Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. kapitola (č)

11. 5. 2013

 15. kapitola

Tak se ozývám po dlouhé době. Měla bych se omluvit, ale důvodem, proč jsem se odmlčela byla smrt mé babičky, která shodou okolností zemřela na nemoc, kterou zrovna probíráme ve škole, což není úplně dobrý pocit a zcela mi vzal chuť psát. Někdo může namítnout, že jsem chemik, ale bohužel jsem z části klinický chemik, takže bereme některé nemoci opravdu důrazně, což je někdy skutečně nepříjemné.

No, nyní něco veselejšího. Je pravda, že se blíží zkouškové, ale i tak se pokusím co nejvíce psát a dodržovat termíny. Pokud bych se někdy zase odmlčela, nedělejte si s tím hlavu. Až se rozhodnu skončit, dám JASNÉ oznámení.

A pak ještě jedno oznámení. Blíží se prázdniny a já jedu pryč. Přesto se mi povedlo v průběhu roku napsat novou povídku, kterou škudlím na prázdniny.

No... to je všechno.

Mějte se fajn a užijte si kapitolu. Vaše zazo


„Harry de Bringsi, tímto se vám jménem celého ministerstva, a zvláště pak jménem bystrozorského oddělení, omlouvám. Přijměte prosím odškodnění ve výši dvaceti tisíců galeonu a slib, že se to již nikdy nebude opakovat,“ stál na vyvýšenině ministr kouzel, Kornelius Osvald Popletal. Promlouval spíše do davu, než k Harrymu, který zničeně stál kousek od něj.

Harry byl bledý v obličeji s kruhy pod očima a co chvíli sebou trhl.

Darnes, jenž stál kousek stranou, na něj kadžou chvilku omluvně pohlédl. Ta kletba byla opravdu moc silná, hlavně proto, že nebyl jediný, kdo jí použil. Pět kouzel spojených v jedno byla silná káva… nemluvě pak o tom ošklivém nárazu do zdi.

Harry, ač poloupír, měl silný otřes mozku. Aby se vyléčil, musel by vypít zvířecí krev, ale té bylo v Azkabanu nedostatek a Harry z principu lidskou krev nepil. Přesto se jeho nemrtvá část pokoušela vyléčit, což způsobovalo třas, únavu a mírnou dezorientaci v prostoru.

Přesto tento stav jen podporoval jejich historku o pobytu v Azkabanu. Vliv mozkomorů byl podobný tomu, co bylo nyní s jeho špionem.

Darnes sklouzl pohledem na Teodora Pottera. Ten byl v objetí své snoubenky Elisy, dříve Tonksové. Darnes začínal mít dojem, že by bylo dobré ho zasvětit. Přeci jen nepotřeboval zhroucené zaměstnance. Když nad tím tak přemýšlel, možná by měl zasvětit více lidí. Moody, Lovec, Kingsley, Elisa a Brumbál nevypadali o moc lépe.

Ministr žvanil ještě půl hodiny, víc však nemohl, protože se Brings jednoduše sebral a odešel. Darnes jen těsně skryl svůj smích. Popletal byl překvapený, ale pak to zahrál do autu a rozpustil shromážděný dav.

„Je mi to moc líto, Harry… já,“ zastavil ho Teodor. „Prosím, odpusť mi to, prosím!“ šeptal.

„Deb…e… j…i na…o…ý de…l stej…ě j…ko v…chni bys…oři.“

Teodor se na něj nešťastně podíval. „Vezmu tě domů a…“

„J… s…m vy j…te nem…la“

Teodor překvapeně zamrkal. Harry se pokusil přemístit, ale místo toho zakolísal. Teodor k němu přiskočil, mírně podepřel, a i když Harry protestoval, přemístil je. Odvedl ho do domu a pomohl mu do koupelny.

„Mí… m… ne…udeš. J… s…m.“

Teodor, pokud mu vůbec rozuměl, na jeho slova ohled nebral. Napustil vanu a pomohl Harrymu svléknout hábit. Poté mu pomohl do vany a pečoval o něj tak dlouho, dokud Harry vyčerpáním ve vodě neusnul.

„Moc mě to mrzí, Harry,“ pohladil ho po vlasech. „Nikdy jsem neudělal nic správně. Nikdy.“

Domyl Harryho. Poté ho vyndal ven, osušil, což bylo nesmírně namáhavé, jelikož spal. Poté ho vzal do náruče, aby ho odnesl do postele.

„Jak mu je?“ vstoupila do ložnice Elisa.

„Usnul,“ zamumlal jen.

Jeho snoubenka k němu přešla a položila mu ruku na rameno. Stiskl jí, ale nepodíval se na ni.

„Je to naše vina. Tys chtěl počkat… viň nás. Ne sebe,“ řekla mu.

„Měl jsem si za tím stát. Neměl jsem vám to dovolit. Mám ho chránit, ale nezvládl jsem to…“

„Tede… kdo mohl tušit, že se do toho ještě přidá Popletal? A navíc, Darnes to taky nezastavil a to ho prý pozoroval.“

Zavrtěl hlavou. „Přemýšlím, že bych k němu přizval lékouzelníka, aby se na něj podíval. Vypadá hodně zle.“

„Je to kluk, co prošel Azkabanem. To je… běžný stav.“

Teodor sebou škubl. „Nemělo se to stát, To… Eliso. Nikdy se to nemělo stát.“

„Ale stalo se to. Musíme se s tím nějak smířit.“

„Zase se vrátíme na začátek,“ hlesl. „Zase mě bude nenávidět. Když už to vypadá, že to bude v pořádku, tak to všechno zničím.“

„To není jen tvoje vina, Teodore. Nemohli jsme vědět, že se stal omyl.“

„Měli jsme to pořádně prověřit. Ale neudělali jsme to.“

„Ber to jako ponaučení. On se z toho dostane a jednou nám všem odpustí.“

Jen zavrtěl hlavou.

 

***

 

Harry se probudil až za týden. To už byl zcela zdravý a plný sil.

‚Dobré ráno,‘ uslyšel Irise.

Otočil se za tím hlasem. „Ahoj Irisi. Jak je?“

‚Teď už lépe,‘ zazpíval vesele. ‚Teodor měl o tebe veliký strach a poslal na tebe lékouzelníky, ale nic moc nezjistili, tvá upírská část si celkem poradila. A prospal jsi Vánoce.‘

„To mě mrzí,“ zabručel ironicky.

‚Posunuli je. Chtějí, abys je oslavil s nimi.‘

Harry zabručel několik nadávek. „Jsou to sentimentální blbci,“ řekl nakonec.

Iris zazpíval jemnou melodii. ‚Je ti lépe?‘

„O dost. Hlupáci… to jsem se svěřil do rukou těm pravejm.“

Iris zamával vesele křídly. ‚Baví tě to, vidím ti to na očích. I přes ten náraz to budeš dělat dál.‘

Harry se ušklíbl. Před Irisem si na nic hrát nemusel. „Možná, ale to neznamená, že si to nechám jen tak líbit.“

Iris potřásl hlavičkou a pohlédl na svého společníka. Už chtěl něco říct, když se vyrušilo otevírání dveří a tak se přemístil pryč.

„Harry,“ hlesl Teodor a usmál se. „Jsi v pořádku? Jak ti je?“

„Je mi skvěle,“ zabručel Harry.

„Harry, moc mě to mrzí. Můžeš mi to odpustit?“

Mladík se zamračil. „Dělal jsi jen svou práci,“ zabručel Harry. „Budiž ti odpuštěno,“ protočil oči.

Teodor na něj překvapeně pohlédl. „Odpustíš mi… jen tak?“

„Jo… je to lepší, než poslouchat to tvoje kňourání,“ zavrčel.

Teodor se na něj dlouze podíval a pak ho dojatě objal. „Děkuji ti, synovče, děkuji…“

„Tak moc… uch… jsem ti neodpustil,“ zachrchlal.

Teodor se pousmál a pustil ho. Harry ho okamžitě probodl pohledem.

„Vánoce jsi prospal, ale… no… rozhodli jsme se je oslavit společně s tebou. Takže… co kdybychom dneska zašli do Řádu a tam je oslavili, co ty na to?“

Harry protočil oči. „Nesnášim ty vaše pitomé nápady,“ sykl.

Teodor mu pocuchal vlasy. „A jsem rád, že jsi v tom nejel. Odteď ti budu víc věřit.“

Harry si odfrkl. „Tak to bych chtěl vidět,“ zamumlal.

„Přísahám.“

Harry se na něj zničeně podíval. „Proč já?!“

„Protože jsi můj synovec,“ zazubil se.

„To byla řečnická otázka, pitomče.“

 

„Dáš si ještě něco? Máš toho dost, drahoušku? Nechceš ještě pití? A co takhle…“

Harry se snažil vytěsnit otravnou paní Weasleyovou, která kolem něj neustále poskakovala a Harryho tak nesmírně deptala.

„Ne… ne… ne…“ odpovídal už mechanicky a znechuceně pozoroval stromeček, pod kterým se nacházelo spousty dárků.

Polovina lidí ho buď přehlížela, nebo kolem něj chodili po špičkách, a druhá se kolem něj otravně točila. Zlatý hmyz.

„Harry, slavil jsi někdy Vánoce?“ usmála se na něj Elisa.

„Ne,“ zavrčel.

„Ani s rodinou?“

„Ne,“ zabručel podrážděně.

„Tak to si musíš užít. Jaký to je vůbec v Azkabanu?“ zeptal se Ron zvědavě.

„RONE!“ křikla naštvaně Molly.

„Blbý,“ podíval se na něj podrážděně Harry.

„Já jsem myslela, že poloupíři jsou odolní proti mozkomorům a dalším tvorům temnoty,“ ozvala se Hermiona zamračeně.

„Jsme, ale nejsme odolní proti neschopnosti bystrozorů,“ poznamenal nabroušeně. Darnesovi to ještě za ten otřes mozku spočítá.

„Proč? Někdo ti při zatýkání ublížil… nebo tě snad mučili při výslechu?“ strachoval se Teodor a mračil se.

„Ne,“ zavrčel. „Naneštěstí ti to vysvětlovat nechci a ani nebudu,“ založil si ruce na prsou. „Poloupíři jsou jedni z nejodolnějších stvoření. Proto v každém čistokrevném rodě najdeš nějakého poloupíra, pokud tam tedy není vlkodlak, víla nebo něco takového.“

„V rodu Black nic takového není,“ odtušil Sirius.

Harry se na něj klidně podíval. „Je… poloupír… Regulus Black. Pěknej hajzl.“

„Ten zemřel,“ ozval se Remus. Sirius překvapeně zamrkal.

„Možná ve tvých snech, vlkodlaku. Každý poloupír nebo vlkodlak ‚zemřel‘. Rody se nechlubí, že jsou s nimi spojení. V den, kdy se staneš vlkodlakem nebo poloupírem úředně a společensky, končí tvůj život a tvá existence. Jsi na okraji společnosti, ale za to máš nespočet výhod,“ pokrčil rameny. „Rod je povinen se o tohoto člena starat a onen člen je povinen svůj rod chránit za každou cenu.“

„Takže… kdyby někdo z tvé rodiny trpěl, musíš mu pomoci?“ zajímala se zvědavě Ginny.

Harry se zamyslel. „Více méně. Ale mě rod nepodporuje, takže ani já nejsem nucen k tomu, abych jim pomohl. Jsme svobodní, můžeme si dělat, co chceme. Je jen na nás, jak se rozhodneme. Ale… pokud jde podpora jedním směrem, proč by nemohla jít tím druhým?“

„Takže ve chvíli, kdyby ti rod platil apanáž, bojoval by si za něj?“ zajímal se Remus zvědavě.

„Ne, jistěže,“ ušklíbl se. „Peníze, šperky, artefakty… to si umíme sehnat sami. Ne… rod musí dát to, co nám chybí a co si neumíme sami získat.“

Zmateně na něj koukali.

„Rodová magie,“ ozval se Sirius. „O tu jde, ne? A pak ochrana před zákonem.“

„Ano, přesně tak, ale více jde o rodovou magii,“ kývl hlavou Harry. „Rodovou magií disponuje jen kouzelník, žádný jiný tvor nemůže. Tedy, většinou to tak je. Občas se jde dohodnout i na penězích, krvi nebo tak, pokud je dotyčný ‚nečlověk‘ neschopný… ale to není moc časté.“

„A co rodová magie umí?“ zajímala se Hermiona.

Harry se zamračil. „To záleží na rodě a na hlavě rodu. Pokud ten, kdo vede rod, je slabý, je slabá i rodová magie. Rod Potter má však zvláštní vlastnost,“ poznamenal pobaveně. „Tady nemá moc nad rodovou magií hlava rodu, ale poloupír.“

„Páni,“ vydechl Ron. „Jak to?“

„Rod Potter, ač se to nezdá, byl, je a bude temným rodem.“

„COŽE?“ vyjekl Lovec.

Harry se zazubil a přikývl. „No ano. Rod Potter vznikl spojením démonologa a nekromancerky. Potter sice znamená hrnčíř, ale v démonském jazyce je to lepot teroni, což v překladu znamená temná duše. Rod Potter tíhne k černé magii, ale… v té době, kdy rod vznikl, byla černá magie více potlačována, než je tomu dnes, a tak se rozhodlo, že jeden syn bude v čele rodu a druhý syn bude vychováván jako jeho ochránce, jenž založí druhou temnou rodovou větev.

Po staletí tyhle dvě větve žily rozdílně, ale udržovaly společně smlouvy a měly jistá pravidla. Při poslední skřetí válce byla však temná větev vyvražděna a světlý rod na to zdá se zapomněl,“ ušklíbl se. „Rodová magie je proto temná. Při vzniku rodu se rozhodlo, že touhle magií bude vládnout temná rodina, ale odebrat magii může hlava rodu světlé větve.“

„Takže by stačilo, aby Teodor nebo Lovec rozhodli a vzali si magii zpátky? A mohli by jí pak použít?“ vyzvídal Remus.

„Jistěže by mohli,“ kývl hlavou Harry. „Ale tahle magie má menší háček.“

„A to?“ nadhodil Teodor.

„Tahle magie se týká temnoty jako takové. Můžeš povolat nějakého tvora, zapudit ho… a temná zaklínadla zvládneš ještě lépe, než jiná a to už v raném věku. Ve věku, kdy to nemusíš umět ovládat.“

„Merline,“ hlesl Sirius.

„A to to nikdy nikdo nezneužil?“ mračila se Ginny.

„Mnohokrát se stala nějaká nehoda nebo se toho někdo pokusil zneužít, ale světlý rod si s tím vždycky poradil,“ pokrčil rameny. „Jednou dokonce to došlo tak daleko, že skoro temnou větev vyvraždili, ale…“ pokrčil rameny. „Nakonec to dokázali udržet v mezích.“

„Dokázal by povolat temné bohy?“ vyptávala se Hermiona.

Harry přikývl a podmračil se. Nikdy by nebyl takový blázen, aby to zkoušel.

Teodor se na něj upřeně díval. Harry to všechno vlastně říkal jen jemu. Dával mu možnost vzít mu magii, kterou musel mít. Byla to logická úvaha. Magie nemohla odejít… předávala se v rodu. Neumírala. Když to neměl on a ani Lovec, nositelem téhle magie musel být Harry.

„Kdo tu magii tedy má?“ ozval se najednou Sirius. „Ty, Teodore? Lovec ne, to vím, tak to musíš být ty.“

Teodor se jen pousmál a nic na to neřekl.  Moody se však upřeně zadíval na Harryho.

„Tak se dáme do dárků, ne?“ nadhodil Teodor vesele.

Okamžitě nastalo veselí a radostné očekávání.

„To je od tebe, Harry? Opravdu mi to chceš po tom všem dát?“ podíval se na něj Teodor, když vzal do ruky menší krabičku zabalenou v černo fialovém lesklém papíře.

„Nemel a otevři to,“ zabručel Harry.

Všichni na chvilku ustali a podívali se na to, co dostal Teodor. Ten rozbalil papír a otevřel krabičku. Překvapeně zamrkal. „Vejce?“ nadhodil a vyndal ven menší zeleno-hnědo skvrnité vajíčko.

„Jistě,“ kývl hlavou Harry.

„Ehm… díky,“ znejistěl.

Remus se chvilku mračil a pak zalapal po dechu. „To je…“

 „Ty víš, čí je to vejce, Reme?“ podíval se na něj Teodor.

Remus přikývl. „Je to vejce fénixe.“

Teodor ztuhl a koukl na vajíčko v ruce. Okamžitě znejistěl. „Fénix?“ podíval se na Harryho.

„Původně to měla být živá dospělá mamba, ale Iris mi to rozmluvil,“ poznamenal.

Teodor se na něj podíval. „Je milé, že jsi mi chtěl dát hada, který by mě okamžitě zabil,“ zabručel.

„Dárek má být nezapomenutelný, ne? Tak na mambu bys určitě do smrti nezapomněl,“ pousmál se Harry.

„Fénix mi přijde lepší,“ podotkl Teodor.

„Barbare,“ protočil oči Harry. „Další kdo neumí docenit krásu plazů.“

Teodor protočil oči. „Kdy se vlastně vylíhne?“ zajímal se.

„Jak to mám asi vědět?“ odfrkl si. „Jediné, co umím předpovědět je, kdy a kde zemře můj nepřítel.“

„Už jsi někdy někoho zabil?“ zajímal se Teodor.

„Tak jestli si myslíš, že tohle řeknu před nějakým bystrozorem, tak jsem ti měl dát lektvar na projasnění mysli a ne vejce.“

Harry se otočil na Elisu. „A ty ho hlídej. Když ho tak poslouchám, začínám mít o to vejce obavy. Při jeho inteligenci by si z toho nebožátka mohl udělat omeletu.“

Hermiona si zacpávala pusu, aby se nezačala smát.

Oslavy se nesly v rodinném duchu. Weasleyovi, Teodor, Lovec, Moody, Elisa, Sirius, Remus, Hermiona a Harry. Nikdo jiný.

Další dárek od něj rozbalila Elisa. „Díky,“ usmála se na něj a prohlížela si šperky.

Harry se usmál. Raději si nechá pro sebe, že to patřilo královně albánských upírů – strize. Měl dojem, že pak by to bystrozorka příliš nedocenila.

„Ach drahoušku, to je krása,“ zářila paní Weasleyová nad knihami o domácnosti. Byla to kouzla, která by jí měla usnadnit život. Byli tam kouzla pro zahradu, domácí zvířata... cokoli, co bylo třeba.

Panu Weasleymu dal dětskou mudlovskou stavebnici, ze které si mohl postavit nějaké mudlovské věci. Lovci dal soupisku všech temných tvorů a Moodymu daroval nejnovější knihu o kouzlech odhalující spiknutí. Lupinovi daroval kopie Egyptských svitků. Pochopitelně mu je přeložil.

„Jo… k těm svitkům, kdyby se někdy nějaký bystrozor ptal, kdes to vzal, tak řekni, že nevíš. V Egyptě ještě stále hledají originály,“ poznamenal Harry nevzrušeně. Remus se na něj nejistě podíval. Teodor se na něj pozorně zadíval.

„Harry!“ okřikl ho.

„No co,“ pokrčil rameny. „Nic mu nehrozí. Pravděpodobnost, že ho najdou, je malá a i kdyby… za tu dobu se překlad dostane na trh, takže to nebude nic neobvyklého.“

Teodor protočil oči.

„Poslyš,“ ozvala se Hermiona zamyšleně. „Takže ses rozhodl napravit se?“

Harry se na ni dlouze podíval. „Už o tom pochybuju,“ zamumlal. Teodor ztuhl.

„Harry, udělali jsme chybu, chápu, ale… kvůli tomu to nezahazuj, prosím,“ podívala se na něj Elisa. „Víš… záleží nám na tobě.“

Harry se na ní skepticky podíval. Věřil by to ještě Teodorovi, ale jí ne. „Co se svým životem udělám je moje věc,“ zabručel a podíval se na fialový dárek, co mu vtiskl do rukou Ron. Bylo to od něj, jestli odhadoval správně. Rozbalil dárek a mírně mu cuklo v koutku úst. „Dýka?“

„No, nevěděl jsem, co jinýho,“ pokrčil rameny.

„No… díky,“ poznamenal. Chvilku dýku zkoumal. Byla obyčejná… vlastně byla příšerná, ale rozhodně to nehodlal říkat. Další byl od Hermiony. Byla tam ručně dělaná šála a deníček. Oboje bylo pro Harryho strašné.

Spolkl veškeré poznámky. Následně sáhl po dárku, který byl dle všeho od Lovce. Což ho překvapilo. Pozorně se na muže zadíval. Ten mu však jen naznačil, aby si ho vzal.

Harry jej rozbalil a povytáhl obočí. Byl to detektor černé magie.

„To mi bouchne v ruce,“ ušklíbl se. „Skvělý,“ poznamenal nadšeně a hned ho začal zkoumat s jakýmsi dětským nadšením ve tváři.

Lovec překvapením vykulil oči. „Já ho tím chtěl naštvat,“ zamumlal.

„TATI!“ vykřikl Teodor. Ale Harry si jich nevšímal. Místo toho nadšeně pozoroval hračku ve své ruce.

„Tobě se to líbí?“ zeptala se překvapeně Elisa.

Nechápavě se na ni podíval, ale pak jen zavrtěl hlavou a opět se vrátil ke svému novému miláčkovi.

„Ehm… nechci tě rušit, ale těch dárků máš víc, Harry,“ ozval se po půl hodině Teodor. Všichni už měli své dárky rozbalené a čekali, až si Harry dohraje.

Harry si jen zničeně povzdechl a sáhl po dalším balíčku. Tenhle byl od Teodora. „Lékouzelníkem snadno a rychle?“ nadhodil.

Teodor pokrčil rameny. „Poppy říkala, že tě to zajímá,“ poznamenal.

Harry se zazubil. „Víš, kdo to napsal?“

„Harry, já vím, že ten dotyčný napsal knihy, ze kterých se učí bystrozoři na…“

„COŽE?“ vyjekl Harry. „Vy se z toho učíte?“ podíval se ohromeně na Elisu.

„No… mám od něj všechny knihy.“

Harry se kousl do rtů, aby se nerozesmál. Ale moc mu to nešlo.

„Ohromně vtipný,“ zabručel Teodor.

„Náhodou, jeho knihy jsou opravdu třída,“ pokračovala Elisa. „Celé oddělení je má povinně. Hlavně pak Lexikon temné magie a také Temní tvorové Evropy. Jsou to opravdu užitečné knihy. Jen mě mrzí, že k těm tvorům nejsou dány obranná kouzla. To by pak bylo… já nevím, čemu se směješ?“

Harry dostal doslova záchvat smíchu.

„Tohle bude na dlouho,“ zabručel Sirius a natáhl si nohy. „Jen by mě zajímalo, co je na tom vtipnýho.“

„Ty knihy…“ smál se Harry. „Oni se z nich učí bystrozoři.“

„A proč bychom nemohli?“ nechápal Teodor. „Jsou opravdu dobře napsané. Mám je taky, abys věděl… všech… jako bych nic neřekl,“ zamumlal.

Harry se svíjel smíchy.

„No tak, Harry,“ napomenula ho Elisa.

Harry se po chvilce uklidnil. „Takže… bystrozoři se z toho fakt učí?“ nadhodil.

„Harry není to žádný blbec, jeho učebnice jsou váž… můžeš toho už nechat?“ zabručel Teodor.

„Harry, čemu se vlastně směješ?“ zajímala se Hermiona.

Nakonec se uklidnil. „No… to je jedno,“ pokrčil nakonec rameny a byl zase chladně klidný. Odložil knihu stranou a sáhl po dalším balíčku.

„Hej a to nám to ani nevysvětlíš?“ ohradila se Elisa.

„Ne,“ odtušil Harry a ušklíbl se. Že ty knihy napsal on… to si nechá na jindy. Do té doby se jim za zády bude smát.

Další byl dárek od Elisy. Dostal knihu Práce s černou magií bez porušení zákona. Bylo to celkem zajímavé, ale ne moc dobré, přesto byl rád. Pak dostal od Moodyho další detektor, což ho nadchlo. Miloval detektory. Vždycky ho zajímalo, co se stane. Detektory mohla přebýt jen jedna věc.

„Ehm… mám tu pro tebe ještě něco. Tohle jsem ti dlužil,“ ukázal na cosi v rohu. Harry vzhlédl a uviděl mříž. Vydal se tam a pak se s nadšením sehnul a ven vyndal dvě mláďata fretky.

„No konečně,“ zavrčel. „Jdu je zabydlet,“ zavrčel a přemístil se i se svými dárky pryč.

Harry si darů nevšímal. Jen se usadil do křesla s mláďaty a láskyplně se na ně podíval.

‚Kdyby se tvá láska ke zvířatům přenesla i na lidi…‘ posadil se mu na rameni Iris.

„Nech věci tak, jak jsou,“ pousmál se Harry a podíval se na mládě, které nejistě otevřelo očička a zmateně vzhlédlo. Mírně se přikrčilo, jak se leklo a bázlivě se krčilo nad obrem, který jej tak jemně držel. Malá fretka se však uklidnila ve chvilce, kdy jí Harry začal vískat kožíšek.

‚Jaká jim dáš jména?‘

„Lucy a Mile.“

‚Zajímavé,‘ zamumlal fénix.

Harry pokrčil rameny.

‚Víš, že člověka poznáš podle toho, jak se chová ke zvířatům a magickým tvorům?‘

„Něco takového jsem zaslechl,“ zabručel Harry neochotně.

Irius zazpíval veselou melodii a zmizel.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:D

(Charli, 18. 5. 2013 0:21)

Jéééééééhooooooo...... :D Mrzí mě to s tou babičkou, sama jsem to nedávno zažila...
Ale zároveň to přebíjí nadšení z kapitolky :)

•••

(Noxis, 17. 5. 2013 20:18)

Asi vím, jak se cítíš. Smrt je bohužel součástí života a když mě umřela babička, utěšovala jsem se větou: Nesmutni proto, že odešli, ale raduj se z toho, že tu kdy byli...Tak snad to pomůže i tobě :) Ps: Prostě se mi nelíbí ta neustále omílaná fráze :)
Kapitola je úžasná (jako vždy). Nové kapitoly mi vždycky úžasně zvednou náladu, tak doufám, že ze psaní máš stejně dobrý pocit, jako já ze čtení :)

DALŠÍÍÍÍÍÍ

(Heru, 15. 5. 2013 10:12)

Jen sem ji dočet už by o chtělo další :))))

ÁÁÁÁNNNNNOOOOOOOOO!!!!!!!!!!!!!!

(rissie, 13. 5. 2013 17:03)

na začátek sice už sto musela slyšet tolikrát, ale přesto: je mi líto tvojí babičky
ke kapitole: NAPROSTO DOKONALÉ -obvzlášt to s těma knihama a detektorama magie :D

Dokonalý

(neky, 13. 5. 2013 7:37)

Tak byztrozoři se učí z knih od černokněžníka,to je teda gol.Zdá se že Hermiona je jediná která má smysl pro humor.Těšim se na pokračování

?

(anonym, 12. 5. 2013 9:49)

Teodor vie o Irisovy?

Re: ?

(zazo, 12. 5. 2013 12:29)

Ví, že Harryho někdo takový vychoval, ale neví, že je to fénix, ani že je neustále Harrymu nablízku. Navíc Harry je takové povahy, že Teodorovi prostě nechce nic říct jen tak a Teodor zase nechce ničit to křehké příměří mezi nimi otázkami. (Jo... hrozně mě tohle baví :D).

Re: Re: ?

(anonym, 12. 5. 2013 12:45)

ano, je to velmi zabavné

Re: Re: Re: ?

(zazo, 12. 5. 2013 21:03)

Tak nevim, jestli to myslíš upřímně, nebo ironicky :-D

Re: Re: Re: Re: ?

(anonym, 12. 5. 2013 21:41)

:D Úprimne! Niekedy sa rehocem tak ,že spolubývajúca na mna pozerá ako na blázna...a ja sa dalej smejem :D
Bude napr. Lovca alebo Moodyho zaujímať kto je Iris? predsa len to Harry povedal na hlas...

Super kapca :D

(Domeenika, 12. 5. 2013 18:16)

Uprimnu sustrast. Chapem ta, aj mne ked umrela babka sa mi nic nechcelo.

Preto som velmi rada, ze si napisala dalsiu kapitolku :D
Ale som sa nasmiala, ked som zistila, ze tie knihy napisal on sam :D
Milujem tuto poviedku a uz sa neviem dockat dalsej kapitolky :D
Som zvedava na dalsiu kapcu LZT :D

ahoj

(kim, 11. 5. 2013 20:53)

Úprimnú sústrasť, je mi lúto tvojej babičky.
Kapitola bola velmi dobrá a vtipná, vrátiš sa ešte aj k LZT?
Aký odbor študuješ?

Re: ahoj

(zazo, 12. 5. 2013 2:59)

LZT mě momentálně trápí. Mám v hlavě tisíc nápadů jak dál, ale nemůžu si vybrat, přesto to chci dokončit, takže určitě bude.
Studuju Klinickou a toxikologickou analýzu.

Re: Re: ahoj

(kim, 12. 5. 2013 9:43)

hmm, to mi niečo hovorí, ja študujem biotechnológiu a farmakológiu :)

hp

(samuel, 11. 5. 2013 22:57)

Už jsem nedoufal, že tu něco dáš nového - a tohle je prostě síla. Doufám, že další týden nás čeká další kapitolka.
Přeji Ti upřímnou soustrast.

(:)

(Annie, 11. 5. 2013 21:30)

Je mi líto tvojí babičky :(.
Kapitola byla výborná, moc se mi líbila, jen tak dál.
To s tím oborem chápu...já studuju radiologického asistenta a chtějí po mně, abych znala anatomii člověka na úrovni mediků, přičemž nechápu, na co mi to bude...

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA