Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola (BP)

29. 8. 2016

 

7. kapitola

 

Vlkodlaci a válka s démony


 

„HARRY!“

 

Mladík, který se rozvaloval se své veliké posteli natolik, že se dostal na samý okraj, spadl i s peřinou na tvrdou zem. První co pocítil, byla silná bolest v rameni, hlavě a boku. Zničeně a znaveně rozevřel unavené oči a zmateně se díval na postavu před sebou.

 

HAHAHAHA.

 

„VRRRRR…“ vydral se z hrdla Harrymu Potterovi, když pozoroval svou rozesmátou sestřenici Christine. „Co děláš?“ sykl naštvaně a s hekáním se začínal zvedat na nohy. Vážně včera neměl tolik ponocovat. Jenže teď je pozdě, vracet se k věcem, co se již událi. Teď se tedy musel potýkat s mírnou únavou a nespokojeným organismem, který měl ještě stále půlnoc.

 

„Budím tě,“ poznamenala Christine s potutelným úsměvem, který jasně dával na jevo, že přesně chtěla, aby se nebohý Harry ocitnul na zemi. A jak Harry pochopil, pomoci se od ní rozhodně nedočká. Leda by chtěl pomoci s nějakou pořádnou lumpárnou. Na tohle, jak se zdá, Christine užije. Kdo ví, co se ještě o své nově nalezené sestřenici dozví. Přeci jen, je s nimi teprve necelé dva dny a už teď si jí velice oblíbil. „Musíme jít na snídani. Pak musíš k vlkodlakům. Potřebují tě. Jsou pod útokem démonů.“

 

Harry zmateně zamrkal, ale nic na to neříkal. Místo toho vběhnul do své soukromé šatny, kde měl díky neustálým nákupům už pomalu plno, a tam se oblékl do nějakého obyčejného oblečení. Přesto se mu stále honilo hlavou sposta otázek. Co po něm vlkodlaci přesně chtějí a proč? Je sice pravda, že ve snu byl něco jako princ nebo taky král vlkodlaků, ale nic to neznamenalo. Vlkodalci ho prostě odmítali poslouchat. Proč taky že? Král není bůh. Jenže tady po něm očividně něco chtěli.

 

S Christine rychle vyšli ven a vydali se chodbou přímo do kuchyně. Harry se díval na své společníky, kteří spíše hleděli na jediného muže, kterého Harry doposud neznal. Byl to velice zvláštní člověk a už na tu dálku bylo jasné, že se od ostatních liší.

 

„Takže?“ nadhodil mladík a bedlivě se zadíval na toho neznámého

 

„Tento… vlkodlak, Harry, je Tesák,“ ukázal Ted na divoce vyhlížejícího muže. „Je to vůdce jedné z největších smeček Anglie.“

 

„Pane,“ mírně sklonil hlavu. Ale nevypadalo to nijak uctivě, spíše výsměšně.

 

Harry si ho bedlivě prohlížel. Byl to vysoký, mohutný muž. Měl široká ramena a veliký hrudník. Jeho tvář byla hrubá, kostnatá a trošku pohublá. Byl to zajímavý člověk nebo spíše vlkodlak, ale jak se zdálo, ač byl veliký a mohutný, nebyl nijak dobře živený, což jen potvrzovalo, že zákony dané kouzelníky vlkodlakům nesvědčí. Ovšem nezdálo se, že by to muži vadilo nebo že by se tenhle fakt snažil nějak skrýt. Možná na tom byli vlkodlaci celkově stejně. Všichni pohublí. Každý vlkodlak žijící mimo zemi vlkodlaků strádal. Kouzelníci byli k vlkodlakům nespravedliví a nedávali jim možnost se prosadit. To se Harrymu pochopitelně nelíbilo, ale nemohl s tím nic dělat, zatím. Pokud se najde přílležitost, samozřejmě se to pokusí změnit.

 

„Tesáku,“ kývl mu k pozdravu a ještě jednou se na něj zvědavě podíval. Pak se jeho zájem stočil jinam. „Co se děje?“ zeptal se ostatních.

 

„Nechce s námi moc mluvit,“ zabručel Grindenwald. „Chce jen tebe.“

 

„Jste náš princ,“ poznamenal Tesák.

Harry se však podíval s otázkou na Teodora. Ten jen mírně couvl a hodil po něm velice varovný pohled. „Aha,“ zabručel Harry, když mu došlo, že Ted se tímto dnem vzdává jakékoli možnosti být králem. Očividně vidina moci jeho strýce nijak nelékala a Harry se tomu ani nedivil…

 

„Naše země se stala útokem démonů. Odrazujeme je, ale sváry mezi lordy jsou veliké. Jste jediné řešení pro tuhle válku, pane. Aspoň na čas,“ poznamenal tišeji.

 

Harry se uchechtl. „Nestojím o korunu.“

 

„A nikdo nestojí o vás,“ zabručel vlkodlak a nebezpečně se mu zablesklo v očích. Harry to raději přešel. Neměl náladu se tu s ním nějak dohadovat a přít.

 

Harry se ušklíbl. „Jsem rád, že jsme si tohle vyjasnili. Dobře. Co po mě chcete?“

 

„Abyste nám pomohl porazit nepřítele.“

 

„Neumím zázraky,“ zabručel.

 

„Jste náš pric. Je to vaše povinnost stát při nás v době války,“ prohlásil hněvivě Tesák. „Nebo se snad bojíte?“ ušklíbl se.

 

Mladík se na něj zamračil. „Proč bych se měl bát?“ nadhodil vážně.

 

Tesák povytáhl obočí a mlčel.

 

Harry se podíval na Brouska. Ten jen pokrčil rameny.

 

„Je to dítě,“ ozvala se Sophie.

 

Vlkodlak pokrčil rameny. „Musíme ochránit svou zemi i za cenu ztrát.“

 

Sophie se rozzuřila, ale Harry jí předběhl. „Udělám to!“

 

„Harry!“ vyhrkla Dina. „To nemůžeš. Oni tě chtějí jen jako nejistý sloup, který je tam bude držet od sebe a při sobě. Až tě nebudou potřebovat, tak se tě prostě zbaví… a to kdo ví jakým způsobem,“ zavrčela a znechuceně se podívala na Tesáka, který jen krčil rameny.

 

Chlapec si jen povzdechl. „Jsem jejich princ, Dino. Moji předci byli vlkodlačí králové a královny. Musím jít. Jak bych se na sebe pak mohl podívat? Jak bych mohl nosit své příjmení, když bych nedokázal pomoci ani vlastním lidem? Copak bych s tím mohl dál žít? Vždyť by to byla skoro zrada vlastního rodu.“

 

Gridenwald protočil oči. „Brumbále… ty blbče…“ brblal si pro sebe. „Cos to toho kluka naučil? Už chápu, proč jsi několikrát málem zemřel. Kdo říká že musíš? Kdo říká, že by to byla hanba? Je to snad tvůj problém? Není! Ty jsi se narodil jako kouzelník a tadyhle ti se o tebe celou tu dobu nezajímali, tak proč bys jim měl pomáhat?“ zavrčel. „Co by to mělo za smysl?“

 

„Démoni přišli za Brouskem, protože přišli z ministertsva!“ sykl Harry. „Nikoho nevarovali, že démoni prošli obloukem.“

 

„Takže za to snad můžeme my?“ nadhodil zcela klidný Brousek, ale v jeho hlase byla jistá podrážděnost. „Je to snad naše vina, že napadli vlkodlaky a naši zem?“

 

„Ne,“ povzdechl si Harry. „Ale moje. Sirius jistě nějak oblouk poškodil a on by tam nešel kdyby… au,“ sykl, když ho Ted kopl do holeně.

 

„Kecá nesmysly,“ zabručel. „Poslyš, vlkodlaku, to co po něm chceš je jaksi nereálné,“ poznamenal. „Děti do boje nechodí a obvzláště ne tyhle pitomé,“ sykl a probodl svého synovce pohledem, který se na něj dál díval dost naštvaně.

 

„On už bojoval,“ poznamenal nevzrušeně Tesák, který jak se zdá o všem věděl a nenechal se Teodorem nijak zastrašit. „Je to mocný kouzelník, jak se o něm říká. Je jeho povinností nám svou magií pomoci. Když dokáže pomoci kouzelníkům, kteří nám celou dobu jen ubližují, může taky pomoci nám, kteří byli stvořeni jeho předky před mnoha lety. Takže když je mocný a silný, jistě nám také dokáže pomoci.“

 

„A kde jsi tohle vzal?“ zajímala se Anna vážně.

 

„Z novin, od kouzelníků,“ pohodil vlkodlak hlavou.

 

„Kouzelníci mají tendenci přehánět,“ ozval se Sebastian.

 

Tesák se jen zamračil. „Pokud není tak silný, jak se říká, pak jej můžeme rovnou vydat Voldemortovi. Nebo ho sami zabít. Bylo by to milosrdenství. Protože pokud je slabý, bude jistě brzy chycen nepřítelem a mučen.“

 

„Tolik o laskavosti vlkodlaků,“ poznamenala naštvaně Sophie.

 

„Jsem silný,“ poznamenal Harry. „Ale démoni jsou jiní, než my. Nejsem si jist, zda tady budu co platný.“

 

Tesák jej pozoroval svýma jasně hnědýma očima. Měl v nich nejasné jantarové žilky, které prozrazovali, že je velmi silný a velmi zkušený vlkodlak.

 

„Dovolte mi jít,“ poznamenal klidně.

 

„Když půjdeme stebou,“ povzdechla si rezignovaně Sophie. „Ale nebudeš dělat žádné hlouposti,“ napomenula ho.

 

Harry se rozzářil.

 

„Cvok!“ uslyšel od Morena. „Pojedu taky, nerad bych propásl jeho smrt. Jistě to bude velkolepé, když je váš princ… nebo ho jen tak hodíte do jámy? Nebo sežerete?“

 

Tesák ho probodl dost naštvaným pohledem.

 

„To je pravda,“ kývl Uregen.

 

„Rád se přidám,“ poznamenal Chad.

 

„Myslím, že já můžu mluvit za všechny,“ řekla vesele Anna. „Jedeme!“

 

Frederik kývl.

 

Harry se usmál na Tesáka. „Jdu si zabalit. Vyrazíme hned!“

 

„Hned?“ vykřikl Grindenwald. „Jsi blázen a všechny nás to bude stát život.“

 

„Tak si tu zůstaň, Grindy, kdo tě nutí jet?“ nadhodil Brousek pobaveně.

 

Gridenwald po něm hodil naštvaný pohled a odpochodoval do pokoje, aby si to málo, co mu Sophie koupila, zabalil.

 

„Jů, pojedeme k vlkodlakům,“ rozzářila se Christine. „Tati, jedeš taky, že jo?“

 

„Ovšem,“ kývl Johna a usmíval se. Konečně taky pozná svou dceru.

 

„Bezva,“ poznamenal jen Brousek a protočil oči. „Ale varuju tě, vlkodlaku. Některý z vás nám něco udělá a věř mi, že démoni budou ten nejmenší problém!“ prohlásil a měřil si ho naštvaným pohledem. Vlkdolak jen kývl hlavou, ale vypadal, jakoby ho to zajímalo.

 

 

 

Harry seděl na dřevěné židli. Rukojeti byly vyřezány do tvaru vlčích hlav. Opěradlo mělo vzor dvou bojujích vlčích lidí.

 

„Takže?“ zabubnoval netrpělivě prsty do rukojetí. „Jak to vypadá?“ nadhodil.

 

Příchod mezi vlkodlaky nebyl jednoduchý. Harry se ocitl v nové neznámé zemi. Jak pochopili, vlkodlačí země se nacházela v jiném protoru, protože než se sem dostali, museli projít obloukem, který byl podobný tomu z Odboru záhad.

 

Brousek mírně znejistěl, když uviděl armádu vlkodlaků. Nebylo jich málo, ale kvůli sporům o půdu a korunu, bylo království v troskách.

 

Harry se k tomu nijak nevyjadřoval. Jen se zeptal, jak to vypadá, kolik vlkodlaků je teď ve zbroji a kolik nepřátel je proti nim.

 

Vlkodlaci všeho všudy nijak o krále nestáli. Harryho vesměs ignorovali a jen pošilhávali po dvoum proužkům zlata, které měl Harry na čele.

 

„Nijak,“ odsekl Arko a pohlédl na Tesáka, který se na něj ostře zadíval.

 

„Tím chce lord pobřeží říci, že démoni zatím nezaútočili a my nemáme potřebu…“

 

„Jistě, necháte jim mou půdu, zatímco vy si užíváte na té své,“ sykl podržáděně Ersk, lord zdejšího území. „Jen vykořisťujete mou půdu.“

 

„To stačí,“ sykl tiše Harry.

 

„My tu taky nemusíme bejt!“ zavrčel podrážděně Arko.

 

„To stačí!“ řekl Harry důrazněji.

 

„Tak si jděte, jen tu sedíte a žere…“

 

„TICHO!“ zařval Harry, kterému došla trpělivost. „Chtěli jste mě tu? Chtěli. JÁ tu nemusím být. Klidně se o tu korunu pozabíjejte. Klidně zavražděte všechny své lidi. Ale dokud tu budu já, budete vy mlčet a poslouchat, jasné?!“

 

Pět lordů na něj koukalo s pusou otevřenou úžasem.

 

„Takže naposledy. Jak to vypadá?“ nadhodil mírněji.

 

„Démoni jsou na hranicích. Zatím nás nenapadli, ale…“ začal Tesák.

 

„Ale to nic neznamená,“ zabručel Arko.

 

„Jediná naděje, kterou máme, je…“ zamyslel se Harry. „Spolupráce,“ ušklíbl se. „Zařiďte to, jak chcete,“ pohlédl na ně ostře. „Ale spolupracujte! Jen tak budeme mít aspoň nějakou naději,“ s tím se zvedl a vydal se ven. Měl jich dost. Vlkodlaci byli nemožní. Prošel táborem a díval se na veliké stany, které chránili vojáky před počasím. Díval se do jejich propadlých tváří. Vlkodlaci byli mohutní, ale kvůli špatné stravě a válce na tom nebyli dobře. Povzdechl si. Země potřebuje mír, aby byla v pořádku, ale tady se jen válčí.

 

Došel až na okraj tábora, kde pod jedním stanem byli jeho přátelé a rodina.

 

„Ahoj,“ vešel a rozhlédl se po velikém pokoji. Nebylo to jako ve stanu vlkodlaků, kde byli jen postele a umyvadlo. Tady byly díky kouzlům pokoje. Menší chodba vedla do obývacího pokoje, který byl skromně zařízen. Odtamtud několik ložnic, koupelna, kuchyně, jídelna a pokoje pro dva skřítky, které Sophie vzala sebou.

 

„Zdar bráško,“ zazubila se na něj Christine. Harry se ušklíbl. „Ahoj sestřičko.“

 

Oba dva oslovení bratranče a sestřenice dost unavovalo a jménem si říkat moc nechtěli. Byli jedna rodina, tak proč to nedávat najevo? A tak Chris navrhla, aby to zkrátili. Místo sestřenice a bratrance byli sestra a bratr.

 

John z toho byl nadšený. Byl moc rád, že jeho dcera a jeho synovec si tolik rozumí. Moc ho mrzelo, že Christine neměla snadný život a že s ní nemohl být. To s Harrym se aspoň vídli, když byl malý, ale ten si to pochopitelně nemohl pamatovat.

 

Měl na toho malého špunta příjemné a někdy dost prapodivné vzpomínky, ale myslel na něj rád. A o to více ho mrzelo, že něco také neprožil se svou vlastní malou dceruškou. Často se ptal, proč mu to Bell neřekla, ale ať se tehdy stalo cokoli, nebylo to nic dobrého a možná to bylo a bude velice důležité. Jen na to musí přijít.

 

„Tak co? Jak to vypadalo?“ nadhodil Grindenwald a dělal si zápisky do notýsku. Byl unešen. Léčil tu vlkodlaky a seznamoval se s jejich tělem a s jejich krví, která byla odlišná od lidí. Vlkodlaci potřebovali jiná kouzla a léky a tak Grindenwald pracoval ve dne v noci. A byl z toho v sedmém nebi. Kdo by nesnil o tom rozšířit si tolik obzory? Navíc, když bude mít štěstí, třeba se dozví i něco od démonů nebo něco o démonech. Mohl by pak vymyslet nové léky, které by zachránili spoustu lidí. Nedělal si iluze, že by byl velice slavný, to už je, v tom negativním, ale mohl by přispět k pomoci lidem a to bylo to hlavní, o co mu celou tu dobu, co dělal tyhle zápisky, šlo.

 

Brousek černokněžníka pobaveně pozoroval a v duchu se ptal, proč ho vůbec zavírali. Lepšího spojence si snad ani nelze přát. Silný, chytrý, ve svém oboru nepřekonatelný. Vždy připraven rozšiřovat své vědomosti. Kdo by mohl být lepší než on? Ale jeho pohled se raději pro teď, stočil na Harryho, který jim měl podat zprávy ze schůze.

 

„Nijak zvlášť dobře. Většinou se tam hádali,“ pokrčil rameny. „Tak jsem jim řekl, že jediná naděje na vítězství je, že budou spolupracovat.“

 

Grindenwald se na něj podíval zpoza svého sešitu. „To spíš zabijou tebe, než aby spolupracovali.“

 

Harry pokrčil rameny. „Ale budou muset. Démoni nejsou jen ubozí kouzelníci, které rychle zaženou ve smešce.“

 

„Tak divil bych se, kdyby démony vůbec zahnali,“ zívl Sebastian a pohodlněji se rozvalil v křesle.

 

„Asi tak,“ poznamenala Dina a kontrolovala si svoje nehty, které si právě lakovala.

 

Harry si povzdechl. „Jenže pokud je nezaženeme tady, tak co potom u kouzelníků?“

 

Ted pokrčil rameny. „Tak se přestěhujeme někam do říše za obloukem,“ poznamenal. „Hlavně o tom nesmíš tolik přemýšlet.“

 

Brousek se na něj podíval. „Nepřemýšlet? A kdo myslíš, že tohle řeší? Velitel bystrozorů a ministr.“

 

„No, jelikož je teď ministr náš milovaný Lucius Malfoy, tak nevím, o co ti jde, Rufusi. Ten to stejně nebude řešit zrovna s tebou…“ poznamenal John.

 

Brousek si brblal a bručel, ale musel se s tím smířit. O jak on toho chlapa nesnášel. Už se těšil, až mu nakope ten jeho aristokratický zadek a bude se dívat, jak pomalu, ale jistě hnije ve vězení. Však se postará o to, aby už nikdy nespatřil světlo slunce mimo zamřížované okno. Postará se, aby se už nikdy nepodíval ven.

 

„Myslíš, že se vlkodlaci někdy spojí?“ nadhodila Anna.

 

Harry jen pokrčil rameny a posadil se vedle Teda, který se na pohovce musel uskromnit. „Máme aspoň čas sami na sebe, než se domluví.“

 

Ted jen kývl.

 

„Jak to tedy bude se mnou a Bradavicemi a s Anglií?“

 

Sophie se na něj podívala. „O to obvinění se nestarej. Však tam dlouho nezůstane.“

 

„Chceš být opět studentem?“ nadhodil Frederik a prohlížel si svou hůlku, která zažila už lepší časy.

 

Harry zavrtěl hlavou. „Jenže Brumbál mi nedovolí odejít bez důvodu a nechce se mi říkat o specializaci a o rodových schopnostech.“

 

„Ještě nějakou dobu potrvá, než se tvoje magie ustálí,“ poznamenal Grindenwald. „Z nejhoršího jsi asi venku, možná, ale dělá mi starosti ty tvoje občasné rodové vlastnosti. Měl bys je mít stálé, ale nemáš. Prostě ti to poskakuje. Jeden den tohle, druhý den tohle,“ povzdechl si. „Musíš trénovat. Možná meditace by ti pomohla. Mudlové jsou v dobří.“

 

Harry kývl. „Dobře zkusíme to.“

 

„A škola,“ poznamenal a odložil poznámky. „Měl by sis dodělat NKÚ, pokud je chceš změnit. A rozhodně OVCE, protože až dojde ke zplepšení, NKÚ nezměníš. Nebudeš mít dobré známky a OVCE… ty už jsou vedlejší, ale měl bys to udělat teď, nevíme, co se stane, až se tvoje magie uklidní.“

 

Harry kývl. „A Brumbál? Nebudu moct jít už do školy, bude to nebezpečné. Každému to po čase dojde.“

 

Grindenwald kývl. „Budeš ho muset obelstít.“

 

Harry se na něj podíval. „Jak?“

 

„Na to budeš muset přijít ty sám, chlapče,“ poznamenal a opět se natáhl pro poznámky, aby pokračoval tam, kde skončil.

 

Harry se zachmuřil. „To se lehce řekne, ale těžko udělá.“

 

„Brumbál je naivní,“ poznamenala Sophie s klidem a spokojeně popíjela nějaký svůj oblíbený alkohol. Harry nikdy nepochopil, proč sebou táhli takové zásoby. To se přeci nedalo vypít. Jenže v černokněžnících a dokonce i v bystrozorech ten alkohol mizel velice rychle a spíše se zdálo, že nakonec budou chudáci na suchu. „Myslí si, že každého dokonale zná. Že ho nikdo nedokáže překvapit. Ale pokud se změníš, a ty se měníš, Brumbál si toho nevšimne. Nebude pro tebe těžké ho zahnat do kouta.“

 

„Myslíš?“ nadhodil pochybovačně Harry a nejistě si vybavoval, jak se Brumbál kdy a jak choval. Pokud měla babička pravdu, mohl by to nakonec dokázat. Jenže Brumbál se v jeho očích jevil jako ten, co ví všechno za všech podmínek.

 

„Vím,“ usmála se Sophie. „Brumbál opravdu spoléhá na to, že jsou všichni stále stejní a nemění se. Je třeba mu ukázat, jak moc se mílí,“ mrkla na něj. „A hlavně pak, jak málo zná někoho, kdo má v sobě jeho krev.“

 

Harry se zazubil, už s nemohl dočkat, až s ním změří síli. „Dobře,“ kývl. „Uvidíme, jak tenhle souboj dopadne.“

 

Grindenwald se rozesmál. „Škoda, že Albuse neuvidím. Bude to jistě krásný pohled. A hlavně jsem zvědavý na jeho poskoky.“

 

Brousek musel souhlasit a jak si všiml nebyl sám.

 

„Brumbál má status dokonalosti. Je třeba mu dokázat, že tomu tak není,“ zazubil se Ted a pocuchal Harrymu vlasy. „Je moc sebejistý. Musí si uvědomit, že už je starý a síla ho opouští.“

 

„Už se na to těším,“ pousmál se Harry.

 

„Ale dost už,“ zívl Uregen. „Nechcete si jít zazápasit na louku?“ nadhodil.

 

„Mohli bychom,“ poznamenal Kormen.

 

„Je tu nuda,“ zívl Antony.

 

„Tak jdem,“ vyskočila Christine.

 

John se usmál a kývl.

 

„Jděte beze mě,“ houkl Grindenwald.

 

Brousek se ušklíbl a kývl. Za chvíli černokněžník osamněl.

 

 

 

„Pane,“ zašeptala Harrymu do ucha mladá dívka. Harry rozespale otevřel oči a díval se rozmazaným pohledem na dívku, která se nad ním skláněla.

 

„Ano,“ zívl.

 

„Omlouvám se, že ruším,“ začervenala se. „Ale démoni vyslali posli. Chtějí mluvit s králem,“ zašeptala. Harry zamručel, že bere na vědomí. „Nechtějí počkat do rána?“

 

„Ne,“ poznamenala s úsměvem.

 

„Tak já vstávám,“ poznamenal. Posadil se na posteli a protáhl se. Dívka mu zatím přinesla oblečení. Oblékl se do upnutějšího, přesto pohodlnějšího oblečení. Kabátec mu perfektně kopíroval tělo. S jakýms takýms upravením se vydal za dívkou, která ho vedla do stanu Rady. Tam byli všichni lordové vlkodlaků. Mezi nimi seděl i podivný muž. Jeho oči byly jasně rudé. Vlasy měl delší, černé a trochu už i stříbrné barvy. Hlavu měl hrdě zvednutou a na všechny hleděl mírně z patra.

 

Když se objevil Harry, muž se na něj dlouze zahleděl a pak se mírně uklonil.

 

„Jmenuji se Grovar, vlkodlačí pane.“

 

„Hmmm,“ kývl Harry hlavou a dlouze se na démona před sebou zadíval. Nedokázal mu číst myšlenky, i když věděl, že dnes mu telepatie funguje. „Jsem Harry Potter.“

 

Muž se opět uklonil. „Cítím z vás velikou moc.“

 

„Pravděpodobně,“ zabručel neurčitě. „Chci vědět, proč démoni napadli mou zemi,“ sykl. „A pak se seber a vypadni, démone. Nemám důvod s tebou vyjednávat.“

 

Démon se zatvářil překvapeně, ale pak se upokojil. „Jsme silnější a…“

 

„Pcha, těžko,“ odfrkl si Harry. „Nejste nic, ve srovnání s námi.“ Byla to lež, ale přiznat to, by byla veliká chyba.

 

Muž se na něj ostře podíval. „Známe vaši sílu.“

 

„A já znám vaší. Nic moc,“ odtušil. „Ale chci znát odpověď na svou otázku, démone. Co tu chcete.“

 

Démon na něj dlouze hleděl. „Území,“ poznamenal.

 

„Tak to jděte jinam, protože tohle království… NEDOSTANETE!“ poznamenal sebejistě.

 

Démon se prudce postavil. „Chtěl jsem navrhnout řešení, jaké by vyřešilo vaši situaci.“

 

Harry se zasmál. „Jistě nevýhodnou pro nás a čekali jste, že se na to vrhneme, jak hladoví psi na kost, co? Ale my jsme vlkodlaci, ne prašivý vořeši!“

 

Démon nevěděl, co by měl říci. Hrdě pozvedl hlavu. „Naše královna si všimla vaší moci, pane.“

 

„A co s tím?“

 

„Navrhuje spojenectví.“

 

Harry se rozesmál. „Ne!“ řekl po chvíli bez špetky humuru. „A teď ven.“

 

Když démon odešel, všichni lordi se na něj nahněvaně podívali.

 

„Nechtějí nic dobrého,“ poznamenal na vysvětlení. „Jen nás zkoušel, kdybych přijmul, bylo by to špatné pro všechny. Viděl jsem, jak znejistěl, když jsem ho odmítl.“

 

„Jen aby nás to nestálo mnoho,“ zabručel Tesák.

 

„Možná ano, možná ne,“ pokrčil rameny. „Ale já nechci být otrokem… co vy?“

 

Vlkodlaci energicky zavrtěli hlavou.

 

„Ale stejně…“ zabrumlal Arko

 

„Příště řeknu ano, sice utrpí hrdost, síla a asi nebude svoboda… ale když si to přejete,“ pokrčil rameny a odešel. Vlkodlaci na něj vyděšeně koukali. Očividně se jim tahle možnost líbila ještě o to méně. Jestli bylo něco, za co by všichni umírali a za co by i bez špetky slitování zabíjeli… byla to jejich milovaná a uctívaná svoboda.

 

 

 

Druhý den nastalo pravé peklo. Za rozbřesku se démoni dali na pochod. Harry se díval na pochodující pány živlů a pohlédl na své mocné služebníky temnoty.

 

„Pane?“ vydechl nejistě Arko.

 

„Hrdost, lorde,“ poznamenal vážně a sám se vydal do čela.

 

„Merline, ten kluk se zabije,“ zabručel si Brousek, když to viděl.

 

„Nechej ho,“ poznamenala vážně Sophie. „Je už dost starý a uvážlivý, aby věděl, co si volí a do čeho jde,“ poznamenala mírně poraženým a ustrašeným tónem, ale snažila se strach nedat nijak najevo. Přeci jen, měla svou hrdost a nemohla svého vnuka srážet. Musela mu věřit… což je taky jediné, co mohla v tuhle chvíli dělat.

 

„Tohle považuješ za uvážlivé?“ nadhodil Sebastian.

 

„Ne,“ poznamenala. „Ale je to jeho rozhodnutí.“

 

„Hmmm…“ zabručel Frederik. „Koho taky jiného, že?“

 

„To je fakt. Kdo jinej by byl takhle blbej?“ zabručel Moren.

 

„No jo no, bráška,“ pokrčila rameny Christina. „A já půjdu s …“

 

„Nikam,“ poznamenal John nekompromisně.

 

„Ale tati,“ povzdechla si. „O tom už jsme mluvili. Harryho necháš a mě ne? Kde je nějaká spravedlnost?“

 

„Potřebuji pomoct,“ poznamenal Grindenwald. „A ty jsi v černé magii docela dobrá. Budu tě potřebovat tady,“ poznamenal a tím zažehnal hádku.

 

Christine se tedy rozhodla zůstat. Když jí Grindy potřebuje, tak mu bude po ruce. Každého je někde třeba a zraněných bude opravdu hodně.

 

Vlkodlaci se pohodlně přeměnili. Nebyli závyslí na měsíci, jako ti, které znali z jejich dimenze. Tihle byli o něco jinačí. Harryho s Tedem rychle tohle naučili. Nebylo to tak těžké, když byli jedni z nich.

 

Démoni se sebejistě přibližovali. Vzduch se kolem nich tetelil. Magie kolem nich jen tryskala a naplňovala okolí.

 

Vlkodlaci oproti tomu byly naprosto klidní. Žádná magie se kolem nich nevzdouvala, ale jejich srst byla naježená zlobou a touhou po krvi. Harry, v podobě velikého černého vlkodlaka se smaragdovýma očima, seděl mezi pěti vlkodlačími lordy.

 

Jasně smragdové oči hleděly na přibližující se nepřátele. Ale jeho chladný pohled byl jen klam. Nohy měl jak z rosolu, jeho srdce svírala tíseň a mysl trýznily nepříjemné vzpomínky na smrt. Bál se, strašně, ale odmítal se pohnout. On nebude ten, co uteče. Na místě ho držela zodpovědnost za ty vlkodlaky a také odhodlání. No zkrátka ho drželo to samé, co vždycky, když stál před nějakým nepřítelem, který byl o dost silnější, než on sám.

 

Vlkodlaci byli neklidní. Nelíbilo se jim čekání. Chtěli jednat. Lordi nejistě pokukovali po Harrym a ten se po chvíli zvedl. Teď byl čas vyrazit. Nebyl dobrým velitelem. Nikdy nevelel, ale měl cit. Teď by měl zaútočit, říkal jeho šestý smysl. Teď a nikdy jindy.

 

Vyrazili. Démoni přidali na rychlosti. Jejich jistota byla nepřekonatelná a to byla chyba.

 

Vlkodlaci měli jednu úžasnou vlastnost. Jejich síla rostla s každou prolitou krví. Krev je dokázal velmi rychle nabudit a vyprovokovat. Takže když se Harry odrazil a dopadl na jednoho démona a prokousl mu hrdlo, jeho srdce se rozbušilo sladkým pocitem. Krev mu stříkala do tlamy a on polkl několik doušků lahodné modré krve. Dlouhé lesklé tesáky měli nyní barvu démonské modré krve. Uskočil jednomu kouzlu a postavil se na nohy. Rozmáchl se tlapou a ostrými drápy vyrval nepříteli žaludek z těla.

 

Jeho mysl už byla natolik pohlcena vlkem, že nedokázal myslet na nic jiného, než na tu sladkou, opojnou krev.

 

Rozmáchl se a jeho drápy se zaryly do kůže dalšího démona.

 

Démoni se začali ohánět kouzli. Sice pozdě, protože nečekali takoví útok, ale přeci. Harryho jen těsně minula ohnivá koule, která zabila démona, který se na něj chystal vrhnout. Démoni, jak se zdálo, spoléhali na kouzla jen z části a to byla jejich jediná výhoda, a pak se stalo něco, co nikdo nečekal.

 

Další jednotky Démonů si byli jisti svým vítězstvím a tak vyrazili. Za normálních podmínek, by to bylo v pořádku, kdyby se nenacházeli v údolí ohraničeném útesy. Démoni se hnali na bariéru tvořenou vlkodlaky. Jenže ti byli silnější, než by se komu kdy zdálo. Ani Harry netušil, jak moc jsou silní.

 

Jenže ani teď si to neuvědomoval. Byl v tranzu, ale i v tom tranzu rozpoznával, kdo je přítel a kdo nepřítel. Dva démoni se na něj vrhli a udělali mu hluboký šrám na hřbetě. Ovšem za tuhle opovážlivost zaplatili prokousnutým hrdlem. Harry opět ochutnal tu opojnou krev a jeho smaragdové oči se rozšířily. Nakonec se smaragdové oči změnily na čistě jantarové s krvelačným nádechem. Krev pro něj byla v tuhle chvíli jako droga.

 

Jeho svalnaté pololidské tělo pokrývající srst se napjalo v očekávání, když ucítil závan magie. Uskočil právě v čas. Strhl k zemi jednoho vlkodlaka a odrazil se od něj na jednoho démona. Pak však ztratil rovnováhu, když uklouzl na useknuté hlavě jednoho z vlkodlaků. Téhle jeho chyby využil nějaký démon a těžce ho zranil na boku. Žebra byla jasně viditelná.

 

Harry zavyl příšernou bolestí. Oči se mu mlžily. Nic nevnímal. Byla jen bolest a bílá mlha. Tiše kňučel bolestí. Jeho vlkodlačí pud se vytrácel. Začínal myslet jako člověk a dělalo se mu špatně z myšlenek, které se k němu jakoby z velké dálky vraceli. Zabil. On zabil... zabil takovýmhle způsobem. Bez slitování, bez špetky soucitu. Užíval si to. Vychutnával krev a teď… teď zemře.

 

Bolest však začala ustupovat a jeho zrak se pomalu vracel. Kolem něj bylo pět vlkodlaků, kteří ho bránili. Harry potřásl vlčí hlavou a postavil se. Na boku už neměl šrám stejně, jako neměl nic na boku. Vlkodlačí regenerace byla proslavená, ale ani kouzelníci přesně nevěděli, jak mocná je. Harry to teď mohl poznat na vlastní kůži.

 

Démoni se šokem na něj dívali. Očividně o tomhle nic nevěděli a Harry se opět vrhl do víru boje. Stačilo pár kapek krve na tlapě a opět ustoupil té vlkodlačí síle.

 

Démoni se dál tlačili na tu hráz vlkodlaků a tím si ubližovali. Vkodlaci nepostoupili ani o píď, ale démoni se dál hrnuli. Šlapali po sobě, naráželi do sebe a všelijak se jeden druhému motali. Vlkodlaci naproti tomu byli zvyklí bojovat ve smečkách v lese a tak jim tohle ani tak moc rozdílné nepřišlo. Démoni ale nebyli zvyklí na zúžený protor a tak se vlastně chytili do pasti.

 

Harry uťal hlavu nějakému opovážlivci, který se k němu moc přiblížil.

 

Když utrhl jednomu démonovi ruku, schytal jedno kouzlo do hlavy a nastala naprostá tma.

 

 

 

„Au,“ zakňučel a otevřel oči.

 

„V pořádku, bráško, jsem u tebe,“ odsehl k němu hlas jeho sestřenice Christine. „Jsi v pořádku.“

 

Jeho zrak se postupně navrátil a díval se do uplakané tváře své milované sestřenice. „Vyhráli jsme?“ vydechl. Dívka zavrtěla hlavou.

 

„Ale ani jsme neprohráli,“ poznamenala tiše. „Démoni se jen stáhli. Mají veliké ztráty, ale to my také,“ poznamenala.

 

Harry si povzdechl. „Zemřel někdo, koho znám?“

 

Nejistě kývla a z očí jí stékaly slzy.

 

„Kdo…?“

 

„Arko, je mrtvý a několik dalších. Táta je zraněný, ale brzy se z toho dostane stejně, jako Dina s Rufusem. Ostatní jsou už zdraví. Jen…“

 

„Jen?“

 

„Harry bylo to s tebou moc špatné. Nějaké kouzlo ti rozpáralo břicho po tom, co jsi padl. Tesák ti naposlední chvíli zachránil život tím, že tě sem donesl. Vlkodlaci tě uznávají. Neutekl jsi a to je pro ně víc, než si dokážeš představit.“

 

Harry se chabě usmál.

 

„Ale byl to hrozný pohled. Měl jsi venku střeva a…“ rozplakala se.

 

Pohladil jí po tváři. „Hlavně, že žiju,“ prohlásil.

 

„Budeš tam mít menší jizvu,“ dostala ze sebe. „John s tátou jsou na tebe moc pyšní, stejně jako Dina s babičkou, ale… Harry… babička… ona…“

 

„Ano?“ zašeptal vystrašeně.

 

„Ona… zranili jí, když mě bránila. Démoni nás s Gellertem napadli a my neměli moc šancí a ona nám s dalšími vlkodlaky pomohla, ale…“

 

„Chris, prostě to řekni,“ vyzval ji podivně silným hlasem. Sám však měl silné obavy. Hrdlo měl stažené strachem a obavami.

 

„Babička přišla o ruku a má nějaký zánět. Je už stará a Gellert jí nedává moc nadějí… asi zemře, Harry,“ zašeptala a dívala se, jak se jejímu batranci plní oči slzami. Jak se jeho tělo začíná pomalu, ale jistě začíná chvět potlačovanou bezmocí a úzkostí.

 

„Musíme jít dál,“ zašeptal tichounce, ale jeho hlas byl jako šelest větru.

 

Chris jen kývla hlavou a sevřela mu rameno. „Musíme dál a válka s démony není zdaleka u konce. Jistě už teď budou chtít vyjednávat na jiné úrovni. Ví, že narazili na nepřítele, kterého jen tak neporazí. Brouska s ostatními to velice ohromilo a Harry. Byl jsi úžasný,“ zašeptala a pevně ho objala. Harry si jí stáhl k sobě do postele a opřel si jí ochranitelsky o hruď. „Spi,“ zašeptal a díval se, jak se její oči plní vděkem a sesterskou láskou k němu.

 

I Harry se zachumlal do peřiny a pak po chvíli zaznamenal, jak dívka usnula. Trvalo mu jen pár minut, než dívku do říše Morfea následoval.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA