Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. kapitola (BP)

29. 8. 2016

8. kapitola

 

Dohoda a poslední sbohem


„Copak démone, snad jste se nás nezalekli,“ šklebil se Tesák na vyslance. Vlkodlak na tom nebyl zrovna nejlépe. Jeho ruka byla několikrát zpřerážená, ale díky regeneraci a díky Grindenwaldovým kouzlům bude brzy dravý jako řípa. To mnohem dříve se mu uzdraví natržené obočí, sežehnutá část nohy a vylámané dva zuby, které mu díky vlčí části brzy dorostou.

 

Démon, který byl zcela bezzranění, jelikož se bitvy neúčastnil, jakožto výše postavený, si je nejistě prohlížel. Tahle ‚smečka vlků‘ byla mnohem horší, než si původně mysleli. Říše démonů byla veliká, ale skládala se jen z podrobených států a ty prahly po osamostatnění. Nebylo by proto dobré, kdyby se táhli zpět oslabení.

 

„Pane?“ kývl Licien, Arkův syn.

 

Harry mu pozdrav oplatil a podíval se po okolí. Z pěti lordů zbyly jen dva. „Zbytek?“

 

„Těžce zranění, pane,“ poznamenal Licien, který k němu nábožně vzhlížel. „Morsis, má přeraženou čelist, Bebst přišel o několik prstů a ztratil hodně krve a Ersk málem přišel o nohu. Zítra budou schopni boje v plné síle, ale i dnes přijdou, pokud jich bude potřeba.“

 

„Kolik je mrtvých?“

 

„Sedm set,“ poznamenal Tesák. „A zraněných pět tisíc, ale nic hrozného. Dva tisíce je zraněno vážně, tři sta možná zemře. Ale stále máme deset tisíc vlkodlaků. Říše je veliká, králi,“ poznamenal pobaveně a díval se, jak démon zděšeně počítá. Bylo jasné, že démoů padlo více, protože se neuměli regenerovat, na rozdíl od vlkodlaků. Vlkodlaci schytali sice mnoho kouzel, ale rychle se vyléčili, kdežto démoni museli k léčiteli a do postele.

Jedinou výhodou démonů byla magie, ale vlkodlačí síla dokázala prorazit jejich štíty.

 

„Takže, co pro mě máš teď, démone?“

 

„Královna Asteres navrhla sejít se uprostřed bojiště za tři hodiny, pane. Vy, vaši pobočníci a několik vojáků.“

 

„A proč bych jí měl věřit?“ nahodil.

 

„Královské slovo,“ poznamenal démon s mírným hněvem. „Má veliký význam, vlkodlačí pane.“

 

Harry jen pokrčil rameny. „Dobře. Ať je tedy po vašem, výjimečně.“

 

Za tři hodiny tedy mířili doprostřed bojiště. Tesák, Ted, John, Licien a Sebastian s Ferederikem stanuli před delegací démonů. Vysoká tmavovlasá královna seděla na bílém koni a s jakousi obezřetností a pohrdáním na ně hleděla. Vedle byla černá klisna, na které seděla jí velmi podobná mladá dívka a tvářila se velice zpupně a rozhněvaně.

 

„Jsem královna Asteres, mladý králi,“ poznamenala a mírně se uklonila. Harry se také malinko uklonil. „A tohle je má dcera, princezna Ariven.“

 

I jí Harry vzdal čest menší poklonou.

 

„Navrhuji sepsat mír, mladý králi. Jistě, stejně jako já, netoužíte po další krvi, že?“ poznamenala, ale v hlase jí přeskakovala nejistota.

 

„Přijde na to, o jaký mír půjde,“ poznamenal.

 

„Navrhuji spojit naše království.“

 

Harry na ní rozhněvaně pohlédl.

 

„Sňatkem mezi vámi a mou dcerou,“ dodala. „Rovnocené manželství, bez něčího ústupku či ponížení.“

 

Dlouze na ni hleděl.

 

‚U nás mají ženy nižší postavení,‘ pošeptal mu Tesák. ‚Vlkodlačí ženy jsou silnajší před přeměnou, ale proměna je značně oslabí, proto je tohle pro vás nevýhodné, pane.‘

 

„U nás je zvyk,“ poznamenal. „Že ženy mají moc nad mužem nebo jsou mu rovoceni jen ve chvíli, kdy jsou muži unavení nebo staří.“

 

Asteres se nejistě podívala na své poradce a ti se mírně zachvěli. „Necháte nás odejít v míru?“

 

‚Na to ať zapomene, pane. Zabila mnoho našich lidí, žen a dětí. Vypálila mnoho vesnic a zničila úrodu. Zaslouží si pořádně prohnat,‘ bručel Licien Harrymu do ucha.

 

„Ne!“ pozamenal Harry. „Žádám odškodnění, pochopitelně. Zničili jste svým nájezdem snahu mnoha měsíců. Můj národ bude mít těžkou zimu.“ Nebyla to pravda, jídla bylo mnoho, ale Harry by to nikdy nepřiznal.

 

Asteres byla zahnaná do kouta. „Dobrá tedy. Dám ti svou dceru, to je moje odškodnění.“

 

Ariven se s hrůzou koukla na matku. Vlkodlaci se na Asteres pohrdavě podívali.

 

„Tou holkou se těžko najíme,“ zabručel Licien. Jenže Tesák v tom velikou výhodu viděl.

 

„Nenapadnou nás a pokud budeme s nimi udržovat mír a krev, mohli bychom jednou potřebovat jejich pomoc. Tím bychom jí měli aspoň zajištěnou.“

 

Harrymu to po chuti nebylo. Nechtěl za ženu nafoukanou princeznu. Jenže, aby řekl ne, nesměl by být nebelvír, nesměl by mít výčitky za všechny ty mrtvé a hlavně pak by nesměl mít smysl pro zodpovědnost. Nemohl jen kvůli své nelibosti poslat na smrt dalších několik set vlkodlaků.

 

„Dobrá tedy,“ poznamenal nakonec. „Vaše dcera se tedy stane mou ženou, ale sepíšeme smlouvu o míru a vzájemné pomoci jak vojenské, tak i hospodářské a vyhnete se zemi kouzelníků. Žádné nájezdy, ani průzkymy.“

 

Asteres poraženecky kývla. Tady nebyla pánem ona. Přechod s oslabenou armádou přes dobyté území by je mohlo stát mnohem více, než jen životy.

 

„Matko!“ vykvikla zděšeně Ariven.

 

Asteres však zavrtěla hlavou. „Sepíšeme tedy smlouvu, kterou sestaví můj rádce,“ prohlásila.

 

Harry jen kývl. Nechal jí tuhle možnost, aby měla aspoň nějaký dojem, že danou situaci má pevně v rukou.

 

 

 

„Harry se bude ženit! Harry se bude ženit! Harry se bude ženit!“

 

Harry střelil po posmívajících se kouzelnících naštvaný pohled.

 

Christine se na něj pobaveně dívala.

 

„Udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl,“ poznamenal Grindenwald a vzal ho kolem ramen. „Proti démonům bychom nevyhráli, kdyby nebyli tak horliví a to by při cestě zpátky nebyli. Ještě by se to proti nám mohlo otočit. Takhle máme jistotu. Ty budeš mít mocnou a vlivnou manželku, vlkodlaci budou mít mír a démoni dají pokoj,“ mrkl na něj. „A také přestanou otravovat kouzelníky,“ zasmál se.

 

Harry kývl a zazubil se.

 

Ted se na něj hrdě usmál. „Je to veliká oběť synovče, ale je to něco, na co hned tak nikdo nezapomene.“

 

John mu to jen kývnutím potvrdil. Dina s Annou však byli ve svém živlu a přemýšlely, jak ta svatba bude probíhat a kdy bude probíhat.

 

Harry nebyl moc nadšený z vyhlídky sňatku a podle toho, jak vypadala princezna Ariven usuzoval, že ani ona není z něj dvakrát nadšená.

 

„Jak je babičce?“ zeptal se nakonec.

 

„Ještě se neprobudila,“ zavrtěl smutně hlavou Grindenwald. „Ale měla by se probudit zítra… co bude dál, ale nevím.“

 

„To bude dobrý, bráško, nějak to zvládneme,“ poznamenala Chris.

 

„Tak mě napadá. Pokud je za obloukem vícero dimenzí… neměli bychom nějaké prozkoumat?“ nadhodila Dina. „Co víme, kolik je tam národů a světů, které by nás v budoucnosti mohli ohrozit.“

 

Brousek se na ní vážně podíval a pak kývl. „Bude to nebezpečné, ale pravděpodobně nezbytné.“

 

Chris se otočila na Harryho a nechala se obejmout. Položila si hlavu na jeho hruď. Přeměna ve vlkodlaka ho mírně změnila. Byl o něco vyšší a tak byl nyní o hlavu větší, než ona. Přesto ještě stále neměl na Ted nebo Johna, kteří ho maximálně o hlavu převyšovali.

 

„Mám o tebe bráško strach,“ zašeptala Christine.

 

„Proč?“ zamumlal jí do černých vlasů.

 

„Co když se tě ta Ariven pokusí zabít?“

 

Harry si povzdechl a podíval se jí do očí. „Pokud mám zemřít, tak zemřu.“

 

„Nechci, abys zemřel. Jsi můj jediný bráška.“

 

„No… on není ani ten bráška,“ neodpustil si jemně John.

 

Chris na něj vyplázla jazyk. „Tak ho adoptuješ.“

 

„Tu pohromu? Nikdy,“ sykl. „Stačí, že je to můj synovec.“

 

Harry se rozesmál.

 

„To je pravda,“ zasmála se Dina. „Kdyby Brumbál věděl, že jsme a že víme, že je Harry z rodiny, jistě by nás dávno sovy s průšvihy a dalšími tresty z Bradavic zasypaly a my bychom se v nich udusily.“

 

Harry se hraně nafoukl. „To není pravda.“

 

„Jo, jen aby,“ zašklebil se Brousek.

 

„To je fakt,“ kývl Sebastian.

 

„Jen ta nafouknutá tetička byla skvělá aféra,“ zazubil se Frederik a Kormen mu to odkýval.

 

„A to létající auto… to byla taky zábava,“ poznamenal Antony.

 

„Koukám, že žádný čajíček nejsi,“ smál se Moren.

 

„Ten má víc průšvihů, než já,“ uculil se Chad.

 

„To tedy,“ kývl Uregen a zamyslel se. „Co s tím uděláme?“

 

„No nevim, je to blbí,“ poznamenal Moren. „Co třeba něco někde vykrást, abychom si zlepšili reputaci?“

 

„Když to nebude v Anglii,“ mávl rukou Brousek.

 

„A ve Francii,“ dodal John.

 

„S váma taky nic není,“ poznamenala Dina.

 

„Zatímco s váma, jo, co?“ uchechtl se Antony.

 

„By ses divil,“ pohodila hlavou Dina.

 

„Ani ne,“ sykl Sebastian a Frederik kývl.

 

„Nechte toho, děti,“ zabručel Grindenwald. „Já musím na ošetřovnu dát pár léku, co kdybyste mi pomohli?“

 

„Ehm… víš… práce…“

 

„Zrovna jsem si vzpomněl…“

 

„Asi mě někdo volá…“

 

„Slíbil jsem, že… e…“

 

„Ahoj!“ křikli najednou a byli pryč.

 

„A je tu ticho a klid,“ poznamenal spokojeně a otevřel si další knihu, nad kterou mohl v pokoji a klidu nadávat.

 

 

 

„Cítím se báječně,“ poznamenal a díval se na horizont.

 

„To ti věřím,“ usmál se Ted a praštil Harryho do ramene. „Ten vlkodlak ti totiž zklidnil magii, jak nám řekl Grindenwald. Za pár dní se ti ustálí i rodové vlastnosti.“

 

„Kdy myslíš, že se babička probudí?“

 

Pokrčil rameny a zamračil se. „Harry, víš, John a Dina jsou potomci Roveny a ta uměla věštit a uměla zacházet se zvířaty. John občas vidí do budoucnosti. Je to nejasné a někdy nepřesné, ale vidí. Dina oproti tomu má někdy moc nad zvířaty. John viděl Sophiinu smrt. Zemře, chlapče. Její čas se naplnil.“

 

Harry sklopil hlavu a jeho dobrá nálada se vytratila. Myslel si to, ale doufal.

 

„Je si jistý?“

 

„Nikdy si nebyl jistější,“ poznamenal Ted. „Chtěl jsem ti to říci sám. On to řekne zase Chris.“

 

„A co máš ty za schopnost?“

 

Ted se usmál. „Já jsem velmi rychlý a silný,“ poznamenal. „I má kouzla jsou silnější. Víš, my máme díky slavným a mocným předkům možnost více vlastností. Ty máš tři, já dvě. Krom síly, umím stejně jako ty, telekinezy.“

 

Harry se na něj usmál. „A co Moody s Brumbálem? A co tvůj otec a co taťka?“

 

Ted se rozesmál. „Brumbál nemá rodovou vlastnost. Alastorova a Albusova matka nebyla ze starobylého rodu. Její první manžel zabil nějakou ženu a šel do Azkabanu. S ním měla Albuse a jeho bratra… Aberfortha, myslim…“ zamyslel se. „Víš, odešel od rodiny, když byl malý, velice žárlil na Albuse a později i na svého nevlastního otce a svého z části vlastního bratra Alastora. On sám byl velmi slabý. Za války se odebral pryč a nikdo o něm dlouho neslyšel. Pak se na čas vrátil, když se objevil Voldemort, ale po půl roce zase zmizel.“

 

Harry ho bedlivě poslouchal.

 

„Alastor je velmi vnímavý. Vidí věci, co mnohým unikají. Proto je tak dobrý bystrozor. A táta? No, to nevím. Nikdy jsme ho nepoznal. Zemřel za obloukem. Brousek říkal, že se vrátil s Blackem, ale že pravdopodobně zemře,“ zamyslel se. „James byl bystrý, rychlý a obratný. Hodně vynikal na koštěti. Mnohem víc, než ty, ale nedával to moc najevo.“

 

„Myslíš, že bude mít nějakou schopnost i Hermiona?“

 

Zavrtěl hlavou. „Katlien ztratila všechnu magickou sílu. Hermiona jí podědila, což je velice překvapující, ale moc silná není. V našem rodu jsou převážně buď jen silní kouzelníci, nebo motáci a motáci už silné děti znovu mít nebudou. Hermiona by si musela vzít někoho silného, aby obnovila moc své rodové větve natolik, aby se objevila rodová vlastnost.“

 

Harry chápavě přikývl. „Ale stát by se to mohlo,“ prohodil.

 

„Ano, to mohlo,“ poznamenal poklidně. „Hermiona je průměrná, možná je na tom trochu lépe,“ prohlásil. „Ale aby se v jejím rodě objevila magie, musela by si vzít neobvykle silného kouzelníka. Ne tak silného, jako jsme my, ale někoho nadprůměrného a pokud možno s čistou krví.“

 

„Má hodně rodů rodové vlastnosti?“

 

„Pár jich je,“ prohlásil zamyšleně. „Lestrenge bude mít nějakou, určitě Lucius Malfoy, ale jeho syn Draco ještě rodovou vlastnost nemá, což je normální,“ podotkl. „Ani ty s Chris byste ještě neměli, ale těžký život vaše dospívání o dost urychlilo. No… pak by měl mít tvůj kmotr, ale nejsem si jist, protože se vzdal svého rodu.“

 

„To nějak ovlivní schopnost?“

 

„Ne, s tím se narodíš, ale můžeš se stát, že se vytratí, když jí nepoužíváš.“

 

„Jde telepatii nepoužívat?!“ nadhodil kysele.

 

Uchechtl se. „Zajímavá otázka… ne.“

 

„Hmm… Takže většina těch, co mají nějaké rodové vlastnosti… jsou smrtijedi.“

 

„Neviděl bych to tak černě. Spousta vlastností se nedá využít v boji. K čemu je ti telekineze? Leda že bys na někoho hodil cihlu, nebo tak?“

 

Harry se ušklíbl. „I to by mohlo být užitečné.“

 

„A zbabělé,“ poznamenal vážně.

 

Harry jen kývl a díval se na louky a vdálce pozoroval lesy.

 

„Svět není vždy jednoduchý.“

 

„To máš pravdu. Náše rodina by o tom mohla vyprávět,“ zazubil se Ted.

 

„Kam utekl před Grindenwaldem zbytek?“ nahodil.

 

„Nevím.“

 

 

 

Následující den se podepsala smlouva o míru, která zakazovala démonům útočit jak na říši vlkodlaků, tak na svět kouzelníků.

 

Ariven svého snoubence propalovala nesouhlasným pohledem. Očividně ho nechtěla, ale mohla být klidná… on jí taky ne.

 

„Smlouva je podepsaná,“ poznamenal vlkodlačí rádce a vyhodil list do vzduchu, kde se list rozdělil na dva. Jeden dostal Harry a ten druhý královna démonů.

 

„Necháte nás tedy odejít v míru,“ poznamenala královna.

 

„Jistě,“ poznamenal.

 

Ariven se ušklíbla a otočila se.

 

„Ty nikam nejdeš, dcero. Zůstáváš se svým snoubencem.“

 

„Matko,“ vykřikla.

 

„Ne,“ poznamenala. „Útok na tohle území byl tvůj nápad. Nyní tedy sněz to, co sis uvařila. Navíc znáš pravidla démonů. V den zasnoubení se svým budoucím mužem musíš sdílet lože,“ poznamenala a podívala se na Harryho. Ten jen pokrčil rameny.

 

„My máme jiné zvyky, ale tento zvyk mohu dodržet,“ poznamenal klidně.

 

Ariven se na něj zpupně podívala.

 

„Brzy se uvidíme, dcero,“ poznamenala královna.

 

Když se pak rozešli, Ariven jela vedle Harryho s hlavou hrdě vztyčenou. Mladý král se tomu jen usmíval a nijak na sobě nedával znát své pobavení z dané situace.

 

„Je to hezká holka,“ prohlásila Anna, když pak seděli společně v obývacím pokoji jejich stanu. Ariven třískla dveřmi Harryho pokoje a trucovitě v něm hodlala ztrávit celý den.

 

„Akorát s ní bude trochu problém,“ ušklíbl se Moren.

 

Harry pokrčil rameny.

 

„Takže s ní dneska musíš strávit noc?“ nadhodil Uregen se smíchem v hlase.

 

Harry jen kývl a podíval se na hodiny. „Tak já jdu, užijte si to…“

 

„My nemáme co,“ houkl na něj Sebastian.

 

„Moc vtipné,“ zabručel a vešel do své ložnice. Ariven seděla na židli a dost naštvaně na něj hleděla.

 

„Dáš si něco k pití?“ nadhodil a nalil si skleničku s ohnivou whisky. Ariven pevněji sevřela rty a uraženě pohodila hlavou.

 

„Jak myslíš,“ poznamenal klidně a napil se. „Je docela ucházející. Opravdu nechceš?“ ušklíbl se, když si všiml, jak ho dívka pozoruje.

 

„Ne,“ sykla. Její hlas byl poměrně příjemný… kdyby ovšem nebyl tak břitký a uštěpačný.

 

Odložil skleničku a vydal se k ní. Zastavil se kousek od ní a naklonil se tak, že se opřel o opěrky křesla. Démončin vzdor se prohloubil.

 

Harry zajel rukou do jejích černých vlasů a zkoumal jejich hebkost.

 

„Máš hezké vlasy,“ poznamenal.

 

Ariven jen překvapeně zamrkala, když se odtáhl.

 

„S kolika už jsi spala?“ nadhodil a podíval se do zrcadla. Sundal si z hlavy zlatavou korunu, která byla tvořena dvěma zlatými pruty, které spojoval veliký zářivý jantar.

 

„S nikým,“ zavrčela podrážděně a více se zabořila do sedačky.

 

„Aha,“ poznamenal jen a pozorněji se na ni podíval. „Alkohol by tě více uvolnil,“ prohlásil. „Očividně mě nechceš… uvolnění by ti jen pomohlo.“

 

„Jistě že nechci uslintanou příšeru která zabijí pro zábavu,“ křikla. „Myslíš, že chci něco takového, jako jsi ty? Zrůda, která…“

 

Utichla, když si všimla jeho výrazu. Byl absolutně klidý. Jenže ona ho neznala. Nevěděla, co jí udělá. Za tohle jí mohl zabít. Byl by v právu a její rodina by jí ani nemohla pomstít.

 

„Nezabíjim pro zábavu,“ poznamenal jen.

 

„Neubližuj mi,“ zašeptala tichounce. Nebyl to ani tak rozkaz… jako spíš prosba. Navíc se zdálo, že jí tahle slova uklouzla. Nechtěla je říci, ale… stalo se.

 

Pousmál se. „Bojíš se mě snad?“ povytáhl obočí. „Neubližuji lidem, vlkodlakům a ani dalším pro zábavu, Ariven, jsem vlkodlak, ale nejsem vrah.“

 

Její mírně poplašený zrak se Harrymu nelíbil, ale usoudil, že ani on by neměl mnoho odvahy, kdyby se ocitl mezi démony a ona by se s ním chystala pohrávat. Dnes se měl zmocnit jejího těla na žádost její matky. Jak mateřské gesto.

 

„Pojď ke mně,“ poznamenal klidně a natáhl ruku. Musí se mu vydat sama. Nesmí jí nutit. Vystrašeně se postavila. Pohlédla na něj a pak se k němu vydala. Harry jí uchopil  přitáhl si jí k sobě. Mírně vykřikla. Harry v jejím chování viděl, že je to nelítostná bojovnice a jistě velmi vzpupná dívka. Jenže strach z jeho blízkosti jí ochoromoval. Harry se tomu pousmál. Před půl rokem by asi taky umíral strachem mezi tolika vlkodlaky. Zvláštní, jak se věci za takovou krátkou dobu změnily.

 

Harry jí pohladil po vlasech. Pomalu se na nich stával závyslý. Byly jemné jako ta nejjemnější pavučinka a byly černější, než ty jeho. Zkoumal její krásné temně hnědé oči, až se dostal k jejím plným, přesto mírně tvrdým rtům.

 

Přejel jí prstem po menším nosíku, až se dotkl těch rtů, které se pod jeho dotykem mírně otevřely.

 

„Jsi nádherná, Ariven. Ale touha je jen velmi chabou útěchou toho, po čem jsem tolik toužil a po čem jsem tolik snil. Snad… jednou…“ vydechl, ale pak se pousmál. Přitiskl své rty na její, ale vytrhla se mu. Prudce se otočila. Očividně překonala strach.

 

Harry se bavil čím dál víc.

 

„Jsem unavená. I vy, králi, máte jistě nějaké povynnosti a navíc… máte i jinačí zvyky… jaké jsou?“ pohlédla na něj přes rameno. Její oči byly jiskřivé, jak se konečně ovládla.

 

„Záleží na jedinci. Někdo uznává společnou noc až po svatbě, někdo před ní. Někdo dává přednost milování se z lásky, někdo z chtíče a touhy.“

 

„A vy dáváte přednost?“ nadhodila.

 

„Dávám přednost tomu, co si přeje má milenka,“ poznamenal napůl se smíchem a věděl, co si vybere.

 

„Pak tedy po svatbě.“

 

Ano, prokoukl tu potvoru správně.

 

„Dal jsem slovo tvé matce, princezno,“ prohásil.

 

Pohodila hlavou. „Jak na tebe bude hledět vlastní lid, když si nevážíš ani svých tradic?“

 

„Tradice si určuje každý sám,“ zasmál se. „Kdybych tě nyní popadl a před celým lidem znásilnil, neřekli by nic… možná jen to, že jsem hodně agresivní,“ poznamenal zamyšleně.

 

Démonka se prudce otočila a malinko couvla.

 

Harry si povzdechl. „To byl jen příklad. Nechystám se ti ublížit,“ zamručel podrážděně.

 

Ariven pohodila hlavou a opět našla svůj ztracený klid.

 

„Měl bych splnit přání tvé matky, nemyslíš?“ nahodil.

 

Škubla sebou a opět couvla. Jenže si nevšimla, že je za ní postel a upadla. Překvapeně hleděla do stropu. Hlava, záda i paže jí ležely na měkké matraci.

 

„Bereš to hopem,“ poznamenal a ocitl se nad ní. Vykvikla, ale dál se nedostala, protože jeho rty přikryly ty její.

 

 

 

Harry otevřel oči. Zmateně se podíval na to něco, co ho šimralo na ruce. Usmál se a pohladil Ariven po vlasech. Vychutnával si ten dotek. Její vlasy jej vábili více, než by si kdy hodlal přiznat.

 

Ještě stále měl v mysli ten sladký zážitek. Zpočátku se bránila, ale když si s ní pohrával už nějakou tu chvíli, zcela mu podlehla. Její sladké steny byly rajskou hudbou pro jeho uši.

 

Ozvalo se zamručení a mladá démonská princezna se malinko protáhla, čímž ho pohladila na hrudi. Otevřela oči a podívala se na něj. Byla mírně zmatená a rozespalá. Pak mohutně zívla.

 

„Dobré ráno,“ poznamenal a políbil jí na čelo. Nasál její vůni a povzdechl si.

 

Ariven se k němu malinko přitulila a opět zavřela oči.

 

„Měli bychom vstát,“ poznamenal.

 

Ariven se lhostejně odkulila a dál pospávala. Harry zavrtěl s úsměvem hlavu. Tahle holka se jen tak nevzdá a když teď má jistotu, že jí neublíží, bude to o to horší.

 

„Máš pravdu, kam spěchat,“ poznamenal a převalil ji na záda. V očích mu zajiskřilo, když se na něj dívka vzdorovitě podívala a uraženě pozvedla hlavu.

 

Naklonil ji proto silou hlavu a toužebně políbil.

 

„Není nic nad to, když si člověk užívá volno, co?“ šklebil se Moren odpoledne na Harryho, který se konečně uráčil aspoň na oběd.

 

„Kde je ta holka?“ nahodila Dina.

 

„Spí,“ poznamenal.

 

„Tak co ji jiného taky zbývá, když se k tomu v noci nedostala,“ poznamenal škodolibě Sebastian.

 

„Určitě,“ sykl Harry a ochutnal pálivý srnčí guláš.

 

„Dobré ráno,“ houkla Dina na příchozí dívku, která byla ještě stále trošku rozespalá.

 

„Neumíte snad zdravit, mladá dámo?“ zabručel Grindenwald. „Jeden by věřil, že u dvora se učíte zdvořilosti.“

 

Ohrnula znechuceně ret. „Nebudu vám přát něco, co vám nepřeji,“ zavrčela.

 

Ostatní se na ni dívali, ale po tomhle prohlášení se od ní odvrátili a přestali se o ni zajímat.

 

„Bráško, půjdeme se pak kouknout na babičku?“ nadhodila Chris.

 

Ariven si odfrkla, ale každý jí u stolu ignoroval.

 

„Jistě, už se probudila?“

 

„Ne, ale měla by se probudit každou chvíli,“ zamyslel se Grindenwald.

 

Po jídle se všichni ještě chvíli bavili. Ariven se však bez jediného slova zvedla a vydala se do pokoje. Harry nad tím jen protočil oči. „Chris, jdeme?“

 

„Jasně,“ kývla dívka, mávla na svého otce a odběhla. Procházeli kolem vlkodlaků, kteří jim vzdávali holt uznalým kývnutím.

 

Došli až k velikému stanu, který sloužil jako ošetřovna. Vešli. Všude kolem leželi těžce zranění vlkodlaci. Harry mezi nimi chodil a ptal se je, jak se mají, co jim schází, zda něco nepořebují. Cítil se velmi vinný. Vždyť tihle muži byli zraněni pod jeho velením.

 

„Sophie,“ zamumlal a usadil se na židli hned vedle pobledlé tváře staré čarodějky. Christine se usadila na okraj postele a se slzami v očích na ni hleděla.

 

Žena, jakoby věděla, že není sama, otevřela oči. „Děti moje,“ zašeptala unaveným, chraplavým hlasem. „Jsem na vás moc hrdá, hlavně na tebe, Harry. Byla to… veliká oběť.“

 

Harry nevěděl, jak to ví, ale věděla to. Co záleží na tom, jak?

 

„Je tu něco, co vám… musím  říci,“ poznamenala ztěžka. „Snape… byl nejlepší přítel Lily,“ zašeptala. „Ale byl to on, kdo vyslechl tu věštbu.“

 

Harry zbedl, Chris sebou trhla. Věděla, co ta věštba byla zač.

 

„Nemsti se mu… každý… každý dělá chyby,“ poznamenala.

 

Harry se na ní nejistě podíval. Rád by jí věřil. Rád by její slova bral vážně. Jenže, jak mohl Moody mít vedle sebe vraha své dcery? Jak mohl Brumbál zachránit vraha jeho neteře? Harry to nechápal.

 

„Chris… tvoje matka je pryč a John to musí… pochopit. Buď… buď mu na blízku. Starej se… o něj.“

 

„Budu,“ zašeptala.

 

„Oba jste… silní. Ale nejsilnější jste… spolu,“ prohlásila. „Telepatie, Telekyneze a oheň s hypnózou. Máte moc měnit lidi… využijte to k dobru. Žijte jak… jak nejlépe můžete. Neotáčejte se zpět. Vaše cesta vede pouze rovně. Každé… každé ohlednutí by mohlo být poslední. Harry. Tvoje snou-snoubenka ti jednou bude oporou. Dej… dej jí čas,“ poznamenala.

 

Harry jí sevřel jednu ruku, Chris druhou. Oba tam jen seděli, když se objevila Dina, John a Ted.

 

„A další,“ zašeptala. „Přišli jste se… rozloučit?“

 

John jen kývl. V jeho rysech se zračila bolest stejně, jako u Diny. Ted měl smutek pouze v očích.

 

„Budeš nám chybět, mami,“ prohlásila Dina.

 

„Bez tebe to nebude ono,“ poznamenal Ted a chabě se usmál.

 

„Nebude to taková… zábava,“ uchechtl se John.

 

Sophie se usmála. „Však to beze mě zvládnete. Všichni. Svět se točí dál a kvůli mně se nezpomalí. Je mi líto, že neuvidím Harryho a Christine děti. Stejně tak, jako neuvidím tvoje Dino a tvoje Tede.“

 

Ti dva se na sebe podívali. „No… hned tak se do rodičovství nehrnu,“ poznamenala Dina a Ted zakýval hlavou.

 

„Hlavně pak chudáci děti,“ přidal se Brousek a kolem se rozestavil zbytek.

 

„Nevěřím, že vás tu vidím,“ poznamenala tiše.

 

„Za tu dobu…“ poznamenal neochotně Brousek. „Jsme k vám docela přirostli. Musíme se rozloučit, Sophie. Nenechali bychom tě odejít bez toho sbohem.“

 

Sophii se v očích zatřpitily slzy. „Budu na vás dohlížet.“

 

„Ze spoda to půjde těžko,“ neodpustil si Antony. Kormen ho kopnul do kotníku.

 

Frederik se jen pousmál.

 

Sophie se však rozesmála. „Ano… to máš asi pravdu…“ rozkašlala se. „Síly mě opouští a chce se mi hodně spát. Slibte mi, že… že se pokusíte Voldemorta porazit.“

 

„To slibujeme,“ poznamenal Brousek zcela vážně.

 

„Udělám, co budu moci, babi,“ poznamenal Harry a díval se, jak se Sophie usmívá a jak se jí zavírají oči. Zavírají se a už se nikdy neotevřou.

 

Všichni tiše sklonili hlavy a vzpomínali na doby, kdy byla s nimi.

 

Dina s Johnem na ni měli nejvíce vzpomínek. Byla to jejich matka. Zpočátku se zdála mizerná, ale pak byla nedocenitelná. Ne, na ni nikdy nezapomenou a jak nejdéle to půjde, budou všem svým potomkům a příbuzným o této ženě vyprávět.

 

Harry s Chris dál svírali ruce mrtvé ženy. Grindenwald se ani nenamáhal s nějakými lektvary nebo s čímkoli jiným. Byl konec.

 

 

 

„Sophii chápal jen málo kdo,“ pronášel zvučným hlasem Jonathan Moody a díval se na shromážděné kouzelníky a vlkodlaky. „Měla vlastní svět, vlastní vnímání toho všeho, co je kolem nás. Svým vlastním způsobem nás všechny milovala. Nikdy jsme na ten způsob nepřišli, ale věděli jsme, co k nám cítí. Byla odtažitá. Dělala co mohla, aby chránila všechny své členy rodiny. Když se někdo z nás dostal do nebezpečí, dělala co mohla, aby nás z něj dostala. Nikdy nás neopustila… nikdy nás nezradila. Byla černokněžice, ale srdce měla lepší, než mnohý bystrozor. Věřila ve svou vlastní spravedlnost a její cit vždy dostal za mříže toho pravého. Bude tou největší ztrátou, protože ztratit takového člověka je nejen bolestivé, ale také těžké. Nikdy se neobjeví nikdo další, jako byla ona. Možná je to dobře, možná ne, protože lidí jako byla ona svět opravdu potřebuje, ale na druhou stranu takto byla výjimečná. Bude mi chybět, ne proto, jaká byla matka, ale pro to, jaká byla osobnost. Sbohem Sophie, mami. Nikdy na tebe nezapomeneme, slibuji.“

 

Ozval se jemný potlesk. Harry hleděl na pohřební hranici a objímal Chris, která mu plakala na rameni. Ariven mlčky stála vedle svého snoubence a cítila se nepatřičně. Přesto zde stála, aby vzdala čest svému nepříteli, kterého její vojáci zabili.

 

„TEĎ!“ křikl Brousek a Sebastian, Anna, Frederik, Antony a Kormeny zapálili hranici.

 

„Sbohem babi,“ zašeptal Harry směrem k nebi a pevněji si k sobě přitáhl Christine. „Sbohem Sophie.“  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA