Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. Kapitola (BP)

19. 8. 2016

6. kapitola

 

Seznamte se s Christine Black-Moody


 

„Já tě zabiju,“ sýpala Anna a hnala se za Harrym, který jí jen tak tak unikal. Nebo spíše se Anna pokoušela hnát a Harry se pokoušel unikat. Ve skutečnosti se jeden jak druhý ploužili a sýpali námahou, jak se snažili uběhnout ještě kousek, který jim Ted z lásky k nim nařídil uběhnout. Jenže i tak ten kousek, který měl kilometr, byl nezdolným prckem, jelikož podobných kousků už měli několik.

 

„Chyť-ťte ho ně-někdo,“ hekal Sebastian a pokoušel se soustředit na nohy, aby je pokládal přesně tak, jak se má. Levá, pravá, pokládat je vedle sebe a ne aby si nohy co chvíli podrážel. Jenže to byl pomalu taky nadlitský úkol.

 

„Nemelte… běžte,“ zachrčel Brousek. „Ještě… dvě… kolečka.“

 

„No tak, běžim,“ houkl Ted a spokojeně poklusával vedle nich. Vychutnával si ten pocit být zase v pohybu. Ano, tohle měl velice rád. Takhle by dokázal běhat a blbnout i několik hodin, ale tihle chudáci pro to pochopení samosebou mít nebudou… a taky neměli.

 

Celá skupinka se nějakým hlemýždím klusem šinula kupředu a doufala, že tenhle maraton přežijou. Jenže ono mít za sebou už takovou dálku… no hrůza. Ani nevěděli, kolik už koleček uběhli. Měli toho právě tak akorát dost a kdyby mohli, tak by se na Teodora i s jeho pitomými nápady vykašlali a šli by si lehnout do trávy s limonádou v ruce.

 

Ted se díval, jak na něj jeden po druhém hází vražedné pohledy a děkoval, že pohledy nezabíjejí. Jistě mu hned tak neodpustí fakt, že je tady v tom největším vedru proháněl po cvičišti a dával jim pořádně do těla.

 

Grindenwald se Sophií se zatím dobře bavili, oni jako jediní zde nedělali nic. Byli už moc na staří a tak se nabídli, že se o vše postarají, aby jim tu aspoň trošku bylo příjemně. Zkontrolovali zařízení a podívali se na domácí skřítky, kterých tu bylo nespočet a kteří se starali o celé zdejší zařízení.

 

„Musím uznat, že měl tvůj vnuk dobrý nápad,“ zazubil se černokněžník a díval se, jak se uřícení kouzelníci snaží ze všech sil běžet dál. „Jaká škoda, že jsme už moc staří na to, abychom tu takhle blbli, že?“ nadhodil na oko nespokojeně a vyplázl jazyk na kolem běžícího Brouska, který celý upocený jen ztěžka dýchal a neměl náladu a ani sílu, mu to nějak vrátit. Což samozřejmě potěšilo Grindenwalda, který si tohle se škodolibostí náramně užíval.

 

Sophie se spokojeně usmála a kývla. „To zvládnete,“ povzbuzovala je a zamávala svému malému vnoučkovi, který musel běžet první, jinak by ho ostatní roztrhali, za jeho tak pitomý nápad.

 

„Je to tu opravdu veliké,“ nadhodil po chvíli Grindenwald.

 

„Je to největší výcvikové středisko na světě,“ poznamenala Sophie s lehkým úsměvem a promnula si čelo. Dneska bylo opravud veliké vedro. „Když jsme to tu stavěli,“ zasnila se a oči se jí zaleskly pobavením. Tohle bylo něco, na co byla celkem pyšná a na co nedala dopustit. „Snažili jsme se sem dát toho co nejvíc.“

 

Grindenwald chápavě přikývl. „Je to tu opravdu hezké,“ poznamenal. „Kolik je tu cvičitelů?“

 

„Deset,“ poznamenala vážně. „Ted je z nich nejlepší.“

 

„Jen?“ povytáhl muž obočí.

 

Sophie pokrčila rameny. „Zatím to stačí.“

 

„Jsou tu i mudlové?“ zajímal se dál černokněžník.

 

Sophie pobaveně kývla. „Je to tu na kondici, ne na kouzla,“ mrkla na něj.

 

„Myslím, že i to stačí,“ zasmál se a díval se, jak jeho přátelé div nevypustili pod Teodorovýma rukama duši.

 

„No to víš,“ zasmála se.

 

„Je tu i knihovna, jdeš?“ prohlásila nakonec Sophie a zazubila se.

 

„Jistě,“ kývl. Společně se tedy vydali do jedné z velkých prostorných budov, kde byly odpočinkové místnosti.

 

Ostatní zatím dál trpěli. Teodor je nijak nepřepínal… tedy skoro. Vždyť uběhnout deset kilometrů při třiceti osmi stupních… no co to je, že? To musí zvládnout i padavka. Ted se tomu jen vesele culil a díval se, jak jeho přátelé jen drtí nadávky a šetří dechem.

 

„Už… stačí?“ vydala ze sebe Dina. Harry sýpavě dýchal o kus dál a přezíravě se držel od všech dál.

 

Ted je sjel pohledem a kývl. Nerad by je zabil a začínal mít obavy, že by se to mohlo brzy stát, kdyby jim nedal pokoj. Přeci jen na tohle nebyli zvyklí, hlavně, když slunce takhle pražilo.

 

„Díky Merline,“ hekl Moren a padl k zemi, kde zůstal ležet a namáhavě funěl a hekal. „Teď mě někdo zvedněte, doneste do stínu a hlavně,“ zafrkal. „Vodu… VODU… studenou, s ledem. Jakoukoli vodu… ale hlavně ať je studená a ať je tu rychle, nebo umřu. Slyšíte. Já U M Ř U.“

 

Ted se tomu pousmál. „Nevymýšlej si, není to přece  tak hrozné,“ poznamenal vážně a díval se po ležících kouzelnících, kteří se na něj zničeně dívali. Ted doslova mohl vidět jejich životy, které měli právě na jazyku a které se snažili z posledních sil udržet.

 

Harry se na něj jen podíval a zaskuhral, neschopen větu správně vyslovit.

 

„No co koukáš, chtěl jsi to?!“ nadhodil pobaveně.

 

Harry se zazubil. „Líbí se mi tu,“ poznamenal klidněji a jeho dech se vracel do normálu. Podobných koleček měl za sebou mnoho. Když ho nemučil Wood v Bradavicích, mučil ho Dudley v Kvikálkově a tam mnohdy musel běžet déle a i v horších podmínkách. Ale musel uznat, že teď dost vyšel ze cviku, protože tohle bylo hrozné.

 

Všichni ztuhli a vytřeštili oči.

 

„Zbláznil… se,“ zakuckal se Uregen a přemýšlel, jestli si v těle udrží snídani, nebo jí únavou vyvrátí ven.

 

„Jo,“ hekl Frederik.

 

Harry jen pokrčil rameny.  

 

„Je z bojového rodu, ti vždycky víc vydrží,“ zasmál se spokojeně Teodor.

 

Večer pak všichni lehli do postelí a spali jako zabití. Jen Harrymu se spalo hodně špatně. Opět se projevila telepatie. S velkou bolestí hlavy a silným motáním, vstal z postele. Vypotácel se na chodbu a opřel se o stěnu.

 

Vůbec nevěděl, co má dělat. Jen se držel za hlavu. Z hrdla se mu vydral bolestný výkřik, který hned potlačil. Bylo to strašné. Slyšel hlasy daleko za hranice. Vnímal tolik myšlenek, tolik přání. Cítil tolik radosti, ale i tolik bolesti.

 

Připadal si jak maličký mravenec, který se zatoulal a dostal se do obrovské masy čehosi, co se ho snažilo srazit. Cítil tu sílu hlasů, které k němu doléhaly a plnily mu hlavu. Slyšel pláč, nářek, ale do toho i smích. Nevěděl, zda má brečet nebo se zase smát. Nevěděl, zda cítí úzkost nebo něco jiného. Nevěděl, co je jeho a co není. Co chce nebo nechce. Připadal si zmatený a nijaký. Nevěděl kým je, kde je a co se od něj očekává, protože mezi tou změtí, neviděl a ani nedosáhl na své nitro… jakoby ani nic takového neexistovalo. Bylo to peklo, ze kterého pro něj v tuhle chvíli nebylo úniku. Snažil se to potlačit, myslet na něco jiného, ale nedařilo se mu. Byl ztracený mezi tisícovkou hlasů mnoha francouzů.

 

„Harry,“ zašeptal mu ukliňující hlas do ucha a on konečně začínal nacházet světlo. Ten hlas znal. Poznával ho a musel se na něj upnout. Jen ten ho odvede ven z toho příšerného místa. To ona ho dostane ven, musí. Přeci ho tu nemůže nechat… ne ona. „To zvládneš.“ Nedokázal se na ni podívat, ale aspoň věděl, že tam, že je tam s ním. Uchopila ho za ruku a on jí pevně stiskl, jakoby se bál, že jí ztratí tak, jako ztratil jiné. Držel se jí, jako by byla tím posledním, co ho drží na tomhle světě… jakoby byla posledním záchytným bodem a asi jím právě bohužel byla.

 

Pomalinku se rozmotával ven. Pomalu určoval co je a co není on. Hledal své vlastní mylšenky, své vpomínky, své pocity. Hledal je dlouho, protože byli smíchané s těmi, co mu nepatřili.

 

Jenže čím více se proplétal mezi vzpomínkami jiných lidí a mezi jejich myšlenkami, tím více se stával jejich součástí. Slyšel je, viděl je. Pozoroval věci, co nebyli jeho a co bylo pro něj neuvěřitelné. Viděl smrt, ale i život.

 

 

 

„Mami,“ volala malá copatá holčička a běžela vstříc své mamince. Ta jen rozevřela náruč a s očima plných slz svou malou dcerku objala.

 

Harry se radoval. Chtělo se mu smát, chtělo se mu tančit. Bylo mu lehko a tak krásně. Nechtěl, aby tenhle pocit někdy zmizel… ale stalo se tak.

 

 

 

Pět chlapců hrálo fotbal na zalesněném povrchu, když se najednou vyřítilo do zatáčy auto. Nikdo nestihl včas zareagovat, ani děti, ani řidič.

 

Bylo slyšet, jak skřípou brzdy, byl slyšet křik a pak rachot, jak se plech kroutil a deformoval. Jak se lámal. Bylo slyšet tříštění skla. Byl slyšet bolestný výkřik.

 

Harry hleděl na trosky kolem. Díval se, jak se sbíhají rodiče. Slyšel pláč, křik a histerii. Díval se, jak vytahují těla dětí, která však už nedýchala a nikdy už dýchat nebudou.

 

Cítil tu obrovskou bolest. Svírala ho stejně, jako by byla jeho vlastní. Měl pocit, jako by to bylo jeho dítě, co teď leželo kousek od něj a nad ním se skláněl zoufalý, zničený otec. Jakoby to byl on sám, kdo na tom trávníku klečel a proléval slzy bolesti a bezmoci.

 

 

 

„Ty to umíš ovládat.“ Dolehlo k němu přes všechny ty vzpomínky a Harry se vzpamatoval. Musí jít dál. Nemůže se tu zaplést do cizích vzpomínek. Musí přeci najít ty, které jsou jen a jen jeho. Ty, které mu náleží ne ty, které sebral kdo ví kde. Musel se najít, jinak tu bude bloudit ještě hodně dlouho a to on nechtěl.

 

Byl to jemný hlas, který ho neustále volal a nutil ho k pohybu. Naslouchal jí. Nutil se ke spěchu, už se tu motal dlouho a tohle bylo jeho tělo… jeho mysl. Bojoval co mohl. Vymotával se z té spleti a dělal co mohl pro to, aby se vrátil zpět k tomu hlasu. Stále jí slyšel a Harryho to nesmírně uklidňovalo. Během chvíle telepatii zvládl, ale měl s tím menší potíže. Konečně zaplašil slzy, o kterých ani nevěděl, že je na tvářích a v očích vůbec má. „Dino?“ zamumlal. „Jak jsi o tom věděla?“ dostal ze sebe namáhavě a díval se své tetě do očí.

 

„Ted se zmínil,“ poznamenala a něžně se usmála. Pohladila ho po vlasech a držela ho ve své nárči, kde se Harry chvěl jak námahou, tak bolestí. „Pojď, musíš si lehnout,“ zašeptala a pomáhala mu směrem k jeho pokoji.

 

„Ne,“ vydechl. „Chci se projít,“ zašeptal a mírně se o ní zapřel, aby našel potřebnou stabilitu.

 

Dina se na něj nejistě podívala, ale pak kývla. Proč by ne? „Mám jít s tebou?“

 

Kývl hlavou a usmál se. V tomhle stavu by stejně nikam nedošel. Jen by se v polovině rozplácl na zemi a nehnul by se dál. Jen by čekal, než by se někdo objevil, aby mu pomohl a to by bylo hodně pozdě.

 

Vydali se tedy společně ven. Hvězdy jim jasně svítily na cestu stejně, jako měsíc při úplňku a tak si ti dva brzy všimly malé postavy, která se plýžila podél plotu. Harry stále zesláblý jen ukázal směr a Dina se vzdálila.

 

Harry toho moc neviděl, ale Diny si všiml. Držela se co nejvíc ve stínu a bedlivě pozorovala vetřelce, který se kradl směrem k pokojům ostatních. Díval se, jak najednou Dina vystartovala a popadla postvu, která sebou začala zmítat.

 

Dina se i s mrskající se osobou brzy vrátila a nepatrně se na Harryho usmála. Očividně s tou dotyčnou měla veliké potíže, protože byla dost strhaná a velmi rychle oddechovala.

 

Harry se díval na vzpouzející se ušmudlanou dívku jeho věku, kterou Dina držela. Její černé vlasy byly slepené. Tváře měla celé šedavé a podrápané. Oči měla plné vzteku, ale i strachu a bezmoci. Dlouho na ni hleděl a musel uznat, že ona dotyčná, si toho hodně prožila.

 

Oblečení na ní jen plandalo. Všude bylo potrhané a špinavé. Nebyl snad kousek, kde by měla něco čistého, či neroztrženého.

 

„Pusť,“ sykla naštvaně a Harry si hned vzpomněl na Bellatrix. Ta měla taky takový hlas, i když tenhle byl o dost jemnější a klidnější. Bellatrix ho měla o hodně pisklavější a takový… chladnější a hnusnější. Tenhle hlas se mu na rozdíl od toho druhého, líbil o hodně víc.

 

„Co jsi zač?“ vyštěkla Dina a pevněji dívku sevřela, aby se nemohla tolik hýbat.

 

„Nic ti neřeknu,“ sykla a zazmítala sebou, ale Dina jí držela velice pevně. Harry si jí zvědavě prohlížel. Byla hodně podobná Bellatrix, ale ne jen jí. Bylo na ní něco velice povědomého… něco hodně známého. Přesto s jistotou mohl říci, že se nepodobá muži Bellatrix Lestrengové.

 

„Tak jdeme dovnitř a uvidíme, jak dlouho ti to tvoje NEŘEKNU vydrží,“ zavrčela Dina a v očích se jí nebezpečně blýskalo. Nikdy takhle Dinu neviděl a možná to bylo jen a jen dobře. Nechtěl by, aby se na něj takhle někdy podívala. Vypadala opravdu velice nebezpečně.

 

Vešli tedy zpět do domu a vydali se do nejbližšího pokoje, který sice nebyl moc veliký, ale posloužil. Vlastně tam bylo pár židlí, stolek a to bylo všechno… hlavně tam tedy byla klimatizace, proto byl tenhle pokojík tolik oblíbený. Zvláště pak, bylo-li brzy po tréninku.

 

Harry byl ještě stále zesláblý, ale ovládal se. Nechtěl teď dát najevo jakoukoli slabost. Kdo ví, co je ta holka vůbec zač.

 

„Tak?“ sykla Dina a prudce posadila dívku do křesla. Hleděla jí zpříma do očí a Harry nepochyboval, že jestli ta holka nezačne spolupracovat, sníží se jeho milovaná tetička k násilí a to se asi nebude líbit nikomu. „Kdo jsi?“ štěkla nebezpečně a dívala se na dívku, která se maličko stáhla a nejistě kmitala po pokoji. Nakonec asi usoudila, že nemá kam a ani kudy utéct a tak se zhluboka nadechla. Jenže po chvíli jí zase zavřela.

 

„Tak mluv,“ štěkla Dina netrpělivě. „Proč jsi sem přišla… no? Co jsi zač a jak se jmenuješ?“ dotírala neustále dokola a Harry viděl, jak nebohá dívka pomalu ale jistě povoluje.

 

„Jsem Christine Bellatrix Moody Lestrenge,“ dostala ze sebe nakonec a viditělně pobledla. „Mohla bych dostat vodu… prosím,“ zamumlala nakřáple.

 

Nastalo ticho. Harry se s Dinou na sebe podívali a oběma svitlo. Začali se strašně smát. Harry ještě dívce dal vodu, která všechno rychle a hltavě vypila.

 

 

 

Druhý den ráno se všichni sešli až u oběda.

 

„Vy jste teda lenoši,“ vrtěl hlavou Teodor a usrkával svou kávu. Byl vzhůru už od svítání a tak si stihl ještě zaběhat a rozcvičit se. Dnes se rozhodl, že je všechny nechá na pokoji. Včera jim to jistě na nějaký ten den stačilo. Ale nenechá je odpočívat nijak dlouho. To by zase nešlo. Jen ať si tu taky trochu užijí. Však to náramně potřebují.

 

Ted se rozhlédl po ostatních a ušklíbl se. Všichni odpočívali. Nejvíce se však bavil jistým starým čerknokněžníkem.

 

Grindenwald se prokousával nějakou velice tlustou knihou a co chvíli v ní zuřivě škrtal a brblal nad ní, jakoby to bylo něco neslýchaného.

 

Když vešel Harry s Dinou a s neznámou dívkou, všichni zbystřili. I Grindenwald na chvíli odhodil svou knihu a zaměřil se na nově příchozí osobu.

 

„Kdo je to?“ zajímala se Sophie a zvědavě si děvče měřila. Podoba, mezi dívkou a jejím synem jí neunikla ani náhodou. Něžně se na dívku usmála. Moc dobře věděla kdo to je, protože znala svého syna natolik dokonale, že v téhle dívce ho zkátka poznala a věděla, že se nemílí.

 

Harry se uculil na Johna, který se zatvářil dost nechápavě. Jenže škodolivé pohledy jak jeho sestry, tak jeho synovce, ho dost znervózňovali.

 

„Ráda bych vám představila Christine Bellatrix Moody Black.“

 

PRÁSK.

 

Christine se dívala na svého otce, který ležel v mdlobách na zemi.

 

„Hahahahahaha… to se povedlo… hahahahaha,“ smála se Dina, až z toho klečela na zemi. Nebyla však sama. Řehtal se tam každý. „Já věděla…. Hahaha… že to bude stát za to… hahahaha.“

 

„Hehehe, Johne, hehehe, vstávej,“ smál se Ted a jemně šťouchal do svého přítele. Ten se pomalu vracel k normálu. Zděšeně se podíval na Christine, která se mu posmívala a málem to s ním švihlo znova.

 

„No tak, strejdo,“ zubil se už klidnější Harry. „Ty nejsi rád, že máš dceru s Bellatrix?“

 

TŘÍSK.

 

„Je toho na něj nějak moc,“ poškleboval se Frederik a pobaveně si mnul ruce. To je přesně to, co tohle místo potřebovalo.

 

„Náš špionek to nese nějak těžce,“ zubil se Moren a mrkl na Christine, která se smíchy stěží držela na nohou. Celou dobu se bála toho, jak na ní otec bude reagovat, ale když jí Dina s Harrym přijali, bát se přestala. Teď už se mohla jen smát svému nebohému otci, který z toho byl akorát tak v šoku. Sice měla malinko špatné svědomí, kvůli tomu, jak to její otec nesl, musel to být přeci jen šok, ale… hehe… tomuhle se přeci nedalo nesmát.

 

„Kdyby jen těžce,“ mrkl na ně Sebastian.

 

„Zlatíčko, pojď ke mně,“ usmála se Sophie a rozevřela náruč. Christine k ní nejistě přišla a nechala se obejmout. „Při Merlinovi, kde jsi celou tu dobu byla? Vůbec jsme o tobě nevěděli zlatíčko moje maličké a nikde o tobě není ani zmínka. Ani v rodokmenech. Kde jsi prosím tě byla? Musíš nám toho tolik vyprávět.“

 

„Bellatrix jí vydědila,“ poznamenala hořce Dina. „Nechápu, jak to mohla udělat,“ odfrkla si naštvaně a bylo vidět, že mírně zuří za to, co se stalo její právě nalezené neteři.

 

„Byla její vzpomínkou na minulost,“ zamyslel se Harry. „Možná byla donucena.“

 

„Máma,“ zavrčela Christine. „Mě nenáviděla už od mala. Ona, zešílela. Používali proti ní cruciatus tak dlouho, až zapomněla kým je a co jsou její zásady. Úplně se zbláznila. Poškodili jí mozek a ona prostě…“ vzlykla.

 

Ze země jí pozoroval John a jeho oči se plnily smutkem a lítostí. Harry v nich zahlédl i slzy. Jen tiše naslouchal, nemluvil. Čekal, co všechno se dozví.

 

„Pak se prý jednou probudila a uznávala jen Vy-víte-koho. Všichni tomu říkali procitnutí a porozumnění. Já tomu říkám šílenství. Nemám ráda zabíjení. Snažili se mě převychovat a tak,“ vzlykala. „Bylo to hrozné a pak mi řekli, že mám tátu a pak už ho najít nebyl problém. Já, utekla jsem, ale…“

 

„Šššš… už je dobře,“ kolébala s ní Sophie. John se zatím za pomoci Teda a Rufuse zvedal.

 

„Nemám kam jít!“ zavyla zoufale nakonec.

 

„Co to plácáš?“ vydechl stále v šoku John, ale aspoň už dokázal normálně mluvit a snad i normálně a racionálně myslet. „Jistěže máš,“ poznamenal a podíval se na Harryho. Ten mu kývnutím potvrdil všechno, co Christine řekla. Nebyl telepant pro nic za nic. Nyní se ho telepatie ještě stále držela, ale cítil, jak se opět pomalu ale jistě vytrácí. Za chvíli už z dívčiných myšlenek neuslyší nic, ale to nevadilo. Důležité bylo, že teď co řekla, mohl potvrdit.

 

Christine se na svého otce nejistě podívala. Mdle se na ni usmál.

 

„Jsi doma,“ poznamenala vesele Dina.

 

„Jo sestřenko,“ položil jí ruku na rameno Harry. „Vítej doma.“

 

Christine se na ně vděčně usmála a pak se podívala na Johna. „Ty jsi vážně, můj táta?“

 

„Už to tak asi bude,“ hlesl. „Pokud ses narodila někdy kolem září před čtrnácti lety.“

 

Dívka kývla. „Je mi čtrnáct a narodila jsem se osmého září.“

 

Sophie si jí kriticky prohlédla a stejně tak i Harryho. „Měli bychom se vrátit domů. Tady se o tebe nedokážeme moc postarat a jsi strašlivě pohublá, vypadáš hrozně.“

 

Všichni, až na Harryho a Teda, si oddychl a v duchu děkovali všem, že jim přivedl do cesty Christine, která je díky své přítomnosti vyvede z tohohle strašného místa, které budou už navždy po všechen čas proklínat.

 

„A samozřejmě tě budeme muset znovu zapsat do rodiny,“ povzdechla si Dina a pak se zazubila. „Ale musíme taky nakoupit nové věci a oblečení. Anno, jdeš s námi? Budeme tam potřebovat ještě někoho, protože bych to viděla na hodně dlouhý nákupní den,“ řekla a pozorovala Christine, která u sebe neměla vůbec nic.

 

„Jasně,“ kývla mladá bystrozorka nadšeně a s úsměvem mrkla na mladu dívku, která se na ní nejistě pousmála.

 

„A John půjde taky,“ navrhla Sophie a ostře se podívala na Johna. Ten mírně, až zoufale, zavrtěl hlavou. „Prosím, nákupy ne. Klidně s kýmkoli, ale ne s Dinou.“

 

Christine se na něj smutně podívala. Chtěla by ho poznat. „Tak nemusíš,“ zašeptala. „Když tě pak budu moci poznat.“

 

John se jen vděčně usmál a kývl.

 

„Harry tam bude stačit. Nemá cenu, aby nás šlo víc a pak… musíme s Tedem všechno připravit na výuku… nejlépe obou dvou. Je ještě hodně věcí, co se Štěně bude muset naučit a ty určitě taky budeš něco málo potřebovat vědět.“

 

„Jakou výuku?“ vykulili oba dva oči.

 

„Letalo, motorka, auto,“ poznamenal Ted s pokrčením ramen a zazubil se.

 

Oběma zasvítila očka. „Super,“ dostal ze sebe Harry.

 

„Báječné,“ zamručela mírně nesouhlasně Souphie, ale raději nic nenamítala. Stejně by to nemělo smysl.

 

„Tak pojďte, potřebujete nový šatník.“

 

„Ale já byl minule,“ ozval se Harry.

 

„Nevadí,“ poznamenala nadšeně Anna. „Stejně ti toho ještě hodně chybí.“

 

Harry se zděsil.

 

„No, nechceš nějaký nábytek a tak?“ zajímala se Dina.

 

„Ale ten tam už je,“ prohlásil.

 

„No to jo, ale nemáš vybavenou hernu.“

 

„Jakou hernu? Šachy už tam mám,“ prohlásil zcela vážně.

 

„Herna je místnost, kde máš různé mudlovské blbinky,“ mrkl na něj Ted. „Tak mazejte děti, mi zatím zpovozníme tady taťku,“ bouchl do Johna, který ještě tak nějak byl nepoužitelný. Stále byl ještě v šoku z nenadálého oznámení, ale už aspoň dokázal normálně komunikovat.

 

 

 

Harry se pomalu, ale jistě modlil. Co komu udělal? Ani Voldemort nebyl tak krutý, jako tyhle ženy. Dina s Annou neustále chodili sem a tam a pomáhali Christine najít potřebné oblečení. Ta si to očividně užívala. Jen Harry trpěl.

 

„A pak zajdeme k jednomu lékouzelníkovi,“ rozhodla nakonec Dina po třech hodinách nákupů. Harry se skoro rozbrečel štěstí. Jak rád by byl zpět ve výcvikovém středisku, než aby byl v obchodním domě. Klidně by běžel šedesát kilometrů. Hlavně ne tohle to. Vždyť to bylo příšerné. Za tu dobu, co tu byl, se snad modlil ke všem náboženstvím.

 

„A co tam?“ zajímala se Anna.

 

„Harry se potřebuje zbavit těch příšerných brýlý,“ prohlásila nekompromisně jeho teta.

 

Harry zaskučel, ale netroufal si něco poznamenat.

 

Dina se na něj vesele usmála. „Ty vypadáš, jako bys měl každou chvíli umřít.“

 

Harry se zdržel komentáře. On neměl pocit, že tak vypadá, on měl dojem, že se to opravdu děje a že je třeba jít koupit nějakou rakev, kam by si mohl pohodlně lehnout a v klidu tam i umřít. Bylo by to lepší, než se skácet tady.

 

Christine se na něj vesele zazubila. „Ale no tak bratránku…“ položila mu ruce kolem ramen. „Vypadáš unaveně,“ zasmála se.

 

Harry po ní šlehnul pohledem.

 

„Vy-víte-kdo nedávno přišel na to, jak z někoho udělat do dvou dnů zvěromága, ale musí to být velmi silný čaroděj, mohla bych vás to naučit, určitě byste to zvládli,“ poznamenala nakonec.

 

Harry zbystřil a pokýval nadšeně hlavou.

 

„Takže ze smrtijedů budou zvěromágové?“ zděsila se Dina.

 

„Nebudou,“ zazubila se. „To by ten postup museli mít a to oni nemají, všechno jsem zničila a vymazala jsem výrobci pamět svou rodovou schopností,“ zazubila se.

 

„A jaká je?“ zajímala se Anna.

 

„Hypnóza.“

 

„To se ti určitě bude hodit,“ poznamenala nadšeně Dina.

 

„Když to nepoužije na mě,“ zabručel si pro sebe Harry.

 

„Taky se to hodí,“ zazubila se nejistě. Za tu dobu se dost s Harrym, Annou a Dinou seznámila, ale její pobyt u smrtijedů jí připomínal, že i ti, co se k vám chovají sebelépe, vás druhý den můžou za neúspěch pořádně zmlátit. Sama o tom hodně věděla.

 

„Proč jsi utekla až teď?“ zajímal se Harry.

 

„Zpočátku byli hodní,“ začala smutně. „Mamka byla s nevlastním otcem v Azkabanu. O mě se starala jedna vzdálená teta. Byla ke mně hodná. Zpočátku. Učila mě černé magii, démonologii, učila mě upíří magii a vzívat staré Bohy Temnoty. Jenže pak jsem vyrostla a teta mě nutila více vzívat temnotu. Chtěla po mě i pannenskou oběť… to mi bylo jedenáct. Odmítala jsem a tak mě začala bít. Pak se objevila máma a bylo to horší.“

 

„Bohy Temnoty?“ povytáhl obočí Harry, když jeho sestřenice domluvila.

 

„To jsou tři tvorové. Drak, ten stvořil bojové rody, černý Fénix, ten stvořil vlkodlaky a Jednorožec, ten pomohl vytvořit upíry. Tihle tvorové zpočátku byli zlý, ale pak se něco změnilo,“ zamyslela se Dina. „Někteří lidé objevili magii a zmocnili se jí. Bojové rody, které zpočátku bojovali proti lidem, se s nimi spojili a vzepřeli se démonům, které se pokusili země zmocnit. Drak se přidal na stranu svých svěřenců a pomohl jim v boji. Když to viděli Fénix s Jednorožcem, zastyděli se. Jejich bratr statečně bojoval, zatímco oni se schvovávali v horách a v lesích. Drakova moc vzrostla, zatímco Fénix a Jednorožec slábli. Dnes žijí jejich potomci v ústraní. Ptáky fénixe najdeš v horách a jednorožce v lesích. Ale jejich předci mají v sobě silnou magii zla, i když se nakonec temnotě vzepřeli.“

 

„A to je skutečnost, nebo legenda?“ nadhodil Harry.

 

„Skutečnost,“ ozvala se s naprostou jistotou Christine. „Když je vzýváš, vidíš je.“

 

„Jo, ale při obřadu pojídáš toxické látky,“ zabručela Anna. „Vyvolává to halucinace.“

 

Christine se zatvářila uraženě.

 

Harry se jen usmál. „Nedovedu si fénixe a jednorožce představit zlé.“

 

„Víš, zpočátku vládla světu jen a jen temnota. První se temnotě vzepřel Drak a pomohl s bojovými mágy vyzvednout světlo, které se schovávalo. Prý se z jejich řady narodila malá holčička, která věrně bojovala ve světle tak dlouho, až v necelých dvaceti letech zemřela. Říká se, že ona dala první impulz k tomu, aby se Drak otočil k temnotě zády.“

 

„Hezká pověst, Dino, ale rád bych šel dál,“ poznamenal se zívnutím Harry. Nechtěl dát najevo, že ho pověst velice zaujala.

 

„Jistě,“ plácla ho do ramena Anna.

 

Když se konečně dopracovali domů, byli všichni unavení. Dina pomáhala Christine se zabydlením a Anna se zase hned odebrala za ostatními, aby zjistila, jak ten dnešní den přežili. Harry se naproti tomu vytratil do pokoje. Zavřel za sebou dveře a oddychl si.

 

„Ahoj,“ ozvalo se za ním. Harry se lekl a prudce se otočil. Usmál se. „Ahoj Johne, vůbec jsem tě neviděl.“

 

„Nejsem velitel špiónů jen tak pro nic za nic,“ zazubil se, ale pak zvážněl. „Posaď se.“

 

Harry tak učinil a zvědavě ho pozoroval. Copak se to jen může dít?

 

„Nemáš brýle,“ nadhodil hned.

 

„Dina… byli jsme u lékouzelníka.“

 

„Sluší ti to,“ poznamenal vesele.

 

Harry jen kývl a bedlivě si ho prohlížel.

 

„Jde o Christine?“ zeptal se, když ticho bylo už dlouho.

 

 John sebou mírně škubl, ale hned zavrtěl hlavou a nepatrně se pousmál. „Ne, o mou dceru nejde,“ řekl a zahleděl se do země. Ještě to pro něj byl veliký nezvyk. On má dceru… má dceru se svou milovanou Bellatrix, kterou tak krutě ztratil. Ale on jednou zjistí, co se tehdy stalo. A až to zjistí, zabije každého, kdo mu jí sebral a začne Lestrengem, kterému jeho láska neprávem patřila. Nevážil si jí. Nevážil si toho krásného anděla, kterého zničili, a on se postará, aby za to ten zmetek trpěl takovými bolestmi, aby sám od sebe žádal o rychlou a pokud možno bezbolestnou smrt. Ano… jen a pouze tehdy, bude o jeho smrti uvažovat, dřív svou lásku nepomstí.

 

„A o co?“ zeptal se Harry a Johna to vrátilo zpět do reality. Bedlivě se na Harryho podíval a trpce se usmál.

 

„Pamatuješ na Popletala?“ nadhodil.

 

„Jak bych mohl zapomenout,“ zabručel mladík a sevřel ruce v pěsti. Právě tuhle osobu nenáviděl z celého ministerstva nejvíce. „Ministr jeden pitomá,“ brblal.

 

„Je mrtvý,“ řekl John ustaraným hlasem.

 

Harry se na něj prudce podíval. „Cože?“ vykřikl šokovaně. „To není možné…“ vydechl. Nemohl tomu uvěřit. Mrtvý Popletal? Ale… kdo je pro Merlina na jeho místě?

 

„Jak jsem řekl.“

 

„Kdo?“ vypravil ze sebe po chvíli. Hlavou mu běhalo tisíce otázek. Tisíce myšlenek. Přemýšlel, kdo a přemýšlel proč. Jaký by to mělo smysl? Vždyť ministr je volený a ovlivnit tisíce lidí není snadné. Leda… leda by Voldemort věděl, kdo bude zvolen…

 

„To nikdo neví, ale jedno ti musím říci a nebude se ti to líbit. Ministrem je teď Lucius Abraxas Malfoy.“

 

„Ne! Tomu nevěřím. Nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku by ho nezvolil. Vždyť je to šílenec, který si o sobě myslí, že je bůh. Navíc… vždyť pracuje pro Voldemorta. Měl sedět!“

 

„Taky ho nikdo nezvolil,“ ujistil ho John. „Zvolil se sám. A neseděl. Vysekal se z toho velice rychle a jednoduše.“

 

„Ale to přece nejde!“ vykřikl Harry. „Co volby? Vdyť to nemůže… nejde to!“ hádal se s ním. Jak by se mohl zvolit sám? Blbost…

 

„Všechno jde, když máš peníze a moc, Štěně,“ usmál se.

 

„A proč mi to říkáš?“ vydral ze sebe po chvíli.

 

„Byl jsi prohlášen za zrádce.“

 

„Já?“ vykulil oči. „Proč pro Merlina?!“

 

„Zjistili, že jsi pomohl Blackovi, že… jsi pomohl Skrkovi v zabití svého otce tím, že jsi mu dal plánek, a že,“ polkl a zhluboka se nadechl, jakoby už předem věděl, jaká bude reakce jeho nebohého synovce. „Tvrdí, že jsi smrtijed, proto jsi přežil ten hřbitov. Když jsi prý napadl ministerstvo, šlo ti hlavně o to splnit úkol svého mistra. Kdyby tam nebyly ty děti a pak se neobjevil Řád, prý bys už dávno vydal ministerstvo Voldemortovi. Black byl opět prohlášen za zrádce, ač byl dříve prohlášen za nevinného. Všechno se to otočilo.“

 

Harry na něj koukal s pusou dokořán. „Black,“ zavrčel. „Je nevinný. Plánek chtěl profesor Moody, jak jsem mohl vědět kdo to je? A nikdy jsem nebyl smrtijed!“ bránil se chabě. V hlase měl zoufalství a taky tak trochu strach.

 

„Nerozčiluj se,“ poznamenal. „My to víme, Štěně, ale bude lepší, když se Anglii vyhneš,“ poznamenal vážně. Díval se mu do očí. Neusmíval se. Měl obavy z toho co se děje. Každý z nich tam měl nějaký přestupek, i bystrozorové. Každý by mohl jít sedět. Jenže oni NĚCO udělali. Harry však neudělal nic a měl jít sedět? Viděl, že to jeho synovec nese moc těžce a neví, jak se k téhle nové zkutečnosti má postavit.

 

„Jaký je trest za zradu?“ nadhodil.

 

John si odkašlal. „Velezradu, Harry.“

 

„Dobře, velezradu… smrt, že?“

 

„Ano, tak tomu je,“ kývl. „Harry, Malfoy je smrtijed, pokud víme. Jenže nemůžeme mu to dokázat. Těch pár důkazů co máme nestačí. Každý pořádný právník by ho z toho vysekal a ještě by jsme to odnesli.“

 

„Dobře, beru na vědomí. Jak to nesou ostatní? Co Řád?“

 

„Nic neví,“ poznamenal. „Většina lidí zmizela. Spousta bystrozorů je pryč, Štěnátko naše. Nevím, co se stalo. Brousek to nese těžce. Jeho lidé pro něj hodně znamenají. Je to dobrý velitel, i když to donedávna nevypadalo. Jenže nemůžeme nic dělat. Anglie se pomalu ztrácí ve Voldemortově područí.“

 

Harry jej chvíli pozoroval. „Je si sebou jistý,“ poznamenal po chvíli. „Nechme ho tedy to dodělat, ať si myslí, že vyhrál. Ukolébá ho to a až nebude tak pozorný a ministerstvo bude málo chráněné, přepadneme ho.“

 

„Bude tam hodně kouzelníků,“ poznamenal.

 

„Nebude, pokud to uděláme v noci. Věř mi, Johne, JÁ Vodlemorta znám.“

 

John se na něj podíval zcela jiným pohledem. Pak se rozzářil. „Tohle Brouskovi zvedne náladu. Řeknu mu to. Aspoň zjistíme co se stalo s bystrozory.“

 

„To zjistíme,“ zazubil se Harry. „Musíme.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pochvala

(Moony , 29. 8. 2016 1:49)

Musím napsat pochvalu.. líbí se mi tato povídka. Chvilkama mi přijde mnohem zábavnější a lepší než stará verze ale ta se mi také líbila.. doufám v pokračování.. chválí Moony

ALELUJA

(Lucik, 24. 8. 2016 13:55)

díky moc za BEZVA PRÁZDNINY četla jsem je na tvé minulé stránce pořád dokola. Skvělá povídka doufám, že se vrátíš k pokračování Lord z Tirosu

díky moc

Poděkování

(Tomáš, 20. 8. 2016 17:13)

Děkuji, děkuji, děkuji, po dlouhé době jsem objevil novou skvělou povídku. Je to výborný nápad, tenhle Harry se mi líbí :)
Velice se těším až Harry bude plně využívat svoji moc a bude z něj po výcviku skvělý bojovník. Ještě jednou děkuji a přeji hodně štěstí a inspirace v psaní pokračování :)

Skvelé

(Cassia, 20. 8. 2016 15:30)

Je to skutočne úžasná poviedka, dúfam, že čoskoro pribudne ďalšia kapitola. Síce sa trošku situácia zhoršila, ale páči sa mi, ako to Harry zobral. Som si istá, že toto bude pecka:-D

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA