Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola (BP)

19. 8. 2016

4. Kapitola

 

Léčení a odhalení pravdy rodu


 

„Jak mu je?“ vyzvídala Sophie. Gellert se usmál tak, jako už pokolikáté. Očividně byl spokojen, že je venku z cely. Ale spíše byl raději, že je ve společnosti lidí. V cele byl celou dobu sám a dost se nudil. Tady si ale mohl se všemi povídat a hned toho taky využil. Dozvěděl se spousty nových věcí. Najednou věděl všechno, co se stalo od té doby, co ho zavřeli. Nebyly to dobré zprávy, ale pořád mohlo být mnohem hůř.

 

„Je mu stejně, jako před minutou,“ poznamenal mírně, jako by byl zvyklí. Přejel mladému chlapci rukou po čele. Už se ho konečně mohli dotknout bez toho, aby si ublížili. „Je to stále stejně nejisté, ale už je mu lépe a jeho magie je zvládnutější,“ prohlásil spokojeně a bedlivě chlapce kontroloval a prohlížel. Vypadal tak křehce, ale jak už se dozvěděl od ostatních, bylo právě tohle příčinou, proč porazil mnoho lidí. Tenhle chlapec byl údajně velice silný a mocný. No, i kdyby mu to neřekli, přišel by na to, přeci jen nebyl hlupák a zjišťování magie byla první věc, co se u léčení dělala, protože spousta léčebních postupů byla závislá na tom, kolik měl dotyčný v sobě magie.

 

Všichni okolo starostlivě poposedávali a mlčeli. No… bystrozoři, kteří se konečně probudili, mlčeli spíše zaražením. Sem tam nejistě koukli na jejich velitele, ale netroufli si proti Grindenwaldovi cokoli říct. Hlavně ale pak nevěděli, jak se chovat k tomu chlapci. Nevěřili mu, sráželi ho a vysmívali se mu, aby pak zjistili, že měl celou tu dobu pravdu a oni se jak hlupáci nechali napálit Popletalem a jeho lidmi a přehlídli to nejdůležitější a to, že se Voldemort vrátil a zabil několik lidí.

 

„Ještě mu udělám dva lektvary a mělo by to být v pořádku, ale pak se budeme muset rozhodnout, jak dál, tohle je velmi vzácné a není to dobré,“ povzdechl si a odešel do menší laboratoře. Sophie se hned vrhla ke svému vnoučkovi.

 

John, Uregen, Moren, Chad a Dina seděli zamyšleně kolem Harryho v kruhu. Ted se opíral o stěnu a bedlivě pozoroval svého synovce. Brousek pozoroval Grindenwalda.

 

„Neboj, maličký. Všechno bude v pořádku,“ šeptala Sophie naléhavě a hladila chlapce po vlasech.

 

Ted protočil jako vždy oči a ušklíbl se. „No tak Sophie. Nech toho. Je to hrozný,“ zabručel. „Řekl, že bude v pořádku, ne?“

 

„To jo,“ začala rozpačitě. „Ale…“

 

„Mami, uklidni se,“ položil jí ruku na rameno John. „Je to silný kluk. Vyhrabe se ze všeho.“

 

„Mohu jen potvrdit,“ zazubil se Brousek.

 

Bystrozoři se nejistě usmáli a pokývali souhlasně hlavou. Přesto všechno jim však nevěřili. Sice se starali hezky o Harryho, to jim nebrali, ale jak mohli vědět, jak se budou chovat dál? Třeba toho chlapce chtějí jen zneužít a pak zabít nebo… kdo ví co ještě.

 

„Měli bychom se najíst,“ ozval se Moren. „Je pozdě. Navíc se potřebujeme posilnit a vyspat.“

 

Chad s ním souhlasil. „Tím, že tu budeme kňourat… tím nic nevyřešíme a nikomu nepomůžeme.“

 

„Souhlasím,“ objevil se ve dveřím Grindenwald a nesl dvě lahvičky. Ty postavil na stolek a opět si Harryho zkontroloval. Nic se však nezměnilo, což vůbec nevadilo. Naopak to bylo dobře. Zlepšení by bylo v tuhle chvíli spíše zázrak, ale zhoršení by byla pohroma, která by nemusela mít dobrý konec.

 

„Nějak rychle, ne?“ nadhodil nedůvěřivě Sebastian, který už to nemohl vydržet. Nedůvěřivě se díval na lektvary, které se kouzelník chystal tomu chlapci nalít do krku. On neměl Grindenwalda rád, stejně jako ostatní. Nezažil sice válku, ale mnoho o něm slyšel. Ať už od rodičů nebo od profesorů ze školy. Nikdo o něm nemluvil hezky a mnoho lidí tvrdilo, že je Brumbál blázen, když ho nechává dál na živu, když by si spíše zasloužil smrt.

 

„Ono to mluví?“ nadhodil s úšklebkem černokněžník a nalil konečně jednu lahvičku Harrymu do krku, aby se díval, jak mladík překvapením kucká. „To víš, mladej. Na to jsou triky a ty zná jen málo kdo,“ zazubil se.

 

„Vlastně… nezná je nikdo, teď už,“ nadhodila Sophie.

 

Grindenwald se zarazil. „Co?“

 

„Lékouzelníci teď za moc nestojí,“ pokrčila rameny.

 

Muž protočil oči a nalil druhý lektvar Harrymu do krku.

 

„Hele, to jsem ještě nikdy neviděl. On ty lektvary prská?!“ vykulil oči, když se díval, jak se Harry pošklebuje a kucká.

 

„Nechutná mu,“ poznamenal Uregen.

 

„Neumíš tomu dát grády,“ poznamenal vážně Moren.

 

„Jo, jak si to představuješ?!“ uchechtl se Brousek.

 

„Tak si to vařte sami, nevděčníci.“

 

„Pojďte jíst,“ ozval se Ted a protáhl se. „Nocování tomuhle štěněti nijak nepomůže.“

 

Sophie kývla.

 

Gellert jí povzbudivě sevřel rameno. „Však se brzy vyléčí, Sophie. Je to opravdu veliký bojovník. Vydržel to dlouho a teď se jen tak nevzdá, řekl bych.“

 

Sophie jen tiše kývla a hodila nejistý pohled na Harryho, který dál pokojně spal a nenechával se ničím a nikým rušit.

 

Za chvíli už seděli kolem stolu a podivně mlčeli. Přežvykovali jídlo, jakoby to byla podešev a ne chutný karbanátek. Nechutnalo jim, opravdu. Myšlenkami byli u Harryho. Měli o něj obavy, ať si Grindenwald říká, co chce a jak chce.

 

„Pane,“ sykla Anna.

 

Brousek jen souhlasně zabručel. Podíval se na ní a čekal, co mu zase krásného tahle ženská bláznivá řekne. Určitě to bude stát za to.

 

„Proč je tu Grindenwald? Neměli bychom ho…“

 

Brousek zavrtěl hlavou. Už si říkal, že jim něco je. Tuhle otázku čekal už dřív, ale raději se o tom nezmiňoval „Buď on tady a Potter živý, nebo on zavřený a pohřeb.“

 

Žena se podmračila. „A pak?“

 

Brousek pokrčil rameny. „Necháme ho na svobodě.“

 

„Proč?“ sykla a neuvědomila si, že je všichni pozorují.

 

„A proč bychom neměli?“ nadhodil podmračeně. Ta ženská byla vážně hloupá a nemyslící, protože kdo normální by tohle řekl přede všemi? „Je jiná doba a věci se mění.“

 

„A Temný pán…?“

 

„Co s ním?“

 

„Co když se k němu přidá?“

 

Pokrčil rameny. „Těžko můžeme zavřít někoho, kdo nám pomohl, nemyslíš?“ povytáhl obočí a přísně se na ní zahleděl. Nechtělo se mu o tomhle tady bavit, ale neměl na výběr. „Nebude se to líbit Potterovi, lidem…“ pokrčil rameny. „A hlavně, budeme ho potřebovat.“

 

„K čemu?“ vyhrkl Frederik.

 

Brousek protočil oči. V duchu úpěl, že vážně nevzal Moodyho, ten by se aspoň neptal a pochopil by to sám, ale těmhle to musel všechno říkat polopatě a připadal si pak vedle nich jako učitel, který na provázku táhne nechápavé žáky. „Je válka, Frederiku,“ zavrčel. „K čemu asi?“

 

„Tak to prr,“ ozval se černokněžník. „Kdo říká, že vám pomůžu?“ nadhodil.

 

Brousek se na něj ušklíbl. „Nemáš na výběr. Buď tak, nebo Azkaban.“

 

„Pcha, a jak mě tam dostaneš?“ ušklíbl se.

 

„Velmi jednoduše,“ poznamenal Brousek. Zubil se a měl v očích pevný odhodlaný lesk, který se nikomu, hlavně pak Grindenwaldovi, nelíbil. Přesto se tím nechtěli nechat zastrašit.

 

„Tím si nejsem tak jistá,“ poznamenala Sophie a vážně se na něj podívala.

 

„Ale buďte, protože démoni, co sem potom přijdou, to tu pěkně zničí.“

 

„Démoni? Jak se sem vlastně dostali?“ zajímala se Dina.

 

„Přes Oblouk smrti,“ poznamenal. „Z ničeho nic se obloukem vrátil Black a pak Charles Potter, který teď bojuje o život. Velká pravděpodobnost, že to nepřežije, ale to je jedno…“ mávl rukou. „Black nám oznámil, že démoni se snaží o nadvládu nad všemi světy oblouku. Pokud je nezastavíme, budeme na tom hodně špatně. Jen si vezměte. Pán zla a démoni. Je nás moc málo.“

 

Všichni okolo se zamysleli.

 

„Musíme nějak oblouk uzavřít. Už uzavřený byl, ale pak, po letech, kouzlo zesláblo,“ pokračoval velitel anglických bystrozorů. „Myslím, že za to můžou války. Protože za celou dobu kouzlo neselhalo, až teď.“

 

Grindenwald se zamyslel. On sám byl lékouzelník, ale magii rozuměl jako nikdo jiný. „Ovšem,“ kývl po chvíli. „Magie založena na síle společenství. Ale otázka je, jakého,“ podmračil se.

 

„Možná… bojové rody,“ ozvala se najednou Sophie. „Po válce mezi námi a bystrozory jich hodně ubylo. Ministerstva je pak začala zneužívat k tvrdému potlačení a oni se bránili. Zabíjet malé děti bylo proti jejich srsti a nespokojili se s tím. Dnes bojové rody nežijí. Vím jen o dvou, ale ti ztratili svou moc před mnoha lety,“ poznamenala vážně a smutně. „Potřebovali se spojit a tak se vzdali magie pro jejich SPOLEČNÉHO DĚDICE, ale… v tom roce vymřely záhadně všechny ženy v obou rodech. Bojová magie zmizela… ale teď by se měla vrátit,“ dodala po chvíli zamyšleně.

 

„Proč?“ nechápal Brousek. „Bojové rody jsou dnes minulostí. Netušil jsem, že tu stále nějaký je, i když bez moci.“

 

„Minulostí možná jsou, ale dva rody unikly zkáze, díky tomuhle. Byla to hrozná tragédie, která jim nakonec umožnila přežít. Ministři pak prohlásili bojové rody za zrádce, přeci jen postavili se na stranu temných čarodějů. Vymírali, až nezbyl nikdo, až na dva. Oba rody jsou čistě Anglické, proto možná magie oblouku stále z části drží, i když rychle slábne.“

 

„Ale pokud by se magie těch rodů navrátila…“ zamyslel se Moren.

 

„Ona se vrátí,“ prohlásila sebejistě Sophie. „Jenže nebude to dostatečně rychle.“

 

„Jak vrátí?“ povytáhl obočí Chad. Všichni na ní zvědavě hleděli.

 

„Bojové rody předaly svou moc do rukou společného dědice. Kdyby se narodil, jejich moc by se vrátila. Jenže šlo o to, že rod se nemohl spojit, protože tělo dítěte by nepřijalo tolik magie.“

 

Grindenwald sebou trhl. „Tak takhle to je,“ zamyšleně se podíval na dveře. „Tím by se mnohé vysvětlilo.“

 

„Proto se všichni museli na čas vzdát své magie, aby dítě mohlo přežít. Sice by mělo v dospívání menší problém, ale byli připraveni mu pomoci. A pak by se magie, až by dítě dospělo, navrátila v plné síle a výši.“

 

„Ale proč tohle udělali?“ vykulila oči Anna. „Mohli dál žít odděleně bez spolčení krve.“

 

„Mohli,“ přitakala Sophie. „Ale jejich rody z nějakého neznámého důvodu slábly. Jejich děti byly s každou generací slabší a slabší, až to bylo neúnosné. Proto se rozhodli spojit, aby jejich síla byla obnovena a dosáhla původní a možná i vyšší velikosti. Tím by se zabránilo kolísání a klesání magie. Byla to jediná možnost, kterou v té době měli, ale jak se zdá, někdo toho využil. Nepodařilo se mu zabít všechny členy, ale podařilo se mu zabít aspoň ženy.“

 

„Takže neměli na výběr,“ zamračil se Ted. „Ale které ty rody to byly?“

 

Sophie se usmála. „Dnes o nich nikdo neví, ani oni sami,“ zazubila se. „Ale já o nich vím, díky Morganině slze.“

 

„Ty to máš?“ zalapal po dechu Grindenwald.

 

Sophie kývla a zatáhla za řetízek. Ten jí vyjel z úkrytu jejího výstřihu. Na řetízku se houpal průhledný křišťál, který měl tvar slzy. Zářivě se leskl a třpytil.

 

„Merline chraň, je tu někdo, kdo má krev bojového rodu,“ zašeptal okouzleně Brousek.

 

„Ano, pochopitelně,“ zazubil se Grindenwald a usmál se. „Teodor, Dina a Jonathan. Proto Harryho magie napadla jeho samého. Brání se spojení rodů. Proto se občas neovládl a použil magii samovolně, jak řekl Brousek. Bylo mi to divné, že ve třinácti udělal tu samovolnou magii. Teď se to všechno vysvětluje.“

 

„Možná by se tím vysvětlilo i to, proč přežil,“ vmísil se do hovoru zamyšlený Sebastian. „Není v kouzelnických silách ochránit dítě před smrtí, ani tehdy, když se jedná o sebeobětování. To ví každý. Možná tehdy zasáhla jeho bojová magie.“

 

„Ani ta není dostatečně silná,“ poznamenala Sophie a dívala se na své děti, které s pusou dokořán a zaraženými výrazy koukali před sebe, včetně Teodora.  Jediné, co se jim honilo hlavou, byla společná vzpomínka na jejich dětství, kdy společně zosnovali za zády Sophie plán… nyní už mnohé pochopili… ale jak jim TOHLE mohlo uniknout? Vždyť to bylo tak jasné.

 

„Ale něco tu silného být musí, jinak by to nepřežil,“ zamručel Kormen.

 

„Možná první náznak specializace,“ nadhodil Grindenwald.

 

„Ale ta u kouzelníků nastává kolem dvaceti,“ odtušil Antony poklidným, tichým hlasem. Nejistě se rozhlédl kolem sebe a podmračil se, přemýšlel, zdali neříká hloupost, ale pak se ujistil, že ne a pokračoval. „A až o deset let později se specializace dokončí.“

 

„Ano, tak tomu je, pokud magie není vyprovokována a Harryho byla hned ve dvou věcech. Sjednocení dvou magicky neslučitelných rodů a pak také napadení duševním i magickým nepřítelem. Voldemort je nějak s Harrym spjatý už od počátku narození… myslím, že to zapříčinila nějak ta hrozná věštba,“ mračila se Sophie. „Ale jak to mohlo být?“

 

„Něco tu ještě musí být,“ vrtěl hlavou Grindenwald. „Něco, co není nikde jinde. Voldemort je dědic Zmijozela a…“

 

„A my jsme dědici Nebelvíra,“ vzpamatoval se konečně Ted. „Moc se o tom neví, vlastně spíše vůbec“ zamručel. Hlavou se mu honilo hodně myšlenek a měl v tom všem zmatek, ale věděl, že tahle informace je nějak důležitá. „Ale je to tak.“

 

Všichni utichli.

 

„Takže?!“ docházelo Brouskovi.

 

„Takže nepřítel jak po krvi, tak i po věštbě jej napadl ve chvíli, kdy se dokončí prvotní vývoj magie, což je jeden rok kouzelníkova života. Tehdy na sebe narazili dva proudy magie, kterou podědil od otce i od matky. Ty se nesnesli a možná se v Harrym přeli. Kdybychom tak věděli, co to s ním dělalo, ale mohu se dohadovat. Časté vysoké teploty, menší bolesti a nestálost magie. V té době ho napadne Voldemort a jeho magie se spojí s magií obětování… a také s magií Voldemortova kouzla. To zapříčiní, že Voldemort je poražen a způsobí i první impulz pro specializaci a ta teď byla dokončena. Jenže Harry je moc mladý a jeho tělo ještě nedospělo, proto se složil. Jeho magie je moc velká na to, aby to tak brzy unesl,“ mračil se Grindenwald. „Voldemort téměř dosáhl svého. To dítě zemře, jestli se nebude hlídat jeho magie. Myslím, že tohle bojové rody nezamýšlely.“

 

„Takže nakonec smrt Voldemorta nezpůsobila ségra, ale Harry?“ ujistila se Dina.

 

„Ano,“ kývl Grindenwald.

 

„Neuvěřitelné,“ zavrtěl hlavou Sebastian.

 

„Zachránila nás neskutečná náhoda,“ dostal ze sebe jindy tichý Antony. „Ale jak se mohl Vy-víte-kdo vrátit?“

 

„To je dobrá otázka,“ zamyšleně se podíval Sebastian na Grindenwalda. „Je nějaký způsob, jak přežít vlastní smrt?“

 

Černokněžník si odfrkl a nebyl sám.

 

„Je spousta možností,“ ozval se pobaveně Uregen. „Rituál oběti, kdy přenesete své životní funkce na někoho jiného a ten místo vás zemře. Nebo ze sebe uděláte nemrtvého. I to jde.“

 

Grindenwald se usmál. „Je hodně možností. Pití nějakého velmi silného lektvaru. Ten sice po čase začne mít nežádoucí účinky a vede ke zničení magického jádra, ale po nějaký čas je zcela neškodný. Nebo je tu ještě souboj se smrtí, kdy do své duše uvězníte nějakou duši vaší oběti a ta pak místo vás zemře… znova.“

 

„Odporné,“ znechuceně zabručela Anna.

 

„Ale co tedy použil?“ nechápal Brousek. „A jak je možné, že nás tohle neučili?“

 

Černokněžníci pokrčili rameny.

 

„Měli bychom jít spát,“ poznamenal Ted nakonec. „Byl to dlouhý den… a myslím, že ještě potřebuji pořádně přemýšlet nad těmi novinkami,“ mdle se usmál.

 

„Je to hrozný pocit… poslední svého druhu,“ oklepala se Dina.

 

 

 

Ráno se Grindenwald staral o svého pacienta. Bedlivě mu kontroloval hladiny magie a podával mu potřebné lektvary. Celou noc nezamhouřil oči. Byl zvyklý starat se o své pacienty už od doby, kdy studoval. Harry byl pro něj návratem do dob dávno minulých, kdy měl vlastní kliniku a staral se tam o své nemocné pacienty, kteří ho potřebovali.

 

Většinou se staral o nemocné čistokrevné kouzelníky, kteří trpěli na následky některých nařízení, která přišla od mudlů. Upíry začínaje, omezením černé magie konče. A přitom černá magie byla velice užitečná. Spojení černé magie, lektvarů a následné léčivé magie z něj udělalo věhlasného mága a léčitele. Díky černé magii zachránil tisíce životů a díky ní, Merlin žel, i hodně sebral. Nebyl na to pyšný a dodnes se sám sebe ptal, jestli to bylo nutné.

 

Kdyby tak kouzelníci nebyli hloupí. Copak nechápali, že mudlové jsou hrozba? Že to oni mají na svědomí mnoho nechutných zákonů? To mudlorození šli proti upírům a zfanatizovali další! Copak si už nikdo nepamatoval, proč se odtrhli od mudlů?

 

Brumbál byl vždycky lehkomyslný. Nechápal, že mudlové přinášejí nejen hrozbu v podobě nepochopení, ale také v zániku magie, protože oni sami měli magii jen jako genetickou vadu. Ve skutečnosti jejich potomek měl slabší magii a další člen rodu měl ještě slabší magii, až magie zanikla. Pokud se spojil mudlorozený s kouzelníkem, jejich potomek nebyl silnější, ale ani slabší. Jeho magie však byla narušena. Jediní, co si zachovali svou původní sílu, byli čistokrevní a to je důvod, proč jsou tak silní… a budou silnější, zatímco ti, co si vzali mudly, budou mít potomka stejně silného, nikoli silnějšího. Harry byl krásným příkladem. Byl silnější oproti své sestřenici Hermioně, která byla stejně silná jeho její děda, sice bylo divné, že má magii, když její matka ne, ale to nebylo důležité.

 

 Jenže to bylo něco, o čem se nemluvilo. Nesmělo. Byly věci, co byly zapovězeny a tohle byla jedna z nich.

 

Brumbál se tomuhle vzepřel. Bere lidi jako lidi, ale… ale kouzelníci a mudlové jsou rozdílní. S tím se nedá nic dělat, to je fakt. Jediný, kdo tohle chápal, byl Moody. On to věděl, ale nechtěl zabíjení. Nikdy mudlům nepřispěl a občas šel i proti nim dost silně a tvrdě, přesto… nechtěl prolévat krev. To vlády mudlů a mudlové, co byly na školách… ti jim škodili, ne ostatní.

 

Grindenwald vedl vzpouru v době, kdy se v Německu objevil Hitler. Smutná to náhoda. Jeho stoupenci zpočátku byli mírní, ale když vypukla válka mezi mudly, vše se změnilo. Umírali jak mudlové, tak kouzelníci a původně neškodná vzpoura se změnila ve válku. Několik jeho přívrženců se zbláznilo díky ztrátě blízkých. Chtěli mudly pokořit, pomstít se jim.

 

Přidávali se další a další. Teď už nebojoval on, ale oni. Když se s ním Brumbál utkal, vykouzlil bílý šátek a vzdal se. Tohle nebyl jeho záměr, tohle bylo něco, co nechtěl.

 

Když jeho stoupenci viděli, že padl, nechtěli si přiznat, že se vzdal. Vyhlásili, že to byl několika hodinový zápas, kde se Brumbál uchýlil i ke lsti, aby nad ním vyhrál. Bojovali dál, ale bez podpory nemrtvé armády, kterou díky jeho znalostem měli a která se s jeho prohrou rozpadla, neměli šanci. Do dvou měsíců byli chyceni a potrestáni. Ti, co unikli, byli jako on. Nechtěli válku, chtěli jen změnu.

 

Kdyby k válce nedošlo, všechno mohlo být jinak.

 

Černá magie byla odsouzena a byla zakázaná. Jeho myšlenky nesměl nikdo vyslovit, jinak byl popraven. Informace o tom, že by mudlovské vlády zasahovaly do kouzelnických, byly prudce potlačeny a byl přísný zákaz o tom mluvit, či se o tom zmiňovat. Bylo jen málo těch, co to tehdy vědělo… dnes jich bylo jen tolik, kolik je prstů na ruce.

 

Když se objevil Voldemort, Grindenwald nepochyboval, že se téhle šance chytili ti, co s ním souhlasili. To on mohl dokázat to, co on ne. Jenže Voldemort změnil myšlenku. Grindenwald jen chtěl, aby si kouzelníci uvědomili, co znamená, když se jejich krev spojí s mudlovskou. Chtěl, aby si mudlovské vlády uvědomili, že oni jsou silnější, ne naopak. Chtěl, aby se od nich drželi dál. Jenže Voldemort chtěl vládu čisté krve a zabíjel všechny bez rozdílu. Každý, kdo se mu postavil, mudlorozený, mudla, kouzelník… všichni umírali a většina ani nevěděla, pro co přesně.

 

Grindenwalda silně uráželo, že to umírání nazývali pokračování JEHO plánu… a přitom to jeho plán nebyl.

 

Jenže po letech strávených ve vězení, neměl na válku náladu. Přemýšlel o mudlech a jejich kouzelnických dětech a usoudil, že stejně kouzelníci spějí k záhubě. Navíc se také mohlo stát, že se objeví nový, lepší druh kouzelníků. Kdo ví, co mudlovské geny udělají s magií.

 

Harry byl čistokrevný kouzelník, se vším všudy. Jeho sestřenice však byla jen z poloviny. Kdo ví, co se v ní odehrává. Rád by prozkoumal její krev. Jistě tam bude něco zajímavého.

 

Vytáhl jeden menší flakónek s lektvarem a odměřil dvě kapky, které stekly mladíkovi mezi popraskané rty. Zasténal.

 

Grindenwald se uculil. Harry byl pro něj veliká záhada. Rychlé vyspění magie mu velice ublížilo, ale z části mu i pomohlo.

 

To, co o něm slyšel, ho často překvapilo. Jeho dřívější sok očividně stárl. Copak si Brumbál nedokázal ohlídat svého prasynovce? Copak ho MUSEL nechávat vystavovat nebezpečí? Grindenwald byl zvyklý na Albuse, kterého znával. Bystrý, vnímavý kouzelník, který se nezastavil před ničím. Pomáhal kde komu a nikoho nevystavoval nebezpečí. Tenhle Brumbál pomalu strkal Harryho do přední linie.

 

Sophie mu sice řekla o věštbě, kterou kdysi dávno zaslechla, když utíkala před bystrozory, kteří jí vyčmuchali v Prasinkách, ale to přeci nic nedokazovalo, nebo ano? Opravdu by Brumbál zahodil své názory jen proto, aby to dítě připravil na válku? Vystavil by ho TAKOVÉMU nebezpečí jen proto, aby… aby co? Nevěděl… nechápal. Brumbál možná opravdu nic nevěděl a Harry s Voldemortem byli zkrátka vždy o krok dopředu… ale proč? Jak je to možné? Brumbál zná Voldemorta déle, než Harry. Jak je možné, že ten kluk je tak rychlý a dobíhá temného pána?

 

Něco ho napadlo.

 

Řízl chlapce do ruky a vzal si trochu jeho krve. Pak se vytratil do laboratoře, kde provedl několik pokusů. Ano, teď to viděl. Kouzlo rozdělení vždy rozdělí krev na určité díly. Harryho magická energie obsažená v krvi se rozdělila na tři proudy. Matky, otce a pak ještě někoho. Voldemort jak se zdá přidal Harrymu nějaké své DNA. Ne úmyslně, ale udělal to. Grindenwaldovi to připomínalo rakovinu. Jenže tady to bylo velmi rychlé a jeho tělu to neubližovalo.

 

Nedalo se zde mluvit o mutaci, ale zkrátka o rychlém bujení buněk s Voldemortovou, Jamesovou a Lilyinou DNA a ničením původních buněk. To dítě muselo trpět velikou bolestí. Divil se, že ještě stále žije.

 

Potvrdilo to tak jeho myšlenku, že Harryho magie dospěla ke specializaci už tehdy a vcucla do jeho těla kus Voldemortovi síly. Sice měl proces být dokončen v jeho jedenácti letech, ale jelikož Harry ještě magii neznal a nesetkal se s kouzly, nemohlo se tomu tak stát.

 

Teď byl proces dokončen. Jenže co bude umět? Specializace znamenala, že určité obory magie, pro něj budou tabu a jiné pro něj budou otevřené dokořán. Podle toho, co slyšel, bylo jasné, že mezi ty zavřené budou lektvary. Ale co dál? Co ty další?

 

Povzdechl si. To se dozví ve chvíli, kdy se chlapec probudí.

 

„Tady jsi,“ vešla do místnosti Sophie. „Měl by sis odpočinout. Přinesla jsem ti nějakou snídani.“

 

Grindenwald se ušklíbl. Na Sophii byl vždy spoleh. Její starostlivost ho mnohokrát zachránila před vyhladověním. „Díky. Nějaká změna?“

 

Zavrtěla smutně hlavou. „Kdy se probudí?“

 

Pokrčil rameny.

 

„Doufám, že nás nenechá dlouho čekat.“

 

„Snad ne,“ zazubil se. „Ale přežije.“

 

„Jsi si jistý?“

 

„Naprosto.“

 

Sophie se rozzářila. Měla o vnuka hrozný strach. Tahle zpráva jí opravdu uklidnila.

 

PRÁSK.

 

Sophie s Grindenwaldem se neskutečně lekli.

 

„Probudil se,“ vyhrkla Dina téměř bez dechu. Oba dva staré čaroděje to opět nastartovalo. Než se kdokoli vzpamatoval, stáli u Harryho. Chlapec se zdál malátný, ale jinak byl při plném vědomí.

 

„Podívej se na mě,“ zabručel Grindenwald a hned začal s prohlídkou. Zkontroloval reflexi, hladinu magie, mozkové vlny, srdeční rytmus… vše bylo, jak má být. Usmál se. „Jsi konečně v pořádku,“ poznamenal. „Teď tak dva dny v posteli. S kouzly teď nějaký čas opatrně a pak se uvidí, co dál,“ prohlásil.

 

Harry se na něj chvíli díval. „O vás mluvila Hermiona. Vy jste Grindenwald, co?“ nadhodil.

 

Muž kývl. „Ale neboj se, pustili mě bystrozoři,“ poznamenal.

 

„Kdy?“

 

„Před nedávnem,“ objevil se v jeho zorném poli velitel bystrozorů. Harry ho znal od vidění, ale osobně se s ním zatím nesetkal. „Rufus Brousek,“ představil se a krátce si podali ruce. „Konečně se s vámi setkávám. Přál bych si, aby to bylo dřív, ale Brumbál mi nechtěl říci, kde o prázdninách jste, a v době školy mi k vám odmítal přístup.“

 

„Opravdu?“ zamračil se. „A to jsem s vámi chtěl mluvit.“

 

Brousek se ušklíbl. „A o čem pak?“

 

„O Voldemortovi.“

 

Velitel se nepatrně zachvěl a svou nelibost se pokusil zakrýt. „Jistě,“ kývl hlavou. „Pak jsme na tom stejně. Ale teď nechme válku být. Jak se cítíte?“

 

„Jak přejetý parním válcem.“

 

„Myslím, že zlatý parní válec,“ zašklebil se na něj Uregen, který se opíral o rám nebes u postele.

 

„Nemohu než nesouhlasit,“ kývl Moren.

 

„Harry, měli jsme o tebe takoví strach,“ zašeptala Sophie a toužebně jej hladila po vlasech. Harry si pod jejím dotykem připadal, jako malý chlapec, který se nechává laskat svou maminkou.

 

„Jo, úplně jim to vyrazilo dech,“ uchechtl se Sebastian a protočil oči.

 

Harry se na něj podíval. Toho neznal a ty další taky ne, i když už je určitě někde viděl.

 

„Moji podřízení,“ povzdechl si Brousek a útrpně se usmál.

 

Harry jen kývl. Už si vzpomněl. Když šel s panem Weasleyim kolem bystrozorů, tam je viděl.

 

„Přinesu ti něco k jídlu,“ nabídla se Sophie a políbila ho na čelo. „Nebo chceš něco na mlsání?“ zazubila se.

 

Harry se mírně začervenal a zavrtěl hlavou. Brousek se tomu uculoval a nebyl sám. Sophie ještě setřela jemnou šmouhu, kterou měl Harry pod okem. Harry už chápal, proč Ronovi vadila matčina přílišná starost.

 

Když Sophie zmizela, všichni se začali pochechtávat.

 

„Počkej, tady máš sazičku,“ zašvitořil Moren.

 

„A tady má naše mimi bebí,“ chechtal se Chad.

 

„Ha, Ha, Ha,“ zavrčel Harry. „Co se mi stalo?“ zajímal se.

 

Nejistě se na sebe podívali. Humor je najednou přešel.

 

„To je složitější,“ poznamenal zcela vážně Teodor a nejistě se usmál. „Teď se tím nezabývej.“

 

Harry se na něj podezřívavě podíval.

 

„Co mi je?!“

 

Grindenwald se usadil na jeho postel a bedlivě se na něj podíval. „Co víš o specializaci magie?“ zajímal se.

 

Harry se zamyslel. „O tom mluvil profesor kouzelných formulí,“ podmračil se. „Ale to nastává kolem dvacátého roku kouzelníka,“ pokrčil rameny. „Ale je to vlastně to, že se magie zaměří na určitý obor, se kterým je kouzelník nějak spjat a který ho baví. Navíc trvá asi deset let, než se proces dokončí,“ pokrčil rameny

 

Grindenwald kývl. „U tebe to nastalo ve chvíli, kdy tě napadl Voldemort. Teď se specializace dokončila.“

 

Harry na něj koukal jak vyoraná myš. „To… znamená, že… že už se nenaučím nic nového krom toho, co… co mi dovolí ta… spe-specializace?“

 

„Přesně tak,“ kývl hlavou Antony a bedlivě se na chlapce zahleděl.

 

Harrymu se mírně zamotala hlava. „Jak projdu ve škole, když mi nic jiného nepůjde? Co když mám specializaci na nějakou kravinu a smrtijedi mě rozkouskují?“ děsil se. „Jak složím OVCE?“ nadhodil po chvíli. A pak ho napadlo něco. „Jak tohle vysvětlím Brumbálovi?“

 

To všechny rozesmálo.

 

„Copak, že je tu tak veselo,“ vešla s úsměvem Sophie.

 

„Už to ví,“ poznamenala jen Dina.

 

„No a je třeba to Brumbálovi vysvětlovat?“ uchechtla se Anna.

 

„No… jak mu jinak vysvětlím, že nemůžu do Bradavic?“ zamumlal Harry.

 

Teodor jej uchopil za ruku. „O Bradavice se teď nestarej,“ mrkl na něj. „Teď musíme zjistit, co umíš.“

 

Harry se na něj vystrašeně podíval. "Ale pokud jsem prošel specializací už dřív, co tedy umím?" chvěl se. "Co když… co když se nebudu umět bránit?"

 

"Určitě budeš," poznamenal zcela vážně Jonathan. Ostatní vycítili, že jsou tu navíc a tak se sebrali a odešli. Zůstala jen Harryho rodina.

 

"Harry, obrana proti černé magii ti vždycky šla, ne?" nadhodila zvědavě Sophie.

 

"Ne tolik, jako bílá a černá magie," poznamenal rozechvěle.

 

Nejistě se na sebe podívali. "A co ti tedy vždycky šlo?" zajímala se Dina.

 

"Přeměna těla… jakákoli, černá i bílá magie, myslová magie, už kvůli telepatii, ale to od nedávné doby, nikdy dřív jsem se o tyhle obory nestaral a nitrobrana mi nikdy nešla."

 

"To jsou hodně užitečné obory," usmál se Jonathan.

 

"To je pravda," kývla Sophie. "S tím porazíš kde koho," poznamenala zcela vážně.

 

Dina jen kývla, ale její úsměv byl ze všech nejvíce umělý.

 

"Co se děje?“ povzdechl si.

 

„No, tahle kombinace… víš,“ ošíval se Teodor.

 

Harry sklopil oči. „Jsem v háji,“ špitl.

 

„Ne, jen… nikdy tohle nebylo… vlastně, jen jednou.“

 

Harry se na Sophii podíval.

 

„Merlin.“

 

Harry zalapal po dechu.

 

„Ten měl černou i bílou magii,“ poznamenala.

 

„NÉÉÉÉÉÉÉÉ…“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Skvelé

(Cassia, 20. 8. 2016 15:02)

Smejem sa jak šialenec, táto poviedka je úžasná. Najmä ten koniec:-).

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA