Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola (BP)

19. 8. 2016

2. kapitola

 

Začátky jsou vždy nejhorší


 Sophie vrtěla hlavou. Vždycky se snažila dát své děti zase dohromady. Dina s Jonathanem měli jiné osudy a oba si dost vytrpěli. Jonathan z touhy po spravedlnosti vybudoval nejprve malou soukromou špionážní organizaci. Jenže stále víc a víc se k němu obraceli jiné státy s prosbou o pomoc, až nakonec místní organizace přerostla v celosvětovou.

 

Dina naproti tomu z touhy po svobodě, od své kruté rodiny, musela zabíjet a tím se dostala mezi černokněžníky. Aby nakonec nedopadla jako něčí loutka, rychle se vyškrábala na vrchol a nyní byla jednou z nejlepších a nejvýznačnějších černokněžnic ve Francii a dalo by se i říci, že i ve světě vůbec.

 

Ti dva se poprvé setkali při jednom případu. John si nevěděl rady a tak mu Dina, která toho dotyčného potřebovala potopit, dala pár důkazů. Od té doby se občas viděli. Když pak potřebovala pomoc Dina, John se nijak nerozpakoval a nechal se přijmout mezi bystrozory, aby svou sestru vysekal z maléru… a mezi bystrozory také zůstal, jako krytí kvůli své pravé práci.

 

Když se pak Sophie po letech skrývání objevila a řekla jim pravdu, oba to šokovalo. Přesto… nikdy si kolem krku neskočili. Sophie však věděla, že jeden druhého nesrazí a oba se vždy podrží, když bude nejhůře. To bylo maximum, co po nich mohla chtít.

 

Po čase s Dinou začal chodit Uregen, nějak jim to nevyšlo, přesto spolu zůstali i nadále, jako spojenci. Uregen zpočátku Jonathana moc nemusel, ale pak se začali akceptovat a to jim zůstalo dodnes.

 

Moren se k jejich partě nachomýtl náhodou, když jednou dělal jeden nepříjemný obchod a ten mu nevyšel. Měl jít k soudu, jenže ten dotyčný, který podvedl Morena, podvedl i Dinu. Jonathan dotyčného poslal za mříže a tím osvobodil i Morena, který mu zůstal vděčný do doby, než zase pomohl Johnovi s Dinou.

 

Chad naproti tomu měl z nich nejtemnější přijetí. Jonathan hlídkoval na jednom rohu, zatímco jeho kolega na druhém. Chad nic neudělal, jen prošel kolem, ale bystrozor ho i tak napadl. Jonathan nemeškal a Chada se zastal. Neměl k tomu důvod, ale i tak to udělal. Chad s nimi pak zůstal a snad dobře udělal. Dříve to byl bystrozor, kterého vláda podrazila a on se ze dne na den ocitl chudý pod mostem. Nyní byl s nimi a měl se dobře. Přesto, i když měl peníze, nerad na ně sahal. Bystrozorská práce v něm byla stále zakořeněná a on nechtěl sahat na nepoctivé peníze. K tomu všemu byl i duchem zlomený a snad i sražený na kolena. Vláda, kterou bránil a nevinní lidé, kterých se zastával, se k němu otočili zády a odkopli ho jako nepotřebnou věc.

 

A teď tu byl i Harry. Byl to sice ještě mladý chlapec, ale i tak už byl silnou osobností. Ničeho se nebál, a i když byl zpočátku hodně impulzivní, nyní byl klidný jako vodní hladina. Moren s Uregenem do něj rádi ryli, ale on si jich většinou ani nevšiml. Místo toho četl knihy o magii a okolí zcela ignoroval.

 

Sophie věděla, že Harry se do party začlení velice špatně. Měl hodně předsudků od Brumbála a Moodyho. I když Moody taky černokněžníky neodsuzoval, jako jeho syn Jonathan. Jenže jeho podezřívavost to jakoby dávala najevo.

 

„S tím klukem není žádná zábava,“ postěžoval si rozmrzele Jonathan, který se ke své matce právě připojil. „Jen sedí a čte,“ zabručel.

 

Sophie se nepatrně usmála. „Je to pro něj těžké. Je zvyklý brát černokněžníky jako zlé a bystrozory jako hodné.“

 

„Jistě,“ zavrčel. „Tyhle hloupé předsudky mě unavují.“

 

„On za to nemůže,“ poznamenala přísně žena.

 

„Já netvrdím, že ano,“ ušklíbl se John. „Jen by se taky mohl více zapojovat a zkusit nás poznat.“

 

„Dejte mu čas,“ usmála se Sophie.

 

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ… Ty pitomej upíre… JÁ TĚ ROZTRHNU JAK HADA!“

 

John se Sophií se podívali za křikem a oba se museli smát. Uregen právě odhazoval vědro a prchal před naprosto mokrým a rozzuřeným Harrym, který odhodil knihu kamsi do trávy.

 

„Přidej Uregene,“ povzbuzoval ho Moren a mával na něj z vrcholku stromu, kde na něj nikdo, hlavně pak Harry, nemohl.

 

„Běž hochu, to zvládneš!“ Povzbuzoval ho Chad, který je zvědavě pozoroval ze sítě. „Roztrhej ho!“

 

„Na čí straně jsi, Chade?“ Křikl Uregen a přitom ostře zahýbal za roh domu.

 

„Na tvojí ne,“ houkl do rohu Chad a pozoroval Harryho. Ten se najednou prudce zastavil a s úsměvem zadostiučinění se vydal do domu, kterým poklidně prošel. Posluchači ještě slyšeli překvapený výkřik poloupíra, který očividně nečekal, že mu mladík nadběhne.

 

John se podíval na Sophii a oba se rychle vydali za nimi. Nikdo nechtěl, aby Uregen Harryho zranil. Všichni věděli, že Harry nemá šanci, protože je ještě moc mladý a nezkušený.

 

„Au, Au, Au… pusť, sadisto,“ skučel Uregen. Harry ho držel pevně v kleštích. Uregen neměl šanci, ať dělal co dělal. Harry měl lepší pozici a hlavně ten sen… zkrátka si všechno pamatoval a co uměl tam, uměl nyní tady.

 

„Harry,“ usmála se Sophie. „Pusť ho broučku,“ řekla mírně.

 

Harry se na ní vážně zadíval a pak jej opatrně pustil. S pozvednutou hlavou se pak Harry jednoduše sebral a vydal se ke dveřím. Naposledy sjel Uregena naštvaným pohledem a aby se následně odebral do svého pokoje, kde prudce třískl dveřmi.

 

Sophie posmutněla. Dělala, co mohla, ale její vnuk jí byl stále velice vzdálený.

 

„Jdu za ním,“ zabručel Jonathan a Uregena, který si masíroval pohmožděnou ruku, si nikdo nevšímal.

 

John vyšel schody a zastavil se před dveřmi do Harryho pokoje, které chvíli pozoroval a přemýšlel, co dál. Harry měl v sobě hluboce zakořeněnou nenávist k lidem, jako byli oni. Aby taky ne, když mu každý říkal, že jsou zlí. John tohle nesnášel. Nevinil Harryho, John za to odsuzoval Řád. Nakonec si povzdechl a soustředil se. Ne… teď se naštvat nesmí. Zaklepal a vešel. Rozhlédl se po podivně uklizeném pokoji a pohled mu padl na mladíka, který stál u okna a díval se ven do zahrady, kde mohl obdivovat krásně tvarované keře a velikou jiskřivou fontánu, která měla tvar růže vyrůstající z ostří meče. Po okvětních lístcích růže stékaly pramínky vody, které končily pak v menším bazénku, ve kterém se Harry  nejednou vykoupal.

 

„Promluvíme si,“ poznamenal bez okolků John a očekával, že se na něj jeho synovec otočí. Chtěl by mu říci tolik věcí. Měl ho rád, hodně. Už se viděli, mnohokrát, ale John nebyl tak hloupý, aby si myslel, že si to chlapec pamatuje.

 

„O čem?“ nadhodil mladík, ale ani se na něj nepodíval. To Johna urazilo. Kdyby si vzpomněl, nechoval by se tak… jenže tehdy byl ještě moc malý a moc nezbedný. Ušklíbl se.

 

„O rodině,“ poznamenal o poznání veseleji. Vždycky ho přepadl pocit štěstí, když si na tu dobu, kdy s ním občas byl, vzpomněl. Díky těmto vzpomínkám dokázal vyčarovat jasného a velmi silného patrona, který měl podobu malého nezbedného liščete. „Harry, já chápu, že je to pro tebe velmi těžké. Jsi bojovník dobra a my jsme podle tebe ti ‚špatní‘,“ protočil oči a povzdechl si. Dobrá nálada byla opět pryč. Jak on tohle nesnášel. Vždycky se snažil, aby jeho synovec neměl předsudky, a když ho opustil… protože musel… tak do něj natřískají tohle. Nejraději by je zabil. „Ale prober se. Svět není jen čisté zlo a čisté dobro. I černokněžník má srdce na pravém místě a i bystrozor může být pořádný parchant.“

 

Harry se ani nepohnul, ale John podle strnulosti mladíkova těla poznal, že ho Harry poslouchá. Věděl, že ten kluk není hlupák. Je velmi všímavý. Sice je dost impulzivní, to věděl taky, ale ne tolik, aby se nechal zaslepit, co se úsudku člověka týče… nebo tomu aspoň dříve bylo, teď si nebyl jistý.

 

„Nikdy není nic jasné. Máš nepřátele, ale my jimi nejsme. I my opovrhujeme Voldemortem a Harry, my nevraždíme, ne někoho pro radost nebo někoho, kdo je pro tenhle svět klíčový a nápomocný. Zabíjíme jen ty co ubližují, proto jsem se taky k téhle partě přidal. Zabíjíme jen tehdy, když musíme a v tom je rozdíl. Jsme a nejsme zlí, ať se ti to líbí nebo ne.“

 

Harry dál mlčel a jen pozoroval dění na zahradě.

 

Jonathan s ním začínal ztrácet trpělivost. Copak se na něj nemohl aspoň jednou podívat? Copak musel pořád koukat z okna? Copak nemůže sakra zahodit ty pitomé předsudky a být zase ten malý prcek, co dělal jednu blbost za druhou jako před lety? Nenaštvalo ho to tolik, jako spíš zabolelo. Brumbál snad neměl rozum anebo si neuvědomil, co se ten kluk tím vším naučil

 

„Jsi nemožný!“ Štěkl. „Jsi předpojatý hlupák stejně, jako ostatní,“ soptil. „Copak nechápeš, že tohle není zlo, o kterém ti tak básní ten pitomec Brumbál? Že tohle není to, co ti vykládali pořád dokola? Ale ty to nechápeš, na to jsi moc zabedněný!“ Jonathan se pak otočil a nasupeně vypochodoval z místnosti.

 

Harry se poklidně podíval na dveře a zamyšleně na ten kus dřeva hleděl. Stále si snažil namluvit, že jsou nebezpeční, zlí a krutí. Tak, jak o nich vždycky slýchával. Jenže tihle černokněžníci nebyli zlí. Nechtěli mu ublížit. Ovšem to Harryho velice mátlo. Najednou nevěděl, jak se k téhle skutečnosti postavit. ON… slavný Harry Potter. Ten, který bojoval proti černokněžníkům, byl teď mezi nimi a měl… co měl? Měl jim odpustit? Najednou nevěděl, co má dělat. Snape byl taky smrtijed, ale… on se POKUSIL napravit. Jenže tihle jsou spokojení s tím, čím jsou. Tak, co má teď dělat? To se má najednou postavit proti všem a jen tak změnit strany? To se má na všechno vykašlat a nechat to plavat? Vždyť to byl právě Moody, kdo tvrdil, že se nedá věřit ani vlastnímu stínu. Že musíme být vždy ve střehu, jenom tak dokážeme přežít. Ale… on jim chtěl dát šanci jen… bál se, hrozně se bál reakce svých přátel, až se dostane domů a hlavně pak… bál se dát komukoli své srdce. Nechce si už nikoho pouštět k tělu. Pustil si k tělu Siriuse, a ten zemřel. Pustil si k tělu Cho, ale ta ho zradila, když se zastávala své podrazácké kamarádky. Dal své srdce Brumbálovi, a ten s ním jedná jak s pětiletým. Dal své srdce svým nejlepším přátelům, ale… ale. Harry nevěděl, co si má o Ronovi a Hermioně myslet. Dělali, co mohli, aby mu pomohli, to jim nezazlíval, ale to jejich věčné nepsaní. Cítil se tak odstrčený. Měl dojem, že na něj prostě zapomínají. No a on se bál, že když si i tyhle pustí k tělu, že o ně zase přijde a jeho už tak poničené srdce dostane poslední ránu, kterou už neunese. Bál se toho a proto se tak choval.

 

Opřel se o rám okna a zahleděl se na fontánu, kde právě Sophie mluvila s Uregen. Za okamžik se k nim připojil Jonathan, který vypadal velice unaveně a zničeně.

 

Harry se podmračil zamyšlením. Dnes se bude muset rozhodnout. Buď přehodnotí to, v co doteď věřil a zkusí ten strach překonat, nebo bude lhát sám sobě… a on lež nesnášel. Jenže když on se pravdě tak bránil... Copak to šlo po tom všem jen tak říci, že černokněžník nemusí být zlý? Že mu neublíží? Ale zase byl to Brumbál, kdo tvrdil, že bychom měli dávat druhou šanci.

 

Povzdechl si. Kdyby jen tak věděl, co má dělat. Jenže on o tom neměl ani ponětí. Potřeboval by poradit, ale nebyl tu nikdo, kdo by mu tu radu dal.

 

„Hele, Harry, jdeš nakupovat,“ vřítila se do pokoje Dina a popadla ho za límec. Harry stihl jen něco zachrčet, než jej žena vhodila do ohně se zelenými plameny a vykřikla nějakou adresu.

 

Letěl krbem a vzpamatovával se ze šoku, který mu byl uštědřen. V hlavě si snažil přehodnotit, co se mu to vlastně stalo, jak se tu ocitl a kam to pro všechno na světě letí.

 

Harry se jako tradičně rozplácl na zemi a s kuckáním a nadáváním se pracně zvedal. Vůbec nevěděl kde je, ale v danou chvíli mu to bylo jedno. Málem se zadusil popelem a ještě ke všemu se při přistání praštil do hlavy tak, že tam bude mít jistojistě bouli. Jenže mu nebylo dopřáno se vůbec zvednout. K zemi ho totiž srazila jeho milovaná tetička Dina, která se na něm usadila jako na trůně a spokojeně si povzdechla.

 

„Měkký a pohodlný,“ poznamenala spokojeně a zavrtěla se na jeho zádech, jakoby hledal ještě pohodlnější polohu. Se smíchem si pak překřížila nohy a podívala se na něj.

 

Harry jen něco zavrčel a podepřel si bradu rukou.

 

Žena se rozesmála a nakonec z něj neochotně vstala. „Musíš být pohotovější,“ poznamenala pobaveně a pomohla mu vstát. „A teď honem. Musíme ti něco koupit. Takhle tu nemůžeš chodit. Vypadáš hrozně. Ještě by si tě mohli splést s bezdomovcem,“ zazubila se na něj zvesela a její zelené oči se naplnily pobavením a nezbednými plamínky.

 

Harry se na ní nasupeně podíval. On nevypadá jako bezdomovec!

 

„Tak pojď, zajdeme do jednoho dobrého obchodu, kde ti vybereme pořádné oblečení,“ poznamenala a sjela jeho erární oblečení kritickým pohledem. „Takhle rozhodně chodit nebudeš. Vypadáš opravdu hrozně. Jsi přeci jen moje maličké liščátko.“

 

Mladík se na ní nechápavě podíval, ale žena na něj jen pobaveně zamrkala a naznačila mu, že o tomhle raději někdy jindy. Harry tedy pokrčil rameny a vydal se za ní.

 

„Ty toho moc nenamluvíš, co?“ Nadhodila žena vesele a se zájmem se rozhlížela na všechny strany. Připomínala Harrymu rozvernou holčičku, která právě objevila svět a seznamuje se s krásami, které nabízí. Anebo pak mu připomínala někoho, kdo se chystá provést nějakou čertovinu a snaží se to zamaskovat nevinným výrazem.

 

„Nevím, o čem bych měl mluvit,“ poznamenal tiše. „Není o čem.“

 

„Takže mluvíš, to jsem ráda, už jsem si myslela, že jsi němý,“ zasmála se a její sněhově bílé zuby zazářily na slunci jako perly. „Heleď. Já tě chápu. John byl zpočátku taky takový. Ale teď je jedním z nás a je na to hrdý.“

 

Harry zavrtěl hlavou a zdál se unavený.

 

„Zapomeň na to, co tě učili. Černokněžník není vždy zlý. Proč myslíš, že můj otec raději chytal živé černokněžníky, než aby je zabil? Protože on to věděl, že jsou mezi námi i ti ‚dobří‘. Vezmi si Chada. Byl to bystrozor, než se ho ministerstvo zbavilo, jen proto, že odmítl pro ministra někoho zabít.“

 

Harry se na ní překvapeně podíval. „Proč chtěli někoho zabít?“ nechápal.

 

„Proč… byly volby a ten oponent byl hodně oblíbený. Chad to odmítl. Tak ho vyrazili. Toho dotyčného pak zabil někdo jiný a byl okamžitě za velké slávy a potlesku povýšen skoro o tři hodnosti.“

 

Harry se zdál zaražený a šokovaný. „Ale proč? Proč to někdo udělal? Vždyť bystrozor má…“

 

„Bystrozor je také jen člověk,“ poznamenala moudře Dina a usmála se. „Jsme tu,“ ukázala na veliký kouzelnický obchod. Zelená barva připomínala Harrymu Avadu. Výlohy měly na rámech jemné zdobení a sklo bylo po stranách posypáno jakýmsi třpytivým práškem. Dveře byly ze světlého dřeva, jejichž horní část byla prosklená v podivném vzoru, který ani nešel popsat.

 

„Tak jdeme,“ otevřela Dina dveře a vešla. Harry jí hned následoval.

 

Venku bylo krásné světlo, tady však bylo příšeří díky tlustým závěsům, které nedovolovaly žhnoucím paprskům dostat se do budovy, a tak Harrymu chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly na šero.

 

Vedle nich se objevila plnoštíhlá žena s delšími plavými vlasy. Její jasné medové oči se na Harryho podívaly a s mírnou nechutí se žena odvrátila a zaměřila pohled na Dinu. Chvíli si ji prohlížela, jakoby přemýšlela, jestli jí za to stojí a spustila na ně francouzsky. Harry naštěstí tenhle jazyk ze snu ovládal a tak jí rozuměl.

 

„Dobrý den, co pro vás můžeme udělat?“

 

„Něco s ním udělejte, vypadá hrozně,“ prohlásila. „Nějak si pohrajte s jeho vlasy a pak kompletně nový šatník.“

 

Žena jí ještě upozornila na to, že tento obchod je velmi drahý, ale když byla ujištěna, že je o tom Dina obeznámena, usmála se a odtáhla Harryho do zadních místností.

 

Dina spokojeně odešla mimo tuto budovu, zařídit pár věcí a také si pro sebe něco nakoupit.

 

Harry zatím seděl na ne moc pohodlném kadeřnickém křesle a tvářil se zmučeně. Bez brýlí toho moc neviděl, takže ani nevěděl, co s ním žena přesně hodlá dělat.

 

Nejprve mu dotyčná umyla vlasy a pak si vzala nůžky. Harry raději zavřel oči, protože pramínky vlasů ho vepředu dráždily, lechtaly a neustále mu lezly do očí a on neměl možnost je dát stranou, protože byl upozorněn, že se nemá vrtět.

 

Za chvíli dotyčná se stříháním přestala a začala mu něco patlat na vlasy a ty pak balit do alobalu. Harrymu to začínalo vadit. Bylo to nepříjemné a nepohodlné. Nejraději by byl kdekoli jinde. I třeba u Voldemorta… ano… Voldemort, to by bylo to pravé. Copak asi dělá?

 

Seděl tam asi hodinu a něco, než ho konečně odtáhla do další místnosti. Místnost byla malinká a jediné co tam bylo, byl stupínek uprostřed místnosti, na který byl Harry  vytažen a upozorněn, že se teď nesmí moc hýbat, protože na něm bude špendlit oblečení. Harry neměl čas si ani prohlédnout nový sestřih, stejně neměl brýle a tady zrcadlo vlastně ani nebylo.

 

Žena si ho kriticky měřila a pak se usmála. Za chvíli přinesla několik vzorníků s látkami a podala mu je, aby si vybral od každé barvy látku, kterou bude chtít.

 

„Vyberte si,“ poznamenala a podala mu je. Byl tam černý vzorník, bílý, hnědý, tmavě zelený, tmavě fialový a temně oranžový.

 

„Tak třeba černou,“ pokrčil rameny.

 

Žena zavrtěla hlavou. „Druh látky od každé barvy. Vyberte si jich víc,“ dodala po chvíli.

 

Harry si povzdechl a začal vybírat. Nakonec si volil hedvábné látky jemné na dotek a ty, které ho zkrátka uchvátily a které byli na pohled zajímavé.

 

„Jakou studujete školu? Musíme ještě udělat stejnokroj.“

 

„Bradavice,“ povzdechl si.

 

„Jakou kolej?“ Poznamenala poklidně žena, jakoby k ní co chvíli chodili studenti z Anglie.

 

„Nebelvír.“

 

Prodavačka se zazubila a mrkla na něj. „Takže mladý rytíř. Dobře, uděláme pro vás přesně to pravé,“ prohlásila a zmizela postraními dveřmi pryč.

 

Žena pak přinesla  role s vybranými látkami a pustila se do něj. Harry stál na podstavci strašnou dobu. Už ho bolely nohy a ztrácel v nich cit. Naštěstí ho pak žena propustila a dovolila mu, aby si sedl.

 

„Teď něco staršího, abyste měl něco na volné chvíle,“ prohlásila. „A klobouky,“ nadhodila.

 

Harry se vyděsil. Už teď věděl, že ode dneška je nakupování jeho noční můra. Všechno co doposud prožil… souboj s profesorem a s pastmi ostatních profesorů, souboj s pavouky, baziliškem, drakem… no zkrátka tohle bylo horší. Jen snad Voldemort s celou armádou mozkomorů by byl horší.

 

Když se žena vrátila, vznášela se před ní veliká truhla. Za chvíli si Harry připadal jak kašpar. Objevovalo se a mizelo na něm oblečení pokaždé, když žena mávla svou hůlkou. V duchu si přál, aby se objevila Dina a odvedla ho.

 

Jenže nebylo mu přáno. Po asi půl hodině se od oblečení a klobouků, dostali k botám. Harry byl zoufalý. Teprve teď pochopil, proč jsou černokněžnice nebezpečné. Ani Voldemort nebyl tak krutý, jako Dina, která ho tu nechala napospas téhle ženské.

 

„Tak, to je všechno,“ usmála se žena jeho zmučenému pohledu.

 

Harry jen kývl a znaveně se usadil do pohodlného křesla v krásném salónku, kam odcházeli zákazníci před placením. Harry ale měl dojem, že si sem chodili odpočinout.

 

Bylo to příjemné místo, žluté barvy. Uprostřed bylo menší jezírko, kde plavaly zlaté rybky. Kolem jezírka byla žlutá pohodlná a měkká křesílka. Harry se právě v jednom rozvaloval a připadal si, jako znovu narozený člověk.

 

„Tak hotovo?“ objevila se po deseti minutách Dina celá spokojená a nadšená. Chvíli si ho zvědavě prohlížela a pak spokojeně pokývala hlavou. Ano, tohle bylo to pravé.

 

Harry po ní hodil naštvaný pohled.

 

„Ale no tak,“ zasmála se. „Nebylo to tak zlé, ne?“

 

„Madame,“ objevila se u ní prodavačka. „Zaplatíte?“ Nadhodila.

 

„Jistě,“ kývla Dina. „Kolik?“

 

„Padesát tisíc, prosím,“ prohlásila.

 

„Nejsi troškař,“ mrkla na něj spokojeně Dina, která očividně tuhle cenu nepovažovala za nějak horentní a bez problémů jí byla schopna uhradit.

 

Harry pokrčil rameny a díval se, jak Dina hlásí číslo trezoru, ze kterého měli být peníze odvedeny.

 

„Teď pojď, musíme ti koupit ještě pouzdro na hůlku, tu tvou chudinku vyleštit. Musíme nakoupit i nějaké mudlovské oblečení. Jo a koupíme ti i něco na zábavu a tak,“ poznamenala. „A ještě dárek,“ mrkla na něj.

 

„Ještě jsem nejedl,“ dostal ze sebe po chvíli a jeho žaludek se mohutně hlásil o slovo. „A jsou tři hodiny.“

 

„Tak fajn, zajdeme do jedné restaurace.“

 

Za chvíli už seděli v jedné z luxusních restaurací.

 

„Vy o peníze nouzi nemáte, co?“ nadhodil Harry a díval se na jídelní lístek, který obsahoval všechno, krom levných tradičních pokrmů. Místo toho tu byla drahá jídla, která Harry jaktěživ neviděl a ani o nich nikdy neslyšel. Vůbec nevěděl, co by si měl dát, protože nevěděl, co mu bude chutnat.

 

„Ne,“ poznamenala s úsměvem. „Vlastníme několik ostrovů a na těch ostrovech jsou naše hotely,“ zazubila se Dina. „Slyšel jsi někdy o Regionále?“

 

„O tom hotelu básní paní Weasleyová. Je to prý nejlepší kouzelnický hotel světa. Je tam všechno o čem si kouzelník může nechat zdát a hlavně tam není jediný mudla. Opakem tohohle hotelu je kouzelnický hotel Magic, kam často jezdí mudlovští představitelé s kouzelnickými hlavami státu za obchodním jednáním. Proč?“

 

Dina se ušklíbla. „Hádej.“

 

Harry se ušklíbl. „Takže ty vlastníte vy,“ poznamenal.

 

„Ne vy, chlapče, ale my,“ prohlásila s úsměvem. „Jsme rodina a podíl dostaneš i ty,“ prohlásila vážně a v očích jí zajiskřilo. „Je nás pět, co se o hotely dělí. Já, mamka, John, teď ty a… jeden z nejlepších cvičitelů bystrozorů světa, bývalý smrtijed, který byl vycvičen těmi nejlepšími černokněžníky světa… Teodor Karmen Potter.“

 

Harry se zarazil. „Smrtijed…“ dostal ze sebe po chvíli.

 

Dina se usmála a dívala se na číšníka, který se k nim vydal. Měl na sobě tradiční uniformu a tvářil se mile a uvolněně.

 

„Co si budete přát?“ usmál se.

 

Oba si objednali. I když Harry měl trochu problém název vůbec vyslovit. Absolutně nevěděl, co to bude a jestli to bude k jídlu.

 

„Ano… drželi ho na své straně nějakými kouzly,“ pokrčila rameny. „Osvobodila ho náhoda. Jeden mladík totiž odstranil toho, co ho věznil. Vlastně se to stalo tak, že ten dotyčný černokněžník byl popraven ministerstvem za to, že se vydával za Moodyho,“ mrkla na něj. „A to by se nestalo, kdyby nebylo tebe.“

 

Harry překvapením zamrkal.

 

„Teodor, když se vzpamatoval, rozhodl se vyhledat Brumbála, který je kupodivu jeho kmotr, ale Sophie ho našla dřív a pomohla mu. Teď má vlastní soukromé cvičiště, kde vytrvale cvičí bystrozory,“ zazubila se. „Cvičí i naše ostrahy v hotelech, takže naši hosté už nemají takové obavy. Vlastně Teodor nedávno dostal titul o nejlepšího cvičitele světa.“

 

„Páni,“ dostal ze sebe Harry a oči mu zářily. „Tak to bych si rád vyzkoušel,“ poznamenal zcela vážně.

 

„Neblbni,“ zděsila se žena. „Nikdo k němu dobrovolně nechce, je přísný, ale musím říci, že ten kdo projde pod jeho rukama, si zaslouží titul elita.“

 

Harry se uculil. „Rád bych ho poznal.“

 

„Jeho ano a nás ne?“ povytáhla obočí.

 

Mladík se zarazil. „Vás taky,“ poznamenal po chvíli. „Jen… já nevím,“ pokrčil rameny. „Jste tak jiní… tak…“

 

„Jasný,“ kývla Dina a usmála se. „Víš Harry, zapomeň na to, že svět je bílý nebo černý. Zapomeň na to, co ti strkali ti tam,“ mávla rukou. „Teď jsi tady… a tady je realita, ne iluze.“

 

Harry kývl, že rozumí. „Jenže já mám obavu, že mě zradíte nebo opustíte.“

 

Dina se na něj dlouze zadívala. „Nikdy!“ Řekla plamenně. „Nikdy, jasný? Nevím, co ti Brumbál a ostatní dělali, ale na nás se můžeš Harry kdykoli s čímkoli obrátit. Hele, horší než my už být nemůžeš a my nemáme důvod, ti cokoli vytýkat nebo ti nějak spílat. Jen si vezmi. Nikoho jsi nezabil, nikoho jsi neokradl… tak co? Brumbál je sentimentální a nechápe, že jednou nějaký průšvih uděláš a nedostane tě z toho normálními zákonnými prostředky.“

 

„Tady to máte,“ přerušil je číšník a postavil před ně dvě obrovské porce jídla a pak přinesl víno a nějaké sladké pití, které Harry za svůj život neměl možnost ochutnat.

 

„Tak na zdraví, můj malý synovče… na nový život,“ uchopila Dina sklenici s vínem. Harry jí neohrabaně napodobil a přiťukli si. Usrkli a dál jedli mlčky, ale v příjemném duchu.

 

Když dojedli, vydali se do dalšího obchodu. Tentokrát k mudlům. Dina oběma změnila kouzlem oblečení a vyšli do víru Paříže.

 

„Páni, nikdy jsem nebyl jinde, než v Anglii a i tak jsem nikdy nemohl obdivovat památky.“

 

„Tak tady můžeš. Tady je Eiffelova věž,“ usmála se a ukázala na obrovskou kovovou konstrukci. Harry se ještě stále vzpamatovával z faktu, že se vynořili z kmene stromu, aby teď mohl kulit oči na obrovskou konstrukci. „Páni,“ vydechl. Viděl jí na obrázcích, ale… takhle ve skutečnosti byla strašně veliká. Harry se podíval na několik velikých front, které se táhli kolem celé kovové věže. Ti lidé tam byli jako maličcí mravenečci.

 

„Postavili ji roku 1889 při světové výstavě techniky,“ poznamenala s úsměvem Dina a i ona s okouzlením hleděla na milovský výtvor, který zde byl už několik desítek let. „Měla hodně kritiků, ale dnes je to největší pýcha Francie.“

 

„Podíváme se nahoru?“ Vydechl Harry celý nadšený a unešený. Hrozně rád by se rozhlédl do krajiny a pyšnil se pocitem, že je někde, kde nebyl nikdo z Dursleyových.

 

„Možná později. Teď pojď nakupovat. Nedaleko odsud je nákupní ulička. Je toho tam hodně a hlavně ty se opravdu potřebuješ pořádně zkulturnit,“ poznamenala a jemně jej objala kolem ramen. Trochu si ho k sobě přitáhla a následně mu i trochu pocuchala rukou vlasy. Teprve pak jej pustila.

 

Vydali se společně na cestu. Harry se stále otáčel, aby na to dílo mohl koukat. Byl unesen. Nikdy nic podobného neviděl. Nikdy neopustil Anglii. Vlastně krom Kvikálkova, části Londýna – nádraží, Bradavic a Prasinek, nic neviděl. Nikdy nepoznal moře, neviděl písek, nepoznal žádný hrad ani zámek. Nedostal se do žádného klubu, baru nebo hospody, o nějaké kavárně nebo restauraci ani nemluvě. Jediné co z tohohle prožil, byl hostinec Děravý kotel nebo pak jakýsi podnik Tři košťata.

 

Dina se na něj usmívala a sem tam se zastavila, aby jí chlapec mohl dohnat. Ten se loudal, jak se snažil toho vidět co nejvíce.

 

Nakonec došli do jednoho krámu a hned nastalo peklo. Aspoň Harrymu to tak připadalo.

 

„Zkus ještě tyhle kalhoty,“ ozvala se Dina a do kabinky mu hodila jedny kalhoty. Harry doslova trpěl a to po dvě hodiny, než konečně byla žena spokojena. Ovšem zase si to vynahradil, když s ním žena prošla jeden kostel a jeden krásný park.

 

Harry byl spokojený.

 

„Tak a teď něco s tvou hůlkou,“ řekla vážně a kriticky se podívala na ušmudlaný kousek dřeva. Harry se mírně začervenal a zablekotal něco v tom smyslu, že toho hodně chudák prožila.

 

„Zase zpátky do ulice?“ zabručel Harry. „Ale proč jsme tam nezůstali?“

 

„Protože obchody s oblečením zavírají velice brzy,“ poznamenala žena a stanuli před velikou kovovou věží, která opět přilákala Harryho pozornost.

 

Harry tedy kývl.

 

Opět prošli stromem, který byl dobře skryt před zraky všem lidem, a objevili se v kouzelnické uličce. Harry musel uznat, že byla hezčí, než jejich Příčná ulice… ale hlavně byla o dost jiná. Navíc se mu líbila i z toho důvodu, že tu nebyla žádná ulice podobná té Obrtlé.

 

Tahle ulice byla velice široká. Obchody byly větší a byli v podivném moderním stylu. Věděl od Hermiony, že zde velice dbají na módu… tímto se mu to jen potvrdilo.

 

„Není tu žádná černokněžnická ulice?“ zajímal se.

 

„Ne tady,“ zazubila se na něj. „Ale i tam půjdeme. Někdy jindy,“ poznamenala. „Něco ti tam chci koupit.“

 

Harry si povzdechl. To zase bude. Už takhle z toho bude mít noční můry a ještě tohle.

 

„Tak a jsme tu,“ ukázala na obchod, který měl ve znaku krásnou hůlku se třpytkami okolo.

 

Vstoupili. „Dobrý den,“ přiběhla k nim usměvavá krásná víla. Harry oněměl.

 

„Dobrý,“ kývla Dina a drcla do Harryho, který se tím vzpamatoval. „Potřebujeme pouzdro na hůlku a ještě úpravu hůlky.“

 

„Jistě,“ kývla krásná bytost. „Mohu?“ Nadhodila.

 

Harry jako omámený vytáhl hůlku a dal jí ženě do ruky. Omylem se dotkl její ruky, která byla krásně jemná. Harry byl tak omámený, že na Dinu dočista zapomněl. Zapomněl i na to, kde je a co tam dělá.

 

Víla se zahihňala a odešla dozadu. Její zvonivý smích mu zněl v uších ještě dlouhou dobu a ani si nevšiml, že se mu Dina směje. Za deset minut byla víla zpět a podávala Harrymu krásnou lesklou černou hůlku. Málem by ji nepoznal. Na rukojeti měla vyřezaného lva s fénixem.

 

S hůlkou mu předávala i pouzdro z dračích šupin. Harry se díval na ty hnědé až černé odlesky a přemýšlel, z jakého druhu draka vlastně je. Po stranách mělo pouzdro křídla z černého dřeva.

 

„Přiložte si ho k pásku,“ poradila víla. Harry tak učinil a křídla se hned přichytila. „Sundáte ho jen vy.“

 

Dina se usmívala. Když Harry zandal i hůlku, pouzdro zmizelo. Byl to zvláštní pocit. Cítit tíhu hůlky a pouzdra, ale nic nevidět.

 

„Objeví se pokaždé, když se pouzdra dotknete.“

 

„Má ještě nějaké výhody?“ zajímala se Dina.

 

„Pokud je hůlka v pouzdře nic a nikdo jí z ní nevyndá, pokud to neudělá sám majitel.“

 

Dina spokojeně pokývala hlavou a zaplatila.

 

Harry se zamračil.

 

„A jistě, vidíš Harry, málem bych zapomněla,“ zazubila se. „Mohla byste tam přidat nějaké další jádro? Je tam jen pero z fénixe, ale náš nepřítel má naprosto stejnou hůlku a znáte to,“ pokrčila rameny.

 

Žena se zamyslela a bedlivě se na Harryho podívala. „Vaše hůlka si zdobení vybrala sama. Tak uvidíme, které jádro se jí bude líbit. Nevybíráte si vy, to je na hůlkách to zvláštní!“ poznamenala zvesela a opět si hůlku vypůjčila.

 

Dina s Harrym teď čekali skoro půl hodinu, než se víla vrátila. Harryho hůlka se tvarem nezměnila, i když se mu zdála malinko delší. Už nevypadala tolik obyčejně. Měla zvláštně zářící černou barvu s podivnými odlesky fialové barvy. Rytiny lva a fénixe byly jasně stříbrné a rukojeť měla nyní světlejší odstín, než zbytek.

 

„Je tam prach z rohu jednorožce, pero z fénixe, pochopitelně a pak je tam ještě něco,“ zasnila se. „Je to velice vzácná a mocná věc. Nikdy jsem jí nepoužila, protože se nenašel nikdo, komu by seděla. Je to drcený ametyst, který se několik dní louhoval v doušku živé smrti.“

 

Harry se zamračil a pohlédl na hůlku. Byla nádherná, ale už to nebyla ta jeho původní přesto… přesto se mu líbila víc a připadalo mu, že se k němu hodí lépe, než původní.

 

„Tady máte své peníze. Děkujeme,“ poznamenala zdvořile Dina. Chvíli koukala na svého synovce, který se opět utápěl pohledem na krásné víle. Takže nakonec udělala jednoduchou věc. Popadla Harryho za límec a odtáhla ho pryč.

 

Mladík byl stále zaražený, ale když byl venku, uklidil hůlku do pouzdra a rozhlédl se. „Kam teď?“

 

„Potřebuješ vybavení do tvého pokoje a pak potřebujeme nějaké knihy,“ podotkla. „Máš svou soukromou knihovnu, svůj obrovský prázdný pokoj v severním křídle vily, kde jsi ještě nebyl. Tak ať se už konečně můžeš přestěhovat.“

 

Harry povytáhl obočí. Copak tam kde doposud spal… to nebyl jeho pokoj?

 

„Tak honem. Nemáme moc času,“ poznamenala Dina.

 

Harry s povzdechem šel za ní, až se dostali do jednoho menšího obchodu.

 

Nebylo tam nic, jen tam byl jeden stůl a pár židlí. Za stolem seděl starý kouzelník a něco zapisoval. Dina pozdravila a usedla do jednoho z křesel. Harry jí napodobil.

 

Za chvíli už byl Harry vyzpovídáván, jakou má rád barvu, co má rád, kterému týmu famfrpálu fandí, jaký obor magie obdivuje, který nemá rád a proč… co jej fascinuje.

 

Když odcházeli, podíval se Harry nejistě na svou tetu. „Myslíš, že se mu to povede?“

 

„Ale jo,“ kývla a usmála se na dvě dívky, které Harryho sjížděly pohledem. Když se na ně podíval, zachichotaly se a jedna mu dokonce drze poslala vzdušnou pusu. „Jak vypadám?“

 

„Báječně,“ poznamenala Dina poklidně a zubila se na holky, které po ní házely žárlivé a nejistě pohledy.

 

Harry se podmračil o to víc. Stihl se prohlédnout v kabinkách v mudlovských obchodem. Vypadal lépe, ale rozhodně si nemyslel, že je krásný. Vepředu kratší vlasy temně fialové barvy. Zbytek měl dlouhý a sepnutý v ohonu. V černých vlasech měl pak po celé hlavě temně fialové proužky.

 

Navíc mu Dina vyčarovala jednoduché džínsy a volné bílé triko, takže nevypadal nijak extra. Jenže stejně se na něj dívali a jemu to začínalo připomínat Bradavice. Povzdechl si. Už teď se tam netěšil. Když takhle šílely holky, které nevěděly kým je, co teprve ty, které ho znají a slintaly nad ním už před tím?

 

„Myslím, že o holky už nouzi mít nebudeš.“

 

‚To jsem neměl nikdy,‘ pomyslel si hořce. ‚Stačilo jen mávnout a měl bych v posteli plno na roky dopředu.‘

 

„Teď knihkupectví. Potřebuješ zaplnit knihovnu,“ usmála se. „Překvapil jsi mě,“ poznamenala po chvíli. „Netušila jsem, že tě baví maskování a černá magie.“

 

„Líbí se mi hrát si na někoho jiného,“ poznamenal pokojně. „Navíc… telepatie,“ špitl „není zase tak neužitečná.“

 

Dina kývla a zazubila se. „O tom nepochybuji. Jinak co se týče lektvarů…“

 

„Ne… lektvary ne… vážně. Nebaví mě. Nejdou mi,“ poznamenal vážně.

 

Dina chápavě kývla. Ani ona v tomhle nikdy nenašla zalíbení. „Jenže umět je trochu musíš.“

 

Harry smutně kývl. „Jenže mě vážně nejdou.“

 

„A co kdybychom ti zařídili v pokojíku menší laboratoř a zkusil bys to?“ nadhodila.

 

Harry tedy nakonec souhlasil.

 

„A tady je to,“ ukázala mu Dina na menší obchod. Když však vešli dovnitř… nestačil se Harry divit. Bylo to tu obrovské. S vykulenýma očima se rozhlížel kolem dokola. Ani nebyl vidět konec.

 

„Dobrý den,“ usmál se na ně křivě prodavač. Jeho oči byly chladné, skoro až nepřátelské, přesto se svou nevoli snažil potlačit.

 

Dina mu jen kývla. I ona si všimla obchodníkova pohledu. Pozvedla hrdě hlavu a povýšenecky se rozhlédla. „Máte tu NĚCO zajímavého?“ nadhodila a znechuceně se rozhlédla.

 

Prodavač zabručel, že ano. „A co přesně chcete?“

 

Harry se na něj otráveně podíval.

 

„Co chceme? To, co nás bude zajímat,“ odsekla. „Kde je vůbec majitel?“

 

Prodavač se zřejmě zalekl, protože se jeho tón i postoj změnily. Rychle začal spolupracovat. Za hodinu už byli zavaleni tunou knih. Harry pochyboval, že to někdy přečte, ale stejně… občas není špatné mít něco po ruce… co kdyby se to hodilo? Navíc. On chce porazit Voldemorta a to moc bez znalostí nejde.

 

„A teď ten dárek,“ zazubila se Dina a táhla ho k mudlům. Harry nevěděl, co si na něj přichystala, ale mírně se toho obával.

 

„Tetovací salón,“ dostal ze sebe pochvíli.

 

„Ano,“ zazubila se Dina a vtáhla ho dovnitř. Jenže Harrymu se nechtělo.

 

„Nebuď zbabělec,“ popíchla ho, když se zachytil rámu dveří a odmítal se pustit, i když se ho Dina pokoušela násilím odtrhnout.

 

„Nejsem zbabělec,“ sykl.

 

„Tak to dokaž!“ sykla. Harry se pustil a překřížil uraženě ruce na hrudi.

 

Usedli a Harry jí probodával pohledem. Za chvilku se objevil potetovaný chlap jak hora a ukázal na Harryho.

 

„To je von?“

 

„Ano,“ kývla Dina.

 

„Tak poď sem mladej,“ uchechtl se.

 

Harry se zvedl a přešel k němu.

 

„První?“

 

„Ano,“ kývla opět Dina a usmála se.

 

„Jasně, tak si dřepni sem,“ ukázal na dřevěnou židli. Harry přemýšlel, jestli to přežije, ale udělal tak.

 

„Co to bude?“

 

„Tohle,“ poznamenal Dina a ukázala mu nějaký obrázek.

 

Muž kývl hlavou a podíval se na mladíka. „Kam?“

 

Harry pokrčil rameny.

 

„Tak na lopatku. Triko dolu, mladej… nebo se stydíš?“ uchechtl se chlap a díval se, jak ze sebe zdráhavě sundává tričko. Dina hned mlaskla nespokojením. Harry byl příšerně pohublý.

 

Za chvíli už Harry jen nehnutě seděl a propichoval Dinu pohledem. Zatímco dotyčná se culila, Harry snášel nepříjemné mrazení na lopatce, které způsobovala barva, kterou muž nanášel. Měla to být černá liška se zelenýma očima, která se snaží zaútočit na hada, který se jí snaží obtočit. Za chvíli už mu k obnaženému rameni dotyčný muž, který tetovací salón vedl, přiložil aparát k tetování a zapnul ho.

 

Harry zatnul zuby, když práce začala. Nebyl na to připraven. Po chvíli si však zvykl a poklidně tetování snášel.

 

Dina se usmívala a trpělivě čekala. Za chvíli byl Harry hotový. Pak ještě dostal instrukce, co má jak dělat a byl propuštěn. Harryho rameno pálilo a tak s ním moc nepohyboval. Dina zatím s plnými kapsy zmenšených věcí přemýšlela, kam by ještě zašli.

 

„No, ještě by bylo fajn jít do Temné ulice, ale…“ Zamyslela se. „Jak jsem už řekla, necháme to na jindy.“

 

Harry se na ní mrzutě podíval a kývl.

 

Venku už se šeřilo. Bylo taky kolem osmé večer.

 

„Chytni se mě, přemístím nás,“ usmála se.

 

Harry se jí pevně chytil a pak pocítil známý tlak, který cítil vždy ve snu.

 

Když se konečně dostal do svého nynějšího pokoje. Se spokojením zalezl do postele a bez večeře okamžitě usnul.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA