Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prolog (PB)

19. 8. 2016

Prolog

 

Jak to všechno začalo


 

 

Harry ležel na posteli a díval se na strop. Byl zmatený. Co to mělo být? Nikdy se mu takovýhle sen nezdál. Nikdy a to už měl hodně neobyčejných snů. Sen o Voldemortovi se mu zdál mnohokrát. Zdál se mu i sen o smrti jeho přátel, ale nikdy ne takovýhle. Bylo to varování? Bylo to… ať to bylo cokoli, nic dobrého to nebylo. Harrymu se do očí natlačily slzy, když si vzpomněl na konec jeho snu. Jenže slzy neskanuly. Něco jim bránilo. To něco bylo Harryho odhodlání. Už nechtěl propadnout té hloupé beznaději. Najednou si připadal hloupě. Jen tu leží, utápí se v bolesti, ale má na ní právo? Támhle někde umírají lidé, někde tam Voldemort vraždí a on? Jen tu sedí na zadku a skučí kvůli jednomu životu. Jen jednomu… a to se blíží válka, která si životů vyžádá mnohem víc.

 

 

Píp… Píp…

 

Harry se podíval na pípající budík a zaklapl ho. Byli tři hodiny ráno. V tolik se chtěl původně vzbudit, jen si už moc nepamatoval proč.

 

„Pottere!“ ozval se výkřik a zatřískání na dveře. „Okamžitě vstávej,“ zavrčel hlas tety Petunie, která se zdála být ranním stáváním podrážděná.

 

Harrymu najednou svitlo. Jistě. Dneska se přeci jede do Francouzské riviéry. Pojednou až do Nice a pak možná do Monaka. To se ještě uvidí. Každopádně cesta je dlouhá a oni tam musí být velice brzy. S poznatkem, že stejně by už nespal, se zvedl a vydal se do kuchyně, kde měl připravit velmi brzkou snídani a také nějakou svačinu na cestu. Všechny věci si vyndal z lednice a s naprostým klidem a pustil do smažení vajíček a voňavé anglické slaniny. Vůně jídla přivábila Harryho tučného bratrance, který svým velkým nosem nasával vzduch v neutuchajícím očekávání dobrého jídla. Harry si ničeho nevšímal. Bylo to tak nejlepší. Nikdo mu tak nemohl vyčinit, že se na přípravu jídla nesoustředí. Díky tomu mu unikl příchod jeho strýce a i jeho ‚milované‘ tety. Rodinka spokojeně seděla a pozorovala ho, jak ty velké hody pokládá na stůl. On sám si vzal jeden okoralý chleba a tu nejpřipálenější část vajíček a slaniny.

 

„Pojedeme hodně dlouho, Dudleyíčku,“ zavrkala Petunie na svého syna. Harrymu díky tomu zacukaly koutky úst. „Měl by sis vzít tu krásnou knížečku od tetičky.“

 

Harry se kousl do jazyka, aby se nerozesmál. Teta Marge dala Dudleymu krásnou knihu dějepisu. Byla skutečně objemná a užitečná, ale Dudley o ní nechtěl ani slyšet. Znechucený obličej byl jasným důkazem toho, že ta kniha zůstává tady. Mladý Potter se podíval na hodiny. Bylo půl a tak se rychle vydal nahoru. Musel si ještě zabalit pár věcí. Věděl, že učebnice, hábity, koště a další věci spojené s jeho pravým světem, po celou dobu neuvidí.

 

Pohlédl na klec s Hedvikou a povzdechl si. V očích měl smutek. Hedviku poslal již před týdnem s dopisem pro Řád, kde jim oznamoval, že se vydává s příbuznými do Francie. Žádal je, aby se tu někdo stavil pro jeho věci, a aby mu poslali nějaké informace ohledně věcí kolem Francie… tedy spíše Hermionu žádal. Jenže Hedvika se nevrátila s dopisem od jeho kamarádky a nikdo se neobjevil. Harry měl jistou obavu, že se jeho dlouhodobá ptačí kamarádka již nikdy ze své cesty nevrátí. Jediné jeho štěstí bylo, že dopis byl zašifrovaný a jediný, kdo to mohl pochopit, byla Hermiona. Ale to bylo momentálně to poslední, co ho z toho celého zajímalo, i když si v koutku duše uvědomoval, že kdyby to napsal jinak, jistě by měl v patách smrtijedy.

 

Další zabušení na dveře mu oznámil čas odjezdu. Popadl svůj kufr a odtáhl ho dolu do haly k ostatním. Zatímco kufry jeho příbuzných skládal do auta, jeho strýc mu kontroloval věci. Harry děkoval své prozíravosti, že se nepokusil něco propašovat, protože jeho strýc nenechal na pokoji jedinou ponožku.

 

Když všechno pracně uschoval, vyslechl si ještě jednu výhružku a varování. Zákaz kouzel. Jasně, v tom problém neviděl… pokud… Jistě, to pokud tam být muselo, jeho příbuzní už přeci věděli, že se Voldemort vrátil, ale ani jeden nechápal, co to znamená. Harry však ano. Jeho hůlka byla pečlivě schovaná v jeho zadní kapse. A i když riskoval ztráty půlky zadku, nemohl jinak. Kdyby si toho Vernon všiml, byla by z toho pořádná polízanice.

 

Když byly poslední věci zařízeny, vyrazilo se. Dudley dospával noc, za což byl Harry nesmírně vděčný. Kdyby byl vzhůru, jistě by se stal terčem jeho posměchu, nebo jeho nudy. Byla otázka, co by bylo horší. Posměch, kdy to musel snášet a nesměl se bránit, nebo se nechat sem tam praštit? Podle něj to vyšlo nastejno. Bolelo oboje. Harry ucítil pohled a zvedl oči, aby se v zrcátku setkal s pohledem jeho tety, která si ho znechuceně prohlížela. Chlapec se jí ani nedivil. Měl delší mastné vlasy, které mu nyní zplihle ležely podél hlavy, jen sem tam se neposedně vlnily. Jeho oči byly mrtvolně pohaslé a kruhy pod nimi jen zdůrazňovaly jeho duševní vyčerpání. Povislé koutky úst a nečištěné zuby to vše jen podtrhovaly. Byl vyhublý a zanedbaný. V duchu si vynadal. Kdyby ho teď viděl Sirius, asi by se leknul, zděsil a pak by byl zklamaný jeho chováním. Zastyděl se. Proč si jen tohle neuvědomil dřív? Proč jen byl tak pitomý?

 

Pak mu ale hlava klesla a on usnul. Probudilo ho až jemné houpání. Zmateně se probudil a pohlédl na místě kolem. Nikdo v autě nebyl. Jeho pohled se stočil ven a usmál se. Byli na lodi. Vystoupil a zašel se podívat na širé moře. Ještě bylo moc brzy, aby slunce vyšlo, ale už teď se těšil, až jej uvidí vycházet.

 

Opřel se o zábradlí a pozoroval jemné vlnky tmavé hladiny slané vody. Nikdy jej neviděl. Příbuzný ho k vodě nikdy nebrali. Kdyby neměli povinné kurzy na mudlovské škole, nikdy by plavat neuměl. Teprve v Bradavicích se mohl zdokonalit. Pousmál se. Bradavice. Jeho světlo v temnotách. Nikde nebyl ta šťastný jako tam. Měl tam přátele a pak tam měl svého rádce, profesora Brumbála. Hodně pro něj ten muž znamenal. Pomáhal mu a vedl ho… jenže poslední dobou měl dojem, že je jen jejich zbraní. Ničím jiným. Možná ho Brumbál měl rád, ale… bál se to dát najevo? Nechtěl si jej pustit k tělu? Ať byl důvod jakýkoli, Brumbál se k němu choval lépe, než jako ke studentovi, ale hůře, než jako k nějakému příbuznému. Když ho potřeboval, byl Harry dobrý.

 

Teď si však Harry na něco vzpomněl a zamračil se. V tom snu byl Moody jeho děda a Brumbál byl přeci jeho prastrýc. Ušklíbl se. Nad čím to přemýšlí? Byl to jen sen. Sice neobyčejný ale stále jen sen, ne?

 

Všiml si, že se většina lidí začíná vracet do auta a tak se podle nich zařídil. Vlezl si do auta svých příbuzných a opřel si hlavu o chladivé sklo auta. Za chvíli se k němu připojil jeho strýc, který si něco pro sebe bručel. Až úplně ke konci plavby se objevila znepokojená teta Petunie a celý, ještě stále zelený, Dudley, který trpěl mořskou nemocí. Harryho to pobavilo, ale raději si nechal své poznámky pro sebe.

 

Když loď zakotvila, vyrazili na další část cesty. Jeli poměrně dlouho. Harry z vozu pozoroval krásný východ slunce, který okolí zbarvoval do zlatavě červené. Byl to krásný pohled. Harry se kochal tím, co viděl a uvědomil si, že on je malý pán v mnoha věcech. On nemůže za smrt těch lidí. Jak taky? Jak mohl vědět, že tam Sirius nebude? Byla vina Řádu, že neměli ve škole žádného informátora, krom Snapea, kterému, jak VŠICHNI věděli, nevěří. Byla Brumbálova chyba, že ho nevaroval… za smrt jeho kmotra mohl Voldemort. To on ho tam vlákal. Mohla za to Bellatrix. To ona jej prohodila obloukem smrti. On byl v tomhle až ten poslední.

 

Uvědomoval si, že život je složitější. Že není jen o černém a bílém. Že jednu událost nezavinila jedna osoba či jedna chyba. Někdy je zkrátka nutné hledat i třeba hluboko v minulosti. A někdy je nutné… uvědomil si překvapeně… věřit, i když máme pocit, že děláme chybu. Jeho chyba nebyla ta, že šel na ministerstvo, ale že Snapeovi nevěřil. Že zapomněl, že on je člen Řádu. To byla jeho největší chyba a jeho největší podíl na té smutné události. Zamyslel se. Kdy však přišel na tohle? Kdy na Snapea změnil názor? Kdy se to stalo a proč? Možná ten sen všechno změnil. Nebo zkrátka taky dospěl. Smrt někoho blízkého nás prý nějak změní… že by tohle byla ta změna?

 

Dudley se začínal nudit, proto také dostal herdu do zad, která jej přivedla hned do přítomnosti. Jak se mladý Potter ujistil, bylo jeho bratranci již dobře. S povzdechem, že to bude dlouhá cesta, a že jeho bratranec pravděpodobně po té hoře videoher, co má v batůžku, nesáhne, se podíval z okna. Slunce již ozařovalo svým mdlým ranním světlem krajinu. Pozoroval ty pole, louky, lesy, vesničky i města. Bylo toho tolik. Harry se usmíval. Nikdy tak daleko od domova nebyl. Nikdy jej nikdo do zahraničí nevzal a teď byl tady. Další herdu do zad ohodnotil jen protočením očí. Sice to bolelo, ale zažil už horší a věděl, že když to bude ignorovat, Dudley ho nechá.

 

Projížděli nějakou vesničkou. Byla směsicí starých a novodobých staveb. Právě zastavili před přechodem, kvůli semaforu.

 

Harry zvědavě naklonil hlavou a mírně se podivil. Ta stará žena na přechodu. Ta s těmi černými vlasy se stříbrnými nitkami stočených do pevného drdolu. Tak právě ta měla nádherné, jasně smaragdové oči, kterými si Harryho šokovaně měřila. Pak se její oči zalily slzami, až si musela ústa zakrýt rukou.

 

Rozjeli se, ale žena auto nespouštěla z očí.

 

Harry se podmračil. Co byla zač?

 

Do Nice dojeli až kolem osmé ráno. Což bylo přesně v tolik, v kolik měli, kvůli pronajaté chatce. Majitel potřeboval narychlo odjed a musel předat klíč v takto brzké hodině.

 

Dudley ještě brblal, když odemykali pokoj. Byl to obrovský dům. Zde měli zůstat několik dní a pak se měli odebrat na nějaký hotel. Byli zde hlavně kvůli Vernonovi, který si chtěl projít Monako. V Monaku byly různé podniky, které muže zajímali. Petunie ovšem odmítla bydlet v hotelu v tom městském státě. Harry nevěděl proč a asi to nevěděli ani ostatní. Každopádně v okolí se jim nelíbil ani jeden hotel a ten, co se jim opravdu moc líbil, byl až dvě hodiny daleko.

 

Nakonec se dohodlo, že přežijí v chatc, než se pojede do zvoleného hotelu.

 

„Vybal!“ vyštěkl na něj Vernon a vešel do moderně zařízené budovy. Chtěl si to tam prohlédnout, kdyby bylo něco v nepořádku, aby si mohl stěžovat.

 

Harry se s povzdechem chopil jednoho zavazadla.

 

„Pomohu ti,“ ozval se za ním laskavý, jemný hlas. Harryho ten hlas zahřál a rozechvěl. Ani nevěděl proč. Když se však otočil, nevěřil tomu, co vidí. Za ním stála TA žena. Její jasně smaragdové oči se na něj něžně a hřejivě dívaly. Mohl by se do nich dívat celý den.

 

„Já to zvládnu,“ zašeptal tiše, jakoby se bál, že jí vyděsí nebo znechutí a ona odejde. „Jsem zvyklý.“

 

Zamračila se, až to Harryho vyděsilo. Ale jak se zdálo, nezlobila na něj. Rozhlédla se a pak vytáhla hůlku. Harry vyděšeně couvl, protože tohle nečekal. A pak žena mávla hůlkou a všechny kufry byly najednou tak lehoučké jako pírko. Harry uchopil kufr a málem se svalil, jak nečekal tu novou váhu.

 

„Dě-děkuji,“ zamumlal.

 

„Rádo se stalo, broučku,“ zašeptala a nešťastně se na něj podívala.

 

„Kdo… kdo jste?“ dostal ze sebe.

 

„Jsem… já jsem…“

 

Harry ztuhl. Co se to děje. Kde se tu vzal ten šum. Nejprve to byl šum moře, ale tohle bylo něco jiného. Krabatil čelo.

 

„Harry!“ vydechla žena. Podívala se do jeho vyděšených očí.

 

‚Co se to děje? Co se to děje mému vnoučkovi?‘ ‚Kde je ta lednice?‘ ‚Kterou hru si mám zahrát?‘ ‚Kde je ten spratek? Je k ničemu stejně, jako jemu podobní…‘

 

Harry klesl pod sílou těch myšlenek na jedno koleno. Hlasy sílily, byly hlasitější a bylo… bylo jich víc. Nerozuměl jim, mluvili francouzsky.

 

„Te… telepatie,“ dostal ze sebe a jeho oči se naplnily bolestí. Padl na všechny čtyři. Necítil ruce, které ho prudce zvedly. Neslyšel ženu, která mu něco šeptala… a pak byla jen naprostá tma.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

HURÁ! :-)

(Cassia, 20. 8. 2016 13:17)

Jeeje! Prerobená verzia prázdnin? Som nadšená ako slon na gumičke! A hlavne zvedavá, čo z toho vlastne bude. Uf, idem čítať ďalej ,kým neprečítam všetko nové, sa od stola ani nehnem:-). Ďakujem Zazo.

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA