Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. kapitola (BP)

30. 8. 2016

15. kapitola

Být bystrozorem


„Tedy… máš tu docela bordel,“ poznamenal Harry a rozhlédl se po malé pracovně, která nevypadala nic moc. Před ním byl menší stůl, který byl zarovnaný papíry, složkami a knihami. Na stěnách byly fotografie, ve kterých byly zabodány dýky. Jediná fotka, ktrerá byla neporušená, byla ta s Bellatrix. U stěny byla menší skříň a naproti ní pak byly šuplíky.

 

„Někam si sedni,“ mávl rukou John.

 

Harry se na něj divně podíval a přešel ke stolu. „Jak v tomhle můžeš vydržet?“ nadhodil a narovnal deset složek na stůl, aby si mohl sednout na dřevěnou polstrovanou židli.

 

„Jednoduše. Většinou tu nejsem. Kupříkladu tohle,“ ukázal na černou složku. „Jsem vyřešil před měsícem,“ poznamenal.

 

Harry se na něj dlouze podíval. „A co to tu dělá?“

 

„Musí se to vyplnit a odevzdat,“ pokrčil rameny. „Ale nemám na to čas. Vezmi si, pročítat složky u špiónů, zapisovat hlášení a mít o všem přehled?“ odfrkl si. „Musel bych být nespavec, abych mohl tohle všechno zvládat v potřebném čase, takže na tohle,“ ukázal na papíry. „Si vzpomenu jen v době volna, a to je…“ přemýšlel.

 

Harry zavrtěl hlavou. „V kolika měsíčním jsi skluzu?“

 

„Jen ve tří měsíčním. Bylo i hůř,“ ušklíbl se.

 

„Nechceš mi říct, jak se to má psát? Mohl bych to dělat za tebe, aspoň bych se to naučil,“ prohlásil.

 

„Jestli chceš,“ pokrčil rameny John a z jednoho kusu papíru si vytvořil židli, na kterou se posadil. „Takže,“ usmál se na Harryho a přitáhl si židli blíž k němu. Vzal do ruky složku a otevřel jí. „Tady jsou záznamy o tom, co o případu zjistili předběžní vyšetřovatelé,“ poznamenal a ukázal mu složku jednoho případu mrtvé rodiny. „Co zmizelo, co se stalo, jak byli oběti zabity, popřípadě jaké jsou možné další oběti. Pak jsou záznamy o pozemcích mrtvých, o cennostech, které zůstaly, jak jsou pozemky mrtvých chráněny, pokud se to ví. Pak jsou záznamy o rodině, přátelích. Následuje jakou školu oběť studovala, aby bylo jasné, co asi tak uměla a jak se mohla bránit. Známky a hodnocení se sem dává taky, ale dle mého názoru je to dost zbytečná informace a nikdy na ní nespoléhej, Harry. I ty můžeš z obrany dostat T a rozhodně v duelu tě není radno podcenit,“ mrkl na něj a přetočil popsaný list. Pod ním bylo několik fotografií. Harry mírně zbledl.

 

„Na tohle si budeš muset zvyknout,“ poznamenal nemilosrdně John a díval se na fotografii se zohavenými těly pěti dětí. Další fotografie byl jen červený flek na zdi. Na další byla mladá žena, která ležela na postely s roztaženýma nohama. Oči měla skelné… mrtvolné.

 

„Jak zemřela?“ zašeptal Harry a ukázal na ženu.

 

„To je dobrá otázka. Hodně dlouho jsme si mysleli, že je to Avada, ale nebyla. Po pitvě jsme se dozvěděli, že ji do žaludku nalili nějakou žíravinu.“

 

Harry zbledl o to víc a poděšeně polkl.

 

„Ano…“ kývl hlavou John. „Ohavné. Každopádně, Harry, musíš si zvyknout. Brzy přijde chvíle, kdy budeš do styku s mrtvolami přicházet denně.“

 

Mladík jen kývl a pokoušel se potlačit neskutečnou potřebu jít se vyzvracet.

 

„Takže. Podívej se na ty fotografie, jsou velice důležité. Většinou se z nich dá poznat, co se tam v onou dobu dělo a jak zemřeli. Ty děti byly upáleny za živa… jsi v pořádku?“ nadhodil, když viděl, jak se Harry pomalu sune k zemi.

 

„Ne,“ dostal ze sebe.

 

„Fajn, tak se na to koukneme později,“ poznamena milosrdně John. Fotografie odložil a obrátil je vzhůru nohama, aby na ně Harry neviděl. „Tady máš buď obrázek pachatele, nebo přímo jeho fotku. Když není ani jedno, měl bys dostat všechno, co se o něm ví. Otisky prstů, krev, sliny… cokoli.“

 

„Uch… myslím, že chápu,“ kývl Harry hlavou a vzal do ruky fotografii, která svorkou byla přidělaná ke kusu papíru. „Sperma?“ povytáhl obočí. John se na něj jen podíval a čekal, než mu to dojde. Podle trhnutí mladíka s uspokojením poznal, že pochopil.

 

„Krev, otisky prstů… nijak se nesnažil, aby o něm nikdo nevěděl… jak to?“

 

John se na něj uznale podíval. „Protože chtěl, abychom věděli, kdo to udělal.“

 

„Proč? To nechápu…“ zavrtěl hlavou. „My máme přeci jako rod, díky dědovi, ochranu před zákonem na Sophiině vile, ale nikde jinde a… on jí má snad někde taky?“

 

„Dobrá myšlenka, ale ne přesná. Tenhle člověk skutečně nemá žádnou ochranu. Jmenuje se Lionem Bukinsky. Je to Rus. Byl, jak nám řekl jeden zdroj, najat jedním bohatým manželským párem.“

 

„No, ale to nedává smysl?!“

 

„Proč myslíš?“nadhodil zaujatě John a byl zvědavý, co z jeho synovce vyleze.

 

„Když ho najali, tak nechtěli vědět, kdo za tím vězí, ne? Tak proč by po sobě nechával tolik otisků? To je trošku blbost… myslel jsem, že vrah by měl být opatrný, aby se na něj hned nepřilo, ale tady máš o něm napsaný všechno,“ vrtěl hlavou. „Trestný rejstřík je čistý, nebo bych spíše tipoval, že mu nikdy nic nedokázali, tak proč by se TEĎ snažil, aby ho dostali.“

 

John se pyšně zazubil. „Velmi dobře, Harry, proč by to dělal že? Tím jsem se zabíral dlouhou dobu, i když si všichni mysleli, že si teď prostě nedal pozor, nebo že byl opilý. Jenže kdyby byl opilý, častokrát by minul a tady neminul ani jednou. Takže co ho donutilo tohle změnit?“ zamyslel se. „Zpátky ke složce,“ řekl nakonec. Ukázal na další list papíru. „Trestní rejstřík, jak sis už stačil všimout, následuje. Pokud víš, kdo to je, je dobré vědět, co už udělal. Tady nic není, ale zprávně jsi usoudil, že vraždil už dříve, protože tohle jsou znaky profesinality a brutality. Do toho by začátečník nešel, ten by se spokojil s avadou. To si zapamtuj, kdybys někdy, jako špion, musel vystupovat jako zkušený vrah, tak nikdy nezabíjej Avadou. Udělej to tehdy, když tě o to požádají.“

 

„Zabít nevinného?“ vydechl šokovaně.

 

„Málokdy se zabíjí nevinný,“ řekl vážně John. „Někdy jdou po bystrozorech, ale spíše jdou jeden proti druhému a to se někdy hodí, věř mi, někdy je lepší takhle ‚klesnout‘,“ řekl nespokojeně. „Než je nechat, aby si to vyřídili ve větším.“

 

Harry chvíli mlčel a přemýšlel. John ho nechal, aby si to srovnal v hlavě. Přetočil tedy list a díval se na další stranu. Když se mladík uvolnil a vypadal smířeně, ale i odhodlaně, mohl John pokračovat.

 

„Takže tady jsou veškeré informace o vrahovi. Když je máš, jsi ve veliké výhodě. Máš tu soupis všech pozemků, všech artefaktů, které legálně vlastní. Škola, známky, rodina, přátele… prostě všechno, co se o něm dá zjistit,“ poznamenal a ukázal mu dvě hustě popsané strany. „Podle toho můžeš pokračovat a nemusíš.“

 

Harry si ty dva pergameny převzal a začal si je pročítat. „Navštívil bych jeho dům. V baru nebude tak brzy po vraždě. Takže jeho dům…“

 

John se usmál. „Taky jsem v tom domě byl.“

 

„A?“ nadhodil dychtivě.

 

„Našel jsem tam měsíc starou mrtvolu.“

 

Harry na něj chvíli koukal. „On tam někoho zabil?“

 

„Ne, někdo zabil JEHO.“

 

„A jak dlouho po vraždě jsi tam byl?“

 

„Dva týdny.“

 

Harry na něj chvíli koukal, pak se podíval na složku a pak zpátky na něj. „Buď má dvojče, nebo mrtvý umí zabíjet.“

 

„Ne, že by zombí zabít neuměli,“ poznamenal skepticky John. „Ale jsou pěkně pitomý. Takhle by zombí nezabilo nikdy a ani žádný jiný druh oživlé mrtvoly. Žádného sourozence nemá. Jenže tomu dotyčnému chyběla ruka. Takže takhle si mohli udělat otisky. Krev taky není žádný problém,“ pokrčil rameny.

 

„A… hm… tamto,“ mávl rukou Harry mírně v rozpacích.

 

John povytáhl obočí. „Myslíš sperma?“

 

„Jo,“ zabručel.

 

„No… počítám, že nemáš někde kartu složení svého…“

 

„Ne, nemám,“ zavrtěl hlavou Harry a zamračil se. „Takže to nebylo jeho a on je nezabil. Takže byl vůbec někdy vrahem?“

 

„To nevím. Ovšem bylo kolem něj mnoho nevyřešených vražd, takže si myslím, že nebyl žádné neviňátko. Ovšem… když je nezabil on, tak jak si jej někdo mohl najmout? Ten pár, který jsme vyšetřovali pro spolčení, řekl nám to jeden informátor, jehož jméno není nikde uvedeno a nikdy nebude, jsme teď museli vyšetřovat z vraždy ještě toho Rusa. Problém byl v tom, že sice neměli aliby na dobu, kdy byla zavražděna ta rodina, ale na dobu, kdy umřel ten dotyčný vrah, aliby měli neprůstřelný.“

 

„Takže ani oni ne?“

 

„To je to, co je problém. Najmout si někoho na vraždu není zase až takový problém. Takže jsme byli ve slepé uličce. Absolutně. Po tomhle zjištění, ke mně přiřadili ještě tři bystrozory. Ale bez výsledku.“

 

„Takže jste vraha nenašli.“

 

„Ne, ale našli jsme toho, kdo to zosnoval. Otec zavražděné ženy totiž odkázal majetek jen jí, ale pokud by ona zemřela, přešel by celý majetek, čítající několik miliónů, na jednoho muže, který schodou okolností bydlel kousek od Bukovskyho.“

 

Harry se ušklíbl. „A pak to šlo rychle, co?“

 

„Ovšem. Nechal vyvraždit celou rodinu jen pro peníze. Celkem ubohé,“ utrousil znechuceně. „Odmítl říci, komu to přidělil. Možná se bál o svůj život. Ovšem ani mlčení mu nepomohlo. Týden po tom našli jeho mrtvolu v cele. Nikdo neví, kdo ho mohl zabít a jak se tam vůbec dostal.“

 

„Takže je to napůl otevřený?“

 

„Je to uzavřený,“ pokrčil rameny. „Vrah po sobě nezanechal nic, nikdo nic neví… jsme na mrtvém bodě. Tohle se zasune do složek neuzavřených a bude to tam ležet několik let, než se to prohlásí za promlčené a odnese se to do archivu.“

 

„To je bezva,“ zabručel.

 

„S tím nic neuděláš,“ pokrčil rameny John a přejel prstem po formuláři, který se měl vyplňovat. „Tenhle je poslední. Uvádí se jméno bystrozora, hodnost, věk, uvádí se způsob vyšetřování. Kde začal, podezřelí, alibi, nové skutečnosti. Pak píše závěr. To je všechno.“

 

Harry převzal formulář a zadíval se na něj. Byly tam kolonky, které stačilo vyplnit. „Nezdá se to těžké.“

 

„Ani není. Bystrozor musí být vždy po ruce. Nemůže se zabývat několik dní soupisem hlášení.“

 

„Jasně,“ kývl. „Tak já se do toho pustím.“

 

John vstal, přešel ke skříni, vytáhl myslánku a dal do ní vzpomínky na všechny případy, které zde měl nevyplněné. „Vezmi si diktovací brk,“ podal mu podivný brk z jestřábího pera, který měl zelený hrot. „A vezmi si i složky do těch vzpomínek. Snaž se zvyknout na ta těla, která tam uvidíš. Kdyby ti nebylo dobře, vylez ven. Stačí si jen přát odejít a odejdeš.“

 

Harry kývl a ponořil se do myslánky s několika pergameny k vyplnění.

 

John si povzdechl a mávl hůlkou. Všechno se uspořádalo a seřadilo. Teprve pak si mohl pohodlně sednout a pustit se do své práce. Musel si přečíst pět nových případů, musel pročíst šest hlášení od svých lidí a zařadit je a pak by snad mohl Harrymu nějak pomoci.

 

Povzdechl si. Jeho synovec tak rychle vyrostl. Jakoby to bylo včera, co ho držel jako maličkého v náručí. Ted jej měl jeden den na starosti a tak se tam oni sešli, naposledy, a hráli si s ním. Teď je veliký a jejich úkolem je, naučit ho přežít ve válce. Dítě… kluk… kterého musí naučit jak zabít a nemít výčitky, jak přejít smrt lidí… jak se smířit se svou vlastní smrtí, protože ta může přijít kdykoli. Ale jak někoho tak mladého naučíte překročit mrtvolu nejlepšího přítele nebo člena rodiny bez toho, aby se ohlédl? John nevěděl, ale doufal, že na to přijde dřív, než se Harry zhroutí. Smrt Sophie ho tolik nezasáhla. Neznal jí natolik dobře, aby po ní dlouho truchlil. Jenže, co když zemře Moody, Brumbál nebo někdo z jeho Bradavických přátel? Jak dlouho to ten kluk vydrží?

 

John si přejel rukou po obličeji. Nenáviděl tenhle svět. Nenáviděl Voldemorta, ale i Brumbála. Příliš Harryho držel stranou, příliš ho vychovával bez starostí, takže teď byl Harry až moc zranitelný. Harry nebyl připravený přijmout ničí smrt. Byl ochotný se obětovat i pro někoho, kdo si to nezasloužil. Brumbál udělal chybu a to mu nikdo z rodiny nikdy neodpustí. Možná je načase požádat o pomoc Grindenwalda. Jestli je někdo, kdo tomu dítěti dokáže otevřít oči, je to právě on.

 

Otevřel první složku a zbystřil. Vida, tak přeci jen se něco zajímavého v té Anglii děje…

 

 

 

„Brumbále?“ nadhodila Minerva McGonagalová nejistě. „V Řádu jsou…“

 

„Ano, já vím, Minervo,“ povzdechl si Brumbál těžce. „Kdo nesouhlasí s mým vedením?“

 

„Více jak polovina mladých,“ utrousil Moody. „A já.“

 

„Děkuji za podporu Alastore,“ poznamenal laxně Brumbál.

 

„Proč Pošuku?“ nechápala Tonksová dost zaraženě a podívala se na svého přítele Kingsleye Pastorka. „Co ti vadí?“

 

„Všechno,“ odsekl. „A hlavně jeden spor, který mi zakazuje vidět mého vnuka.“

 

Utichli. Brumbál si povzdechl. „Vidíš se s ním.“

 

„Ovšem,“ odsekl. „Jednou za rok a to kdo ví jestli,“ zabručel a nespokojeně praštil holí do země. Portéty na stěnách Brumbálovi pracovny při tom zvuku nadskočily.

 

„Alastore prosím. Mohl jsi ho mít u sebe, kdybys ovšem nebyl trnem v patě celému kouzelnickému podsvětí,“ poznamenal Brumbál. „Jistě bys nechtěl, aby tvůj vnuk skončil jako ukázkový příklad pro všechny, kdo se temnotě postaví.“

 

Moody si pro sebe začal tiše reptat.

 

„Netušila jsem, že má Pošuk vnuka,“ zamyslela se Tonks.

 

„Mám i děti a manželku,“ odsekl popuzeně muž. „Ne, že bych se s nimi scházel,“ sykl a probodl pohledem Brumbála.

 

„Alastore, pro Merlina. Stejný problém jako u tvého vnuka a než se k tomu dostaneme, to samé platí i pro tvou vnučku.“

 

„Pcha. Moje vnučka nemá nic, co by stálo za zmínění. Jediné co umí, je číst,“ zabručel a zkřížil ruce na prsou. Tvářil se značně znechuceně a nepříjemně. „A nechápu, proč ty rozkazy jsou od tebe,“ sykl.

 

„Protože ty nemáš rozum. Nebýt mě, dávno by už viseli někde na pranýři. Alastore, když jde o tvou rodinu, nemyslíš.“

 

Moody si odfrkl a zamračeně se na něj díval. „Neumí nic. Neumí se bránit.“

 

Brumbál si promnul spánky a pak se podíval na Minervu. „Co se jim nelíbí tentokrát.“

 

„Omezování rodiny,“ houkl Moody, ale Brumbál raději dělal, že to přeslechl.

 

„Vadí jim, že není v Řádu pan Potter, slečna Grengerová a pan Weasley. Nemluvě o tom, že si myslí, že jsi starý a nestíháš, Albusi.“

 

Moody zabručel a podmračil se. „To chtějí, abychom jim vrazili do ruky hůlku a poslali je do první řady? Grengerová je v boji k ničemu.“

 

„Hermiona je velice chytrá, Pošuku,“ houkla Tonksová na obranu své kamarádky.

 

„Chytrá snad, ale to jí v přímém střetu moc nepomůže.“

 

Tonks se nadechovala k peprné odpovědi, ale Kingsley jí zarazil. „Moody má pravdu, Dory, Hermiona je sice chytrá, ale to z ní ještě nedělá bojovnici.“

 

„Oni nechtějí, aby bojovali, tedy až na pana Pottera, vidí v něm to, co v něm vidí celý svět,“ posteskla si profesorka přeměňování. „Myslí si, že je ten jediný, který dokáže Vy-víte-koho zabít a tedy by měl být mezi těmi, kdo půjdou první linií… nejlépe někde vepředu. Grengerová s Weasleym by měli být v Řádu taky, protože i oni mají zkušenosti s překonávání problémů a je tudíš jasné, že je Řád potřebuje,“ poznamenala trpce.

 

Kingsley se zamyslel. „Jsou to ještě děti,“ řekl nakonec. „Neumí toho tolik, aby se vyrovnali smrtijedům.“

 

„Jenže je to nezajímá, to už jim vysvětloval Remus. Jenže nikdo ho neposlouchal. Ani Siriusovi argumenty nezabrali. Když se do nich pustila Molly, dali pokoj, ale dlouho jim to mlčení nevydrží,“ zavrtěla hlavou Minerva McGonagalová.

 

Moody si hrál s holí. „Měly by se ty děti rozhodnout sami. Dříve nebo později to v Řádu vybublá. Nebude trvat dlouho a budou v Řádu tak či onak. Mělo by se jim říci, co je čeká, pokud se tak rozhodnou a pak se uvidí.“

 

„Rozhodnou se pro,“ vykřikla Tonksová a v očích měla šok. „Pošuku… oni…“

 

„Já vím,“ zabručel. „Ale nemusíme je hned pustit na porady a rozebírat s nimi útoky. Můžou dostat jednoduché úkoly. Roztřídit složky, urovnat dokumenty. Nikdo to nechce dělat a půl hodiny se zabije jen dohadováním o tom, kdo to musí dělat. Časem budou muset bojovat, ale to nebude mít s Řádem co dočinění.“

 

„Možná,“ zamyslel se Brumbál.

 

„Ještě se uvidí, jak se to dál bude v Řádu vypadat,“ poznamenal Kingsley. „Ale přikláněl bych se k názoru Moodyho.“

 

„Dobře. Také mě zajímá, co by se mělo změnit v Řádu.“

 

„ŽÁDNÉ KECÁNÍ DO RODINY!“

 

„Alastore, dej už pokoj.“

 

Tonsková se ušklíbla. „Pošuk chce mermomocí vyvraždit celou rodinu.“

 

Moody na ní vyplázl jazyk.

 

„Jak dospělé,“ zavrtěl hlavou Kingsley, když se díval, jak Tonks oplatila Moodymu stejným gestem.

 

„Nic mě nenapadá,“ poznamenal Minerva. „Ovšem možná by nebylo špatné zeptat se na poradě. Třeba někdo nějaký nápad mít bude.“

 

Brumbál kývl a povzdechl si. „Alastore a nechci nic slyšet o rodině,“ prohlásil ředitel a podíval se na svého bratra zpoza půlměsícových brýlí. „Jistě nechceš vystavit svou rodinu nebepečí jen tím, že všem řekneš, že s nimi máš cokoli společného.“

 

Moody ho probodl pohledem.

 

Tonks na to jen pokrčila rameny a vydala se ke krbu. „Vracím se do Řádu,“ řekla celkem zbytečně. „Uvidíme se později. Zatím.“

 

Zmizela v zelených plamenech, aby se následně objevila v zelených plamenech na ústředí. „Ahoj všem,“ usmála se a vyšla ven. Dívala se na Molly, která právě poskakovala kolem kuchyně, také bylo načase, brzy bude snídaně. U stolu seděl unavený Sirius, vedle něj Remus, který byl na brzké vstávání zvyklý a nyní si četl noviny. Kousek od nich seděla Hermiona a pročítala si novou učebnici.

 

Tonks se zazubila. „Copak bude dobrého?“ nadhodila a podívala se na Molly.

 

„Slanina s vejci.“

 

„Jako vždy,“ zabrumlal ospale Sirius a nenamáhal se zvednout hlavu ze stolu. Paní Weasleyová se na něj ostře podívala, ale když viděla, že stejně nic nevnímá, slitovala se.

 

„Co je tam nového?“ zeptala se Tonks a sedla si vedle Remuse. „Něco o Ty-víš-kom nebo snad o Harrym?“

 

„O Harrym,“ podmračil se. „Je ve Francii, ale není vidět. Dursleyovi už našli, ale Harry s nimi podle všeho není. Spekulují kde je,“ zamračil se. „Nelíbí se mi to. Měli bychom se tam jet podívat.“

 

Sirius v tu chvíli ožil. „Jak není?“

 

„No… není,“ pokrčil rameny Remus. „Jenže Brumbál ho nechce rušit teď. Možná je jen v pokoji. Víš, jací Dursleyovi jsou. Nebo ho hodili někomu na krk a sami si užívají,“ zamračil se.

 

„Jen doufám, že ho nemá nějaký smrtijed,“ zavrčel Sirius.

 

„Napíšu Harrymu dopis,“ poznamenala Hermiona. „Když odepíše, je vše v pořádku,“ prohlásila a vydala se do svého pokoje pro pergamen, brk a pro dárek, který pro Harryho měla. Vždyť už za týden má narozeniny, tak mu pošle dárek o trochu dřív. Ono se nic nestane.

 

„Počkej, Hermiono. Harry teď bude mít narozeniny. Nepošleme spíše sovy i s dárky?“ ozvala se Molly Weasleyová. „Aspoň bychom ho potěšili.“

 

„To není špatný nápad, Molly, ale sovy tak daleko nedoletí… ty naše,“ dodal trpce Remus.

 

„Od čeho je soví služba?“ nadhodil Sirius. „Připravte balíčky a já to zaplatím,“ poznamenal vesele.

 

„Co zaplatíš?“ objevil se ve dveřích vysoký muž s černými havraními vlasy. Měl jasné hnědé oči, menší nos, který měl minimálně jednou zlomený, úzké rty a špičatější bradu. Stál rovně jako ravítko a s jakousi prozíravostí přejel pohledem celou místnost.

 

„Sovy… Harry má za týden narozeniny.“

 

„Ach…“ vydechl jen a jeho oči se naplnily nejrůznějšími emocemi. „A já nemohu… ani ty ne,“ řekl ztěžka.

 

„Ale můžete,“ usmála se Hermiona. „Hodíme to na sebe a až přijde čas, kdy se Harry dozví pravdu, tak se k nim přiznáte. Je to lepší, než mu nic nedat a pak mu to dávat dodatečně.“

 

Muž se zamyslel a pak se pousmál. Jen kývl a díval se, jak dívka prošla kolem něj.

 

„Charlesi, podívej se na tohle,“ řekl Remus a podal mu noviny. Charles Potter, jak se muž jmenoval, si noviny převzal a podíval se na titulek a následný text. Zamračil se. „Doufejme, že je v pořádku a nic mu není. Jinak by si to Dursleyovi šeredně odskákali,“ zavrčel a položil prudce noviny na stůl.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA