Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. kapitola (č)

5. 1. 2013

Přidávám opravenou kapitolu o týden později, než jsem původně chtěla, ale pořád lepší někdy než nikdy :-/. Přesto. Další kapitolu vám slibovat na příští týden nebudu, protože je to nereálné, bohužel. Tenhle týden mám tři zkoušky, příští týden možná i čtyři. Takže všechen čas spolkne příprava.

Třetí týden jedu na povinný kurz na hory. Takže prostě počítejte s tím, že nejbližší 100% termín nové kapitoly je únor. Pokud přibude dřív, bude to štědstí, ale spíše počítejte, že tento zázrak na pořadu nebude. :-/ Ale slibuji, že déle jak měsíc na kapitolu čekat nebudete ;)

Všem se tedy tímto omlouvám a přeji vám příjemný začátek roku. Vy, co máte zkoušky jako já... pevné nervy a mnoho zdaru :-)

Tak brzy naviděnou

ZaZo

 

12. kapitola

 


„Co vám řekl?!“ mračil se Lovec na Pomfreyovou.

„Řekl jen 'ona'.“

Lovec se úkosem podíval na Moodyho, který se opíral o hůl a přemýšlel.

„Ona. Jste si jistá?“ dorážel na ošetřovatelku Kingsley. „Neřekl něco víc?“

„Nic, čemu by bylo rozumět,“ poznamenala vyčerpaně. „Řekl jen ona. Víc nezvládl. Ale je tu něco, co byste měli vědět.“

„A to?“ nadhodil Lovec.

„Je poloupír.“

Chvíli bylo ticho. Tohle budou muset oznámit ostatním.

„Děkujeme,“ zabručel Moody a podíval se na Teodora, který klečel u Harryho postele, a Tonksovou, která mu stála po boku.

„To, že si s tím neví rady student, mě nepřekvapuje, ale Brings je mocný,“ zavrtěl hlavou Lovec. „Co je natolik nebezpečné, že to vyřadí z boje černokněžníka?“

„Nemám tušení,“ zabručel Moody. „Napadá mě pár tvorů, ale jak by se dostali do hradu?!“

„On to ví,“ poznamenal Kingsley. „Nebylo by dobré ho… probudit?“

„Má v sobě jed,“ zabručel Lovec. „Pravděpodobně bude mluvit z cesty, a jak jsem z toho vyrozuměl, kdybychom ho probrali, okamžitě by pocítil tu bolest. Ne, to nepůjde.“

Bezradně tam stáli a pozorovali spícího mladíka. Teodor byl podle všeho na pokraji sil. Ta zpráva ho silně zasáhla.

„Byla to rozsáhla zranění. Byla mu vidět žebra, srdce i plíce,“ zašeptala Pomfreyová. „Severus ho našel v poslední chvíli. A opravdu ho nemůžeme probudit, Pastorku, i když chápu, že by pro nás všechny bylo dobré, kdyby nám řekl, co se stalo,“ zavrtěla hlavou. Vždycky stála při svých pacientech, ale… tohle byla jiná situace.

Kingsley si jen povzdechl. „V hradě nic není. Prošli jsme to, ale nikde nic. Ani obrazy nic neviděly. Je to divné. Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Vždycky je jednou poprvé,“ poznamenal Moody a podíval se na chlapce, který ležel nehybně na nemocniční posteli.

„Vypadá mírumilovně, co?“ zabručel Lovec.

„Nenapadlo tě někdy,“ začal Moody. „Že je to…“

„NE!“ vyštěkl až moc rychle Lovec.

Moody se na něj úkosem podíval, ale nic neřekl.

Kingsley i Pomfreyová se na ně nechápavě dívali.

„Jak myslíš,“ zabručel nakonec Moody a opět se na chlapce zadíval. „Tvůj syn je na něm hodně citově závislí.“

Lovec semkl rty.

„Teodor ho uznává za syna,“ pokrčil rameny po chvilce Kingsley a díval se, jak se Pomfreyová vzdálila, aby přinesla nějaké lektvary. „Ale on Teodora za otce ne.“

„Brings je zahořklý nevděčný parchant,“ zavrčel Lovec.

„To si nemyslím,“ nesouhlasil Moody. „Je jiný, ale…“ zamračil se. „Každý dává najevo vděčnost jinak. Myslím, že se mezi nimi děje něco, o čem ani jeden veřejně nemluví. Brings proto, protože nechce… a Teodor proto, protože jeho rozhodnutí respektuje.“

„Ty myslíš, že Harry má Teodora opravdu rád?“ nadhodil Kingsley.

„Kdyby k němu nic necítil, proč by tu ještě byl? Měl spousty příležitostí utéci, ale… neudělal to,“ poznamenal zamyšleně. „Nejsem si tak docela jistý, ale myslím, že Teodora žádný atentátník nečeká. Brings nikoho nenajal.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ zavrčel Lovec.

„Četl jsi jeho složku? Nikdy nic nedělal přes někoho. Všechno dělá sám za sebe. Kdyby sis ho na někoho najal, prostě by ti ho zabil vlastní rukou. Proč by tedy na Teodora někoho najímal? Nedává to vůbec smysl. A hlavně to, že se Darnes začal o Umbridgeovou zajímat zrovna ve chvíli, kdy si ta ženská Harryho najala na likvidaci Teodora.“

„Nevěřím, že by ten spratek šel za…“ stál si za svým Lovec.

„Neříkej mu tak,“ podíval se na něj Moody. „Mohl bys toho litovat. Co když je to tvůj v…“

„Nemůže být. Ne,“ vrtěl hlavou Lovec, jakoby se chtěl zbavit nebezpečné pravdy.

„Oba víme, že to tak je. Jen ty to pořád nechceš přiznat. Nechceš přijmout to, že jsme všichni udělali chybu. Že jsme třeba zničili jeden lidský život,“ vrčel Moody.

Lovec se na něj rozzuřeně podíval a vyšel z ošetřovny.

Moody se zamračeně podíval na chlapce. Pro Lovce bylo ještě moc brzy, ale ne pro něj. On před pravdou zavírat oči nebude a… když bude krutě upřímný tak… k čertu s tím. Ten kluk měl štěstí. Kdyby zůstal tady, byl by z něj slabý a rozmazlený fracek, jako se to stalo Jamesovi. Lovec prostě nebyl rodinný typ.

Alastor Moody se pousmál. Tenhle kluk, ať už má před sebou jakoukoli cestu, bude zajímavý člověk, kterého bude s potěšením sledovat. A pokud bude moci… ho nějak popostrčit tím správným směrem, nebo ho třeba podepřít… udělá to.

 

Harry se probudil pozdě v noci. Nasupený sám na sebe. Tu potvoru málem dostal, kdyby nebyl blbec a neudělal školáckou chybu. Zapomněl na zábradlí schodiště. Harpie jeho nepozornosti využila a shodila ho dolu. Uměl levitovat, jenže harpie umějí létat. Jakmile zastavil svůj pád, uchopila ho drápy za ramena a trhala s ním tak dlouho, dokud mu nevykloubila obě ramena.

Když se jí vytrhl, musel se ošetřit. To mu však vzalo drahocenný čas a ta bestie se na něj vrhla. Drápy ho sekala do těla, zatímco on jí tesáky drásal krk. Byl by vyhrál, kdyby harpie nevyužila křídel a nevytrhla se mu. Zapotácel se a byl znovu sražen na zem. Jeho upírská část mu zahojila všechny rány, ale už nezvládla okamžik, kdy mu harpie sekla ostrými drápy do nohy. Její sliny se mu dostali do rány a jeho schopnost regenerace byla pryč. Pak následovala strašlivá bolest. Nepamatoval si, co se s ním dělo. Jeho mozek se přes závoj bolesti nedokázal dostat.

Teď byl extrémně naštvaný. Měl chuť tu věc roztrhat vlastníma rukama v jakékoli podobě. A rozzuřil se ještě víc, když zjistil, že je jeho magie stále zamrzlá. Okamžitě použil nitrozpyt a pomocí svého hněvu vklouzl do svého magického jádra, které bolestivě nakopl a rozpohyboval.

Harpií jed je velice nebezpečný. Alafnes z něj však chtěl mít válečníka a tak mu od mládí do jídel přidávat menší dávky jedu. Tyhle dávky se v jeho těle kumulovaly a ničili mu zdraví, samozřejmě, ale to zmizelo ve chvíli, kdy se stal částečným upírem. Ochrana před jedem však zůstala. Jeho tělo se uměl jedům bránit velice dobře a upíří část pak odstranila trvalé následky způsobené těmito látkami. Takže teď neměl v těle ani pozůstatek toho odporného jedu.

Harry se rozhlédl. Kousek od něj někdo ležel na posteli. Příliš se o to nestaral. Opatrně se posadil a potichu se vydal ke dveřím. Jako upír se uměl pohybovat velice tiše.

Došel ke dveřím a stiskl kliku. Dveře nevydaly jediný zvuk a tak se tiše vykradl ven.

Ne, že by mu bylo nějak extra dobře. Byl unavený, jako magie byla jistě zesláblá a tělo ho bolelo jako blázen. Zvlášť hrudník ho děsně pálil.

Jenže on tu bestii chtěl dostat. Už to nebylo, že to po něm chtěl Darnes. Teď to bylo osobní. Nejen že utrpěla jeho pověst. Utrpěla jeho pýcha a čest. To se neodpouští. Tu mrchu si podá jakýmkoli způsobem.

Kradl se nocí. Jeho zrak se temnotě snadno přizpůsobil. Přeměnil se v upíra a splynul se stíny. Nebyl nyní vidět žádným obrazem a jeho zrcadlový odraz již neexistoval. Byl predátorem jdoucí nocí.

Na chvilku se zastavil, aby se zaposlouchal. Hradem se nesly rušivé zvuky. Hlasy obrazů, vrzání brnění, hučení větru… Harpie nebyla slyšet.

Harry mírně zavrčel. Nedělal si iluze. Prohledat tenhle hrad zabere mnoho času, ale věděl, že na ní narazí. Časem. Přesto doufal v brzké shledání.

První, co ho napadlo, bylo doupě. Harpie byla zraněná. Buď byla na lovu, nebo si někde lízala rány. Harry doufal v to druhé.

Vyšel na hlavní schodiště a zpomalil. Jestli je harpie na lovu, bude číhat tady. Poslouchal, ale nebylo nic vidět ani slyšet. Obrazy se dál hýbaly, což znamenalo, že nejsou pod vlivem harpií magie. Nic to však neznamenalo. Harpie mohla být jen dobře schovaná.

Opatrně vstoupil na první schod a zastavil se. Nic. Postupoval obezřetně dál.

Byl akorát v prvním patře, když se mu v kapse rozehřál krystal. Harryho sevřel v dlani a propojil ho tak s Teodorovým náhrdelníkem, který mu před nějakou dobou daroval.

Okamžitě uviděl, co se děje.

Teodor stál na vrcholu Astronomické věže a mluvil s Tonksovou a Pastorkem. Ti pitomci si ani nevšimli harpie, která jim kroužila nad hlavou.

Harry se rozeběhl a pak využil své levitace a vznesl se. Používal zkratky a navyšoval svou rychlost magií. Ale nebylo to nic moc platné. Harpie byla moc blízko své kořisti.

Harpie nepotřebovala lidi k potravě. Když však byla zraněna, potřebovala jako potravu srdce. Nejlepší bylo srdce kouzelníka.

Teď byla Harpie nemocná a zraněná. Potřebovala se najíst a vybrala si jednoho z těch tří.

Jediné, co Harrymu dávalo čas, byl počet. Byli tři. To bylo pro Harpii až moc. Váhavě poletovala a byla nerozhodná. Zoufalá, ale ne bláhová.

„Vydrž to ještě chvilku,“ vrčel si pod fousy Harry.

Trojice se o něčem hádala a nedávala moc pozor. To nebylo právě nejlepší, ale aspoň tam byli tři. Kdyby tam byl jen jeden, byl by okamžitě mrtvý.

Harry vnímal cestu a současně se mu v mysli, jakoby za závojem, odehrávala scéna na věži. Teodor mávl rukou a odvrátil se. Vypadal zoufale. Tonks k němu přišla a položila mu ruku na rameno. Kingsley jen vrtěl hlavou. Otočil se a vydal se ke schodišti.

Teodor se Tonks vytrhl a vydal se za svým přítelem. Tonks zůstala sama. Trojice se rozdělila.

Harry už konečně dosáhl schodiště. Vyřítil se nahoru.

Harry zaklel. Copak se ti dva nemůžou hádat ještě aspoň minutu?

Harpie složila křídla. Vybrala si Tonks. Ovšem na chvilku byla vyvedena z konceptu, když se Teodor otočil. Něco Tonks řekl a opět se vydal do věže. Jenže tohle dalo Harrymu čas.

Prosmýkl se kolem Kingsleye, který stihl jen vykřiknout překvapením. Vyhnul se Teodorovi, který sice stihl vytáhnout hůlku, ale to bylo asi tak všechno, co u upíra v plném běhu stihl. Harry se před Tonksovou odrazil a celým svým tělem narazil do útočící harpie. Ta vyjekla bolestí, šokem a zuřivostí.

Nevýhoda rychlosti, kterou Harry vyvinul, byla setrvačnost. Byli moc blízko kraje na to, aby spadli bezpečně na věž. Harry se praštil o vyvýšené hrany věže a pak už následoval hrůzný pád.

Harpie po něm sekala drápy a vřeštěla. Harry se jí sápal po krku a snažil se zmenšit důsledky pádu. Jenže i tak byl náraz příšerně silný. Hrapie pád nepřežila, ale Harry byl napůl nemrtvý. Jeho bylo těžké zabít. Na poslední chvíli se mu povedlo vytrhnout se harpii ze sevření a rapidně zpomalit pád. Ovšem i tak si zlomil obě nohy, vyrazil dech a pohmoždil žebra. Kdyby však nebyl poloupír, byl by mrtvý. Harpie už takové štěstí neměla. Spadla přímo na hlavu.

Bylo mu příšerně. Celé tělo ho nesmírně bolelo. Hrudník měl v jednom ohni a nohy nebyly o moc lepší. Harrymu se z toho všeho motala hlava. Zachrčel.

„Co to sakra je?“ uslyšel ze shora hlas Tonksový.

Věděl, co musí udělat. Doplazil se k harpii, uklidnil se a pak jí zarazil tesáky do krku. Krev harpie nebyla nijak jedovatá, i když si to mnozí kouzelníci mysleli. Naopak. Byla velice lahodná a pro upíra cenným zdrojem potravy.

Harry rychle nasával krev. Jeho upíří část vyla blahem. Harry se krví opravdu neživil a tak jeho nemrtvá část většinou strádala. Tohle se však dalo jednoduše vytěsnit. Teď však byla i tato jeho část spokojena.

Přijal všechnu krev, co mu mrtvá harpie mohla dát a pak se narovnal. Jeho tělo se vlivem přijaté krve léčilo nezměrnou rychlostí. S uspokojením se podíval na zdeformované tělo stvůry a pak se rozeběhl do hradu. Zahalil se do stínu ve chvíli, kdy se kolem něj prořítila trojice bystrozorů. Jen nad nimi útrpně protočil oči a vydal se na ošetřovnu. Lehce a neslyšně ulehl do postele, zavřel oči a usnul.

 

„Harpie?“ uslyšel kohosi.

„Ano, tati, harpie.“

„Málem mě dostala.“

Harry zabručel. Nesnášel, když ho někdo budil.

„A kdo jí zabil?“ uslyšel bručivý hlas Alastora Moodyho.

„Nemáme tušení,“ dolehl k němu hlas Tonksový, nyní o něco zřetelnější. Chtěl po ní hodit polštářem, aby zmlkla, ale… copak je děcko?

„Bylo to dost rychlé, a když jsme se dostali dolu, našli jsme jen harpii. Bez krve.“

„Upír?“

„Nebo poloupír.“

„Harry? Pomfreyová říkala, že jím je.“

Harry otevřel jedno oko a znechuceně se ušklíbl, takže na to přišli. Proč si ale myslí, že jim pomohl? Bude jednoho muset zabít, aby ho přestali obviňovat z takovýchto nechutných záležitostí. Někomu zachraňovat život? On? Nikdy! Kdyby harpie Tonksovou sežrala, měla by výhodu a on by to taky mohl ještě schytat. A to by jeho cti nepomohlo. Nic jiného v tom prostě nebylo a oni z toho hned dělají čin hodný slunečného rytíře. Nebo možná archanděla. Kdo ví, co se těm pitomcům, kteří se jako zázrakem stali bystrozory a neuvěřitelným štěstím v osudu dosud žili, honí hlavou.

„Doufám, že se brzy uzdraví,“ uslyšel Teodora. „Je to ještě dítě…“

Prokopnout ho oknem bylo málo. DÍTĚ?! CO SI O SOBĚ MYSLÍ?!

„nezkušený…“

Ten si opravdu říkal o jednu do zubů.

„plachý…“

Harry mírně zavrčel.

„a nejistý v životě.“

Tak a dost. Harry se vymrštil. Proletěl závěsem, srazil Teodora na zem, kde se na něj posadil a uchopil ho za krk.

„Okamžitě to odvolej, bystrozore, nebo to bude poslední nádech,“ syčel rozzuřeně.

Teodor se však jen zazubil. „Harry, konečně jsi vylezl z postele!“

„Od-kchchchrgrrr…“ zazmítal sebou, když ho cosi popadlo za krku a odhodilo ho to o kus dál. Tonks se na něj ušklíbla a uschovala hůlku.

„Tonks,“ pokáral jí Teodor a zvedl se z podlahy.

Harry seděl na zemi, mnul si krk a tiše vrčel nadávky.

„Jak ti je, hochu?“ zajímal se nevzrušeně Moody.

„Skvěle,“ zabručel Harry a postavil se. Měl na sobě nemocniční pyžamo, díky Merlin, žádný andělíček. S naprostým klidem se oprášil a s hrdě zvednutou hlavou se vydal do postele. Cestou rozhrnul ty otravné závěsy.

„Takže je ti lépe? Co ten jed?“ zajímal se Teodor.

„Pch…“ odfrkl si a posadil se na posteli.

„To ty jsi zachránil Tonks?“

„Proč bych něco takového dělal?“ odtušil chladně.

Teodor se na něj s povzdechem podíval. „A kdo to tedy byl, když ne ty?“

„Jak to mám asi tak vědět? Já se probral až teď. V bezvědomí se těžko někdo zachraňuje.“

„No dobře… stejně to bylo ubohý.“

„Pokud ti to přišlo ubohý, tak z toho můžeš těžko obviňovat mě. Já nedělám ubohé věci.“

Tonksová si odfrkla.

Teodor se na něj však jen usmál a vzal ho za ruku. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“

Harryho to potěšilo, ale místo, aby to dal nějak najevo, jen protočil oči.

„Dej na sebe pozor, mládě. Uvidíme se.“

„Neříkej…“ zaprskal, ale to už ho Teodor objal. Tlumeně zavrčel nevolí. „Tys už dlouho nespal s žádnou ženskou, co?“ zavrčel.

„Taky tě mám rád,“ pocuchal ho.

„Jestli sis nevšiml, jsem nemocný a…“

„Nemocný tedy jsi, Harry,“ uslyšel z kanceláře, ze které právě s lektvary vycházela ošetřovatelka.

„Jsem zdravý, jsem zdravý,“ vyhrkl a vyskočil z postele. Byl skoro u dveří, když ho něco popadlo a hodilo na postel. Tonksová se na něj potměšile podívala.

„Nebuď jako malej, Harry,“ řekla pobaveně.

Harry jí probodl pohledem. Pomfreyová se nad ním navztekala, když odmítal vypít lektvar. Ale nakonec ho donutila. K ohromné radosti Tonksové.

 

Harry nakonec byl propuštěn, ale k Teodorovi. Do školy se měl vrátit až po Vánocích, natolik byla jeho zranění vážná. Ač se jeho zranění zahojilo, stále měl bolesti a měl snížený pohyb. Dokonce natolik, že i Tonksová se mu omluvila za svá nevhodná kouzla na ošetřovně.

„Jak ti je?“ ptal se u snídaně každý den Teodor.

„Pořád stejně,“ odtušil znuděně Harry.

„Nepotřebuješ něco?“

„Ne.“

„Ehm… nechceš… něco koupit?“

Harry se na něj podíval. Tohle byla jiná otázka než obvykle.

„Ne,“ odtušil.

„Chceš jít ven?“

„Ne.“

„Stejně odejdeš, že?“

Harry se jen ušklíbl. Samozřejmě že odejde.

„Buď v osm doma, nebo mě Poppy zabije.“

Harry si odfrkl.

„Dneska plánujeme útok na vlkodlaky.“

„Užijte si to,“ zabručel.

„Neboj. Plánujeme to už dlouho. Nemá se tam co pokazit.“

Harry mávl rukou. Ať si bystrozoři dělají, co chtějí. Kdyby nebylo jeho kontaktů, ani by nevěděli, kde ti vlci jsou.

„Tak se měj hezky. Opravdu nic nechceš?“

„Ne.“

„Tak večer ahoj.“

Harry se díval, jak odchází a když za Teodorem klaply vchodové dveře, přemístil se.

„A Har…“ vrátil se do kuchyně Teodor, ale když viděl, že tam nikdo není, jen si povzdechl, převrátil oči a vydal se raději na ministerstvo.

 

Harry přeskočil nízký plot a vydal se do svého království. Měl tam pár papírů. Šlo o faktury Luciuse Malfoye. Zaujalo ho, jak rychle tenhle obchodník získával peníze. Možná by se mohl něco přiučit nebo třeba něco vyzískat.

Na hodinách odbyla dvanáctá hodina a Harry se vydal z kanceláře na schůzku.

„Harry James Potter, jak čest,“ poklonil se nekromant.

„Opět se setkáváme.“

„Ano. Co mi chceš?“ usmál se pobaveně.

„Pochopil jsem.“

Zasmál se. „Výborně. Našel jsi cestu. Teď jsi na rozcestí. Je ti to vidět v očích. Je zábavné dívat se, jak se vzpouzíš osudu.“

Harry se chystal odseknout, ale to už si jich všimla mladá číšnice. Nacházeli se v mudlovské části Londýna, kousek od Big Benu.

„Dáte si?“

„Kávu,“ poznamenal nekromancer.

„Já si dám čaj.“

„Budete jíst?“

„Ano,“ kývl hlavou Harry.

„Já nikoli.“

Podala Harrymu jídelní lístek.

„Nebráním se osudu.“

„Nikoli, nemáš už na výběr. Bránil ses tak dlouho, až si byl donucen.“

„Co tím myslíš?“

„Můj drahý příteli. Tvůj osud je jasně daný. Byl daný před tvým narozením. To ty se máš postavit Pánovi zla. To ty máš bojovat za světlo. Ale upadl jsi do tmy. To se nemělo stát. Měl jsi změnit strany, dokud jsi měl volbu. Teď už tu volbu nemáš,“ poznamenal pobaveně. „A jsi na tom hůř, než kdybys volil sám.“

Číšnice jim přinesla objednávku.

„Možná, ale naše činy vrátit nejdou.“

„Proč jsi mě vyhledal? Kdybych nezjistil, že mě hledáš, nikdy bychom se nesetkali. Takže, co vlastně po mě chceš?“

„Ty nechceš Temného pána, že?“

„Ne,“ naklonil zvědavě hlavu.

„Nabízím ti spolupráci.“

Zasmál se. „Špion?“

„Ano?“ zabručel.

„A plat?“

„Co si urveš je tvoje. Jsou hranice, samozřejmě, ale… Darnes hodně věcí přehlédne.“

„Darnes…“ zamyslel se. „Můžeš mi věřit? A já tobě?“

„Ne,“ pokrčil rameny. „Já nevěřím nikomu.“

Zasmál se. „Pak ti věřím, Harry Pottere.“

Harry zavrčel. „A kdo jsi?“

„Jsem Ansali.“

Harry ztuhl. Ansali byl nejmocnější. Byl považován za pána mrtvých. „Proč někdo jako vy chce…“

„Nudím se,“ zasmál se. „A pojetí tvého světa se mi líbí. Proč bych tedy nemohl?“

Harry se zamračeně rozhlédl po ulici. Když se však opět podíval na místo, kde měl sedět nekromancer, nikdo tam nebyl. Zavrtěl hlavou a objednal si raději něco k jídlu.

Harry byl v polovině talíře, když se mu rozhořel kámen. Harry protočil oči. Bystrozoři nemají polední svačinky? Dotkl se kamene. Teodor byl rozzuřený, vyplašený, ale neměl proti sobě konkurenci. Takže si toho Harry prostě nevšímal. Kdyby se situace změnila, kámen byl se znovu ozval.

Harryho však zaujalo, co Teodora tolik vyplašilo.

V klidu dojedl oběd a pak se vydal do Obrtlé. Měl tam schůzku s majitelem barů, kterému prodal typ na Teodora. Zaujalo ho, že toho muž nikdy nevyužil. Nakonec se z něj stal celkem užitečný zdroj informací a… báječně se s ním hrály kostky. Občas si zahráli karty nebo šachy, ale… kostky stále vedly.

Byl to skutečně příjemný den. Vypil pár skleniček alkoholu a pak si namluvil pěknou prostitutku. Nebyla nijak drahá, takže ho v posteli nesmírně překvapila a potěšila zároveň.

Akorát se oblékal, když pocítil reakci kamene. Zamračil se a sevřel kámen. Teodor byl v nemocnici, nezraněný, ale zato rozzuřený, zničený a zoufalý. Špatná kombinace.

Použil tedy na sebe čistící kouzlo a pak se přemístil do haly. Prošel kolem hostesky a vydal se pomocí magie kamene za Teodorem.

„Zabiju ho,“ dolehlo k němu Teodorovo zoufalství. Vyšel zpoza rohu. Teodora držel na místě Moody. Darnes ho tiše pozoroval a Pastorek se ho snažil uklidnit.

„Uklidni se,“ došel k nim. „Sedni si, nadechni se a uklidni se.“

„Oni jí dostali,“ podíval se na Harryho Teodor. Měl slzy v očích. „Umírá.“

„Kdo co?“ nechápal.

„Šedohřbet dostal Tonksovou,“ vysvětlil Kingsley. „Je to zlé. Myslíme si, že… že jí znásilnili.“

Harry si promnul čelo. „Je to vážné?“

„Nevíme nic. Před chvíli jsme se sem dostali.“

Harry se podíval na Teodora. Přišel k němu a nechal se obejmout.

„Uklidni se, nevíš, jestli umírá. Určitě bude v pořádku,“ mlel klidným tónem. Neobjal ho však.

„Prosím,“ zašeptal.

Harry protočil oči a položil mu ruce na ramena. „Lepší?“

„Hmmm… mám o ní strach, Harry. Nechci… nechci zase zklamat, jako jsem zklamal tebe před lety.“

„Je to dávno,“ zabručel.

„Promiň, vím, že to nemáš rád,“ odtáhl se mírně.

„Dneska to přežiju,“ zabručel.

Ostatní to tiše pozorovali.

Teodor se pousmál a opět Harryho stáhl k sobě.

„Jak jsi nás našel?“

„Jsi blbec. Máš na sobě stopovací a pozorovací amulet,“ odtušil.

Teodor mu zabořil tvář do vlasů a uchechtl se. „Neměl jsem ti věřit, že?“

„Hmmm…“

„Nechám si ho. I tak.“

Harry si povzdechl a dál útrpně snášel Teodorovo hadí objetí.

Konečně se objevil lékouzelník. Teodor pustil Harryho a rozešel se k němu tak rychle, že si nevšiml, jak Harryho málem povalil na zem. Ten po něm hodil naštvaný pohled, ale nic neřekl.

„Vaše kolegyně,“ začal lékouzelník. „Ztratila mnoho krve. Použila příliš mnoho kouzel a tak lektvary moc nezabírají. Je mi líto, ale pokud neseženeme krev poloupíra, nemůžeme jí nijak pomoci.“

Harry stihl jen mrknout a měl před sebou Teodora na kolenou.

„Prosím. Já vím, že jí nemáš rád, ale… jsi jediný poloupír, kterého znám. Prosím, dej jí svou krev. Udělám cokoli, co si budeš jen přát.“

Harry se na něj chvilku koukal. „Dobře, bystrozore, beru tě za slovo,“ podíval se na lékouzelníka. „Má žíla je vám k dispozici.“

„Děkuji. Pojďte prosím tudy.“

Harry se za ním vydal. Za sebou ještě slyšel ohromení Kingsleyho, který se ptal Teodora, jestli se nezbláznil.

„Prosím, položte se sem. Bude to trochu nepříjemné, ale…“

„V pořádku, už jsme to jednou dělal,“ natáhl ruku a nechal si do ní zabodnout jehlu. Už několikrát daroval krev. Pro polupíra to bylo výhodné. Takováto velká obměna krve nutila jejich tělo k činnosti. To pak znamenalo, že upírova magie více jiskřila a byla tak silnější. Aspoň po nějaký čas. Něco jiného však znamenalo zranění. To se pak magie spotřebovala na hojení.

Zavřel oči a vnímal, jak jeho krev odchází z těla do těla Tonksové, která ležela na posteli vedle něj. To, co kouzelníci nevěděli, bylo, že pokud jste sdíleli krev s poloupírem, byl poloupír schopen přejít až do těla pacienta. Věděl tak, co se s Tonks stalo a jaká zranění má.

Za chvilku však tento proces byl ukončen a jeho spojení s tělem bystrozorky skončilo také. Zamyšleně se na ni díval. Byla to silná žena. Měla silné magické jádro. Byla… zajímavá. Začínal chápat, co se Teodorovi na té ženě líbilo.

„V pořádku?“

„Ano,“ postavil se na nohy.

Tonksová zasténala. Krev poloupíra byla nesmírně mocná léčivá substance. Dodávala krev, léčila a pak… a to je hlavní, nepřeměňovala. Jen sliny vás měnili v upíra.

Otevřela oči. „Kde?“

„Tonks,“ uslyšel Teodora. Brzy byl u ní a držel jí za ruce. Pak se nad ní nahnul a políbil jí. Harry si pro sebe cosi zabručel.

„Jak ti je, Tonks?“ nadhodil křivě Kingsley a nervózně se na Harryho podíval. Nebyl nadšený se slibem Teodora. Bylo to moc zavazující a Harry měl volnou ruku. Mohl si přát i to, aby Teodor někoho zabil.

„Hrozně,“ hlesla.

Teodor seděl vedle ní.

„Měla jsem divný pocit. Jako bych… jako bych nebyla v těle sama.“

„Harry ti dal krev. Poloupírskou krev, Tonks,“ řekl Teodor nadšeně.

Tonks ztuhla a podívala se na Harryho. „A… co za to chtěl?“

„Teodor mu slíbil cokoli, pokud tě zachrání,“ mračil se Kingsley.

Tonks vydechla a pak se podívala na Harryho. „Prosím, neznič ho. Nechtěj… nechtěj nic…“

Harry se na ní pohrdavě podíval. „Myslíš si, že takovéhle příležitosti nevyužiju?“

Teodor se postavil a zpříma se na něj podíval. „Budiž. Řekni, co chceš a já to splním.“

Harry přemýšlel. „Hmmm… bystrozor, cvičený v boji,“ sjížděl ho pohledem. „Mohl bych tě poslat někoho zabít…“

„Ne, prosím,“ špitla Tonks.

„Ale… jelikož jsi takový nemehlo, tak to nepřichází v úvahu,“ protahoval to. Tohle ho bavilo. Všichni na něm viseli pohledy. To byla zábava.

„Taky bych tě mohl donutit složit nezrušitelnou přísahu na nějakou blbost a pak se tím bavit… ale… to by mě brzy omrzelo.“

Moody se na něj upřeně díval. Věděl, že to dělá schválně, ale netušil, co po Teodorovi přesně chce.

„Ale… ano… to by mohlo být to pravé…“ protáhl ne moc zaujatě. „Co takhle tvé prvorozené dítě. Ostatně děti bystrozorů mají na černém trhu vysokou cenu.“

Teodor zbledl a během chvilky byl na kolenou.

„Vím, že mě nenávidíš. Máš na to plné právo. To co jsem ti v dětství udělal je neodpustitelné, ale prosím tě, Harry. Pomsti se mě, jen mě, ne mým budoucím dětem.“

Harry jen stěží přemohl výbuch smíchu. Jistěže si z něj střílel. Není padlý na hlavu. Dítě z rodu? Rodina se má chránit, ne prodávat. Jak málo ho Teodor znal.

‚To není moc vtipné, Harry,‘ pokáral ho Iris, který se mu usadil na rameni.

„No… dobře,“ povzdechl si nakonec. „Ale v tom případě chci DVA… sliby.“

Teodor to okamžitě odkýval. Kingsley zasténal a Tonks se na něj vražedně podívala.

„Máš hodně peněz, že? V tom případě mi dáš dary… DVA dary.“

Teodor na něj napjatě hleděl ze země. Moody se upřeně díval na Harryho. Tomu se ve tváři objevilo nadšení. Pochopitelně to zahrál, aby dostal dva dary. Teodorovi to došlo taky a mrzutě zabručel.

„Chci fretky. Samečka a samičku. Mláďata. Nesmí být sourozenci a pokud možno ne albíni. Jsou příliš náchylní k nemocem. To je jedno přání. Druhé je, že koupíš výbavu. Klec, hračky… takové ty kravinky pro zvířátka. Krmení a zbytek si obstarám sám. To ti nesvěřim. Ostatně… její život stejně za víc nestojí.“

S tím vypochodoval z místnosti a nevšímal si vykulených očí tří bystrozorů a Moodyho, který se snažil nesmát se.

„Fretky?“ nadhodil Teodor a pak uslyšel Harryho smích, který se rozléhal chodbou. „On chce… fretky?“

„Můj život má cenu dvou fretek a několika druhů hraček pro zvířata. Tedy ten umí zvednout člověku sebevědomí,“ zabručela Tonks.

„Kingsley… pomůžeš mi vybrat… fretky?“

„Když nic jiného,“ pokrčil rameny oslovený a ušklíbl se. „Tedy… tvůj svěřenec je pěkná svině.“

„Jo… ale buďme rádi, že ho máme.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ach jo

(Armok, 20. 2. 2013 20:35)

Ahoj kdy pak pribude nova kapitolka???

hp

(samuel, 12. 2. 2013 17:10)

Kika: Já tu jsem také každý den nejmíň pětkrát, ale stále nic. Hrůza.

...

(kika, 12. 2. 2013 17:03)

absťááááááák...mám absťák....chodim sem čtyřikrát deně jen abych koukla jestli nepřibyla další kapitolka úžasnej povídky...:D

hp

(samuel, 6. 2. 2013 15:47)

Já si myslím, že jsem zrovna ve vrcholné fázy absťáku, neboť můžu jen doufat, že tu něco přibyde v sobotu. Ach jo, to nevydržím.

Bože můj :D

(Quesa, 5. 2. 2013 23:48)

...já jsem fakt závislák :D Pořád jsem chodím, abych zkontrolovala, jestli něco nepřibylo :D
PS: Jestli do 12 minut nevydáš, tak je to porušení slibu ;) ....můj absťák je čím dál tím horší :D Ale chápu, že člověk má i jiné věci na práci, než psaní :)

Ááááhhh

(KayLee, 30. 1. 2013 18:26)

Nemůžu se dočkat další epizody :D Pořád sem chodím jako úplnej závislák :D

husto-démonsky-kruto-přísně dobrá povídka!

(Thanan, 27. 1. 2013 12:51)

Úžasná jako vždy :-D Prostě naprosto bezkonkurenční :-D Jsem ráda že jsi začala znovu psát :-) Jen tak dál, těším se na další várku úžasného čtení! :-D Jo a Harry .... nemám slov! :-D
PS: Zamýšlíš nějaký pár? :-)

XD

(ElisWolf, 7. 1. 2013 15:49)

Fretky? Teda Harry je ale svině. Jak je všechny dostal. Myslím že původní verze černokněžníka byla taky dobrá ale někdy mám pocit že čtu černou růži ale asi je to tím že jsi těma povídkami ovlivněna dost takže te přeju jinak píšeš úžasně moc se těším na další díl.

Re: XD

(zazo, 8. 1. 2013 17:52)

Černá růže?

Re: Re: XD

(ElisWolf, 12. 1. 2013 14:26)

Černá růže zas jsme myslela na blbosti teda Lord z Triosu nevím proč mě napdla černá růže.

:)

(Kik, 9. 1. 2013 14:10)

Z těch fretek jsen nemohla :D kam chodíš na ty nápady? no jsem ráda, že ta pauza bude jennom měsíc a ne víc, přeji ti hodně štěstí u zkoušek

supr :)

(kaenaa, 7. 1. 2013 20:39)

supr kapitolka, jen tak dál :)

hoho

(kuma, 7. 1. 2013 12:11)

Nadhera jen tak dal

(:)

(Annie, 6. 1. 2013 20:47)

Suprová kapitola, moc se mi líbila. Jinak doufám, že se ti zkoušky zadaří, taky mě čekají, takže vím, co to je....
Hodně štěstí

Jehéééé

(Quesa, 6. 1. 2013 1:04)

Další kapitolka :D ...Lítám sem pořád jako blázen :D ...Měsíc bude utrpení...ovšem kvůli tobě ho podstoupím :D
Jsem hrozně zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál, protože se mi to začíná líbit víc a víc :D

:)

(Noxi, 6. 1. 2013 0:47)

Víš, že píšeš tak dokonale, že jsi mi vypěstovala závislost na svých povídkách? Budu mít absťák :D ale což, já to přežiju, hlavně ať se ti podaří ty zkoušky, držím ti palce :)
Kapitola byla úžasná, perfektní, dokonalá... Náladu mi zvedla i délka a Harry de Brings je prostě super, ty jeho "žertíky" co provádí Teodorovi mě prostě dostávaj :) tak jen tak dál a hodně štěstí :)

Super

(Charli, 6. 1. 2013 0:02)

Tak tohle byla jedna z nejlepších kapitol vůbec... :D Jen dodám, že mě potěšila u délka ;)

pěkné

(Elis, 5. 1. 2013 23:47)

pěkné, moc pěkné :).. jsem moc ráda, že si přidala pokráčko.. hodně štěstí při zkouškách :)


Tak to jo no... xD

(Tasunis, 5. 1. 2013 22:59)

Tak tahle kapitola se mi líbila a to moc. xD hlavně nejlepší byl ten konec... taky se mi líbí, jak dokážeš člověka krásně vtáhnout do děje a jak se to vše, co je tu napsané dá krásně představit... už se těším na další díl od Tebe xD

___

(jazz, 5. 1. 2013 22:55)

Nádhera je to prostě super povídka. Kontroluju ti stránky každý den, i když vám , že tu nic nového není,...
Hodně štěstí při zkouškách, znám to, taky máme ve škole neustále testy, projekty, olympiády.,,



 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA