Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. kapitola (BP)

30. 8. 2016

 

24. kapitola


Harry držel v rukou karty a nechápavě se díval na Johna. „Jako opravdu?“

 

„Jo… prostě se tohohle zbav a… a kurva…“ pohlédl na dveře.

 

„Co?“ vzhlédli ostatní a zděšeně se dívali na toho, kdo stál ve dveřích.

 

„Ty vole,“ ujelo Sebastianovi.

 

„Moody?“ zkusil to Grindewnald a vzhlédl od jednoho spisu.

 

„Co na mě zíráte jak na zjev?“ utrousil.

 

„Nějak ti chybí… uhm… jizvy?“ nadhodila Dina. „A máš nohu… kdes pro Merlina byl?“

 

„U své dcery,“ utrousil se smíchem.

 

„Jaká dce… Daria,“ ušklíbl se John. „Merline… ta čarodějka umí snad všechno.“

 

Grindenwald k němu přešel a v očích mu lačně svítilo. „Jak to udělala? Trvalé nebo ne? A…“

 

„Tak se jí jdi zeptat,“ houkla Dina.

 

„Kde jí najdu?“ zeptal se hned.

 

Harry se rozesmál.

 

„Sluší ti to,“ ozvala se Anna.

 

Kormen se rozesmál.

 

„Hele, Moody, nevím, jestli to víš, ale tohle je černá magie,“ houkl Moren a Chad mu to odkýval.

 

„Jo vim,“ broukl spokojeně.

 

„Ty chceš vytočit Brumbál, co?“ křenil se Grindenwald.

 

„Jistě,“ ušklíbl se Moody, kterému sice chyběl nos a stále mu chybělo oko, ale z jizev mu zbyly už jen dvě, které se očividně nedaly odstranit. Noha vypadala jako skutečná, ale Harryho napadlo, že je v tom nějaký podfuk a podle reakcí Grindenwald, který se o nohu nezajímal, usoudil, že to není nic zázračného.

 

„Začínám se bavit,“ zasmál se Sebastian. „Tady něco jako nuda neexistuje.“

 

„S ním rozhodně,“ zasmál se Kormen a ukázal na Harryho. Ten mu to oplatil vyplazeným jazyk.

 

„Nazdar,“ vběhla do místnosti Christine s Ariven a Ilonou.

 

„Kdeste zase byly?“ zajímal se hned John.

 

„V lese, sbíraly jsme si byliny pro lektvar,“ utrousila Ilona a v očích jí pobaveně zajiskřilo.

 

„Na jaký lektvar?“ nadhodil Ted a bedlivě se na ně podíval.

 

„Kdo je zvědavý, bude brzo starý,“ poznamenala Chris a hupsla na pohovku vedle Anny. „Ty jo, dědo, cos to vyváděl?“ vykulila oči. „Vypadáš divně.“

 

Výbuch smíchu.

 

„Tak to teda děkuju,“ zazubil se velice spokojený Moody.

 

„Zajímavá změna, Moody,“ usmála se Ilona.

 

„Lepší než ty jizvy,“ kývla Ariven, která se postavila vedle Harryho.

 

„To každopádně,“ kývla hned Chris, která se přenesla přes ten šok.

 

„A proč máš teď hůl?“ zajímala se Dina.

 

Moody jej vzal a pevně sevřel. Hůl se ihned změnila v meč.

 

„Pěkný trik,“ kývl uznale Brousek hlavou.

 

„Ano, opravdu velice pěkný,“ poznamenal Moody zamyšleně. „I já jsem bojový mág a je nás málo, takže se zapojuju do výcviku taky,“ poznamenal kysele. „Ale lepší, než stát stranou a sedět na zadku.“

 

„To je pravda,“ kývl hlavou Ted.

 

„A já budu sedět na zadku ve škole. Pěkně děkuju,“ zavrčel Harry.

 

„Pozor na jazyk,“ pohrozil mu Moody. „Budeš hezky se mnou a budeš se pořádně učit. Dokud si nebudu jistý, že to všechno zvládáš perfektně a dokud nenasbíráš dostatek zkušeností, můžeš na bitvy zapomenout.“

 

„To máš blbý, co?“ ušklíbl se Moren.

 

„Ty tam mlč, nebo si poneseš následky,“ zavrčel Harry.

 

„A pozor!“

 

„Nechte toho, děti,“ utrousila Dina.

 

„Kdo je u tebe dítě?“ křikl Moren.

 

„Krom mě?“ nadhodila nevinně.

 

„Tím chceš říct co?“ zvedl se hned Sebastian.

 

„Trefená husa se dycky oz…áá.“

 

„Proč se vždycky začnou prát?“ nadhodil Harry.

 

„Jak to máme vědět?“ podíval se na něj John, ale ve chvíli, kdy schytal umlčovací kouzlo, se do kouzelnického zápasu přidal.

 

„Chci normální rodinu,“ vzdychl Harry. Nastalo ticho. Všichni se na něj pobaveně podívali a namířili na něj.

 

„A sakra,“ hekl Harry a skočil pod stůl, což byla jediná záchrana.

 

 

 

Hermiona nejistě seděla na posteli a dívala se na fotografii, kde je ona s Ronem a Harrym. Nepřítomně přejela prstem po okraji a povzdechla si.

 

„Děje se něco?“ přisedla si k ní Ginny.

 

„Nic,“ hlesla Hermiona.

 

„Jistě,“ ušklíbla se rusovláska. „Ven s tím.“

 

„Dělá mi starost ten rozkaz Brumbála. Jak mu nemůžeme říct o Siriusovi a panu Potterovi?“ zašeptala. „Nikdy neměl rodinu a teď mu o ní nemáme říkat? Víš, jak bude naštvaný, až se to dozví?“

 

Ginny jen pokrčila rameny. „Já myslim, že Brumbál ví, co dělá. A asi k tomu má i dobrý důvod, nemyslíš?“

 

„Nejsem si tím moc jistá, Ginny. Mám strach, aby se k nám pak neotočil zády.“

 

„Že by se stal smrtijedem?“ nechápavě a překvapeně se na ní dívka podívala. „To pochybuju.“

 

„Tak jsem to nemyslela, ale třeba bychom už nemuseli být přátelé a mohl by být pak snadným cílem pro Vol-Voldemorta,“ povzdechla si. „Mohl by ho donutit nás nenávidět… a co by bylo pak?“

 

Ginny mlčela. „Nemyslím, že se to stane. Harry by to měl pochopit.“

 

„Co by na tom měl pochopit? Když to nechápu ani já? Co? Ginny, jak by ti bylo, kdyby ti před očima umřela máma a pak by ti po několika letech řekli, že žije, celou dobu tady, ale nemohli ti to říct kvůli tomu, aby měli proti Voldemortovi výhodu?“

 

Ginny chvíli přemýšlela a pak kývla. „Asi máš pravdu, ale… Brumbál si myslí…“

 

„Ginny, já si nejsem jistá, jestli už nějakou dobu myslí správně.“

 

„To jako že se zbláznil?“ povytáhla dívka obočí.

 

„Ne, ale mám dojem, že začíná dělat chyby,“ poznamenal a pohlédla dívce do očí.

 

Ginny jen pokrčila rameny. „Já o tom nic nevim.“

 

Hermiona kývla a pohlédla na noviny. Byly plné nejistoty a strachu. Voldemort se vrátil a dával to dost najevo. Včera našli dva mrtvé, bylo to velice blízko letoviska, kde se Harry nacházel. Hermiona začínala mít strach a měla chuť poslat sovu, ale Řád to neviděl rád. Sovy mohly přitáhnout nežádoucí pozornost.

 

„Nepůjdeme dolu? Aspoň přijdeme na jiné myšlenky,“ mrkla na ní Ginny.

 

Hermiona položila fotografii a vydala se za Ginny do kuchyně, kde kralovala její matka Molly Weasleyová.

 

„Ahoj,“ usmála se na ni Tonksová, která právě paní Weasleyový pomáhala.

 

„Nazdar,“ kývla jí zvesela Ginny.

 

„Ahoj,“ usmála se nepatrně Hermiona.

 

„Máme pro vás jednu dobrou zprávu,“ usmála se Molly.

 

„Jakou?“ nadhodila Ginny.

 

„Remus, Brumbál, Snape, Charles, Sirius a McGonagalová pojedou za dva dny pro Harryho,“ usmála se bystrozorka.

 

 

 

„Za dva dny?!“ vyjekl Harry.

 

John kývl hlavou. „Před chvílí mi to napsal jeden z mých lidí. Máme tam štěnici,“ poznamenal ledabyle.

 

„No, za dva dny je i ta schůze králů,“ poznamenala  Ariven. „Harry tam být musí.“

 

„A musí tam být Harry?“ nadhodil Teodor. „Nestačil bych já?“

 

„Ne,“ zavrtěla hlavou Ariven.

 

„Odkdy?“ zajímal se Harry.

 

„Od rána.“

 

„Řád přijde tak odpoledne. A kdyby něco, tak můžu tvrdit, že jsem byl venku,“ pokrčil Harry rameny.

 

„A Dursleyovi?“ poznamenal Chris.

 

„Upravíme jim paměť,“ pokrčila rameny Dina.

 

„A já mám dotaz…“

 

„Jaký, Grindenwalde?“ zazubil se Harry.

 

„Dřívější podoba, nebo tahle?“

 

„Dobrá otázka,“ zabručel Moody.

 

Harry se zamyslel. „Co byste doporučili.“

 

„Pokud chceš udržet věci v tajnosti, dřívější,“ řekl Brousek.

 

„Souhlasím,“ kývla Dina.

 

„To budu zase vypadat jako mrtvola?“

 

„Upravili bychom to,“ mávla rukou Anna.

 

„Proč tak brzy?“ posteskl si Harry.

 

„Za necelé dva týdny je škola.“

 

„Nemám ani řidičák, ani piloťák,“ zabručel.

 

„O Vánocích,“ mrkl na něj Teodor.

 

„A můžu tě tahat ze školy,“ poznamenal vesele Moody.

 

„Tak jo,“ povzdechl si Harry. „Vůbec se mi nechce.“

 

„No tak, nevěš hlavu, za chvíli budeme zase spolu,“ usmál se Teodor.

 

„Já vím, tati, ale…“ pokrčil rameny. „Bude to dlouhá doba.“

 

„Jo to se jen tak zdá. Jen počkej. Uteče to jako nic.“

 

„Tobě se to říká, Bastiene, ty už to máš za sebou,“ podíval se Harry na Sebastiana.

 

„To je fakt, ale neboj, brzy se opět uvidíme,“ mrkl na něj.

 

„No dobře,“ kývl nejistě. „Tak mi teď Ariven řekni, jak to tam bude probíhat a jak se mám chovat.“

 

 

 

O dva dny později seděl Harry na prastarém trůně, který byl zdoben bílým zlatem a démanty a zářil jako tisíce hvězd. Byl to obrovský trůn a Harry na něm vypadal velkolepě, jakoby byl králem několik století a věděl přesně, co má dělat. Snažil se tak i tvářit.

 

Úkosem pohlédl na svou snoubenku Ariven, která seděla na velkolepém trůně vyřezaném z nějakého rudého dřeva, posázeného rubíny.

 

Ilona zde nebyla, ale byl tu její bratr. Seděl na podobném trůně, jako Harry. Jen motivy na jeho opěradlech poukazovali na války upírů, kdyžto Harryho poukazoval na skutky vlkodlaků.

 

Upír se na Harryho bedlivě díval a mladý král nevěděl, jestli je to pohled nenávistný nebo zvědavý či nějaký jiný. Jeho myšlenky byly pro něj uzavřeny. Ilona si pozor nikdy nedávala, tento upír však ano.

 

Celkem bylo trůnů dvacet. Z toho jen jeden ještě stále nebyl obsazen.

 

Nejistě se díval na tvory kolem sebe. Někteří vypadali jako lidé, ale někteří se s lidmi splést nedali. Nedaleko od Harryho sedělo podivné stvoření, které mělo rubínové oči, ostré zuby, jako jehličky, ale jinak měl tvář lidskou. Pak trup i nohy byly lidské, ale škorpioní ocas byl nezaměnitelný, stejně jako tři prsty na rukou zakončené drápy.

 

Vedle něj pak seděla žena. Hleděla na Harryho velice zvědavě. Měla tři oči složené z pěti menších. Na zádech měla kožnatá křídla a na kůži byly indigovou barvou nakreslené ornamenty, které Harrymu nic neříkaly.

 

O kus dál byl zase muž. Vypadal jako stařec, ale ruce měl tvořen šupinami a jazyk mu kmital, jako hadovi. Tvář měl protáhlou jako ještěrka, ale měl jen dva ostré zuby, jako had. V ruce třímal velikou tyč, zakončenou obrovským kamenem, který měl tvar lidského srdce.

 

Ostatní se podobali lidem. Ale Harry si nebyl úplně jistý, jestli se pod šaty neskrývá něco, co je od lidí značně odděluje.

 

Konečně do místnosti vstoupil poslední z králů a královen. Nyní přišla žena. Krásná, krásnější, než jakou si Harry dovedl představit, ale bylo na ní pramálo lidského. Fialové vlasy zakončené brčálovou zelení se míhaly jako tisíc hadů. Krásná ženská postava a zbytek hadí. Harry si hned vzpomněl na Medúzu, ale ta uměla přeci pohledem měnit lidi v sochy. Tahle očividně ne. Díval se do jejích fialových očí se zelenými nitkami a nepocítil žádný příval magie.

 

„Konečně jste všichni,“ rozneslo se síní. Harry se podíval na kulatý stůl, u kterého všichni seděli. Nad jeho středem se vznášela mohutná, silná a velice autoritativní postava. Harry si ho pečlivě prohlédl a úžasem oněměl. Nikdy si nepředstavoval nejsilnějšího bojového mága takto.

 

Nevypadal jako válečník. Byl velice štíhlý, téměř vyzáblý. Jeho tvář byla dětská, až nevinná a nebyla v něm znatelná žádná síla. Jen jeho magie byla velice živá. Harry doslova cítil výboje vycházející z toho tvora.

 

„Jste tu, abyste projednali blížící se válku,“ poznamenal. „Návrat polodémonů ovlivní všechno a všechny.“

 

Harry bedlivě naslouchal. Takže to nebude jen záležitost kouzelníků. Toho se velice obával.

 

„Kaja ZaNiare za medúzy, Kilara Comenian z Moddleti za elfy, Aranien z Moradnie za Karalieny,“ Harry se podíval na starce a přemýšlel, kdo nebo spíše co je Karalien. Bude si o nich muset něco zjistit.

 

A tak to šlo dál a dál, až představil všech dvacet králů a královen. Bylo zde sedm královen.

 

„Musíte se rozhodnout, jakou stranu podpoříte a připravíte se do války, nebo zda zůstanete neutrální,“ ukončil proslov mág.

 

„Proč by se nás to mělo týkat,“ ozvala se žena, která byla královnou víl. Ze zad jí vyrůstala průzračná blankytná křídla, která se blyštěla, ale jinak vypadala jako modelka s blond vlasy a modrýma očima. „Je to záležitost kouzelníků a polodémonů.“

 

„Týká se nás to. Voldemort se nezastaví. Temnota by mohla naplnit země za obloukem a pak se budeme jen modlit, aby bohové zůstali ve světle a nepřidali se k bohům temnoty,“ zasáhl někdo, od koho by to Harry nikdy nečekal. Zmateně se díval na Ilonina bratra.

 

„Myssslím, že je zzzbytečnéé, ssse dohadovat o něččem, csssso ssse nássss zzzatím netýká,“ zasyčela královna Kaja. „Nikdo násss o pomocss zzzatím nežžádal. Ať sssi sssami řeknou. Ať nám něcssso nabídnou.“

 

„Souhlasím s paní Kajou,“ ozval se elf. „Nemá cenu se vnucovat a počkáme, jak se to bude vyvíjet. Třeba to Voldemort nestihne.“

 

 „S tím si dovolím nesouhlasit?“ osmělil se Harry. Když se na něj otočili všichni, znejistěl, ale nakonec to překonal. „Voldemort sílí. Kouzelníci nemají dostatek sil vzdorovat.“

 

„Tak ať padnou, komu to bude vadit?“ utrousil ten, co Harrymu připomínal štíra. Jeho rasa se jmenovala Atiové. „Jsou to hamižní tvorové utiskující tvory kolem sebe. Kentauři jsou vážení pro svou inteligenci a oni je zavrhnou?“ zavrtěl hlavou.

 

„Výjimečně souhlasím,“ kývl hlavou další.

 

„Jenže když se to nezastaví v zárodku,“ začala Ariven. „Bude se to pak těžko zastavovat v průběhu.“

 

„Nemůžžžu rozzzhodnout sssama. Můj lid je sssvobodný. Navrhuji abychom ssse sssešššli za měssssícsss a rozzzhodli. Uvidíme jak ssse sssituacsse zzzmění.“

 

Harry pevně semkl rty, ale byl si vědom, že je na tom stejně. Nemůže rozhodnout za vlkodlaky. To prostě nešlo. Roztrhali by ho.

 

„Souhlasím,“ kývla víla. „Třeba je to všechno jen planý poplach, který se oblouku týkat nebude. Ať si Voldemort zotročí kouzelníky,“ ušklíbla se. „Komu by chyběli?“

 

„A co ti, co jsou nevinní? Co za tvory bojují?“ vyštěkl pobouřeně Harry.

 

„Tak ať zažádají o azyl,“ nadhodila s úsměvem. „Můžeme takto uzavřít smlouvy s Voldemortem. My přijmeme vybrané uprchlíky za cenu, že se nebudou vůči jeho říši bouřit. To je přijatelné, ne?“ nadhodila jemným, sladkým hlasem. Harry jí dlouze pozoroval.

 

„Nemyslím, že to bude tak snadné, paní Lorien,“ ozval se upír. „Ale uvidíme. Voldemort už mě oslovil. Řekl jsem, že nevidím důvod se do věcí nyní zapojovat. Uvidíme, jak to bude pokračovat,“ poznamenal a pohlédl na Harryho.

 

„Dobrá tedy, je-li tomu tak,“ napřímil se mág. „Sejde se rada opět za měsíc. Apeluji na vás, aby každý rozhodl, jakou stranu by eventuelně podpořil a jak zabránit pádu oblouku.“

 

Harry se na všechny podíval. Pád oblouku? No nazdar.

 

 

 

„Tak jak to dopadlo?“ nadhodila Ilona.

 

„Krom tvého bratra nemáme zatím žádnou podporu,“ poznamenal Harry.

 

„Mého bratra?“ vykulila šokovaně oči.

 

Ariven jen pokrčila rameny. „Nikdo se nechce zatím vyjadřovat. Chtějí počkat, jak to bude postupovat.“

 

„To se dalo čekat,“ utrousil Teodor. „Ale teď už rychle. Harry musí k Dursleyovým.“

 

Harry kývl a změnil si vzhled na svůj dřívější. Rozcuchané černé vlasy, zářivé smaragdové oči, schované za obroučky brýlí, vyzáblý. Jen oblečení bylo nové. Koupil si pár věcí na tuhle postavu, aby nevypadal jak holé neštěstí.

 

„Můžeme vyrazit?“ nadhodil Ted.

 

„Nemusíš jít se mnou,“ poznamenal Harry poklidně. „Dostanu se tam sám.“

 

Ted kývl, ale stejně s ním šel.

 

„Jak jsi jim rozuměl?“ nadhodil po chvilce. „Přeci jen se jazyk démonů a latinu učíš chvíli.“

 

„Celkem to šlo. Myslím, že je tam nějaké kouzlo. Používali latinu. Nejhorší byla medúza.“

 

„Medúza?“ nadhodil překvapeně Ted. „Nikdy jsem žádnou neviděl.“

 

„Já ji viděl prvně a je skutečně krásná, ale vypadá dost nebezpečně,“ zasmál se Harry. „Má tedy normální vlasy, ne hady, ale docela se tak divně vlní,“ pokrčil rameny. „Každopádně syčí… hrozný pro někoho, kdo ještě neovládá dobře jazyk.“

 

„To chápu. Hlavně, žes to zvládl.“

 

„Mám obavu, co z toho vzejde,“ poznamenal.“

 

„To je pochopitelné,“ kývl a chytil Harryho. „Přenáším,“ zazubil se a zmizeli.

 

Objevili se před hotelem, který měl čtyři hvězdičky.

 

„Tady někde jsou Dursleyovi. Pokoj 370,“ poznamenal a díval se na obrovský komplex zahrad a všeho možného. „Vypadá to tu moc hezky.“

 

„Ano,“ kývl hlavou Harry. „Uvidíme se kdy?“ nadhodil tiše.

 

„Při nejhorším až o Vánocích,“ poznamenal Teodor sklíčeně. „Buď opatrný, nezlob,“ poznamenal tiše. „Nepřemáhej se. Kdyby se cokoli dělo, pošli sovu,“ v očích už měl téměř slzy. „Mrzí mě, že se loučíme tak brzy, Harry,“ sklopil hlavu. „Nechceš si to ještě rozmyslet?“

 

Harry se na Teda podíval. „Rád bych, ale Bradavice… já tam musím.“

 

„Chápu,“ smutně se usmál. „Dej teda na sebe pozor. Do ničeho se nehrň a pravidelně piš. Chci vědět komplet všechno a Dina s Johnem taky, takže piš tři kopie.“

 

„Ještě Chris, Brousek, Moren, Chad, Bastian, An, Gell…“ vyjmenovával.

 

Teodor se zasmál. „Dej pozor, aby ti neupadla ruka,“ zasmál se.

 

„Budu,“ kývl pobaveně Harry. „Buďte opatrní. Piš mi do deníku každý den,“ poznamenal. „Chci vědět, co se kde děje… všechny bitvy… prostě… všechno,“ poznamenal.

 

„Upadne mi ruka,“ řekl zamyšleně Ted. „I návštěvy baru a tak?“

 

„I to,“ zazubil se Harry.

 

„Ach jo,“ posteskl si na oko Ted. „Měj ve škole špatné známky, ať si pak všichni myslí, že jsi pitomec,“ mrkl na něj. „A než na to zapomenu. Tady,“ podal mu nějaký dokument. Harry jej vzal a otevřel. Chvíli jej projížděl očima a pak se rozzářil.

 

„Povolení o kouzelní a potvrzení o dospělosti?“

 

„Přesně tak,“ kývl. „Také tam je napsáno, že pokud by ses dostal do nějakého stavu, kdy nebudeš schopen rozhodovat, bezvědomí nebo tak, přebírám za tebe plnou zodpovědnost,“ poznamenal tiše. „NKÚ a OVCE budeš skládat za měsíc. Stejně tak jako zkoušku z přemisťování. Alastor tě vytáhne ven a přenesete se sem. Budu na tebe čekat s Dinou. John tě pak odvede zpět do školy.“

 

„Děkuju, moc to pro mě znamená.“

 

„Já vím,“ kývl Ted.

 

„Asi bych měl jít.“

 

„Jo, měl bys,“ řekl smutně. A pak jej objal. „Hodně štěstí, Štěně. Ať Fénixie drží nad tebou svá ochranná křídla a Drak nechť následuje tvé kroky.“

 

„Ať ti úplněk svítí na cestu,“ odpověděl Harry v tradičním pozdravu a pevně jej sevřel. Pak jej pustil a naposledy se na něj podíval před tím, než Teodor zmizel.

 

Prázdniny ještě sice trvaly dva týdny, ale pro Harryho dnes skončily. Jeho rodina zůstane tady ve Francii, jen on musí jít dál.

 

Otočil se a vydal se za svými nevlastními příbuznými. Tetu Petúnii našel u bazénu, jak se opaluje.

 

„Co chceš?“ štěkla.

 

„Rád bych klíč, teto,“ poznamenal ledabyle.

 

Petúnie jej opovržlivě sjela pohledem. „A to proč?“ zabručela.

 

„Rád bych si něco vzal,“ poznamenal.

 

„Abys něco sebral z baru, co? A my za to pak museli platit,“ odfrkla si. „Nemysli si, že nevim, kdo to každý den vyjí ty sušenky.“

 

Harry se na ni klidně díval. Bylo mu jasné, kdo za tím vězí, ale hádat se nemělo žádnou cenu.

 

„Byl tu Teodor,“ poznamenal klidně a Petunie zbledla. Věděla moc dobře, kdo je Teodor. Už se s ním dříve sešla a nebylo to nic příjemného. „Tady,“ štěkla a hodila mu klíč. „Co říkal?“

 

„Nic moc, jen to, že už vás má plný zuby,“ pokrčil rameny.

 

„A odvede si tě?“ nadhodila s nadějí.

 

Harry se na ní poklidně podíval a nakonec kývl. „Už se nikdy neuvidíme. Odjedu do školy a pak už nikdy.“

 

Petunii něco proběhlo v očích, ale Harry nevěděl, co to bylo a snad mu to bylo i jedno. Vydal se po ukazatelích, které ho nakonec dovedli do pokoje. Otevřel a vstoupil. Rozhlédl se po luxusním apartmánu, který měl jednu palandu. Podle rozházeného povlečení na dolní posteli a krámů na horní usoudil, že spí na té horní.

 

„Krása,“ posteskl si a posadil se do křesla. Podíval se z okna a díval se na panorama, které letovisko Nice nabízelo. Vzpomněl si na Sophii a v očích se mu zaleskly slzy. Odvrátil pohled a podíval se na stoleček, na kterém byl krásný zdobený ubrus. „A bude hůř…“ zašeptal tiše.

 

Nevěděl, jak dlouho tam seděl a čekal. Nevěděl, kolik myšlenek mu proběhlo hlavou. Bylo jich mnoho. Mnoho vzpomínek, mnoho okamžiků.

 

Z jeho světa ho vytáhlo až zabušení. Přešel ke dveřím a otevřel. Díval se do tváře Remuse Lupina, který se usmál.

 

„Ahoj Harry, přišli jsme pro tebe. Pojedeme do Anglie.“

 

Harry se na něj podíval prázdným pohledem. „Já vím. Jdeme?“

 

Remus se na něj nejistě podíval a pak kývl. Harry se naposledy otočil a porozhlédl se. Už je nikdy neuvidí. Už jsou minulostí.

 

„Nechť úplněk navěky svítí, nechť vás bohové chrání,“ zamumlal.

 

„Co jsi říkal?“ ozval se zmateně Remus.

 

„Jen sbohem.“

 

„Aha… pomiň, myslel jsem, že mluvíš na mě,“ poznamenal omluvně.

 

„V pořádku. Jdeme, tedy?“ nadhodil a vydal se za Remusem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA