Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. kapitola (BP)

30. 8. 2016

 

 

 

 

21. kapitola

Přátelé


Azkabanská pevnost má mnoho uliček a cest a na každé z nich je mnoho cel, ze kterých se na vás dívají šílené tváře a natahují se po vás lačnící ruce, toužící po svobodě. Ale ani jeden z těch, kolem kterých procházeli, se nenatahoval pro to, aby se nechal jen vytáhnout. Ne… oni chtěli jejich krev.

 

„To je nechutný,“ zabručela Anna a Dina vážně přikyvovala.

 

„Co vlastně chtějí?“ nadhodila Chris.

 

„Mozkomorové z tebe nejprve vysají štěstí a pak všechno dobré,“ zamračil se Brousek. „Tihle lidé už nevědí kým jsou, kdo jsou. Zabili by i sami sebe, kdyby k tomu dostali příležitost. Nikdy jsem Mozkomory neschvaloval, ale v tomhle jsem byl vždy v menšině.“

 

„Brumbál to taky nevidí rád,“ nadhodil Harry.

 

„Ano, ale ani jeho slovo nestačí,“ poznamenal Brousek. „A jsou věci, o kterých nemůžeme rozhodnout sami.“

 

„To ho asi dost stresuje,“ ušklíbl se Grindenwald.

 

„Ani nevíš, jak moc,“ zakřenil se Moody.

 

„Neustále se snaží najít někde nějakou oporu, ale u mě to ještě nikdy nezkusil,“ pokrčil rameny Brousek. „A i kdyby, bylo by to zbytečné. Musíš mít polovinu… POLOVINU a oni to schvalují VŠICHNI!“

 

„Jo prý… Když jsou tam mozkomorové, lépe se mi spí!“ zapitvořila se Anna.

 

„A takových argumentů je tam mraky,“ mávl rukou Kormen. „Ale oni k mozkomorům nikdy nejdou. Popletal tu byl jen třikrát, jinak ne a mozkomory jsme museli ještě k tomu zahánět, aby se k ministrovi nedostali,“ zašeptal pohrdavě.

 

„Ale takový Dawlish to schvaluje,“ poznamenal Anna.

 

„Myslím, že teď už nebude,“ utrousil Brousek a zastavil se před jednou celou. Na zemi ležela postava. Byla celá špinavá. Celá cela neskutečně páchla.

 

„Dawlish,“ vydechla zděšeně Anna.

 

„Tak ho vytáhneme,“ zamumlal Ted a mávl hůlkou. Cela se otevřela se skřípotem a probudila tak zmučeného muže.

 

Ten zmateně zvedl s obtížemi hlavu a bezednýma prázdnýma očima se na ně podíval.

 

„Řekni něco,“ vběhla do cely Anna a za ní hned Brousek.

 

„An…“ vydechl skřípavým hlasem a pak zavřel oči. Dýchání se zpomalovalo.

 

Grindenwald vešel do cely a přiklekl k muži. Zkontroloval mu životní funkce a povzdechl si.

 

„Přežije?“ zajímal se Brousek.

 

„Ne!“ řekl ztěžka Gellert. „Infekce a pořádná. Dech se mu zpomaluje, srdce taky.“

 

Anna se rozplakala a přitáhla si svého kolegu do klína. „Byli jsme přátelé,“ plakala. „Nesmí… to nejde.“

 

„Musíme najít ostatní, Anno,“ zašeptal Kormen.

 

„Dokud ještě je čas,“ vešel do cely Moren. „Jsou tady a jistě jich tu ještě hodně bude. Pokud potřebují okamžitě pomoct, musíme jít!“

 

Anna se na něj podívala a pak kývla. Nejistě položila svého přítele na zem a vstala. Byla umazaná, ale bylo jí to jedno. Vyšla ven a naposledy se ohlédla. „Sbohem, příteli.“

 

Pokračovali dál. Neustále se otáčeli, až se nakonec museli rozdělit, jinak by je nenašli dost rychle.

 

Harry šel s Ariven.

 

„Vypadá to tu hrozně,“ zabručela sukuba a přiblížila se k jedné celé. Ve chvíli, kdy se otáčela, jí najednou chytila ruka a prudce jí přirazila k mřížím.

 

Ariven děsem vyjekla a pak s hrůzou naslouchala sípavému dechu, který se jí ozýval u ucha. „Ona zemřela,“ uslyšela tichým šelestivým zkomírajícím hlasem. „Dítě…“

 

„Pusť jí,“ vyštěkl Harry a vytrhl Ariven muži z rukou. Ariven se nevědomky přitiskla ke svému snoubenci a překvapeně hleděla do stínu kobky.

 

Harry posvítil hůlkou dovnitř a se zděšením se díval na postavu na podlaze, která si chránila rukou obličej před svitem. Co však bylo šokující, postava měla hábit s odznaky bystrozora.

 

„Ariven,“ vydechl Harry a pohladil jí po zádech. „Musíme mu pomoci.“

 

Dívka kývla a odtáhla se od Harryho. Dávala si dobrý pozor, aby se nepřiblížila k žádné cele a dívala se, jak Harry obezřetně otevírá celu a vchází. Dívala se s jakýmsi podivným svíravým pocitem. Mátlo jí to. O to víc se ten pocit zvětšil, když uslyšela zvuky podobné rvačce a pak bolestné zaskučení. Vběhla do celi a oddechla si.

 

Harry se skláněl nad bystrozorem, kterého průběžně prohlédl a pak aktivoval přenášedlo, které vytvořil Moody spolu s Brouskem. Skřítkové se pak o ně měli postarat, než se objeví Grindenwald.

 

Nevýhodou přenášedla bylo, že hodně nemocných mohlo díky přenosu zemřít. Tak se Harry modlil, aby to tenhle přežil. Ale jiná cesta odsud zkrátka nebyla.

 

„Kudy dál?“ zajímala se Ariven, když vyšli ven.

 

Harry si povzdechl. „Jsou všude. Nedali je na jedno místo,“ pokrčil rameny a kontroloval všechny cely v okolí, ale byly prázdné. Což nevěstilo nic dobrého.

 

„Dobrý způsob, jak zničit někomu naději a morálku,“ zabručela Ariven. „Je to krutý.“

 

„Ano, to je,“ kývl Harry a vydal se do jedné chodby.

 

„Projít tuhle pevnost zabere celou noc a možná ještě dýl,“ zabručela znepokojená Ariven.

 

Harry jen kývl a posvítil do cely. Byla tam žena. Něco blábolila do stropu, ale bystrozor to nebyl. Šel dál.

 

„Tohle místo je příšerný,“ zavrtěla hlavou Ariven.

 

Harry si povzdechl. „Ano. A to tu jsou i nevinní.“

 

Ariven něco zavrčela a šla dál. „Co z toho máte? Takhle je ztýrat?!“ ukázala na muže, který natahoval ruku z cely a hrabal na prázdno do písku. V očích nesporné šílenství a stále mumlal něco o minci.

 

„Pomozte mi, prosím,“ uslyšeli slabý hlas.

 

Harry posvítil do cely a hned přešel k mřížím. Odevřel dveře a do náruče mu padla bystrozorka. Opatrně jí položil na zem a díval se do jejích vděčných očí.

 

„Ty jsi… Harry,“ usmála se tiše. „Přišel jsi… hledat… čápy?“ nadhodila tichounce a ztratila vědomí. Harry se pousmál a rychle jí zkontroloval, než jí přenesl do domu.

 

„Čápy?“ ušklíbla se Ariven.

 

Harry na to nic neřekl, jen pokrčil rameny.

 

„Kudy dál?“ nadhodil a díval se na rozcestí.

 

„Třeba tudy,“ ukázala Ariven na pravou stranu.

 

Harry jen nerozhodně stál. Každá minuta byla důležitá, ale když nevěděli, kdo je kde a jak na tom kdo je, každá cesta byla špatná.

 

„Myslíš, že najdeme všechny?“ zeptala se po chvilce váhání Ariven.

 

„Doufám,“ posteskl si Harry a zahnul tím směrem, kam jeho snoubenka prve ukázala.

 

Před nimi se objevila veliká brána a za ní slyšeli podivné škrábavé zvuky.

 

„Co to je?“ nadhodila Ariven a nejistě se na Harryho podívala.

 

„To kdybych věděl,“ zašeptal a obezřetně se na bránu díval.

 

„Otevřeme jí?“

 

„No… měli bychom, ale upřímně. Mohli by tam být démoni.“

 

„Budeme si muset poradit,“ nadhodila Ariven a připravila se.

 

Harry mávl rukou a brána se rozletěla.

 

„Co to je?“ vykulila oči Ariven a hleděla na tvora za branou.

 

„To je…“ vykulil oči Harry. „Chiméra, ale…“

 

Ariven ustoupila, když se stvoření vzpamatovalo z překvapení a vyšlo z brány. Velká průhledná křídla se zatřpytila na měsíčním světle a odhalila tak žilky, kterými procházela jakási černá tekutina, vytékající z jemných ranek a prokrývající tak již dávno slepenou srst. V očích nebylo nic. Byla jako mrtvá.

 

„Co jí je?“ zamumlal Harry a vypadal velice otřeseně.

 

„Pozor!“ vykřikla Ariven a strhla Harryho na stranu ve chvíli, kdy chiméra udělala výpad. Harry se nakonec vzpamatoval a použil řezací kletbu. Efektem bylo, že chiméra přišla o ocas, ale jako by to nevnímala.

 

„Nira’a’li,“ křikla Ariven a mávla rukou. Modré světlo zasáhlo chiméru a ta padla k zemi mrtvá.

 

Harry se zvedl a přišel k tvorovi, který ležel mrtvý na zemi.

 

„Co jí jenom bylo?“ nadhodil tichounce a hleděl na zvíře, které něčím trpělo.

 

„To je jedno. Máme práci. Musíme sebou hodit… Harry,“ zašeptala Ariven.

 

„Dobře,“ kývl a usmyslil si, že se na to později zeptá.

 

Společně došli do haly, která měla hvězdicový půdorys. Kolem dokola byly cely. Ovšem ti, co v nich byli, byli mrtví. Jejich potrhaná těla byla podivně zkroucena.

 

„Polodémoni,“ zavrčela Ariven. „To je jistě jejich práce,“ zabručela.

 

Harry se podíval na jednoho z vězňů. Muž měl vytřeštěné oči, vyděšený a bolestivý výraz. Musel trpět, než zemřel.

 

„To je nechutné,“ zabručel a obloukem se vyhnul utržené ruky.

 

Ariven se oklepala a snažila se nedívat moc na podlahu. Celá podlaha byla pokryta krví. Nebyl jediný kousek čistý.

 

Místy jste mohli zakopnout o nějakou končetinu.

 

„Co je tohle?“ ukázala Arive na stěnu na níž byla krev s kousky nějakých pevných částí.

 

Harry se na skrvnu podíval zblízka a zbledl. „Myslím, že je to mozek… a nějaké ještě zbytky něčeho.“

 

„Nemusel jsi…“ hlesla pobledlá Ariven. „To říkat. Předpokládám, že támhleta krvavá skvrna a ty stříkance je to samé, co na té stěně.“

 

Harry se otočil a podíval se tím směrem, kam ukatovala a pak bez jediného slova kývl.

 

„Nějaký bystrozor?“ nadhodila a snažila se vyhnout pohledu na skrvny rozmačkaných kouzelníků.

 

„Ne… nevypadá to. Aspoň to nikde není nic, co by nám to potvrdilo.“

 

„Dobře, půjdeme dál,“ hlesla Ariven.

 

Za hodinu prošli několik desítek chodeb a našli pět bystrozorů. Někteří v pořádku, někteří na tom byli hodně zle, ale mrtvého nikoho nenašli.

 

Zastavili se před zdí.

 

„Slepá ulička,“ hlesla Ariven a promnula si oči. „Kolik je?“

 

„Nemám tušení,“ zavrtěl Harry hlavou.

 

„Vracíme se?“ nadhodila Ariven

 

Harry kývl a otočil se. Chvíli šli, když Harry vrazil do někoho, kdo se vynořil ze tmy.

 

„Nazdar,“ zazubil se Teodor a pevně Harryho zachytil, aby nespadl.

 

„Je tam někdo?“ nadhodila Dina.

 

Ariven jen zavrtěla hlavou.

 

„Asi je na čase se vrátit. Myslím, že máme všechny,“ poznamenal Teodor.

 

„Jste si jistí?“ nadhodil Harry.

 

„Ne, ale déle už tu zůstat nemůžeme,“ poznamenala Dina. „Je tu mnoho kouzel a mnoho nástrah. Hodně toho s námi bojuje.“

 

„Viděli jsme chiméru a ta…“

 

Teodor jej však mávnutím ruky umlčel.

 

„Co je tohle za zvuky?“ hlesla Dina a poslouchala bublavé zvuky. Znělo to jakoby byly v bažinách.

 

„To zní jako karkulinka,“ nadhodil Harry. „Nebo bludníček, ale ty se drží přeci u bažin.“

 

Teodor se na něj nejistě podíval. „Chiméry se drží u hor. Tady se děje něco moc zlého.“

 

K jejich překvapení však před nimi nestanul žádný tvor z bažin, jak to vypadalo, ale chiméra. Byla to pravděpodobně ta, kterou Ariven zabila, protože jí ještě stále chyběl ocas. Její tělo bylo vysloveně v rozkladu. Za tu chvilku vypadala, jakoby byla mrtvá roky.

 

„Fůj,“ vyjekla Ariven.

 

„A tady jsou další,“zabručel Teodor a díval se na podivné tvory, kteří se opravdu rozkládaly. Z těla jim odpadávaly kousky kůže i shnilého masa.

 

„Rychle něco vymyslete,“ zabručela Dina a použila ohňový prstenec, který se však minul účinkem. Těm tvorům to bylo jedno. Ohněm prošli, jakoby tam ani nebyl.

 

Teodor vyzkoušel několik kleteb stejně, jako Harry nebo Ariven, ale nedokázali si s tím poradit. Proto začali couvat. Ovšem trvalo to jen krátce, protože pak zády narazili na mříže.

 

Dina vyjekla, když se kolem ní obtočili paže vězeňkyně, která se šíleně smála.

 

Teodor nebohou ženu odhodil do kouta, kde zůstala ležet. Ovšem nikdo neměl čas se nad ní pozastavovat, protože mrtvá zvířata se rychle blížila.

 

Harry ucítil silný náraz, když s ním o zem smýkla chimera. Zděšeně se díval do jejích prázných očí. Vydšeně pak hleděl na hnijící cáry masa, které dopadali na jeho oblečení, když se nad něj tvor nahnul.

 

Chimera zařvala a z její tlamy se vyvalil pach smrti a rozkladu.

 

Harrymu se zvedl žaludek, ale byl naproto ochromený hrůzou, když se chimera rozhodla ukončit jeho život.

 

‚Celý svůj život bojuju s černokněžníky a zemřu takhle?‘ blesklo mu hlavou a díval se jak ve zpomaleném filmu, jak chimera zvedá tlapu s velice ostrými a nijak neporušenými drápy. ‚Jsem králem vlkodlaků, jsem bojový mág a zemřu na zemi? Dokázal jsem porazit Voldemorta… dokázal jsem toho tolik a zemřu takto? Na zemi?!‘

 

„Harry!“ vyjekl Teodor a pokusil se zbavit tvorů, kteří mu blokovali cestu k němu.

 

Harry se mu podíval do zděšených očí a pousmál se. Byl připravený na cokoli. Smířený. Smrt je jen další dobrodružství… nebo snad ne? Uvidí se s celou svou rodinou. Konečně bude šťastný.

 

Zavřel oči a v tom okamžiku se to stalo. Ostrý velitelský hlas se roznesl celým Azkabanem a celá pevnost se zachvěla. Cely začaly padat a kusy kamene zabíjely ty, kteří v celách přebývali. Chimera ztuhla uprostřed pohybu a rozpadla se na prach stejně, jako zbylí tvorové.

 

Harry se pokusil vstát, ale než se mu to povedlo, objevila se kolem něj zlatavá mlha. Před tím, než ztratil vědomí, měl dojem, že viděl postavu nějakého muže.

 

 

 

Harry se díval na Godrika Nebelvíra a přemýšlel, kde to je. Byl v malé místnosti, čistě bílé, bez dveří i oken.

 

„Už víš, kým jsi?“ usmál se pobaveně muž.

 

Harry nejistě kývl.

 

„Ponořil ses sám do sebe. Poznal jsi sám sebe?“

 

Harry se na něj nejistě podíval, ale pak opět mlčky přikývl.

 

„Azkaban se po čase vrátí zpět do podoby, jaký si sám zvolí. Legrační, co dokáží stavby s tak velikou magickou ochranou, že?“ nadhodil.

 

„I Bradavice by se uměli sami opravit?“

 

„To nevím, ale asi ne,“ připustil rytíř. „Azkaban je velice starý. Někdo tvrdí, že je to ztracený a přestavěný Kamelot. Jiní, že je to Avalonská pevnost.“

 

„Myslel jsem, že tvůj děda byl Merlin. A ten přeci postavil Kamelot.“

 

„Nikdy jsem Merlina neviděl,“ zavrtěl hlavou. „Dědovi bylo pět set let, když se narodil otec. A otci bylo kolem tří set, když jsem se narodil já.“

 

Harry na něj ohromeně koukal. „WOW.“

 

„Dřív to chodilo jinak,“ pokrčil rameny. „Mágové se dožívají velikého věku, Harry. Někdo říká, že si sami určují dobu smrti i dobu, kdy se jim narodí potomek,“ poznamenal. „Ovšem od dob mého otce se žádnému mágovi nepoštěstilo vybrat si dobu smrti. Vždy jsme byli zabiti dřív, než by bylo pro nás přijatelné,“ podotkl trpce.

 

„Proč tak pozdě?“

 

„Zeptej se jich,“ utrousil Nebelvír. „Pomohu ti, Harry,“ řekl s mírným úsměvem po chvíli ticha. „Ale nemohu zaručit, že to bude trvale. Možná ano… možná ne,“ povzdechl si. „Ale je to tvá jediná naděje.“

 

Harry měl stažené hrdlo úzkostí a tak jen přikývl a čekal, co jeho dávný předek udělá.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA