Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. kapitola (BP)

30. 8. 2016

18. kapitola

Fénix je vždy dobrý… nebo ne?


„Jsem rád, že jste všichni přišli,“ usmál se Brumbál a podíval se po všech přítomných. Byli unavení, ale spokojení. Tenhle týden, jak se zdá, vyšlo všechno. „Máme pár věcí k prodiskutování,“ poznamenal a podíval se s úsměvem na list pergamenu, který ležel před ním na stole.

 

Ještě jednou vzhlédl a pohlédl do tváře každému, kdo seděl u velikého stolu rodu Black. Byla to prostorná místnost a stůl zde nezabíral mnoho místa, ale když se sešel celý Fénixův Řád, ani to nejsilnější kouzlo na zvětšení místnosti nezabránilo tomu, aby zde nebylo k hnutí.

 

„Mám několik bodů. První se týká Harryho. Konečně jsme od něj dostali dopis. Nebo pro lepší přesnost, slečna Grengerová dostala dopis.“

 

„Přečtete ho?“ zvedl ruku netrpělivě Sirius Black, který pro krití dostal jméno Percy White.

 

Brumbál se pousmál. Přesně tohle očekával a nemohl jinak, než ho přečíst.

 

 

 

Milá Hermiono,

 

Neboj se, všechno je v naprostém pořádku.

 

Včera jsem oslavil narozeniny v plné parádě. Setkal jsem s pár lidmi, které jsem moc dobře v minulosti znal z Kvikálkova, takže jsme zavzpomínali.

 

Moc mě mrzí, že jsem Vás vyděsil, ale neměj obavy Ty, ani ostatní. Chodím po památkách, užívám si slunce, chodím po okolí… no prostě si to tady ve Francii užívám.

 

Dursleyovi celý den jen leží a to mě opravdu nebaví, takže se courám po okolí bez nich a než kdokoli něco namítne… NECHODÍM SÁM. Mám sebou přátele, takže je to snad v pořádku…

 

Jinak se obávám, že se do konce prázdnin už neozvu. Přišel jsem o Hedviku a obávám se, že ať posílám jakoukoli sovu, daleko nedoletí, takže doufám, že Papušík je dostatečně nenápadná a mrňavá sova, že přes ty tam venku přeletí bez úhony.

 

No, nemohu napsat víc, musím se chystat. Jdu ven s jednou starší kamarádkou. Chcem ještě doslavit moje narozeniny. Prý jsme to pořádně nerozjeli.

 

Moc se mi po Vás stýská. Chybí mi UKLÍZENÍ, PŘEROVNÁVÁNÍ, UTÍRÁNÍ, LUXOVÁNÍ, MYTÍ, DRHNUTÍ… míto toho jen LEŽIM, TANCUJU, VÁLIM SE VE VODĚ, HRAJU RŮZNÝ HRY a tak… no prostě nuda.

 

S láskou.

 

Harry

 

 

 

„Tak za tohle… bych ho zabila,“ zasmála se Tonksová.

 

„Myslím, že jsem něco takového zaslechl i od pana Weasleyho,“ zamyslel se vesele Brumbál.

 

Remus se tiše smál a nebyl jediný. Jen Moody se mračil.

 

„Kdo jsou ti jeho PŘÁTELÉ?“ zabručel. „Vůbec se mi to nelíbí, Albusi.“

 

„No tak Moody, nech ho ať si trochu užije,“ povzdechla si Tonsková.

 

„Moody má pravdu, Tonks,“ zavrtěl hlavou Kingsley. „Kdo ví, kdo ti jeho přátelé jsou.“

 

Molly si povzdechla. „Je hezké, že si našel kamarády a zdá se šťastný,“ řekla tiše a drali se jí do očí slzy. „Omlouvám se,“ řekla plačtivě. „Ale… žádného ze synů jsem nikdy nehlídala, s kým se přátelí a vidět, jak někdo nutí dítě, aby nevěřilo svým přátelům a všem se vyhýbalo,“ vzlykla.

 

Brumbál se na ní nešťastně podíval.

 

„Potter je chudáček,“ zabručel Snape.

 

„Srabusi… drž hubu!“ zavrčel Sirius.

 

„Siriusi!“ okřikl ho zcela automaticky Remus. „Jednu věc nechápu, Kde Harry vzal na všechno peníze? A hlavně kdo jsou ti přátelé z minulosti?“

 

Brumbál se zamyslel.

 

„Hej, Figgy,“ houkl Mundungus. „Nemáš recht o kom mluvil?“ houkl Mundungus na starou ženu, která bydlela v Kvikálkově nedaleko Harryho a měla za úkol hlídat Harryho.

 

Všichni se otočili na starou, plachou ženu, která když se rozzlobila, stálo to za to.

 

„Nejsem si jistá,“ zajíkla se. „Možná… Harry neměl nikdy moc…přátel,“ zamumlala. „Ale byl tu jeden mladík… v-vlastně dva.“

 

„A?“ vyzvídal Moody.

 

„Jeden si s ním hrál. Harry se vždycky smál a tak. Nevím, kde bydlel. V-vždycky se jen objevil a zase odešel. Jen si spolu hráli. D-d-druhý byl j-jiný,“ zachvěla se. „B-byl s-silný už od pohledu. Když ch-chtěl, byl h-horší, n-než Snape. H-Harry se za něj vždy schovával, k-když se blížilo nějaké nebezpečí. Říkal… říkal mu t-tati.“

 

Škubli sebou.

 

„Co to bylo za mladíka? Kolik mu bylo?“ zajímal se hned Sirius mírně otřesený faktem, že někdo nahradil Jamese.

 

„M-myslím ž-že něco k-kolem patnácti, š-šestnácti. Taky se dlouho nezdržel. Z-zvláštní je, že když zmizeli, H-Harry si na ně nepamatoval.“

 

„Pch… podle mě jen trucoval,“ zabručel Snape. „Asi přišli na to, jaký je to spr…“

 

„Snape… nerozumněl jsi mi? Drž hubu!“ zavrčel Sirius.

 

„Siriusi!“ ozval se už z rutiny Remus a hleděl na Brumbála. „Tohle je nějaké divné. Měli bychom se zeptat Harryho.“

 

„Jo,“ kývl Bill. „Nemá cenu dělat zbytečné závěry, když pravděpodobně o nic nejde. V jednom může mít Snape pravdu. Malé děti se často urazí, když je někdo opustí. Ti dva se mohli odstěhovat a Harry to prostě neunesl a tak začal předstírat, že na ně zapomněl.“

 

„Myslím, že je to nejrozumnější a nejpravděpodobnější,“ poznamenal Brumbál a opět se usmál. „Nemyslím si, že by Harrymu hrozilo nějaké nebezpečí, takže bych ho ještě ve Francii nechal. Kdo ví, co ho teď čeká. Ať má aspoň trochu bezstarostný život.“

 

Všichni co znali Harryho, až na Snapea, mírně posmutněli.

 

„Nikdy to neměl lehké,“ zamumlal Remus tiše.

 

„Co tam máme dál,“ zabručel Snape a tím vytrhl všechny z myšlenek.

 

„Ano, jistě,“ usmál se Brumbál trochu posmutněle. „Lucius Malfoy se snaží prosadit nový zákon. Ví někdo PŘESNĚ jeho znění?“

 

Kingsley zvedl ruku. „Chce statistiku ohledně studentů. Chce přesný počet mudlorozených a přesný počet čistokrevných. Prý kvůli přehlednosti a hlavně kvůli zlepšení kvality výuky a lepšího začlenění do společnosti. Když bude hodně mudlovských studentů, měla by se k výuce přidat i hodina o pravidlech kouzelnického společenství. A pak je tu ještě jeden zákon a ten je zase o obchodnících s kouzelnickými artefakty. Prý bychom měli přesně znát přesný počet a zhodnotit, zda nás některý neokrádá.“

 

„Ten zákon o mudlorozených nedává vůbec smysl,“ zabručela Molly.

 

„Nedává, ale to nevadí, hlavně, když to projde a já myslím, že projde,“ pokrčil rameny Charlie.

 

„Souhlasím. Tenhle zákon o vedení statistik je celkem populární věc,“ podotkla Tonksová. „Spousta lidí si myslí, že to nejen přinese zlepšení v Bradavicích, ale hodně lidí si myslí, že když Vy-víte-kdo uvidí hodnoty, že si uvědomí, že jich je moc a nechá je na pokoji.“

 

„To se spíš čas sám od sebe zastaví,“ zabručel Moody.

 

„Nemůžeš jim to mít za zlé, Alastore. Kdo by se nechtěl válce vyhnout?“ řekl vážně Brumbál.

 

„Já, pokud vidím, že není jiná možnost. I kdyby Voldemort couvl, tak by to bylo jen na čas. Nebo by pozměnil plány. Ale tím bychom dostali maximálně rok. Možná dva a ty máme tak či onak. Smrtijedi se ještě z Azkabanu nevzpamatovali, obři jsou stále v horách, vlkodlaci se nerozhodli a upíři taky ne. Do té doby,“ mávl rukou.

 

„Jenže takhle myslíš jen ty, Pošuku,“ zazubil se Georg.

 

„To je fakt a proto jsi nejlepší,“ kývl Fred.

 

Moody zabručel.

 

„Ovšem,“ ozval se Charles Potter, který byl známý jako Ferdinand Rather. „Jenže Voldemort neustoupí jen kvůli nějakým číslům. Ty čísla chce on, takže si už dělá statistiky, kolik lidí zabije,“ zabručel.

 

„Nemyslím, že je zabije,“ zamyslela se Tonksová. „Na to je nečistých opravdu moc.“

 

„Ať už má v plánu cokoli, rozhodně to není nic hezkého,“ poznamenal Brumbál vážně. „dál dávejte na Malfoye pozor a teď mi řekněte, jak to vypadá v nemocnici.“

 

 

 

„Skoro to až vypadá, jakoby se vás vy-víte-kdo bál,“ usmála se Ginny na Lupina po tom, co odložila noviny.

 

„Proč myslíš?“ podmračil se vlkodlak a sáhl po novinách.

 

„Všude je klid,“ poznamenala Ginny.

 

„Jen na nějaký čas,“ ozval se tiše Moody. „Nebude to trvat dlouho.“

 

„Myslíte, že to bude hodně zlý?“ znajistěla Hermiona.

 

„Válka není nikdy nic hezkého, Grangerová,“ zavrčel Moody podrážděně.

 

„To je mi jasné, ale…“

 

„Prostě to berte tak, jak to je, Grangerová. Válka nemá nic mezi. Prostě je příšerná a konec. Nic jiného v tom nehledejte.“

 

„Moody nemá rád, když se tohle slovo u válek nějak definuje,“ pousmál se Remus.

 

„Pcha. Tys toho moc ještě nezažil Lupine. Války nikdy nepřinesli nic dobrého. Nikdy.“

 

„Díky válkám se zlepšila medicína a objevili se organizace, které pomáhají celosvětově. Třeba Červený kříž,“ poznamenala Hermiona.

 

Moody jen povytáhl obočí, ale neptal se, co to je. „No… to sice ano,“ řekl zdráhavě. „Ovšem je otázka, jestli ty oběti, ta bolest a ta hrůza za to stáli.“

 

Hermiona pokrčila rameny. „Já tu nejsem od toho, abych soudila dějiny.“

 

„Díky Merlin za to,“ zabručel Snape, který seděl v rohu a popíjel kávu. Musel tu teď zůstat, protože druhý den brzo ráno musel na misi a kolem Bradavic se teď neustále někdo motal.

 

„Jaký máte vy názor na válku?“

 

„Souhlasím s Moodym,“ odtušil a dál hleděl do plamenů.

 

„Jaká byla první válka?“ ozval se Ron a rozhlédl se po okolí obývacího pokoje. Snape, Lupin a Moody, jediní dospělí v pokoji, sebou škubli. Pokojná atmosféra se prudce změnila ve stísněnou, nepříjemnou a pochmurnou.

 

Hermiona se na něj káravě podívala.

 

„Bylo to něco, Weasley, co si váš mozeček nedovede představit,“ poznamenal vrčivě Snape. Hermiona si však všimla, jak se mu klepou ruce a je velice pobledlý. Lupin nevypadal o nic lépe. Jen Moody se tvářil tak, jako vždycky. Hermionu s hrůzou napadlo, co všechno musel vidět, že jej takováto otázka nechávala chladným.

 

„Snape má pravdu. Museli byste to prožít a doufejte, že se to nikdy nestane,“ prohlásil Moody ponurým hlasem a odvrátil se od nich. Rozhovor tak ukončil.

 

„Moody?“ ozvala se po čase Ginny. „Jaké je to být bystrozorem?“

 

Moody na ní upřel jak své normální, tak i kouzelné oko. Chvíli si jí prohlížel a pak se zamyslel. „Někdy jsou dny, kdy si říkáte, že není nic lepšího, než tohle. Dny, kdy se cítíte jako hrdina, který dokázal něco, co nikdo před vámi. Všichni vám děkují za životy, které jste zachránila. Pak jsou dny, kdy se jen nudíte a vzpomínáte na ty šťastné chvíle a pak…“ povzdechl si. „Jsou dny, kdy uděláte chybu a někdo za to šeredně zaplatí.“

 

„Měl jste hodně neúspěchů?“ zajímala se opatrně Hermiona.

 

„Čím déle tuhle práci děláte, Grangerová, tím víc neúspěchů máte. Nikdy se vám nepovede všechno vyřešit.“

 

„Jak s tím můžete žít?“ vykulila oči Ginny. „Nedovedu si představit, že bych si něco takového odpustila.“

 

„To je o sebeovládání a smíření se. Bystrozor hodně času stráví s léčiteli, kteří zkoumají i duševní stav.“

 

Hermiona se na něj nejistě podívala. Nechápala, proč mu říkají Pošuk. Kdo ví, co viděl a co se mu honí celý den hlavou. Možná je zvláštní, ale možná má taky pořádný důvod.

 

„Viděl jste hodně mrtvých?“ navázal zvědavě Ron.

 

Snape si pohrdlivě odfrkl a Lupin se tomu jen pousmál.

 

„Víc, než dokážete napočítat a víc, než si já dokážu pamatovat,“ zabručel Moody.

 

„Aha,“ vydechl Ron.

 

Moody jen něco zavrčel a promnul si oko. Zdál se být unavený.

 

„Alastore?“ ozval se Lupin.

 

„Co zase?“ zabručel už silně podrážděně.

 

Lupin se pousmál. „Jen jsem to zkoušel.“

 

„Bezva,“ zavrčel.

 

O pár hodin později byl v domě klid. Všichni spali, až na dva obyvatele.

 

„Mě se to nějak nelíbí Remusi,“ brblal Sirius. „James je Harryho otec. Nikdo jiný nemá právo...“

 

„Pro Merlina Siriusi,“ vydechl Remus. „Harrymu mohlo být tak pět. Považoval za otce každého, kdo se k němu choval hezky.“

 

„Ale stejně. Není to správné.“

 

„Siriusi,“ povzdechl si Remus. „Ve skutečnosti není Harryho otcem nikdo. Otec má dítě vychovávat a být mu na blízku. Byl mu snad někdy James oporou? Nebyl. Tak co po něm vůbec chceš? Nemůže milovat někoho, koho ani nezná.“

 

„Zná ho. Vyprávěl jsem…“

 

„Siriusi,“ zavrtěl hlavou nad přítelovou hloupostí. „Harry toho dotyčného už třeba ani nezná. Nikdy o nikom nemluvil. Kdyby tu někdo takový byl, už bys o něm dávno věděl.“

 

Sirius zavrtěl hlavou. „Vůbec se Jamesovi nepodobá… já nevím…“

 

„Ty jsi takový hlupák,“ povzdechl si Remus. „Molly měla pravdu,“ vydechl zpola s výsměchem. „Ty nevidíš ten rozdíl mezi ním a Jamesem. Ty prostě chceš zpátky Jamese, ale Siriusi, on… je… pryč. Pochop to. Nikdy se už nevrátí. Harry je Harry. Nikdo jiný.“

 

„Já vím, že je to Harry,“ zavrčel Sirius podrážděně.

 

„Nevíš. Harry se nikdy Jamesovi nepodobal. To jen ty a Snape se v něm Jamese snažíte vidět.“

 

„To vůbec není pravda,“ hájil se Tichošlápek. „Choval jsem se snad někdy k němu jako k Jamesovi?“

 

„Když na to narážíš, tak hodněkrát,“ poznamenal zamyšleně Remus.

 

Sirius podrážděně zamručel a znělo to jako vrčení psa. „Remusi. Nejsem blázen,“ zasykl.

 

Remus na to nic neřekl. I on už si kolikrát všiml, že Sirius u Harryho ztrácí soudnost. Mnohokrát měl dojem, že Sirius chce, aby Harry byl James. Měl dojem, že kdyby Harry neexistoval, nechyběl by mu. Jemu šlo jen a jen o Jamese.

 

„Ať si myslíš co chceš,“ začal Remus rozvážně. „Chci, abys nejprve pochopil, že James pro Harryho znamená jen jedno další jméno. Nic víc NIKDY znamenat NEBUDE.“

 

„A to proč?“ vyštěkl. „Je to jeho otec. Ten nejlepší jakého mohl mít.“

 

Remus se zatvářil nejistě. Nikdy si nebyl jistý, jestli je zrovna James člověk, který by měl vychovávat dítě. Přeci jen věděl, jak to dopadlo s Teodorem. Nakonec jim zůstal na krku a kdyby nebylo Andromedy Tonksové, Franka a Alice Longbottomových a jeho se Siriusem, jistě by Teodor zemřel o pár let dřív.

 

James se neuměl postarat o dítě. Lily sice ano, tím si byl jistý, ale James… těžko by o něm řekl, že by byl ten nejlepší otec na světě.

 

Netvrdil, že by Harryho neměl rád. To v žádném případě. Naopak. James se Harrym neustále vytahoval. Ovšem Remus si nemohl nevšimnout, že Harry se vždy dožadoval pozornosti Teodora. Byli si blízcí. Vždy, když byla porada, byl s ním Teodor. Když se pak začali skrývat, byl Teodor nešťastný a to mu zůstalo až do smrti.

 

„Jistě,“ řekl neutrálním tónem. Nemělo cenu se hádat, když měl Sirius tuhle paličatou náladu.

 

„Pch… říkat někomu cizímu tati. Je vidět, že Dursleyovi na něj měli špatný vliv. Budu si muset promluvit s Brumbálem. Už se k nim nikdy nevrátí.“

 

Remus si povzdechl. „Jak myslíš,“ couvl, jako ostatně vždycky a zaměřil se na to, co bude dělat zítra.

 

„Nebo máš snad jiný názor na věc?“ zeptal se Sirius útočně.

 

„Ne,“ povzdechl si vlkodlak a poslouchal svého přítele jen na půl ucha.

 

„A když už jsme u toho, Remusi, napadlo mě toho kluka najít. Třeba je to smrtijed… nebo bychom z něj něco mohli dostat,“ poznamenal s úšklebkem Sirius. Remus se na něj ustaraně podíval. Tenhle pohled znamenal, že se chce Sirius mstít. Nechápal, co mu na tom tak moc vadí. Někdo se zastal Harryho a Harry si dotyčného zamiloval. Co je na TOMHLE špatného?

 

„Harry by ti to neschválil,“ zkusil jej přesvědčit.

 

„Harry možná ani neví, co je ten dotyčný zač,“ mávl Sirius rukou. „Ale jak ho najít.“

 

Remus se opravdu vyděsil. Copak to myslí vážně? Chce napadnout nějakého nebohého mudlu, který se ujal sirotka téměř z ulice?

 

„Siriusi… nepřeháníš to?“

 

„Ne,“ ostře se na něj podíval. „Určitě chtěl Harrymu ublížit. Co jiného by po něm chtěl. Až se vrátí, zkus se ho nenápadně zeptat,“ ušklíbl se.

 

„Siriusi,“ řekl ostře. Dříve by couvl, ale tohle už přesáhlo jistou hranici. „Myslíš si, že ti Harry někdy odpustí jen tenhle převlek a ty si ještě chceš vyřizovat účty s někým, na kom mu záleželo? Nezbláznil ses náhodou? Ať si James zasluhoval cokoli, tohle je moc.“

 

„Jak moc?“ vyštěkl. „Copak tobě na Harrym nezáleží?“

 

„Záleží… proto ti tuhle pitomost nedovolím.“

 

Sirius se na něj rozzuřeně podíval. V obličeji byl rudý a oči mu hněvem jen plály.

 

„A co když Harrymu ublížil a jeho hlava prostě vypnula a odmítá si na to vzpomenout? Pamatuješ, kolikrát se to stalo mě?! Proč by to nemohlo být i u Harryho?“

 

„I kdyby tomu tak bylo, je lepší nechat to spát. Jak pro tebe, tak HLAVNĚ pro Harryho. Ať se stalo cokoli, zapomněl na to a tak to taky nechej.“

 

„Ale já nechci. Nedovolím, aby kdokoli ubližoval mému kmotřenci.“

 

Remus se na něj znechuceně podíval. „Jestli uděláš podobnou pitomost, jako jsi udělal se Severusem, postarám se, aby ses z toho tentokrát nedostal.“

 

„Jsi normální zrádce, Remusi.“

 

„A ty už nejsi normální, Tichošlápku. Mám jistou pochybnost, jestli jsi někdy byl.“

 

Sirius nestihl ani nic odseknout, protože byl najednou v pokoji sám. Zamračil se. Však on tomu přijde na kloub, ať se bude dít cokoli. Začne tím, že bude vyzvídat u Figgové. Škoda, že motáci nemohli dát svoje vzpomínky do myslánky. A ještě větší škoda, že měli přirozenou obranu proti nitrozpytu.

 

Ale co. Musí doufat v to, že si prostě vzpomene a pak toho grázla najde.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA