Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. kapitola (BP)

19. 8. 2016

5. kapitola

 

Pravda a famfrpál

 


 

„Chci být normální,“ kňučel.

 

„No tak nejsi,“ pokrčil rameny Brousek o týden později, když se všechno potvrdilo.

 

„Ale to není fér!“

 

„Na co si pořád stěžuješ, víš, co by za to jiní dali?“ nadhodil Antony a pozoroval Sebastiana, který ve výšce pěti metrů máchal rukama a pokoušel se za každou cenu dostat dolu, ale nebylo mu to umožněno. Nebohý bystrozor poletoval ve vzduchu už dobrých pět minut a konec letu byl v rukou naštvaného mladíka.

 

„Ale už bys ho mohl dát dolů,“ poznamenal po chvíli Antony a hodil soucitný pohled do výšky pěti metrů, kde se plácal nebohý Sebastian.

 

„Nikdy,“ sykl Harry naštvaně a uraženě pohodil hlavou. Měl špatnou náladu. Nic nevycházelo tak, jak si přál. Měl neustále problémy se svou magií a také se opět lišil od ostatních a to on neměl rád. On nechtěl být pořád jiný… proč se sakra neustále musel lišit? To nemohl být jednou třeba jako Ron? Ten se má báječně. Nic ho netrápí, jen známky a jiné hlouposti. Vyrůstal se svou rodinou už od malinka a všechny perfektně zná. Má mnoho sourozenců. A co je nejdůležitější, nijak se od ostatních neliší. Jenže ON je neustále jiný. Kdyby byl zvíře, tak by se o něj všichni porvali, jako o nejúžasnějším exponátu ze všech zvířat světa.

 

Bylo mu proto dost mizerně a dával to dost jasně najevo.

 

„Tak to má blbý,“ poznamenala Anna a dívala se do oblak, kde Sebastian zkoušel novou akrobacii, jak se pokoušel nějak obejít Harryho kouzlo a dostat se dolu. Právě zkoušel plavání se salty, ale účinek byl nulový. Harry ho zkrátka utéci nenechal a kdo ví, kdy ho chudáka vůbec pustí dolu na zem. „Co se dá dělat, oplakávat ho nebudu,“ pokrčila rameny mladá bystrozorka a podívala se na svého velitele.

 

„Co ti proved?“ zajímal se Moren, který celou scénu pozoroval z větve stromu.

 

„Smál se mi,“ sykl naštvaně. „Nejsem hybrid černokněžníka a bystrozora.“

 

Podívali se na něj.

 

„Noooo...“ protáhl Brousek. „Když se to tak vezme kolem a kolem...“ zarazil se, když se na něj Harry prudce podíval.

 

Mladík se nafoukl jak žába a nesoustředil se na Sebastiana, který se s výkřikem zřítil k zemi, kde ho kouzlem na poslední chvíli zachytil Teodor.

 

„Žiješ?“ zajímal se Ted.

 

Sebastian přitakal. Byl celý bílý a vyklepaný. Ono si zkuste spadnout z pěti metrové výšky a přitom se dívat, jak se blíží země.

 

„Myslím, že tohle by byl dobrý výcvik pro bystrozory,“ zašeptal John Tedovi tak, aby ho nikdo neslyšel. „Taková zkouška odvahy.“

 

Ted se zazubil. „Na tom něco bude.“

 

„Ale hlavně, ať nás neslyší. Ještě by nás zabil.“

 

Ted se zasmál. „To určitě. Asi mu zařídím piloťák a řidičák,“ poznamenal zamyšleně.

 

„A chtělo by to dům,“ navázal na něj John a pak se na sebe jen krátce podívali. Mezi nimi proběhlo pochopení.

 

„Dům Potterů!“

 

 

 

„Potřebuje to tu rekonstrukci,“ zabručela Dina, když se dívala na zcela zničený dům. Vstoupila na schodiště a měla co dělat, aby se zachytila zábradlí, když se pod ní rozpadl jeden schod. Noha se jí zasekla a nemohla se dostat ven. „Pomozte mi,“ zakňučela, když se jí do masa zařízl ostrý rezavý hřebík.

 

Ted se na to podíval a nespokojeně mlaskl. Vytáhl tedy hůlku a mávl s ní. Hřebík vyjel z rány, až žena vykřikla bolestí a do očí jí vhrkly slzy. Smutně se na něj podívala. Jemně jí setřel slzy a studoval její tvář. Pak však sebou škubl a podepřel jí.

 

John je zvědavě pozoroval a culil se. Když po něm však Ted hodil naštvaný pohled, nezbylo mu, než své sestře pomoci z díry.

 

„Bolí to hodně?“ zajímal se John a díval se na hlubokou ránu.

 

Dina zavrtěla hlavou.

 

„Počkej, ošetřím ti to,“ poznamenal Ted a mávl několikrát hůlkou. Teprve pak se mohla Dina bez problémů postavit. Sice jí musel ještě jednou zapřít Ted, než našla rovnováhu, ale když se jí to povedlo, stála pak sama.

 

„Rekonstrukci, ale pořádnou a hodně rychle, protože tohle je hrozné,“ kývl John a znechuceně se díval na obrovské pavučiny, které se táhly ze stropu až k zemi.

 

„Dáme mu to jako dárek?“ zajímal se Ted a nahlédl do jednoho z pokojů. Bylo tam nejen hodně pavučin a prachu, ale také se drolila zeď a z tohohle pokoje bylo vidět i do vyššího patra. Krb, který v místnosti dříve býval, byl nyní v troskách na cárech dříve jistě honosného koberce.

 

„Myslíš, že do té doby dáme?“ nadhodila sarkasticky Dina a kontrolovala si nohu, která však už byla v pořádku. Nebylo jí zrovna po chuti, že se tak hloupě nechala dostat do takové situace.

 

„Musíme,“ zabručel John. „Peněz je dost na to, aby to tu dali dělníci do kupy.“

 

„Nemůže tu dělat kde kdo,“ ohradila se žena naštvaně. „Nemůže o tomhle místě vědět každý. To by byla tragédie. Harry by neměl klid od nikoho.“

 

„To je taky pravda,“ podrbal se na hlavě Ted. „To nějak vyřešíme,“ poznamenal po chvíli zamračeně. Ještě kdyby věděl jak, ale to on samozřejmě nevěděl.

 

„A co mudlové?“ ozval se po chvíli John. „Když jim dáme všechen materiál.“

 

„To by šlo,“ zamyslela se Dina.

 

„Tak jo, jak si to kdo představuje?“

 

„No, co mu všechno dáme?“ nadhodil Ted.

 

„Dlužíme mu něco kolem deseti (pochopíte později) narozenin, svátků a Vánoc,“ prohlásila Dina.

 

„Sakra, to je hodně,“ zabručel John.

 

„Tak jo, garáž, nové pokoje,“ vyjmenovával Ted.

 

„Tak jdeme na to,“ povzdechl si John. „Máme na to měsíc.“

 

Dina kývla hlavou a zahleděla se na zcela zpustlou a zničenou chodbu. „Chudáci mudlové.“

 

„Hmmm...“

 

 

 

„COŽE?“ vyjekl Harry.

 

Brousek jen kývl hlavou.

 

„Jak... jak...jak mohl,“ dostal ze sebe po chvíli. Do očí se mu tlačily slzy. „On žije a... a... a... nic mi... neřekl?“ špitl. „Proč?“ díval se zlomeně do zlatavých očí velitele bystrozorů. Chtěl znát odpověď na otázku, která odpověď v tuhle chvíli prostě neměla.

 

Brousek mu pohled oplácel a viděl bolest - neskutečnou a nekončící bolest.

 

„Nevím,“ řekl jemně. Položil mu ruku na rameno. „Já nevím.“

 

„Ale... měl mě rád... říkal, že mě neopustí, že... že mi nebude lhát. Zradil mě?!“ vydechl smutným a bezbarvým hlasem. Tohle nebylo spravedlivé. Tohle nebylo fér. On ho miloval. Měl ho opravdu rád… proč každého, koho měl on rád… proč ho sakra každý zrazuje?

 

Brousek byl zvyklí na hodně věcí. Přeci jen byl to on, kdo podával zprávy pozůstalým. Nechápal, proč to Black udělal. Brumbál to nazýval utajením... eso v rukávu. Jenže... na úkor toho dítěte? To se mu nelíbilo. Přišlo mu to jako hnusný a podlý plán, který sice přinese krátký užitek, ale mnoho bolesti. Opravdu to tedy stojí za to?

 

Nějak to nechápal. Ten chlapec byl na Blackovi docela upnutý, přeci jen byl to jeho jediný příbuzný, nebo tomu spíše do nedávna bylo. Neměl se o koho zapřít a oporu našel až v Blackovi, tak proč Brumbál očekával, že se nic nestane, když to bude utajovat?

 

Byl zvyklý utěšovat pozůstalé, ale co řeknete dítěti, na které se vykašlal někdo, koho milovalo? Co mu máte říci, aby ho to nebolelo? To prostě nejde. Copak Brumbál neměl rozum? Copak on už neví, jaké je to někoho ztratit?

 

„Všichni se na mě vykašlali,“ hlesl zničeně.

 

„To není pravda,“ ozvalo se za nimi bojovně. „Nám na tobě hodně záleží.“

 

Otočil se a díval se na svou babičku. Vedle ní stáli Dina, John a Ted, které nikdo celý den nemohl pro nic na světě najít. Hned ho napadlo, kde asi byli, ale s jistotou se to hned tak nedozví, pokud vůbec někdy. Určitě mu to nikdy neřeknou tak, jako mu nikdy nic neřekl Brumbál s tím jeho báječným a úžasně dokonalým Fénixovým Řádem.

 

„Máš nás a to vydá za milión kmotrů,“ poznamenal Ted a uchechtl se. V ruce držel koště, které před pár minutami použil k tomu, aby si prohlédl zbylá patra domu Potterů. „Jdeš si zalítat, padavko, nebo se bojíš?“ povytáhl obočí a ušklíbl se. Tušil, že pokud něco zabere, bude to tohle. Jeho synovec byl celkem hrdý.

 

„Kdo je u tebe padavka?!“ vyštěkl popuzeně. Měl mizernou náladu, ale svou čest bude hájit, i kdyby mu Sirius řekl, že ho nenávidí, Weasleyovi se k němu otočili zády a Brumbál řekl, že s ním nechce mít už nikdy nic společného.

 

Ted se ušklíbl. Jakoby to nevěděl.

 

„Ty,“ zívl John. „Protože ve famfrpálu ti to nandáme vždycky.“

 

„To těžko,“ štěkl a v očích mu odhodlaně zajiskřilo. Jeho ještě nikdo nikdy neporazil, krom tedy Diggoriho, ale to se stalo jen proto, že ho ze zápasu vyřadili mozkomorové… a dnes tomu nebude jinak. Nedovolí, aby ho někdo porazil.

 

Brousek se uculil. Rodina teď pro něj bude tím, co mu pomůže tu bolestnou ztrátu překonat a kdo ví, třeba mu pak Brumbál řekne, proč to Harrymu nikdo doposud neřekl. Určitě to zase bude nějaká blbost, nebo výmluva.

 

„Co takhle bystrozoři proti černokněžníkům?“ ušklíbla se Dina a hodila vyzývavý pohled na Brouseka, který se tomu jen uchechtl. „Harry se pochopitelně řadí na tu temnou stranu,“ zazubila se spokojeně a nevinně se podívala na svého bratra, který jí hned začal propalovat nesouhlasným a nabručeným pohledem.

 

„No jak chcete, ale po porážce nebrečte,“ poznamenal Brousek vážně. „My to i bez Harryho vyhrajeme jako nic.“

 

Dina si založila ruce. „To se ještě uvidí, chudáci. Za tři minuty ať jste dole na dvoře,“ poznamenala a odběhla, aby se připravila na zápas.

 

Ted a John se ušklíbli. To bude zase zábava. Ale už to chtělo nějakou legraci. Poslední týden se nedělalo nic jiného, než se pořád dohlíželo na nebohého Harryho, který na tom nebyl po zdravotní stránce moc dobře.

 

Za chvíli už stáli všichni na zahradě.

 

Rufus, Anna, Antony, Kormen, Sebastian, Frederik a Jonathan proti Harrymu, Dině, Morenovi, Uregenovi, Chadovi, Teodorovi a Sophii.

 

Grindenwald je znuděně pozoroval z lehátka a rozhodl se, být raději rozhodčím, protože jeho tohle nebavilo nikdy. Mávl hůlkou a míče vyletěly do vzduchu. V tu chvíli se odrazili i kouzelníci na košťatech. Harry hned začal hledat zlatonku společně s Johnem. Dina s Tedem drželi pálky pro odrážeče a sledovali pohyby Antonyho a Anny, kteří jim dělali konkurenci.

 

Všude po vymezené ploše se předháněl zbytek, jakožto střelci. Brankáři nebyli. Tři vykouzlené obruče hlídali střelci, pokud zrovna byli poblíž.

 

Hra se rozjela naplno a bylo veselo. Potlouky lítali sem a tam a nejčastěji mířili na Harryho s Johnem, kteří představovali nejvyšší přínos pro obě strany.

 

Harry zjistil, že všichni mají stejné koště. Nejspíše to bylo i proto, že bystrozorové létali na vypůjčených košťatech, které Dina a ostatní sebrali, kdo ví, kde a kdo ví jak.

 

Krásné počasí a jeho oblíbená hra zvedla Harrymu náladu. Užíval si to každým douškem, na Siriuse dočista zapomněl. John na něj po celou dobu dělal obličeje, takže měl o zábavu postaráno. Hlavně pak, když se oba rozletěli za zlatonkou. Kličkovali kolem všech a museli se vyhýbat potloukům. John nebyl tak dobrý, jako Harry, ale byl mazanější a tak mnohdy si cestu zkrátil nebo Harrymu šikovným manévrem zablokoval cestu.

 

„Že je to baví,“ zabručel Grindenwald a připsal deset bodů bystrozorům, kteří vedli přesně o stopadesát bodů.

 

„Jóóó...“ vyjekl Harry a sevřel pěst kolem zlatavého míčku.

 

Grindenwald se uculil. „Tak nerozhodně. To je pech,“ utrousil a konečně otevřel knihu o léčitelství, kterou si chtěl přečíst. Byla napsána nedávno, tak se těšil, co nového se dozví. Třeba se i něco nového naučí. Však už by to taky chtělo. Byl strašně dlouho ve vězení, je načase rozšířit si obzory a dohnat dobu, kterou prolenošil za mřížemi.

 

Ostatní se smíchem právě přistávali na zeleném trávníku. Měli zrůžovělé tváře, byly propocení a hlavně udýchaní a unavení.

 

„Tak to dopadá pořád, my se honíme jak pitomci a pak to k ničemu nevede,“ utrousil se smíchem Brousek a pevněji uchopil své vypůjčené koště.

 

Harry se na něj nechápavě podíval a všichni se rozesmáli.

 

„Jedna věc je někoho chytit a ta druhá je mu to dokázat,“ uchechtl se Frederik a přehodil si koště přes rameno. Kulový blesk se zatřpytil na slunci.

 

„Jsou to dobrá košťata,“ poznamenala Anna.

 

„Nechte si je,“ mávla rukou Dina.

 

Všem se rozzářily oči.

 

„Jako bylo třeba dokázat smrtijedům v první válce, že to dělali ze své vlastní vůle a nikdo je nenutil?“ zajímal se Harry.

 

Brousek se na něj vážně podíval a kývl. „Je zakázáno používat veritasérum,“ zabručel.

 

„Proč?“

 

„No protože by se to pak dalo použít proti všem odsouzeným a jsou tací, které chce ministr prostě odsoudit, i když nic neprovedl,“ zavrčel Antony. „Nebo ti nahoře potřebují, aby někdo unikl. Tak to zkrátka je, s tím nic nenaděláš. Díky tomu unikají ti, co jsou skutečně nebezpeční“

 

„Já to nechápu, proč to neudělají při smrtijedech? Třeba Sirius...“ zasekl se.

 

„A proč jo? Malfoy jim dodává peníze,“ ozvala se hned Dina. „Macnair jim pomáhá při popravách nebezpečných zvířat, takže je považován za hrdinu,“ pokrčila rameny.

 

„Aha, ale znamení zla...“

 

„Znamení nemá každý,“ zarazil ho hned Jonathan. „Mají ho jen někteří.“

 

Harry se podmračil. „Proč?“

 

Brousek se zamyslel. „To nevíme a ani smrtijedi to neví, ale třeba Rodolphus a Rabastan Lestrengovi znamení nemají. Stejně jako Skrk Junior, Šedohřbet a další. Malfoyovi, Bellatrix, Snape, Karkarov a spousty dalších ho mají.“

 

„Myslíme si,“ začal opatrně Moren a šlehl pohledem po Johnovi. „Že znamení nějak ovlivňuje mysl lidí.“

 

John kývl. „Víš, před lety, než jsem vystudoval, potkal jsem mladou ženu. Byla to špionka a díky ní jsem pak založil špiony a stal se tím, čím sem. Ta dotyčná dostala jednou úkol, dostat se mezi smrtijedy a jelikož jí rodina proti její vůli zasnoubila s jedním z nich a ještě měla to „štěstí“, že studovala ve Zmijozelu, neměla s přijetím problém. Dostala znamení. Zamilovali jsme se do sebe a měli se brát a pak...“ povzdechl si. „Přišla a napadla mě. Fanaticky se jí leskly oči a křičela, že je věrná svému mistrovi a manželovi.“

 

Harry vykulil oči. „Ze dne na den?“

 

John kývl.

 

„Kdo to byl?“ zajímal se hned Sebastian a přemýšlel, o koho by se mohlo jednat. I Harry přemýšlel.

 

„Narcissa?“ nadhodil nevěřícně.

 

„Bellatrix,“ odpověděli všichni.

 

Harry vytřeštil oči a nebyl sám.

 

„Co?“ dostal ze sebe po chvíli – deseti minutách – Brousek.

 

„Přesně tak,“ povzdechla si Sophie.

 

„Je o pět let starší, než já, ale to nám bylo nějak jedno. Nevím, co se změnilo, ale mám pocit, že to znamení. Ted totiž taky nikdy tohle nedostal, takže mám dojem, že opravdu nějak ovlivňuje myšlení. Protože pokud vím, tak Snape nikdy nechtěl zabíjet a pak měl období, kdy nevěděl, co přesně dělá,“ povzdechl si John. „Malfoyovi a další nikdy proti mudlům nic neměli. Šlo o prvotní myšlenku Grindenwalda, ale o smrti nepadlo ani slovo.“

 

„Jen ti, co nic nemají, ti zabíjet chtěli,“ zamyslel se Kormen. „To hodně vysvětluje.“

 

„Jenže teď už znamení nepotřebuje,“ poznamenal zamyšleně Harry. „Možná Bellatrix a nějaké minimum, ale ostatní se ho drží ze strachu a takového chtíče.“

 

Brousek kývl. „Nemají už co ztratit a mnohým se mučení také začalo líbit.“

 

„Ale proč znamení selhalo u Snapea?“ podotkl Harry.

 

„A co když ne?“ nadhodila Anna. „Co když je to jen zástěrka?“

 

„Zachránil mi život,“ pokrčil rameny.

 

Nejistě se na sebe podívali.

 

„To ještě nic neznamená,“ poznamenal vážně Chad.

 

Harry se kousl do rtu. Ano, i jeho tohle už napadlo.

 

„Teď to necháme být, ano zlato? Můžeme se mýlit,“ poznamenala vážně Sophie. „Třeba znamení ovlivňuje mysl, ale ne tolik a působí jen na ty, co se chtějí vzepřít... nebo něco takového,“ pohladila ho po vlasech. Harry se na ní dotčeně podíval.

 

„Pojďte si odpočinout. Dal bych si ledovou citrónovou limonádu,“ protáhl se Uregen. „Je tu vedro, že by jeden padnul.“

 

„Škoda, že se ještě držíš,“ rýpl si Antony.

 

Brousek se zasmál.

 

Sophie se usmála. Měnili se. Všichni. Harry byl přístupnější, co měl kolem sebe bystrozory. Bystrozoři se po pár dnech uklidnili a byli více... byli zkrátka lepší. I Černokněžníci si více rozuměli. Zdálo se, že každý čeká na někoho a teď byli spolu, stmelení a veselí.

 

„Co to je za kravinu. Kterej pablb tohle psal?“ rozčiloval se Grindenwald a znechuceně odhodil knihu. „Odmítám se toho hnusu dotknout!“ křikl.

 

Brousek se zasmál. „Grindy se bojí knihy.“

 

„Rafe! Mlč.“

 

Smích naplnil okolí.

 

V domě se všichni usadili v obývacím pokoji na gauč či na křesílka a spokojeně upíjeli ledovou limonádu. Na stole se po chvíli objevilo i občerstvení v podobě chlebíčků.

 

„To je přesně ono,“ liboval si Uregen.

 

„Je to hnusný,“ zabručel Brousek a vylil sklenici Grindenwaldovi na hlavu.

 

CVAK

 

Ted se překvapeně podíval na Johna.

 

„No co, nějaký fotky se udělat musí. A tohle je snímek za všechny prachy,“ poznamenal, když se díval na fotku, která se mu objevila v ruce. Ted se naklonil a podíval se mu přes rameno. Oba se začali hrozně smát.

 

„To je výraz,“ chechtali se.

 

Grindenwald se namíchl a mávl skleničkou. John s Tedem byli okamžitě mokrý.

 

John popadl chlebíček a mrskl to po černokněžníkovi. Ten se pochopitelně mírně sehnul a chlebíček zasáhl Dinu.

 

Za chvíli létalo všechno vzduchem. Od pití až po jídlo.

 

Harry na to koukal dost divně. Tohle že jsou dospělí. Jenže když mu přistála ve vlasech pomazánka, měl jich dost. Popadl skleněnou konvici a vychrstl to na chumel černokněžníků i bystrozorů, kteří se momentálně váleli po sobě, jak se jeden druhému snažili něco provést.

 

‚Zmoklé slepice‘ se na něj zaraženě podívali a rozesmáli se.

 

„Báječné občerstvení,“ zazubila se Dina a kopancem ze sebe shodila Jonathana, který se držel za místo, kde slunce nesvítí. Ted raději slezl, co kdyby náhodou a ostatní šli jeho příkladem.

 

Po deseti minutách byl v pohodě i John, i když ten chodil tak nějak divně.

 

Harry si ho nezapomněl vyfotit, stejně jako ostatní.

 

„To bude skvělé album,“ poznamenal pobaveně.

 

„To teda,“ uculila se Sophie a rozvalila se v křesle. Z tváře si sundala salám a dívala se na ostatní, jak se snaží očistit.

 

Harry zívl. „Asi si půjdu lehnout. Byl to dlouhý den.“

 

Ted nedůvěřivě povytáhl obočí a zahleděl se na hodiny, které hlásili pět hodin. Harry se však vytratil dřív, než se stihl zeptat.

 

„Možná jsem mu to přeci jen neměl říkat,“ nadhodil Brousek.

 

Sophie zavrtěla hlavou. „Upřímnost je nejlepší,“ prohlásil Grindenwald. „A navíc, je to problém Brumbála. Nechápu, co tohle má být,“ odfrkl si. „Uvidíme, jak se tomu postaví, až se Harry objeví na tom jejich Ústředí.“

 

„Uvidíme,“ zamyslel se John.

 

„Jdu za ním,“ rozhodl Ted a zvedl se. „Neměl by být sám,“ prohlásil a vydal se do nového Harryho pokoje, kam se nedávno chlapec přestěhoval. Vešel do obrovské místnosti. Veliká postel zabírala kus pokoje. Nedaleko byla větší šachovnice. Kolem dokola byly různé obrazy a dekorace. Za obrazem mořské panny, byla koupena.  Když jste zatáhli za ruku brnění, otevřely se dveře do tělocvičny a

cvičebny kouzel. Za obrazem víly byla knihovna. Byla tam ještě malá laboratoř, ale ta se teď zdála nepodstatná. Harry stejně lektvary neuměl a jak to tak vypadá, tak nikdy umět nebude. Sice sem tam něco zvládne, ale rozhodně z něj mistr nebude.

 

Harry seděl na veliké polstrované židli z třešňového dřeva a něco zuřivě čmáral do jakési knihy. Ted k němu přišel a opřel se o mohutný, veliký pracovní stůl, který byl ze stejného dřeva, jako židle.

 

Ted mlčky přihlížel tomu, jak tvář Siriuse Blacka mizí pod nánosy inkoustu.

 

„Je to nutné, ničit ty fotografie?“ nadhodil ledabyle.

 

„Je,“ odsekl Harry. V očích ho pálily slzy, ale bojoval s nimi.

 

Ted si povzdechl. „Poslouchej, štěně. Já to chápu. To, co ti provedl, není příjemné, ale třeba se báli. Vezmi si, pošleš sovu a ona se nevrátí...“

 

Harry sebou trhl.

 

„Děje se něco?“

 

„Hedvika, moje sova,“ zašeptal tiše. „Odletěla, ale nevrátila se."

 

Ted se na něj smutně podíval. "To je mi líto."

 

"Dostal jsem jí k narozeninám od Hagrida. Byl první, kdo mi ukázal kouzelnický svět."

 

Ted kývl. On Hagrida znal. Jako dítě se s ním párkrát setkal.

 

"Byla to moje jediná kamarádka, u Dursleyových."

 

"Copak jsi neměl kamarády?" nadhodil tiše a vzpomínal na doby, kdy byl Harry ještě dítě, ale zatím nenadešel čas. Harry nebyl na pravdu připraven.

 

Zavrtěl hlavou. "Nesnášeli mě. Všichni. Mysleli si, že chodím do polepšovny."

 

"Proč bys měl být v polepšovně?"

 

Podíval se na něj. "Všechno, co provedl Dudley, padlo na mě," poznamenal. "Příbuzní mě nenáviděli a házeli všechno na mě. Nesnášeli kouzla a tak, než aby někomu přiznali, že jsem kouzelník nebo si vymysleli něco lepšího, prostě řekli, že jsem nezvedený parchant, který to zdědil po otci."

 

"James byl nezvedený parchant?" nechápavě se na něj podíval a začal vzpomínat na to, jak se jeho bratr choval. Po chvíli usoudil, že se James občas povyšoval a dělal hlouposti, ale pak se uklidnil. Navíc se o něj James staral, když přišli o oba rodiče.

 

Harry se trpce usmál. "Tvrdili mi, že rodiče zemřeli při autohavárii, protože se otec opil."

 

Tedovi se hněvem zablesklo v očích. "Myslím, že je navštívím."

 

Harry mu to chtěl rozmluvit, ale neměl na to sílu. Místo toho pokračoval v předchozí činnosti. Popadl další fotku, kde byl jeho bývalý kmotr a pod poměrně silnou vrstvou inkoustu mizela usměvavá tvář černovlasého kouzelníka.

 

„To stačí,“ zašeptal mu Ted do ucha a jemně mu sevřel rameno. „Pojď dolů. Něco si zahrajeme.“

 

Zavrtěl hlavou a pokračoval zuřivě dál.

 

„Zahrajeme si šachy,“ lákal ho.

 

Harry se na něj podíval zmučeným pohledem a kývl. Položil brk, kterým právě propichoval oči Siriuse Blacka na další fotografii. Měl jich celkem pět. Čtyři už byli zničené. Zbývala tahle poslední. Ta však neujde osudu, o to se postará.

 

Hráli spolu hodinu, pak toho oba nechali. Harry byl duchem jinde a hru vůbec nebral. Neustále dělal chybné tahy a pro Teda byla maličkost nad ním vyhrát.

 

„Příliš se necháváš unést svými pocity,“ poznamenal vážně. „Harry, chlapče, blíží se válka. Pokud se necháš unést…“ povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Voldemort nás chce zničit nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Jen se podívej, jak jednáš, když jsi zoufalý. Co budeš dělat, až se to rozjede naplno?“

 

Harry si vzpomněl na sen a zbledl. „Já vím,“ zamumlal. „Ale je to tak těžké,“ zamumlal.

 

„To tak někdy zkrátka bývá,“ poznamenal vážně. „Ale nesmíš se tomu poddat, protože když to uděláš, jsi pak snadný cíl pro všechny, nejen pro mě,“ mávl rukou směrem k šachovnici, kde ležel poražený král bílé barvy, se kterým Harry hrál.

 

„Je spousta těch, co se tě pokusí, urazit, naštvat, ochromit hrůzou či bolestí,“ pokračoval. „A když to dáš najevo, tak toho využijí, ale pokud uvidí, že se to míjí účinkem, vyvede je to z míry.“

 

Harry jej bedlivě poslouchal. „To se lehce řekne.“

 

Ted se zazubil. „Chce to jen sebeovládání,“ mrkl na něj. „A to se dá snadno naučit.“

 

Chlapec se nejistě usmál.

 

Ted povytáhl obočí. „Tak a teď mi povídej, copak se s tebou za ty roky, co jsi s námi nebyl, dělo.“

 

Harry se na něj nejistě podíval, ale pak se posadil na postel a začal.

 

Ted jej bedlivě poslouchal. Občas se podmračil, jindy překvapením zamrkal, někdy nespokojeností zabrblal, ale většinou byl zticha a bedlivě naslouchal každému slovu, co mu jeho synovec řekl.

 

A pak se dostal k tomu snu. Ted sebou překvapením trhl a zkoumavě se na něj podíval. Přesto stále mlčel a nechal ho mluvit. Když mluvil o něm, zamyšleně se díval do zdi.

 

„Zajímavé,“ řekl nakonec. „Magický sen,“ zamumlal. „Voldemort nevěděl, co se ti bude zdát,“ poznamenal hlasitě. „Chtěl jen, abys trpěl. Proto ten konec. Jenže tam v tom snu jsi zesílil. Víš, magický sen je dělaný tak, aby byl jako opravdový. Jen při formuli řekneš jméno dotyčného a to, co by se mělo stát. Voldemort pravděpodobně chtěl, abys zabil všechny ty, které máš rád. Tvoje podvědomí vědělo, že žiju a uznávalo mě, protože jsme stejné krve. To tak bývá,“ podotkl, když viděl pochybovačný výraz. „Přímí příbuzní jsou sloučeni magií, ale jen z otcovy strany, proto jsi nevěděl nic o Dině, Johnovi nebo Sophii. Pravděpodobně jsi asi tušil, že mezi tebou a Moodym je něco jiného, než jen vzájemná úcta. Navíc, abys mu mohl ublížit… jemu nebo komukoli z nás, musel jsi zesílit, abys nás porazil a o to se sen postaral. Voldemort nevěděl, jaké to bude mít důsledky, nevěděl, že máš tak silnou rodinu… zřejmě chtěl, abys zničil ty, co za rodinu pokládáš, Rona, Hermionu a ti silní nejsou. Doufal však v to, že tě to zničí. Nestalo se tak, za což si uznáš náš obdiv. Přeci jen magický sen, muselo to být nepříjemné,“ poznamenal.

 

„Bylo,“ kývl. „Ale měl jsem tolik starostí s tím, co se kolem mě dělo, že jsem si to nepřipouštěl,“ prohlásil.

 

„A to je jen dobře,“ prohlásil a vzal ho kolem ramen. „Věř mi, není dobré propadat zoufalství a silným emocím. Nahráváš tak nepříteli,“ podotkl.

 

Harry kývl a nepatrně se usmál. Po chvíli vstal a objal ho. Dvě silné paže jej přitáhli ke svému strýci. „Jsi doma, Harry, už nikdy tě neopustíme, ano?“

 

„To jsem už slyšel,“ zamumlal a vzpomněl si na Siriuse, který se na něj zvysoka vykašlala, a nehodlal se k němu hlásit.

 

 „Nejsem Sirius Black, nebo snad tak vypadám?“ nadhodil Teodor dost podrážděně a nerudně. Tohle by on nikdy neudělal.

 

„Ne,“ špitl Harry. „Promiň.“

 

„V pořádku a teď pojď. Jistě si chceš na chvíli odpočinout,“ mrkl na něj a Harry se vděčně usmál. „Kdyby něco, jsme dole.“

 

Harry kývl. Potřeboval přemýšlet. Když Ted odešel, začmáral poslední připomínku na Siriuse a pak se zamyslel. Měl hlavu plnou starostí kvůli válce, hlavou plnou bolesti, díky Siriusovi a zmatek, díky jeho rodině. Smutně se uchechtl. Jeho život byl vždycky zvláštní a teď už chápal proč. On zase taková výjimka v rodině není. John, vrchní špion, který se vydává za mizerného bystrozora a ještě ke všemu miluje Bellatrix Lestrengovou. Ted je bývalý smrtijed, který je teď vrchní cvičitel a Dina… tam je škoda slov.

 

Přešel k zrcadlu a podíval se na něj. Díval se na něj mladík s temnými vlasy, černými jako havraní peří. Do toho všeho byly vetkány fialové melírky. Sestříhané pramínky po stranách mu elegantně rámovaly jeho obličej, který byl těmi všemi událostmi ztrhaný a unavený. Jeho smaragdové oči dostávaly hnědý nádech a loučily se s krásnou zářivostí. Přesto jeho oči byly perfektní k jeho obličeji. I jeho oči byly unavené a zdály se staré mnoha set let. Ten pohled znejistěl každého.

 

Jeho mírně přihrbená ramena se zdála, jakoby nesl něco velice těžkého. Něco, co se dá stěží unést.

 

Celkově vypadal pohuble, ale bylo to jen zdání. Měl celkem vypracované tělo. Neustálé potyčky s jeho bratrancem mu umožnili být rychlým a pružným. Famfrpál a k tomu tréninky mu vypracovali stehna a zbytek? Inu neustálé domácí práce, práce na zahradě a pak občas i nějaké stěhování dokončilo své dílo.

 

Nebylo to takové, jako kdyby opravdu posiloval, ale stačilo to k tomu, aby z něj nebyla pohublá troska.

 

Dotkl se pozlaceného rámu a nejistě se díval na toho kluka před sebou. „Jsem to vůbec já?“ ptal se obrazu.

 

„A kdo jiný bys měl být mladíku? Vy lidi jste ale divní,“ zabručelo zrcadlo a Harry si povzdechl. Tady zkrátka není nic normálního, ale… pro nenormálního kluka, nenormální rodina s nenormálním nábytkem.

 

Tiše tam stál a hleděl na zrcadlo, ale pak toho nechal. Místo toho opět zaměstnal svou mysl.

 

Vzpomínal na všechno, co kdy prožil. Vzpomínal na Řád. Jenže čím víc nad nimi přemýšlel, tím víc se ptal. Najednou mu nepřišli jako ti správní. Neustálé hlídání, kontroly, sledování… bylo mu z toho špatně. Většina už o něm jistě mohla napsat knihu, tolik toho věděli.

 

Ani jednou mu nedali šanci. Potřeboval zkušenosti, potřeboval podržet a potřeboval, aby ho na chvíli někdo podpíral a pak, aby ho nechal jít. Jenže všichni ho úzkostlivě hlídali. Je přeci moc mladý. Znechuceně si odfrkl. Kdyby ho nebrzdili, mohl tohle umět už dávno a nepotřeboval by sen.

 

Telepatie mu občas dělala starosti. Od toho záchvatu jí nepocítil a dělalo mu to starosti. Telekineze se objevila jen občas a oheň taky.

 

Nevěděl, co přinese zítřek, nevěděl, co se stane za hodinu. Přesto doufal, že až se jeho moc opravdu rozvine a až si jeho tělo zvykne na ten příval magie, bude opravdu dostatečně silný, aby se Voldemortovi vyrovnal a i tak to nebude nic snadného. Voldemort byl silný, zkušený a byl magie znalý, což Harry nebyl. Ten měl sice moc a znal kouzla, ale magii jako takové nerozuměl a zkušenosti, co si budeme nalhávat, neměl žádné. Těch pár potyček ani nepočítal, protože tam to bylo skutečně štěstí, nic víc. A štěstí mu k vítězství tolik nepomůže. Kdo ví, kdy ho tohle opustí a on bude odkázán sám na sebe a své zkušenosti, bez pomoci zvenčí.

 

Matčina krev mu již nepomůže, nepomůžou mu ani přátelé, nedělal si iluze, že se dostanou všude a vždy včas, přeci jen minulý rok to byl jasný důkaz. Jednou bude sám anebo bude muset někomu pomoci. Nemohl být nepřipravený. Musí se něco naučit. Musí se umět bránit. Jinak to nešlo… a právě to byl s Řádem problém. Řekněte jim to a oni vám oznámí, že jste studenti a ještě k tomu nejste plnoletí.

 

A pak se mu zablesklo v očích. Má po ruce černokněžníky, manipulátory ministerstva. Byl by pro ně opravdu veliký problém, kdyby z něj udělali plnoletého a zařídili by mu zkoušky NKÚ a OVCE?

 

Ušklíbl se. Je načase to zjistit. Vyšel ze dveří a vydal se do přízemí, kde v obývacím pokoji tušil zbytek. Byli tam a hráli karty.

 

„Jdeš se přidat?“ zajímala se Sophie.

 

Zavrtěl hlavou. „Chci vás o něco požádat.“

 

Všichni se zájmem vzhlédli. „Byl by problém mě nechat prohlásil za plnoletého a dokopat ministerstvo, abych mohl složit znovu zkoušky NKÚ a předčasně složit OVCE?“

 

„A já myslel, že bude chtít něco složitějšího,“ odfrkl si pohrdlivě Moren. „Samosebou, že to není problém,“ mávl rukou. „Jdeš hrát?“

 

„A proč to chceš?“ zajímal se Brousek.

 

„Chci se zbavit těch řečí od Brumbála.“

 

„Podporuje se!“ ozval se Grindenwald hned.

 

„Jakých řečí?“ zazubila se Anna a pokoušela se nesmát, jako se smáli ostatní.

 

„Harry, jsi moc mladý a jsi ještě student. Válka se tě tedy netýká,“ napodobil Brumbála.

 

Brousek povytáhl obočí. „V tomhle s ním musím souhlasit, kdyby po tobě ovšem smrtijedi nešli.“

 

Sophie se zamyslela. „Jsi si jistý, že to tak chceš?“

 

„Ano,“ kývl hlavou.

 

„Hmm…“ zamyslel se Ted. „A co kdybych si vzal volno? Anebo co kdybyste jeli ke mně do výcviku?“

 

Všichni se na něj divně podívali, jen Harry zuřivě kýval hlavou.

 

„Magor,“ sykl Moren.

 

„Dohodnuto, nejmladší rozhoduje,“ zazubil se Ted spokojeně. Všichni se zděsili, ale nebylo úniku.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Cassia, 20. 8. 2016 15:19)

Hahahaha.... nemá to chybu. Fakt sa teším, máš skvelé nápady, Zazo:-D

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA