Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. kapitola (BP)

29. 8. 2016

9.kapitola

 

Ilona


 

Spokojeně zamručel a nechal se dál rozmazlovat.

 

„Ještě kousek do… ano, přesně tam,“ dostl ze sebe blaženě.

 

PRÁSK.

 

Harry se tak lekl, že sebou prudce škubl. Přetočil hlavu a zpoza postele se podíval na svou snoubenku, která danou situaci hodnostila rozzuřeným pohledem.

 

„Snoubenče,“ sykla.

 

„Ariven,“ poznamenal jen a dál se nechal masírovat krásnou služebnou, která tu byla jen a jen pro něj.

 

„Vypadni,“ sykla na služebnou a ta raději vyklidila pole.

 

Harry si povzdechl. „Má drahá. Mám ztuhlé svaly. Je to po pěti dnech, co jsem si něco takového dovolil. Víš že učit se jezdit na koni není pohodlné… tak mi aspoň dopřej…“

 

„Žádnou cizí ženu ve své posteli nestrpím!“ zavrčela.

 

„Byla to jen masáž a co se mě týče, tak neprahnu po jiné,“ poznamenal pobaveně a v očích mu zajiskřilo. „Nemusíš žárlit.“

 

„Nežárlim,“ křikla. „Nesnášim ale, když postel smrdí po nějaké couře.“

 

Harry jen povytáhl obočí a přetočil se na záda. Opřel si hlavu o čelo postele a dlouze se na ní zahleděl. „Žárlíš.“

 

„NEŽÁRLIM.“

 

„Když myslíš,“ pokrčil rameny.

 

Uraženě pohodila vlasy a Harry zbystřil. Ta potvora už věděla, co ho přiměje jí pozorně sledovat. Harry si nemohl pomoct, ale její vlasy byly s jejím obličejem… nemohl zkrátka odolat.

 

Ariven se na něj koketně usmála a přešla k posteli. Obkročmo se na něj posadila a přišpendlila ho k posteli. Políbila ho na rty.

 

„Tak co potřebuješ tentokrát?“ nadhodil Harry s mírně zakalenýma očima.

 

„Proč myslíš, že něco potřebuju?“ zazubila se a zaútočila na jeho krk.

 

Zasykal potěšením. „Vždycky… když,“ lapal po dechu, jelikož její ruce se rozeběhly do všech míst. „Mě takhle… hmmm… svádíššš… ně-něco… chceššš.“

 

„No tak jo,“ poznamenala a narovnala se. „Chtěla bych vlastního koně.“

 

Harry, který se snažil uklidnit, se snažil žádost pochopit. „Koně,“ vydechl a zavřel oči. „Hmmm… uvidíme, podle toho, jak budeš hodná…“

 

„To budu,“ zašeptala mu do ucha a odkulila se stranou. „Dnes večer budu jen tvoje.“

 

„Ne!“ řekl ostře Harry a mírně se zlobil. Vykulil se z postele. „Už mě nebaví si hrát na tvého mučitele. Jen ležíš a čekáš až bude po všem. To není to, co od tebe očekávám a ani tohle nechci. Copak to nechápeš, Ariven. Já tě nechci jako hračku do postele, jasný? Pokud ti nejsem po chuti, najdi si milence a mě dej pokoj,“ poznamenal zcela vážně a prohrábl si vlasy. Na dívku se nepodíval. Měl pro ni slabost, ale necítil k ní nic. Byla příjemné zpestření po dlouhém náročném dni, ale už ho unavovalo, že se mu prostě oddala a konec.

 

Ani nevěděl, co od ní vlastně očekává. Ve dne se nesnášeli. Neustále se hádali, štěkali na sebe kde se jen dalo. Několikrát došlo na kouzla. V noci, ale… se věci změnili. Byla milejší a on pro ni ztrácel rozum. Nechápal to. Jakoby noc uklidnila jejich výbušnou krev a naplnila jejich srdce touhou.

 

Objala ho kolem pasu a opřela si bradu o jeho rameno. „Pak mi ukaž, co chceš,“ zašeptala mu do ucha a přejela mu nosem po krku.

 

Zasykal a ušklíbl se. „Mohl bych.“

 

„Je to hlavně ve tvém zájmu, drahý.“

 

„No, to je možná pravda,“ podotkl a otočil se. Hleděla na něj jako nevinnost sama. Usmál se.

 

„Jen doufám, že budeš hodná a poslušná žákyně.“

 

Zazubila se. „Já? Nepleteš si mě s někým?“ přitiskla se k němu víc.

 

„Asi ano,“ zašeptal a políbil jí.

 

 

 

Harry seděl na kameni a díval se na Brouska a ostatní, jak se připravují. Byl čas vydat se za oblouk. Nejistě se usmál na Chris. John nebyl rád, že jde, ale uznal, že už není malá a pokud smí jít Harry, může přeci i ona.

 

Harrymu se nechtělo nechávat tu Ariven samotnou, ale ona na výpravu nemohla jít. Včera večer onemocněla a nyní musela zůstat.

 

„Neboj, ona ti to tu nezbourá,“ podívala se Christine na honosný hrad, který vlkodlaci Harrymu poskytly. Musel králem zůstat, přeci jen udržoval mír mezi vlkodlaky a démony velmi křehkým vztahem s jejich princeznou.

 

„Jen aby,“ zabručel a pak se podíval na oblouk. Měli jít do jedné země, kterou nikdo moc neznal. Byla však jiná co se týkalo času. Tady uběhl den, ale tam mnoho měsíců.

 

„Tak jdeme?“ nadhodil Ted.

 

Harry kývl.

 

Nechtělo se mu odsud odejít, ale dal slib.

 

„Půjdu první,“ navrhl Harry.

 

„Klidně,“ pokrčil rameny John. „Ale buď opatrný. Snad se nic nepokazí.“

 

„Jak by mohlo?“ nadhodil Grindenwald. „Ten kruh je v pořádku,“ poznamenal vážně a podíval se na všechny znaky, co vyryl do země. „Můžeš jít,“ kývl na Harryho. Ten se tedy postavil před oblouk a odříkal formuli. Jenže by to nesměl být Harry Potter, aby vše proběhlo v pořádku.

 

V tu chvíli, kdy dokončil formuli, se zvedl vítr a kus ornamentu překryl písek.

 

„HARRY,“ bylo jediné, co zaslechl, než ho pohltil oblouk.

 

Propadal se stále víc a rychleji. Propadal se temnotou, která se mu prudce tlačila do očí. Neviděl nic, neslyšel nic, nevnímal a necítil. Padal a padal. Pak se do jeho tělo opřel vítr a on se začal přetáčet a různě rotovat a pak…

 

„Au,“ zaskučel. Ten náraz do trávy byl velice prudký. Chvíli rozechvěle ležel a sbíral síly na to, aby se pak pokusil vstát. Zpočátku se mu to nedařilo, ale pak se konečně postavil.

 

Vrávoravě se rozešel a vydal se přímo za nosem kamsi do lesa. Nevěděl, kde je a ani co se s ním stalo. „Sakra, proč to vždycky odnesu já?!“ zabručel.

 

Pohlédl k nebi. Šeřilo se. Brzy měla být tma. Viděl krvavé slunce jak se sklání za hory, aby si odpočinulo po namáhavé cestě nebem. Harry nevěděl, zda bude úplněk, nebo ne.

 

Nevěděl ani, kde je, ale úplněk by mu pomohl. Byl by silnější. Jako vlkodlak by byl v lepší formě, než kdyby se přeměňoval bez pomoci magie měsíce.

 

Vešel do lesa, kde se cítil jistěji a klidněji. Vlkodlak byl lesní tvor a on moc dobře věděl, že zde bude nejsilnějším predátorem. Jak to věděl? Netušil. Byl to nějaký zvířecí instinkt jeho druhého já.

 

Za necelou hodinu padla tma a měsíc ozářil celý kraj. Harry vzhlédl, aby zjistil, že úplněk není. Povzdechl si a vydal se dál. Dokud nebude třeba, měnit se nebude.

 

„STŮJ!“

 

Harry ztuhl a prudce se otočil. Nespokojeně nakrčil nos. Upíři. Ne, že by mu nějak extra vadili, ale měli nepříjemný pach. Jeho vlkodlačí nos to silně dráždilo, ale bylo to snesitelné.

 

„Co tu chceš vlkodlaku?“ zasyčel jeden z upírů a poodhalil své ostré zuby.

 

„Propadl jsem obloukem…“

 

„Výmluvy,“ sykla upírka hněvivě.

 

Harry se nad jejich syčivými hlasy mírně podivil, ale byla pravda, že upíry ze země ještě nepotkal. Třeba mluvili taky tak… jako hadi.

 

„Půjdeš s námi. Uvidíme, co na tebe řekne královna a nebojuj s námi. Je nás tu víc, než by se zdálo,“ zazubila se upírka, což Harrymu na klidu nepřidalo. Vlastně se na to tvářil trochu divně, když si v celé kráse a třpytu mohl vychutnat pohled na ty nejostřejší zuby, jaké kdy jaký tvor měl.

 

„Jistě,“ zabručel a vydal se za nimi.

 

Za chvíli se objevili před menším zámkem. Byl v černé barvě a všude byly motivy netopýři a mrtví lidé, kterým z ran vytékala pro upíry nezbytná potrava.

 

Harry si povzdechl.

 

„Krása, že?“ nadhodila upírka a přejela mu prstem po čelisti. „Snad nám není špatně?“

 

Harry si odfrkl. „Z tohohle? Viděl jsem horší.“

 

„A viděl jsi tohle,“ zavrněla a ukázala mu, jak si právě dva upříi užívají na jedné nebohé ženě, která se jim marně bránila, aby jí následně usmrtily a lahodně se napili z její krve.

 

Harry na to koukal nějakou tu dobu, než se z toho vzpamatoval. „Takhle na veřejnosti?“ nadhodil po chvíli.

 

Upír se rozesmál. „Proč se stydět? Ve stínu to není tak hrozné a co ukryje stín, to mi přehlížíme.“

 

Harry po něm střelil pohledem. „Zajímavá teorie.“

 

„Spíše zákon,“ pokrčila rameny upírka a se smíchem se podívala na bránu, která se před nimi rozevřela. Brána vypadala jako veliké čelisti. Ostré bodce vysely ze sropu jako ty nejostřejší zuby.

 

„Hádej, co se stane našemu nepříteli,“ zapředla. „Jsi nepřítel, vlkodlaku?“ zazubila se a v černých očích jí zajiskřilo.

 

„To zjistíme podle toho, jestli to přežije,“ zasmál se upír. Těsně před bránou se zastavili.

 

„Tak běž, vlkodlaku,“ zašeptala upírka, ale pak se sladce usmála. „Byla by ho škoda,“ zašeptala.

 

Upír si povzdechl a rozplynul se. Harry se nejistě podíval na mírný oblak páry, který po upírovi zbyl a pak na upírku, která ho svou silou přirazila ke stěně. Ne, že by byl slabší, jen to zkrátka nečekal.

 

Upírka se chtivě usmála a pouhým dotykem mu nechala zmizet šaty a sobě posléze taky.

 

„Prý jsou vlkodlaci dobrými milenci, dokaž to,“ zašeptala mu do ucha. „Možná to bude to poslední, co prožiješ.“

 

Harrymu proběhla myšlenkou vzpomínka na Ariven, ale ta se rychle rozplynula, když ucítil dotyk ňaděr smyslné upírky. Ušklíbl se a rychle vyměnil jejich pozice, pak už nic nevnímal.

 

„Máte dobré zákony,“ poznamenal, když opět oblečený stáli před bránou.

 

„Že…?“ poznamenala uspokojená upírka a pak ho strčila pod čelisti. Ty se ani nepohnuli. Harry se na ně podíval a pak pokrčil rameny.

 

„Nefunguje?“

 

„Funguje. Jen nejsi nepřítel,“ poznamenal upírka spokojeně. „Královna čeká.“

 

Harry kývl a nechal se vést dál. Dostal se do podobné místnosti, jakou měl doma na svém hradě. Byla to místnost opravdu obrovská. Všude kolem byla okna. Ze stropu vysely fáborky a na stěnách byly erby a zbraně se zbrojemi. Strop byl tvořen krásnou malbou. Harry si jí však neprohlížel. Místo toho se zarazil na začátku místnosti.

 

Pohlédl na královnu, která seděla po boku mladšího upíra.

 

Byla to vysoká zlatovlasá žena s pobledlým obličejem a jasnýma hnědýma očima. Vedle ní seděl drobnější muž z jehož očí srčela nenávist a touha po vlastnictví a krvi. Očividně byl silný a nebezpečný. Byl také velice štíhlý a temnota se kolem něj jen stahovala.

 

To královna byla jiná. I ona byla štíhlá, ale její oči byly klidné a moudré. Žádná chamtivost či touha po moci.

 

„Matko, bratře,“ předstoupila před ně upírka, která ho vyprovázela.

 

Harry ztuhl. No to mu ještě tak chybělo.

 

„Dcero?“ podívala se na ni královna.

 

„Tento vlkodlak prošel pod branou a tvrdí, že se sem dostal obloukem kvůli nešťastné náhodě.“

 

Královna si jí prohlížela a pak Harryho sjela pohledem.

 

„Matko, dovol mi si ho nechat,“ prosila. Harry zbedl. Copak je nějaká hračka?

 

„Jistě,“ poznamenala upíří paní.

 

Harry si povzdechl. Asi je.

 

„Děkuji matko,“ usmála se mlsně na Harryho. Popadla ho a odtáhla do svých soukromých komnat.

 

„Heleď, já už mám snoubenku a já jakožto král mám…“

 

„Takže jsi král, báječné,“ usmála se a přitiskal se k němu. „A snoubenka? A koho pak máš, králi?“ nadhodila a stáhla mu vlasy na jednu stranu, aby odhalila jeho krk.

 

„Ariven. Princeznu démonů.“

 

„Tak to jsi šťastlivec, prý jsou sukuby v posteli nepřekonatelné.“

 

„Opravdu? No… to bych musel mít někoho s kým bych porovnával.“

 

Zasmála se. „Víš, že vlkodlak se nemůže stát upírem a upír se nikdy nestane vlkodlakem?“

 

„Opravdu?“ povytáhl obočí. „To nevím.“

 

„Tak už to víš a drž, mám hlad,“ zazubila se a její oči nabrali ostře černý odstín. Její tesáky se rychle prodloužily a než Harry stihl cokoli říci, zaplavila ho bolest. Po chvíli bolest ustoupila a ucítil strašlivou touhu a chuť na upírčino tělo.

 

Když se nasytila, doslova se na ní vrhl.

 

„Touha je vedlejší efekt toho kousnutí, u upírů a vlkodlaků,“ vzdychla, když z ní serval oblečení.

 

Zasmál se a jeho oči byly jasně jantarové. „Budeš mě kousat často?“

 

„Jak jen to půjde,“ zavrkala a nechala ho, aby si s ní hrál. Však si s ním ještě pohraje sama víc, než dost.

 

 

 

Harry trávil s Ilonou mnoho času. Ilona byla velice bystrá, rychlá, vášnivá a vnímavá upírská princezna, která měla ráda spíše boj, než vládnutí. Přesto milovala, když se o ní někdo staral… taková její menší slabost.

 

„Velím královské gardě,“ řekla pobaveně a upravovala se před zrcadlem. „A jsem váženou princeznou,“ poznamenala se sakrazmem.

 

„No, na to nejsme zvyklí ani doma,“ zasmál se Harry z postele a pozoroval svou milenku zpoza tlusté knihy, kterou právě pročítal. Byla to kniha temné magie, kterou upíři hojně využívali.

 

„A ty jsi král a co… co děláš?“ podívala se na něj a v očích se jí lesklo pobavení.

 

Zasmál se. „Vyhrála jsi.“

 

Ilona se usmála a dál si kartáčovala své černé vlasy. „Přitahují tě vlasy, můj drahý?“ nadhodila.

 

Pokrčil rameny. „Miluji ženy s krásnými vlasy,“ poznamenal klidně. „Krásnou tváří a smyslem pro vášeň.“

 

Ilona se na něj otočila a usmála se. „A já miluju muže se sladkou krví a pružný tělem. Ale dost už lichotek a vyznání. Jdeš si zabojovat, vlčku?“ řekla pobaveně.

 

Harry vzhlédl a ušklíbl se. „Moc rád, upírku.“

 

Vydali se společně do bojové haly. Tam už bylo několik upírů zabráno do boje. Když vešli, všichni se na ně otočili. Harry věděl, že je zde nevítaný. On i Ilona. On jakožto vlkodlak a Ilona, jakožto poloviční smrtelnice.

 

Její matka, ač královna, jí měla se smrtelným kouzelníkem. Když se pak její matka provdala, přijal ji sice nový král za dceru, ale lid jí moc neuznával. To jejího bratra ano. Jenže ten byl chamtivý a zisku chtivý. Když král zemřel, usedl po boku své matky.

 

Ilona pohodila hlavou a vzpupně zvedla hlavu. Upíři vyklidili pole.

 

„Jsou to nafoukanci, kteří uznávají jen toho, kdo sedí na trůnu. Má matka brzy zemře,“ poznamenala.

 

„Myslel jsem, že upíři jsou oživlý mrtví.“

 

„Jsou,“ kývla. „Proto je s podivem, že jsem se narodila. Upíři se upírům nerodí z milostných her. Rodí se tak, že se zrodí pomocí magie. Magie otce i matky se sloučí a přenese se do hromady shnilého masa a kostí. Tak se zrodí malý upír, který pak vyroste, pokud se tedy upír nezrodí kousnutím nějakého člověka. Ale já se kupodivu narodila normálně, což je něco, co se doposud mezi upíry nestalo. Jsem jiná než oni. Oni jsou zlo a není nikdo, kdo by byl jiný.“

 

„A ten, co nás odváděl?“

 

„Ten? Plandir je vypočítavý. Ví, že jsem silná a tak se mě drží. Ale kdybych nebyla, opovrhuje mnou, jako každý jiný. A teď pojď už, nebudeme tu stát a bavit se!“

 

Harry se uchechtl a připravil se do bojového postavení. On i Ilona dávali přednost magii, ale jejich přirozeností měl být spíše boj beze zbraní a bez magie. Jenže je to netrápilo.

 

Za chvíli už kolem nich létala kouzla všech barev a tvarů. Harry se samolibně usmál, když viděl, jak upírka poklesla v kolenou a vyčerpaně prudce oddechovala.

 

„Máš dost?“ nadhodil.

 

Zasyčela. „Nikdy.“

 

Vyskočila na nohy a vrhla se na něj. Harry prudký útok nečekal a tak se ocitl na zemi s dívkou na sobě.

 

„Tohle už jsem někdy zažil,“ zazubil se.

 

„Jop,“ zasmála se. „V postýlce,“ zavrněla mu do ouška.

 

„Máš někdy dost?“ nadhodil Harry se smíchem.

 

„Ne,“ odtušila. „Ale dost hraní, pojď, půjdeme se podívat po okolí,“ vytáhla ho na nohy a společně se vydali ven z hradu.

 

„Kdy se hodláš vrátit?“ nadhodila Ilona, když procházeli kolem studně hluboko v lese.

 

Harry se zamyslel. „Dokud nebude třeba. Nijak se nikam nehrnu. Tady si rád odpočinu, od kralování, od války,“ pokrčil rameny.

 

Ilona se na něj podívala. „Válka zasáhne i oblouk, Harry,“ prohlásila. „Voldemort mluvil s mým bratrem. Chce se s ním spojit. Navíc, jistě oslovil už tvé poddané.“

 

„Mají zakázáno mluvit o mém jméně. Je to tak tvrdý zákon, že ho nelze porušit. Je pojištěn magií. A tady stejně nikdo neví, jak se jmenuju a kdo jsem.“

 

„Až na mě,“ poznamenala pobaveně Ilona.

 

Harry jen kývl, ale pramálo si z toho dělal. Iloně mohl číst myšlenky, kdy chtěl. Jenže většinou nemohl, protože se točili kolem jeho těla a kolem toho, co by s ním chtěla ta nenasytná upírka dělat a to se pak špatně ovládal.

 

Ilona o jeho schopnosti věděla, ale nijak se nekrotila. Právě naopak.

 

Pobaveně jej políbila na tvář.

 

„Vy upíři jste až moc chtivý,“ zabručel, ale nespokojenosti v tom bylo pramálo.

 

„A vy vlkodlaci moc krotcí,“ zasmála se Ilona. „Harry my jsme lovci, mrtvý zabijáci, kteří svou kořist lákají na sex. Tak to prostě je,“ pokrčila rameny. „Stejně tak to dělá i tvá milovaná Ariven. Sukuby jsou v tomhle stejné. Také víly, dryády…“

 

„Jo stačí… proč jsou to většinou ženské?“

 

„Protože vás chlapy lze snadno svést,“ zasmála se Ilona.

 

„Jistě, proto upíři umírají hlady,“ sykl naštvaně.

 

Ilona se rozesmála. „Ok. Vyhrál jsi. Ale je snažší svést muže,“ prohlásila vážně. „Ve většině případech,“ dodala hned, když viděla, že se nadechuje k protestu, ale ani tenhle dovětek jej neupokojil. Dál se tvářil naštvaně.

 

Šli vedle sebe mlčky.

 

„Myslíš, že někdy tahle válka skončí?“ nadhodila po chvíli Ilona.

 

„Jakou máš na mysli?“

 

„Dobro a zlo.“

 

„Těžko,“ odfrkl si. „Bude to věčné.“

 

Ilona kývla. „Víš, přemýšlela jsem, jak jsou na tom kouzelníci dobře.“

 

„Proč?“ povytáhl obočí.

 

„Víš, upír nerodí, až tedy na mou matku a asi i mě, ale to bych vynechala. Nemáme tolik pocitů, až na mě,“ povzdechla si. „Jsme bledí, naše srdce nebije. Jsme živí tak dlouho, jako je živá naše magie a i ta jednou vyprchá, i když je to za mnoho let. To kouzelníci tohle neznají. Jsou plni života, prožívají štěstí, lásku, nenávist,“ povzdechla si. „Umírají poměrně mladí na naše poměry.“

 

„Co tím chceš říci?“ vykulil oči Harry.

 

„Copak to nevíš? Harry, vlkodlaci, upíři, démoni, polodémoni… dožíváme se klidně tříset let… možná více. Stárneme velmi pomalu. Jsme rychle vyspělí, ale pak stárneme pomalu. Průměrný kouzelník umře ve sto letech. Jsou výjimky, ale není jich mnoho.“

 

Harry na ní překvapeně hleděl. Tohle mu nikdo neřekl. Takže on přežije své přátele?

 

„Proto jim také říkáme smrtelní nebo málověcí, protože oni si díky našemu dlouhému věku myslí, že jsme nesmrtelní.“

 

„Ale vlkodlaci u nás na zemi umírají…“

 

„Harry,“ řekla měkce. „Oni jsou jiní, než vy. O dost jiní. I pozemští upíři se od nás dost liší.“

 

Mladík mlčel. „Lišíme se ještě nějak?“

 

„Magií,“ poznamenala. „My dokážeme využívat magii světla a stínu. Vy zase využíváte magii tmy. Démoni využívají živly. Ty jsi výjimka. Ovládáš oheň, ale věř mi, že to není tolik, jako ho ovládají démoni. Víš, naše tři národy jsou propojeny. Démoni stvořily magii a předali ji našim stvořitelům. Ti nás stvořili a vdechli nám tu magii, kterou dostali. A pak se objevili hamižní lidé a magii démonům ukradli tak, že je zavraždili a unikající magie z mrtvých těl se přenesla na ně. Tak se zrodili kouzelníci. Proto my máme řadu výhod a oni jsou prokleti. Nikdy nenajdou cestu k plnému užití magie, kdežto my jsme se svou magií plně spjati.“

 

Harry kývl a pohlédl na nebe. „Slunce tu prakticky není.“

 

„Upíři nemají rádi světlo, protože smrt je o temnotě.“

 

„A vlkodlaci mají rádi měsíc, ne tmu.“

 

„Ano, protože Fénix pocházela z měsíce, Jednorožec pocházela z čisté tmy a Drak pocházel z hvězd. Jsou to tvorové zrozeni za noci, za doby, které vládne temnota a světlo je potlačené,“ poznamenala poklidně. Hleděla na hvězdy. „Tohle je náš svět, proto je tu spíše temnota, ale u vás bude spíše večer čistý, abyste měsíc krásně viděli.“

 

Harry kývl. „Ariven mě zabije,“ poznamenal po chvíli.

 

„Nezabije,“ zasmála se Ilona. „Promluvím s ní a uvidíš, bude to v pořádku.“

 

Harry se na ní nejistě podíval, ale pak se pousmál. „To bych chtěl vidět.“

 

„A uvidíš,“ poznamenal Ilona. Přitulila se k němu právě ve chvíli, kdy se před nimi objevila…

 

„Harry… Jamesi… Pottere,“ zavrčela Ariven. Měla ruce založené a s nenávistí na ně hleděla.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA