Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. kapitola (BP)

30. 8. 2016

17. kapitola

Rodinná harmonie


„Za jak dlouho to bude?“ nadhodil Teodor a podrážděně se díval na hlavu, která byla položena na rozžhavených uhlících v ohništi.

 

„Ještě týden, pane. Je toho tam opravdu hodně, co se musí udělat a k tomu se objevilo mnoho neočekávaných komplikací.“

 

„Týden, ale nepřejte si mě, jestli to bude déle,“ zavrčel.

 

„Děláme co můžeme, pane,“ poznamenal mírně dotčeně muž.

 

„To je vidět,“ sykl naštvaně. „Nechtějte, abych se tam šel podívat.“

 

„Jistě, pane,“ poznamenal mírně pobledle dotyčný. „Týden, dohlédnu na to,“ kývl a zmizel dřív, než mu mohl Ted dát nějaké jiné úkoly.

 

„Něco se děje?“ nadhodil Harry, který stál ve dveřích.

 

Teodor se prudce otočil. „Poslouchat cizí rozhovory není slušné, Harry,“ poznamenal s úšklebkem. „Ne, nic se neděje, jen se něco nedaří tak, jak by mělo,“ povzdechl si. „Ale tebe se to netýká.“

 

„Hmmm…“ pokrčil rameny mladík. „Tede?“

 

„Ano?“ nadhodil.

 

„Kdy mi vrátíte vzpomínky? Sice jste mi řekli, co jsem uměl a mě se to trochu vrátilo, ale… rád bych si na vás pamatoval.“

 

Tedův pohled zjihl. Harry ještě nikdy u nikoho takovýhle lesk v očích neviděl. Tedy viděl, ale ne, když se takovéhle oči dívaly na něj. Viděl ten pohled u paní Weasleyové, když se dívala na své děti a vždycky jim to záviděl a teď se na něj tak díval jeho strýc. Nevěděl, jak na to reagovat a vehnalo mu to slzy do očí.

 

„Děje se něco?“ nadhodil starostlivě Ted a poplašeně se na něj podíval.

 

„Já jen… to je jedno,“ řekl nakonec a prostřel si oči, aby odstranil slzy.

 

„Harry,“ podíval se na něj pevným pohled.

 

„Nikdo se na mě takhle nikdy nedíval a…“

 

„Nevím, jak jsem se na tebe podíval,“ zazubil se Ted. „Ale ujišťuji tě, že jsi můj syn a tak to zůstane.“

 

„Tvůj s-syn?“ zajíkl se.

 

„Ach… my jsme ti to opoměli říct. Adoptoval jsem tě, krátce před tím, než jsem ‚odešel‘ do Egypta… stejně jako Dina. Jsi můj a Diny syn… hrůza… to zní, jakoby Dina byla moje žena,“ nadhodil znechuceně.

 

Harry se na něj překvapeně podíval. „Ty jsi můj… táta?“

 

Ted sebou trhl. „Ano,“ řekl pak.

 

„Uch. Vadí ti, že jsem ti řekl táta?“

 

„Ne, ne… samozřejmě že ne,“ řekl rychle. „Jen jsem to od tebe už dlouho neslyšel.“

 

„Říkal jsem ti tak?“

 

„No… jo,“ kývl.

 

„Nemrzí to Johna? Že jsem jen synovec?“

 

„Ne, má Christine. Dřív ho to mrzelo, ale měl jsem na tebe větší právo a hlavně… John chtěl, abychom k sobě měli blíž. Doufal, že to pomůže nejen mě, ale i tobě. Ty se rychle dostaneš přes ztrátu rodičů a týrání Dursleyových. No a u mě doufal, že se zbravím vlivu smrtijedů.“

 

„Copak to nešlo zrušit?“

 

Ted zavrtěl hlavou. „Bylo třeba nějak zabít mého věznitele. Velice silnou kletbou nijak jinak neodstraníš. Jenže nikdo nevěděl, kde Skrk je a tak jsem byl otrokem až do minulého roku.“

 

Harry se oklepal. „To je hrozné.“

 

„Ano je,“ kývl nešťastně hlavou. „Přijdu si občas jako zrůda. Zabil jsem několik lidí. Vlastně,“ odfrkl si znechuceně a odvrátil se. „Víc než pár.“

 

„Není to tvoje vina… tati,“ ochutnával to oslovení na jazyku Harry a pak se pousmál. Ano. Znělo to hezky, přirozeně a vůbec se nad tím nepohoršoval. Necítil ani pocit, který měl občas u Siriuse, že zrazuje rodiče.

 

Ted se prudce otočil a zářivě se usmál. „Když to řekeš takhle…“ zasmál se a rozevřel náruč. Harry se ušklíbl a udělal pár kroků, aby se pak octl v pevném náručí svého nevlastního otce.

 

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ nadhodil Harry a opřel si čelo o jeho rameno.

 

„Nebyl jsi na to připravený a pak… nebyl čas,“ poznamenal, ale Harry mu nevěřil ani slovo. V tom bylo daleko víc.

 

„Bál ses,“ řekl nakonec.

 

„Ne…“ řekl, ale když Harry vzhlédl a podíval se mu vzpříma do očí, jen si povzdechl. „Tak jo, báli jsme se.“

 

„My?“

 

„Ještě Dina.“

 

„Jo… jasně… mamka.“

 

Ted se tiše zasmál. „Jo… máma.“

 

Harry se chvíli nechal objímat, ale pak se odtáhl. „Co když o vás přijdu?“ nadhodil smutně.

 

Ted zavřel oči. „Nemohu říci, že tě NIKDY neopustím. To zkrátka nejde. Jednou zemřeme a opustíme tě. Nevím kdy, ale Harry. Nikdy netruchli nad někým, koho jsi ztratil. Měl jsi možnost dotyčného poznat a měl bys vzpomínat s úsměvem na rtech, ne se slzami v očích, protože pak znehodnocuješ jeho památku. Nemohu po tobě chtít žádný slib. Pocitům neporučíš, ale slib mi, že kdyby se mi něco stalo, slib, že se POKUSÍŠ netruchlit. Nechci, abys brečel nebo si zoufal. Ani nechci abys propadl zuřivosti a pomstě. Chci, aby ses usmál a vzpomínal na všechny šťastné chvíle.“

 

Harry se na něj dlouze díval a pak pomalu kývl.

 

„Nemám rád slzy,“ řekl nakonec a setřel si kapičku, která mu vytékala z oka. „Pamatuj na to,“ řekl tiše. „Chci, abys žil dál.“

 

Harry měl příliž ztažené hrdlo. Nemohl mluvit a tak jen opět kývl. V očích měl slzy a ani nevěděl proč. Jen představa, že zase bude sám, byla strašná. Rvalo mu to srdce. Co bude dělat, až o ně přijde? Co bude dělat, až smaragdově zelená kletba pošle do říše mrtvých duše toho posledního štěstí, co má? Nevěděl, jak bude dál normálně žít, ale věděl, že udělá co může pro to, aby se o to pokusil. Ne pro sebe… to ne, protože v den jejich smrti jeho smysl života zkončí, nebo tak si to aspoň myslel, ale udělá to pro ně, protože věděl, že ne jen Ted, ale i ostatní, by to tak chtěli.

 

„A teď už pojď,“ vzal ho kolem ramen a vedl ho do kuchyně.

 

„Ví… ví o tom Brousek, Brumbál a další?“

 

„Co by měli vědět?“ zeptal se popleteně.

 

„Že jsi můj otec?“

 

Ted se ušklíbl. „Krom lidí z tohohle domu, to nikdo další neví,“ zazubil se.

 

Harry se nejistě usmál. „Chápu.“

 

Ted na něj mrkl a zazubil se. „Tak a co máš v plánu dneska?“

 

„Proč?“

 

„Jen jsem tě chtěl vzít do zoo. Měl jsi to tam jako malý rád.“

 

„Fakt?“ nadhodil.

 

„Můžeme jít všichni,“ zamyslel se. „Bude to aspoň legrace,“ zasmál se.

 

„No… nevim.“

 

„Ale nedělej, bude to super.“

 

Harry se na něj skepticky podíval, ale raději nic neříkal.

 

„A už se našel ten gryf?“ otočil se na něj Teodor.

 

„Od té doby, co ho, chudáka, Ariven vyděsila, je stále někde schovaný a odmítá vylézt.“

 

 

 

„Jůůů,“ vyjekla Dina nadšeně. „To je tak roztomilé.“

 

Znechucených pohledů si nevšímala. Jediný, kdo sdílel její názor, byl Harry.

 

„Je nádherný,“ kývl nadšeně Harry.

 

Ted se nejistě podíval na Johna, ten měl nakloněnou hlavu a snažil se najít něco roztomilého na čtyřmetrové anakondě, která právě polykala cosi, co raději nechtěl identifikovat.

 

„Nechtěl bys hada?“ nadhodila Dina. „Přesně takového?“

 

John se zděsil a nebyl sám.

 

„To raději ne,“ řekl mírně Ted. „Má gryffina. Ještě by si ho anakonda spletla s večeří.“

 

Dina se zamyslela.

 

„To je pravda,“ kývl rychle John. Neměl moc rád hady. Ne, že by je nesnášel, ale jeho oblíbené zvíře to rozhodně nebylo.

 

„Já bych bral nějakého pavouka,“ zamyslel se Ted a zasmál se znechucení Diny.

 

„Já mám rád koně. Co třeba nějakého pegase?“ zamyslel se John.

 

Harry je nejistě pozoroval. „A co třeba sovu?“ nadhodil nevinně.

 

„Pch… sovu má každý,“ mávla rukou Dina. „Co třeba orel mořský?“

 

„Nebo co třeba irbis?“ ozval se John.

 

„To spíš vlka.“

 

„Teodore, ty nemáš žádnou představivost,“ povzdechla si Dina.

 

„Já že nemám představivost? Jako myslíš, že anakonda je nějaký trhák?“

 

Harry se díval na rozepři tří dospělých a najednou pochopil ostatní. Bylo mu divné, že nikdo jiný jít nechtěl, tak teď už věděl proč.

 

„No tak pavouk,“ ohrnula nos Dina. John kmital pohledem z jednoho na druhého a pak se ušklíbl. „A co drak?“

 

„Drak? Zbláznil ses? Bystrozory to přitáhne jako magnet,“ poznamenala Dina. „BERU!“

 

Ted na ní chvli koukal jako na blázna, ale pak si jen trpce povzdechl. „Drak je dobrý,“ kývl.

 

„EHM…“ upozornil na sebe dost hlasitě Harry. „Není náhodou drak velmi nebezpečný?“

 

„No… něco takového se říká,“ mávla pohrdavě rukou Dina. „Ale nesmíš věřit hned všemu, co slyšíš.“

 

„Mě jeden drak málem zabil,“ zabručel Harry. „Před rokem.“

 

Trojice se na sebe nejistě podívala.

 

„Co se tam vlastně stalo, Harry?“ nadhodila nejistě Dina. „Četli jsme samozřejmě Jinotaj, ale…“ nejistě kmitla pohledem na Johna s Tedem.

 

„Ale rádi bychom to slyšeli od tebe a také ten turnaj,“ navázal Ted a zvědavě se na něj podíval.

 

„Pokud nic nechceš říct, samozřejmě nemusíš. Od toho jsme rodina,“ usmál se povzbudivě John.

 

Harry viděl napětí a zvědavost v jejich tvářích, ale také i jistou trpělivost, kdyby je Harry odmítl, přijali by to a neptali by se, ať by je to zajímalo sebevíc.

 

Povzdechl si. „Nejprve jsme museli bojovat s draky o zlaté vejce,“ poznamenal trpce. „Skrk mi poradil koště a tak jsem ho obletěl. Měl jsem sice škrábnutí na paži, ale nic vážného. Obletěl jsme trnoocasou dračici a vzal jsem vejce.“

 

Trojice se zamračila.

 

„Jak mohli dovolit čtrnáctilému klukovi bojovat s drakem. Myslela jsem, že jsou to nesmysly nafouknuté novináři. Čekala bych tak říčního malého draka, který je ze všech draků nejméně nebezpečný. Nechápu, jak na tebe mohl vyjít ten nejhorší drak na světě,“ zavrčela Dina.

 

John zavrtěl podrážděně hlavou. „Ani se mi to nechce věřit. Copak se zbláznili?“

 

„Asi ne,“ pokrčil Harry rameny. „To bylo asi nejhorší, až na ty třaskavé skvorejše.“

 

Ted sebou trhl. „Pamatuji si,“ zasnil se a jeho oči se potáhly stříbrnou mlhou vzpomínky. „Jak James se Siriusem ulovili mládě tohohle tvora. Dost ošklivě mě to popálilo. Ležel jsem půl roku v nemocnici.“

 

„Krásná vzpomínka,“ ušklíbla se Dina. John se zamračil.

 

„Nechápu, na co mysleli.“

 

„Ani já ne… a ani to nechci vědět,“ povzdechl si Ted.

 

„No… slyšel jsme, že James byl grázl,“ poznamenal Harry.

 

Všichni se na něj prudce podívali.

 

„James nebyl grázl,“ zavrtěl hlavou Ted. „Dovoloval si na slabší, co jsem tak slyšel, ale myslím, že to bylo i kvůli mně. Většina se jich smála mě a James to nesnášel.“

 

„I Snape?“

 

Ted se zamyslel. „Snape snad ze všech nejvíce. I když Malfoy…“ pokrčil rameny. „Nevím, co se honilo bratrovi v hlavě, to opravdu nevím, ale rozhodně se mě vždy zastal a stál vždy při mně. A to i tehdy, když šel proti matce.“

 

Harry se na něj nejistě podíval. „Já nevím, co si mám myslet.“

 

„To ani my ne, maličký,“ poznamenala Dina vážně. „Nemyslím si, že Black je někdo, koho bych chtěla omlouvat a za koho bych se postavila, ale hodně ti pomohl a každý, kdo ti pomohl si zaslouží naši pomoc. Jsme zavázáni Snapeovi, že tě ochránil,“ pohladila ho po vlasech. „Když mu bude hrozit veliké nebezpečí, půjdeme a nastavíme své životy, protože on totéž udělal pro tebe a naše rodina si těhle věcí váží, ano, Harry?“ řekla podivně vážným a nebezpčným výrazem.

 

„Tím chce Dina říci,“ navázal pevným hlasem John. „Že bychom měli oplácet to, co nám jiní dali.“

 

„Ale je to SNAPE.“

 

„Nikdo netvrdí, že musíš být hned milý, klanět se a bezmezně obdivovat,“ ozval se Teodor. „Ale John s Dinou mají pravdu. Pamatuj. Kdyby kdokoli komukoli z nás zachránil život, je poviností každého z nás mu pomoci, za jakoukoli cenu. Samozřejmě má všechno jistou hranici, ale pokud to není nic příšerného, měl by se splácet dluh.“

 

Harry se na něj podíval. Nedovedl si představit, jak pomáhá Snapeovi, ale na druhou stranu byl to on, kdo mu zachránil život v prvním ročníku. Také to byl on, kdo přiběhl pod vrbu. Kdyby Sirius nebyl nevinný, mohlo to špatně dopadnout, protože Lupin reagoval značně pitomě. Navíc o rok později doprovázel Brumbála.

 

„Takže to dlužíte Ronovi, Hermioně, Snapeovi, Brumbálovi, trochu McGonagalové, Moodymu, Tonksové…“

 

„Zkrať to,“ broukla Dina a pokoušela se nerozesmát.

 

„Prostě řekni Fénixův Řád a je to.“

 

„No… ale tam ne všichni,“ poznamenal vážně a podíval se na Johna. „Většinu ani neznám.“

 

„A koho vlastně znáš?“ zajímal se Ted.

 

„Hele, nemohli bychom jinam? Vážně je nechutný dívat se na anakondu, která má tvar něčeho, co až nechutně připomíná přerostlé morče,“ oklepal se John.

 

„No dobře, jdeme,“ povzdechla si Dina a hodila jeden lítostivý pohled na hada.

 

„A ty mluv,“ vyzval Ted Harryho.

 

„Tak znám Pastorka, trochu, Lupina, učil mě. Pak Moodyho, ale tak nějak z pola,“ ušklíbl se stejně, jako zbytek. „Tonksová, to je neteř Bellatrix.“

 

„Něco jsem o ní už zaslechl, ale moc toho nebylo,“ pokrčil rameny John. „Jen to, že je metamorfomág, a že nad ní drží ochranou ruku Moody. Nic moc ale nedokázala.“

 

„Jo… to jo. Je pořádně nemotorná. Neustále o něco zakopává a neustále něco rozbíjí. Je slyšet dlouho dopředu.“

 

„Jak se mohla dostat přes zkoušky?“ zavrtěl hlavou Ted.

 

„Málem je neudělala, ale maskování měla perfektní.“

 

„No to máš jedno. Co ten zbytek?“ nadhodil Tedor.

 

„No tak… Weasleyovi znám všechny. Celkem mě mezi sebe přijali. Pak znám profesory. Taky znám Mundunguse, je to takový pouliční zlodějíček.“

 

„Fuj, smetí,“ oklepala se Dina. „Tyhle hajzly nesnáším. Myslí si, jak nejsou super, ale ve skutečnosti je podplatí každý druhý.“

 

„No, prý mu Brumbál nějak pomohl a teď je mu plně oddán.“

 

„Hmm… ale peníze mají větší moc než vděk. Já bych mu nevěřil, ale on strýc má stejně divný zvyky, takže,“ pokrčil rameny John.

 

„Pak znám pár od vidění. Dožé, Bonesová, Strungis, ale nic moc s nimi nemám společného. Jen je znám.“

 

„Chápu,“ kývl zamyšleně Ted. „Některé znám já. Tedy až na Tonksovou a Weasleyovi všechny… no… možná Bonesovou, ta je je o pár let mladší než byl James. Ale jinak je všechny znám. Když Brumbál založil Řád, James byl mezi prvními členy. Chodil jsem s ním. Nikdy jsem nebyl na poradě, což mi lezlo krkem, ale aspoň jsem byl v tom domě.“

 

„A kde se schůze prvního řádu konali?“

 

Ted se zamračil. „Bylo to v podzemí. Nevím kde, vždycky jsme použili přenášedlo. Myslím, že krom Brumbála to nevěděl nikdo. Ale nešťastnou náhodou se o něm dozvěděli smrtijedi a napadli jej. Zničili, vyplenili a pak se scházeli v domě, který patřil Lupinovým.“

 

„Jak na to mohli přijít?“

 

„Plenili nedalekou vesnici,“ vzpomínal Ted. „A zabloudili do lesa. Vchod byl zamaskovaný pár kouzli, nešlo to jinak, protože fideliovo ochranné kouzlo slouží k ochraně domova. Je to založeno na touze ochránit DŮM a ty co v něm BYDLÍ.“

 

„Takže na všechno, co není podobné domu… jako třeba byt, garsoka a tak… tak nemůžeš takhle ochránit,“ přetlumočil mu John.

 

„Přesně tak,“ kývl Ted. „No a jeden smrtijed zakopl o vchodové dveře. Svolal své druhy a to místo šli prozkoumat. Bohužel jeden unikl a tak musel Brumbál vyhlásit nouzový stav. Každý popadl co mohl a všichni se přenesli pryč. Druhý den zbyly z úkrytu jen trosky.“

 

„Krásný, dojemný příběh,“ zakončila Dina.

 

„No to jo,“ odtušil sarkasticky John.

 

Mlčky došli k výběhu, kde se rozvaloval lev. Kolem něj se váleli tři lvice. Všichni velice spokojeně spali.

 

Ted se opřel o zábradlí a pevně sevřel levou ruku. Harry si všiml, že to dělal nevědomky. Vždy, když byl nějak rozrušený.

 

Na téhle ruce měl vyražený znak Voldemorta. Znamení zla nebylo vidět. Ukázalo se právě tehdy, když Teodor pevně sevřel levou ruku v pěst. Přesně jako teď. Brousek a ostatní si zpočátku mysleli, že ho nemá, ale když jim ho Ted ukázal, zděsili se. Znamení nefungovalo tak, jako u ostatních smrtijdů, ale dokázal tím, že znamení mají VŠICHNI, jen u některých je vidět.

 

„Nebylo to nic hezkého,“ řekl Ted nakonec. „A teď se to vrátí.“

 

John s Dinou se zachmuřili.

 

Harry přešel k výběhu a hleděl na lva. „Symbol našeho rodu,“ řekl po chvíli. Chtěl změnit téma. Nechtěl se už vracet k válce… k minulosti, která jak se zdálo, bolela nejen Teodora, ale i Dinu s Johnem.

 

John jeho záměr vycítil a usmál se. „Co vlastně chceš teď dělat dál? Co chceš studovat?“

 

Harry se zamyslel. „Nevím,“ řekl popravdě. „Cítím se unavený. Nejraději bych na školu zapomněl navěky.“

 

Dina se na něj jemně usmála. „Zbývají ti dva roky.“

 

Harry se smutně usmál. ‚Kéž by,‘ řekl si v duchu. ‚Pokud mě Voldemort nezabije.‘

 

Ted mu sevřel rameno. „Co se má stát, to se stane. Nic tím nezměníš.“

 

Mladík se na něj usmál. „Já vím, tati.“

 

Jestli mohlo Tedovi něco zvednout náladu, bylo to tohle. Objal ho kolem ramen a zabořil mu tvář do vlasů. „Kéž bych mohl vrátit čas a všechno změnit,“ zašeptal. „Byli bychom spolu. U Dursleyových bys nebyl. Mohl jsi žít šťastně.“

 

„Jo,“ zamumlala Dina. „Kdyby nebylo bystrozorů, mohl jsi žít s námi ve Francii šťastně a spokojeně. Bez bolesti a strádání.“

 

„Mami, udělali jste to nejlepší, co jste mohli. Ty, strejda i taťka jste udělali maximum a já jsem za to vděčný. Brumbál neudělal nic. Vy jste se o mě celou tu dobu starali.“

 

Dina se zazubila. John se jen zasmál.

 

„No… moc jsme toho tedy neudělali,“ poznamenal Teodor vážně.

 

„Na tom nezálěží kolik, ale co… jste moje rodina a to je můj spleněný sen.“

 

A v tu chvíli Harry cítil, že jestli mezi nimi byla nějaká bariéra, tak teď už nikdy žádná nebude. Milovali ho a on miloval je. John dělil svou lásku mezi ním a Christine, ale to nic neměnilo na faktu, že Harryho nerozmazloval jako Dina s Tedem.

 

„Tak kam teď? Ty lvi jsou nuda,“ odtušila Dina

 

„Nevím,“ pokrčil rameny Harry. „Co třeba vlci?“

 

„No… proč ne?“ pokrčil rameny John.

 

„Ale divím se, že sis nepokecal s hady,“ poznamena po chvíli Ted.

 

„Poslední utekl z terária,“ řekl Harry.

 

„Nekecej,“ houkla Dina. „Povídej.“

 

A tak Harry spustil a smáli se celou dobu, co byli v zoo.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA