Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. kapitola (BP)

30. 8. 2016

16. kapitola

NAROZENINY


Harry se protáhl. Uběhl krásný příjemný týden, kdy se učil jezdit na koni, k čemuž ho dokopala Anna. Chodil do autoškoly spolu s Ariven, Ilonou a Christine. Také společně chodili do místního leteckého klubu a učili se létat na ocelových ptácích.

 

A dnes mu bylo tak krásně…

 

„ÁÁÁÁ… KTEREJ PITOMEC, HAJZL…“ přidával na intenzitě Harry a pokoušel se ze sebe dostat dotěrné kapičky ledové vody. Než se stihl vzpamatovat, někdo ho popadl a dovekl ho k jezeru.

 

„Teodore Nééééééééééééé…“ Jeho strýc ho nemilosrdně hodil do jezera.

 

Harry celý popletený vyplaval, prskal a nadával. Teodor se smál na břehu a díval se, jak se jeho synovec s obtížemi pere s vlnami, aby se dostal na břeh. Nikdo nikde nebyl, což Harrymu přišlo divné, ale v tuhle chvíli nemyslel na nic jiného, než jak Teodora zabít.

 

Strýc na něj jen vyplázl jazyk a dal se do běhu. Když se Harry dostal na břeh, Teodor už byl v obývacím pokoji.

 

Mladík se tedy vydal s klením do domu. Když konečně došel celý mokrý do obývacího pokoje, málem sebou třískl na zem, jak se lekl.

 

„VŠECHNO NEJLEPŠÍ!“ křikli na něj.

 

Když se mu srdce uklidnilo po pořádném šoku, překvapeně se rozhlédl po všech kolem. Nikdo nechyběl. Vůbec nevěděl co by měl říct a tak tam jen stál a otvíral pusu v mírném šoku a obrovském překvapení.

 

„Tak pojď, na co čekáš,“ vtáhla ho dovnitř rozjařeně Dina. „Dárky… šup,“ posadila ho na pohovku a ukázala mu na obrovskou hromadu balíčků.

 

„Co to je…“ vyblekotal Harry a díval se na něco, co nikdy v tento den neviděl. Dárky měly různé barvy mašlí i papírů. Viděl zlatou, stříbrou, purpurovou, zelenou… no zkrátka všechny možné barvy, až z toho bolely oči.

 

„No otevírej,“ popoháněla ho Dina. Ostatní se s úsměvy rozesadili kolem a čekali, až se pustí do vybalování.

 

„Ehmm… tak jo… já jen, já… díky,“ dostal ze sebe.

 

„To je snad samozřejmé.“ „Není zač.“ „Tak už otevři ty dárky!“ houkla netrpělivě Dina a překřičela tak mumlavé odpovědi všech kolem a tím všechny rozesmála.

 

„Dobře,“ kývl Harry hlavou a usmál se. Sáhl po první krabici, ale než jí otevřel, setřel si z čela kapky vody. Úplně v tom šoku, polospánku a nakonec překvapení, zapomněl na svou schopnost ovládat oheň.

 

John tedy musel mávnout hůlkou, aby se jeho synovec nenachladil. Odměnou mu byl děkovný pohled smaragdových očí.

 

„Tak už…“ poskakovala na gauči Dina.

 

Harry se ušklíbl a zatáhl za mašli. Oněmněl. Rozechvěle přejel rukou po násadě Bleskové střely, která měla na trh přijít až v příštím roce. „Jak…?“

 

„Jako velitel mám pár konaktů a někteří mi maličko dluží,“ pokrčil rameny Brousek. Harry na něj koukal s pusou dokořán. „No nekoukej tak…“ zasmál se Brousek.

 

„Muselo to stát…“

 

„Kuš…“ okřikl ho se smíchem Brousek. „Bystrozorové nejsou tak dobře placeni jako černokněžníci,“ ušklíbl se. „Ale máme platy hodně dobré na to, abych tohle nijak znatelně nepocítil.“

 

„Kdyby mluvil za sebe,“ zabručela Anna.

 

Brousek po ní hodil pobavený pohled. „Tak si zajdi za ministrem,“ uchechtl se. Uraženě pohodila hlavou.

 

„Tak další!“ vybídla ho Dina.

 

Harry s ohromením odložil, s posvátnou úctou, koště a sáhl po dalším objemném balíku. Měl až strach, co tam bude. Opatrně rozbalil a rozesmál se.

 

Ariven se zazubila. „Líbí?“ nadhodila vesele.

 

„Jistě, jen by mě zajímalo, co s tím chceš dělat,“ ušklíbl se a díval se na kožený bičík a další hračičky.

 

„Mám pro to zajímavé využití… myslím, že se ti to bude i líbit.“

 

„Nechtěl bych být ve tvé kůži,“ řechtal se Moren.

 

Ostatní nemohli smíchy říci vůbec nic.

 

Harry sáhl po dalším dárku. John vedle něj zvědavě naklonil hlavu, takže Harry hned věděl, že tenhle dárek je od něj.

 

„Skvělí,“ uchechtl se. „Vždycky jsem si přál brašnu, ale jedna by stačila.“

 

„Jen neříkej… ber to jako možnost jít do akcí,“ poznamenal John a Brousek vedle něj kývl. „Jsou tam celkem čtyři. Jednu si vezmu já, jednu Brousek, jednu Dina a poslední Ted. Když se změníš v lišku, budeš s námi moci být v té brašně.“

 

Harrymu okamžitě zasvítily oči a celý se rozzářil jak Vánoční stromeček. „Opravdu?“ vydechl. „Fakt?“ vykřikl nadšeně.

 

„Už to tak bude,“ kývl Ted hlavou.

 

„DÍKY!“

 

„Jak málo stačí ke štěstí,“ poznamenala Dina.

 

Nyní si vzal malou krabičku, rozbalil jí a koukal na zlatý prsten s falešným smaragdem. Původně chtěl zdvořile za tu tretku poděkovat, ale všiml si prapodivné reakce Brouska a ostatních. „Co to je?“ zajímal se.

 

„To je můj drahý synovče něco, co se Brouskovi nelíbí,“ zazubila se Dina. „Ten smaragd je dutý, můžeš tam dát cokoli, jed, veritasérum a tak dále.“

 

„A není moc nápadný?“ nadhodil Harry.

 

Dina se ušklíbla. „Nandej si ho na prst.“

 

Harry tak učinil a vydechl překvapením. Prsten zmizel.

 

„Je také detektorem. Kdyby ti někdo nasypal nebo nalil něco nebezpečného do jídla či pití, poznáš to,“ mrkla na něj. „Nesundavej ho a vymysli něco, co si do něj uložíš.“

 

„Ještě ho uč takovéhle věci,“ prohlásila Anna. „Ale na druhou stranu to může být užitečné.“

 

Brousek si jen povdzechl.

 

Harry se usmál a popadl další krabici. Tentokrát byla krabice poměrně těžká.

 

„Omlouváme se, ale na tohle jsme se museli složit. To víš, my jsme jen ti poskoci, co všechno odnesou,“ zabručela Anna a šlehla pohledem po Brouskovi, který se zvědavě díval na krabici. Sebastian se tiše smál a Kormen na Harryho pobaveně mrkl.

 

Harry jí rozbalil a jen vydechl. „Tedy… díky,“ dostal ze sebe. „Tohle je… úžasný.“

 

„Kde jste ho vzali,“ vzpamatoval se Ted a díval se na vajíčko Gryfina.

 

„No… i my máme jisté kontakty,“ poznamenal Sebastian.

 

„Není jich moc, ale tohle byla maličkost,“ poznamenal vesele Kormen.

 

„Ts… no chápete to?“ zavrtěl hlavou Chad.

 

„Ne, k tomuhle se nedostanu ani já,“ zavrčel Moren.

 

„Tak to nejsi sám,“ ušklíbla se Dina.

 

„Můžu?“ nadhodil John. Harry mu vejce podal a John ho chvíli zkoumal. Pak ho předal Grindenwaldovi, který ho zvědavě, spolu s Ilone a Ariven, pozoroval.

 

Harry tedy sáhl po dalším dárku. Opětrně rozbalil obal a koutky mu zacukaly pobavením.

 

„Nevěděla jsem, co ti dát,“ zamumlala zrudlá Ilone. „Tak mě napadlo tohle. Je to takový dárek nedárek, ale…“

 

„Myslím, že ho hned dneska vyzkouším,“ zamumlal a v očích měl podivný žár.

 

„Co tam je,“ houkl netrpělivě Chad.

 

„Nic pro tebe,“ hodil dárek na hromádku Harry, ale tam se ho zmocnila Brousek.

 

„Jo ták… inu, noční košilka ala nic, no… pěkné.“

 

„A není to jen košilka,“ zkoumal obsah Sebastian. Ilona pomalu rudla rozpaky, ale bytrozorové jí nemučili dlouho.

 

Ostatní se tiše a bujaře smáli.

 

Další byl dárek od Teda. Dostal krásně zdobený zápisníček.

 

„Druhý mám já. Můžeme si psát, ať budeš kdekoli,“ řekl mu jen.

 

Harry se rozzářil. „Budeš mi pomáhat při testech.“

 

„Ne!“

 

Zklamanému výrazu mladíka se opět museli zasmát.

 

Chad s Morenem mu dali dýku, která mu dala znamení, když byl na blízku nějaký jeho úhlavní nepřítel. Navíc pokud jí řekl cíl a hodil, nikdy neminul.

 

Christine mu dala své namalované obrázky. Harry miloval její malbu, protože Christine kreslila moc hezky. Byl z nich opravdu moc nadšený.

 

Poslední dárek byl od Grindenwalda. Harry dlouze hleděl na žilkovitý náhrdelník. Byli tam různé barvy jakési tekutiny.

 

„Lektvary na uzdravení různých zranění. Bude působit jen na tebe,“ řekl mu Grindenwald. „Stačí, abys ho měl na krku. Má trvanlivost dvou měsíců. Pak ti jej musí vždy někdo, nebo můžeš i ty sám, doplnit.“

 

Harry kývl. „A jak si mám ten lektvar vzít? To mám ty žilky rozbýt?“

 

„Ne,“ zavrtěl hlavou vesele Grindenwald. „Lektvary maličko prosakují, takže se ti dostávají do kůže. Jsou neškodné, pokud ti nic není. Když ti něco je, jsou velice užitečné. Uznávám, že náhrdelník není pro kluka zrovna dobrý, ale u krku jsou důležité tepny a rychleji se ti to dostane do mozku, kde ti můžou vyléčit následky cruciátu a dalších rychleji, než kdybys měl náramek na zápěstí a to by nemuselo být vždy včas.“

 

„Díky,“ kývl Harry a hned si ho nasadil. Náhrdelník opět zmizel.

 

Dalšími dárky už byli jen sladkosti a alkohol, různé ozdobné předměty, nějaké kousky oblečení a pak blbosti.

 

„A teď pojďte do kuchyně,“ vyzvala je Dina. Harry musel jít jako první. Překvapeně se díval na slavnostní výzdobu, obrovský stůl, který tu dříve nebyl. Posadili se tedy.

 

Za chvíli se před nimi objevily různé dobroty a vybrané lahůdky. Harryho však nejvíce upoutal veliký třípatrový dort. Jedna část byla vanilková s medem a oříšky. Další byl citrón politý limetkovým krémem s lentilkami a poslední byl citrón s borůvkami.

 

Dort měl také svou tématiku. Dole byli vyobrazení malí fénixové s malou figurkou liščete, uprostřed byl famfrpál, opět s liškou a nahoře byli vlkdlaci v kruhu a hleděli na mládě lišky.

 

„Já nevím co na to říct… já… nikdy…“

 

„Neříkej nic,“ usmála se na něj nežně Dina.

 

Ariven vedle něj mu sevřela ruku stejně, jako Ilona na druhé straně. Obě jej políbily na tvář.

 

„Vše nejlepší,“ zašeptaly.

 

Ted však jen tleskl a nastala tma. Jediným zdrojem světla byly svíčky na dortu. Byly na úplném vrcholu a bylo jich přesně šestnáct.

 

„Něco si přej,“ vypískla Christine.

 

Harry se zamyslel. „Nevim co,“ pokrčil rameny.

 

„Co chceš,“ zašeptal Ted.

 

„Mě se sen už splnil. Mám rodinu,“ pohlédl na všechny.

 

„Nekoukej na nás,“ zděsil se na oko Sebastian. „Nechci s vámi mít nic společného.“

 

„Tss… máš nějaký problém?“ nadhodila Dina.

 

„Jo mám… jmenuje se Diana Moody!“ poznamenal dotyčný a díval se na rozzuřeý pohled Diny.

 

„SFOUKNI TO!“ křikla Christine.

 

Naštěstí to Harry stihl dřív i s přáním, aby tu melu, ke které se schylovalo, dort přežil bez problémů. Svíčky zhasly naráz a jako by tohle byl signál, aby se Dina vrhla na Sebastiana. Pochopitelně tím smetla pár věcí ze stolu, které přistáli na někom z přísedících a ti si to pochopitelně nechtěli nechat ujít.

 

Harry dostal něčím upatlaným do obličeje a tak mu nezbylo nic jiného, než po slepu nahmatat koláček a hodit ho tím směrem, odkud přiletělo to neznámé cosi. Po chvíli se do dortové, temné bitvy přidal taky.

 

Když někdo rozsvítil, všichni ustali. „Funguje to,“ vykřikl Harry a díval se na zcela neporušený dort.

 

Ted, který měl jedno oko slepené jahodovým koláčkem se na něj nechápavě podíval, ale pak se zařídil podle ostatních a začal se očišťovat.

 

„Můžeme si dát dort?“ nadhodila Ariven. „Vypadá dobře.“

 

„Jistě,“ kývl Harry. „Už se nemohu dočkat, až ho ochutnám.“

 

„Jo… mám stejné pocity,“ usmál se Sebastian a snažil se z vlasů dostat šlehačku s barevným drobením… což se mu pochopitelně nedařilo.

 

Harry se zazubil a díval se, jak Anna zkušeně krájí pro něj nepředstavitelně obrovský dort. Než však stihla dokrájet, přistálo před Harrym několik sov s balíčky.

 

„Ale, Řád si vzpomněl,“ ušklíbl se Grindenwald.

 

„Tak je hned rozbal. Jsem velice zvědavý, co ti posílají,“ ušklíbl se Kormen.

 

Harry si povzdechl, ale pak si všiml obálky s dopisem adresovaný přímo jemu. Tak nejprve otevřel ten a začetl se do popsaného pergamenu.

 

„Nahlas,“ houkl Brousek.

 

A Harry začal číst.

 

 

 

Milý Harry!

 

Řád má o tebe strach. Noviny píší, že nejsi se svou tetou a strýčkem. Nemyslím si, že je to nějak znepokojivé, ale Remus má o Tebe veliké obavy. Víš, jaký je a hlavně teď, když už nikoho nemá.

 

Řád přemýšlí o tom, že tě vyzvedne od příbuzných předčasně. Bylo by to jistě lepší, ale Brumbál nechce, abys tu byl. Měl by sis užít Francii a něco si z ní vzít. Nějaké památky a tak by ti jistě pomohly. Jinak nám bylo řečeno, že NKÚ dostaneme na konci prázdnin. Do té doby si nemůžeme být ničím jistí. Mám celkem obavy.

 

Jinak Ti všichni přejeme vše nejlepší k narozeninám. Nevím, jestli dárky dorazí včas, protože jsme museli použít soví poštu, ale snad to dorazí přesně 31. července.

 

Doufám, že se Ti ve Francii líbí, nic Ti neschází a že s Tebou příbuzní nezachází špatně.

 

Prosím ozvi se, máme o tebe strach.

 

Hermiona

 

 

 

„Tak jak s tebou zacházíme?“ nadhodil pobaveně John.

 

„No…“ protáhl Harry. „Není to nejhorší.“

 

„No počkej,“ zasmál se Ted.

 

„Nechte toho! Ukaž, co ti poslali,“ vybídla ho zvědavá Dina.

 

Harry si povzdechl a sáhl po jednom nedbale zabaleném balíčku a otevřel.

 

„Co to je za kameny?“ vykulil oči Sebastian.

 

„To je od Hagrida. Je to napečené cukroví.“

 

„Dá se to… ehm… jíst?“ nadhodil John a koukal na to, jakoby to bylo to poslední, co by měl v úmyslu kdy udělat.

 

„Ne,“ poznamenal Harry.

 

„Tak proč ti to posílá?“ nadhodila nechápavě Christine.

 

„Protože jsem mu řekl, jak moc dobré to je,“ pokrčil rameny.

 

„Proč jsi mu to řekl?“ nechápala Ariven.

 

„Je to dobré střelivo,“ pokrčil rameny. „Ve škole.“

 

„A tady?“ nadhodila Dina.

 

„Spíš k podpalu, než cokoli jiného,“ poznamenal zamračeně Harry a hodil balíček do ohně. Pokrčil rameny. „Je to dobrý přítel a často jsem s ním manipuloval, nechci si ho znepřátelit.“

 

„Aha,“ poznamenal Brousek.

 

„Hm… Brumbál má zajímavého poskoka, jak jsi ho zmanipuloval?“ nadhodila Ted.

 

„No…“ zamyslel se Harry. „Většinou se podřekne.“

 

„Takový přítel, je nebezpečný,“ poznamenal John. „Když se podřekne tobě, může se podřeknout i jinde. Nesvěřuj se mu, Harry. Nikdy… slib mi to!“

 

„Slibuju Johne,“ povzdechl si. „Hagrid je hodný a má dobré úmysly, ale… je prostořeký,“ poznamenal s jakýmsi smutkem.

 

Dina se na něj rozpustile podívala. „Další dárky.“

 

„Jsi z toho víc nadšená, než Harry,“ zasmála se Ilona. „Tak šup, Harry.“

 

Harry se na ní laskavě podíval. Od té doby, co byla daleko od svého batra a matky, byla sama sebou, roztomilou, něžnou dívkou, která prahla po ochraně. Už si nehrála na drsnou holku, která komukoli vyškrábe oči jen proto, že tak jí její batra s matkou chtěli vidět. Ovšem Harry nepochyboval, že by se jí během chvilky zase stala, kdyby bylo třeba.

 

„Jak si přeješ,“ sáhl po balíčku a otevřel ho. Chvíli na to nechápavě hleděl a pak se ušklíbl. „Od Rona. Je to…“

 

„Ne neříkej to…“ oklepal se znechuceně Teodor.

 

Harry se podíval na postříbřenou dýku, která sloužila k zabíjení jeho lidí. S odporem jí položil co nejdál od sebe. Do rukou jí vzal Kormen. „Mohla by se nám hodit. Slibuji, že jí nepoužiji proti vám,“ řekl rychle, když viděl výrazy Harryho a zbytku. „Ale i Vy-víte-kdo má vlkodlaky.“

 

„Myslim, že ti to bude k ničemu,“ uchechtl se Sebastian.

 

„Nikdy nevíš,“ pokrčil Kormen rameny a podíval se na svého velitele. Ten jen kývl.

 

„To je od Hermiony,“ začal Harry a ukázal jim diář. „Nevím, k čemu mi bude, ale snad k něčemu.“

 

„Možná časem,“ uchechtla se Dina. „Až si budeš zaznamenávat různé schůzky.“

 

„Hmm… nebo nějaká rande,“ zasmál se Sebastian. „Dnes s Monikou, zítra s Tinou…“

 

„Nech ho,“ pleskla ho Anna.

 

Harry se zazubil a odhodil deníček na zem. Vzal další balíček. Rozbalil ho dlouze hleděl na to, co drží v rukou. Ted se předklonil. „Ale… od otce.“

 

„Od mého dědy?“ vykulil překvapeně oči. „Proč se k němu nehlásí? Je tu napsán Moody.“

 

Ted jen ohrnul ret znechucením. „Mám jisté podezření,“ zabručel. „Ale nechci s ním vycházet na světlo.“

 

Harry jen pokrčil rameny a díval se na sponu se znakem rodu. „Je na ní něco zajímavého?“ nadhodil.

 

„Krom toho, že ti to sepne vlasy?“ nadhodila Dina.

 

Ted se ušklíbl. „Říká se, že ten kdo jí má, je ve spojení s Godrikem, což by pro tebe byla veliká výhoda, kdyby to ovšem byla pravda. Jeden čas jsem jí měl. Sice je pravda, že byly dny, kdy jsem měl pocit, že mi někdo radí, ale možná jsem si to jen představoval. Každopádně. V rodě bylo spon dvacet, ale po čase byly buď zničeny, nebo zmizely neznámo kam. Zbyla jen tahle a tu měl můj otec v oblouku.“

 

„A ta tvoje?“ nadhodil Harry.

 

Ted pokrčil rameny. „Ztratil jsem jí při zápasu se smrtijedy v ten den, kdy mě zajali. Myslím, že se tam půjdu podívat… někdy.“

 

„Nehledal jsi jí?“ zamračil se John. „Je to rodinné dědictví, to by se nemělo…“

 

Ted pokrčil rameny. „Nenašla se doposud, nenajde jí nikdo krom dědiců.“

 

„Takže se nebojíš, že jí dostane do rukou Voldemort?“ nadhodil Harry.

 

„Pokud jí ještě teď nedostal, tak neví, že se někde válí a už jí po tolika letech nenajde. Jistě je porostlá plevelem. Navíc, dřív jsem si jí vyzvednout nemohl, nechtěl jsem jí tahat někam k očím smrtijedů a neřekl jsem o ní, protože jsem nechtěl, aby se tam někdo motal a hledal, když se tam motali smrtijedi kvůli Voldemortovi,“ poznamenal a podíval se na Dinu s Johnem. „Navíc… mohla by se vám vzepřít,“ poznamenal pak, když viděl jejich výrazy.

 

„To je jedno,“ mávl rukou Harry. „Co se stalo, stalo se… nezměníme to.“

 

„Moudrá slova,“ poznamenala Ariven. „Měj tu sponu u sebe,“ poznamenala povzneseně. „Je to znak rodu… královského rodu.“

 

Harry protočil oči, ale pak si sepnul vlasy sponou tak, že vzadu měl nyní vlasy kratší a pevně stažené, než ty ve předu.

 

Pak teprve sáhl po dalším balíku. „Moody, jistě, to na něj sedí lépe,“ ušklíbl se a díval se na balíček nadepsaný jménem starého muže.

 

„Co to má být?“ nadhodila Ilona a dívala se na náramek v podobě hada.

 

„Nemám potuchy,“ pokrčil rameny Harry. Podíval se na Brouska, ale ani ten netušil. Netušil nikdo.

 

„Moody nikdy nic nedává jen tak, nechal bych si to,“ prohlásil Kormen.

 

Harry si náramek nandal a vyjekl. Had obživl a provrtal se mu do kůže. Mladík se znechuceně díval, jak se had zavrtal do masa a vlní se mu pod kůží. Nebolelo to, ale bylo to hodně nepříjemné. Had se mu třikrát obrkoužil kolem zápěstí a pak se vynořil zpod kůže, když se zněj stal znovu náramek, rozpadl se v prach. Harry se s pusou dokořán díval na černé tři čáry, které měl na kůži vyryté. „Co to bylo?“

 

„Nemám tušení,“ zavrtěl hlavou Grindenwald. „Ale neublížilo ti to, což bych považoval za dobré znamení.“

 

„To mě uklinilo,“ ujistil ho Harry.

 

„Viď,“ ušklíbl se černokněžník.

 

„Koukni se co tam máš dál. Otec by ti snad neublížil,“ mávla rukou Dina.

 

Harry se uchechtl a sáhl po krabici, kde byly různé dortíčky a koláčky.

 

„Super, munice,“ rozzářila se Dina.

 

„Dino… opovaž se!“ zavrčel John. Ještě stále měl šmouhu na krku a celé upatlané oblečení od toho, jak to několikrát schytal.

 

Žena mírně schlípla a dívala se na svého synovce, který postavil krabici na stůl a sáhl po dalším daru. Otevřel krabici a povzdechl si. „Knihy o lektvarech,“ posteskl si. „Co s tím mají?“ nadhodil. „Remus,“ mlaskl nespokojeně. „Asi chce, abych se je naučil a pomohl si tak.“

 

„Až na ten problém se specializací je to dobrý nápad,“ poznamenal Grindenwald s úšklebkem.

 

„Jenže o tom těžko Řád může něco vědět, že?“ nadhodil Ted. „Jediná možnost, jak Harrymu pomoci je, najít Godrika.“

 

„A nemohla by pomoci ta spona?“ nadhodila Anna.

 

Ted pokrčil rameny. „Pochybuji. Pomáhá jen v nejvyšší nouzi a to i tehdy jsou to jen rady jak v boji. Tedy aspoň tak to fungovalo u mě.“

 

„Takže musíme uděla to, co radila Jirta,“ zabručel Harry a zasnil se.

 

 

 

Zrovna šli s Johnem do špionážní budovy, když je dostil Ted. „Promiň, ale trochu se to skomplikovalo, musíme jít za jednou ženou dříve, než jsem původně chtěl. Harry, vezmi si něco lepšího a pojďme.“

 

Teodor se díval, jak se jeho synovec kouzlem přeměnil.

 

„Děje se něco?“ nadhodil John znepokojeně.

 

„Ne, neměj obavy,“ prohlásil Ted a díval se na Harryho. „Můžeme?“ otázal se. Harry jen kývl a než se vzpamatoval, byli oba dva pryč.

 

„Kde to jsme?“ nadhodil Harry a rozhlížel se kolem sebe.

 

Všude kolem nich byly jen stromy a nic jiného. Hustý prales, který neměl snad konce. Všude kolem nich bylo zelené šero, které bylo téměř nepřirozené, protože zkrze listy nebylo slunce vidět.

 

„Jsme v Indonésii. Přesně uprostřed. Pojď,“ vybídl ho Ted a vedl ho po pěšině, kterou jisto jistě vyšlapala zvěř.

 

„Kam jdeme?“ vyzvídal Harry.

 

„Za jednou šamankou,“ poznamenal Ted. „Chovej se vznešeně. Myslí si o sobě, že je nejlepší a bere jen povznesené… nebo jak bych to JÁ řekl jinak, s urozenou krví.“

 

„Aha,“ ušklíbl se Harry. „Krále ještě neměla, co?“

 

„Ne, ale je velmi vyhledávaná smetánkou,“ zabručel. „Ovšem málo komu se chce táhnout až sem, do tohohle nebezpečného místa.“

 

Harry už nic neřekl. Nechal se vést až na místo, kde stála veliká chalupa. Byla celá ze dřeva a byla prorostlá různými rostlinami.

 

Ted poklidně přešel k velikým sukovitým dveřím a zaklepal. Nakonec zkřivil tvář nevolí.

 

„Třísky,“ zavrčel naštvaně a díval se, jak z jeho ruky pomalu ukapává pár kapek krve.

 

„Dobrý den, co si přejete?“ zaskřípal nepříjemný, opovržlivý a nabubřelý hlas. Harrymu se z toho zvuku dělalo špatně.

 

Ve dveřích stála stařena. V obličeji měla mnoho vrásek. Její oči měly divnou fialovou barvu. Rty úzké a pokřivé celkem ladily s křivým, špičatým nosem a špičatou bradou. Byla velice štíhlá… až nechutně. Hrbila se a s velikou námahou se opírala o svou dřevěnou, pokroucenou a sukovitou hůl.

 

Stařena se na Harryho zahleděla a pevně se semkla s jeho zelenými smaragdy. Harry si připadal jako uhranutý. Nemohl uhnout, nemohl najednou nic. Jediné co mohl, bylo pozorovat stařenu a tiše čekat, až bude propuštěn.

 

„Vlkodlačí král… nyní již nejvyšší Lord,“ poznamenala žena a uhnula pohledem, čímž kouzlo svazující Harryho povolilo.

 

„Potřebuje tvou pomoc, Jirto. Můj synovec má problém se svou magií, ale i krví.“

 

Žena mlaskla nespokojením. „Pojďte.“

 

Vešli.

 

Harry se otřásl znechucením. Smrdělo to tu zatuchlinou, ale i smrtí… přesto tu bylo i cosi svěžího a radostného. Jen nevěděl, co to je.

 

Vybavení domu nebylo nic hezkého. Kosti, suché květiny, česnek a další věci, které Harryho znechucovali.

 

„Tady se položte, králi,“ ukázala stařena na veliký obřadní kámen, na kterém byla zaschlá krev. „Nebojte se,“ zazubila se a odhalila své černo-žluté křivé zuby.

 

Harry nejistě ulehl na studený kámen, který byl velice nepohodlný.

 

Ted se postavil do kouta, aby nepřekážel, a aby měl dobrý přehled o tom, co se kolem něj děje. Byl připravený ženu napadnout, pokud by chtěla Harrymu ublížit.

 

Babice začala zaříkávat prapodivným jazykem, který podtrhávala skřehotavými výkřiky a zpěvem. Občas rozhodila nějaký prášek, někdy položila nějakou sušenou část rostliny Harryhu k hlavě. Mladík se za celou dobu ani nepohnul. Bylo to také proto, že nemohl. Něco ho na kameni pevně drželo a i mrkání bylo dost namáhavou záležitostí. Chvíli se mu chtělo spát, chvílemi měl v sobě moc energie a měl chuť něco dělat, aby se vybil.

 

Když kolem něj žena rozlila krev, zachvěl se a na chvíli ztratil vědomí, když přišel k sobě, skláněla se nad ním stařena a jeho nos se naplnil pachem ženy. Pach potu, krve a smrti, který jí obklopoval, jej téměř dusil, přesto nemohl dělat nic jiného, než lapat po dechu.

 

„Jediné, co se dá udělat je, spojit se s jedním z jeho nejmocnějších předků. Jiná pomoc není. Ovšem ať volám jeho předka jak chci, nejde to. Není totiž ve světě duchů. Jeho duše je stále tady a čeká. Musíte ho najít.“

 

 

 

„Ano, obávám se, že ano,“ kývl Ted.

 

„Jenže kde Godrika najdeme? Může být kdekoli,“ zachmuřil se Harry. „Ani nemusí být u svého hrobu.“

 

„Nemusí, ale může,“ pousmála se Anna povzbudivě.

 

„Nějak si poradíme,“ mrkla na něj Christine.

 

„Nenecháme tě v tom,“ poznamenala Ilona a usmála se na něj.

 

Harry se trpce usmál. „To je hezké, ale nic to neřeší. Nu… koukneme se na další dárky?“ nadhodil a sáhl po dalším. „Hm…“ ušklíbl se. „Od Remuse… to těžko… řekl bych Sirius,“ prohlásil a díval se na knihu Vtipná kouzla na nepřátele. Knihu rovněž ohodnotil jako nezajímavou a sáhl po balíčku od Tonksové, která mu poslala knihu o historii černé magie.

 

„Ta kniha je dobrá,“ poznamenal Brousek.

 

„Vážně?“ nadhodil Harry.

 

„Ne!“

 

Harry se ušklíbl. Když otevřel další balíček, tentokrát od dvojčat, zazubil se. „Hmm… ohňostroj.“

 

„Super, v noci bude sranda,“ zasmála se Dina.

 

Ted se na to se zájmem díval, ale neřekl nic.

 

Poslední balíček byl od Ginny.

 

S pusou dokořán hleděli na to, co měl v rukou.

 

„Ta holka nevěděla, co to má,“ poznamenal Ted a vzal si od Harryho sponu rodu. „Zajímalo by mě, kde to našla,“ zamumlal a upravoval si vlasy tak, aby si je sponou sepnul.

 

„A je tu ještě něco,“ zamračil se Harry a vytáhl prastarou mapu. Byly tam vyznačeny nějaké budovy.

 

Harry jí rozložil na stůl a všichni se nad ní nahnuly.

 

„Tohle budou Bradavice,“ zamyslel se Grindenwald. „Kde ta holka sakra byla?“

 

„Ať byla kdekoli, patřilo to tam někomu z našich předků, podívej, to je hrad,“ ukázal prstem Ted. „Vypadá to na Grrifindor… pro Merlina, ten byl horu let ztracen,“ vydechl. „Ale je to on, opravdu,“ poznamenal nadšeně. „A tady je větrný mlýn, který dnes už nestojí, ale pozemek kolem něj vždy patřil nám. Dnes je tam úkryt bystrozorů.“

 

Brousek na něj překvapeně podíval. „V tom případě nezákonně.“

 

„Ovšem,“ kývl Ted hlavou. „Ovšem ten vznikl po otcově zmizení, tedy nebyl nikdo, kdo by se s ministerstvem o pozemky hádal.“

 

„Chytré,“ zabručel Brousek.

 

„Tady něco je,“ zamračil se Chad a Moren zvědavě hleděl na vybledlá slova napsaná černým inkoustem.

 

„Je to nečitelný,“ zavrtěl hlavou Moren a pevněji uchopil svou hůl.

 

Chad mávl hůlkou a písmo se zviditelnilo. „Co je to za jazyk?“ vykulil oči.

 

„Jazyk elfů,“ vydechl Moren. „Píše se zde. Válečníkovo tělo uloženo jest v pokoji, duše však ve spárech temnoty. Duše ukryta při zrodu světla, pak rukou tmy. Duši hledej dědici naděje. Hledej ve světle, kde vládne tma.“

 

„To dává smysl,“ zabručel John.

 

„Co to znamená?“ nadhodil Sebastian.

 

Harry na to dlouze hleděl. „Hledej světlo, kde vládne tma…“ zamračil se. „Co je to za blbost? Mám hledat nějakého zrádce? Nebo nějaké místo kde došlo ke zradě? Duše, při zrodu světla a pak je v rukou tmy,“ zavrtěl zmateně hlavou, jakoby se snažil ten zmatek z hlavy vyhnat.

 

„Kdyby se jednalo o člověka, řekla bych Teodor…“ poznamenala Dina.

 

„Pochybuji, že to myslí mě. Mám dojem, že jde o nějaké místo,“ zamračil se dotyčný.

 

„No… dneska to nechme a pojďme dokončit oslavu,“ ozvala se Christine a tak složili mapu a dali se do dortu.

 

Hráli kraty, šachy, všelijak blbli a užívali si. Večer pak vypustili ohňostroj a když šli všichni spát, byl Harry s Ilonou a s Ariven.

 

Ráno se probudil s příjemným pocitem. Jeho dvě paže se stali polštáři pro dvě krásné dívky a na jeho hrudi bylo něco neskutečně teplého. Něco, co mělo ocas, který ho lechtal pod nosem.

 

OCAS?

 

Mladík otevřel oči a překvapeně se díval na gryfí mládě, které si ho zvědavě prohlíželo. Harrymu poklesla čelist. Pohlédl úkosem na stranu, kde ležely kousky skořápek. Opět se podíval na gryfa, který se postavil a se svým zlatavým pohledem přicapkal až těsně k jeho obličeji.

 

„Hodný,“ špitl Harry, ale dál se nedostal.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA