Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. kapitola (BP)

30. 8. 2016

 

22. kapitola


Harry seděl na posteli a díval se na své ruce. Tolik krve…

 

Stále měl před očima výjevy z Azkabanu. Neustále viděl oči bystrozorů, kteří vypadali značně zmateně. Jen pár jich bylo celkem v pořádku.

 

Někteří děkovali, někteří na ně vděčně hleděli, ale většina jen mlčela a něco mumlala. Grindenwald nevěděl, jestli se z toho dostanou nebo ne, každopádně dělal, co mohl a to bylo něco, co od něj nemohl nikdo čekat. Proč to dělá?  Bojoval proti nim a teď je na jejich straně. Jistě, válku nechtěl, ale stejně tu byl a pomáhal. Brousek mu byl vděčný víc, než byl ochotný přiznat.

 

Harry se pousmál. Budou z nich dobří přátelé. Nikdy si nezapomenou to, co jeden pro druhého udělali. Azkaban byl průlomem mezi dobrem a zlem. Harry teprve nyní pochopil bez jakýchkoli pochybností, že měl Voldemort tehdy u zrcadla pravdu. Není žádné dobro ani zlo. Jsou jen lidé a jejich moc… a záleží jen na nich, jak ji využijí. Voldemort ji využil špatně, Grindenwald taky, ale Gellert se to rozhodl napravit. Voldemort ne.

 

I on se teď bude muset rozhodnout. Jak využít tu novou moc. Godrik mu mnoho vzal a mnoho dal. Až moc. Na druhou stranu, pro něco to být musí. Dal mu na výběr a on si zvolil. Je teď Zlatý fénix a Černý drak. Nejvyšší služebník bohyně Fénixie a jejího otce Draka. Má moc fénixe a dokáže se měnit, mimo lišky a vlkodlaka, i do černého draka.

 

Sevřel ruce v pěst. Umí ovládat telepatii. Telekineze však zmizela, i schopnost kouzlit pomocí hůlky a slov. Už nikdy nebude moci mávat hůlkou a pronášet zaklínadla u jednoduchých kouzel. Hůlka mu bude ku prospěchu u složitých kouzel, jako bylo třeba patronovo zaklínadlo. Nikdy neuvaří jediný lektvar a nikdy nebude umět léčit jinak, než slzami a dotykem.

 

Něco za něco. Měl velkou moc a přitom se cítil velice zranitelný. Byl to zvláštní pocit a potrvá dlouho, než se naučí co má a co nemá. Co může a co nemůže. Než ovládne to, co mu bylo dáno.

 

„Tady jsi,“ vešla dovnitř ustaraná Ilona. „Musím s tebou mluvit,“ řekla tiše.

 

Harry si odsedl a udělal jí místo vedle sebe.

 

„Děje se něco?“

 

„Ano,“ přikývla. „Bude sněm vládců. Musíš tam jít. Budou tam zástupci všech říší oblouku… krom tedy mudlů a kouzelníků. Ty jsi tam však žádaný, jakožto král vlkodlaků.“

 

„Nejsem král…“ ohradil se Harry.

 

„Na tom nesejde,“ zavrtěla Ilona hlavou. „Za dva dny se uskuteční v Královské síni v dimenzi Nikoho. Je to sál, kam mohou jen vládcové a tvorové královské krve. Bude se řešit válka s Voldemortem. Zasahuje totiž i do oblouku. Tvorové se bouří…“ řekla tiše.

 

 

Harry se narovnal a bedlivě se na ní podíval. „Dobře,“ řekl jen. „Půjdu tam,“ rozhodl nakonec.

 

Ilona se ušklíbla. „Budeš potřebovat slavnostní úbor. Dina na tebe dole čeká.“

 

Harry se vyděsil, ale nemohl se nikterak bránit. Dina měla prostě pravdu. Bude muset reprezentovat, a pokud přijde jako trhan, nemusel by prosadit ani písmenko A.

 

„Také se budeš muset rychle naučit protokol, takže si tě vezme na starosti Ariven,“ ušklíbla se Ilona.

 

„Uch,“ zasténal Harry. „Jestli to musí být?!“

 

„Musí,“ přikývla Ilona.

 

Za chvíli už Harry scházel schody a díval se Dinu, která měla na sobě černý hábit s rudým lemem. Na hlavě měla černý klobouk se širokou krempou, opět lemovanou krvavě rudou barvou. Harryho však nejvíce udivil orlí brk, který byl přišit ke klobouku.

 

Dina se na něj usmála a podala mu ruku, kterou měla schovanou v saténově rudé rukavičce s černou kožešinkou na konci.

 

Harry jí sevřel a jemně jí ruku políbil.

 

„To už jsme přešli na etiketu?“ vyjekl zděšeně Teodor, který to z kouta pozoroval. „Hrůza…“

 

„Harry se to musí naučit,“ poznamenala vážně Dina. „A tobě by to taky neuškodilo,“ poznamenala škádlivě.

 

„Já se umím chovat,“ zavrčel.

 

„Pochybuji,“ ušklíbla se Dina.

 

„Mám ti to snad dokázat?“ povytáhl nebezpečně obočí.

 

„O ano,“ kývla.

 

„Dobře. Co takhle zítra večeře v nejdražší kouzelnické restauraci na světě a uvidíš, jak se umím chovat,“ zavrčel, ale Harry si všiml v jeho očích, jakési dychtivosti, naděje, touhy a pobavení.

 

„Fajn. Když se budeš chovat slušně, tak ti splním jedno přání… když ale uděláš i třeba jednu malou chybičku, splníš přání ty mě,“ poznamenala s úšklebkem.

 

„Bezva, beru,“ kývl a v očích se mu zalesklo.

 

Harry kmital pohledem z jednoho na druhého.

 

„Tak a my jdeme,“ usmála se Dina na Harryho. Ten si jen povzdechl.

 

„Užij si to,“ uslyšel ještě Teodora, než se za nimi zavřely dveře.

 

„Jak to vypadá s bystrozory?“ nadhodil po chvilce.

 

Dina se zastavila před koncem protipřemisťovací bariéry a vážně se na Harryho podívala. „Nevypadá to dobře,“ prohlásila. „Musíme doufat v zázrak.“

 

„Mohl bych nějak pomoci?“

 

Dina jen zavrtěla hlavou. „Mohl bys jim ublížit ještě víc.“

 

Harry kývl a přešel přes bariéru, odkud se přemístili do kouzelnické uličky.

 

Bylo zde velice plno, protože se blížil čas odjezdu do škol. Dina se na něj uličnicky usmála a vytáhla seznam do jeho školy. „Přišlo to včera, ale hrozně jsem chtěla si to přečíst a postarat se o to,“ mrkla na něj.

 

Harry se na ní ušklíbl. „Jak chceš. Kam půjdeme?“ nadhodil.

 

„Nemáš sovu.“

 

„Mám Alexe.“

 

„Pro Merlina,“ povzdechla si. „To už se ten Gryf našel?“ poznamenala.

 

„Jistě. Je pod mou skříní a občas vyleze, aby si ve sklepě chytil krysu, nebo v lese nějakého menšího zajíce.“

 

„Máme ve sklepě krysy?“ nadhodila znechuceně Dina.

 

„Co je tam John kvůli Alexovi vysadil, tak jo.“

 

„Aha… ale stejně budeš potřebovat něco, abys s námi byl v kontaktu.“

 

„Mám deník.“

 

„Jo a druhý má Teodor a sobecky si ho přivlastnil,“ ušklíbla se. „Nemluvě o tom, že se bouří proti tvému návratu do Bradavic.“

 

„Proč?“ nechápal Harry a vypadal velice překvapeně. „Říkal jsem, že teď to bude všechno v pořádku.“

 

„Bude,“ kývla Dina pobaveně. „Ale Teodor tě chce mít u sebe prostě proto.“

 

„Jen tak?“ nechápal.

 

„Jo. Copak to nechápeš?“ nadhodila.

 

Harry se rozzářil. „A co vy?“

 

„My jsme na jeho straně,“ pokrčila rameny Dina. „Ale Moody řekl, že jsme pitomci a máš jet do Bradavic. Jemu se to taky kecá, když tam učí.“

 

„Co?“ vyjekl překvapeně a zastavil se uprostřed ulice tak náhle, až do něj narazila asi desetiletá holka.

 

„Co blbneš,“ vyjekla na něj a sjela ho pohoršeným povýšeným pohledem a odešla s nosem pěkně nahoru.

 

Harry povytáhl obočí.

 

„To byla Derenová, snobská malá nevychovaná budoucí poběhlice… jako její matka,“ odfrkla si Dina. „Jak jsem řekla,“ mávla rukou Dina a vydala se k obchodu se zvířaty. Tam se mačkalo na sklo několik budoucích studentů a pozorovali nádherného výra, který měl podivně zabarvené peří. „Moody se přihlásil, že odučí ten jeden rok, jak minule slíbil, ale díky jistému problému neodučil.“

 

Harry se prodral k ní a oba dva vešli do obchodu. „Tak to bude letos jízda. Ale na druhou stranu, aspoň budeme mít o problém míň, co se týče toho doučování, jak mi slíbil.“

 

„Ano. Myslím, že tě chtěl doučovat tak, či onak, tak a je to asi jeden z důvodů,“ zasekla se a podívala se na velikého hada, který měnil barvy. „Proč jde učit,“ povzdechla si a podívala se na další zvířata, která zde byla.

 

Harry se na ní zvědavě podíval, ale pak pohlédl, stejně jako jeho teta před chvílí, na velikého hada. „Vypadá hezky,“ poznamenal.

 

„Nic moc,“ mávla rukou Dina. „Tenhle druh vůbec nic neumí.“

 

„Tohle bys neměla říkat,“ pokáral jí Harry. „Víš, co říkal John, nikdy nic nepodceňuj, ať se to jeví jakkoli.“

 

Dina se na něj podívala se zvednutým obočím. Harry jí ten pohled oplatil úšklebkem a vydal se k hadovi. Za chvíli však byl zpátky a vypadal zklamaně. „Mělas pravdu. Neumí nic.“

 

Dina se rozesmála. „Zkus mi více v těhle věcech věřit,“ zazubila se Dina. „V obchodech se vyznám jako málo kdo,“ poznamenala bez špetky skromnosti. Prostě holý fakt bez vychloubání.

 

„Hedvika byla neobyčejně chytrá sova,“ řekl smutně Harry. „Takovou sovu už nikdy nenajdu.“

 

„Jen nepovídej,“ mávla rukou Dina a dívala se na velikého orla mořského. „Hmmm… toho bych ti mohla vzít.“

 

„Toho klidně, ale do Bradavic bych ho nedostal,“ povzdechl si.

 

„Proč ne, tam by se mu líbilo,“ ušklíbla se Dina. „Všude tolik tvorů k jídlu.“

 

„No právě,“ protočil Harry oči.

 

„No tak ne no,“ pokrčila rameny. „Ale mohl bys ho mít doma,“ zamyslela se. „A vždycky jsem se chtěla naučit, jak krotit tyhle dravce,“ prohlásila zasněně.

 

„Mohu vám nějak pomoci?“ objevila se u nich mladá obchodnice. Oči se jí třpytily zájmem. Byla si jistě vědoma, že nejsou chudí a mají dostatek peněz na cokoli.

 

„Ano… tohohle dravce a pak se tu chceme ještě porozhlédnout,“ poznamenala a vydala se do další místnosti, kde bylo neskutečné množství sov. Harrymu z toho přecházel zrak. Díval se na všechny strany, ale ať se rozhlížel, jak chtěl, žádná sova jej neoslovila.

 

„Líbí se ti nějaká?“ zajímala se Dina.

 

„Ne,“ zavrtěl smutně Harry hlavou.

 

„Tak se koukneme dál,“ poznamenala Dina. V další místnosti byly kočky, ale ty Harry přešel bez povšimnutí. Pak následovali psi, ale ani ty Harry nechtěl. Zato Dina si pořídila pět kerberů, deset lávových psů a pak dva krásné psi, kteří měli lesklou fialovou srst.

 

Když se dostali dál, Harry zbystřil. Byla to místnost s hady. Všichni na něj hleděli a nijak si ho nevšímali. Říkali mnoho věcí. Od spokojených hlasů vnímal Harry i ty nespokojené.

 

„A jsi ve svém živlu, co?“ nadhodila Dina pobaveně.

 

Harry kývl a ukázal na tři malé hady, mláďata chřestýše. Další byl pár anakond, dlouhých dvacet metrů. Pak si Harry vzal ještě pět pouštních kober a šest kober královských, deset taipanů malých (nejjedovatější had na světě). Deset mamb černých, které se dokáží vztyčit tak vysoko, že se dospělému dívají do očí.

 

„Na co tolik hadů?“ nechápala Dina.

 

„Špehové.“

 

„Originální nápad,“ ušklíbla se.

 

„Že?“ nadhodil vesele Harry.

 

„Nechceš i prskající kobru?“

 

„Cože?“ nechápal.

 

„To je druh kobry,“ začala obchodnice. „Která jed prská oběti do očí.“

 

Harry hned kývl hlavou. „Tak těch…“ zamyslel se. „Čtyři.“

 

Obchodnice kývla hlavou a napsala si to do notesu.

 

V další místnosti našli všední zvířata, kolem kterých Dina prošla, jak nejrychleji mohla. Ovšem v další se zastavila. „Tady jsou vzácná zvířata,“ poznamenala obchodnice. „Některé jsou na povolení,“ řekla celkem zbytečně. Jako by na to někdy Dina hleděla.

 

Harry se zvědavě podíval na velikého havrana.

 

„Tenhle pták je velice vzácný,“ řekla žena nadšeně. „Je prý potomkem havrana, který byl věrným přítele Roveny Havraspárské.“

 

Havran se vznesl a přistál Harrymu na natažené ruce. Chvíli se na něj podíval a pak kývl hlavou. Vzletěl a přistál Dině na rameni.

 

„Toho bereme určitě,“ objednala si Dina a okouzleně na havrana hleděla.

 

„Takže chcete i jeho družku a potomka,“ poznamenala klidně.

 

„Samosebou,“ řekl nadšeně Harry.

 

Nic však dalšího je už neuchvátilo. Vydali se tedy nakoupit nějakou honosnou róbu. Dina ho dovlekla do jednoho malého zastrčeného krámku, kde stála stará paní.

 

„Potřebujeme co nejkrásnější hábit a co nejhonosnější. Nic přeplácaného, ale taky, aby bylo vidět, že je to vznešený člověk,“ řekla Dina a popostrčila Harryho.

 

Žena si dlouho Harryho prohlížela a pak bez jediného slova odešla. Za chvíli se vrátila s několika štosy látek. Chvíli se opět na Harryho dívala a pak pokývala hlavou. Dvě látky zmizely.

 

Žena ukázala na stoličku a Harry se postavil celkem zmatený tím, co se zde dělo.

 

Za chvíli už na něm žena špendlila triko, kalhoty a pak i hábit. Nakonec si ho dlouze prohlížela, než k němu přešla a něco upravila a hábit nechala zmizet a začala znova s novou látkou.

 

Žena se otočila na Dinu a ukázala Harrymu na hlavu. Dina však zavrtěla hlavou v nesouhlas.

 

Za hodinu měl na sobě Harry našpendlený na hrubo vytvořený úbor. Žena následně ukázala celou dlaň se vztyčenými všemi pěti prsty, nechala z Harryho všechno zmizet a dovolila mu, aby se obléknout. Pak odešla.

 

„Za pět hodin se máme vrátit. Tak pojď.“

 

„Ona je němá?“ nadhodil zcela zbytečně Harry.

 

Dina přikývla. „Říká se, že si u ní nechávala dělat šaty jedna namyšlená aristokratka. Madame Miranda, jak si žena říká, však nestihla přidělat mašličku na druhý zlatý střevíc. Za to jí žena poškodila hlasivky. Samozřejmě ta husa šla do vězení, kde po dvou dnech zemřela, ale nikdo už Mirandě nikdy nepomohl.“

 

Harry kývl a vydal se za Dinou ven.

 

„Půjdeme konečně za obchody,“ protáhla se spokojeně Dina. „Pořád slibuji, slibuji a nic. Nemluvě o tom daru,“ zavrčela.

 

„Jakém daru?“ vykulil oči Harry.

 

„Ale nic,“ mávla rukou Dina.

 

Harry se na ní podezřívavě podíval, ale raději nic neříkal.

 

„Tak,“ spokojeně mlaskla žena. Pevně Harryho chytila a přemístila je přímo do temné, ošuntělé uličky. Stáli přímo na rozcestí.

 

„Tady jsou dvě cesty. Ta vlevo je hodně nebezpečná,“ poznamenala Dina. „Jsou tam vyvrhelové, bezdomovci, ti nejnižší zloději, pěkně hnusné šlapky, vrazi, vyděrači… no zkrátka havěť. Tady,“ ukázala do té druhé. „Sem jdeme. Je to místo pro ty lepší. Zde seženeš prakticky cokoli. V Anglii tě s tímhle systémem asi seznámí Teodor. Trochu to tam zná,“ ušklíbla se. „Nebo John… a nebo táta.“

 

„Děda to tam zná?“

 

Dina se ušklíbla. „Jistě.“

 

„Aha,“ povzdechl si Harry a udělal několik kroků do uličky, když ho Dina zastavila a přetáhla mu přes hlavu hlubokou kápi jeho hábitu. „Tady nechceme, aby tě někdo viděl,“ řekla a usmála se zpoza kápě. Její klobouk zmizel.

 

Za chvíli už se procházeli normální uličkou, kterou však procházeli lidé, kterým Harry do tváře neviděl, a když ano, nebyl to hezký pohled. Ti lidé, kteří neměli kápi, působili dojmem, že za jakoukoli zmínku o nich, by zabíjeli.

 

„Tudy,“ ukázala do jedné boční uličky Dina, která celou dobu dávala na Harryho bedlivý pozor.

 

Harry se na ní vážně podíval. „Jsi si jistá?“

 

„Naprosto,“ zazubila se.

 

„Tak jo,“ kývl a vstoupil. Procházel uličkou, která mu až nebezpečně připomínala Obrtlou ulici. Ve stínech se stále někdo pohyboval a vypadalo to, že se na ně brzy někdo vrhne.

 

Dina si stínů nevšímala, ale Harry si všiml, že má ruku položenou na rukojeti své hůlky. Mírně sebou ošil, ale šel dál se zvednutou hlavou.

 

Po nějaké době konečně došli do jednoho obchodu. Byl to veliký obchod plný různých předmětů, které Harrymu přišly obyčejné, ale Dina v nich viděla daleko víc.

 

Za pultem stála žena, která měla na sobě černý korzet, který byl místy vyztužený. Harrymu přišla jako nějaká válečnice.

 

„Dario,“ usmála se Dina na ženu. „Dovol, abych ti představila svého synovce,“ ukázala na Harryho. „Li, tohle je Daria, moje dlouholetá kamarádka a nevlastní sestra.“

 

Harry se pousmál. „Ahoj.“

 

Žena se ušklíbla, sjela ho pohledem a pak se usmála. „Umí ten kluk něco?“

 

„Se zbraněmi nic,“ potřásla hlavou Dina.

 

„Hrůza,“ zděsila se Daria. „Tak to musíme napravit,“ zavrtěla hlavou Daria. „Takže je taky mág, co?“

 

„Taky?“ zeptal se překvapeně Harry. „Myslel jsem, že mágové vymřeli.“

 

„Jo,“ kývla Daria se smíchem. „Jen nech ministerstvo, ať si to myslí,“ ušklíbla se. „Ale pár nás je. O Dině jsem nevěděla, dokud mi to před pár dny neřekla. Ona věděla, že jsem mág, ale slíbila mi, že bude mlčet.“

 

„Naučila bys mě něco?“ zeptal se dychtivě.

 

„Samozřejmě, synovče,“ ušklíbla se. „Stejně jako budu učit Dinu, Teda a Johna,“ zašeptala a v očích se jí při posledním jméně zablesklo.

 

Harry jen povytáhl obočí.

 

„Každopádně, potřebujeme pro něj nějakou zbraň,“ prohlásila Dina.

 

Daria si ho chvíli měřila. „To je těžké. Může mu sedět meč, dýka, hůl nebo prostě cokoli jiného,“ pokrčila rameny.

 

„A co mudlovská zbraň?“ nadhodil Harry.

 

Dina i Daria se na něj divně podívala. „Mudlové,“ odfrkla si Daria. „Jsou slabí. Jo, je jich hodně, ale kdyby jich mnoho nebylo,“ pokrčila rameny. „Na každou zbraň je štít a kulky můžeš obrátit proti nim,“ protočila oči. „Nemluvě o tom, že upravit zbraň trvá strašně dlouho. Má moc částí, které bys musel upravit pro kouzelníka. Hlaveň, komoru a tak dále. No a pak bys musel upravit kulky a to by byl horor. Nemluvě o tom, že kouzlo funguje jen v případě, že se věc nepoškodí, což u kulky nejde.“

 

„Jen mě to napadlo,“ pokrčil rameny.

 

Daria mlaskla. „No každopádně nejprve musíme zjistit, co umí a k čemu bude mít předpoklady. Díky Merlinovi, je to bojový mág, takže výcvik se zbraněmi půjde hodně rychle a navíc se cvičil s magií,“ poznamenala s úsměvem. „Přenášet magii do zbraní bude horší, ale pokud je v magii dobrý, půjde to taky rychle.“

 

Harry kývl.

 

„Máš tu něco zajímavého?“ zajímala se Dina.

 

„Jo,“ kývla Daria a obešla pult. Od pasu dolu měla zbroj. Harry na to překvapeně koukal a o to ještě víc, když uviděl pouzdro na meč.

 

„Podívej na tohle,“ ukázala Dině nějakou brož.

 

„Černá růže?“ vyjekla Dina.

 

„Jo, přesně tak. Černá magie sto procent. Nebezpečný jak prase, akorát furt nikdo neví, k čemu to je,“ pokrčila rameny Daria. „Jediné, co vím je, že se o to zajímá Hadí Ksicht. A taky vim, že nechci, aby to měl.“

 

Dina zamyšleně kývla. „Musí se to někam schovat,“ poznamenala.

 

„Jo, ale kam. Tady to nezůstane,“ zavrtěla hlavou Daria. „Za chvíli to tady někdo najde.“

 

„Tuhle věc budou hledat u všech, kdo se tady potuluje,“ poznamenala. „Musíme to dát někam, kde to nikdo nebu…“ podívala se na Harryho.

 

„NE!“

 

„Ale to je výborný nápad,“ usmála se Daria. „Vem si to, Harry,“ řekla vážně. „Když to budeš nosit, nikdo to nebude zkoumat a poznat z toho magii jde dost těžko. Třeba zjistíš, k čemu to je dobrý.“

 

„Nějak o to nestojim.“

 

„Budeme hlasovat,“ ozvala se vesele Dina.

 

Harry jen místo toho natáhl ruku. „Stejně byste mě přehlasovaly,“ zabručel.

 

„Chytrý kluk,“ zasmála se Daria.

 

„Jinak, posílá mě sem John.“

 

„Copak?“ zeptala se zájmem.

 

„Chce, abys učila jeho dcerku.“

 

„D-dce…“ zarazila se bledá žena.

 

„Neboj. Je to jeho a Bellatrix,“ mávla rukou. „Je jí patnáct. Myslím, že jí zvládneš.“

 

Daria se očividně uklidnila a zamyslela se. „S velkou radostí,“ kývla hlavou.

 

Harry se podíval na Dinu. Nepamatoval si, že by o něco takového John stál. Vždyť chtěl jít zítra na ministerstvo a zeptat se po někom dobrém.

 

„Tak se uvidíme,“ kývla spokojeně Dina. „Kolik za to chceš?“ ukázala na brož, kterou Harry stále nerozhodně držel v ruce.

 

„Nic,“ pokrčila rameny. „Šlohla jsem to jednomu zlodějíčkovi,“ zazubila se. „Myslím, že se jmenoval… ehm… Mundungus Fletcher,“ kývla. „Prej to zařizoval pro svého velitele nějakého ptačího řádu.“

 

Dina s Harrym vyprskli smíchy.

 

„Chudák strejda Albus.“

 

„Jééé… ono to mělo bejt Brumbála?“ ušklíbla se pobaveně Daria. „To mě mrzí,“ řekla s notnou dávkou ironie.

 

Harry se ušklíbl. Tahle ženská se mu začínala líbit.

 

„Tak fajn. Měj se. Ještě půjdeme nakoupit lektvary. Zítra pošlu sovu, abychom se dohodli na tom učení. Měj se hezky, ségra,“ objaly se. Pak Harry ještě dostal pusu na tvář a mohli jít.

 

„Co je zač?“ zajímal se.

 

„Tohle je moje nevlastní sestra,“ řekla pobaveně.

 

„Jo, to už jsi říkala. Sophie se však nezmínila, že by někoho adoptovala.“

 

„Ne,“ zavrtěla se smíchem Dina hlavou. „Když jsem se dostala do pěstounské rodiny, tak rok nato se jim narodila holčička. Daria,“ ušklíbla se. „Když jsem jí zabila mámu, chránila mě a odváděla ode mě pozornost. No, a když jsem trpěla nebo tak… no zkrátka mi pomáhala vždycky,“ mrkla na něj. „Daria nás nezradí,“ poznamenal s jistotou. „A krom toho, je to velitelka Mágů.“

 

„Aha,“ zamyslel se Harry.

 

„Vypadáš popleteně.“

 

„Taky se tak cítím. Doteď jsem byl sám a najednou mám obrovskou praštěnou rodinu.“

 

„Ber to tak,“ ušklíbla se Dina. „Mohlo to být horší.“

 

„To je taky fakt,“ zasmál se Harry.

 

„A tady je to,“ ukázala na obchod, který byl celý špinavý a hrál všemi barvami. Jakoby tam co chvíli něco vybuchlo.

 

Byly tam police se spousty lektvarů a přísad. Harry měl jistou obavu, že tohle všechno, co tu je, by mohlo přinést i víc, než doživotí v Azkabanu.

 

„Madame,“ přilísal se k Dině vysoký muž, který se Harrymu doslova hnusil. Vypadal celkem hezky, ale jeho oči byly falešné a snad i kruté.

 

„Hmmm…“ zabručela Dina znechuceně.

 

„Rád vás tu opět vidím,“ usmál se a v očích se mu zaleskl chtíč. „Bylo by mi velikou ctí vám vyhovět ve všem, co potřebujete,“ rozhodil rukama.

 

„Potřebuji věci z tohohle seznamu,“ vrazila mu do ruky dlouhý pergamen a povýšeně se na něj podívala. „A varuju tě,“ sykla.

 

„Naše zboží je prvotřídní,“ poznamenal vážně.

 

„Uvidíme,“ zasyčela naštvaně Dina. „A hoď sebou!“

 

Harry se rozhlížel kolem a přitom Dinu koutkem oka pozoroval. Kdyby ho náhodou bylo potřeba. Nikdy si nepřipadal tak obezřetně jako dnes. Měl dojem, že musí být nevlastní matce oporou a zároveň ochráncem.

 

Zamyšleně se zahleděl na jednu bylinu, kterou viděl poprvé ve svém životě, ale raději se na ni neptal. Mohlo by to způsobit pár problémů.

 

„Tak tady to máte,“ podával Dině tašku plnou různých balíčků. Když si jej Dina brala, pohladil jí ruku a sevřel jí ve své. Dina zasyčela a pokusila se mu vytrhnout, ale místo toho, si jí k sobě přitáhl.

 

„Okamžitě jí pusť,“ zasyčel Harry a v očích mu plály zlobné plameny. Držel hůlku obchodníkovi u krku. Měl co dělat, aby ho neproklel okamžitě, ale nebyl to jeho styl.

 

„No tak, chlapečku,“ zasmál se muž a ohnal se po něm, čímž Harrymu vyrazil hůlku z rukou. Harrymu to bylo jedno. Jen zavrčel a jeho oči dostaly jantarovou barvu.

 

To muži stačilo. Hned ucouvl.

 

„Kolik chceš?“ nadhodila pobaveně Dina.

 

„Nic,“ zavrtěl hlavou a vyděšeně se na Harryho díval. Mladíkovi oči zůstávaly stejné. Prahl po krvi.

 

„Pojď, štěně, musíme dál,“ nahodila nadšeně Dina.

 

Harry jí probodl pohledem, jakoby mu vzala právě nějakou úžasnou hračku.

 

„Sežrat ho můžeš jindy,“ poznamenala Dina.

 

Harry se ušklíbl a v tu chvíli se jeho oči změnily na hnědo-zelené. „Jdeme,“ kývl hned a ještě se ušklíbl na muže za sebou. Ten jej pozoroval nenávistným, přesto vyděšeným pohledem.

 

Když vyšli ven, Dina se začala smát. „Tohle se ti povedlo,“ mrkla na něj.

 

Harry se zasmál.

 

„Tak, kam teď?“ nadhodila Dina.

 

„Nemám nejmenší tušení. Co třeba domů? Můžeme si to nechat poslat sovou.“

 

Dině něco proběhlo v očích, ale pak se usmála. „Ale kdepak,“ zavrtěla hlavou. „Půjdeme do cukrárny a pak třeba na oběd,“ vymýšlela hned. Harry se na ni podezřívavě podíval.

 

„No jen pojď,“ vyzvala ho.

 

Harry si jí ještě chvilku měřil, ale pak se ušklíbl a vydal se za ní. 

 

 

 

„Je všechno připravené?“ zajímal se Teodor a díval se na honosný hrad.

 

„Ano, pane,“ kývl hlavou dělník.

 

„Taky bylo načase… a ten dům?“

 

„Ano, taky připravené,“ poznamenal.

 

„Výborně,“ promnul si ruce Jonathan. „Už jsem si myslel, že to nikdy nedodělají.“

 

„Já taky,“ povzdechl si Teodor. „Už jen dva týdny a Harry odejde.“

 

„Jen týden,“ opravil je Moody. „Albus ho chce odvést.“

 

John zabručel. „Výborně.“

 

Teodor si povzdechl. „Nejraději bych ho do Bradavic nedával. Kdo ví, zda se mu to zase nerozjede.“

 

„Budu tam já,“ poznamenal Moody. „Dohlédnu na něj.“

 

„On se dá ohlídat?“ objevil se vedle nich Brousek. „Zbytek obdivuje vaše dílo,“ ušklíbl se.

 

Teodor se samolibně usmál. „Ano.“

 

„Dali jsme si práci,“ ušklíbl se John.

 

„Ano, úplně vidím vaše puchýře,“ ušklíbl se Brousek.

 

„Hele, není to Harryho griffin?“ nadhodil Teodor a díval se na velikého lva s křídli.

 

„Nemá mít kus těla ptačí?“ nadhodil John.

 

„Ignoranti,“ zabručel Moody. „Griffové umí měnit podobu.“

 

„Aha,“ odtušili oba dva a mírně couvli. Griff se řítil přímo na ně.

 

„UTÍKEJTE!“ vyjekl Brousek a zdrhal. Ostatní se rozprchli, jen Moody zůstal stát a díval se, jak se lev kolem něj prohnal a začal je nahánět. Očividně se ten tvoreček náramně bavil. Po chvilce se bavil i Moody, protože tvor nahnal na strom Teodora a neustále se na něj pokoušel vyskočit. Pak ho to ale přestalo bavit a tak se vydal na lov Johna a následně i Brouska. Moodyho si nevšímal, protože ten si s ním očividně hrát nechtěl.

 

Za chvíli se k Moodymu přidal zbytek a dívali se. Ovšem když gryffon zaútočil i na ně, dali se na útěk a tentokrát se Moody musel přenést pomocí přenášedla, jinak by ho ten lev porazil.

 

 

 

Harry se kochal svým novým hábitem, když se objevili na pozemku, který nikdy neviděl. „Co to je? Kde jsme, Dino?“ zajímal se.

 

„To je překvapení,“ usmála se, ale pak se rozesmála.

 

Harry se podíval jejím směrem a vykulil oči. „Alexi, fuj… okamžitě to nech. Merlin ví, kde to předtím bylo,“ křikl a díval se, jak jeho gryff slézá z Kormena.

 

„Díky Merlinovi,“ hlesl Kormen a rychle se škrábal na strom k Teodorovi.

 

„Co to sakra děláte?“ nechápala Dina a dívala se na Alexe, který se spořádaně posadil Harrymu k nohám a nechal se škrábat na hlavě svým mladým pánem.

 

„My?“ vyjekl Brousek.

 

„Tahle příšera na nás útočila.“

 

„Jen si chtěl hrát,“ obhajoval Alexe Harry a díval se na Sebastiana, který ještě stále probodával Alexe pohledem.

 

„Hrát?“ zabručel John a slézal ze střechy, která patřila podlouhlému stavení. „Tomuhle neříkám hraní.“

 

„Ty taky nic nevíš o mláďatech. Je mu jen pár dní… co chceš? Navíc je ještě maličký. Je to ještě kotě,“ vyčítala mu pobaveně Dina.

 

„Hmmm…“ zabručel Grindenwald a objevil se vedle Harryho, celý od listí, jehličí a celý poškrábaný a potrhaný. „Ale jako kotě nevypadá. Nějak vyrostl.“

 

„Rostou rychle,“ poznamenala Dina vážně. „Z kouzelných tvorů nejrychleji. Za týden bude dospělý.“

 

„Tyhle kočky na to jdou rychle,“ zavrtěla hlavou Anna. „A je pěkně nezbedný.“

 

„To byl Harry taky,“ utrousil Brousek.

 

„CO?“ otočil se na něj Teodor. „A tohle víš jak?“

 

Brousek se zatvářil nejistě, ale pak si povzdechl. Přešlápl z nohy na nohu. „Byli mu čtyři, když udělal první kouzlo…“

 

„Na to si pamatuju,“ rozesmál se Sebastian.

 

„Jo… to já taky… na to se nedá zapomenout,“ poznamenal Moody, který k nim právě přicházel. „Bylo to nejhorší kouzlo, jaké může dítě zkusit.“

 

„Jaké bylo moje první kouzlo?“ nechápal Harry.

 

„Já u toho nebyl,“ zavrtěl hlavou Teodor a John s ním v tomhle souhlasil a tak se otočili na Bystrozory, kteří očividně věděli víc.

 

„Ve škole ses zeptal své učitelky, kde se berou děti a ona ti řekla, že děti nosí čáp. No a jednou jsi pozoroval oblohu a uviděl jsi čápa a moc sis přál zjistit, jestli nese dítě a tak ses vznesl a létal si po celém Kvikálkově a stopoval toho čápa,“ vzpomínal Brousek. „Pochopitelně sis nemohl vybrat lepší čas než osm večer, kdy už je ministerstvo prakticky prázdné. Tvé kouzlo zaznamenali na oddělení kouzel malých dětí a vydali se za tebou. Věděli, že jsi sirotek a nikde ve tvém okolí nejsou dospělí kouzelníci, aby opravili to, cos ty natropil. Umíš si představit ten šok, když tě hledali a nakonec tě našli ve dvou kilometrech nad zemí, jak lítáš sem a tam? Jeden ze dvojice… vždycky chodí dva… začal běhat po městě a jistil tě hůlkou a druhý se přemístil na ministerstvo. Bylo jim jasné, že tam budou potřebovat pomoct, protože kouzla do takové výšky nedosáhnout a koště by bylo zase moc nápadné a navíc by ses mohl leknout a udělat další kouzlo. Takhle byla aspoň nějaká naděje, že si tě nikdo nevšiml.

 

Každopádně se mi najednou rozletěly dveře kanceláře a vtrhla ke mně Amélie Bonesová, že je malér, jelikož si lítáš nad střechou a nechceš dolů a nikdo už nikde není a jsme tam jen my. Tak jsme se s bystrozory, co měli ještě službu, sebrali a vydali se tě chytat,“ ušklíbl se.

 

Moody se culil. „Byl jsem tam taky. Díval jsem se, jak běhají sem a tam, přemisťují se na střechy a všude možně. Nakonec se rozhodli pro koště, ale báli se také, že by tě mohli vyděsit a ty bys přestal kouzlo ovládat a spadl bys a oni by tě nemuseli včas zachytit. Jenže tys dolu nešel ani po čtyřech hodinách. Všude už byla pořádná tma a začínalo to být docela zoufalé. Když už jsme se rozhodli, že tě teda dolu dostaneme na koštěti, přistál jsi kousek od nás, celý naštvaný a uražený.

 

Jen ses na nás koukl…“ začal se smát.

 

„Amélie,“ začal Sebastian. „Se tě zeptala, proč jsi to udělal a…

 

 

 

„Proč jsi létal?“ zajímala se

 

„Chtěl sem vidět mimino,“ zabručel naštvaně. Ruce měl založené na hrudi a s nafouklými tvářičkami vypadal jako někdo, kdo nedostal to, co chtěl.

 

„To byl čáp,“ poznamenala mírně jedna bystrozorka a podívala se na svého velitele.

 

„Byl,“ kývl Harry. „Měl mít mimino,“ dupl nožičkou rozhořčeně. „Říkala to.“

 

„Kdo ti to říkal?“ nechápal Sebastian.

 

„Paní učitelka,“ řekl důležitě a pozvedl hlavičku.

 

Moody si odkašlal a tím si získal pozornost dítěte.

 

„Proč máš hůl?“

 

„Nemám nohu.“

 

„Proč?“

 

„Eee…“

 

„Zlobil, zlobivý lidé přijdou o nohu,“ poznamenala Amélie rychle a vražedného pohledu Moodyho si nevšímala.

 

„Proč?“

 

„Kdo zlobí, musí být potrestaný,“ poznamenal Brousek.

 

„Proč?“ otočil se na něj Harry a zvědavě naklonil hlavičku.

 

„Protože tak je to správné ne?“ nadhodil Moody.

 

Harry se na něj otočil a vykulil oči tak, že je měl jako dva zelené talíře. „Vy hodně zlobíte maminku? Nemáte oko a ani nos… jak dýcháte?“

 

Ostatní se snažili nesmát. Pět bystrozorů, Moody, Bonesová a její kolega jen tiše postávali, zadržovali smích a přitom přemýšleli, co mu říci.

 

„To je zvyk…“ pokrčil Moody rameny.

 

„Aha,“ zamyslel se Harry.

 

„Proč by měl mít čáp miminko?“ zajímal se jeden z bystrozorů.

 

„Čáp nosí mimina… říkala to učitelka.“

 

„Děti nenosí čáp,“ povzdechl si Brousek.

 

„Ne?“ vykulil opět Harry oči.

 

„Ne,“ potvrdil velitel bystrozorů.

 

„Aha… a kde se berou děti?“

 

Teď se všichni zasekli.

 

„Ehm…“ znejistěla Amélie.

 

„Děti se rodí,“ zamyslel se Brousek a snažil se najít něco bezpečného. Přeci jen nechtěl, aby zase někde létal. „Jsou… v kytkách.“ Řekla nakonec. „Když k nim čichne dívka, zrodí se tam miminko a pak se objeví doma.“

 

„Aha…“ řekl jen Harry a díval se na kytku, u které stál a pak vyjekl a ukázal na Sebastian, který se lekl a uskočil. „Tys zašlápl mimino,“ vykřikl.

 

Všichni se podívali na zem, kde pomalu narovnávala sedmikráska, na které před chvílí Sebastian stál.

 

Brousek si promnul tvář. „Když se miminko začne rodit, objeví se mamince v bříšku… proto jezdí maminky do nemocnice…“

 

„Takže nezašlápl mimino?“

 

„Ne.“

 

„Tý jo,“ řekl nadšeně. „Málem si přišel o nohu, jako on,“ podíval se na Sebastiana a ukázal na Moodyho. Sebastian se kousal do rtu, jak se snažil nesmát a jen kývl hlavou.

 

„Tak hlavně už nezlob,“ mrkla na něj Amélie.

 

„Já nezlobím!“

 

 

 

„Ne… nezlobil,“ zabručel Brousek. „Jen další týden se zatoulal do lesa a museli jsme ho tahat od vlkodlaků. Po měsíci tam byli upíři, nakonec zase vlkodlaci… no tak jsme si v Kvikálkově pronajali dům. Když pak Brumbál zpřísnil podmínky, přišli jsme o dům a nakonec prohlásil, že se Dursleyovi přestěhovali.“

 

„Nepřestěhovali!“ poznamenal Harry zamyšleně. „Na něco si pamatuju.“

 

„Jo… nemazali jsme ti paměť. Byls dítě. Nepamatoval by sis to.“

 

Harry pokýval hlavou.

 

„Jo, byla to sranda, zavolali na mě psychiatra,“ zabručel Sebastian.

 

Výbuch smíchu. „To jsou mudlové tak všímavý?“ nadhodila po chvilce Anna.

 

Sebastian jen pokrčil rameny.

 

„Jak se ti tohle povedlo?“ nadhodil Kormen.

 

„Ale čáp kroužil a tadyhle ten s ním, tak jsem běhal po náměstí kolečka a volal, ať přistane. Jenže Harry vletěl do mraku a ten mudla se podíval na nebe a viděl jen nějakého ptáka, tak zavolal záchranku.“

 

„Jo… Harry je to nejkouzelnější dítě na světě,“ smál se Teodor, který si s Harrym užil své.

 

„Aha, tak proto mi ta bystrozorka v Azkabanu řekla, že chytám čápy,“ zazubil se.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA