Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. kapitola (BP)

30. 8. 2016

 

19. kapitola


Harry s naprostým soustředěním hleděl na své dílo. Nakláněl hlavu, jak se snažil přijít na ideální úhel.

 

„Věšíš Christininy obrázky?“ nadhodil Grindenwald a přinesl mu několik lektvarů.

 

„Co je to?“ nadhodil Harry a nechápavě se díval na fialový a hnědý lektvar.

 

„To jsou lektvary na uklidnění magie. Tvé vzorky, co mám po tvé přeměně, začali zase zlobit, takže bude otázka času, než začne zase zlobit tvoje magie uvnitř tvého těla. Takže začneme preventivně dřív,“ ukázal na lektvary.

 

Harry se znechuceně ušklíbl, ale stejně je vypil, i když se mu do toho nechtělo.

 

„Tenhle je opravdu hezký,“ ukázal Grindenwald na obrázek, kde sedí Harry opřený o Teodorovi nohy a čte si, zatímco jeho strýc jen tak odpočívá.

 

„Věděl jsi, že je Teodor můj nevlastní otec?“

 

„Ach ano… Sophie se o tom zmínila. Teodor se tím prý nijak netajil. Spíše se tím chlubil jako páv,“ zazubil se. „Víš, Harry, jsi to jediné, co tihle lidé mají,“ zašeptal a v očích se mu leskl smutek. „Ztratili rodiče, rodinu a zbyl jsi jen ty a to je spojilo víc, než válka. Teodor se snažil být co nejposlušnější, aby se o něj moc nezajímali. Plnil úkoly do detailu. Zabíjel jen proto, aby si TEBE nikdo nevšímal. John odklízel veškeré stopy od tebe a Dina, ač byla hodně času v povzdálí, platila žoldáky a další aby hlídali okolí před jakýmkoli kouzelníkem. Nebýt jich, tvrdím, že bys tu už dávno nebyl.“

 

„Já vím. Udělali toho pro mě hodně.“

 

Grindenwald jen kývl a mrkl na něj. „Tak. Mám ti vyřídit od Brouska, že půjdete někam ven.“

 

„Bezva,“ zazubil se.

 

Gellert se jen ušklíbl a díval se, jak Harry odchází z pokoje.

 

„No konečně,“ protočil oči Brousek a ušklíbl se. „Kdes byl tak dlouho?“ nadhodil.

 

Harry se jen zazubil, ale neodpověděl. „Kam půjdeme?“

 

„Na ministerstvo, chci najít plány Azakabanu.“

 

„Opravdu můžu jít taky?“ vykulil oči.

 

Brousek kývl a ukázal na brašnu, která se mu houpala u pasu. „Možná se nám budeš hodit a takhle tě nikdo neuvidí,“ mrkl na něj. Harry se malinko zakabonil, ale pak se rychle přeměnil v lištičku a upřel na Brouska prosebný pohled jasných smaragdových očí.

 

Brousek se zasmál a vzal černé mládě do ruky. Opatrně ho vložil do brašny a zajistil jí tak, aby Harry, kdyby se něco stalo, nebyl v ohrožení, ale aby mohl dýchat.

 

Harry se rozhlédl po temné brašně a mírně ňafl spokojeností. Udělal pár koleček, uvelebil se a lehnul si na krásnou měkkou pokrývku brašny. Jedna stěna byla průhledná, takže viděl naprosto dokonale na to, co se děje venku. Také velmi dobře slyšel to, co se odehrávalo mimo brašnu a hlavně pak i cítil pachy zvenku.

 

„Tak jdeme,“ zabručel Brousek a vydal se ke krbu. Harry se mírně naježil. Neměl letax rád. Přesto se po chvilce donutil ke klidu a díval se, jak Brousek natahuje ruku a bere do ní letaxový prášek.

 

Harry byl mírně spokojený. Viděl sice jako člověk, ale smysly měl jako zvíře. Spokojením zívl a přivřel oči.

 

Když bystrozor vstoupil do krbu, mírně se napjal a čekal, co se stane. Když plameny zezelenaly a Brousek řekl andresu, liščátko se přihrbilo a zakňučelo. Nepříjemná cesta, kdy sebou Harry házel ze strany na stranu po měkké vystýlce brašny, skončila prudkým dopadem.

 

Harry s kníknutím dopadl na dno brašny. Lištička spokojením nadskakovala a kňučením se dožadovala dalšího bláznivého letu, který jí nepřinesl nic, než jen pořádnou legraci.

 

Ovšem nebyl čas. Harry se podíval ven a díval se do obrovské haly. Přicapkal až ke stěně, až se jí dotýkal čumákem. Ouška mu rovně odstávala do hlavy a vypadala jako dva veliké příjímače.

 

Brousek přešel halu a vydal se k výtahům. Harry nasával všelijaké pachy a hlavně se rozhlížel po okolí a díval se, jak se ministerstvo změnilo. Všechno vypadalo honosněji a vytříbeněji. Otřásl se hnusem. Všechno na co se koukl mu nechutně připomnělo Malfoye.

 

„Dobrý den,“ objevil se vedle Brouska, který měl samosebou změněnou podobu, pan Weasley.

 

„Dobrý den,“ odtušil Brousek.

 

Harry se na něj dlouze díval a pak nadskočil nadšením. V zorném poli se objevil Moody. Harry se posadil a packou mu zamával. Moody vykulil oči.

 

Harry si dal packu přes čumák, pak na bývalého bystrozora ukázal packou a zase mu zamával.

 

„Máte pěkné zvíře,“ poznamenal Moody.

 

„Ano… je velmi hravý,“ poznamenal Brousek a pak vstoupili do výtahu. Brousek automaticky stiskl tlačítko směrem dolů.

 

„Já jedu nahoru,“ odtušil pan Weasley. „Počkám si na jiný.“

 

„Já jedu s vámi,“ zabručel Moody. Když se výtah rozjel, byli sami.

 

Harry celou dobu dělal blbosti a Moody na něj celou tu dobu zíral, což ho nutilo k větším hovadinám.

 

„To je zvíře, nebo zvěromág?“ nadhodil Moody.

 

Brousek se na něj podíval. Pak jen popadl brašnu. „Pottere, nech toho, nebo jsi se mnou šel naposledy.“

 

Moody viděl, jak lištička vyditelně posmutněla. Posadila se na zadek, sklonila hlavičku. I ouška jí smutně visela dolu.

 

„Potter?“

 

„Jo… tvůj vnuk, hezká podoba, co?“

 

Moody na něj šokovaně pohlédl. „Kdo jsi?“ zavrčel.

 

Brousek se jen ušklíbl, mávl hůlkou a pak si opět přičaroval falešný vzhled.

 

Moody se na něj překvapeně díval. „Brousek,“ řekl pak jen. „Co tu děláš? Proč nejsi u… Malfoye?“ nadhodil.

 

„Ten mě bude zajímat až v Azkabanu,“ zavrčel. „Teď mě zajímá, kde jsou moji lidi.“

 

„Napadl mě Azkaban,“ poznamenal ledabyle.

 

„Nás taky, proto jdeme pro plány.“

 

„A proč Harry?“

 

„Nečekají ho tu,“ poznamenal poklidně. „A hlavně se učí.“

 

Moody se na něj jen ušklíbl. „Díky. Chtěl jsem ho učit sám, ale Brumbál,“ poznamenal tak pisklavým a znechuceným hlasem, že se musel Brousek ušklíbnout a Harry se musel začít smát.

 

„Jsi ze svého bratra nadšený.“

 

„Ano, jak jsi přišel na to, že je to můj vnuk?“

 

„Že by Sophie?“

 

„Sophie ještě žije?“ vydechl.

 

„Žel Merlin zemřela před pár týdny,“ poznamenal smutně Brousek. „Byla to skvělá žena. Otevřela mi oči, stejně jako ostatní.“

 

Moody znatelně posmutněl. „Ano, to byla. Viděl jsi mé dítě? Víš kde je?“ zeptal se dychtivě, ale to už se dveře výtahu otevřely a oni museli ukončit konverzaci. Vyšli ven.

 

„Pomůžu vám.“

 

Harry nadšením povyskočil a opřel se pacičkami o zeď brašny, jakoby se chtěl Moodyho dotknout.

 

Moody se na něj usmál, ale dál už se na brašnu nedíval. Nechtěl na něj upozornit.

 

Vešli do jakéhosi archivu.

 

„Nazdar Alastore,“ usmál se na ně nějaký stařec. Harry vnímal jeho pach a nijak mu nevadil. Necítil z něj nijak velké nebezpečí.

 

„Ahoj Gregory,“ poznamenal Moody poklidně. „Mohli bychom se tady s Rafaelem na něco podívat?“ nadhodil zcela automaticky, jakoby tohle dělal tisíckrát.

 

„Jistě… jsi tu nový co? Ještě jsem tě tu neviděl,“ poznamenal stařec.

 

„Dalo by se říct,“ kývl vesele Brousek a zazubil se.

 

Harry se opět uvelebil a usnul.

 

„Moody je pořádný zmetek. Dej si na něj bacha. Pořádně tě prožene. Většina to po týdnu vzdá. Jen pár jich přežilo,“ zasmál se.

 

„Nepřeháněj Gregory a hlavně ho neděs, nebo to vzdá ještě teď a to tu je jen pár hodin.“

 

Brousek jen něco zabručel, ale Harry mu nerozumněl. Místo toho se díval na Moodyho, který poklidně přešel k jedné polici a vytáhl nějaké spisy. „Rafaeli, pojď sem. Ukážu ti záznamy o Azakabanu. Nemohu uvěřit, že vám je ve škole neukázali.“

 

„Cože?“ vyjekl Gregory. „Oni jim neukázali takovýhle základ?“ zabrtěl hlavou. „To snad není pravda. Slyšel jsem, že výuka na akademii je čím dál horší, ale že budoucímu bystrozorovi neukáží plány veznice?“ zavrtěl hlavou.

 

„Kdyžtak jdi, Gregory,“ poznamenal Moody. „Tohle bude na dlouho a nechceme tě zdržovat od práce. Tenhle zelenáč o věznici totiž neví VŮBEC nic.“

 

Gregory jen zvrtěl hlavou a něco zabručel na účet akademie. „Díky Alastore. Budu ve vedlejší místnosti, kdybys něco potřeboval.“

 

„Jasně,“ zabručel a díval se, jak Gregory odchází.

 

Moody hned zastrčil plán nějakého domu, který měl k Azakabanu hodně daleko a vydal se do zadních řad spolu s Brouskem.

 

Procházeli spletí uliček a Harry se díval na obrovské regály s šuplíky, na kterých byly naplepeny štítky s různým označením. Lištička nakláněla hlavu, jak se snažila všechno přečíst, ale nedařilo se jí to.

 

Harry se cítil šťastný. V těle zvířete neměl žádné povinnosti, nebyli žádné problémy. Měl neustálou touhu si hrát a dělat vylomeniny… a nijak se touze nebránil.

 

„Vypadá spokojeně,“ nadhodil Moody.

 

„Je spokojený,“ poznamenal Brousek s úsměvem a zlehka se dotkl brašny. „Jsme dobří přátelé, Moody,“ ujistil ho. „Nic mu nehrozí… je v bezpečí.“

 

„Co ti přátelé o kterých psal,“ podmračil se. „Co jsou zač?“

 

Harryho zahřálo u srdce. Moody… jeho děda… má o něj starost?

 

„Sezámím tě s nimi,“ prohlásil. „Pokud s námi tedy chceš jít.“

 

Moody bez rozmyšlení kývl.

 

„Většinou býváš víc podezřívavý,“ poznamenal.

 

„I kdybys byl smrtijed, Brousku,“ řekl tiše. „Nemám už co ztratit. Chci poznat svého vnuka, i rodinu… to je moje slabost,“ pokrčil rameny. „A pokud je tahle naděje falešná, tak snad je lepší umřít,“ poznamenal s neskutečnou bolestí.

 

Harry zakňučel.

 

„Tiše,“ napomenul ho Brousek.

 

Konečně se zastavili před velikými masivními dveřmi. „Budeš hlídat?“ nadhodil Brousek.

 

Moody kývl a rozhlédl se. „Jděte, nikde nikdo není.“

 

Brousek vešel a Harry zbystřil. Díval se na obrovskou halu, kde bylo všechno zaprášené, narovnané bez ladu a skladu.

 

„Ach jo,“ povzdechl si Brousek a něco zamumlal. V tu chvíli se Harrymu objevilo v zorném poli kouzlo, které proletělo mezi nepořádkem a ukazovalo cestu neznámo kam.

 

„Tohle, Harry, je Archiv. Možná by ti o něm řekl něco více Jonathan. Zde jsou však záznamy o všem. Je to však přísně tajné a nikdo sem nesmí. Je to dáno zákonem. Informace se zde vytahují vždy po stu letech. Nyní by se měli vytahovat skazky o Grindenwaldovi. Ovšem tohle všechno, ač to vyjde na jevo, je prohlášeno za promlčené a tedy nikdo za zločiny či korupci není stíhaný.“

 

Harry zaprskal nelibostí.

 

„Ano… taky si myslím, ale díky tomu je dosud na výsluní mnoho rodů. Kupříkladu i tvůj rod by ztratil na váženosti.“

 

Lištička jen mrskla lhostejně ocasem.

 

„Tady je to,“ poznamenal znechuceně Brousek a díval se na obrovskou hromadu plnou prachu, pavučin a další špíny. Chvíli se v tom přehraboval, až našel nějaké staré, polorozpadlé dokumenty a díval se na ně se značnou nelibostí. Ruce měl celé černé.

 

„Tohle jsou ty plány. Nejstarší plány Azkabanu. Nijak se od té doby, kdy byl postaven nezměnil. Jen se tam dali mozkomorové, kteří hlídají Azkaban od roku tisíc osmnáct set osmdesát sedm. Takže to není tak dávno. Od té doby tam jsou, ale myslím, a věřím že budeš souhlasit, že to byla velká chyba. Popletal jejich stavy ještě zvýšil. Měl tam sedět i Gellert,“ dodal pak. „Ale Brumbál to nedovolil. Udělal, jak oba dobře víme, dobře.“

 

Harry spokojeně ňafl.

 

„Tak jdeme, máme, co jsme chtěli. Kdyby nás tu někdo nachytal, popravili by nás,“ poznamenal. „Rád bych vzal pár věcí, ale stejně by to jako důkaz nepomohlo. Starostolec by se zajímal, odkud to je a kdyby se dozvěděli, že odtud, odnesli bychom to my a obžalovaný by dostal ještě vysoké odškodnění. Za to mi to nestojí,“ zabručel. Harry viděl, jak se ještě jednou otočil, jakoby bojoval s touhou vzít víc, ale pak se přeci jen otočil a vydal se ven.

 

Za chvíli stanul opět vedle Moodyho a díval se, jak starý bystrozor mírně buší netrpělivostí do podlahy holí.

 

„Konečně,“ zabručel.

 

„Ukazoval jsem štěněti archiv,“ poznamenal s pokrčením ramen.

 

Harry zavrtěl ocáskem a s nadšením se opět přitiskl ke stěně brašny.

 

„Přestaň se tam vrtět. Moody, jsi opravdu v pořádku?“ nadhodil. „Teď bych čekal hůlku u krku,“ poznamenal.

 

Moody se však zazubil. „Harry má na ruce vypálený znak, cítím ho,“ poznamenal zvesela.

 

Harry zaprskal.

 

„Já tě citím, ale nevím kde jsi…“ zasmál se Alastor. „Nehlídám tě, jako Albus,“ zabručel.

 

Brousek se ušklíbl. „Ach… ta bratrská láska.“

 

„S tou mi můžeš…“

 

„Alastore,“ ozval se Gregory. „Kde jsi?“

 

Moody si povzdechl a vydal se mezi regály zpět ke dveřím.

 

„Tady jsi,“ poznamenal Gregory. „Už jsem měl obavy, že jsi v Archivu.“

 

„Co bych tam dělal?“ nadhodil Moody. „Jen jsem tady zelenáči ukazoval místnost.“

 

Harry však neklidně seděl. Na něco si vzpomněl. Něco bylo v archivu špatně. Snažil se najít souvislosti, kde už to viděl a co se mu tam nezdálo a pak vykvikl. Odrazil se, zachytil se drápky o okraj brašny a seskočil na zem. Brousek s Moodym jen vykřikli, ale Harry už běžel zpět k Archivu.

 

„Rafaeli,“ vyjekl Moody. „Hlídej si to zvíře, když ho tu musíš mít,“ vrčel.

 

„Hned ho jdu najít,“ kývl kajícně Brousek a oba se vzdálili od Gregoryho.

 

„Co to do něj vjelo?“ zabručel Moody.

 

„Nevim,“ zavrčel Brousek a vydal se k archivu, ale to už Harry běžel naproti nim. Co chvíli přepadal a dělal co mohl, aby udžel v tlamičce velikou krysu.

 

Moody chtěl něco říct, ale nestihl to.

 

„Mdloby na tebe,“ ozvalo se za nimi a Harry spadl omráčený na bok. V tu chvíli se krysa osvobodila a proběhla mezi nohama Luciuse Malfoye.

 

„Pane ministře,“ zabručel Moody a kouzelným okem sledoval, jak Brousek rychle ukládá Harryho do brašny.

 

„Co se to tady děje?“

 

„Jen ukazuji studentovi bystrozorské akademie předarchiv.“

 

Malfoy se na ně podezřívavě podíval, pak se jen ušklíbl. „Nové bystrozory zatím nepotřebujeme.“

 

Moody jen pokrčil rameny. „Dělám jen to, o co mě akademie požádala. Jestli jsou místa nebo ne… to není můj problém.“

 

Malfoy se podíval na Brouska. „Co máte v té brašně?“

 

„Lišku, pane,“poznamenal pokorně. „Je to velmi milý tvor a velmi chytrý.“

 

„Liška tu nemá co dělat, nebo si snad myslíte, že ano?“ poznamenal Malfoy.

 

„Ne, pane,“ špitl Brousek s předstíranou zahanbeností.

 

„Tak se podle toho zkuste příště tak zařídit, jasné?“

 

„Jistě,“ kývl Brousek.

 

„Musíme jít,“ broukl Moody. „Nashledanou… ministře,“ nadhodil Moody.

 

„Dejte si pozor Moody, mohl byste mít jisté… jak bych to řekl… nepříjemnosti,“ řekl Malfoy.

 

„Ovšem,“ zabručel. „Jdeme, Rafeali, je čas se vrátit.“

 

„Jasně,“ kývl Brousek a vydal se za Moody.

 

„Co to mělo znamenat?“ nadhodil Brousek a zamračil se na brašnu.

 

„Pettigrew,“ zavrčel Moody. „Harry si ho musel všimnout.“

 

„Myslel jsem, že je to báchorka.“

 

„Nesmíš věřit Popletalovi,“ poznamenal vážně Moody.

 

„Jistě,“ kývl hlavou Brousek.

 

„Raději pojďme,“ popoháněl ho Moody.

 

Vydali se ven. Když stanuli na ulici před ministerstvem, nabídl Brousek ruku Moodymu, který jí mírně se zdráháním přijal. Pak se jen ozvalo prásknutí.

 

Moody se překvapeně díval na svůj letní dům, který přenechal své ženě Sophii. Pousmál se.

 

„Tak tady všichni teď bydlí?“

 

„Ano,“ kývl Brousek a díval se, jak si stavení Moody s nadšením prohlíží.

 

„Rufusi, kde jste byli tak…“ zasekla se Dina a dívala se na svého otce. „Tati?“ vydechla překvapeně.

 

„Moje dcera,“ vydechl tiše. „Mám další dceru,“ zamumlal a do jeho jediného nekouzelního oka se vehnaly slzy.

 

„TATI,“ vyjekla Dina jako malá holka a rozeběhla se. Zastavil se teprve kousek před Moodym. Chvíli si ho prohlížela a pak ho pevně objala. „Tati, tak ráda tě vidím,“ švitořila.

 

Moody ani nevědl co má říci. Jen držel svou dceru a hledal nějaká slova… žádná však nepřicházela.

 

„Otče,“ ozvalo se kousek od nich. Moody pustil Dinu a překvapeně se podíval na Johna. Ten se jen usmíval.

 

„Tati, tohle je můj bratr… dvojče,“ zamumlala Dina a stírala si slzy, o kterých ani nevěděla.

 

„Děti moje,“ zamumlal Moody a objal i Johna. Ten byl neskonale šťastný, že má vedle sebe svého otce.

 

„Kde je Harry,“ ozvala se Dina po chvíli.

 

„Schytal uspávací kouzlo,“ zazubil se Brousek a vydáhl spící lištičku.

 

Dina se usmála a malého tvorečka si vzala. „Aspoň si odpočine.“

 

Večer pak všichni seděli v obývacím pokoji a povídali si. Moody vyzvídal kde co kdo prožil, jak se mají, co dělají a co by rádi dělali.

 

Harry se opíral o Teodora a napůl mu spal na rameni. Kouzlo bylo pro tak malého tvora, jakým byl, příliš silné.

 

„Jsem rád, že jsem s vámi,“ poznamenal Moody a usmál se na Christine, kterou si hned zamiloval. Označil ji za tu nejlepší vnučku, jakou si kdy mohl přát.

 

„A jak to zvládáš v práci?“ nadhodil Moody a podíval se na svého syna. „Musí to být vyčerpávající.“

 

„Nestíhá,“odtušil Chad. „Proto nás s papírováním pořád otravuje.“

 

John jen pokrčil rameny. „S tím nemohu nic jiného dělat. Mít dvě práce je zkrátka namáhavé.“

 

„A pitomé,“ dodala Dina.

 

„Pitomé hlavně bylo tvoje narození, Dino,“ zabručel John.

 

„Ta láska mezi dvojčaty je přímo hmatatelná,“ ušklíbl se Grindenwald, který s Moodym prohodil jen pár slov.

 

Moody se na něj jen ušklíbl a podíval se na knihu, která v sobě měla víc škrtanců, než pochvalných podtržení.

 

„Léčitelé jsou pitomci,“ zabručel. „Pokud tomuhle věří,“ poznamenal. „Kdybych byl nějak zraněný, raději mě zabijte, než nemocnice, je to všem JASNÉ?“

 

„Naprosto,“ kývl hlavou Ted a tím mírně probudil Harryho.

 

Harry zazíval a protáhl se. Rozespale se rozhlédl po místnosti.

 

„O co jsem přišel?“ nadhodil.

 

„O nic, spi dál,“ mávl rukou Moren.

 

Harry jen mlaskl, opřel se o Teda a dál spokojeně pochrupával.

 

Gellert si ho zamračeně měřil přes okraj své léčitelské učebnice a pak knihu prudce zaklapl. Položil ji na stůl a přešel k Harrymu. Chvíli nad ním jen stál, ale pak se ho dotkl. Harry jen něco zamumlal a spal dál.

 

„Je něco špatně, Gelle?“ ozval se Brousek.

 

„Nejsem si jist,“ poznamenal černokněžník. „Ještě jsem nezažil, aby kouzlo trefilo přeměněného zvěromága. Většinou se lidé mění do dospělých tvorů… no, ne většinou, pořád, ale jde o to, že Harry je mládě. Mláďata snáší magii hůř. Nemluvě o tom, že Malfoy mohl použít zastření kouzla.“

 

„To se ještě používá?“ nadhodil Brousek.

 

„Ne,“ zabručel Moody.

 

„A v tom je ta krása. Staré a provařené triky se zapomínají a stávají se tak nebezpečnými a geniálními,“ zabručel Grindenwald a dotkl se Harryho čela. „Kdybys chtěl někoho zabít, je jednodušší sáhnout po starých metodách, které byly z důvodu známosti zapomenuty, než abys složitě vymýšlel nové.“

 

Ted se zamračil a jemně přidržel Harryho, aby sebou nevrtěl. Grindenwald jen kývl a vytáhl hůlku.

 

„Učili mě zastírání kouzla, ale tvrdili mi, že to je zcela zbytečné, protože o tom už každý ví. Pak mě učili ještě starší triky, které, jejich slovy: Jsou úžasná a bystrozorové se proti tomu neumí bránit,“ podotkl Ted.

 

„Jak jsem řekl,“ kývl Grindenwald.

 

„Tím chceš říct,“ zamračil se Kormen. „Že používají něco, co nás profesor odmítl naučit jen proto, že už to nikdo nepoužije?“

 

„Přesně tak,“ přitakal Chad. „Zastírání kouzel jsem se naučil až tady od Diny, která to považuje za super srandu,“ zazubil se.

 

„To jo,“ kývla Dina vesele.

 

„Ráda to na všechny kolem sebe používá,“ posteskl si Moren.

 

Sebastian se zasmál a s ním i Anna.

 

Brousek se však neusmíval. „Ty triky si ještě mlhavě pamatuju, ale nejsem si jist, jestli bych to dokázal. Jenže co ostatní?“

 

„Tvoje jednotka je stejně v háji,“ poznamenala Ariven. „Ať jsou kdekoli, stejně ti nepomohou. Pochybuju, že budou riskovat to, že je někdo dostane ven a oni hned budou schopni jít do boje… to by neudělal nikdo.“

 

„Ariven má pravdu,“ poznamenala Ilona a Chris jen tiše přikývla. „Když se chceš někoho zbavit, ale nechceš ho zabít, ztížíš mu podmínky tak, že je to neúnosné. Nezabije ho to, ale nebude mít dostatek sil na odpor.“

 

„Jak říkám, Azakaban,“ poznamenal Moody. „Věc, kterou jsme používali proti smrtijedům,“ zabručel.

 

„Mozkomorové nejsou dobří spojenci,“ zamrmlal rozespale Harry.

 

Grindenwald spokojeně přešel k pohovce a opět se natáhl. „Brý ráno,“ houkl ještě a popadl zase knihu.

 

Harry mu na to jen kývl hlavou a opět se protáhl.

 

„Neměli bychom se podívat na ty mapy?“ nadhodil Kormen.

 

Brousek souhlasil a vytáhl dokumenty, které získal z archivu. Rozložil mapu a podíval se na ni. „Tady je hlavní brána. Tudy jsou přiváděni zajatci. Tady jsou postraní dveře,“ ukázal na dva body. „Tady,“ zastavil se prstem na jedné straně. „Odvádějí ty, kterým trest vypršel a tady,“ přetáhl prst na druhou stranu. „Tudy odnášejí mrtvé.“

 

„Co je tohle za věž?“ zajímala se Dina.

 

„To nikdo neví. Nemá vchod. Nemá okna. Je to jen velikánská věž, která v sobě nic neobsahuje.“

 

„Trochu divné, ne?“ nadhodila Dina.

 

„Trošku,“ pokrčil rameny Moody. „Ale nikdo tam nikdy nic nenašel.“

 

„Kde myslíš, že by mohli být?“ zajímala se Ariven. „Je to veliký hrad a…“ zarazila se. „Je na něm něco… já nevím,“ pokrčila rameny. I Harry se na to díval dost zvláštně.

 

„Údajně je to pevnost,“ zabručel Grindenwald. „A nic na něm není.“

 

Harry se na něj podíval a zívl.

 

„Řekl bych tak někde tady,“ ukázal prstem Brousek na místo, kde kdysi dávno muselo být nádvoří. „Tady bývají nejhorší zločinci. Je tam nejvíce mozkomorů.“

 

„Jsou tam už dlouho. Měsíc, řekl bych,“ zamyslel se Grindenwald.

 

Moody se na něj podíval. „Co tím chceš naznačit?“ zabručel.

 

„Že moc při smyslech nebudou. Bystrozorové jsou hodně poznamenáni neúspěchy, vidí mnoho mrtvých a tak dál. Mozkomorové působí na ty, co mají výčitky, nikoli na ty, co jsou naopak pyšní na zločiny co spáchali. Pravda, žijí ze štěstí, ale současně i ze zoufalství.“

 

„To víme, Gellerte,“ zavrčela Anna. „Ale nechápu…“

 

„Myslím, že to chápu,“ zamyslel se John a nedal Grindenwaldovi šanci to vysvětlit. „Chce tím naznačit, že jiní, by tam mohli vydržet i déle, ale musíme počítat s tím, že oni do téhle skupiny nepatří, protože toho moc viděli a hodně toho litují.“

 

Grindenwald jen kývl.

 

Sebastian a Kormen zesinali, Anně se v očích objevily slzy.

 

„To se nemohlo stát,“ zavrtěl Brousek hlavou. „Nesmělo se stát.“

 

„Věřím, že ne všichni,“ ozval se hned Gellert. „Ale…“

 

„Čím dřív tam vyrazíme, tím lépe,“ zabručel Moody.

 

„Vyrazíme?“ nadhodila Moren.

 

„Rozhodně mě tady nenecháte,“ zavrčel Moody.

 

Černokněžník se mírně přikrčil. Moody se tvářil opravdu rozzuřeně a nebezpečně.

 

„Nechtěla bych, aby se na mě takhle podíval,“ zamumlala Dina Johnovi. Ten však jen kývl.

 

„Myslím, že umí být i děsivější,“ prohlásil tichounce Harry.

 

„Jen to ne,“ zasténala Dina.

 

„Co?“ ozval se Moody.

 

„NIC!“ vyhrkli hned ti tři.

 

Moody se zamračil a podezřívavě si je prohlížel, ale oni hned nahodili pohled hodných neviňátek, které jim starý bystrozor nevěřil ani náhodou.

 

„Kdy se do Azakabanu vydáme?“ nadhodila Anna.

 

Ariven zíval. „Jindy, já chci spát.“

 

Brousek se na ní nevraživě podíval.

 

„Má pravdu,“ zabručel Chad. „nemá cenu tam teď vrhnout unavení. Já jdu spát,“ mávl rukou a vydal se ven z místnosti.

 

„Jdu domů,“ mávl rukou Moren a zmizel.

 

„Já taky, dlouho jsem tam nebyl,“ poznamenal Teodor. John je kývl a než se někdo vzpamatoval, byli oba dva pryč.

 

„Já taky půjdu,“ protáhla se Dina. „Jdeš se mnou, Chris?“

 

„Jo,“ kývla. Jen se chytila nabízené ruky a ještě stihla zamávat Harrymu, než se také vypařily z pokoje.

 

„Tak tedy dobrou,“ zabručel Brousek a vydal se s ostatními pryč. Ariven s Ilonou dali Harrymu ještě pusu na tvář a také se odebrali do ložnice.

 

Harry s Moodym osamněli.

 

„Albus tvrdí, že tě máme hlídat víc, než jindy.“

 

Harry se na něj zděšeně podíval. „Pro Merlina, proč?“

 

Moody se jen uchechtl. „Jsi malé dítě, Harry,“ poznamenal s výsměchem. „Ohrožují tě smrtijedi, Voldemort a spousta dalších. Jsi velice mladý na to, aby ses uměl bránit.“

 

„To si myslí?“ zaprskal jako ta liška, kterou před pár hodinami byl. „Uměl bych se bránit, kdyby… kdyby… grrrr…“

 

Moody se ušklíbl.

 

„Moody? Ehm…“

 

„Říkej mi jménem nebo mi říkej Pošuk… nebo dědo, pokud to budeš považovat za nutné, ale to prosím málo, necítím se zase tak staře a hlavě na to nejsem zvyklej,“ pokrčil rameny.

 

„Jasně, tak na to si zvyknu rychle. Tady si stejně většinou řekneme jménem.“

 

„Všim sem si,“ pokýval hlavou. „Cos teda chtěl?“

 

„Uch… chtěl jsem tě požádat, jestli bys mi trochu nepomoh,“ poznamenal s mírnou nadějí.

 

Moody si ho přeměřil pohledem a pak kývl. „Jsi můj vnuk, ale pochybuju, že s tebou svedu něco za ty tři týdny… vlastně už jen jeden. Albus tě chce v Řádu,“ protočil oči.

 

„Sakra, nestihnu piloťák.“

 

„Co?“ nadhodil nechápavě Moody.

 

„Ale… to je jedno,“ poznamenal s mírným úsměvem. „A nemohl bys pak chodit do Bradavic?“ nadhodil.

 

Moody se ušklíbl. „A kde bychom cvičili?“

 

„Co takhle Chroptící chýše? Kdyby se to tam zvětšilo,“ pokrčil rameny.

 

Moody chvíli mlčel, ale pak kývl. „O víkendu budu tady pomáhat Christine. Tak na tebe vyjde všední den. Tak se budeš moci lépe vymluvit.“

 

Harry se zazubil a kývl.

 

„Tak… kde se můžu vyspat? Nerad bych se teď táhl přes celou zemi domů.“

 

Harry jen kývl. „Pojď.“

 

Za chvíli stál Moody sám v pokoji a rozhlížel se po pokoji, kde dříve bývala dětská herna. Tady první dva roky žila Lili. Jeho nejstarší a doposud nejmilejší dcera. Stál tam a vzpomínal.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA