Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola (Č)

20. 8. 2012

 

1. kapitola


 

„No tak, zlato, dej mi to a budu na tebe hodnej,“ nadhodil mladý patnáctiletý kluk na mladou vůdkyni upířího klanu. „Nebo snad to půjde po zlém?“ nadhodil a povytáhl černé obočí.
Mladík vypadal skutečně dobře. Byl hubený a pod opálenou kůží se mu malinko rýsovaly svaly. Sice ne nějak moc, ale přeci jen trochu posiloval. Měl delší černé vlasy sepnuté zářivě stříbrnou sponou, která měla tvar draka. Drak měl místo očí třpytivé smaragdy, stejné barvy, jako měl mladík oči. I ony byly jasně zelené, smaragdové barvy. Mladík měl jemné plné rty. Jediné, co hyzdilo jeho obličej, byl špatně srostlý nos. Ovšem nebylo to tak výrazné, aby o něm nějaká žena řekla, že není atraktivní.
Právě měl na sobě lahvově zelený sametový hábit, který se v pase zužoval, aby pak u nohou volně povlával. Přesně uprosřed v dolní části, se hábit rozděloval na dvě části a tím zaručoval svému majiteli dokonalý pohyb, bez toho, aby mu látka jakkoli překážela.
Aby se hábit dal bez problému sundat a nandat, aniž by to majiteli nějak škodilo, měl ve přední části řadu černo-stříbrných knoflíčků, kterými se dal hábit zapnout a odepnout.
Aby šlo lépe zdůraznit pas, měl mladík stříbřito černý pásek, na kterém měl i podivné pouzdro. Pouzdro bylo dlouhé a štíhlé, jakoby se tam měl zastrčit jen klacek. Na okraji po stranách byli dvě černé příchytky, které pevně obepínali již zmíněný pásek. Tím se zaručilo, že pouzdro nespadlo. Nebylo tam však jen tohle pouzdro, ale ještě jedno. Bylo to pouzdro na dýku. Avšak ani jedno z pouzder nebylo nijak zdobeno. Obě se zdála obyčejná a přeci nebyla.
První bylo pouzdro na magickou hůlku, jelikož dotyčný mladík byl kouzelník. Pouzdro zaručovalo, že hůlku nemohl nikdo přivolat a ani kouzlem na dálku zničit. Pouzdro nebylo vidět, ve chvíli, kdy v sobě ukrývalo mocnou magickou zbraň.
Druhé pouzdro zaručovalo neustálé ostří prapodivné elfské zbraně, kterou mladík vlastnil. Elfská dýka Alandira nikdy neminula, nikdy se nezašpinila, její zranění se těžko hojila a její ostří vždy měnilo barvu podle toho, zda před jejím majitelem stojí přítel nebo nepřítel. Když bylo ostří třpytivě stříbrné, byl před ním přítel. Když byla čepel rudá, byl před ním někdo, kde nebyl vysloveně jeho nepřítel, ale dotyčnému se nedalo věřit… no a poslední barvu, kterou dýka dostávala byla černá. Tak se zbravila jen v případě nepřítele.
Aby tohle však mladík mohl vidět, bylo pouzdro uspůsobeno barvě zbraně. Když dýka změnila barvu, změnilo barvu i pouzdro. Také pouzdro vždy dýku povolalo zpět, takže se mladík nemusel obávat, že by vzácnou zbraň ztratil.
Normálně mělo pouzdro ocelově šedou barvu, jako malě barva čepel dýky Alandiry. Poprvé za tu dobu, co jí mladík měl, se dýka nemohla rozhodout. Nyní mělo pouzdro stříbrnou barvu s černými pruhy.
„Měla bych se tě snad bát, Harry de Bringsi?“ nadhodila zvesela žena a pohodila vlasy. Její zlaté vlasy se rozprostřely po bledé tváři. Její modré oči se naplnily pobavením. Delší nos se klenul nad užšími jasně rudými rty. Na jejím dlouhém sametovém krku byl zářivý přívěsek ve tvaru modré jiskřivé kapky.
Upírka byla velice štíhlá a pružná a… vybavená. Její obeplý korzet jen zvýrazňoval její veliké poprsí. Zpod černofialového korzetu vycházela černorudá průsvitná sukně, která nijak nezakrývala dlouhé štíhlé nohy.
„Měla bys,“ poznamenal Harry a upřel svůj pohled na medailon, o který tak usiloval. Medailon, který byl opředen mocnou černou magií. Ten medailon v sobě ukrýval duši jednoho nelítostného bojovníka, který se postavil zlu, které ho nakonec uvěznilo. Harrymu šlo o ten medailon jen proto, aby toho bojovníka dostal ven a zeptal se ho na pár věcí, které ho zajímali.
Rozesmála se a vycenila své bělostné dlouhé zuby. „Ale no tak, hochu… nechceš mi tvrdit, že takový štěně jako ty, by dokázalo porazit mě, upírskou vůdkyni?“ zasmála se.
„Věř, že bych to dokázal,“ prohlásil jen a přetočil si mezi prsty hůlku. Hůlka byla celá černá, aspoň se tak jevila. Když si jí ale kdokoli pohlédl zblízka, zjistil, že mezi tou černou jsou náhodné temně fialové žilky. Hůlka byla dlouhá patnáct stop a byla velice štíhlá a nezdála se nijak ohebná. Rukojeť neměla nijak zdobenou, jen na ní bylo více fialových žilek, než v jejím hrotu.
Hůlka v sobě obsahovala podivnou substanci, která šokovala nejen Harryho adoptivního otce, Alafnese de Bringse, ale také i výrobce téhle hůlky, což byl sám Alexis Nigel, nejlepší výrobce hůlek na světě. Tou podivnou substancí totiž bylo pero snového fénixe. Tento fénix byl na celém světě jen jeden jediný. Létal po světě a hledal stále nějako spřízněnou duši, se kterou by se podělil o svůj osamocený a velice nudný život. Když ji našel, byl jeho věrným společníkem, se kterým se radoval a byl spokojený. Když tento dotyčný člověk či tvor zemřel, nastal fénixovi jeho ‚Poslední den,‘ jak se říkalo dni, kdy fénix zemřel, aby se ze svého popele opět zrodil. Pak snový fénix odletěl dál a hledal dalšího tvora, který by jej přijal za přítel.
Nyní se jeho přítelem stal Harry a byl mu vždy při ruce. Iris, jak se fénix jmenoval, byl vždy ve středním věku a nikdy neumíral. Iris sám řekl, že zemře v den, kdy zemře Harry. Nikdy jindy.
Tento fénix neuměl léčit svými slzami a ani neuměl svým uklidňujícím zpěvem dát naději, jako jeho příbuzný ohnivý fénix. Neuměl rozmrazovat ani zmrazovat, neuměl přivolávat déšť svým zpěvem jako vodní fénix. Neuměl pomáhat při porodu nebo při smrti, neuměl svým zpěvem tišit bolest jako zemský fénix. Neuměl tišit vítr ani ho přivolat. Neuměl měnit pocity jako větrný fénix. A nakonec neuměl měnit myšlenky a neuměl odvolávat bouřky a přivolávat, jako elektrický fénix. On uměl jen přivolat a odvolat nějaký sen, uměl uspávat, ale i probouzet, navíc se uměl se svým přítelem spojit pomocí myšlenek a mluvit s ním jeho vlastním jazykem. Neumíral, takže byl vždy k dispozici, i když ho trefila Avada nebo byl jinak zabit… a jako každý fénix se uměl přemisťovat.
Snový fénix byl zvláštní nejen tím, že neovládal žádný element, jako ostatní, ale byl také zvláštní svou barvou. Jeho kůže pod peřím byla neuvěřitelně zářivě foskforeskně-stříbrno-světle-modré. Ovšem jeho peří bylo černé jako uhel s temně fialovými žilkami. Celkově tak fénix vypadal temně modrý se stříbrným podbarvením.
Jenže teď tu Iris nebyl. Odpočíval po poslední akci, které mu sebrala mnoho sil. Přeci jen když přemisťujete něco, co oproti vám používá magii, aby jste to nechali tam, kde to je, není nic příjemného. Taky pak Harry musel po dva dny Irise rozmazlovat za to, že tu nebezpečnou truhlu přenesl do pokoje jeho školy.
Harry měl nyní nechráněná záda a musel se sám vypořádat s mocnou upírkou.
„Řekni, mladíku, chtěl bys být upírem?“ nadhodila pobaveně. „Mohli bychom udělat obchod…?!“ navrhla pobaveně a jemně sešpulila rty.
„Jaký obchod, Ilias?“ nadhodil Harry a zvědavě naklonil hlavu. Opět přetočil hůlku a čekal, co žena řekne.
Ilias si přejela jazykem po rtu a zamyšleně se usmála. „Jedna společná noc, jedno kousnutí a trocha tvé krve… řekněme tak čtvrt litru, to přežiješ bez úhony,“ usmála se. „Za to dostaneš medailon, schopnost antigravitace a ještě tě naučím, jak lépe zacházet se ženou v posteli.“
Harry zvědavě naklonil hlavu. „Necháš mě pak odejít živého a po svých?“
Zamyšleně mlaskla. „Tak tedy dvě noci a po zbytek dne mi budeš dělat společnost,“ poznamenala pobaveně.
Harry chvíli hledal skulinku, ale nakonec se ušklíbl. „Ale nejprve slib, že dohodu dodržíš. Slib na své jméno.“
„Slibuji na své jméno Ilias Gordrige Igria.“
„Já slibuji na své jméno, které jsem přijal, Harry Armen de Brings. Snad mě v posteli nezabiješ.“
Než se nadál stála upírka za ním. Harry věděl, že jsou upíři velice rychlí, ale nečekal, že až tak.
„Jen unavím,“ zavrněla a obtočila mu ruce kolem břicha. Harrymu unikl sten, když se její ruce dostaly do mezírek mezi knoflíky, kde narazily na černé triko. Ovšem ani to pro ně nebylo překážkou a tak za chvíli Harry cítil ty ruce na své holé kůži.
„Miluju ten dotek horké kůže,“ zašeptala mu do ucha. „Upíři jsou velice chladní.“
Harry to jen mohl potvrdit. Byla skoro jako led, ale… o to lepší to bylo. Byla ledová, ale současně ho rozpalovala.
„Teď to trochu zabolí,“ špitla a naklonila hlavu, aby se její špičáky ještě trošku prodloužily a zešpičatěly. „Připraven?“ zeptala se.
Harry jen syknul, když se dostala za pásek volných černých kalhot a černých slipů. Byl zcela v její moci a bylo mu to nyní jedno. Nevnímal nic, než to sladké opojení, které se mu rozlévalo po celém těle. Už měl několik žen, ale tahle byla o mnoho jinačí a snad i lepší.
Ani si neuvědomil, co se upírka chystá udělat. Slast protrhla ostrá bolest. Vyjekl bolestí, když se dva ostré zuby zabořily do jeho pružného krku. Během chvíle cítil, jak ho bolest ochromuje a oslabuje. Cítil, jak z něj odchází krev a do toho jej upírka hladila. Za chvíli bolest otupěla a nastoupil sladký žár.
Když skončila s pobavením naslouchala Harrymu zasténání, jak dosáhl konečného uspokojení. Mladík nikdy nic podobného nezažil a to se o něj starala už nejedna společnice.
„Pověz líbilo se ti to?“ nadhodila upírka pobaveně a jazykem konejšila porušené místo, které se díky upírské magii pomalu zacelovalo. Vytáhla ruce a objala Harryho, tentokrát přes oblečení.
„Hmm…“ zamručel Harry a s úšklebkem se otočil. „Ušlo to,“ zašeptal. Ilias se rozesmála. „Po dvě noci a jeden den jsi můj, de Bringsi, uvidíme, kolik toho vydržíš.“
„To je předzvěst?“ uchechtl se.
„I tak to můžeš brát,“ zašeptala nadšeně. Pevněji jej uchopila a přemístila ho do svého sídla.
 
„Konečně zpět,“ poznamenal Harry se samolibým úsměvem a rozvalil se na gauči.
‚Vypadáš spokojeně,‘ usedl na opěradlo snový fénix a svýma stříbřitýma očima si Harryho prohlížel.
„Kdybych věděl, jak snadné a úžasné bude tohle získat,“ dotkl se zářivého přívěsku, který v sobě neměl nic jiného, než duši bojovníka, která byla už dávno bez ceny, „udělal bych to dávno.“
‚Tvoje krev se změnila. Cítím z tebe smrt. Co se stalo?‘ zajímal se zvědavě a i mírně znepokojeně fénix.
„Udělal jsem obchod. Upírka si vzala trochu mé krve a dala mi schopnost antigravitace. Není to nic převratného, ale hodí se to.“
‚Snad jsi neudělal chybu. Mohlo by se to obrátit proti tobě.‘
„Chápu, že budu muset být opatrný, ale uznej sám, že tohle se bude někdy hodit.“
‚To nepopírám,‘ prohlásil fénix a odletěl na strop, kde se usadil na prknech, která se tam nacházela, aby držela střechu. ‚Ale už takhle jsi hodně silný… až nepřirozeně řekl bych a než abys získával další schopnosti a moc, by ses měl zaměřit na otázku, jak je možné, že jsi tak silný,‘ káral ho dál jeho společník.
„Dobře, Irisi, máš pravdu,“ kývl hlavou Harry. „Ale nemohl jsem jí odmítnout.“
‚Měla i jiný návrh, že? Proto jsi tak spokojený.‘
„Ano, považuje ten přívěsek za lacinou tretku.“
‚Je to tretka, na běžná měřítka černokněžnického zájmu. Ovšem duše člověka je tím nejcennějším, co na světě máme. Navíc… je od tebe laskavé, že tomu chudákovi chceš dát svobodu a o to laskavější, za jakým účelem.‘
„Irisi, vždyť víš, že nikdy nepřestanu hledat lék na tu kletbu, která zasáhla Teodora. To se nikdy nestane.“
‚Tvůj otec nebude nadšený, až se to dozví. Je rád, že má Teodora z cesty už tolik let. Má tě teď plně v hrsti a může s tebou dělat co chce… což samozřejmě dělá. Navíc má na tebe veliký vliv. Přikláníš se ke zlu.‘
„Irisi, nikdy nezabiju vědomě nevinného člověka. To se nikdy nestane. Ať jsem jakkoli zkažený, k tomuhle mě ani otec nedonutí. Teodor pro mě ty tři měsíce, co jsem spolu byli, znamenal hodně, ale je to devět let. Měl jsem na něj už dávno zapomenout, jak si myslí Alafnes, ale nestalo se tak. Nemůžu nechat v bezvědomí na lektvarech někoho, kdo má stejnou krev.“
‚Hm… a jak myslíš, že bude reagovat, až se probudí?‘
„Probudím ho a tím to pro mě končí. Necítím k němu nic zvláštního,“ osopil se na fénixe.
‚Jo, chlapče, nalhávat si umíš dobře, ale až přijde na narozlévání lektvaru, pravda tě možná praští očí. Třeba ho nemiluješ, ale stále jej máš rád a obdivuješ ho. Nikdy ho nenecháš na holičkách a tvrdím si říci, že se pro něj pokusíš i obětovat, když bude opravdu třeba. Nemluvě pak o tom, že bych řekl, že před ním dáš přednost před Alafnesem. I teď volíš jeho než svého nevlastního otce. Kdyby ti na Teodorovi nezáleželo, dávno bys na něj zapomněl a pustil ho z hlavy. Jenže ty už devět let hledáš něco, co možná ani není. Uznej… máš ho rád. Uznej, že aspoň trošku miluješ jako svého otce, že ho obdivuješ a doufáš, že budete spolu.‘
Harry protočil oči a odfrkl si. „Drixy!“ křikl.
„Pane,“ hluboce se před ním poklonila skřítka, která se před ním objevila. Měla veliké plandavé uši, rezavé drobnější a kraťoučké vlasy, velké modré oči, velká ústa a útlou postavu, která byla zahalena podivnou hnědou látkou, která nesla emblém této školy.
„Přines mi něco k jídlu a také termín mých zkoušek. Už mi je museli z vedení poslat a pak taky…“ zamyslel se, „mi připrav učebnici černé magie. Musím se připravit na zítřejší hodinu,“ poznamenal a díval se, jak se skřítka s hlubokou úklonou odvrací a mizí.
‚Pch… tohle není škola.‘
„Irisi nezačínej prosím zase. Já uznávám, že je to tady spíše jako samostudium, ale uznej sám, kde jinde se naučíš tolik věcí kolem světa černokněžníků, než tady?“
‚Asi nikde, ale mám otázku… chceš být černokněžník?‘
„Irisi,“ povzdechl si. „Já mám svého otce rád, ať už je jakýkoli a ať se ke mně chová jakkoli. Byl jediný, kdo mě měl kdy rád.“
‚Až na Teodora Pottera, tvého strýce, kterého odrovnala skupina černokněžníků, kteří stále žijí a dál terorizují okolí, i když se je pokouší dostat tvůj děda, Charles Potter a jeho přítel Alastor Moody, aniž by jeden z nich věděl, kdo ten Teodor Karmen ve skutečnosti byl, nebo spíše lépe řečeno je,‘ zanotoval fénix.
„O dědovi mi nemluv. Vykašlal se na mě,“ odfrkl si.
‚Teodor vlastně taky?‘
„Teodor o mě nevěděl. Když mu bylo pět, unesli ho černoknžníci. Jak o mě mohl vědět? Jen se o mém narození dozvěděl z novin. O tom, že mu zemřel bratr se dozvěděl až o dva měsíce později od téhle události a když mě hledal, nenašel mě, protože tou dobou jsem byl kde? U Dursleyových pod dohledem ÚŽASNÉHO Albuse Brumbála,“ prohlásil znechuceně a naštvaně. „Navíc nemohl nikomu říci, jak se ve skutečnosti jmenuje, protože jinak by ho zabili. Navíc, když na mě narazil, když jsem kradl v tom obchodě, mohl mě přeci poslat do děcáku a neudělal to.“
‚A co když tvůj děda měl podobný důvod?‘ dorážel na něj Iris.
„Jasně, on nevěděl, že jeho syn má dítě, Irisi, tak naivní snad nejsi.“
‚No dobře, tohle jsi vyhrál,‘ řekl vesele. ‚Bavme se o něčem veselejším. Co máš v plánu teď?‘
„Nejprve se naučím, pak se najím a nakonec pustíme tu duši. A… Drixy, děkuju,“ houkl a nadšeně se díval na lahodné pokrmy, které stály před ním. Hustá krémová houbová polévka, hovězí pečeně s hranolkami posypané zelenou petrželkou a pak také dezert, mangová zmrzlina. Také tam byla miska se slunečnicovými semínky, mandlemi, sójovými kořínky a sladkými kousky mandarinky.
„Irisi, jídlo.“
Fénix spokojeně slétl, uchopil do svých pařátů, kterými dokázal uzvednout i pět set kilogramový předmět, misku a vrátil se zpět do výšin.
‚Ano, tohle miluju. Pro tohle bych udělal cokoli,‘ mumlal si spokojeně a uzobával z misky semínka.
Harry zavrtěl hlavou. „Nechceš si najít nějakou slečnu fénixe?“
‚Už jsem jich měl,‘ zasnil se. ‚Měl jsem dvacet potomků. Třináct ohnivých, tři elektrické, jednoho vodního, jednoho větrného a dva zemské,‘ prohlásil hrdě a chvíli zapomněl na jídlo. ‚Ale dnes už žijí jen tři.‘
„Já myslel, že všichni fénixové jsou nesmrtelný.“
‚My sami si vybereme, kdy zemřeme navždy,‘ prohlásil vážně.
„A tys nikdy nechtěl?“ nadhodil mladík a zamyslel se, kolikrát on chtěl smrt a nedočkal se jí… s úšklebkem zjistil, že mnohokrát. Života si vážil, ale proklínal ho. Uznával život, ale neuznával svět, na kterém díky žití přetrvával. Nenáviděl lidi za jejich nenávist, podlost a krutost. Nenáviděl je a přesto je obdivoval. Lidé byla zvláštní rasa, ale Harry se naučil nevěřit a nenávidět, a to vše díky jeho mrtvým příbuzným, Dursleyovým.
‚Čekal jsem.‘
„Na koho?“
‚Na tebe.‘
„Proč na mě?“ zasmál se. „Jsi poslední svého druhu. Pokud zemřeš, snový fénix vyhyne,“ prohlásil Harry vážně. „A to by byla opravdu škoda. Lidí si moc nevážím, ale zvířat ano, jak sám moc dobře víš. Proto nechápu, proč bys měl chtít zemřít? Spíše by ses měl snažit o zachování svého druhu, nebo snad ne?“
‚Snový fénix je vždy a pouze jen jeden. Je to už od počátku věků, můj mladý příteli. Mě je šest set let. Má matka Idrila byla také jen jedna jediná a přivedla na svět mnoho ptáčat. Když zemřel ten, na koho za života čekala, zplodila s mým otcem Fakwesem, mě a pak zemřela.‘
„Fakwes byl co za fénixe?“
‚Fakwes je nejsilnější ohnivý fénix, Harry. Je to přítel Albuse Brumbála toho, kterého tolik proklínáš a nenávidíš, ale myslím si, že tvůj hněv je jen podnícen Alafnesem a proto se mi tolik nelíbí. Měl bys mít vlastní myšlení a vlastní názory.‘
„Pak mi pověz, Irisi, proč jsem měl být u Dursleyových?“ zeptal se s mírným podrážděním. „Proč tam? Byl to Brumbál, kdo mě tam hodil. Když mu tolik věří tvůj otec, když mu věří jakýkoli fénix, řekni mi, proč to udělal?“
‚To ví asi jen můj otec a Brumbál, Harry,‘ povzdechl si Iris. ‚A možná je to tak dobře. Nějaký důvod tam bude. Nikdy nezapomínej, že fénix je stvoření dobra a dobra se drží.‘
„Tak proč jsi se mnou? Já nejsem dobro. Jsem černokněžník.“
Iris pobaveně zapískal. ‚Harry, jsi ještě moc mladý. To jsou řeči, kterými tě krmí Alafnes. Jenže tys nikdy nezabil nevinného. Nezabil jsi nevinné zvíře. Vždy si zabil tvora, který ti nějak ublížil… který někomu ublížil. Zabil jsi jen dva lidi a ti lidé byli masoví vrazi. To není zlo… to není známka černokněžnictví.‘
„Uctívám černou magii,“ poznamenal Harry.
‚No a? Magie není zlá. Jeden obor magie dostal přízvisko bílá druhý zase černá. To bys už mohl vědět. Navíc, moc dobře vím, že tu bílou umíš také. Jen Alafnes je tak hloupí, že si stále myslí, že jsi plně oddaný té černé části.‘
„Kradu,“ zabručel Harry.
‚Jen nebezpečné předměty, které odneseš z dosahu temnoty a uschováš, zničíš nebo pozměníš. Nikdy jsi neprodal nebezpečný nepozměněný magický artefakt černé magie o veliké moci. Nikdy za celou tu dobu. Navíc jsi ho nikdy taky nezneužil. Nevyužil jsi nic jen tak bez důvodu, pro svou potěchu a nikdy jsi ničím takovým ani neublížím.‘
Harry zavrtěl hlavou. „Nechápu tě,“ řekl vážně.
‚Také nemusíš. Prostě tomu věř.‘
„Alafnesovi není divné, že jsi se mnou?“
‚Alafnes mě už pět let neviděl,‘ odfrkl si fénix. ‚A já se mu nechystám ukazovat. Jen tě využívá. Nemá tě rád. Má rád tvou moc, sílu a tvé odhodlání mu sloužit. Jsi na tom snad hůř než kdejaký smrtijed, který jde slepě za Voldemortem. I ty jdeš slepě za Alafnesem, stejně jako oni, i jeho obdivuješ a co je horší, uznáváš ho jako svého otce. Snažíš se mu zavděčit, ale nechceš to dělat. Nikdy jsi neměl možnost volby, Harry, já vím, ale měl bys jí mít. Měl bys dostat návrh k volbě strany. A věřím, že by sis zvolil tu opačnou. Protože ty nejsi zlý. Dokážeš vést obchody, dokážeš zabíjet nebezpečné vrahy, ale jakmile se proti tobě postaví bystrozor, sklopíš hůlku. Už jednou to tu bylo a kdybych tě nepřenesl, zemřel bys.‘
„Ne každý bystrozor je dobrý. Pořád tě slyším básnit o straně světla, ale nikdy jsem od ní nepocítil nic dobrého. To tahle zatracená strana tmy… to oni mě přijali. Jen si vzpomeň tehdy na toho bystrozora, jak zabíjel malé děti jen proto, že jeden z jejich rodičů byl černokněžníkem nebo obchodníkem s temnými artefakty. Došlo to tak daleko, že napadl i tu mladou bystrozorku… jak jen se jmenovala? …Tonksovou. Kdybych jí tehdy nepomohl, umřela by. A první co udělala…? Odpustila mu a nechala ho jít, aby zabil další tři děti. Teprve pak ho zavřeli.“
Fénix si povzdechl. ‚Někdy, když milujeme, děláme hloupá rozhodnutí. A ona věřila.‘
„Jak to můžeš vědět?“ vyštěkl na něj Harry. „Co můžeš vědět o lásce? Co oní můžu vědět já? Nikdy jsem jí nezažil. Nikdy jsem jí necítil. Nepotřebuju jí k životu. K čemu je láska? Řekni mi, k čemu? Pořád tvrdíš, že žít bez ní, je jako přežívat, ale já lásku k nikomu a ničemu necítím, ne tu pravou, opojnou, jak jí popisuješ, a žiju bez ní dál.“
Iris na něj dlouze hleděl. ‚Ten, kdo jí nepocítil a nepoznal… nepochopí. Ale i ty jí jednou pocítíš. Jednou se objeví nějaká dívka, která tě oslepí. Jednou najdeš přátele, pro které budeš chtít umřít. Až narazíš na takové lidi, pochopíš má slova.‘
„Umřít pro jiné?“ ušklíbl se na fénixe. „Proč?! Život je to jediné, co na tomhle hnusném a proradném světě máme… i když si někdy myslím, že i to je pro mě moc,“ odfrkl si. „Hrdost, moc a život. Není žádná láska, ta vyprchá. Náklonnost? Přátelství? Naděje?“ zasmál se. „I nejlepší přítel tě zabije. Náklonnost zmizí a naděje? O tu tě snadno připraví. Moc je to, co ti pomůže. Ten, kdo má moc a sílu, přežije. Bez moci nemáš přátele, bez moci nemáš nic. Jsi nikdo, ničím… jen odpadem společnosti.“
Iris zavrtěl hlavou. ‚To si myslíš ty, protože jsi to tak prožil, ale není tomu tak vždy. Narazil jsi na špatné lidi, ale ne všichni jsou zlí.‘
„Vážně?“ odfrkl si Harry. „Tady, Irisi, je nenajdeš,“ rozhodil rukama.
‚To máš pravdu, tady ne, ale někde jinde, ve světě, ano.‘
„Jasně. A koho najdu? Nějakou naivní husu jako Tonksovou? Nějakýho nafoukanýho spratka jako Dudley? Všichni v mé bývalé škole. Všichni do jednoho se na mě vykašlali, všichni. Přes pět set dětí. K tomu započítej jejich rodiče, doktory, učitele a další. Pověz mi, kde bych měl hledat to světlo, o kterém mluvíš? Žádné není.“
Iris sklopil hlavičku. ‚Harry,‘ vzhlédl nakonec. ‚Dva takové lidi jsem znal. Ne přímo, ale z doslechu od otce. Občas jsem je navštívil a přesvědčil se o pravdivosti otcových slov.‘
„A? Kdo jím byl?“ odfrkl si a sklonil se nad polévkou.
‚Tví rodiče,‘ řekl jemně fénix.
Harry ztuhl uprostřed pohybu. „A? Jsou mrtví,“ dodal nakonec. „Neznal jsem je. Ani jednoho z nich.“
‚Ano, to máš pravdu,‘ pokýval hlavičkou Iris. ‚Ale chci, aby ses zamyslel nad tím, jaký jsi. Jsi zlý, podlý, vypočítavý a někdy i nelítostný, jako Alafnes. Nebo jsi jemný, laskavý, obětavý a mírný, jako tvoji rodiče?‘
Harry se na něj skepticky podíval a mávl rukou. „Kdybych byl jako rodiče, nebyl bych tady.“
‚Nebyl bys tu, kdyby nebylo nátlaku Alafnese.‘
„O co ti jde!“ vyštěkl Harry podrážděně.
‚O to, aby ses zamyslel.‘
Harry se na něj podíval, pak se otočil k jídlu a začal jíst. Fénixe si už nevšímal.
Druhý den si připravil několik pergamenů, brk a inkoust a vydal se na hodiny. Škola De Mortag byla škola pro černokněžníky. Byla trnem v oku všech bytsrozorů světa, ale ani jeden do dnešní doby nezjistil její polohu. Každý měsíc byla škola na jiném místě světa. Přenášela se z jednoho místa na druhé. Neměla řád a neměla pravidla. Sem mohli jít studovat jen ti, co splnili dvě podmínky. Uměli se přemisťovat a měli vzdělání.
Harryho učil soukromí učitel, než ho otec poslal sem. Učil se od svých pěti let a ukončil základní učivo už ve dvanácti. Teď už tři roky docházel na školu De Mortag a právě se jí chystal ukončit.
Na téhle škole se preferovalo samostudium. V hodinách se věci jen upřesňovali. Celkem tu bylo pět ročníků, ale pokud jste se na to cítili, mohli jste je dle libosti přeskakovat, i v průběhu roku… a toho Harry využíval. Harry měl nadání na lektvary, černou magii a přeměňování. Měl nadání taky na bílou magii a zvěromágství, ale to se tady neučilo. Také se zde učili temné obřady. Učili se, jak přinášet ty pravé oběti, kdy je černá magie nejsilnější. Také se učili všechno o temných stvořeních. Stejně jako o těch světlých. Učili se bojovat stejně. Učili se znát jednotlivá uspořdání zemí a učili se o bystrozorech a jejich taktikách.
Tahle škola byla jedna veliká provokace, ale svět na ni byl moc krátký.
Každý si sám určil, kdy už je dostatečně připraven jít ke zkouškám. Každý mohl uprostřed roku ukončit studium, přerušit… nebo jste se mohli jak vyhoupnout, tak klesnout o ročník.
Harry usedl do lavice a podíval se dolu na menší rovnou plochu, kde stál vždy profesor. Učebna měla šest řad po pěti lavicích, v určitých výškách. Harry seděl v koutě v té nejvyšší řadě. Měl tam klid a nemusel se s nikým dohadovat.
Díval se, jak se lavice plní. První ročníky byly přecpané různou smetánkou. Bohatí čitokrevní černokněžníci, kterých nebylo nijak málo, sem posílalo své děti. Buď to byla rodinná tradice, nebo se chtěli vyšplhat nahoru. Bylo totiž jasné, že pokud vystudujete školu De Mortag, byl jste automaticky hledaným zločincem a proto se do toho moc rodů nepouštělo. Harry byl kupříkladu jediný Angličan. Nikdo totiž nechtěl provokovat jeho dědu a Moodyho, kteří byli stále postrachem tohoto ostrovního království.
Navíc většina bystozorů tam byla považována za elitu. Mnoho černokněžníků tam dlouho nevydrželo a rychle putovali do Azkabanu, nejhoršího vězení na světě.
Harry se jen ušklíbl. Mozokmorové byli jeho největší noční můrou, ale už dávno se s tím naučil bojovat. Nebál se téměř ničeho. Smrti se vysmíval. Jeho život byl o ničem, ač si ho vážil a uctíval… nebál se jej nasadit pro nějaký úkol. Rád riskoval a rád si tím dokazoval, že na to má.
„Dobrý den, třído,“ vešel do učebny vysoký aristokrat. Byl to prý velmistr černé magie. Byl hledaný po celém světě, proto se odebral na De Mortag. Byl údajně tím, kdo připravil Moodyho o nohu, ale Harry tomu nevěřil. Tenhle vejtaha toho moc neuměl. Ve skutečnosti měl nižší hodnost, než mistr. Černou magii ještě zcela neovládl, ale už jí učil a nafukoval se. Největší legrace byla, že mu to většina věřila. Bylo jen málo těch, a mezi nimi byl i Harry, kteří prokoukli pravdu o tomto muži.
A teď zase stál před nimi a poukazoval se na svou důležitost a úžastnost. Jak jej Harry nesnášel, ale nemohl s tím nic a nijak dělat. Jen poklidně seděl a pozoroval ho. Kdyby nebyli hodiny povinné dávno by sem přestal chodit.
Ovšem bylo tu něco, co Harryho na profesorovi zajímalo. Tento muž totiž uměl trochu kombinovat kouzla. Šlo o spojení dvou či více kouzel a to neuměl hned tak někdo. Harry se tedy rozhodl po této hodině jej požádat, zda by mu neudělil nějaké lekce navíc… samosebou by Harry nezapomněl pořádně za lekce zaplatit.
Mladík poklidně seděl a podpíral si bradu rukou. Neposlouchal nic z toho, co muž říkal. Bylo to jedno. Jen seděl a přemýšlel nad tím, co mu řekl Iris. Jaký byl?
Práce černokněžníka jej skutečně bavila. Mohl si dělat co chtěl a nikdo, krom bystrozorů, na něj neukazoval prstem. Mohl oznámit, že vykradl desetkrát banku a během chvíle zbohatne, protože ostatní budou chtít vědět, jak to dokázal a jak to mohou dokázat oni. Mohl vyřvat kolem sebe, že zabil bystrozora a pokud se to dozví jen lidé z jeho oboru, neohrnou nad ním nos, nebo nebudou ho nenávidět. Naopak.
Černoknězníci, ti co byli tady, ti co měli nějakou úroveň, ti udržovali jasná pravidla. Pokud jste proti nim nešli, nešli oni proti vám. Nemusel z nich mít obavy, protože nikdo nepotřeboval, aby si udělal zbytečné nepřátele. Stačila věčná válka s bystrozory. Pak tu byla konkurence. Přežije vždy jen ten nejlepší.
Alafnes měl mnoho nepřátel, ale byli to převážně ti, které hloupě okradl nebo kteří mu záviděli. Ovšem ani oni proti němu nešli do plného útoku. Každý tah byl promyšlený… musel být, jinak by se mohlo stát, že by se to pak proti dotyčnému otočilo. Buď by proti němu povstali Alafnesovi lidé nebo jeho přátelé, kterých měl také pár. Byli to převážně obchodní partneři, kteří by se ovšem obchodu s Alafnesem neradi vzdali. A hlavně pak by nad nimi vysela hrozba, že by dotyčný mohl jít nakonec i proti nim, kvůli společným zájmům s Alafnesem.
Harry tedy nebyl v nebezpečí, když seděl v otevřené třídě mezi mnoha lidmi. Na pokoji sice musel být obezřetnější, ale upřímně, kdo by si nechal vzít tohle dobrodružství? Co by získal z toho, že by žil u Brumbála?
Musel se nad tím zamyslet. Nic. Byl by bezstarostný naivní blázen, bez moci a znalostí, odkázaný na pomoc jiných, tak jako je na tom většina čarodějů, kteří přicházeli na školu. Navíc tak mnozí žili. Čekali, až jim na pomoc přijde bystrozor, ale Harry už dávno vyrostl z toho, že by zastánce pořádku byl vždy a všude v čas. Tuhle představu ztratil už u Dursleyových.
Takže stranu světla jako takovou by asi skutečně nechtěl, ale chtěl i tu čistou stranu zla? Nad tím nemusel ani nijak přemítat. Odpověď byla ne. Proč by taky váhal? On nebyl jeden z těch, co zabíjeli pro pobavení. Kteří neznali zábavu v ničem jiném, než ve znásilnění ženy, či dlouhému mučení muže. On nezabíjel, neubližoval. Když musel zabít, tak to bylo vždy rychlé a s co nejmenší bolestí.
Alafnes mu to samosebou vyčinil. Chtěl z něj mít nelítostného a nejlepšího černokněžníka na světě, ale Harry, ač si myslel, že už by se mohl řadit mezi ty úspěšnější zloděje, nikdy nemohl tohoto postu dosáhnout. Nejúspěšnějšího možná, ale nelítostného nikdy.
Takže jaký nakonec je? Obdivoval svět černokněžníků. Uměl v něm žít lépe, než na ‚světle‘. Znal intriky, kličky, hazardní hry a časté potyčky. To byl jeho život, jinak žít ani neuměl a nechtěl. Neuměl sedět a dívat se. Neuměl být nečinný. A on věděl, že by ho nutili být nečinným. Taková strana světla prostě byla.
Jenže na druhou stranu… měl srdce. Chápal, že války nic nevyřeší, že nenávist není to nejlepší, a že zabití není vždy nejhorší trest… to věděl už jen ze své zkušenosti. Možná že byl krutý, když nechával žít. On sám mnohdy pomyslel na smrt, jako na osvobození od požadavků Alafnese. Od věčných příkazů, rozkazů, zklamaných pohledů. Chtěl mít klid od bolesti, kterou často pociťoval z jizvy na zádech i na čele. Jedna byla kouzelnického rázu od Voldemorta, druhá čistě mudlovského od strýce Vernona.
Chtěl smrt, aby našel lepší svět. Chtěl smrt, aby mohl zapomenout, aby přestal trpět. Takže, když nakonec někoho zabil, neprokázal milosrdenství?
Ať už odpověď byla jakákoli, nebylo třeba nad tím dumat… tohle nebylo nyní v jeho plánu. On se musel zamyslet nad sebou. Takže… je zlý nebo dobrý? Když se zamyslel, byl spíše ten zlý. Ovšem je zlý a zlý. On byl lepší, než většina těch tady. Nešlo mu o moc, jako takovou. Chtěl znalosti, chtěl vědět, protože byl prostě zvědavý. On se chtěl učit a dokázat všem, že není slabí, ale nechtěl se povyšovat. On chtěl moc, aby mohl pomáhal Alafnesovi… aby se mu mohl odvděčit za všechny ty roky, co se o něj černěkněžník staral.
A také tu byla ta záležitost s Teodorem. Bez znalostí mu taky nepomůže a to už byly tři důvody, proč být mocným. Alafnes, Teodor a jeho dávné sváry s Dudleym. No a pak tu byl ten holý fakt, že mocní zkrátka v tomhle světě přežijí a jemu se zrovna nechtělo umřít nějakou potupnou smrtí. Když smrt, tako aspoň nějakou důstojnou.
Když se nad tím tak zamýšlel, tak ani nevěděl, co chce. Chtěl žít, ale také chtěl smrt. Uznával život, uznával krásu bytí, ale zároveň se chtěl o tohle připravit. Nenáviděl svět a současně ho měl rád a obdivoval ho. Iris se ho mnohokrát ptal, co by zvolil, kdyby mohl. Život nebo smrt. Harry mu na to ale nikdy neodpověděl a nevěděl, zda vůbec někdy bude s odpovědí moci přijít stejně, jako nevěděl, zda někdy odpoví na otázku, jestli je spíše dobrý nebo spíše zlý. On vlastně nebyl ani jedno. A s touhle myšlenkou ukončil své mozkové trápení.
Pohodlněji se posadil a podíval se na muže, který vedl hodinu. Jako vždy mluvil o tom, co kde s tím daným kouzlem, které probírali, dokázal. Harry ho poslouchal, ale jeho slova nevnímal. Očima hleděl na schéma vlkodlaka a pozoroval jeho stavbu těla.
O vlkodlaky se dost zajímal. Fascinovali ho. Byli jako on. Taky měli dvě osobnosti, jako on. Jedna byla dobrá, druhá zlá. Jedna lidská, druhá vlčí.
Mladík neznal žádného vlkodlaka a nijak mu to nevadilo. Přesto nepopíral, že by rád poznal aspoň jednoho. Jen čistě z toho důvodu, že byl zvědavý. Zajímalo ho, jak se cítí před, při a po přeměně. Nechtěl se jím stát, to ne, tak šílený nebyl, ale jeho zvědavost jej opět překonávala.
Často teď slýchával o Šedohřbetovi. Byl to nelítostný zabiják. Zabíjel a jedl lidi, i když nebyl úplněk. Zcela se pohroužil do své zlé části, až lidská v něm nadobro odumřela, už navždy. Harry však měl podezření, že v tom spíše má prsty Voldemort, než že by si to vlkodlak sám zvolil. Ovšem jestli byla jeho domněnka správná, nevěděl.
Často o tomhle spekuloval s Irisem. Ovšem ani fénix nevěděl vše a na tohle odpověď neznal. Místo toho raději rýpal do Harryho, aby jej přinutil zamýšlet se nad svým životem. Chtěl, aby Harry našel svou cestu, kterou by se chtěl on sám dát.
Jenže Harrymu to takhle vyhovovalo. Nemusel nic a mohl všechno. Alafnes mu pomáhal, on pomáhal jemu. Žádná láska ani cit, jen pomoc. Navíc se Harry do této doby necítil, že by se dokázal postavit na vlastní nohy. Ovšem teď, když končil na De Mortag, věděl, že už dokáže jít po svých bez pomoci ostatních.
Začal přemýšlet, jak by si uspořádal život sám, kde by chtěl bydlet, jaké obchody by vedl a hlavně s kým. Jeho otec obchodoval s artefakty. On však přemýšlel, co a s čím. Artefakty by byly dobré, ale on chtěl víc. Nejednou ho napadlo, že by mohl zaučovat. Znalosti na to měl a byl poměrně chytrý a přizpůsobivý, tak proč by nemohl?
A pak se zamýšlel, kam by šel. Švýcarsko i Francii zavrhl. Tam žil a vládl jeho otec a on mu nechtěl překážet. Napadl ho pochopitelně Egypt. Velice ho tahle země lákala. Vláda se tam o nic nestarala a hlavně pak tam měli nejstarší zkazky o čarodějích.
Pak ho také zajímala Brazílie. Amazonské kmeny měli mnoho spisů o jedech a protijedech. I ty by rád získal a uměl je. No a samozřejmě tu pak byly kmeny Aztéků a jejich poznatky, které mělo v držení Peru.
Jenže tyhle země přicházeli v úvahu jen co se týče kouzel, lektvarů a artefaktů. Pak se ještě dalo obchodovat s kouzelnými tvory. A k tomu bylo ideální Rumunsko, pak Austrálie a nakonec Sahara.
No a Harry si musel zvolit, co bude dělat dál. Kouzla, lektvary, artefakty nebo kouzelní tvorové. Čtyři odvětví, ve kterých se mohl prosadit. Jenže on se nemohl rozhodnout.
Nakonec… mohl přeci obchodovat se vším. Sice to bude zvláštní, zdlouhavé a možná nepraktické, ale mohl by a možná by to mělo i větší ohlas, než kdyby se zaměřil na jedno odvětví.
Chvíli nad tím uvažoval a převaloval tuhle myšlenku v hlavě. Přemýšlel, co a jak by musel udělat a jak dlouho by to asi tak trvalo, ale nakonec došel k závěru, že by to tak mohl udělat.
Z přemýšlení ho vytrhl až vytrvalý zvonek, který zakončoval hodinu.
Harry s naprostým klidem vstal, protlačil se mezi zamlklými černokněžníky, kteří na sebe nedůvěřivě zírali a vydal se za profesorem.
„Mistře,“ houkl Harry na vzdalující se záda vysokého blondýna, který byl jeho profesorem. Muž se otočil a zvědavě se zadíval na mladého čaroděje.
„Něco jste nepochopil de Bringsi? To se vám nepodobá,“ poznamenal vesele. „Nemluvě o tom, že zítra máte první zkoušku a to právě z mého oboru.“
„Ano, vím,“ kývl poklidně. „Ale spíše jsem vás přišel o něco požádat. Jde spíše o takový… obchod.“
„Obchod, říkáte?“ nadhodil pobaveně. „Chcete mě snad okrást, jako to dělá váš otec?“ nadhodil posměšně.
„Ne,“ zamručel klidně. „Můj otec má divné… metody,“ prohlásil zamyšleně. „Ale o tom jsem diskutovat nechtěl. Nemám v úmyslu vás okrást, spíše okrást sebe. Nabízím vám dvacet tisíc, když mi řeknete, jaký je princip kombinování kouzel.“
Muž se na něj zvědavě podíval. Dvacet tisíc nebyla žádná malá částka, nad kterou by se dalo mávnout rukou. Ovšem kombinování kouzel byla velice stará a velice dobrá metoda obrany, a čim více lidí to umělo, tím bylo větší nebezpečí, že na jednoho takového při souboji narazí.
„Pochopitelně pak proti vám nepozvednu hůlku, pokud proti mně opravdu nepůjdete a nebudeme stát na opačných stranách zájmů,“ poznamenal Harry ledabyle. „A pokud se mi to povede, tak vám přidám dalších třicet tisíc.“
Profesor přešlápl. Jen hlupák by řekl ne. „Dobrá, pojďte ke mně do kabinetu de Bringsi. Uvidíme, jak vám tahle dovednost půjde,“ prohlásil muž. „A také můžeme sepsat magickou smlouvu.“
Harry se ušklíbl. „Samozřejmě,“ prohlásil.
Magická smlouva byla jistota toho, že obchod bude dodržen ve všech bodech. Ten, kdo by jí nedodržel, umíral by dlouho a velice bolestivě.
Harry procházel podivnou budovou. Jednou vypadala jako hrad, jednou jako vila, jindy zase byla jen obyčejným panelovým mudlovským domem. Dnes vypadala jako hrad. Všude byly obrazy, které se mezi sebou vybavovali a přemisťovali se. Kolem dokola byly vystavené zbraně a brnění.
Harry se podíval dolu na hermelínový koberec, který dostával pěkně zabrat od špinavých bot obyvatelů této školy.
Profesor přešel kolem jedné louče a zahnul k velikým portálovým dveřím. Dveře byly z masivního dubového dřeva, nijak zdobené. Ovšem portál měl na sobě nápis jazykem temných elfů, který Harry neovládal.
Jen hleděl na symboly, které na portálu byly a přemýšlel, co je tam napsáno.
„Pojďte dál, de Bringsi,“ přidržel mu dveře muž a Harry vešel.
Ocitl se v malé místnosti, která byla zdobena stejně, jako chodby. Všude byli zobrazeny různé zbraně. Harryho nejvíce upoutal zdobený meč, který visel nad oknem.
Okno zobrazovalo neurčitou krajinu, která venku byla zcela jiná, což bylo také kouzlo tohoto místa.
Kabinet byl přeplněný různými předměty. Harry poznal i několik rozebraných detektorů, které na tomhle místě nemohli ani být zapnuty, protože by to znamenalo jejich devastaci.
Byla zde malinká knihovnička, kde bylo odhadem třicet knih. O kus dál byla vitrínka s několik odznaky, ale Harry pochyboval, že jsou pravé a legálně získané.
„Takže?“ nadhodil profesor a vytáhl pergamen a brk. Vedle něj s objevil magický pergamen, na který se smlouva sepsala. „Já vás naučím kombinovaná kouzla a vy na mě nikdy nezaútočíte a dáte mi padesát tisíc,“ poznamenal.
Dobrý pokus, ušklíbl se Harry v duchu. „Ne,“ řekl rázně. „Nezaútočím na vás touhle dovedností, pokud se mi nebudete plést pod nohy, nebudete stát proti mému názoru a pokud na mě nezaútočíte první,“ řekl vážně. „Dám vám dvacet tisíc za vysvětlení a třicet, pokud to zvládnu,“ poznamenal. Profesor se tvářil nabručeně a nesouhlasně, ale tyhle požadavky se už objevili na smlouvě a on to nemohl přepsat.
„Dobrá,“ zamyslel se a podepsal.
Harry smlouvu ještě třikrát přečetl a zkontroloval, než také připojil svůj podpis. Smlouva okamžitě vzplála a shořela, aby se objevili dvě kopie, které si majitelé rozebrali.
„Takže kombinovaná kouzla jsou velice složitá. Musíš znát přesnou podstatu kouzel, jejich přibližný původ a styl jakým vznikli a proč. Kupříkladu nejlépe spojíš kouzla, která mají podobný základ, podobnou stavbu nebo mají podobný počátek. Kupříkladu štít protego spojíš se stítem Argelo, protože odráží stejná kouzla o stejné úrovni. Ač je jeden štít jistější než druhý a mají zcela jinou historii a styl vzniku.“
Harry se zamyslel a kývl hlavou. „A co když budu chtít štít o vícero využití. Kupříkladu Protego a potřebuji i něco co odrazí i kouzlo o vyšší úrovni, než tohle zvládne.“
„Pak musíš najít štít, který má nějakou společnou vlastnost. Kupříkladu štít Astera, tak ten odrazí i vysokou černou magii. Vytvořil ho stejný kouzelník, jako protego, proto jde spojit.“
„Hmm… takže to znamená hodiny studia a příprav. Jaké jsou podmínky pro kombinaci? A jak se to udělá?“ zajímal se dál Harry.
Zamyslel se a pak se na něj vážně podíval. „Není to jednoduché, opravdu není. Je to snad to nejtěžší, co na světě je. Ani zvěromagie není tak těžká.“
Harry se na něj dlouho díval. On byl zvěromág. Měnil se do sokola, proto už taky nepotřeboval brýle. Ale sám věděl, jak těžké to bylo a jak dlouho to trvalo.
„Musíš najít ten spojovací článek. Když jsou kouzla stejného původu, musíš se soustředit a spojit je už v hůlce. Uděláš to plným soustředěním a odhodláním. Většinou se kouzla o stejném původu nekombinují,“ zamyslel se profesor. „Je to totiž úplně nejtěžší a neumí to jen tak někdo. Pak jsou tu kouzla o stejné intenzitě. To je druhý nejtěžší. Musíš se zaměřit na sílu vydání a musíš donutit své tělo, aby vydalo energii jen pro jedno kouzlo tak, abys ty kouzla vytvořil dvě. To dosáhneš meditacemi a poznáním sama sebe. Pak jsou to kouzla o stejných vlastnostech, ta se kombinují nejčastěji. Tam nepotřebuješ nijak moc soustředění, jen je musíš vyslat v rychlém sledu. U toho je zapotřebí rychlost a odhad. To je o tréninku a o odhodlání. Někdo toho nikdy nedosáhne. Ovšem tahle možnost kombinace jen zlepší výsledek a znásobí ho. Nikdy ale nepozměníš vlastnosti tak, jako u dvou předešlých.“
Harry zamyšleně pokýval hlavou. „Dají se kombinovat rituály a runová znaková kouzla?“
Profesor se hluboce zamyslel. „Rituály nikdy nespojíš, ale znaky ano. Ovšem je to snad to nejhorší. Znaky musíš nějak upravit a přizpůsobit. Ovšem jak to nevím a pokud vím, tahle znalost zemřela s posledním nositelem před dvě stě lety.“
Harry kývl. „A živlová kouzla?“
„To bys byl hlupák, kdybys to zkusil,“ odfrkl si. „Oheň s vodou se okamžitě vyruší a nikdy se nepojí. Vítr oheň taky nejde. Země oheň opět nejdou do sebe a energii k ohni bych taky nedával, ještě by ti to bouchlo. Země a vítr se rychle vymyká kontrole. Voda a země jde jen v hodně malé úrovni a intenzitě, takže je to k ničemu. Jediné, co jde kombinovat, je voda a vítr nebo vítr a energie. Ale tím vyvoláš jen bouřku, vodní tornádo nebo přeháňku a i tak to nemusíš zvládnout a může se to otočit proti tobě.“
„A jak toho dosáhnu?“ zajímal se.
Muž opět umlkl a uspořádával si myšlenky.
„Když vytváříš živelné kouzlo, spojuješ se trochu s přírodou. Místo toho, abys podrobil své vůli jeden živel, musíš podrobit dva najednou a přikázat jim, aby se spojili. Ale musíš jim nařídit PŘESNĚ co musí dělat, protože když vynecháš třeba jen malou věc, může tě to stát život.“
„Hmm… dobře. Je to vše, co mi můžete k tomu říci?“
„Není co by se k tomu řeklo víc. Teď už je to na tobě,“ zabručel.
„Fajn, dám vám padesát. Nevím, jestli se mi to povede, ale to je jedno. Třeba budu potřebovat ještě něco a nerad bych si vás proti sobě poštval,“ uchechtl se. „Peníze vám dám zítra.“
Muž kývl a ušklíbl se. „Je radost s tebou obchodovat mladíku.“
Harry se ušklíbl. „Mám dobrou náladu. Takže je to jen výjimka.“
„V tom případě jsem rád, že jsem narazil na tak dobrý den, sbohem.“
Harry se ušklíbl a odešel. Kdyby ten chlap věděl, jakou mu dal do ruky zbraň, asi by toho litoval. Harry už dávno zkoušel podobit své vůli dva a více živlů, ale nikdy nevěděl, jak je pak spojit. Teď už věděl, kde udělal chybu. Vždy řekl, aby se spojili a skončil. Už nic víc neupřesnil… a taky nevěděl co a jak může nebo nemůže kombinovat. Doufal, že by se mu povedlo ohnivé tornádo, ale jak teď zjistil, nejde to, takže se rozhodl, že se bude držet toho, co mu profesor řekl.
‚Kde jsi byl tak dlouho?‘ nadhodil Iris, když se Harry vrátil do svého pokoje.
„Zajímal jsem se o jedno odvětví magie.“
‚Jaké?‘ zajímal se fénix zvědavě. Vždycky ho bavilo Harryho pozorovat. Byl nenasitný a nechtěl se nechat zastavit, jakmile přišlo na znalosti. Musel vědět všechno a nejlépe, kdyby to věděl hned teď. A když odpověď nedostal, byl oheň na střeše.
„Kombinace.“
‚Aha,‘ řekl pobaveně fénix. ‚Takže jsi už konečně na tohle přišel?‘
„Přišel jsme na způsob, ale ještě musím hodně studovat, než se mi to povede.“
‚Samozřejmě. A co bude s tím bojovníkem? Včera jsme na něj zapomněli,‘ připomněl mu Iris a zvědavě se na něj podíval.
„Pustím ho, jen se podívám na datum a čas zkoušek a jdu na to,“ ušklíbl se Harry a vydal se do pokoje, kde si převzal ze stolku pergamen se zkouškami. Zítra ho čekala černá magie, přeměňování a strategie. Další den pak historie, lektvary a kouzelní tvorové. Jako poslední ho čekala historie magie a magických předmětů, jazyky (jazyk lesního lidu, jazyk jezerních a mořských lidí, temný jazyk, který využívali upíři, jazyk démonů, který se používal při obřadech černé magie a jazyk harpyjí) a runová magie. S úšklebkem se vydal zpět do pokoje a podíval se na Irise.
„Jdeme na to?“ nadhodil a povytáhl obočí.
Fénix souhlasně zazpíval a díval se, jak mladík bere do ruky madailon a jde do rituální místnosti.
Byla to ponurá místnost bez oken. Na zemi byl nakreslený krví pentagram. Harry přesně roprostřed položil medailon a zadíval se na fénixe. Ten se držel dál. Nesnášel tenhle druh černé magie, protože se k němu využívala krev a někdy i oběť.
Harry nikdy nezkoušel nic, kde by někoho obětoval. Přesto ve škole to dělali mnohokrát. On se toho však neúčastnil. Uměl to, ale nezkoušel to.
Teď tedy začal odříkávat jazykem démonů dlouhý monolog a upřeně se díval na pět cípů hvězdy. Každý cíp nesl jiný znak. Největší cíp a nejhlavnější nesl démonský znak pro moc. Vyšší zleva nesl znak pro život, který byl propletený se znakem smrti a druhý menší nesl znak lsti. Zprava pak na významnější pozici byl chtíč a dole pak znak pro hrdost.
Harry rozpřáhl ruce a jeho hlas, který jakoby vycházel přímo z nitra jeho zlé části, nabíral na síle. Fénix se zachvěl. Nesnášel ten hluboký hlas, který jakoby prahl po krvi. Který neznal slitování s ničím a nikým. Iris věděl, že takovýhle hlas Harry někdy použil na zastrašení, když nechtěl zabíjet a dotyčný téměř vždy utekl. Jen pár hlupáků se mu roztřeseně připletlo do cesty, ale po chvilce se vzdali taky. Ještě se nesetkal s nikým, kdo by nad ním vyhrál… ne teď, ne v tomhle období jeho života, když už byl takhle zkušený a takhle silný.
Harry si však svého pomocníka nevšímal. Jeho zajímalo něco jiného. Jeho zajímal jen obřad a správné znění jeho slov. Nevěděl, že jeho oči se ze zářivých smaragdů změnily na temný obsidián až na absolutní zářivou a všeobjímající temnotu. Když mu z očí vyšlehly malé blesky jeho právě nespoutané a vyburcované magie, byl Harry téměř na konci.
Pentagram začal rudě zářit. Nad obrazcem se zjevili černo rudé plameny, které potřebovali krev.
Harry stále za odříkání sáhl po dýce se zlatou čepelí, kterou měl vždy položenou na římse u obrazce pentagramu a řízl se do dlaně. Napřáhl pořezanou ruku nad plamen a nechal skapat několik kapek krve.
Plamen vyšlehl až ke stropu a zasáhl jeho ruku, která se zázrakem uzdravila. Nakonec oheň uhasl a zhasli doposud hořící louče. Harry nic neviděl. Byl navíc také vyčerpaný, protože obřad vyžadoval hodně sil a ty mu nyní chyběli. Čekal, zda se mu to povedlo, nebo zda selhal. Když bylo ticho celou minutu, zklamaně si povzdechl.
„Co chceš… čaroději?“ objevila se před ním zářivá postava muže.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Chybička :)

(Quesa, 22. 8. 2012 13:56)

Nádherná kapitolka...jsem ráda, že budeš pokračovat :) A musím se přiznat, že jsem už málem zapomněla, o čem tahle povídka byla :D
Každopádně tam máš jednu chybičku...Harryho hůlka nemůže být dlouhá 30 stop (1 stopa = 30,48 cm), ale spíš 30 palců (1 palec = 2,54) :D

Re: Chybička :)

(Quesa, 22. 8. 2012 13:58)

Chci říct, ne 15 stop, ale 15 palců :D

hura

(Zulík, 20. 8. 2012 19:05)

Ten najkraší darček k narodeninám.

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA