Jdi na obsah Jdi na menu
 


23. kapitola (BP)

30. 8. 2016

 

23. kapitola


Stál ve velké zahradě. Mramorová podlaha zářila jako tisíc démantů. Nikdy takový mramor neviděl. Uprostřed stála veliká fontána. Socha anděla, který ve svých rukou třímal mísu, ve které byla tyrkysová zářivá kapalina.

 

Kam oko dohlédlo, nebyl nikdo a nic. Jen spousty barevných motýlů létajících od jedné květiny ke druhé.

 

„Vítej v mé zahradě, můj nejmilejší služebníku,“ ozval se jemný hlas. Harry se otočil a díval se do tváře té nejkrásnější ženy, jakou kdy kdo viděl. Oči měla jasné zářivě fialové. Rty plné a rudé jako krev. Líce jemně zbarvené do růžova. Na pleti neměla jedinou vadu. Štíhlou postavu jí zakrývaly zlatavě rudé, hedvábné, průsvitné šaty. Na dlouhou vlečku dosedali motýli a pokojeně se nechali táhnout po zemi.

 

Harry se prudce otočil, protože zaznamenal pohyb. Byl to fénix, který právě přistával na jedné větvi a o kus dál přistával další a další a další. Byli jich milióny. Pokryli celou zahradu a ještě dál. Harry nemohl uvěřit tomu, co vidí.

 

„Má paní,“ padl na kolena hned, jak si uvědomil, kdo je před ním.

 

„Povstaň, služebníku,“ řekla po chvíli a prohlížela si ho zkoumavým pohledem.

 

Harry se zvedl.

 

„Pojď,“ vedla ho k soše a sama se postavila vedle ní. „Podívej se,“ vyzval ho.

 

Harry se na ní nejistě podíval, ale pak pohlédl do vody. Zpočátku neviděl nic, ale po sléze uviděl sebe, jak se směje jako maličký s rodiči, jak si s tátou hraje, jak se posléze učí létat a pak byl najednou starší a opět se smál s rodiči, ne s Tedem, ne s Dinou ani s Johnem, ale s Lily a Jamesem. Viděl, jak se Sirius a Remus baví s Jamesem, jak se Lily usmívá na Molly Weasleyovou.

 

Harry najednou pocítil něco na tvářích.

 

„To bys mohl mít,“ řekla mu Fénixie. „Brzy tu nabídku dostaneš.“

 

Harry se na ní překvapeně podíval. „Opravdu?“ vydechl s jistou dávkou naděje.

 

„Ano,“ kývla vážně bohyně. „Dívej se!“ nařídila mu.

 

Harry se podíval opět do vody a ztuhl. Šel s rodiči na hřbitov. Tam byla tři jména na jednom náhrobku. Teodor Potter, Diana Moody a Jonathan Moody. Mrtví, všichni tři. Pak byl další obraz. Nyní seděl ve Velké síni, ale ať se díval, jak chtěl, dětí bylo nějak moc málo. Asi bylo ráno… ale pak se zarazil. On sám šel na hodinu do sklepení. Když je Snape odvedl do své učebny, nestačil se divit. Harry viděl, jak jeho obraz sedí sám s dvěma zmijozely a jedním havraspárem, ale nikým jiným. A jak se zdálo, Snape nikoho nečekal.

 

Další obraz byl zaměřen na učitelský sbor. Brumbál tam nebyl. Na sedadle ředitele byla Umbredgiová a usmívala se na něj. McGonagalová tam nebyla také. Místo ní tam byl někdo, koho Harry neznal, ale nelíbil se mu.

 

„Co… co to znamená?“

 

„Nic není jen bílé,“ řekla mu vážně bohyně. „Budeš mít nabídku, na změnu minulosti a je jen na tobě, jak si vybereš. Buď jednoduchý, šťastný život, za tuhle cenu,“ ukázala na misku. „Nebo zvolíš temnou, zlou cestu plnou strádání,“ pohlédla na něj. „Jednoduché věci nebývají ty správné, ale je to tvůj život. Tvá volba. Každý stín vždy protrhne světlo. Pokud se rozhodneš pro lepší život, budeš nahrazen. Vol moudře, můj služebníku,“ usmála se na něj.

 

Harry se na ní podíval a chtěl se zeptat, ale najednou jakoby se někam propadal. Bohyně bledla a vzdalovala se.

 

Probudil se velice odpočatý, ale zmatený. Jak se dá změnit minulost? To přeci nejde, nebo jo? Přeci jen, kdyby to šlo, Voldemort by to dávno změnil. Zavrtěl hlavou a protáhl se. Zvedl se a vydal se do koupelny, kde se pořádně umyl a upravil se. Vešel zpátky do svého pokoje a pohlédl do šatny, kde si chtěl vybrat nějaké oblečení na dnešek.

 

„Ahoj, můžu?“ vešel dovnitř Brousek.

 

„Jasně,“ houkl Harry ze šatny a hodil na sebe volné triko. „Copak potřebuješ?“ nadhodil.

 

„Jen jsem si chtěl popovídat. Všichni se rozutekli a nějak jsem tu ztvrdnul,“ zasmál se. „Jak se ti líbí Griffindor a tvé sídlo na Grimwauldově náměstí?“

 

„Je to úžasné,“ vešel Harry zpět do pokoje a usmíval se. „Opravdu se mi tu líbí. Všude je kolem tolik prostoru. A ty stáje,“ rozplýval se. „Anna mi slíbila, že mě naučí jezdit na koni,“ usmál se.

 

„Ano, ona je skutečně v tomhle dobrá,“ zasmál se. „Anna je aristokrat,“ poznamenal pobaveně. „Zradila rodinu tím, že se přidala k nám. Studovala Zmijozel. Zpočátku jsem jí považoval za jednoduchou, ale… očividně není,“ poznamenal.

 

Harry se zasmál. „Nikdy nevíš, co v někom je, dokud jej nepoznáš pořádně. Vem si Malfoye.“

 

„Jo… kdo by to do toho slizkého manekýna řekl, co?“ zabručel. „Jinak máme první zprávy. Ale ne dobré.“

 

„Jaké?“

 

„Malfoy není ministr.“

 

„To je špatné?“ nadhodil Harry a podíval se z okna na obrovskou louku, voliéry pro dravce, stáje a pak výběh pro koně.

 

„Ani ne,“ poznamenal Brousek. „Ale místo něj je tam Umbredgiová.“

 

„To snad né,“ zavyl Harry.

 

„Žel Merlin je to tak. Ještě o tom nikdo neví,“ zavrtěl hlavou.

 

„Jak se tohle zase stalo?“

 

„Nemám nejmenší ponětí. Malfoy si získal lidi penězi, ale asi ho je potřeba jinde… co já vím?“ pokrčil rameny.

 

Harry zavrtěl hlavou. „Kolik je tam asi smrtijedů?“

 

„Plné oddělení bystrozorů a víc nechci vědět,“ zavrtěl hlavou bystrozor.

 

„Co chcete dělat?“

 

„Čekat, než se probudí ostatní a pak něco vymyslíme. O nás si nedělej starosti. Mám spíše obavy o to, co se bude teď dít.“

 

„To já taky,“ řekl vážně Harry. „Voldemort není hlupák. Bude mít něco v rukávu.“

 

„No… zatím o nás nic neví, což je jedno veliké plus. Nic neví o tobě a o tvé rodině, takže bych řekl, že teď je to takové kdo bude mít lepší trumf v rukávu a kdo ho vytáhne v tu správnou dobu.“

 

„Snad si nějak poradíme,“ řekl zamyšleně Harry.

 

„Ty se spíše starej o školu,“ ušklíbl se Brousek.

 

Harry se hned naježil. „Jak se mám starat jen o školu?“ zabručel. „Když se věci kolem mě jen hroutí?“

 

„Moc si ty věci bereš, Harry,“ poznamenal Brousek a zvedl se, aby přešel k oknu a postavil se vedle něj. „Věštba… pch… podívej. Ne každá věštba se splní. Jasně, jsi silný a důležitý, ale nezapomeň taky žít. Nejsi přeci na to sám a nech každého něco dělat. Nemůžeš zodpovídat za všechno. Na to si budeš muset zvyknout. Mě to taky trvalo. Cítil jsem se odpovědný za každou smrt. Toho dotyčného sem měl přeci dávno chytit, napadalo mě, ale teď vím, že tak to zkrátka nejde. Jak chceš pochytat všechny, když nevíš, kdo to je? Proto se taky dělaly ty procesy ke konci války a po válce, kdy posílali smrtijedy bez soudu do vězení. Nepředpokládalo se, že by se zatkl nevinný, a kdyby, tak co? Jistě by se na to brzy přišlo. Jenže to s Blackem a pár dalšími… byla to chyba,“ povzdechl si.

 

Harry chvíli přemýšlel. „Je to nepříjemný. U Dursleyových jsem žil normálně. Nikdo po mě nic nechtěl, až teď. Všichni něco chtějí,“ objal si ramena. „Vyvolený, král,“ zavrtěl hlavou. „Nejsem si jistý, jestli to dokážu.“

 

„Zvládneš všechno, na co budeš připravený,“ usmál se. „A připravíš se tak, že budeš cvičit a učit se. Neboj se, Harry. Nenecháme tě v tom samotného.“

 

„A co pak? Co po válce?“ nadhodil. „Vůbec si nedovedu představit mír. Už vím, co čekat od války, aspoň myslím, že to vím, ale co pak?“

 

„Co by mělo být?“

 

„Nic nebude tak, jako dřív,“ posteskl si. „U vlkodlaků to tak je. Před válkou nějak žili a teď je to jinak.“

 

Brousek si povzdechl. „Nikdy se nic nevrátí zpátky. Když si řeka najde nové koryto, jen s obtížemi se vrací zpátky do původního. Tak to prostě je, ale co bude po válce? Nevím. Možná chaos, zmatek, jako tomu bylo po první válce. Nikdo nevěděl, kdo kde jak proč a proto nám mnoho černokněžníků uniklo. Vedení se změnilo, Popletal nic nevěděl, nikdo neměl zkušenosti a hlavně nikdo nevěděl, jak zvednout kouzelníky ze dna. A teď to bude ještě horší. Protože jsme svou šanci prospali,“ zamumlal sebe obviňujícím hlasem.

 

Harry se na něj nejistě podíval. „Nemůžeš za to.“

 

„Ale jo, znám tě, trošičku, měl jsem předvídat, ale byl jsem zaslepený klidem. Měl jsem zapojit mozek, ne lenost.“

 

„Teď už nic nezměníš.“

 

„Ne,“ kývl hlavou.

 

„Však to nějak dopadne,“ poznamenal o trochu veseleji Harry. „V nejhorším případě je tu oblouk.“

 

„Moje místo… je tady,“ řekl vážně Rufus a podíval se na něj pevným pohledem. „Ať to dopadne jakkoli, já tu zůstanu. I kdyby mě to mělo stát život.“

 

Harry se na něj nejistě podíval. „Nezasloužíš si smrt.“

 

„Moody zůstane taky…“ poznamenal. „Brumbál a další. Nikomu se za oblouk nebude chtít. Ty, John, Dina, Ted a další tam patříte, ale ne my, Harry. Měj to na paměti.“

 

„Jste tam vždy vítaní. Postaral bych se o vás.“

 

„Ne, chlapče,“ zavrtěl s jemným úsměvem Brousek. „Pokud prohrajeme, naše cesty se rozejdou. Ty musíš jít za oblouk, ale my ne a ani nechceme. Tohle je NAŠE místo. NÁŠ domov. Ne tvůj,“ zavrtěl rezolutně hlavou.

 

„Nenechám vás tu.“

 

„Ale necháš. Prohodím tě obloukem,“ ušklíbl se. „Ale já stále věřím, Harry, že vyhrajeme.“

 

„Rád bych tomu taky věřil,“ prohlásil ponuře mladík a zadíval se na obzor. „Jenže polodémoni, Voldemort…  vždyť porazil Morganu s Merlinem. Co zmůžu já?“

 

„Možná nic, možná hodně,“ pokrčil rameny. „To záleží jen a jen na tobě.“

 

Harry se zachvěl. „Jsem jen dítě.“

 

„Dítě, které létalo pět hodin nad městem. Dítě, které se mění v lišku a vlkodlaka. Dítě, které vládne veliké zemi a má za snoubenku démonskou princeznu…“ zasmál se. „Ne, Harry, ty nejsi dítě.“

 

„Myslíš?“ nadhodil Harry.

 

„Nemyslím… vím.“

 

„Proč mi tolik věříš?“

 

„Vždycky jsem ti věřil. Jen Brumbálovi jsem nikdy nevěřil.“

 

„Proč?“

 

Brousek si povzdechl. „Brumbál není svatý. Nemám ho rád proto, že se tak tváří. Kdo je lepší? Kdo je světlejší? Ale ve skutečnosti má rád, když o všem ví, neustále se do všeho plete a neustále tahá za nitky. Ne, že by to Teodor, Dina nebo John nedělali, ale oni to nepřehání a dělají to jen tehdy, když je to nutné, ale Brumbál to dělá neustále i v naprostých maličkostech a to ti pak docela začne lézt na nervy.“

 

„Dobře, uznávám, že je Brumbál otravný, ale nemyslí to zle.“

 

„Neřekl jsem, že ne, ale přehání to a to je problém. Ale má to jednu výhodu. Nikdo by do tebe neřekl, že se umíš bránit. Dost to totiž vypadá, že se za Brumbála schováváš a to by mohlo být nakonec dobré, protože by tě mohli podcenit,“ usmál se.

 

„Pokusím se neurazit,“ utrousil naježeně Harry.

 

„To jsem rád,“ zasmál se bystrozor. „A teď pojď, chci se podívat na bystrozory.“

 

Harry se ušklíbl a vydal se za Brouskem, který ho vedl do spodních částí hradu, kde vytvořili provizorní ošetřovnu, kterou si Grindenwald okamžitě zamiloval.

 

„Ahoj Gelle,“ kývl Brousek starému čaroději.

 

„Nazdar Rufe,“ ušklíbl se muž a vzhlédl od dokumentů, které mu ležely na stole.

 

„Jak to vypadá?“ zajímal se Brousek.

 

„No…“ protáhl černokněžník. „Pět jich je z toho venku a jsou při vědomí.“

 

„To je báječné,“ vyjekl nadšeně Harry.

 

Grindenwald se rozzářil. „Dvanáct je jich stabilizovaných. Zbytek se pomalu lepší…“ pak se zachmuřil. „Tři zemřeli,“ řekl nakonec pochmurně.

 

Brousek bolestně zavřel oči. „Kdo?“

 

„Nevím, jak se jmenují. Leží…“ ukázal na dveře po své levé straně, kam se dohodli, že budou na čas ukládat mrtvé, než jim vystrojí pohřeb. Navíc Grindenwald tu místnost využíval jako pitevnu. Musel zjistit, proč zemřeli. „Ve vodě byli nějaké potvory,“ poznamenal. „Okamžitě jsem podal léky ostatním, ale dva stihli zemřít. Už jim nebylo pomoci. Ostatní se lepší, ale u některých nemáme ještě vyhráno.“

 

Brousek vážně kývl hlavou.

 

Harry vypadal velice smutně. Nechtěl, aby někdo zemřel. Přežili Azkaban a zabije je voda? To je…

 

„Ovšem dva mají nějakou plíseň a nevím, jestli nepřijdou o nějakou část těla. Někteří mají parazity. Jeden má dokonce počátek moru, ale s tím si naštěstí poradím velice rychle. Jednomu uhnili dva prsty, ale naštěstí i bez dvou prstů se dá žít. Šest jich má ovšem něco s očima. Myslím, že se jim tam dostal nějaký parazit, anebo je to kouzlo. Zatím se mi to nedaří analyzovat. Navíc mám až moc práce,“ pokrčil rameny. „Dělám, co můžu,“ dodal nakonec.

 

„To je v pořádku,“ kývl Brousek. „I těch pět je úspěch.“

 

Grindenald kývl a pak se ušklíbl. „Měl jsi vidět ty výrazy,“ zasmál se. „Chtěli se na mě vrhnout. Jeden se rozplácl na zemi, jak byl aktivní. Vy bystrozoři jste opravdu magoři.“

 

„Chudák,“ povzdechl si Harry. „Musel jsi mu uštědřit pořádný šok.“

 

„No…“ pokrčil rameny. „Možná, ale nejsem to já, kdo si zlomil ruku,“ rozesmál se.

 

Harry se pokoušel nesmát, ale nešlo mu to a tak nakonec taky vyprskl.

 

„No tak, jen se chtěl bránit,“ vrtěl hlavou Brousek a vstoupil do dveří ošetřovny, která byla krásně vymalovaná veselými barvami. Všude byla spousta postelí a každá postel měla svou menší skříňku, stoleček a lampičku.

 

„Pane,“ vzhlédl hned jeden muž a Harry se na něj zvědavě podíval. „Pan Potter,“ nadhodil překvapeně.

 

„Ahoj More,“ kývl mu Brousek. „Harry, tohle je Franz Mor.“

 

„Těší mě,“ zazubil se Harry a podíval se na zlomenou ruku. „To vy jste se pokusil Gellerta zabít?“

 

„Vy o něm víte?“ vykulil oči muž.

 

„Potom vám to vysvětlím. Jen mu teď důvěřujte. Neublíží vám a je jeden z těch, co vás dostali ven.“

 

Mor kývl hlavou a pak se podíval po ostatní. Harry si všiml, že někteří poklidně spali, zatímco většina byla ještě stále v hlubokém bezvědomí. Pár jich ještě něco mumlalo ze spaní, ale ti po chvilce umlkli, jak jim zabíral lektvar, který jim tekl do žil mudlovskou transfúzí.

 

„Pane… co se stalo? Jeden den jsem byl v kanceláři, vyplňoval dokumenty, usnul jsem a probudil jsem se až…“ zachvěl se a polkl, jakoby se bál to jen vyslovit a Harry pochopil, že to nechce vyslovit.

 

„Nevíme,“ pokrčil rameny Harry. „Jediné, co se ví je, že jste zmizeli. Buď utekli, byli zabiti nebo jste zradili a odešli k Vol…“

 

„COŽE?!“ vyjekl muž. „Jak bychom…“

 

„Tiše,“ klidnil ho Brousek a díval se, jak se spící zavrtěli. Jeden se probudil.

 

„Pane?“

 

„Klid, Germene, klidně dál spi. Promluvíme si později,“ usmál se na polospícího muže, který jen kývl, zavřel oči a zase spal.

 

„Nebudu vás více rušit. Půjdu se podívat do dílny,“ poznamenal Harry a pousmál se. Rychle odešel a vydal se za Teodorem, který jistě bude jako vždy v garáži u svých miláčků, které všelijak bude vylepšovat.

 

Došel před menší dveře a vstoupil. Sešel po schodech a objevil se v prostorné hale, kterou Teodor předělal na garáž, hangár a dílnu.

 

„Ahoj,“ usmál se Harry na muže, který byl k němu otočený zády.

 

Teodor se otočil a zazubil se. V očích mu jiskřilo a zdálo se, že je nadšený tím, co právě dělá.

 

Harry se podíval na modrý mercedes a povytáhl obočí.

 

„Bude to nejlepší auto,“ poznamenal nadšeně Ted, když si všiml Harryho pohledu. „Bude to bojový stroj.“

 

Harry povytáhl obočí a podíval se na auto, které vypadalo hezky, luxusně, ale jako bojový stroj si ho nedovedl představit ani náhodou.

 

„Copak, že nejsi venku?“

 

„Byl jsem v posteli. Před chvilkou jsem vylezl,“ pokrčil Harry rameny.

 

Teodor se na něj jen ušklíbl. „Chceš mi pomoct?“ nadhodil.

 

Harry jen pokrčil rameny a přišel k němu. „Co mám tedy dělat?“

 

„Jen si tu sedni a občas mi něco podej,“ zazubil se pobaveně.

 

Harry si povzdechl. „Dobře.“

 

„Už přišel seznam s věcmi do školy?“ nadhodil Teodor.

 

„Ještě stále ne,“ zavrtěl Harry hlavou.

 

„Podej mi klíč,“ nadhodil Teodor a na jediný klíč, který tam ležel.

 

„To ti stačí jeden?“ podivil se Harry.

 

„Kouzla,“ zasmál se a ponořil se do útrob auta.

 

Harry se zašklebil a pozoroval jej při práci.

 

 

 

Brumbál zamyšleně hleděl do zdi. Nevěděl si rady s ničím, co se kolem něj dělo. Harry nebyl nikde k nalezení, ale podle toho, co psal, byl více než v pořádku. Navíc byl Alastor zcela klidný, když s ním před chvílí mluvil, takže nepochyboval o tom, že Harryho viděl.

 

Poslední dobou se mu hodně věcí nedařilo tak, jak by mělo. Řád se rozpadal a dělil. Noví členové chtěli bojovat, ne čekat. Starší chtěli čekat a nechtěli bojovat. Obracelo se to proti němu. Už neměl tolik sil, jako dřív, ale nemohl s tím nic dělat.

 

Nebyl si jistý, jestli dokáže Voldemortovi vzdorovat, ale udělá, co bude v jeho silách. Nedovolí nikomu, aby do války zatáhl děti.

 

Zmoženě se natáhl pro pergamen, který měl podepsat, ale v polovině pohybu se zastavil. Plameny v krbu zezelenaly a Brumbál se napřímil. Zamyšleně se díval na krb do doby, než z něj vystoupil Remus a po chvíli i Severus. Překvapivá kombinace.

 

„Brumbále,“ pozdravil Remus, zatímco Snape se spokojil s kývnutím a Brumbál se na ně jako vždy usmál.

 

„Vítejte, co vás přivádí?“ nadhodil.

 

„Řád,“ odtušil Snape chladně a v očích se mu nebezpečně zablesklo.

 

Brumbál se napřímil a spojil špičky prstů do stříšky.

 

„Ano?“

 

„Někteří členové,“ začal opatrně Remus. „Požadují vaši rezignaci a nebudou bojovat a ani jakkoli spolupracovat do doby, než… než odejdete,“ vymáčkl ze sebe.

 

Brumbál se na něj dlouze podíval a pak vážně přikývl. „Dobrá, probereme to na další schůzi.“

 

Remus nervózně přešlápl. „Nedovolíte to, že ne?“ řekl nakonec. Snape na něj vyčkávavě hleděl.

 

Brumbál se zamyslel. „Uvidíme,“ řekl nakonec a ztěžka se postavil. Přešel k oknu a podíval se na pozemky své milované školy. Hleděl na les, který v sobě začínal ukrývat stále nebezpečnější tvory.

 

„Věci se mění, Remusi,“ řekl vážně. „Ministerstvo se změnilo. Bystrozorové jsou mrtví, naděje skomírá. Lesy jsou nebezpečné. Vesnice každý den nacházejí mrtvé. Válka se blíží a my nemáme nic.“

 

„Takhle byste neměl mluvit,“ zamračil se Lupin. „Vždy je naděje.“

 

Brumbál se na něj podíval. „Opravdu? Pověz mi, kde je… já jí ztrácím.“

 

Severus Snape k němu přešel. „Všude,“ poznamenal vážně. „Válka je ošemetná věc. Vždy se může překlopit miska vah.“

 

„Je tu stále Harry.“

 

„Je to ještě dítě, Remusi,“ poznamenal Brumbál a Snape s ním souhlasil.

 

„Neumí nic. Neví, jak se bránit síle Pána Zla,“ řekl Snape pohrdavě. „Není ani tak silný, jako byl jeho otec a je ještě slabší, než Lily.“

 

Remus se na něj podíval. A pomalu kývl.

 

„Takže,“ ozval se Brumbál. „Svoláme na dnešek poradu a uvidíme, s jakým návrhem se setkáme,“ poznamenal povzneseně. „Ať je naděje jakkoli malá, já budu bojovat… uvidíme, kdo půjde se mnou.“

 

„Hodně lidí,“ ozval se Lupin.

 

Brumbál pochyboval a měl důvod. Když o několik hodin později seděl na poradě a díval se do obličejů všech kolem, naděje klesla o hodně níž. Ještě nedávno bylo smrtijedů méně. Dnes byla situace jiná. Bylo jich málo. Jako prve. Už nechtěl vidět smrt. Už nechtěl pohřbívat mladé, kteří nedávno opustili jeho školu.

 

Díval se na ty kolem a vzpomínal, jak takto před sedmnácti lety seděl se zcela jinými lidmi. S lidmi ze kterých přežila třetina. Díval se na Lupina, ale viděl ho jako mladého, ale odhodlaného mladíka, který se usmíval na své kamarády. Vzpomínal na Longbottomovi… Bylo jich tolik a tolik jich zemřelo. A zemřeli by všichni, kdyby Voldemort neudělal tu chybu.

 

Vzpomněl si na Teodora a v očích se mu objevily slzy. Kdo měl menší právo na smrt, než on? Nikdy nikomu nic neudělal, neuměl kouzlit a kouzel se bál… asi věděl proč. Asi možná věděl, co jej nakonec zabije.

 

Před očima se mu míhalo mnoho obrazů. Byl ztracen v minulosti a tak si nevšiml příchodu svého bratra.

 

Alastor se rozhlédl po přítomných a zamrazilo ho. Něco je špatně. Moc špatně, ale nedával to na sobě znát. Podíval se na svého bratra Albuse a zachmuřil se. Ten jeho výraz se mu nelíbil. Rozhlédl se a posadil se vedle Kingsleye.

 

„Proč je porada?“ zeptal se bez obalu.

 

„Taky tě rád vidím, Moody,“ utrousil a podíval se na bývalého bystrozora, který jej probodával pohledem. „Někteří žádají, aby Brumbál odstoupil,“ poznamenal.

 

„Chm,“ byla jediná Moodyho reakce.

 

„Co si o tom myslíš, Pošuku?“ objevila se Tonksová a přisedla si k nim. Očividně se velice nudila. Nesměla ven stejně, jako Kingsley. Moody by jim rád řekl, že jsou jejich kolegové nyní v bezpečí a léčí se, ale nesměl. Kdyby se to dostalo ven… byl by to malér.

 

„Nic,“ utrousil.

 

„Ale no tak, musíš si něco myslet,“ dotírala dál mladá žena.

 

 Podíval se na ní a chvíli si jí mlčky prohlížel. Než však stihl cokoli odseknout, Brumbál se postavil a hovor utichl.

 

„Zahájíme dnešní poradu,“ řekl zamženým hlasem. „Chci slyšet vaše stížnosti!“

 

V tu chvíli jakoby vybuchla bomba. Každý překřikoval každého v neustálém obviňování. Špína padala na hlavu jeho bratra a Moody to jen mlčky poslouchal. Nezastával se ho.

 

Brumbál se podíval do očí svému bratrovi. Hleděli na sebe.

 

„Ty, Alastore? Co mi řekneš, ty?“

 

Nastalo ticho. Naprosté ticho. Každý čekal, že Moody řekne, že tomu nevěří, že je dobrým vůdcem a mělo by to tak zůstat.

 

„Alastore,“ pobídl ho Brumbál.

 

Moody vstal a přešel k němu. Podíval se na ostatní. „Naděje je malá. Nikdy už nic nebude jako dřív. Svět se změní,“ poznamenal poklidně, jakoby se bavili o počasí. „Mnoho lidí zemře, mnoho se jich narodí, mnoho přežije,“ zabručel a díval se na nejisté pohledy. „Naděje zemřela, ale nebudeš to ty, Albusi, kdo jí probudí. Ale ani nikdo z vás. Jste slabí,“ řekl jen. „Ať bude tomuhle spolku velet kdokoli, nevyhrajete, dokud je nenajdete,“ ušklíbl se.

 

„Koho? Pošuku, o čem to mluvíš?“ vyjekal Tonks překvapeně.

 

„Já tu nejsem od toho, abych vám radil,“ odsekl. „Už mě dost unavujete. Jen se hádáte, kdo by měl mít vyšší slovo, zatímco támhle někde někdo umírá. Snape je už pomalu k ničemu, Lupin nic pořádného nezjistil a ostatní jen sedí na zadcích a brblají. Neumíte sedět v barech a hledat informace?“ štěkl. „Neumíte se chovat tak, abyste mohli něco získat? Ne… jistěže ne. Jednodušší je sedět a čekat, až informace přijdou a pak se pustit do boje a sebrat slávu, která patří jiným,“ poznamenal pohrdavě. „Je mi z vás nanic.“

 

Všichni na něj šokovaně hleděli.

 

„Čekáte až na to, co udělá Potter, ale on je jen dítě. Schovávat se za dítě, je dost ubohý, nezdá se vám?“

 

Většina uhýbala jeho pohledu. Jen Snape se na něj díval zpříma. Jako jediný.

 

 „A schovávat se za starce není o moc lepší,“ ušklíbl se. „Užijte si tohle tlachání. Já se jdu někam podívat,“ poznamenal povzneseně a vypochodoval z místnosti tak rychle, že nikdo nestačil zareagovat.

 

Venku se přemístil pryč. Objevil se u Darii. Ta se na něj překvapeně podívala.

 

„Jdu se podívat na svou nevlastní dceru,“ poznamenal.

 

Daria se ušklíbla. „Ráda tě vidím, otče.“

 

„I já tebe, dcero.“

 

„Potřebuješ něco, nebo sis chtěl pokecat?“ nadhodila a prohlédla si ho.

 

„Oboje,“ řekl poklidně.

 

„Poslouchám?“

 

„Chci vás všechny poznat.“

 

„Není trošku pozdě?“ nadhodila.

 

„Nikdy není pozdě,“ podíval se jí zpříma do očí a ona přikývla s lehkým úsměvem na rtech.

 

„Dobrá tedy. Poznávej,“ zasmála se. „Teď ale co potřebuješ?“

 

Moody se ušklíbl. „Co myslíš?“

 

Darii pobaveně zajiskřilo v očích. „Chápu. Tak se na to podíváme.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA