Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola (Č)

20. 8. 2012

2.kapitola


 

Harry s úšklebkem hleděl na zeleného bojovníka, který byl tvořen vzduchem a magickou energií.

Byl to vysoký, ramenatý muž. Jediné, co o něm ještě Harry mohl říci bylo, že měl hromadu svalů, ale jinak se na něm nic jiného poznat nedalo.

„Co po mě chceš?“ zeptal se muž dost zvědavě a dost otráveně.

„Mám jen jednu otázku, chci odpověď a pak tě nechám jít.“

„Jít?“ vydechl muž překvapeně a velice nadšeně. Jakoby to bylo to jediné, na co se celou tu dobu těšil. Co v celou tu dlouhou dobu doufal. A Harry nepochyboval, že tomu tak skutečně je. Kdo by po tolika letech nechtěl pryč?

„Ano, budeš moci odejít, ale nejprve chci poradit… chci tvou pomoc.“

Bojovník sklopil hlavu, jakoby po Harrym očekával roky a roky práce a služby. Pak však s úšklebkem vzhlédl. Nemohl po něm chtít, aby sloužil příliš dlouho. Nemohlo to být po několik generací. Jeho prioritou bylo sloužit pouze a jenom tomu, kdo ho vyvolal.

„Poslouchám?“

„Jeden můj známý byl zasažen kouzlem bohyně Silvany. Je to kouzlo na trvalý spánek. Kouzlo silivaris. Víš, jak se tohohle kouzla zbavit?“

Bojovník si ho zamyšleně prohlížel. Krabatil čelo a z usilovného přemýšlení ve vzduchu povlával více, než předtím.

„Existuje způsob, jak mu pomoci, ale je to nebezpečný,“ prohlásil nakonec.

„Jak?“

„Musíš vytvořit lektvar. Je to lektvar temného mága, ničemného Garmenta.“

Harry o nikom takovém nikdy neslyšel. „A kde najdu nějaký odkaz? Kde najdu přípravu toho lektvaru?“

„Ten záznam střeží Amazonské kmeny. Tam najdeš svou odpověď na spousty otázek, mladíku. Ale pamatuj, i kdyby se ti podařilo získat recept tohoto lektvaru, bude trvat ještě dlouho, než jej budeš moci připravit. Mnoho přísad které je k němu zapotřebí neseženeš nijak snadno. Budeš si muset zvážit, jestli ti ten dotyčný za to opravdu stojí, protože tahle cesta by ti mohla vzít mnohem více, než jen život.“

Harry se podíval na Irise, který nakláněl zvědavě hlavičku.

„Nevíš, který kmen přesně hlídá ten recept?“

Bojovník se usmál. „Budeš muset jít doprostřed Amazonského pralesa, což už samo o sobě je bláznovství.“

Harry kývl hlavou a zamyslel se. Musel to udělat. Musel to zkusit. „Jsi volný,“ řekl nakonec a díval se, jak muž pomalu, ale jistě mizí. Zelená záře pomalu utichala a bledla. Když se rozhostila úplná tma, rozzářily se opět louče po obvodu celé kruhové místnosti.

„Tak, co si o tom myslíš, Irisi?“

Fénix se na něj jen podíval. ‚Nebude to jednoduché. Navíc, co když některé ty přísady už prostě nejsou? Třeba nějaké zvíře za tu dobu vyhynulo, nějaká rostlina změnila své účinky? Jak potom chceš ten lektvar udělat?!‘

„Máš samozřejmě pravdu,“ kývl rozvážně hlavou a díval se na obrazec na podlaze. Zkoumal jeho přesné linky a pečlivě načrtnuté symboly. „Ale něco musím udělat, nemyslíš? Musím to aspoň zkusit a když to nepůjde, tak už nemůžu nic víc udělat.“

Iris kývl hlavou a zazpíval.

„Ale dost už řečí, jdeme,“ houkl Harry a vyšel ven. „Musím se učit na zkoušky.“

‚Ovšem,‘ povzdechl si Iris. ‚Byl bych ale raději, kdybys tuhle školu nechal plavat. Opustil jí a nikdy se neotočil.‘

„Irisi,“ povzdechl si Harry. „Já chápu, že se ti nelíbí, ani mě se zrovna nezamlouvá. Ale uznej sám, kde jinde bych se toho tolik naučil? Mají tu úžasnou knihovnu.“

‚Ano, ale opravdu se mi líbilo, jak jsi pašoval všechny ty učebnice bílé magie. Jak jsi je měl všude možně poschovávané a modlil ses, aby ti na ně při vstupní prohlídce nepřišli,‘ smál se fénix. ‚Ten výraz byl dokonalý.‘

„Jsem rád, že se tím bavíš ještě dodnes.“

‚A kdo by se nebavil?‘

„Já rozhodně ne,“ zabručel a vytáhl jednu z mnoha knih, které vlastnil.

‚Co vlastně budeš dělat s tím ohněm, který ovládáš? Neustále ho jen potlačuješ… vůbec nemáš tendenci se ho učit ovládat a to je dost škoda, nemyslíš? Měl bys s tím něco udělat, měl bys v rukou další zbraň.‘

„O tom nepochybuji, Irisi,“ kývl mladík hlavou a hledal příslušné strany v objemné knize o černé magii. „Ale dokud nenajdu nějaké spisy a zkazky o ovládání ohně, nebudu se o to raději sám pokoušet. Jak jsem se dnes dozvěděl, oheň je živel, který se nedá kombinovat, stejně jako země. Což mě trochu mrzí, ale to je vedlejší. Jde o to, Irisi, že kdybych se do toho pustil jen tak sám, mohlo by se mi to vymknout kontrole.“

‚To nejdou ani hořící kameny?‘

„Údajně by nevydrželi ten nápor ohně a byly by zničeny.“

Fénix se zamyslel. ‚Asi máš pravdu, muselo by se to opatřit a to by nebylo jen tak. Hora zbytečných kouzel, to je snazší využít plamen jinak.‘

„Navíc bych si rád našel nová a silnější ohnivá kouzla, která by se dala více využít. Ty co umím jsou sice dobré, ale moc efektivní taky nejsou.“

Iris kývl. ‚To bych hledal v Peru.‘

„Jo, Aztékové holdovali živlové magii. Myslím, že ani nic jiného neuměli,“ ušklíbl se a rozevřel knihu na požadované stránce. „Také už jsem nad tím přemýšlel a pokud musíme do Brazílie, měli bychom si vzít zajížďku i do Peru.“

‚Zkusil bych to… určitě. Navíc, ten oheň by opravdu bylo třeba umět.‘

„Ano a teď neruš. Zkoušky jsou už zítra a já to moc neumím.“

‚Určitě,‘ odfrkl si fénix. ‚To to spíš nebude umět tvůj profesor, než ty.‘

Harry po něm hodil menším sešitek a se smíchem se díval, jak fénix prudce vzletěl, aby se zákeřné střele vyhnul.

 

Harry hleděl na několik listů pergamenů, kde měl otázky a musel na ně odpovědět. Zamračeně se na ně díval a pak s povzdechem uchopil brk a podíval se na ředitele De Mortag. Byl to drobný, prolhaný a lstivý chlápek.

Harry ho moc rád neměl, ale to bylo teď jedno. Hlavní bylo tohle udělat a pak už navěky odejít… neohlížet se. Nikdy.

„Můžeme?“ povytáhl s odporným úšklebkem muž a pohladil velikánské přesýpací hodiny. Hodiny viseli na zdi už několik desítek tisíc let. Byli ohromné a obrovsky staré. Přesto i nadále fungovali s neuvěřitelnou přesností. Písek v sobě měli podivně zářivě modrý. Rukojeť, kterou se obrovská nádobka otáčela, svíral ředitel v rukou a čekal, co mu na to Harry řekne. Jen on jediný měl právo se hodin dotknout a proto tu nebyl nikdo jiný.

„Ano,“ kýl Harry a díval se, jak ředitel zatáhl za rukojeť, která převrátila celý mechanismus. V tu chvíli se zrnka s nepříjemnou rychlostí začala sypat do dolejší prázdné nádobky, kde během chvilky vytvořila menší kopeček písku.

Harry si toho ale nevšímal. Jeho mysl zaměstnával plně tento netradiční a podivný test, který byl pro De Mortag zcela normální a běžný.

 

Kolik lidí najednou můžete zabít kouzlem Avadaka Kedavra?

 

Harry se jen uchechtl napsal jedničku. Kolik lidí by touhle kletbou asi zabil? Měla jen nízkou možnost zásahu, ale zase to byl velice dobrý efekt.

 

Popište účinky třinácti Silaniných kouzel.

 

Harry zabručel. Silanina kouzla byla snad ta nejzákeřnější ze všech oborů černé magie. Jedna z nich trefila i jeho strýce. Sice nejslabší, ale i to stačilo, aby přežíval na lektvarech. Kdyby neměl lektvary, umřel by hlady, žízní nebo kdo ví čím vším.

Napsal rychle odpověď a nechtěl se nad touto otázkou více zdržovat. Kdo by taky chtěl vzpomínat, že?

 

Pojmenujte Bohy, kteří jsou spjati s černou magií.

 

Harry okamžitě napsal Silanu a jejího bratra De Mortaga, podle kterého se jmenovala i škola. Oba to byli velice mocní kouzelníci, kteří se obrátili zády ke světlu a vydali se napříč zlem. Vymysleli mnoho krutých kleteb a rituálů.

Mladík často přemýšlel, proč bílá magie nemá taky bohy, ale pak pochopil, že černá magie potřebuje bohy k vyvolávání, kdežto bílá magie nic takového nemá.

Dalším bohem byl Nergris. Byl to nekromant. Skrze něj se dali vyvolávat nemrtvý, ale bylo to velice obtížné a spíše jste se stali bezduchou loutkou tohohle zákeřného boha, než že by jste si ho podrobili své vůli. Nekromatů bylo tedy jen pár a byli to ti nejsilnější a nejprohnilejší tvorové tohohle proradného světa.

Poslední byla maličká Angela. Podle popisků byla skutečně krásná a vypadala zcela nevinně. Byl to dříve anděl, kterého však jeden černokněžník stáhl z nebe a udělal z ní nedobrovolného cherubína. Ze zoufalství a smutku zešílela a nechala se pohltit temnotou. Díky ní vznikly medúzy, chiméry, harpyje a další nebezpeční tvorové.

Harry dál pokračoval ve psaní zadaných otázek. Za chvíli přešel i na přeměňování a na strategii, které ten den dělal taky.

Nakonec ho čekala praktická zkouška. První byl souboj černé magie s ředitelem. Harry si toho chlapa měřil s nenávistí v očích. Nesnášel ho a tak to nemusel ani vyvolávat nebo nutit se k nenávisti, která byla u některých kouzel důležitá.

„Kreis,“ křikl ředitel a Harry musel uhnout. Zde byla jen černá magie a proti tomuhle fungoval jen štít z vysoké bílé magie. Harry ho uměl, ale byl by šílenec, kdyby tohle kouzlo použil.

Harry nevnímal kráter, který se za ním po dopadu fialového kouzla objevil a místo toho vyslal vlastní kouzlo.

Ředitel nestihl však uhnout a tak nyní ležel na zemi se zlomenýma nohama. „Za tohle zaplatíš,“ zavrčel s planoucíma očima. „Avada Kedavra,“ křikl a Harry jen těsně uhnul před smrtící kletbou.

„Sars,“ houkl Harry a namířil hůlku na ležícího muže. Ten jen ledabyle mávl hůlkou a žlutý paprsek se zabodl do průsvitného štítu. Tohle kouzlo bylo dlouhotrvající, proto nezmizel, když se štít objevil, ale dál do něj tlačil. Teď záleželo, kdo je silnější, jestli Harry nebo jeho protivník.

Harry krabatil čelo. Mezi rýhami na čele mu stékali kapičky potu. Křečovitě svíral hůlku a plnou svou silou tlačil na štít tohoto muže. Dělal co mohl, aby ten prokletý štít polevil. Jak však minuty ubíhali, začínal být Harry stále slabší a slabší.

A když už to vypadalo, že to Harry nevydrží, štít povolil a ředitel ležel na zemi v kaluži své vlastní krve. Hned na to se tam objevil zástupce ředitele. Byla to podivná žena, která se Harrymu líbila i nelíbila zároveň. Byla velice ošklivá, ale také velice chytrá a bystrá.

„Co to bylo za kouzlo?“ zajímala se a dívala se na mrtvého muže, který jediné co celý svůj život dělal, bylo zabíjení, krádeže a podplácení. Harry nevěděl, kolik lidí za svůj život zabil, ale kolovala zvěst, že zabil i několik nemluvňat. Harry tomu klidně věřil, protože ten chlap se nikdy nezastavil před ničím.

„Sarsova kletba.“

Žena kývla hlavou a znechuceně mávla hůlkou. Tělo hned někam zmizelo. „Dobře. Teď tě čeká přeměňování, de Bringsi.“

Harry jen pokrčil rameny a vydal se za ženou, která jej vedla do menší místnosti, kde bylo spousty předmětů, které měl nějak pozměnit a předělat. Pak musel ještě přeměnit sám sebe v někoho jiného. Jako poslední, co musel dělat byla strategie.

„Tady máš několik plánů,“ ukázala mu tři mapy. „Tvoji lidé, jsou tohle,“ ukázala na malé oddíly, které stáli proti obrovské přesile. „Vymysli to tak, aby měli nějakou naději na vítězství.“

Harry se na ní jen podíval přikývl. Hodinu pak jen seděl a přemýšlel, aby pak napsal na pergamen instrukce, které pak hodil do tří mističek. V tu chvíli se rozeběhla bitva. Jen jednu bitvu vyhrál. Další prohrál jen velice těsně, ale ta poslední byla vyslovený masakr.

Žena jen přikývla a poslala ho na pokoj, kam se celý zničený doploužil.

‚Takže?‘ zajímal se Iris.

Harry jen něco zakňoural a třískl sebou na postel, kde ihned po dopadu, usnul hlubokým a nikým nerušeným spánkem.

Druhý den ráno ho tahal Iris z postele snad půl hodinu. ‚Vstávej,‘ huhlal fénix, když v zobáčku třímal deku a stahoval jí ze svého přítele, který jen bručivě něco zamumlal a začal se s Irisem o deku přetahovat.

„Nech mě spát,“ zabručel a nevšiml si, že visí ve vzduchu.

Iris měl v pařátech deku, které se Harry vehementně držel. Jelikož fénix mával křídli těsně u stropu, byl ještě stále spící Harry metr ve vzduchu a nezdálo se, že by mu to jakkoli vadilo, či že by to vůbec vzal na vědomí.

Iris ho chvíli zvědavě pozoroval a pak ho pustil. Harry tvrdě dopadl na postel, odkud sletěl přímo na zem.

Harry zaskuhral bolestí a chytil se za hlavu, do které se pořádně praštil. Když bolest po pár vteřinách odezněla, vražedně se podíval na Irise. „Nejraději bych tě,“ zabručel.

Iris s veselým zpěvem zmizel a Harry nevěděl kam.

S hudráním a nadávkami a se tedy připravil a vydal se na další zkoušky.

Harry mlčky opět seděl ve stejné místnosti jako včera. Jen tentokrát před ním stála nová ředitelka školy. Chvíli si ho prohlížela a pak bez jediného slova uchopila přesýpací hodiny a překlopila je. Harry se hned dal do psaní.

Druhý den ho čekalo zase to samé, co předchozí dny. Teorie a nakonec praxe. Když se pak dostal konečně po zkouškách do postele, byl polomrtvý.

Když se konečně přišel k sobě, byla jedna hodina odpoledne.

Z postele se Harry mračil na hodiny a povzdechl si. S naprostou únavou se vyhrabal z postele a podíval se na Irise, který ho zvědavě pozoroval. Harry si promnul ještě několikrát oči, než si byl stoprocentně jistý, že vidí bez potíží.

‚Jaký máš z toho pocit?‘

„Mizerný,“ zabručel Harry.

‚Určit to dopadlo dobře,‘ uklidňoval ho fénix. ‚Ředitele jsi porazil ne?‘

„Zabil by bylo přesnější.“

‚Nic jiného si nezasloužil,‘ poznamenal fénix klidně. ‚A co ostatní testy a praxe? Určitě se ti to povedlo. Já ti věřím. Nevím sice jaký budeš mít známky… ale určitě jsi to udělal, Harry. Já to vím. Věřím v tebe.‘

Harry zavrtěl hlavou. „Irisi,“ poznamenal tiše. „Nechci se o tom teď bavit ano? Teď mi raději pověz, co dál? Kam mám jít a co dál? Už jsem dost starý, abych žil sám.“

‚Co třeba najít tvého dědu?‘ nadhodil. Harry po něm hodil naštvaný pohled. ‚Dobře, promiň. A co napadlo tebe?‘

„Najdu ten lék pro Teodora a pak nevím. Napadlo mě začít s obchody, víš? Někde se usadit a žít dál. Občas se sejít s Alafnesem pokecat o obchodech a někde žít.“

‚A kde bys chtěl žít a s čím bys chtěl obchodovat?‘

„Nevím kde, ale už vím co,“ poznamenal zasněně. „Chtěl bych obchodovat se vším. S kouzelnými tvory, lektvary, s artefakty. Ale každý obchod bude mít podmínku. Nikdy ne smrtijed, nikdy ne kouzelného tvora někomu, kdo ho bude týrat. Nikdy nedám něco moc silného nějakému maniakovi. Tohle by se mi líbilo, Irisi. Tohle je to, s čím bych jednou chtěl obchodovat. Dělat všechno a žít někde daleko. Kde bys chtěl žít?“ nadhodil a vesele se usmál na zamyšleného fénixe, který klopil hlavičku k zemi.

‚Harry, nejsem si jist, jestli je tohle život, který chci já,‘ poznamenal. ‚Copak ty nechápeš, že máš možnost volby? Nemusíš jít přeci hned mezi černokněžníky. Copak ty chceš jen obchodovat a nic jiného?‘

Harry se na něj zmateně podíval. „A co bych měl dělat?“ zeptal se nechápavě. „Copak to nevidíš, Irisi? Tohle je krásné. Nechci zabíjet, chápeš a tady mám možnost. Zabiješ pár vrahů a odporných parchantů. Prodáš mnoho lektvarů do kouzelnických nemocnicí stejně, jako soukromým institucím. Pomůžeš oběma stranám, jen ne smrtijedům. Budu odkupovat kouzelné tvory od těch týračů a budu jim hledat domov. Budu pomáhat mladým černokněžníkům, budu bránit lidi… chápeš? Uznávám, nejsem úplně zlý a špatný, ale já nechci žít legální život. Copak nevidíš, že bez nás, černokněžníků, by svět prostě nedokázal žít? Já chci žít tenhle život na okraji zákona. Lidé mě budou potřebovat, budou na mě závislí a přitom budu žít takový adrenalin.“

Iris ho dlouze pozoroval. ‚Co chceš víc, peníze, moc nebo pomáhat?‘

Harry se na něj podíval a mlčel. „Já nevím.“

Fénix zavrtěl hlavou. ‚Ty nic nevíš. Jsi zmatený. Ani nevíš co vlastně chceš.‘

Harry se na něj ostře podíval. „Já nechápu tvou světlou stranu, ROZUMÍŠ? Já na ní nic dobrého nevidím,“ vyštěkl na něj. „Jsou to namyšlení hadi, kteří jen čekají, až se otočíš zády, aby tě mohli uštknout.“

‚Proč říkáš takové věci?‘ nadhodil fénix. ‚Copak Teodora…‘

„Teodor není o nic lepší. Je jen ze stejné krve,“ mávl rukou a v očích ho zapálily slzy, kterým se ale hned vehementně ubránil. Co je? Holka? „Vykašlal se na mě. Když Alafnes nakonec couvl, že mě teda přenechá tomu bystrozoru a sjednal si s ním schůzku, Teodor nepřišel kvůli práci. Raději šel hledat jednoho podřadného obchodníka a mě nechal stát dvě hodiny před sochou. Ani se netajil tím, že mě za práci vyměnil. A pak se na mě vykašlal zase a zase… jednou pil, pak nepřišel… Chápeš?“ dýchal prudce. „Tak teď to víš, spokojený? Teď víš, proč se o něm nechci bavit. Dlužím mu, že mi odpustil jeden malý přestupek a za to hledám ten lék, ale nic k němu necítím.“

Iris si povzdechl. ‚Nemyslím si, že by tě Teodor nechtěl, Harry. Ani bych se nedivil, kdyby v tom měl tak trochu prsty Alafnes.‘

„Možná máš pravdu,“ poznamenal po chvilce. „Ale teď se tím zabývat nechci. Chci jít dál. Navíc mám obavy z Pána zla,“ prohlásil zamyšleně. „Poslední dobou se něco děje. Otec je dost nervózní, poznáš to i na dopisech. Nepíše už nic stručného a ani to, kde se právě teď nachází. Nic po mě nechce, což je divné, normálně mi dává úkoly i v době školy, ale teď je ticho. Každý obchodník je obezřetný a mám dojem, že by se mnou ani neobchodovali, kdyby mě neznali.“

‚Myslíš, že se vrátil?‘ nadhodil Iris a natočil hlavičku.

„Pokud to ještě neudělal, nedivil bych se, kdyby se tak brzo stalo. Něco se děje, Irisi, a já v tuhle chvíli nevím co. Proto chci začít s těmi obchody a chci se dostat co nejvýš.“

‚Myslíš, že pak si na tebe Voldemort nedovolí?‘

„Irisi, já se ho nebojím, ale zabil mi rodiče a způsobil tohle,“ dotkl se svého čela. „Myslíš, že chci aby někdo takový běhal po světě? Nejsem pitomec. Možná neuznávám mudly, ale nechystám se je vyvraždit. Pokud si pamatuješ, nejednou jsem s nimi obchodoval a nikdy jsem si nestěžoval.“

‚Neobviňuji tě z nenávisti k mudlům,‘ bránil se Iris. ‚Ale nemyslel jsem si, že půjdeš proti němu.‘

„A proč bych jít neměl? Pochybuji, že Pán zla nechá artefakty na pokoji a věřím, že bude chtít ty nejlepší, když budu stát mezi ním a artefaktem…“ ušklíbl se. „Nedovolím, aby někdo jako on, dostal něco takového do ruky. Oba dva víme, jak jsou některé artefakty silné a mocné a co by mohly udělat. Nechci umřít, ale nechci, aby vrah mé krve chodil po kraji.“

‚Hmm… začínám mít dojem, že ta posedlost krví u černokněžníků není zase až tak špatná vlastnost,‘ zapískal vesele Iris.

Harry se rozesmál. „Jsem rád, žes aspoň tohle pochopil.“

„Ale stejně, Irisi, podívej se na svět kolem sebe. Je v něm tolik zla a i to zlo umí pomáhat. Nevím, proč ho odsuzuješ. Někdy je zlo lepší než dobro.“

Na tohle fénix odmítal odpovědět a místo toho se přenesl někam pryč.

Harry zavrtěl hlavou, položil se na pohovku a díval se do stropu a znovu se zamýšlel nad svým plánem.

„Pane?“ objevil se vedle něj jakýsi skřítek, kterého nikdy neviděl. „Vaše výsledky zkoušek,“ poznamenalo stvoření, položilo obálku na stůl a s hlubokou úklonou zmizelo.

Harry se ihned vyhoupl se do sedu, aby hned chňapl do výsledcích. Nedočkavě roztrhl obálku a vytáhl černý pergamen, který měl okraje zdobené jasně fialovými třpytivými draky.

 

Akademie De Mortag

se rozhodla ohodnotit výkon studenta: Harry de Brings

následovně:

 

Povolená klasifikace :

 

Prospěl

 

-      V (vynikající)

-      N (nadočekávání)

-      P (přijatelné)

Neprospěl

 

-      M (mizerné)

-      H (hrozné)

-      T (trol)

 

Výsledky studenta:

Černá magie – V

Lektvary – N

Přeměňování – V

Strategie – P

Historie – M

Kouzelní tvorové – V

Historie magie a magických předmětů – V

Jazyky – P

Runová magie – N

 

Celkové ohodnocení – Harry de Brings prospěl a stává se úspěšným absolventem Akademie.

 

Harry si oddychl. Málem to neudělal. Málem. Mohl si dovolit jen jednu nepřijatelnou známku. Děsilo ho, že měl dvě P a jedno M. Ale zase měl čtyři vynikající a dvě nad očekávání.

Mladík se úlevně rozvalil a mávl hůlkou. Okamžitě k němu doletěli i jeho NKÚ a OVCE. Ty skládal na Anglickém ministerstvu, kde mu to jeho otec Alafnes za pomoci jistého nejmenovaného úředníka zařídil zkoušky již v deseti letech.

S pocitem blaženosti otevřel NKÚ, která vypadala následovně.

 

Přeměňování – V

Lektvary – V

Astronomie – N

Dějiny čar a kouzel – M

Kouzelné formule – N

Péče o kouzelné tvory – V

Obrana proti černé magii – V

Černá magie – V

Věštění – P

Runová magie – V

 

A OVCE pak vypadali následovně:

 

Přeměňování – V

Lektvary – V

Kouzelné formule – P

Péče o kouzelné tvory – V

Obrana proti černé magii – N

Černá magie – V

Runová magie – N

 

Na to, že mu bylo deset, to byl úctyhodný výkon.

„Kocháš se svými úspěchy?“ ozvalo se za ním pobaveně. Harry se ušklíbl. Už pochopil, proč Iris zmizel bez toho, aby odpověděl na jeho dotaz.

„Samozřejmě. Posaď se,“ vyzval svou návštěvu. Alafnes de Brings se už několik let nezměnil. Jediné, co poznamenalo je tvář, bylo pár vrásek a pár šedin. Ale tohle spíše způsobili starosti, které ho poslední dobou stíhaly.

„Takže? Předpokládám, že akademii jsi úspěšně dokončil,“ prohlásil. Harry jen pokrčil rameny a podal mu diplom.

„Výborně,“ kývl hlavou. „Jen mě mrzí ta historie. Jazyky by taky mohli být lepší,“ mlaskl nesouhlasně. „Copak neumíš?“ ušklíbl se.

Harry se zamyslel. „Trochu se zadrhávám u jazyku jezerního lidu.“

Alafnes si odfrkl a mávl rukou. „Strategie. Hochu, hochu,“ zavrtěl hlavu, ale pak se ušklíbl. „No hlavně, že jsi prošel. To se nestane jen tak někomu. Většina skončí ve druhém roce studia.“

„Škoda, že vás neučí smyslovou magii,“ prohlásil zamyšleně. „Nitrobrana by se ti určitě hodila. A také se prý dá kouzlit i očima a…“

„Otče,“ zabručel. „To se naučím sám.“

„Jak myslíš,“ kývl hlavou a podal mu pergamen. „Inu, splnil jsi mé očekávání a teď… už víš, co budeš dělat dál?“ nadhodil.

„Ano,“ prohlásil a Alafnes sebou mírně škubl. Snažil se to však zamaskovat tím, že se pohodlněji usadil. „Rád bych zkusil sám obchodovat.“

„A s čím?“ nadhodil zvědavě.

„S artefakty, kouzelnými tvory, s lektvary a možná bych i mohl nabízet výuku mocným mladým kouzelníkům. Nějaké to doučování, naučení starých kleteb,“ pokrčil rameny.

„Takže skoro všechno…“ zamyslel se Alafnes. Dlouze mu hleděl do očí. „A co obchod se ženami?“ nadhodil.

Harry sebou trhl o poznání více, než jeho otec před necelou minutou. „Otče!“ vykřikl pobouřeně. „Tohle nemám rád a ty to moc dobře víš. Neuznávám obchod s…“ oklepal se. Ani vyslovit to nechtěl. „Ne!“

„No, jak myslíš,“ pokrčil rameny Alafnes de Brings. „Změnit názor můžeš vždycky a jakou zemi sis pro tohole vybral?“

„Nevím, nepřemýšlel jsem,“ poznamenal vážně. „Napadlo mě jich hodně, ale tak nějak jsem je i postupně zavrhl. Asi nebudu mít vybranou jasně jednu zemi. Budu mít hlavní stan a několik menších a tam ať si za mnou jde kdo chce. Nepotřebuju vlastní… teritorium.“

Alafnes se nadechoval, že něco řekne, ale nakonec potřásl hlavou a zavřel pusu. „Harry, a nechtěl bys raději do začátku, než budeš připravený se osamostatnit, dělat chvíli pro mě? Nechci ti bránit v rozletu, to ne,“ dodal rychle a mile se na Harryho usmál, který mu tohle pochopitelně nevěřil, ale mlčel. „Jenže jde o to, že v tuhle dobu, by bylo začínat s něčím takovým… jak bych to řekl, dost hloupý nápad.“

„V tuhle dobu?“ povytáhl Harry obočí.

„Nevím, jestli se to k tobě doneslo, nebo ne, ale je ti patnáct let a měl bys vědět, co se kde děje. V Anglii to vře a v okolních zemích taky. Je to nepříjemné, ale máme jisté obavy, že Pán zla se chystá na návrat a ty víš, co to znamená.“

„Takže, se vrátí,“ zamyslel se. V tomhle měl Alafnes pravdu, nebylo by dobré drát se napovrch v tuhle rozhoupanou dobu, ale co mu taky zbývalo? Pokud se něco stane a on měl dojem, že stane, bude potřebovat nějaké zázemí. „No, ale stejně bych to chtěl rozjet, otče. Potřebuji nějaké kontakty a navíc… kdyby Pán zla začal ovlivňovat obchody, bude to ještě horší.“

Alafnes se podmračil. Očividně nebyl nadšený z Harryho názoru, ale byl natolik rozumný a chápavý, že kývl. „Inu, nakonec máš asi pravdu. Navíc, kdyby nám Pán zla sebral všechny obchodní možnosti a výhody, budeš tu ještě ty. Dobře, ale mám podmínku.“

„Jakou?“ nadhodil Harry.

„Budu ti pomáhat. Do začátku.“

„Jak si přeješ, otče.“

Alafnes se ušklíb. Ano, aspoň tohle se mu podařilo uhádat.

„Takže, je ještě něco, co potřebuješ na téhle škole, nebo půjdeme domů?“ nadhodil.

Harry se zamyslel. „No, chtěl jsem si udělat výlet do Amazonie, ale nakonec proč ne? Doma jsem nebyl už rok a rád si odpočinu.“

„Co v Amazonii?“

„Lektvary,“ pokrčil rameny. „Obchodovat se musí s něčím,“ ušklíbl se.

Alafnes si odfrkl a usmál se. „Dobře. Pokud to nespěchá, můžemeš si zabalit a vydáme se domů. Jistě si rád po zkuškách pořádně odpočineš a taky… musíme to oslavit,“ poznamenal a pohledem spočinul na diplomu svého adoptivního syna.

„Ovšem,“ kývl Harry a mávl hůlkou. V tu chvíli se všechny jeho věci začali balit do malinké bezedné truhličky.

„Jen tak mimochodem,“ protáhl Alafnes. „Ten tvůj strýc… jak se jen jmenoval… ach ano, Teodor, vymysleli nějaký nový lektvar tak ho na něm vyzkouší. Je prý velká naděje,“ odfrkl si, „že se probudí,“ zabručel.

Harry se na něj dlouze zahleděl. „Otče? Proč tehdy Teodor nepřišel… pravdu?!“

„Byl opilý,“ poznamenal. „Nepamatuješ se?“

„Myslím ten další den.“

Alafnes se na něj zamračeně podíval. „Pochybuješ snad o mě?“

„Neodpověděl jsi.“

„Nemám důvod odpovídat. Nic o tom nevím, to je věc tvého strýce. Až se probere, zeptej se ho na to sám,“ odsekl a odvrátil se. Harry zkřivil tvář nelibostí. Věděl, že jeho otec lže a to mu vadilo. Možná Teodorovi křivdil a on ho měl opravdu rád, ale… kdo ví, jak se věci mají. On sám stál na pomyslném okraji pravdy a lži a nevěděl, kdy už je to lež a kdy už je to pravda. Ovšem byl na to natolik zvyklý, že by se až divil, kdyby s ním někdo mluvil upřímně.

„Tak,“ pousmál se Alafnes. „Můžeme jít.“

Harry jen kývl a díval se, jak se jeho otec naposledy rozhlíží. Nikdy tuhle školu nestudoval, ale po Harrym jí požadoval. Vždy to obhajoval slovy, že on na to rozhodně má… a mladík mu to věřil. A snad udělal i dobře, když sem šel. Každopádně nemohl to už vzít zpět. Jen byl zvědavý, jak se mu povede v životě dál.

„Chytni se mě,“ podal mu ruku. Alafnes ho velice rád přemisťoval. Nikdy mu nechtěl prozradit, kam to jdou. Bral to jako součást svého tajemného pobavení.

Harry s povzdechem natáhl ruku a pevně Alafnese uchopil. Ozvalo se prásknutí a jak zmizeli oni, zmizeli i Harryho věci.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

První komentík

(kikina, 21. 8. 2012 11:57)

Jů mám tu čest sem napsat první komentík.... hurá

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA