mírně se mračil. Alafnes začínal být nesnesitelný. Nechtěl, aby Harry odešel od jeho lidí a dával mu tak těžké úkoly, aby mu dokázal, že nemá na to se odpojit.

Když Alafnes odešel, Harry se trochu uklidnil. Byl jen loutka, ale i jako loutka mohl dost ošklivě zavařit. Jenže nemohl Alafnesovi dokázat, že je nebezpečný, když byl tady. Ne, musí svého otce usměrnit tehdy, až bude z jeho vlivu.

‚Takže Egypt,‘ zazpíval Iris. ‚Moc hezké.‘

„Ano,“ mračil se Harry. „Už mám Alafnese dost. Nejsem malý, aby mi cokoli nařizoval.“

Iris se na něj jen podíval, ale nic už neřekl. Neměl Alafnese rád. Byl by mnohem raději, kdyby byl Harry s Teodorem. Jenže mladík o tom nechtěl ani slyšet.

‚Jenže on ti to bude nařizovat do konce. On tě chce ovládat,‘ popichoval ho fénix, ostatně, jako vždy.

„Jo… já vim, ale nemusí to dělat tak okatě,“ zasykal Harry.

Iris věděl, že Harry má Alafnese rád, ovšem Alafnes překračoval jistou hranici. Harry to dlouho nevydrží. Ovšem Iris rád tuhle hranici ztenčoval. Chtěl Harryho dostat na stranu dobra… do té doby, než se plně nechá ovládnout zlem.

‚On to tak chce. Tak to prostě je.‘

„Kolikrát jsem ti řekl, že jsi nesnesitelný?“

‚Mnohokrát,‘ poznamenal klidně.

„A nemohl bys tedy udělat něco, co by tě nedělalo tak nesnesitelným?“ ostře na něj mladík hleděl.

‚Ne,‘ poznamenal fénix a začal si čistit peří na křídle.

Harry protočil oči a raději se začal věnovat balení. Musel si sebou vzít jen to nejnutnější a nesměl nic zapomenout.

„Tak co?“ nadhodil Harry a podíval se na fénixe. „Mám všechno?“

Fénix se podíval na něj a pak na kupičku. ‚Asi jo,‘ zabručel otráveně a sletěl na římsu u krbu, kde se chystal strávit dnešní noc. ‚Kdy odlétáme?‘

„Až zarezervuju letenku,“ poznamenal.

‚Letadla miluju,‘ poznamenala vesele fénix a byl naprosto spokojený.

„Já vím,“ zazubil se Harry a vydal se ven, aby si zařídil letenku v letadle tam i zpátky.

Za necelou hodinu se vrátil velice spokojený. „Zítra za rozbřesku… vyhovuje?“

‚Ano, ano,‘ pokýval spokojeně hlavičkou. ‚Měli bychom létat letadlem častěji.‘

Harry si útrpně povzdechl a raději se vydal do postele. Zítra musí být brzy na letišti, tak aby nezaspal.

 

Ráno ho Iris budil o čtyři hodiny dříve, než odlétal. Marně ho odháněl a marně mu tvrdil, že je ještě minimálně hodina času, ale fénix se příliš těšil, až se uhnízdí na křídle letadla a bude se kochat letem, při kterém nemusel mávat křídli.

„Tak jo, jsem hotový, všechno mám… a co tu teď mám dělat? Mám ještě hodinu a půl,“ zabručel a nevraživě se na stvoření dobra díval.

‚Můžeme přeci vyrazit,‘ poznamenal fénix.

Harry protočil oči.

„A co budeme dělat tam?“

‚Co ty to nevím, ale já se můžu vozit na přistávajících a odlétajících ocelových ptácích.‘

„Můžeš beze mě.“

‚A kdo na tebe bude dávat pozor?‘

„Stejně se budeš vozit na letadlech,“ zabručel.

‚No ale stejně… co kdyby…‘

„Ty mě prostě chceš otravovat, že jo?“ nadhodil s úšklebkem.

Fénix nevinně zapípal a netrpělivě na něj koukal.

„Fénix… a tvor dobra… pcha… taková kravina,“ mrmlal si Harry pro sebe, zatímco si kufry strkal do kapes, aby je nemusel sebou vláčet. Pak se s Irisem přenesl nedaleko letiště a vydal se do haly, zatímco jeho přítel odletěl za zábavou.

Rozhlížel se po okolí a kochal se velikostí a všestranností letiště. Najednou strnul a rychle se přikrčil. Díval se na vysokého, hnědovlasého, starého muže, který rychlým, pevným krokem mířil pryč. Harry ho poznal, byl to Lovec, Richard Potter. Harry se s ním setkal jen párkrát a bylo to vždy z dálky. Nikdy jej netoužil poznat, natož vidět.

Teď byl tady. Harry přemýšlel, co tu chce. O něm přeci nevěděl nikdo… dokonce ani Teodor nemohl vědět, kde je. Alafnesův dům byl znám jen pár vlivným, bohatým a důležitým lidem, kteří měli k bystrozorům daleko.

Nemluvě o tom, že tam bylo spousty kouzel a spousty kouzelníků, proti kterým by ani Lovec neměl šanci. Takže… co vlastně tady Lovec chce?

Harry věděl, že Lovec jde po jeho otci už roky, ale také věděl, že to není Alafnes, kdo je dnes v oku jeho dědy. Jeho zvědavost vzrostla. Ovšem nakonec jí zaplašil. Má úkol, nemůže se tu honit za někým, kdo by ho pak mohl dostat za mříže.

Přešel k terminálu a odbavil se. Pak se vydal do míst, kde už neplatily zákony. Procházel se po terminále a pozoroval letadla.

Přesto všechno však nemohl pustit z hlavy svého dědu. Jaké by to bylo, kdyby žil u své rodiny? Jenže Lovec se na něj vykašlal. Nechal ho u Dursleyových, kteří ho týrali. Teodor se na něj vykašlal taky. Místo toho běhal po světě a hledal smrtijedy a staral se jen sám o sebe. Mluvil s ním jako s někým, kdo pošpinil rod. Rod… krev… to bylo snad to jediné, o co mu šlo… a nebo mu tohle nakukal Alafnes? Už ani nevěděl.

Přesto byl teď tady. Nebyl jinde. Dursleyovi byli mrtví a on byl za to rád. Teodor i Richard ho tam nechali. Brumbál byl ten důvod, proč byl jako malý mučen. Neměl jediný důvod, proč se k nim přidávat. Nenáviděl je… všechny. Doufal, že už je nikdy neuvidí a přesto… stále toužil Teodorovi pomoci, stále byl zvědavý na úspěchy svého dědy. Stále se zajímal o Bradavice.

Asi je hlupák, ale nemohl si pomoci.

Seděl u fontány a čel si jednu z knih, když konečně byl čas k nástupu do letadla. Knihu okamžitě zaklapl a vydal se k letušce, které podal letenku.

Nastoupil do letadla a usadil se na sedadlo. Seděl přímo u okénka, kterým bylo vidět na křídlo. Harry tak mohl nerušeně pozoroval Irise, který už na sedadle seděl a nadšeně vyčkával, než letadlo vzletí.

„Ahoj,“ objevil se vedle něj kluk jeho věku. „Mám sedadlo vedle tebe,“ poznamenal zbytečně. Harry jen pokrčil rameny a naznačil, aby si sedl.

„Rone,“ zabručela dívka stejně stará a dloubla chlapce do žeber.

Harry povytáhl s úsměvem obočí.

„Já jsme Hermiona a tohle je Ron. Jedeme do Egypta za jeho bratrem.“

Harry přikývl.

„A ty?“ nadhodila.

„Já jedu do Egypta… ehm… rekreace, poznávání a tak…“ poznamenal.

„A kde máš hotel?“ zajímal se hned Ron a usadil se vedle něj. „Bratr bydlí nedaleko Káhiry,“ protočil oči. „A tam taky letíme.“

Harry se jen pousmál. „Já mám hotel na pokraji centra.“

„Fakt?“ vydechla Hermiona. „Tak bychom se mohli někdy vidět. Víš něco o Egyptu?“ nadhodila.

„Párkrát jsme tam byl,“ kývl. „Egypt je úžasný na historii, ale…“ zamračil se. „No… některým místům je lepší se vyhnout.“

Hermiona se na něj zvědavě podívala. „Kde vlastně bydlíš?“

„Já? V jednom městečku ve Francii a vy budete asi z Anglie, že?“

„Ano,“ kývla Hermiona celá popletená. „Vůbec bych neřekla, že jsi z Francie. Mluvíš bez přízvuku.“

Harry jen pokrčil rameny.

„No… my jsme z Londýna, ale druhý bratr se teď přestěhoval do Francie, tak děláme okružní cestu,“ zasmál se Ron vesele.

V tu chvíli naběhly motory a letušky začaly předvádět bezpečnostní pokyny. Harry je poslouchal jen napůl. Už to slyšel mnohokrát.

„Ty heleď,“ nadhodil Ron, když byli konečně ve vzduchu. „Chodíš do školy?“

„Už ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Před nedávnem jsem jí dokončil,“ usmál se. „Teď pomáhám tátovi v rodinném podniku.“

„A co dělá tvůj táta?“ nadhodila Hermiona.

„Obchodník se starožitnostmi,“ poznamenal klidně. „Moc to nevynáší, ale tak naštěstí jsme dědili po strýčkovi, takže máme peněz hodně,“ mrkl na ně.

„Tak to já takové štěstí mít nikdy nebudu,“ zamračil se Ron.

Hermiona se na něj omluvně podívala. „A co jsi studoval?“ zajímala se.

„Vystudoval jsem základku a,“ zamyslel se, „pak jsem studoval přírodní vědy. Rostliny, lékařství… byla to všestranná škola,“ poznamenala spokojeně.

„Jej, to by se mi líbilo,“ poznamenala nadšeně Hermiona.

Harry jen kývl.

„To my se učíme k…“

Hermiona Ronovi zacpala pusu a usmála se na ohromeného Harryho.

„Učíme se taky přírodní vědy,“ poznamenala klidně. „Jen ne na takový úrovni, jako ses to jistě učil ty.“

„Aha,“ prohlásil nedůvěřivě a pohlédl z okna, aby se ušklíbl nad pohledem fénixe, kterému vítr čechral peří.

„Ehm… mohl bys nám říci něco o historii Egypta?“ nadhodila Hermiona. „Ron se o to nezajímá a nic o tom neví,“ poznamenala trpce.

Harry se ušklíbl. „Nemám náladu,“ zabručel. Začínali ho unavovat.

„Prosím,“ udělala dívka psí oči a mladík se zarazil. Nikdo ho nikdy takto neprosil. Nikdo se na něj nikdy takhle nedíval.

„No… dobře,“ zamumlal celý překvapený nejen ze svého souhlasu, ale také z chování dívky. A tak začal vyprávět o tom, co věděl. Rona to očividně nudilo a mlčel. Do rozhovoru se nepletl. Když Harry skončil s tím, že už nic neví, podávala se snídaně.

Ron se na ní hladově vrhl a Harryho to opět udivilo. Všichni v jeho přítomnosti byli upjatý. Vždyť to byl de Brings. Syn nejlstivějšího černokněžníka na světě. Syn muže, který roky unikal Lovci. Nemluvě o tom, že posledních pár let se ho lidé báli. Podlézali mu. Nadbíhali. Líbali mu nohy. Harry to nesnášel. Neměl rád přetvářku. On sám byl strojem. Nástrojem muže, který ho vychoval. Byl zvyklý na nenávist, přetvářku, upjatost a striktní pravidla.

Tihle dva však byli přirození, uvolnění. Chovali se k němu normálně, což jej těšilo. Bylo to příjemné, osvěžující a hlavně uklidňující. Neměl z nich špatný pocit. Po mnoha letech neměl strach o to, že mu někdo do zad zabodne dýku.

„Rone, nehltej. Je to opravdu nechutné,“ zabručela Hermiona.

Harry se ušklíbl a začal poklidně jíst snídani.

„Ho máh rád zha shorhy?“

Harry se na Rona šokovaně podíval.

„Prosím?“ nadhodil.

Ron polkl sousto a podíval se na něj s úšklebkem. „Co máš rád za sporty.“

Harry neznal mudlovské sporty. Znal jen jeden, famfrpál a ten miloval.

„Tak různě,“ poznamenal oklikou.

„Já mám rád famfrpál,“ poznamenal dřív, než ho Hermiona zarazila. Teď držela hlavu v dlaních a mumlala něco o pitomcích.

„Jo… ten je dobrej,“ poznamenal s úšklebkem. „Ale pokud smím soudit, letos nemá Anglie šanci. Mít za střelce Chorotova?“ zavrtěl hlavou. „Nechápu, proč vyměnili hráče,“ ušklíbl se.

„Pitomci,“ přitakal Ron. „Takže seš kou…“

„JO,“ kývl Harry ostře hlavou, aby mudlové nepojali podezření.

„To je báječné,“ usmála se Hermiona. „Mohli bychom se někdy sejít. Třeba bys k nám mohl přijet.“

Harry se smutně ušklíbl. „Otec by to nedovolil, Hermiono,“ řekl měkce. „Možná je to tak lepší.“

„Ale jdi, jsi bezva,“ zazubil se Ron. „Mamce se budeš určitě líbit. Musíš přijet.“

„Vůbec nic o mě nevíte,“ poznamenal vážně.

„Tak by bylo fajn, kdybychom tě poznali, ne?“ usmála se Hermiona. „Určitě musíš přijít do Prasinek. Popovídáme si,“ poznamenala a v očích se jí zablesklo.

Harry se nejistě usmál. „Mohl bych se ulejt z práce.“

„Báječně, ujednáno,“ vyjekl Ron. „A teď. Komu fandíš? Kterého hráče máš nejraději…“

Harry strávil několik hodin v příjemném duchu. Nikdy nebyl se stejně starými dětmi, nikdy neměl kamarády. Krom Irise a Alafnese byl zcela sám.

Jenže chce se poznávat s těmihle? Má přeci úkoly, na přátelé není čas a navíc… přátelé oslabují.

„No a jak se vlastně jmenuješ?“ nadhodila Hermiona.

„Harry,“ řekl tiše.

„A přijmení?“

„Moji rodiče zemřeli dřív, než mi ho řekli,“ zamumlal smutně. „Můj otec je nevlastní, ale jeho jméno nepoužívám.“

„Aha,“ zašeptala Hermiona. „To je mi moc líto. Musí to být hrozné, neznat své rodiče,“ politovala a Harryho to opět udivilo. Na chvíli přemýšlel, jestli si z něj neutahuje, nebo jestli se mu nesnaží vlichotit, ale ona přeci nevěděla, kdo je… tak proč by to dělala? Harry byl zmatený. Soucit znal ještě méně, než přátelství, upřímnost a důvěru.

„No nic, jsem unavený, na chvíli se prospím,“ poznamenal Harry a zavřel oči.

„Dobrou noc,“ usmála se Hermiona a dívala se na něj s podivným pohledem. Vůbec nechápala, co s tím klukem je. Něco na něm bylo jiné, zranitelné, tak smutné a k politování… přesto se zdál silný, mocný a nebezpečný natolik, až to dívku mátlo.

Ron vedle ní se na chvíli díval do nějakého plánku, který měl v kapse přední sedačky, ale pak se natáhl pro knihu famfrpálu a začetl se do ní. Hermiona pevně semkla rty a nebezpečně se na něj podívala. Pak však s povzdechem protočila oči a nechala toho. On by stejně nepochopil, že mezi mudly nemůže nic takového číst.

Nakonec se i Hermiona natáhla pro knihu, ovšem tahle byla čistě mudlovská a neměla s kouzli nic společného. Začetla se do romantického historického příběhu a než se nadáli, přistávali.

Harry se probudil ve chvíli, kdy se ozval nepříjemný zvuk, který hlásil k připoutání.

Hermiona se na černovlasého kluka zvědavě dívala. Pohyby dělal zcela poklidně a jaksi elegantně, jakoby celý svůj život prožil mezi smetánkou. Jakoby seděl vedle nejmocnějších lidí světa a měl na ně udělat dojem. Přesto se dívce strachy sevřel žaludek. Bála se ho a nevěděla proč. Strach a elegance, kterou kolem sebe šířil, pocítil brzy i Ron.

„Hele, co seš vůbec zač?“ nadhodil po chvíli, než letadlo přešlo do pomalého sestupu.

„Jsem jen obchodník, proč?“ nechápal Harry a pohlédl Ronovi do očí. Ten na jednu stranu pocítil klid, úlevu, ale i nebezpečí. Bylo to matoucí.

„Jen… mám z tebe… strach,“ řekla najednou Hermiona.

Překvapeně se na ni podíval. „Opravdu?“ nadhodil.

Dívka kývla a usmála se. Ten divný pocit zmizel.

„Jsem nebezpečný těm, kdo jsou nebezpeční mě…“ zazubil se. „Mě se bát, Hermiono, nemusíš,“ poznamenal poklidně a mírně sebou cukl, když se letadlo nepříjemně zhouplo.

Hermiona vyjekla a Ron zezelenal.

„Klid, to nic není,“ pousmál se Harry a sevřel Hermioně ruku v uklidňujícím gestu. Dívku to uklidnilo, ale podivný pocit z tohohle mladíka tím jen zesílil. Hermiona si usmyslela, že zjistí, co je zač.

„V pořádku, Rone?“ nadhodil Harry. Zrzek jen kývl a pak se to stalo.

Harrymu zalehlo v uších, když uslyšel výbuch a pak se nad jejich hlavami prohnala ohnivá koule.

„Skrčte se!“ vykřikl ještě a udělal přesně to, co sám nařídil. Hermiona s Ronem ho hned napodobili ve chvíli, kdy došlo k nárazu.

Letadlo se rozpadlo na několik částí díky prudkému nárazu. Harry kolem nich instinktem vytvořil štít, který byl okem nepostřehnutelný.

Náraz byl prudký a poslal Hermionu okamžitě do bezvědomí. Nic si neuvědomovala. Probudil jí až ostrý velitelský hlas, který volal její jméno. Rozlepila oči a dívala se na Harryho, který se nad ní ustaraně skláněl.

„Har-ry,“ vydechla a tělem jí projela podivná vzdálená bolest. Nevnímala nic. Nic nevěděla. Jen věděla, že je Hermiona a že tu být nechce.

„Klid, jsi zraněná a popálená. Rona jsem už odtáhl, ale ty jsi tu zaklíněná. Musíš chvíli počkat, než se k tobě dostanu, ano? Nesmíš usnout, mluv na mě!“ rozkázal a vytáhl hůlku. Musel použít hůlku, aby Hermionu osvobodil. Viděl, že má těžké zranění na hlavě a pravděpodobně bude mít nějakou dobu problémy. Také si uvědomil, že její noha je přimáčknutá k podlaze sedačkou, a že jestli si nepospíší, dívka uhoří.

Oheň se blížil rychle, díky leteckému palivu. Harry se pokoušel nevnímat výkřiky bolestí těch, které plameny už zastihly. Teď se soustředil na dívku a pokoušel se nevnímat blížící se žár.

„Chce se mi spát,“ zašeptala.

„Opovaž se!“ zavrčel a mávl hůlkou. V jeho zkažené části mu běželo myslí, proč to dělá. Nezná jí. Jen zbytečně dává všanc svůj život a pro co. Co z tohohle hrdinství bude mít? Co mu tohle dá? Jen to, že možná uhoří i s tou dívkou, jestli nebude dostatečně rychlý.

„Ale…“

„Žádné ale,“ zabručel a mávl hůlkou znovu. Ano, teď konečně tvrdá konstrukce povolila. Hermiona vyjekla bolestí, jak se její nešťastná noha dostala ze svého zajetí.

Harry neváhal a zemdlenou dívku popadl do náruče a běžel s ní tam, kde zanechal Rona se svým věrným fénixem.

„Jak je na tom?“ zeptal se černého ptáka.

„Pomalu se uzdravuje,“ poznamenal fénix a starostlivě se na Harryho podíval.

„Vyléčil jsem se. Naštěstí mi pomohla ta upíří část, ale i tak dost ošklivě cítím ruku a myslím, že jsem si narazil dvě žebra.“

Iris si povzdechl. „Nemohu nic dělat, nemám schopnost léčit,“ zamumlal. „Zkusím zmírnit utrpení,“ poznamenal a vzlétl.

Harry se sklonil nad Hermionou a začal jí léčit. Bedlivě nechával srůstat kosti a díval se, jak se jí hojí rána na hlavě. Přesto bude potřebovat okamžitou pomoc. Konečně v dálce zaslechl sirény.

„Hermiono! Rone!“ Harry vzhlédl a podíval se na zoufalou ženu, která sotva stála na nohou a zoufale se rozhlížela. Ve chvíli, kdy se chtěla rozeběhnou k troskám, jí zastavil nějaký muž.

„PANÍ WEASLEYOVÁ!“ křikl a díval se, jak se žena otočila a vydala se k němu.

„Rone, Hermiono,“ vydechla a padla k nim. Harry vzhlédl a ztuhl. Díval se do očí Teodorovi.

„Jsou v pořádku,“ řekl Harry nakonec. „Mají pár zranění, ale štít, který jsem vytvořil nás trochu ochránil a oheň se k nám nedostal, takže…“ nestačil však domluvit. Žena se na něj vrhla a pevně jej sevřela v náruči. „Děkuji, děkuji ti strašně moc. Kdybys kdykoli cokoli potřeboval řekni si. Nemáme moc peněz, ale jestli chceš, někde něco seženu a…“

Teodor se díval na svého synovce a s bolestí v srdci si všiml, že chlapec neví, jak reagovat. Jak má reagovat na to objetí, jak přijmout děkování a jak se s rovnat s tím, že je někdo ochoten se zničit jen tak, z vděčnosti. On ani snad nevěděl, co vděčnost je.

Teodor cítil, jak se mu do očí derou slzy. Chtěl ho mít pro sebe, ale neměl. Neměl Harryho jen díky své hlouposti. Jak tehdy mohl tak snadno naletět de Bringsovi? Jak mohl být tak hloupý a pustit se do hledání toho černokněžníka, když měl volno? Jak mohl svou lačnost po černokněžnících vyměnit za svého synovce?

„To je v pořádku,“ slyšel Harry sám sebe v ohromení. „Udělal by to každý. Já… musím jít… eh… někoho najít,“ vyblekotal.

Paní Weasleoyvá se rozplakala ještě víc. „Máš tu někoho a staráš se o mé dítě a kamarádku?“ plakala. „O, drahoušku, Teodore, pomůžeš mu?“ plakala. „Já tu s nimi zůstanu.“

Harry se na ní v šoku díval. Drahoušek? On a drahoušek? Vždyť nic neudělal. Jen… co udělal? Ani nevěděl. Jen někoho vytáhl z trosek… ale… on to prostě nechápal. Copak udělal něco divného? Jistě, měl utéct, měl zachránit hlavně sebe, ale když jednal, tak nemyslel. Vždy ho učili, že v první řadě je on. Jenže Hermiona byla hezká holka a líbila se mu a on krásu ocenit uměl. Představa, že ta krása zanikne v plamenech se mu nelíbila. No, a Ron byl skvělý kluk. Byl hodný a klidný. Neudělal nic, čím by si zasloužil takovouhle smrt.

Takže zase udělal něco, co se nesluší na černokněžníka, ale zase tak velký dobroděj nebyl.

„Díky, ale poradím si SÁM!“ zabručel a na to poslední slovo dal jasný důraz a díval se, jak sebou Ted trhl, jakoby dostal facku. Dobře mu tak.

Zvedl se, oprášil se a vydal se rychle pryč. Musel zmizet, než se tu objeví ještě někdo jiný, než Teodor. Rozhlédl se a pohled mu padl na hořící trosky a těla rozeseta kolem dokola. Hleděl na tu zkázu a jeho magie se zachvěla znechucením. Nespadli náhodou. Někdo jim pomohl. Ve vzduchu totiž visel těžký smrdutý pach nekromancie spojené s černou magií. Ta nejhnusnější kombinace ze všech. Nejhorší bylo, že tahle kombinace byla vzácná a co bylo horší… Harry nevěděl, kdo za tím vězí.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA