Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola (BP)

19. 8. 2016

3. kapitola

 

Víla, Ted a Grindenwald


 

Harry rozlepil oči. Unaveně se protáhl a podíval se z okna, odkud se na něj usmívalo sluníčko. Přešel k oknu a otevřel ho. Suchý teplý a hlavně těžký vzduch ho udeřil do tváře svou silou. Dnes bude vedro, ostatně tak jako vždy, v tomhle období na tomhle místě.

 

Protáhl se a spokojeně si povzdechl. Tolik, kolik za něj utratila Dina, tolik za něj nikdy nikdo neutratil za celou tu dlouho dobu, co byl na světě.

 

Nestěžoval si, ale připadal si divně. Nechal jí utratit obrovskou sumu peněz a nic pro ni nikdy neudělal. Jediné, co může udělat je… odpustit. Tak to tedy udělá. Odpustí jim a pokusí se je poznat takoví, jací jsou. To bude to nejlepší. Sice si tím nebyl moc jistý, ale nějak jí to oplatit musí.

 

Odvrátil se od okna. Přešel ke stolku s vázou, kterou dal stranou a na chvíli se zamyslel.

 

Po chvíli zmáčkl tlačítko, které bylo ukryto pod onou vázou, a odhalil se kus stěny, za kterým se nacházela prostorná šatna. Bylo tam mnoho skříní, poliček a vitrín. Přešel k jedné skříni a otevřel jí. Byla narvaná k prasknutí. Podmračil se. Asi bude potřebovat novou a větší. Než se oblékl, zaplul do koupelny. Vysprchoval se, vyčistil si zuby a konečně se učesal tak, jak se mu to zrovna líbilo a vlasy ho dokonce poslechly. Stáhl si zadní dlouhé vlasy do gumičky a s uspokojením se na sebe zazubil. Zrcadlo mu vzhled pochválilo. Pak se konečně mohl obléknout do bílého laciného trika a volných hnědých kalhot.

 

Ještě, než odešel do jídelny na snídani, přešel k zrcadlu a podíval se na své tetování. Liška s hadem byla stále pod ochranným kouzlem Diny. Takže nemusel mít z ničeho obavy a mohl dělat i to, co by ostatní nemohli.

 

Když byl konečně spokojen, opustil pokoj a vydal se do jídelny. Když otevřel dveře, nikdo tam nebyl. Nástěnné hodiny mu prozradily, že je teprve pět ráno. Jenže jemu to z nějakého důvodu ani nepřišlo.

 

Už chtěl vstát, když se před ním objevila horká čokoláda, toasty, med, marmeláda a míchaná vajíčka se slaninou. Pousmál se. Nevěděl, kde tu babička skřítky přechovává, ale rád by to zjistil a setkal se s nimi. Pamatoval si na Dobbyho a věděl, že skřítek je velice užitečný, pokud se k němu chováte hezky a respektujete ho.

 

‚Co by na tohle asi řekla Hermiona,‘ uculil se v duchu.

 

Rychlá snídaně ho vzpružila a tak se rozhodl, že si půjde zaběhat a nějak se protáhnout.

 

Vyšel ven a povzdechl si. Už teď bylo strašné horko. Co teprve odpoledne? Asi dnes bude nejhorší den léta. ‚To abych si požádal o vychlazenou limonádu, zabral nějaký stín a zalezl tam s knihou nebo s něčím takovým.‘ zarazil se. ‚Knihou? Ó Merline, jsem už jako Hermiona… to bude chtít změnit!‘ povzdechl si v duchu a uchechtl se. ‚Nějaký průšvih by se hodil, nebo nějaká menší pomsta… nebo něco, hlavně ne kniha! Nejsem HERMIONA!‘ Ve své averzi vůči těm všem se zachoval spíše jako jeho sestřenka, než jako on sám. Změnil se a on nevěděl, jestli k lepšímu, nebo horšímu.

 

Chvíli nad tím přemýšlel, ale nakonec to hodil za hlavu a dal se do běhu. Oběhl několikrát dům, ale otravné vedro, mu zabránilo pokračovat. Upocený a vyprahlý se usadil do lehátka. Jen jednou zachrčel a už měl k ruce velikou skleněnou konvici s vychlazenou citrónovou limonádou a se skleničkou, která čekala na naplnění.

 

Harry si nalil asi pět skleniček a to všechno hltavě vypil. ‚Hnusný vedro!‘ zanadával si. Pak se začal protahovat, ale ani to mu pořádně v tomhle počasí nešlo. V duchu na to vedro nadával a nadával. Nemohl pořádně nic dělat, jediné, na co měl náladu, bylo sebou někam hodit, pokud možno do stínu a nezvedat se, ale to nešlo… to tedy ne. Harry nebude ležet, natolik je k sobě přísný a natolik je tvrdohlavý.

 

Bylo šest hodin, když toho nechal. Zašel si k nedalekému rybníku. Rychle se svlékl a vstoupil do chladivé vody, která se mu chladivá jen zdála. Musela mít stejně něco přes dvacet stupňů, ale to mu bylo jedno. Nejprve se chvíli plácal na břehu a vychutnával si ten pocit, kdy může jen tak ležet a nic nedělat. Pak ale začal plavat. Nejprve při okraji, ale pak si troufal dál a dál.

 

Přeplaval rybník tam i zpátky a pak už konečně vylezl a oblékl se. Urousaný a unavený zaplul do domu a vlezl do svého pokoje. Shodil ze sebe špinavé oblečení, které okamžitě zmizelo ke skřítkům, a zaplul pod sprchu, kde ze sebe smyl nečistoty z rybníka.

 

Když byl konečně hotov, oblékl se a vydal se opět ven. Půl sedmé ráno a všichni ještě stále spali. Se zavrtěním hlavy se vydal ke břehu rybníka. Rozhlédl se. Rybník lemovaný lesem. V dálce se rýsovalo pár kopců. Vypadalo to tu moc hezky. A Harrymu by se tu i líbilo. Kdyby tu však měl své kamarády nebo kdyby našel společnou řeč s těmi lidmi, co si říkali jeho rodina. Chtěl se natáhnout do seschlé trávy, když zaznamenal pohyb z lesa. Zpozorněl a vytáhl hůlku.

 

‚Tak vylez!‘ nařídil v duchu a pevně semknul rty. Oči se mu očekáváním zúžil, aby se pak překvapením a okouzlením rozšířily. Před ním stála spoře oděná vodní víla a zvědavě si ho prohlížela. Harry sklopil hůlku a okouzleně jí sjížděl pohledem. Delší černé vlasy jí splývaly po ramenech a pomáhaly zakrývat intimní místa. Její obličej byl dokonalý. Jemný nosík, plné lákavé rty. Ale nádhernější byly studánkově modré oči, ve kterých by se Harry klidně rád utopil. Její oblečení bylo jemné průsvitné hedvábí, které se vlnilo po heboučké pokožce.

 

Harry jen polknul, když jeho pohled přešel do dolní části. Kalhotky, které byly z jasného neprůsvitného materiálu, jej přitahovaly více, než by si přál a tak sklopil oči o trochu více dolu, ale to taky nebyl dobrý nápad. ‚Ty nohy.‘ Díval se na ty nožky, které byly perfektně vidět, protože průsvitný materiál tak dolu nesahal. Ještě se stihl podivit nad bosými chodidly víly a to bylo poslední, co jeho mozek stihl udělat. Dívka se totiž rozešla směrem k němu.

 

Otevřel ústa, aby něco řekl, ale nakonec zmohl jen na imitaci ryby, kdy pusu otevíral a zavíral. Dívka se zahihňala a pak jej prudce políbila.

 

To bylo na mladíka moc a pevně si jí k sobě přitáhl. Líbali se a začali se přesouvat jinam. Ani nezaznamenal, že se v tom vášnivém zápase nějak dostali do lesa. To poznal teprve, až když dívku pokládal na jemný mech.

 

 

 

„Kde jen může být?“ strachovala se Sophie a dívala se na hodiny, které právě ukazovali deset hodin.

 

„Asi odešel,“ poznamenal nejistě Chad a mračil se. Jenže proč by to dělal? Bylo by to bláznovství. Tohle nedávalo smysl, ale ono u Harryho nebylo jistého nic. Ten cvok by se pustil i do něčeho takového.

 

John se podíval na svého kamaráda Teodora, který stál v koutě a všechno bedlivě poslouchal. Teprve dnes se mohl uvolnit z práce a tak se zajel podívat na svého synovce a pomoci mu překonat ten fakt, že ne všichni černokněžníci jsou zlí. Věděl o tom své. I jemu to trvalo nějakou dobu, než tohle uznal.

 

Dina nešťastně seděla v křesle a přemýšlela, co udělala, že tu teď její synovec není. Musela něco říci špatně, nebo udělat. Napadlo jí, že byla moc horlivá při tom nakupování. Bylo vidět, že se to mladíkovi nelíbilo a žena teď kvůli tomu měla výčitky svědomí.

 

„Měli bychom ho jít hledat,“ ozval se neochotně Moren. „Bez něj tu nebude taková sranda,“ poznamenal, aby nedal najevo, že má o něj jisté obavy.

 

Sophie se však usmála. Nebyla dnešní a věděla, že mají o Harryho starost. Harry přeci jen byl takovým kořením tohohle místa. A přiznejme si, kdo by tu nechtěl mít to štěně, které mohli popichovat dle libosti?

 

Sophie už si dělala starosti delší dobu. V osm ráno, když vstala, se šla na Harryho podívat, ale ten v ložnici už nebyl a tak šla na zahradu. Jenže ať hledala, jak hledala, nikde ho nenašla. Les zatím neprohledávala, ale i tak pochybovala, že by tam její vnuk šel. Každý kouzelník ví, že je dobré se lesům vyhýbat hlavně, pokud je brzy ráno.

 

„Třeba se šel jen projít a ztratil cestu,“ nadhodil Teodor.

 

„Myslím, že na tom něco bude,“ poznamenal John. „Kdo by, Merline, udělala takovou hovadinu, že by utekl a šel do cizího města? Harry to tam ani nezná.“

 

Dina kývla. „Beztak se tam ztratí a pak ho někdo okrade, nebo i možná hůř.“

 

Ještě nějakou dobu se dohadovali, ale pak klaply dveře. V místnosti nastalo ticho.

 

„Nazdar,“ vplul do pokoje Harry a spokojeně se culil. Vypadal hrozně. Šaty měl umazané a trochu potrhané, jak mu je víla hodila do ostružiní a on je pak musel dolovat zpátky. Vlasy měl rozcuchané a měl v nich jehličí, jeden menší lístek, který mu už víla nevyndala. Když se totiž ocitl na zádech s vílou nad sebou, skončil s vlasy v tom největším lesním ‚bordelu‘ jaký v okolí byl.

 

„O Merline, co se ti stalo?“ vyjekla Sophie. Uregen se na něj díval tak nějak divně, až zvědavě.

 

„No, myslím, že to nebylo nic tak hrozného,“ uculil se pro Harryho neznámí muž. Ten udělal pár kroků a stanul mu po boku, aby mu pak stáhl límec, který mu neupraveně zakrýval krk, a odhalil tak krásnou modřinu, kterou všichni známe pod názvem cucflek.

 

„Tak pán si užíval a my tu umírali strachy,“ poznamenala naštvaně Sophie, ale bylo v jejích očích vidět, že se náramně baví.

 

„Doufám, že to aspoň stála za to,“ zabručel Chad. Moren na něm visel očima a čekal, co z něj vypadne a nebyl sám.

 

„Jo, stála,“ poznamenal vážně.

 

„A…? Kdo to byl?“ nevydržel to John.

 

„Víla.“

 

V tu chvíli všichni začali pokuckávat a pokašlávat. Jenže to jim vydrželo asi minutu, pak vyprskli a začali se šíleně smát.

 

„To štěně se nezdá,“ zašklebil se ten neznámí. „A co je tohle?“ zajímal se a odhalil Harryho tetování. „Tetování? Vida…“

 

„Můj dárek,“ poznamenala spokojeně Dina.

 

Muž se ušklíbl. „Hmm… moc hezké.“

 

„A kdo vlastně jste?“ zajímal se chlapec. Měl melancholickou náladu. Teď by mu mohl Malfoy nadávat do čeho chtěl a on by mu to s úsměvem odkýval.

 

„Jsem poslední chybějící článek tohohle blázince,“ zasmál se. „Jsem Teodor Potter Karmen, synovče,“ zašklebil se a couvl. „A myslím, že by ses měl jít upravit a umýt.“

 

Harry si povzdechl. ‚Už zase?‘ zabručel v duchu. ‚Za chvíli ze mě bude fintilka a při každý menší špíně půjdu s děsem do koupelny, abych to rychle ze sebe sundal.‘

 

„Až se upravíš, promluvíme si,“ poznamenal Teodor a díval se, jak jeho synovec odchází.

 

„Nese to těžce,“ poznamenala po chvíli Sophie a zahleděla se na Teda.

 

„O tom nepochybuji,“ kývl hlavou. „Je to pro něj větší šok, než to byl pro mě. Já aspoň černokněžník byl proti své vůli,“ zamračil se. „Ale on byl veden, že černokněžník je někdo, kdo ho chce zabít za každou cenu a nezastaví ho nic jiného než jeho hůlka a odhodlání.“

 

„Já to nechápu, proč ho tohle učili? Vždyť mi neříkej, že by táta nevěděl…?“

 

„Ale ví,“ mávl rukou Ted. „Jenže, Johne, uvědom si, že smrtijedi ho opravdu chtějí zabít a je těžké odhadnout, kdo je smrtijed a kdo ne. Aby se předešlo tomu, že to dítě bude váhat, jestli ho má nebo nemá napadnout… tak je snazší mu říct, že VŠICHNI jsou nebezpeční a pak se dívat, jak srazil v souboji nevinného, zatímco on to přežil, než se dívat, jak umírá, protože si myslel, že není zlý.“

 

Sophie se zamyslela. „A teď to bude jak?“ zašeptala nejistě.

 

„Má telepatii,“ poznamenala Dina vážně. „Pozná to!“

 

„Jen pokud nenarazí na vílu,“ zazubil se Moren.

 

„Víš More, mám pocit, že i kdyby se ta víla objevila před rokem a oznámila, že je smrtijed a že ho chce zabít, stejně by s ní šel,“ zašklebil se Uregen. „Neznám nikoho, koho by víla neokouzlila.“

 

Ted se ušklíbl. „Ach ano… víly,“ zašklebil se. „Krásná svůdná stvoření. Ani ho nijak nelituju.“

 

„Spíš mu závidím,“ ušklíbl se John.

 

Moren mu na to jen kývl.

 

„Myslíte, že nás někdy přijme?“ strachovala se Sophie.

 

Ted se na ní usmál a kývl. „On se uklidní a bude s ním veselo. Však uvidíte sami. Je na nejlepší cestě se dostat mezi nás a povede se mu to. Jen to chce čas a trpělivost.“

 

„Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ ozvalo se po chviličce za jejich zády. Otočili se. Harry byl upravený a vypadal hezky.

 

„Pojď, půjdeme ven se projít,“ vyzval ho muž. Harry jej zvědavě následoval.

 

„Jak se ti tu líbí?“ nadhodil po chvíli, kdy došli k fontáně. Harry jí často pozoroval z okna. Odtamtud nevypadala tak hezky, ale takhle byla nádherná.

 

„Je to tu hezké,“ poznamenal klidně.

 

„Ale?“ nadhodil.

 

Harry se smutně usmál. „Ale chybí mi tu přátelé.“

 

„Máš tu rodinu… máš tu nás,“ poznamenal.

 

„Neznám vás,“ odtušil.

 

„A nebylo by hezké, nás zkusit poznat?“ nadhodil.

 

Harry se na něj úkosem podíval. „Rád bych,“ přiznal.

 

„Ale?“

 

„Já nevím,“ přešlápl z nohy na nohu.

 

„Nevíš?“ povytáhl obočí.

 

„Vždyť…“ rozhodil bezradně rukama. „Zapomeň na to,“ špitl.

 

Ted jej uchopil za rameno a otočil ho k sobě. „Podívej se. Je to těžké, ale uvědom si, že není nikdo zlí a není nikdo dobrý. Každý jsme od všeho trochu a to co v nás vyhraje, takoví jsme a nezáleží na tom, co děláme. Dina krade, fajn, ale zlá není. Chad býval bystrozor. Poctivý a spravedlivý, než musel kvůli tomu, aby přežil, přejít na šikmou plochu. John se tak taky rozhodl, protože velitel ho nesnáší a hází mu klacky pod nohy a díky tomu se stal špiónem. Uregen je z části upír, ani on nemůže jinak a já…?“ poznamenal nejistě. „Ani já už teď nemohu smazat to, co jsem udělal. Nikdo z nás není ten správný,“ ušklíbl se. „Ale i ty sám musíš uznat, že zlí nejsme.“

 

„Ne to ne,“ připustil a zahleděl se do dálky. „Ale je to tak těžké. Vždyť,“ zavrtěl hlavou. „To je jedno.“

 

Ted se ušklíbl. „Moody si taky nemyslí, že jsme všichni hnusní, zlí a podlí. Není Snad Mundungus Fletcher v Řádu?“ povytáhl obočí. „A on černokněžník je, i když, mezi námi, hodně mizernej,“ zavrtěl hlavou. „Vážně Brumbála nechápu. Takový podřadný jelito.“

 

Harry se tomu výrazu zasmál.  „Dobře, uznávám. Ale nejsem si jistý, jestli to zvládnu… je to dost divný. Harry Potter s černokněžníky… není to trochu přetažené za vlasy?“

 

„Harry, tohle vytvořili ostatní. Ty jsi TY. Nikoho nemusí zajímat, co děláš nebo s kým, pokud to není vážně hodně proti zákonu. Ty jsi TY ne nějaký vysněný idol miliónu lidí. Nejsi Brumbálova loutka a ani poslušný pes, který udělá to, co se mu řekne. Buď sám sebou a zapomeň na to, co by ti na to kdo řekl. Chceš nás poznat? Chceš mít rodinu? A chceš poznat ten PRAVÝ život a ne tu iluzi, kterou ti Řád neustále předhazuje? Pak budeš muset zapomenout na to, co ti doposud házeli do hlavy. Realita je dost jiná a pohádky jsou jen pro malé děti. Otevři oči a uvidíš, že všechno je jinak, než sis myslel a bude to pro tebe, i pro nás všechny, to nejlepší, co budeš moci učinit.“

 

Harry chvíli přemýšlel a pak nejistě kývl.

 

„Báječně,“ usmál se. „A teď, jaká byla ta víla?“ nadhodila a ušklíbl se.

 

„Moc hezká,“ ušklíbl se Harry a zasnil se. „Ne hezká, krásná,“ zazubil se.

 

„O tom nepochybuji,“ zasmál se. „Kdyby tě teď viděl Řád,“ uculil se. „Nepoznají tě.“

 

Harry jen smutně kývl.

 

Ted jej vzal kolem ramen. Mlčky tam stál a bedlivě ho pozoroval. Nechtěl ho rušit z přemýšlení. Po chvíli odešel.

 

Harry to ani nepostřehl. Místo toho se vydal do lesa. Procházel tím pološerým světem a nechával se nést svýma vlastníma nohama. Přemýšlel. A pak se zasekl. Měl podivný pocit. Cítil, jak uvnitř něj, ten podivný plamen, který měl v sobě, najednou sílí a dere se napovrch.

 

Celé jeho tělo se napjalo v očekávání. Něco se s ním dělo a Harry nevěděl co. A pak ten pocit zmizel. Uklidnil se. Byl zadýchaný a nejistý. Něco bylo v nepořádku, cítil to, ale co to bylo a proč se mu to stalo?

 

Ještě chvíli tam stál, ale pak se vydal dál. Za chvíli k němu dolehl podivný výkřik. Rozeběhl se a objevil se na louce. Bylo tam něco strašně divného. Harry nikdy podobné tvory neviděl. Veliké s křídly a obklopeny sloupcem vody. Vypadaly jako lidé, kdyby neměli křídla a vodu.

 

Harry mávl rukou a obrovský sloupec ohně se rozletěl na ty podivné tvory. Tvor, kterého plamen zasáhl, vyjekl bolestí. Voda se vypařila a dotyčný padl na kolena. Jeho druhové jej popadli a s podivným výkřikem zmizeli jako pára. Harry se rozeběhl k několika kouzelníkům, kteří leželi na zemi. Pohlédl na ně a pak se to stalo znovu.

 

Začal couvat, jak jej bolest zasáhla. Z úst se mu spustila krev. Chvěl se.

 

„POTTERE!“ ozval se z leva výkřik a než chlapec ztratil vědomí, někdo ho zachytil.

 

 

 

Probuzení mu dělalo silné problémy. Měl veliké bolesti a celý se chvěl. Zasténal bolestí a silným vnitřním žárem.

 

„Musíme to udělat,“ dolehlo k němu.

 

„Nemůžeme ho pustit. Můžeme zabít mnoho lidí!“ oponoval jiný hlas.

 

„Chcete ho zabít? Je jediný, kdo mu může pomoci!“

 

„Je to vrah!“

 

„Sakra vzpamatujte se, idiote. To dítě umírá.“

 

„Tak fajn!“

 

To bylo poslední, co slyšel.

 

 

 

Rufus Brousek se svými lidmi konečně překročil hranici Francie a nevraživě se rozhlédl po lese. Měli najít skupinku démonů, kteří prošli obloukem. Jejich chybu využila Francie a prohlásila, že když si neumí ohlídat něco takového, ať si to jdou taky chytit. Teď tedy on a ty, co mohla Anglie postrádat, stáli tady, na břehu Francie.

 

Jejich cesta směřovala do přímořského letoviska Nice, kde byli démoni naposledy viděni. Tam se uvidí kam dál.

 

„Pane?“ podívala se na něj mladá bystrozorka Anna Gery-Vordová. Měl pro ni už od začátku velikou slabost. Jediné, co kazilo jeho dojem z této štíhlé hnědovlasé ženy, byla její povýšenost. Asi věděla, že velitel na ni hledí více, než na kohokoli jiného. Možná věděla, že z ní Brousek nemůže občas spustit oči.

 

Ač byl Brousek o deset let starší, než Anna, byl stále jen smrtelník. Anně bylo nedávno třicet dva let, což bylo na kouzelnické poměry velmi málo. Vždyť kouzelník se v dnešní době v průměru dožívá dvou set let.

 

„Ano?“ nadhodil nabručeně. Dnes neměl náladu a ani Anna mu tu náladu svou přítomností nezlepší. Škoda, že s ní nikdy nic neměl. A vlastně… asi ani mít nechtěl. Byla někdy hodně protivná.

 

„Kam půjdeme?“ nadhodila.

 

A krom toho, že byla protivná, byla i někdy pitomá. Brousek nikdy nepochopil, jak udělala zkoušky. Možná okouzlila profesora stejně tak, jako okouzlila jeho. Svět je někdy podivný.

 

„Do Nice,“ zabručel další člen jejich party, zkušený bystrozor s vysokou funkcí Sebastian Hugher. Byl to vzdálený příbuzný Popletala. To byl jediný důvod, proč to dotáhl tak daleko. Jediné, co mu musel Brousek připsat k dobru, byl jeho cit pro taktiku. Sebastian měl však občas hádavou povahu a byl tvrdohlavý. Vždy muselo být podle něj.

 

Dalšími v partě byla povedená trojice podřadných a velmi mladých bystrozorů. Kormen Gregory byl z nich nejmladší. Vystudoval školu před třemi lety a mnoho zkušeností doposud neměl. Brousek si však nemohl dovolit nechat jej v Anglii. Tam bylo zapotřebí těch nejlepších a nejzkušenějších. Musel se chytit nejeden smrtijed a k tomu navrch ještě Voldemort. Brousek začal litovat, že nevěřil Harrymu Potterovi a Brumbálovi.

 

Dalšími dvěma byli Antony Vorsley a Frederik Olsen. Antony byl tichý a neprůbojný, ale byl schopný a dobrý. Dalo by se říci, že je to nejlepší kouzelník ze skupiny. Jenže mu chybělo odhodlání, kterým zase disponoval Frederik. Vlastně. Frederik ho měl až moc.

 

„Tak na co čekáme, šéfe?“ dožadoval se netrpělivě Frederik. „Čím dřív je vyženeme zpět, tím lépe.“

 

Sebastian protočil oči. Anna se na něj připitoměle podívala, usmála se a kývla.

 

Brousek se začal pomalu modlit. Tohle bude nejhorší mise od jeho nástupu. Když on nastupoval, byl velitelem Charles Potter a jeho zástupce nebyl nikdo jiný, než dokonalý Alastor Moody. Jak on na ně tehdy žárlil a jak je nenáviděl. Potter se tvářil, jakoby mu to tam všechno patřilo a Moody? Ten si hrál na tichého našeptávače. Kdyby nebylo jeho, Potter by ničeho nedosáhl.

 

Když Potter zemřel, mnoho lidí si oddychlo a všichni DOUFALI, že se na jeho místo posadí Moody. Jenže ten hlupák to odmítl a dostali Bastera. Baster byl zmetek. První co udělal, vyhodil Moodyho z funkce a ten se propadl až mezi ty podřadné bystrozory. Vytáhl pár lidí a po jeho boku se objevil Rokwood. Nikdo nevěděl, odkud přišel. Najednou tu prostě byl. Rokwood se nikomu nelíbil, údajně pocházel z kouzelnické čisté rodiny s dlouhou tradicí. Brumbál o něm mluvil s nejistotou a jakýmsi podezřením, Rokwood totiž pár dní před nastoupením u bystrozorů měl údajně střet s Fénixovým řádem. I Moody si na něj tehdy dával veliký pozor. Mezi bystrozory panovalo napětí a pak… pak Rokwooda zavřeli za podporování nebezpečné myšlenky Gellerta Grindenwalda.

 

Několik dní po tom, co Rokwooda zavřeli, se mozkomorové vzbouřili a přidali se k nové hrozbě, k Lordu Voldemortovi. Kde se vzal tenhle… nevěděli. Podporoval a upravoval myšlenku Gellerta Grindenwalda, až do hrůzné podoby. Jen čistokrevní mají právo na život. Z Azkabanu pak uteklo mnoho vězňů. Mezi nimi i již zmíněný Rokwood.

 

Začal teror. Baster a pár dalších se přidali na stranu temna a přitom zabilo několik schopných bystrozorů. Moody se zachránil jen zázrakem a s ním i asi dva další schopní bystrozorové, co tam právě byli. On sám tehdy už byl mezi těmi lepšími, ale nebyl veterán z války s Grindenwaldem a tak ho Baster nepovažoval za nebezpečí. To se veliteli stalo osudným. Byla to první smrt, kterou ve válce způsobil… nikdy nelitoval.

 

Jenže díky tomuhle zemřelo asi dvacet bystrozorů, kteří útok z vlastních řad nečekali. To vyděsilo společnost. Smrtijedů přibývalo, zatímco bystrozorů bylo najednou málo… a mělo být hůř. Další otřesný zážitek byl výbuch na ministerstvu. Zemřelo hodně vysoce postavených lidí a bystrozorů. Starostolec se snížil na polovinu. Moodyho tahali zpod sutin dva dny, jeho vytáhli o několik hodin později, než jeho nadřízeného. Brumbál přišel o několik prstů na nohou a to měl vážně štěstí. Mohl na tom být hůř. Výbuch mu zlomil nadvakrát nos, způsobil silný otřes mozku a dodnes má jizvu na rameni od velké třísky, která se mu zapíchla hluboko do masa. Několik bystrozorů a úředníků zemřeli rozmačkaní, jiní se pod štítem udusili. Jen padesát z celkového počtu stopadesáti přežilo.

 

Voldemort tehdy oznámil, že jeho jméno smí vyslovit jen ten, kdo je ho hoden a lidé se báli natolik, že jeho jméno nevyslovují ani teď.

 

Brousek se zachvěl. Nechtěl to prožít znovu. Ty věčné boje, násilí a strach. Voldemort byl milionkrát horší, než Grindenwald. Ten měl své hranice a válku nechtěl. Chtěl jen usměrnit mudli a zkrátka se mu to pak vymklo z rukou. Nechtěl smrt kouzelníků ani mudlů… chtěl jen, aby se mudlové do světa kouzel nepletli.

 

Ale Voldemort. To bylo jiná. Ten chtěl jen krev, potoky krve a bylo mu jedno, čí ta krev bude. Zfanatizoval mocné kouzelníky i temné tvory. Dokázal, že se dokáže dostat přes všechna opatření ministerstva a že bystrozorové pro něj žádnou hrozbu neznamenají. Brumbál něco věděl, ale nikdy to nikomu neřekl. Možná, že nechtěl děsit.

 

„Připravte se na přemístění. Tři, dva, jedna…“ PRÁSK.

 

Přemístění proběhlo bez problémů. Objevili se kousek od Nice. Přesně tam, kam chtěli. Další jejich cesta vedla do lesa. Nebylo to ani půl hodiny, co jim přišla sova s dopisem, kde byli démoni. Postupovali rychle. Stopy démonů byly zřetelně vidět. Zatímco tihle tvorové šli pomalu neznámou krajinou, oni šli rychle a cílevědomě. Nezastavovali se. Jejich cíl byl před nimi a blížil se.

 

„Jsou na té mýtině,“ zabručel Sebastian a podíval se do mapy.

 

„Pochopitelně,“ odfrkla si Anna a pohodila vlasy.

 

„Tak dělejte, ať to máme za sebou,“ zabručel Frederik a chtěl se vydat dál, ale Brousek ho prudce popadl. „Ani krok pitomče, dokud se nedohodneme, jak dál.“

 

Bystrozor jen protočil oči a uraženě se opřel o strom.

 

„Co navrhujete?“

 

„Nebudou nás čekat,“ zamyslel se Sebastian. „Asi bych to tam napadl,“ pokrčil rameny.

 

Anně to bylo jedno. Ona uměla používat jen hůlku a občas i tělo. Kormen se však mračil, ale… mlčel. Brousek se pomalu začínal hroutit. Že blbec nevzal Moodyho. Ten dědek sice má hubu plnou keců, ale aspoň něčemu rozumí. Taky sebou mohl vzít kohokoli z toho pitomého Fénixova Řádu. Sice je vede ten všudy-vlez Brumbál, ale stále lepší něco a někdo, než tohle to.

 

„Tak jdeme,“ zamručel. „Stejně o nich nic nevíme a moment překvapení bude jen jeden.“

 

Připravili se na, a když dal Brousek povel, přesunuli se k mýtince tak, aby na démony viděli a pak…

 

Vtrhli na mýtinu a zaútočili na trojici démonů. Nemělo cenu se nad tím pozastavovat. Ty stvůry zabili už pět lidí. Mírové jednání tím pro ně definitivně skončilo a bylo čas na činy. Brousek vypálil několik kleteb, ale s hrůzou zjistil, že to do těch tvorů sice trefilo, ale efekt to nemělo žádný.

 

„A sakra,“ dostal ze sebe. Démoni, kteří doposud vypadali jako obyčejní lidé, se zašklebili a začali se měnit.

 

„Zpátky!“ zaječel Brousek, ale bylo pozdě. Od jednoho démona se vyvalil sloupec vody a mrštil jím. Narazil do stromu. Zasténal bolestí. Nevěděl, co se s ním děje. Motala se mu hlava. Nic neviděl. Po chvíli se mu houpající a všelijak měnící obraz ustálil a on se díval na jednoho démona, jak se k němu s pobavením přibližuje a pak… jeden démon z ničeho nic vykřikl bolestí. Brousek se tam prudce otočil stejně jako jeho nepřítel. Než se Brousek vzpamatoval, démoni zmizeli. Nechápavě a zmateně to pozoroval a pak ho uviděl.

 

Poznal ho hned, kdo by neznal Harryho Pottera? Vyskočil na nohy a rozeběhl se k němu. „POTTERE!“ vykřikl, když viděl, jak chlapec couvá a slábne. Na poslední chvíli ho zachytil a díval se, jak se mu ze rtů valí potůčky krve. Během chvíle ho musel pustit. Příšerně hořel a Brousek si o jeho kůži popálil ruce. Díval se, jak se oblečení na těle chlapce proměnilo v prach a v jeho okolí se kouří začínajícím požárem. Vytáhl hůlku.

 

„Aquamenty.“

 

Voda všechno hasila a všude se valila pára.

 

„Co se to tu děje?“ ozvalo se za ním. Prudce se otočil a díval se na ženu s pronikavě smaragdovýma očima. Žena na něj pohlédla a pak se podívala na chlapce. „Harry!“ vyjekla s děsem v očích a poklekla u něj. I ona si o chlapce popálila ruce. „Co se mu stalo?“ křikla na Brouska. „Cos mu udělal?“

 

„Nic,“ vyštěkl vystrašeně. Tohle ještě nikdy neviděl. „Byli tu démoni, nějak je zastrašil a pak se najednou sám od sebe zhroutil. Příšerně hoří, nevím, co mu je. Všechno, co s ním přijde do styku, začne hořet!“

 

„Dino, Johne, Uregene, Tede,“ křikla žena a za chvíli se na mýtině objevili volaní. Rychle Harryho pomocí kouzla zvedli a odnášeli pryč. Ještě se postarali o bystrozory a v doprovodu Rufuse Brouska se vydali zpět.

 

Stav jeho lidí nebyl tak hrozný. Naopak. Byly jen v bezvědomí, ale Harry… to bylo jiná. Museli ho držet ve vzduchu kouzly. Dělali, co mohli, aby horečka klesla, ale nedařilo se. Nevěděli, co mu je. Jediné čím si byli jistí, bylo, že umírá.

 

Za tu dobu se Brousek seznámil s ostatními. No… seznámil. Spíše je poznal jmény a trochu chováním. Nejvíce se mu zamlouval Teodor Potter. Vysoký, přísně vyhlížející mladý muž. Měl ostře řezané rysy v obličeji, jasné pronikavé temné čokoládové oči. Byly tak tmavé, že Brouskovi občas přišly až černé. Na tváři měl menší jizvu z nějaké potyčky. Raději se neptal jaké.

 

„Musíme zajít za Grindenwaldem a dostat ho pryč,“ vzlykala Sophie a s neštěstím v očích se dívala na svého milovaného vnoučka.

 

„Zbláznila jste se?“ vyjekl Brousek.

 

„Musíme to udělat,“ oponovala mu Sophie a utírala si z očí slzy.

 

„Nemůžeme ho pustit. Můžeme zabít mnoho lidí!“ poznamenal nejistě Brousek. Musel si vybrat a on to věděl.

 

„Chcete ho zabít? Je jediný, kdo mu může pomoci!“ vyjekla hystericky Dina.

 

„Je to vrah!“ ozval se chabě Brousek. Ne, nemohl nechat to dítě umřít. Dluží mu za život a navíc… Grindenwald není až takový cvok, aby ho nemohl navštívit.

 

„Sakra vzpamatujte se, idiote. To dítě umírá,“ postavil se za obě dvě Teodor.

 

Brousek si povzdechl. Podmračil se, jak přemýšlel. „Tak fajn!“ dostal ze sebe namáhavě. „Ale půjdu s vámi!“

 

„To v každém případě,“ usmál se smutně John. Přešel k Harrymu a podíval se na něj. „Všechno bude v pořádku. Jsme tu s tebou, štěně. Nenecháme tě zemřít.“

 

Všichni se odebrali do přemisťovací haly. Věděli, kam mají jít. Brousek se cítil dost nejistě. Jeho lidé stále spali a byl tu sám mezi… černokněžníky. Nebylo mu to po chuti. Komu by taky bylo, že? Jenže tady šlo o hodně více, než jen o život jednoho dítěte. Harry Potter byl pojem. Kdyby zemřel, mohl hned všem říct, aby se přidali na temnou stranu, začali panikařit, nebo kdo ví co dalšího. Harry Potter byl pojem téhle války a byl pro všechny téměř bohem. Když to vzdá on nebo zemře, budou považovat všechno za ztracené.

 

Na tři se přemístili. Objevili se před velikou obrněnou a všelijak chráněnou věží. Brousek si jí prohlížel s nejistotou v očích, zatímco Sophie se u toho usmívala. Tuhle věž pomáhala kdysi stavět. Mělo to být vězení pro mudlovské představitele vlády, kteří se podíleli na některých kouzelnických zákonech, které dodnes ztrpčovali kouzelníkům život – pochopitelně se o tom moc nevědělo a ten, kdo o tom mluvil, buď záhadně zemřel, byl pro cokoli zavřen do Azkabanu nebo byl rovnou popraven za velezradu.

 

A teď tu Brousek stál před vězením, které mělo v sobě osobu, která měla být popravena, ale kvůli dobré vůli Brumbála stále žila. Díval se na věž, která se měla stát věčným domovem jednoho mocného lékouzelníka, o kterém se tvrdilo, že uměl vyléčit všechno na světě.

 

„Neuvěřitelné, vůbec se to tu nezměnilo,“ vydechla unešeně Sophie. Ostatní její nadšení nesdíleli. Brousek ze všech nejméně.

 

Věž byla velmi vysoká a široká. Bylo na ní mnoho zamřížovaných oken. Sem tam se loupala omítka, ale jinak šedivé a hnědé barvy stále zářily.

 

Sophie se došourala k veliké bráně a pohladila jí rukou. Jasné ornamenty anděla, který sráží démona, se skvěl na jasném lesklém povrchu dubového dřeva. Pod bojující dvojící byla hůlka, která přeťala kouzlem meč. Brousek věděl, co to znamená.

 

„Kéž by nás tehdy brali více vážně,“ poznamenala tiše Sophie. „Mohlo to být všechno dnes jinak.“

 

„Hmm…“ zabručel John. „Mohli bychom už jít?“

 

Sophie se na něj vážně podívala a pak se smutně usmála. „Ach, jistě, můj maličký vnouček,“ špitla smutně. „Jenže ty dveře… Brousku, otevřete je, prosím. Vím, že by se vám nelíbilo, kdybych to udělala já.“

 

Brousek se tedy vydal s úšklebkem ke dveřím a pomocí jednoho kouzla, dveře otevřel. Jako první vešel a to byla chyba. První co pocítil, bylo, jak ho něco popadlo. Následoval ukázkový let a pak následný prudký náraz.

 

Sophie se zazubila. „To kouzlo jsem sem dávala já,“ zazubila se. „Je krásné vědět, že je stále stejně silné.“

 

„Jak se kouzla zbavíme?“ zajímal se Moren. Jediný, kdo se zajímal o Brouska, byl Teodor s Johnem. Ti se však spíše křenili, když viděli, že veliteli Anglických bystrozorů nic není.

 

„Nijak, funguje jen jednou za den,“ pokrčila rameny žena. To zbytek rozesmálo úplně.

 

„Jen se smějte,“ zabručel Brousek. „Ale pak se nedivte, až budu zamykat celu.“

 

„Jo, určitě,“ uchechtl se John a mrkl na Teda.

 

Brousek nepřestal brblat celou cestu. Sophie měla neustále hůlku v pohotovosti, a co chvíli jí použila. Celá skupinka kouzelníků se nestačila divit, kolik je v tom prapodivném vězení bez dveří, kouzel.

 

Všem to bylo už divné. Tohle bylo vězení. Jenže nikde nebyly dveře a okna, která byla venku jasně vidět, zde nebyla. Chodbu, která měla jasně hnědou barvu, osvětlovaly hořící louče, které se rozsvěcely a zhasínaly hned, jak se objevily a následně pak odešly.

 

Sophie však očividně věděla, kam jít, i když zde bylo několik chodeb, které vedli jinými směry.

 

„Tohle je poměrně zajímavé vězení,“ zabručel Brousek ironicky. Sophie se však jen pobaveně ušklíbla. „Jen neříkej,“ poznamenala vážně. „Kouzla reagovaly na přívěsek, který jsme měly kolem krku. Ten teď nemám, proto musím kouzla rušit. Ale věř mi, že než Gellert padl, byla tahle věž nedobytná. Jen Brumbálovi trvalo týden, než se dostal do nejvyšší cely, kde pak Gellerta uvěznil.“

 

Brousek se zamyslel. „Takovou celu bychom potřebovali,“ poznamenal nahlas.

 

Sophie kývla. „Pokud budeš hodný, možná ti Gellert jednu postaví,“ podívala se na něj se šibalskými jiskřičkami v očích. Brousek se nafoukl.

 

Uregen se uchechtl a mrkl na Morena, který se jen šklebil. Chad se šoural kousek od Brouska, který poznamenal, že první už nepůjde. Jemu nebylo nijak po chuti, že chtějí pustit Grindenwalda. On sám tu dobu zažil jako malý chlapec. Jeho otec v ní zemřel. Byl to bystrozor tak, jako jím býval dřív. Jednou odešel do boje a pak se nevrátil. Zabila ho chyba velitele, ale to se dozvěděl až o mnoho let později… vlastně mu to řekla teprve až teď Sophie.

 

„A jsme tady,“ zastavila se před zdí.

 

„Nějak zhubl,“ poznamenal zamyšleně Moren a díval se na zeď. „A zmenšil se. Není skoro vůbec vidět.“

 

Sophie se na něj podívala a pak se rozchechtala. Přešla k louči a zatáhla za ní. Stěna se vysunula nahoru a oni se dívali do zamřížované, prostorné cely, která obsahovala jednoduchý stůl, židli a nedaleko byly dveře od záchodu a sprchy. Byla tam také skříň s čistým oblečením. Ve sklepeních pak žili spokojeně domácí skřítci, kteří se o vězně starali. Bylo tam i několik poliček plných knih.

 

Brousek na to koukal jak tele na nová vrata. Azkaban byl oproti tomuhle kanál. Tam byla jen kamenný výstupek s potrhanou dekou, jako postel a díra jako záchod. Prostoru bylo hrozně málo.

 

„Sophie,“ objevil se poměrně zachovalý starý muž. Ve tváři měl již hodně vrásek. Jeho hnědé oči zářily upřímným potěšením a jeho úzké rty se stahovaly do vřelého úsměvu.

 

Celkově vypadal dobře. Štíhlou postavu halil dlouhý plášť jasné fialové barvy. Jeho vlasy světle hnědé barvy, byly už protkané šedinami, ale byly upravené a čisté.

 

Brousek se nestačil divit a nebyl sám. On znal jen Azkaban a ten, jak všichni vědí, je hrozný. Tady však… nechápal to. Vždy slyšel, že Grindenwald si nakonec liboval i v krutosti, ale… tady nebylo co krutého. Azkaban byl krutý, tohle ne. Brousek zamyslel. Možná nakonec Brumbál Grindenwaldovi pomohl.

 

„Přišla ses na mě podívat?“ zajímal se muž pobaveně.

 

„Ano, i ne,“ poznamenala smutně. „Potřebuji tvoji pomoc, Gellerte. Můj vnuk,“ vzlykla.

 

„Co se stalo?“ zajímal se hned a bylo vidět, že ho to velmi zajímá.

 

„Umírá,“ zajíkla se. „Nevíme, co mu je… prosím, pomoz mu.“

 

„A proto je vás tu tolik?“ povytáhl obočí a pak se na ně bedlivě zadíval. „Máš pěkné děti, jsou tvoje, ne?“ ukázal na Dinu s Johnem. „Ten mladík je hrozně podobný Alastorovi a ta holka… celá ty.“

 

Sophie kývla a začala odstraňovat mříže. Chvěla se. Měla strach o svého vnuka. Teď, když tu byla, to na ní doléhalo víc, než předtím.

 

„A kdo je tenhle mládenec?“ zajímal se o Teda. „Někoho mi připomíná. Není trošičku podobný Michel? Ale mnohem víc mi připomíná Charlese, že je to tak?“

 

Sophie dokončila poslední kouzlo a mříže zmizely.

 

„Jistěže je,“ kývl si hlavou Grindenwald a vyšel. „Charlesovi by ses líbil. Tys ho nepoznal co? Jo… poslední zprávu, co jsem dostal, byla od Brumbála. Byl tu před lety ujistit se, že tu pořád sem,“ uchechtl se. „Zmínil se o tobě, Jamesovi a o tom, co se vám stalo. Překvapuje mě, že tu jsi.“

 

„Gellerte, prosím,“ zašeptala úpěnlivě Sophie.

 

„Ach jistě, tvůj vnouček. Tak jdeme, než to bude vážné,“ povzdechl si muž. Sophie k němu přišla a pevně jej uchopila. „Můžeme se přemístit, zrušila jsem kouzlo,“ zašeptala a zmizeli.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA