Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. kapitola (BP)

30. 8. 2016

20. Kapitola

 

Azkaban


Moody seděl na pohovce a díval se, jak ostatní pobíhají sem a tam a připravují se na cestu do nejobávanější věznice na celém širém světě.

 

Pobaveně pozoroval Dinu s Johnem, kteří se srazili ve dveřích. Normální sourozenci, by na sebe vyštěkli, popřípadě by si vrazili pár facek. U dvojčat by jeden předpokládal, že na sebe jen zavrčí, nebo se tomu zasmějí. Ovšem Dina a John byli zcela jiný případ.

 

Moody nakonec musel vstát a zabránit jim, aby se nepropíchli. Ale i tak zaznamenal jak si Dina musela ošetřit rameno, a jak si John se skuhráním musel zpět přišít dva prsty.

 

Alastor přemýšlel, jak by spolu vycházeli, kdyby žili spolu, popřípadě, jak by to vypadalo, kdyby je vychovával.

 

Harry se kolem něj mihl několikrát, ale většinou měl dost naspěch stejně, jako Christine. Ariven s Ilonou a ostatními byli neznámo kde.

 

„Zastav se,“ zabručel Moody a pobaveně pozoroval svého vnuka, který se doslova zastavil na místě.

 

„Ano?“ nadhodil Harry.

 

„Co to, pro Merlina, děláš?“ nadhodil.

 

Harry se zazubil. „Pomáhám Gellertovi s lektvary. Nosím ze zahrady bylinky. Také připravujeme zásoby vody. Nevíme, v jakém budou přesně stavu.“

 

Moody zamyšleně pokýval hlavou.

 

„Potřebuješ taky nějak pomoct?“

 

„Se seděním si poradím sám,“ zabručel a v jeho jediném oku to pobaveně zajikřilo. „Každopádně bys mi mohl přinést knihu nejvyšší bílé magie. Jsou tam kouzla, která už jsem léta nepoužil.“

 

Harry jen kývl a zmizel.

 

„Hotovo,“ zasmál se Ted a rozvalil se vedle Moodyho.

 

„Copak jsi chystal ty?“

 

„Helikoptéru. Bude lepší, když nepoužijeme ani trochu magie pro cestu tam. Nemluvě o tom, že se tam nedá přemístit a loď… brrr…“

 

Moody chápavě kývl. Na Azkaban plula jen jedna loď a ta dostala jméno Persefona, podle Řecké bohyně. Dostala jméno díky pověsti, kdy byla tato bohyně unesená Hádem a musela tak po věčnost žít po boku svého manžela v podsvětí. Proto tato loď, unášející vězně do takzvaného podsvětí, nese její jméno. Ovšem ač byla Persefona krásnou bohyní, loď byla příšerná. Moody se na ní nikdy neplavil, ale mnoho o ní slyšel a nic dobrého to nebylo. Byla pokryta plísní, které přenášely mnohé nemoci. Byly zde velice hladové krysy, které se vrhaly na vězně. Místy i tekla voda. Nikdo se však o to nestaral do doby, než byla loď nebezpečně ponořená.

 

O téhle lodi se mluvilo velice špatně. Byla symbolem smrti. Mnoho lidí již díky ní zemřelo. Ať už na nemoci, utopením či na vážná poranění od krys. Nebyl totiž nikdo, kdo by vězně ošetřil.

 

„Mám chuť tu věc podpálit,“ zabručel Moody.

 

Teodor jen pokrčil rameny. „Nechceme na sebe moc upozornit, Moody. Je velmi pravděpodobné, že o bystrozorech krom smrtijedů, nikdo neví. Takže by si nikdo nemusel všimnout, pokud tedy v Azkabanu jsou, že jsou v bezpečí.“

 

Moody se na něj skepticky podíval, ale Teodor jen pokrčil rameny.

 

„A co je to ta heli… něco?“

 

„To je, Alastore, stroj, který používají mudlové k létání.“

 

„To je ta věc, co nadělá hromadu kraválu?“

 

„Přesně tak,“ ušklíbl se. „Ale tahle věc je upravená kouzly. Nikdo nic neuslyší.“

 

Moody jen něco zabručel. Nechtěl se spoléhat na něco, co neznal.

 

„Všechno připraveno,“ zazubil se Harry, podal knihu Moodymu, který si ji strčil do kapsy, a posadil se do křesla.

 

„Tak můžeme pomalu, ale jistě vyrazit,“ poznamenal ode dveří Brousek.

 

„To jsi tak netrpělivý podívat se do nejhorší věznice?“ nadhodil Moody trpce.

 

„Ano,“ kývl odhodlaně Brousek.

 

Moody na něj dlouze hleděl. „Změnil ses,“ řekl nakonec.

 

„Jo… tihle lidi tě změní,“ kývl Brousek a podíval se na Teodora.

 

Ten se jen pousmál.

 

Harry se na něj podíval. „Mrzí mě, že se brzy rozejdeme. Já budu muset do Bradavic,“ povzdechl si trpce.

 

„Nechceš tam?“ povytáhl obočí Moody.

 

Harry chvíli přemýšlel. „Ne,“ řekl pak. „Nechci. Dřív,“ zasnil se. „To byl můj domov. Teď ale už není.“

 

Tiše na něj hleděli.

 

„Co se změnilo?“ nadhodil Brousek.

 

„Brumbál… Řád…“ pokrčil Harry s povzdechem ramena. „Cítím se velice hlídaný. Pořád na očích. Neustále se za mnou otáčejí, neustále si něco šeptají,“ poznamenal zdrceně. „Brumbál mě hlídá jako malé dítě… a ostatní nejsou o nic lepší.“

 

„A Weasley s Grengerovou?“ nahodil Brousek.

 

Harry sklopil zrak. „Jsou fajn… ale nevím, jestli se jim dá věřit. Mám strach že… že budou držet s Brumbálem.“

 

Moody se na něj jen ušklíbl.

 

„To nějak zvládneš,“ mrkl na něj Teodor a pokoušel se nesmát.

 

„Máš něco proti mému bratrovi?“ nadhodil Moody pobaveně.

 

„Jistěže nic, až na to hlídání, otravování, neustálé motání se a tak dál… je celkem fajn,“ poznamenal Harry s nevinným výrazem ve tváři.

 

Alastor se pobaveně usmál a mrkl na něj.

 

„Jak ty vycházíš s Brumbálem?“ nadhodil zvědavě Ted.

 

„Nijak zvlášť,“ pokrčil rameny. „On je přeci STARŠÍ bratr…“ odfrkl si.

 

Harry se zasmál. „To si dovedu živě představit.“

 

Moody se jen pousmál a kývl.

 

„Tak můžeme?“ vstoupil do dveří Brousek.

 

„Už jsou tu všichni,“ přišel Grindenwald. „Čeká se jen na vás.“

 

Teodor se ušklíbl. „Jdu to rozeběhnout. Budeš mi pomáhat, Harry?“ nadhodil.

 

„Jasně,“ vyskočil Harry na nohy a vydal se za svým otcem.

 

„Je šťastnější,“ poznamenal po chvíli Moody. „Uvolněnější, než býval.“

 

Brousek s Gellertem jen pokrčili rameny.

 

„No nic, pojďme,“ s heknutím se postavil na nohy a vydal se s ostatními na mýtinku, kde se právě roztáčely lopatky helikoptéry.

 

Nastoupili s jistým zdráháním a podívali se po zvětšeném interiéru, který připomínal obývací pokoj.

 

„Jaké to mají mudlové?“ nadhodil Brousek.

 

„To raději nechtěj vědět,“ ušklíbla se Dina a pohodlně se rozvalila v polstrované, velice pohodlné židli. Připoutala se a pak jen sáhla po skleničce, kterou vypila na jedno naklonění.

 

„Tak si sedněte, ať můžeme vyrazit,“ poznamenal Johnathan a zavřel oči. Zaklonil hlavu a spokojeně vydechl. Jak to bylo dlouho, co takhle odpočíval?

 

„Můžeme?“ ozval se z reproduktorů Harryho hlas.

 

Brousek, Grindenwald a Moody se rychle usadili a s Dininou pomocí se připoutali.

 

„Letíme,“ křikl Chad.

 

V tu chvíli se stroj zvedl.

 

Moody se překvapeně rozhlížel a pak se uklidnil. Nebylo to vůbec špatné.

 

„Musím uznat, že takhle bych mohl cestovat častěji,“ poznamenal poloospalým hlasem Kormen.

 

„Hmm…“ zabručel souhlasně John, který už téměř spal.

 

Moody jen zavrtěl pobaveně hlavou, ale i on po čase zavřel oči a usnul.

 

 

 

„VSTÁVAT!“ ozvalo se kousek od něj. Moody se překvapeně probudil a díval se, jak se jeho společníci se zívání zvedají a snaží se co nejrychleji dát dohromady. Byl cítit vliv mozkomorů mnohem více, než si Moody dokázal kdy představit. Bylo jich mnoho… víc, než ministerstvo tvrdilo.

 

Zamračil se a podíval se na Brouska, který byl v jakémsi transu či snad šoku.

 

„Co to znamená?“ vyjekla Dina. „Kolik těch potvor tu sakra je?“ zavrčela.

 

„Pět set,“ poznamenal chabě Brousek.

 

„To ti nežeru,“ zavrčel Moren. „Těch je mnohem víc. Tak pět tisíc,“ zavrčel. „Do prdele, co se tu to jenom stalo? Kdy jich bylo pět set?“

 

„Minulý týden.“

 

„COŽE?“ vyjekl Harry, který právě vyšel z kokpitu do kabiny. „To se rozmnožili za tak krátkou dobu?“

 

„Pochybuju,“ zavrčel Moody. „Buď někdo kecal, nebo to odbyli.“

 

„Pitomci,“ sykla Anna. „Až se dostaneme na ministerstvo, někoho zabiju a vím přesně, kdo to bude,“ zavrčela.

 

Brousek jen nepřítomně kývl hlavou.

 

„To bude dobrý, šéfe,“ poznamenal nepřesvědčivě Sebastian.

 

„Možná bych ti to i sežral, kdybych byl naivní,“ objevil se i Teodor, který měl přes rameno batoh. U pasu se mu houpala hůlka.

 

„Teodore, chlapče, než půjdeme,“ začal Moody. „Máš špatné pohyby hůlkou…“

 

Ted se trpce pousmál. „Já s hůlkou vůbec neumím,“ přiznal zdráhavě. „Používám bezhůlkovou magii. Abych to zamaskoval, mávám tímhle klackem, který nemá ani jádro.“

 

Moody protočil oko, zastímco ostatní se začali smát.

 

„Už tě vidím… haha… u kontroly hůlek,“ smál se Sebastian.

 

Ale pak se kolem nich prohnal nápor způsobený silou mozkomorů a oni utichli. Zachvěli se.

 

„Jdeme?“ nadhodil Harry a vytáhl hůlku. Ostatní ho napodobili. Jen Teodor se nenamáhal.

 

„Expecto patronum,“ ozvalo se a z helikoptéry se nejrpve protáhli patroni, kteří rozháněli strážce Azkabanu.

 

Harry překvapeně hleděl na svého patrona, který byl nyní podivným člověk. Vypadalo to jako anděl, ale…

 

„Co to je?“ díval se Chad na Harryho patrona.

 

„Nemám nejmenší ponětí,“ pokrčil rameny Harry. „Dřív jsem měl jelena, ale… tohle jsem ještě neviděl.“

 

„To způsobila ta změna. Patroni se dost často mění. Mění se nějakou intenzivní změnou v životě, ale také může i emocí. Pokud budeš někoho opravdu nenávidět, změní se patron v tvora, který bude protikladem toho dotyčného.“

 

Harry zavrtěl zmateně hlavou. „Ale co je… TOHLE…“ ukázal na patrona, který právě svými drápy doslova roztrhal mozkomora, který se proměnil v obláček kouře a v jakousi černou kaluž čehosi, co vypadalo jako krev.

 

„No… ať je to cokoli, zabíjí to mozkomory, což je jen dobře,“ poznamenala vesele Anna a fascinovaně tvora pozorovala.

 

„Je krásný,“ zasnila se Dina.

 

Teodor po ní hodil divný pohled, kterého si všiml jen Harry a kupodivu i Dina, která zrovna na dotyčného pohlédla. Vítězně se usmála a odpovědí jí byl vražedný pohled muže.

 

Harry tu výměnu pozoroval s překvapením, ale pak se jen pousmál. Po chvíli jej začali opouštět síly.

 

„Zruš ho,“ poradil mu Grindenwald, který ho celou dobu bedlivě pozoroval. „Bere moc síly, aby mohl bojovat, proti takové mase,“ ukázal na stříbrného tvora s křídli, který drápy zlikvidoval dalších pět mozkomorů. Ovšem za chvíli byl zase v chumlu těchto temných tvorů, kteří na něj silou doráželi.

 

Harrymu nakonec nezbylo nic jiného než mávnout hůlkou a patrona odvolat.

 

Mozkomorové začali konečně ustupovat. Nechali se zahnat až za bránu pevnosti.

 

Harry se před branou zastavil. Měl divný pocit a nebyl sám. Vedle něj stál Teodor a také divně hleděl na hradby.

 

„Pojďte,“ popoháněl je Brousek.

 

Harry i Teodor prošli a v tu chvíli se Azkaban zachvěl.

 

„Co to bylo?“ vyjekla Dina.

 

„Támhle,“ ukázal šokovaně John na znak, který zářil na druhé bráně před nimi. Byl to znak rodu Nebelvír.

 

„To… to… není…“ šeptal překvapeně Harry.

 

„Myslím, že ta báseň na té mapě začíná dávat smysl…“ zašeptal Grindenwald.

 

„Myslím, že máš pravdu,“ kývl Harry podmračeně.

 

„Pojďte,“ popoháněl je netrpělivě Brousek, ale stále třeštil oči na znak před sebou.

 

„Nikdy jsem tady nic takového neviděla,“ poznamenala Anna.

 

„Ani já ne,“ podmračil se Sebastian. „A to jsem tu byl na kontrole víckrát, než ty.“

 

„Některé věci zůstanou očím skryté do doby, než bude třeba je odhalit,“ poznamenal Moody moudře.

 

„Pošuk se dal na filozofii,“ ušklíbl se Chad.

 

„Sklapni černokněžníku, nebo tě tu nechám,“ broukl Moody.

 

„Pch…“ odfrkl si. „Maniak… jen vidí černokněžníka a už by ho zavíral.“

 

„Hele, nechte toho,“ okřikla je Anna.

 

„Jdeme, nebo tu budeme stát a kecat?“ zabručela netrpělivě Christine.

 

Ariven se na ně divně koukala a Ilona protáčela oči.

 

„Ženský,“ sykl Chad. „Měly zůstat doma.“

 

Prásk.

 

„Auuuu,“ zaskučel Chad a uhýbal před Dinou.

 

„No tak, děti,“ povzdechl si Gellert.

 

„Hele, s těmi dětmi opatrně,“ ohradil se hned Harry. „Odmítám být s tímto chováním spojený jen proto, že jsem mladý.“

 

Gellert se ušklíbl.

 

Brousek jen zavrčel a vydal se přes nádvoří do chodeb tohoto bludiště. Ostatní ho hned následovali. Harry se však zarazil. Nemohl se totiž vůbec hnout. Když chtěl vykřikout, podlaha se pod ním rozevřelea a pohltila ho.

 

„Harry,“ otočil se Teodor a zarazil se. „HARRY!“ křikl.

 

„Co je?“ houkla Dina a otočila se stejně jako ostatní.

 

„Harry zmizel.“

 

„No bezva,“ zabručel John. „Tak jdeme hledat i jeho.“

 

Harry zatím klouzal do hlubin Azkabanské pevnosti. Dopad byl tvrdý a Harry měl dojem, že si zlomil nohu. Se zaskučením se pokusil postavit, ale nedařilo se mu to. Noha ho neposlouchala. Sáhl po hůlce, ale zjistil, že při nárazu se spona jeho pouzdra uvolnila a jeho hůlka teď leží někde vedle něj. Ovšem díky té husté černé tmě neviděl vůbec nic.

 

„Teodore?!“ křikl. Odpovědí mu však bylo jen kapání vody ze stropu. Zachvěl se. „DINO!“ vyjekl, ale žádná odpověď nepřišla.

 

Pokusil se znovu postavit, ale s výkřikem bolesti zase upadl. „Sakra,“ zaklel a chytil se za nohu. Naštěstí neměl otevřenou zlomeninu. Nechtěl tu umřít takhle pitomě. „Kde to jen jsem?“ zavrčel. „Je tu, sakra, někdo?“ zařval naštvaně. Byl rozzuřený sám na sebe. Na to, že se nedržel ostatních.

 

Muselo tu být takových pastí spousty a on se pochopitelně musel do jedné z nich chytit. No kdyby se tak nestalo, nebyl by přeci Harry Potter.

 

‚Prý chlapec, který přežil,‘ ušklíbl se v duchu. ‚Měli by mi říkat: Chlapec-který-stále-z-nejasných-příčin-létá-z-průseru-do-průseru-a-kdo-ví-proč-ještě-stále-žije. Pravda, dlouhý, ale přesný.‘

 

„A tak to má být, chlapče,“ ozvalo se ze všech stran.

 

Harry se tak lekl, že si nešťastnou náhodou lehl na zlomenou nohu a vyjekl bolestí. „Sakra,“ zaklel, když se Harryho uši naplnili smíchem. „Omlouvám se,“ smál se hlas. „Hned ti pomohu,“ poznamenal a pak Harry zaslechl neznámé latinské slovo, nebo snad bylo staroanglické? Zkrátka znělo to divně. Ovšem hned po tom mu křuplo v noze a bolest zmizela. Hned se postavil a praštil se do hlavy. Zaskučel a zase ležel na zemi. Do už se dotyčný snad musel válet po zemi, jak se smál.

 

 Ve chvíli, kdy se zvedal, se místnost rozsvítila. Harryho světlo oslepilo, ale když si zvykl, poklesla mu čelist a nevěřícně se díval před sebe.

 

 

 

Teodor znechuceně uhnul před obrovskou pavučinou a zahnul do uličky, kde mu málem hlavu usekla socha. Jen těsně se přikrčil a vyhnul se tak jisté smrti.

 

Mávl rukou, ale s překvapením shledal, že ač kouzlo sochu zasáhlo, nijak jí neublížilo.

 

„To není dobrý,“ zabručel.

 

„Co je, Teodore?“ nadhodila Dina, která se držela zbytku a jak se zdálo, doháněli ho.

 

„Nechoťte sem,“ křikl a opět se sehnul. Meč mu zahvízdal kousek nad hlavou. Pak se musel odkulit, protože socha byla rozhodnuta jej zničit.

 

„A’are ni kreates,“ ozvalo se. Teodor se překvapeně otočil a díval se na Grindenwalda, který se mu nějak dostal za záda.

 

„Co to bylo?“ ozval se Brousek, který se vyřítil zpoza rohu.

 

„To bylo jedno prastaré kouzlo,“ usmál se černokněžník pobaveně.

 

„Hele… nechtěl bys učit?“ ušklíbla se Dina.

 

„Vedle Brumbála?“ zděsil se. „ NIKDY!“

 

Bystrozoři se hned rozesmáli.

 

Chad zavrtěl hlavou a pak se ušklíbl. „Byla by to sranda.“

 

„To by nebyla,“ sykl Gellert.

 

„No… díky, žes mě toho zbavil,“ pousmál se Teodor.

 

Gellert kývl hlavou. „Tak jdeme. Jsme teprve na začátku a po tvých lidech, Rufusi, ani stopa.“

 

„Jestli tady bude ještě nějaká socha,“ zavrčel Teodor nespokojeně.

 

„Ale jdi. Nebylo to snad tak hrozný,“ zašklebila se Dina.

 

„Hele, lidi, nic mi do toho není, ale nemáte o Harryho strach?“ nadhodila Anna.

 

Teodor, Dina a John se na sebe podívali a pak se podívali na Moodyho.

 

„Žije a je v pořádku… zatím,“ pokrčil rameny.

 

„Tak vidíš… nemáme,“ ušklíbla se Dina.

 

Moren jen pokrčil rameny a ušklíbl se na Karmena, který mu úšklebek oplatil.

 

Sebastian se najednou zastavil. „Neslyšíte něco?“ nadhodil a zaposlouchal se.

 

Chvíli bylo ticho a pak se ozavl skřípavý zvuk někde v dálce.

 

„Co by to mohlo být?“ nadhodil Chad.

 

„Nemám nejmenší ponětí,“ pokrčil rameny Brousek.

 

„Neměl bys to vědět?“ nadhodila Dina.

 

„Vypadám jako dozorce Azkabanu?“ odsekl.

 

„No…,“ protáhl Gellert. Moody jen něco zabručel a soustředil se. „Není tam nic vidět.“

 

„To potěší,“ poznamenal Sebastian a udělal jeden krok.

 

„Pozor!“ vyjekla Anna a na poslední chvíli ho strhla. Na místo, kde před chvíli Sebastian stál dopadlo množství kamenů.

 

„Jak se odtud Black dostal?“ nechápal Brousek.

 

„Zvěromagie,“ zabručel Moody.

 

„CO?“ vykřikl Sebastian. „ON je zvěromág?“

 

„Jo. Velký černý pes. Spletli byste si ho se smrtonošem,“ zabručel Moody.

 

Brousek zabručel a zamyšleně svraštil čelo.

 

„Teď bych nad ničím nepřemýšlel,“ zabručel Moody. „Musíme najít Harryho a dostat odsud ty, co tu být nemají.“

 

„Pokud tu jsou,“ řekla tiše Christina Iloně a ta s pochmurným úsměvem přikývla.

 

„Tak kudy?“ nadhodil Teodor a opatrně se protáhl kolem kamenů, kteří jim mírně zatarasily cestu.

 

„Co je to?“ zašeptala Anna a zaposlouchala se.

 

Opět utichli a naslouchali vzdálenému šelestu. Jakoby někdo něco táhl po zemi skrze listí.

 

„Nemám nejmenší tušení. Mozkomor nevydává žádný zvuk,“ poznamenal Chad.

 

Ariven se zamyslela. „Ne… to by nemohl být on.“

 

„Co?“ otočil se na ní Teodor.

 

„No… někdy takhle poznáš polodémona, ale toho ještě nevyvolal.“

 

Nejistě se na sebe podívali a vyškrábali se přes hromadu kamení.

 

„Ehm…“ ozval se nejistě Moody a díval se na kameny.

 

Grindenwald si povzdechl. Podíval se na Moodyho a pak se soustředil. Následně mávl hůlkou a něco zašeptal. Ozval se klapot, jak dřevěná noha dopadla na podlahu.

 

Moody v šoku hleděl na kouzlem vytvořenou nohu.

 

„Jdeš?“ ušklíbl se.

 

Moody se zazubil a než se černokněžník vzpamatoval, byl bývalý bystrozor na druhé straně.

 

„Sakra… i po těch letech je ve formě?“ zabručel naštvaně Gellert a nevěřícně vrtěl hlavou. S mírnými obtížemi přelezl několik kvádrů a dostal se na druhou stranu.

 

Skupinka kouzelníků tam stála v hloučku a rozhlížela se na všechny strany. Šelest se ozýval výrazněji a jasněji… a blížil se.

 

 

 

Harry seděl na polstrované židli a zamyšleně hleděl na mapu před sebou.

 

„… a bude hůř,“ dokončil dlouhý monolog jeho předek Godrik Nebelvír.

 

Chlapec přikývl a vzhlédl. „Nedá se s tím něco dělat?“

 

„Nic,“ zavrtěl hlavou Godrik. „Svět jako takový se bude muset změnit. Kouzelníci buď přežijí nebo budou zničeni. Jak dopadnou mudlové… nevím.“

 

Harry se na něj nejistě podíval. „A kdy se tak stane?“

 

„Už to začalo.“

 

Harrymu přes záda přeběhl mráz. „Začalo?“ zamumlal vyděšeně.

 

„Harry, každá válka je strašná, ale tahle bude nejhorší. Tomas Raddle měl schopnost media. Chtěl tuhle schopnost ovládnout, ale ovládla jeho. Vyměnil si duši s Voldemortem. To je jeho trest za to, že chtěl vládnout světu. Jeho duši jsi zničil, ale ne tu Voldemortovu. Brumbál si myslí, že byli vytvořeny viteály, což jsou kousky rozbité duše uschované v předmětech, ale pravda je mnohem horší. Nemluvě o tom, že Voldemort chce pochopitelně předměty, které sloužily nejmocnějším tvorům. Pokud by je zničil, znamenalo by to zánik všech ras. Museli byste prchnout za oblouk.“

 

Harry se na něj podíval. „Kdo my?“

 

„Elfové, trpaslíci, upíři…“ rozhodil rukama.

 

„Nemám dostatek sil. Umírám.“

 

„Ano, cítím to z tebe,“ poznamenal s nakloněnou hlavou. „Ovšem není to nic, co by mě nějak znepokojovalo. Je to cesta, zkouška, říkej tomu jak chceš,“ pokrčil rameny. „Každý jsme zkoušen a každá zkouška nese svá rizika. Když zkoušku nesplníš, nepůjdeš dál. Tak to v životě chodí. A čím větší je tvůj úkol, tím těžší a nečekanější zkoušky jsou.“

 

Harry se na něj nejistě podíval. „A co mám dělat?“

 

Zamyšleně si ho měřil a pak se pousmál. „Věř v sám sebe. Poznej sám sebe. Najdi se. Odliš své myšlenky od cizích. Nalezni svou magii… odděl ji od vlivu Voldemorta a pak se s ní spoj. Nesmíš být jako dva… buď jedním.“

 

Harry na něj divně koukal.

 

„Musíš pochopit. Pak teprve ti pomohu,“ poznamenal vážně. „A teď… jdi!“ rozkázal a ukázal na protější dubové dveře.

 

 

 

„Ehm… ahoj,“ usmál se Teodor na Luciuse Malfoye, který stál po boku velikého psa, podobnému smrtonošovi, který měl místo tlapek plameny. Oči byly černé s rudou zrnicí.

 

„My se známé?“ nadhodil afektovaně a usmál se na psi, kteří přicházeli. Plamínky na jejich tlapkách syčely, jakoby je táhly po zemi jako plášť. Jejich ocasy se vlnily, jak hadi, avšak živé nebyly. Ocasy měly zakončené malou oháňkou.

 

„No… jak se to veme,“ uculil se Teodor a otočil se, aby se díval na psa, který na něj vycenil své perlově bílé tesáky. „Hodné štěňátko.“

 

VRRRRR…

 

„Myslím, že se mu nelíbí to štěňátko,“ nadhodila Dina a úkosem pohlédla na bystrozory, kteří si zakrývaly tváře, aby je Malfoy nepoznal. I Grindenwald dělal co mohl, aby nebyl poznán.

 

„Ať si trhne… HODNÝ!“ vykřikl Ted, když se po něm pes ohnal.

 

„Myslím, že vás tu zanechám v této milé společnosti a půjdu najít své přátele,“ ušklíbl se Malfoy. „Sbohem!“

 

„Eh… tak přeci se nebudeme loučit tak brzy, ne?“ nadhodil Chad a couvl před jedním démonským psem.

 

„Je mi líto,“ ušklíbl se Malfoy, otočil se a ocházel, zatímco psi se semkli kolem skupinky čarodějů, která utrvořila kroužek, aby si navzájem hlídali záda.

 

„Sakra, kde je Harry,“ sykla Ariven a mávla rukou, čímž kolem nich vytvořila vodní štít.

 

„Není to jedno?“ hekla Christine a mávla hůlkou, čímž odhodila psa stranou, ale nic víc. „Ehm… sektumsempra prej ne.“

 

„Takhle ta kletba účinkuje?“ nadhodil Brousek a díval se na psa, který jen potřásl hlavou.

 

„Jo… žij dál v iluzích, Rufusi,“ ušklíbl se Grindenwald a šlehl hůlkou, jakoby držel bič. Dva psi od něj odletěli a praštili se do hlavy. Na tlapkách měli šrámy, ale jinak se jim nic nestalo.

 

„To je pomalu na depresi,“ zabručel naknec černokněžník a podíval se na Brouska, který stál vedle něj a pak na Moodyho, který stál po jeho boku na druhé straně.

 

„Nemel,“ zabručel Moody. „Nenechám se zabít psem, po všech těch letech,“ zavrčel a prudce šťouchl hůlkou do prostoru. Pes před ním zaskučel a padl na podlahu, kde se svíjel v bolestech.

 

„To bylo hnusný,“ ušklíbla se Dina vedle něj. „A pak, že nemáš rád černou magii. Emblio,“ mávla hůlkou a pes odletěl na hromadu kamení, které ho vinou nárazu zasypalo.

 

„ARANAS VITA IRBIS,“ ozvalo se z výšky a veliká vodní kočkovitá šelma seskočila mezi psi a dala se s nimi do boje. „IRIEN STEA GLOBE,“ ozvalo se další zaklínadlo a ohnivý had se obtočil kolem dvou ohnivých stvoření. „STREA!“ ozvalo se naposledy a země popraskala, čímž vzala stabilitu psům, kteří popadali na zem a stali se tak snadnou kořistí vodních kouzlem přivolaných tvorů.

 

Teodor se hned vzpamatoval a použil také živlovou magii. Neměl na ní předpoklady, ale i tak se mu povedlo pár vodních kouzel. Zbytek se nenamáhal. Na tyhle kouzla zkrátka neměli. Jejich obory byli zcela někde jinde.

 

„Harry,“ usmála se Ariven, když Harry dopadl před ně.

 

Mladík se unaveně zazubil. „Pomohla bys mi?“ nadhodil.

 

Ariven si povzdechla a mávla rukou. Démoni překvapením uskočili před podivným paprskem. „Dávám přednost runovým kouzlům, přírodní magii a přivolání, ale ne živlové magii.“

 

„Jaký je rozdíl,“ hekl Harry a odhodil kamenem jednoho tvora. „Mezi přírodní a živlovou?“

 

„Přírodní slouží třeba ke stvoření a k obraně, nikoli k útoku a můžeš použít jen vodu a zemi,“ ozvala se Dina. „Živlová je převážně k útoku, obrana celkem málo a využíváš všech pět živlů.“

 

Harry kývl a usmíval se na prchající psy, kteří s vytím utíkali do útrob Azkabanu.

 

„Kde jsi byl?“ štěkl Teodor. „Víš, jaký jsem měl starch,“ vrčel.

 

Harry se na něj podíval a nadechoval se k odpovědi, ale nedostal se tak daleko, protože si ho k sobě Teodor přitáhl a pevně jej svíral v náruči.

 

„A pak že nemají strach,“ utrousila Anna a dívala se na Dinu, které tekly slzy úlevy a Johna, který se opíral o sloup a mnul si kořen nosu.

 

„Vítej zpět,“ mrkl na Harryho Brousek.

 

„Jasně,“ kývl mu Moren. „Ale měli bysme jít.“

 

„OK,“ vydechl Harry. „Počkejte, až vám budu vyprávět,“ zasmál se nejistě. „Našel jsem Godrika Nebelvíra… nebo spíše… on našel mě.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA