Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. kapitola (BP)

30. 8. 2016

14. kapitola


„JSI ABSOLUTNĚ NESNESITELNÁ.“

 

„ASPOŇ NEJSEM NAIVNÍ PITOMEC!“

 

„KDO JE U TEBE PITOMEC?“

 

„TY, KDO TAKY JINÝ? MYSLÍŠ SI, ŽE TĚ PŘIJMOU? MYSLÍŠ SI O SOBĚ, ŽE JSI BŮH… ALE NEJSI. NEJSI NIC!“

 

„Jo… tahle láska,“ povzdechl si John a s mírně vyplazeným jazykem hleděl na své mizerné karty a přemýšlel, jak to udělat, aby neprohrál pět tisíc galeónů.

 

„Ta se ničemu nevyrovná,“ zabroukal pobaveně Chad a s uspokojením vzal do rukou nové karty, které mu přišli velice vhod.

 

„Víte, co mě teď napadlo?“ nadhodila Dina a zvýšila sázku. „Godrik Nebelvír se objevil až kolem dvaceti let. Usadil se na místě, kde je dnes Godrikův Důl. Není náhodou tam? Je tam přeci i rezidence rodu Potterů.“

 

„Jenže rod jako takový tam začal žít až v patnáctém století a to byl už nějakou dobu Nebelvír mrtvý. Pochybuji, že tam má hrob.“

 

„Ale něco by tam po něm mohlo zůstat. Nějaká stopa,“ poznamenala Dina a podívala se na Teda, který seděl stranou a zaujatě pozoroval hru.

 

„Možná ano, ale nejsem o tom přesvědčen. Mnoho historiků tam něco hledalo. Ale dům rodu by mohl něco ukrývat. Býval to hrad… je starší, než rezidence.“

 

„Nemáte ještě něco?“ zajímal se John a loučil se s penězi.

 

„Ještě máme vilu a menší zámeček, ale ty jsou ze sedmnáctého století.“

 

„Ale i tam by něco mohlo být. Nějaké poznámky nebo rodové artefakty…“ poznamenal John a odhodil rozmrzele karty. „I maličkost by nás mohla k hrobu dovést.“

 

„Můžeme to zkusit,“ kývl Ted hlavou a pozoroval Dinu, jak spokojeně shrábla peníze, které stejně nepotřebovala. „Ale obvávám se, že to má v pařátech někdo z Blacků. To by byla katastrofa,“ oklepal se.

 

„Něco vymyslíme,“ poznamenala Dina a pozorovala ho. „Myslím, že hrob bude v jeho rodišti, ale kde je rodiště Nebelvíra…“ pokrčila rameny.

 

„Mohli byste se kouknout i do sídel Havraspáru,“ nadhodil Ted. „Rovena měla ke Godrikovi velice blízko. Aspoň se to říká.“

 

„Uvidíme,“ podmračil se John a přemýšlel. „Máme rezidenci, vilu a jednu zříceninu, která dříve bývala domem. Asi bych se zaměřil na ten dům, protože je z dob zakladatelů… měli bychom ho opravit.“

 

„Jo, to jo,“ kývla Dina. „Dáme ho Chris… užije ho.“

 

„Co mi dáte?“ vešla dívka a pobaveně naslouchala hádce mezi Harrym a Ariven.

 

„Nebuď zvědavá,“ ušklíbl se John a zavrtěl hlavou, když mu Dina gestem nabízela další hru.

 

„Tati?“ nadhodila dívka ostýchavě. John zbystřil a povytáhl obočí. „Já jen…“ znejistěla. Ale pak se nadechla a s novým odhodláním se na něj podívala. „Mohla bych dostat soukromé učitele? Nechci do Bradavic a ani nikam jinam. Vím, že jsi proti tomuhle, ale copak bych mohla mezi ostatní?“ zašeptala smutně.

 

John vstal a objal svou dceru. „Chápu tě, maličká a máš asi pravdu. Ale budeš se učit a to pořádně,“ prohlásil přísně.

 

Dívka přikývla a vděčně se k němu pevněji přitiskla.

 

„A ještě jedna věc,“ zamumlala. „Mohla bych… eh… bydlet u tebe?“ nadhodila a podívala se mu do očí. John viditelně ztuhl.

 

„Víš, jak je to nebezpečné,“ poznamenal smutně.

 

Chris nešťastně kývla. „Ale chtěla bych být s tebou.“

 

„Já vím, ale… nejde to, Chris. Jako bystrozor nemohu mít u sebe někoho, kdo je podobný Bellatrix. Kolegové by se na tebe zaměřili a mohli by ti ublížit. No a jako špion mám mnoho nepřátel. Buď v domě Sophie nebo někde jinde. Budu tě navštěvovat a tak, to ti slibuji, ale nemůžeš být teď se mnou.“

 

„Jo…“ zamumlala.

 

„Chris… prosím,“ vydechl John a pevně se jí podíval do očí.

 

„Jasně, máš pravdu,“ nejistě se usmála. „Já jen… nechci o tebe teď přijít.“

 

„Nepřijdeš!“ ujistil jí a pohladil ji po tváři.

 

Všichni přítomní kmitali pohledem z jednoho na druhého.

 

„Co se tu děje?“ vešla do místnosti Ilona.

 

Dina jen zavrtěla hlavou, aby se neptala a soustředila se na hru.

 

„Ještě se pořád hádají? Musel jsem použít tišící kouzlo,“ pokrčil rameny Ted.

 

„Ne… teď spolu bojují. První začala Ariven. Myslím, že to bude ošklivé.“

 

„A proč se hádají?“ ozvala se Christine.

 

„Ariven se snaží Harryho přesvědčit, aby zůstal za obloukem, protože ho kouzelníci nepřijmou. Pokud se to dozví.“

 

Ted se zamyslel. „Jo… nepřijmou.“

 

„Jenže Harry věří, že jeho přátelé se s tím vyrovnají,“ poznamenala Ilona.

 

„Věřit v to může, ale realita bude jiná,“ pokrčil rameny Ted a díval se na upírku před sebou. „Harrymu  zatím odpustili všechno a on věří, že přijmou jeho krev, ale to se nestane. Přijde na to sám… pozdě, ale přijde.“

 

„Takže by měl zůstat za obloukem?“ vykulila oči Ilona.

 

„To jsem neřekl,“ zavrtěl hlavou Ted. „Nakonec budeme muset za oblouk odejít všichni, ale v tuhle chvíli se musíme vrátit a porazit Voldemorta. Přeci jen tohle nesmíme podcenit. Kdyby se dozvěděl, že jsme za obloukem, vydal by se za námi a válka by pokračovala dál… možná ještě horší, než mezi kouzelníky.“

 

Ilona jen kývla hlavou, že chápe a pak se podívala na Chris. „Nejedeš do Bradavic, co?“

 

„Ne,“ zavrtěla hlavou dívka a pustila svého otce. „Nemohla bych.“

 

„Chápu,“ kývla upírka hlavou.

 

„S tím se nedá nic dělat,“ pokrčila Chris rameny. „Já budu muset za oblouk určitě, jen nevím, kdy k tomu budu donucena.“

 

„Myslím, že brzy,“ povzdechl si John a pohladil ji po vlasech. „Budeš opatrná, že?“

 

„Dám ti na ní pak pozor,“ slíbila Dina. „Mohla bych být s ní a dohlédnout na to, aby nějaký pitomec nepoznal, čí je dcera.“

 

„Není to fér. Nikdo si nevybere rodiče,“ zabručel Moren a díval se na své karty.

 

„Není,“ kývl hlavou Chad. „Ale nic s tím nenaděláš. Svět už je takový.“

 

„Vezmi si, bojové mágy vyvraždili je jen proto, že žili… byli jiní… proč by měli u Harryho udělat vyjímku? Nemají ho rádi. Prý se vytahuje a kdesi cosi… hodně lidí u něj hledá záminky, jak ho vyšachovat ze hry. Víš, jak by jim nahrála skutečnost, že je bojový mág? Za pár dní by ho pronásledovala půlka Anglie,“ zavrčel John.

 

V té chvíli se dveře rozeltěly a dovnitř vpochodoval Harry. „Chápete jí?“

 

„S čím?“ nadhodil Ted nevzrušeně a pozoroval svého synovce, který byl od hlavy až k patě mokrý a všemožně popálený. Všude po těle se mu hojily rány, modřiny a hluboké škrábance.

 

„Hele, chci jí dát k zásnubám jako dárek novou zahradu a ona prostě nedokáže pochopit, že tam nemůže.“

 

„To je divný, co? Když neví, co pro ní chystáš,“ zavrtěl hlavou Chad a přerovnával karty. Moren se na Harryho dost divně koukal a nevšiml si Diny, která si od něj ‚vypůjčila‘ pár mincí.

 

„A proto jste se rvali?“ podotkl Ted.

 

„Ovšem. S ní se totiž nedá domluvit,“ zavrčel. „Prostě tam nesmí.“

 

„Myslel jsem, že král už nebudeš,“ zabručel Moren.

 

„Nebudu, ale stále budu mít mezi vlkodlaky postavení. Budu zasedat někdy v radě a také budu dohlížet na spory lordů. Hrad zůstává v mém majetku a tím my přiléhá i určitá oblast a určitý počet poddaných.“

 

„Takže budeš o něco víc, než lord?“ zajímala se Ilona a objala ho kolem krku. Opřela si hlavu o jeho rameno a povzdechla si. Ilona byla úplným opakem Ariven. Ariven musela mít vždy navrch a chtěla vést. Ilona naproti tomu byla mírná a klidná. Potřebovala oporu a něhu. To ovšem začala pociťovat až s Harrym, do té doby tohle cítit od svých milenců nepotřebovala.

 

„Ano,“ usmál se Harry a objal upírku. Něžně jí políbil do vlasů a zamyslel se. „Hádali jsme se ještě kvůli pár věcem.“

 

„Jakým?“ zajímala se Dina, která se dívala, jak Moren se zamračením propočítává své mince.

 

„Řád,“ zabručel. „Kouzelníci.“

 

Teď se na něj podívali úplně všichni.

 

„Kouzelníci?“ zabručel John.

 

„Ariven jim nevěří… a ani se tomu nijak nedivím. Kouzelníci v minulosti napadli démony a zabíjeli je kvůli magii. Pak pozabíjeli bojové mágy,“ vysvětlila Ilona. „Harry. Buď na sebe opatrný. Oni ti ublíží, jestli se to dozví.“

 

Harry se jí zadíval do očí a kývl. „Jsem si toho vědom,“ zamručel. „Nechystám se jim nic říkat. Oni mi také lžou. Ale hádali jsme se kvůli něčemu jinému.“

 

Ilona se na něj překvapeně podívala. „Kvůli čemu?“

 

„V Řádu jsou silní kouzelníci, ač se to nezdá, je tomu tak. Jenže oni neumí společně bojovat. My jsme smečka, pevně spjatá.“

 

„Fakt?“ vykulila Christine oči.

 

„Jistě,“ kývl Ted. „Umíme spolupracovat, když chceme, ale Řád to neumí, ani když chtějí, že? Ale stále nechápu, kam tím míříš?“

 

„Ariven tvrdí, že je tam někdo, kdo maří snahy Řádu spojit se. Nějaký zrádce. A chce, než se dám k Řádu, abychom ho našli…“

 

Všichni mlčeli a čekali, co řekne.

 

„Já ale nechci. Tohle, ať si vyřeší Brumbál sám.“

 

Všichni ztichli a koukali na něj, jak na někoho, koho vidí poprvé.

 

„Proč?“ vzpamatovala se Ilona.

 

„Protože já už nechci. Nemám tu sílu, Ilono,“ poznamenal a najednou vypadal velice unaveně. Byl unavený životem. „Pořád a pořád být někde uprostřed všeho. Všichni kolem mě poskakují a starají se o všechno možné. Když udělám krok, oni jich udělají deset, kdyby náhodou tam někdo byl, aby je zabil. A v případě špeha, by to znamenalo, že oni ho budou hledat. Víš, Ilono, já chci jen jít dál. Nestát za těmi živoucími terči. Chci se vydat dál a pokud se Řád zaměří na špeha, nebudou si jistí nikým. To mi dá šanci na svobodu. Snad zjistím, kdo je zrádce, ale já ho nechci najít a odstranit… já ho tam chci udržet a mást ho.“

 

„Předáš Voldemortovi Řád,“ varoval ho Ted.

 

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, pokud ho zmatu,“ poznamenal. „Chápej to, aspoň ty. Víš, jaký je to, být spoutaný. Nemít vlastní vůli. Jenže tys byl aspoň pod kouzli,“ zašeptal. „Já jsem neustále manipulován jinými…“

 

Ted ho mlčky pozoroval a pak kývl. „Buď opatrný. Jistě je nechceš zabít.“

 

„Nechci,“ podotkl.

 

„To jsem rád,“ pousmál se.

 

„Jo… já taky,“ zamručel.

 

 

 

„DOMA!“ vyjekla nadšeně Chris o dva dny později.

 

Ariven s Harrym se hádali tak často, že už to vlkodlaci nemohli vydržet. Tesák si co chvíli zacpával uši a Ted moudře rozhodl, že je tedy čas odejít.

 

Ilona se usmívala na svého milence, kterého raději držela za ruku, aby se nevrhl na svou snoubenku, která se tvářila jako vždy povýšeně.

 

Grindenwald jen zavrtěl nechápavě hlavou a raději se porozhlédl po vile, která dříve patřila Sophii. Dnes jí měla v držení Dina, jakožto dědička Sophie. John zdědil trezor a Harry dostal úplně nový, prázdný trezor, který byl hlídán drakem. Ted dostal cvičiště, kterému už několik měsíců šéfoval.

 

„Musím říci, že jsem rád, že jsem zase tady,“ připustil Brousek a rozhlédl se po luxusně zařízené chodbě.

 

„Co to je?“ nadhodila Ariven znechuceně a podívala se na drahou vázu, která pocházela z Indie.

 

„To je něco, co nesmíš rozbít,“ zabručela podrážděně Dina. Byla to její oblíbená věc.

 

„Aha,“ zabručela démonka a pohlédla na Ilonu, která se tiskla k Harrymu, celá okouzlená tímto domem.

 

Ona a Ilona byly nejlepší kamarádky. Rozumněly si, jako nikdo jiný. I Christine s nimi báječně vycházela. Všechny tři byly nerozlučnými přítelkyněmi. Jen Chris s Ilonou věděli, proč se Ariven chová tak, jak se chová a proč se neustále s Harrym hádá.

 

Ilona zase na druhou stranu přiznala věci, které by nikomu jinému nesvěřila, ale těm dvěma nemohla nic zatajit.

 

Chris zase věřila nejvíce jim. Ani Harrymu nevěřila tolik. Přeci jen… Harry se taky nechtěl bavit o ‚hezkých vlcích‘.

 

„Ukážu vám pokoj,“ vyhrkla hned Christine. „Musíte u mě nějakou dobu pobývat. Nemůže si vás Harry sobecky přivlastnit,“ a už stoupala po schodech nahoru. Obě Harryho milé jí hned následovaly.

 

„MŮŽU!“ křikl Harry ještě za nimi a naslouchal veselému smíchu tří dívek.

 

„Rozumí si,“ poznamenala Dina s úsměvem.

 

„Nechápu, proč je Ariven tak protivná,“ zavrčel Harry. „Ilona je sladká, ale Ariven je její opakem,“ zabručel.

 

„Ještě si stěžuj,“ odfrkl si Brousek.

 

„To je fakt. O mě pěkná holka nezakopne, jak je rok dlouhej,“ mávl rukou Sebastian a podíval se na Annu, která mrkla na Dinu.

 

„Nemáme zájem,“ mávla rukou odmítavě černokněžnice. „An, nechceš si vyrazit na dámskou jízdu?“

 

„Nechtěj jít i holky?“ nadhodila.

 

„HOLKY! NÁKUPY!“

 

Mužská populace se lekla, jak se dívky vřítily do místnosti.

 

„Jdeme,“ zazubila se Ilona. Za chvíli byly všechny pryč.

 

„Tak… co budeme dělat?“ nadhodil Chad.

 

„Já si jdu odpočinout, ahoj,“ mávl rukou Harry a vydal se do svého pokoje. Tam se zavřel a uvelebil se na posteli. Pousmál se. Jak mu ten klid chyběl. Ariven ho nikdy nenechávala moc dlouho odpočívat. Milovala, když ho mohla dráždit. Nevěděl sice proč, ale někdy, myslel si, je to příjemné. Ilona byla sice nelítostná válečnice, a když chtěla i velice vypočítavá a prozíravá. Jenže převážnou část toužila po něze a laskavém doteku. Ariven potřebovala pravý opak. Musela cítit převahu. Harry vnímal tu odlišnost jako velice lákavou. Mohl si tak vybrat, čemu chce dát přednost.

 

Ovšem teď se svými drahými polovičkami zabývat nechtěl. Musel se zamyslet nad tím, co chce dál. Teď je černokněžník. Nikdy už to nevezme zpět. Nikdy už se nemůže vrátit a nemůže zapomenout a opustit svou rodinu. To nešlo a ani nechtěl. Jenže co dál? Jak se má chovat k Řádu?

 

Nebylo myslitelné, aby napochodoval do Řádu a vysypal na ně všechno, co cítil k těm lidem kolem. Hlavně pak těžko mohl Brumbálovi říci, že jeho kamarád je Grindenwald. Buď by ho považoval za cvoka, nebo by ho nechal zavřít… nebo hůř, udělal by mu přednášku a tvářil by se u toho smutně, zdrceně a zklamaně. A tohle divadlo opravdu prožít nechtěl. Nemluvě o tom, že by ublížil i těm, co se třeba na jeho intrikách nepodíleli a co zkrátka nevěděli, co se tu děje.

 

A teď se dostal k další otázce. Kdo je a kdo není na jeho straně? Kdo ho má a kdo nemá rád? Komu vlastně na něm z Řádu záleží? A když byl vlastně u toho, na kom záleží jemu?

 

První kdo mu vytanul na mysli byl Remus. Byl to laskavý člověk, který bojoval se svým prokletím a Harryho srdce si získal nejvíce. Byl vlkodlak, jako on, teď už to věděl a chápal, že vlk uvnitř něj ho jakoby přijal do své smečky. Nadruhou stranu to byl nejlepší kamarád Siriuse a Harry si nebyl jistý, jestli ví, co se kolem něj děje. Občas měl totiž dojem, že vlkodlak je sice laskavý, ale je také plně oddaný Brumbálovi.

 

Dalšími na seznamu byli pochopitelně jako takzvaní nejlepší kamarádi. Ron a Hermiona. Ron byl většinu času žárlivec toužící po uznání a moci. Někdy měl až dojem, že Ronovi jde o to, držet se u něj na výslunní, než aby se staral o něj. Ovšem byli chvíle, kdy mu pomohl, to mu nebral. Avšak Ron byl hlupák a byl nejslabší… a také nejsnadněji ovládnutelný. Harry si byl jistý, že se ho Voldmeort pokusí přetáhnout na svou stranu a využije právě jeho žárlivosti, hlouposti a naivnosti.

 

Hermiona byla hrozná šprtka, která se zajímala jen o to, co leží v knize. Měla málo pochopení pro cokoli a když to šlo proti zákonu, musel k tomu být dobrý důvod. Hermiona byla z rodiny a byla stejná, jako oni. Ovšem byla také slabá a dala se ovlivnit… přesto byla rozumná a uměla si poradit. Ale i ona byla jako Remus plně oddaná Brumbálovi.

 

Ginny odsunul okamžitě. Byla sestrou Rona, ale nikdy na něj velký dojem neudělala. Byla to dívka, která sice uměla vytasit drápky, ale hrozně se držela Řádu.

 

Pak tu byli další. O Moodym nevěděl, co si má myslet. Byl to jeho děda a jeho rodina se musela všelijak skrývat a tvářit se, že se neznají. Takže jemu jako snad jedinému, chtěl dát ještě jednu šanci.

 

Na mysl mu vytanula další jména, ale pomalu je uzavíral všechny. Když neměli jinou vadu, byli oddaní Brumbálovi a to bylo něco, co Harry vedle sebe mít teď nemohl. Potřeboval někoho, kdo se nebude za ředitelem Bradavic táhnout jako ocásek. Neměl tedy z Řádu komu věřit. Nemohl je považovat za naprosté přátele, kterým by bezmezně věřil a naopak. Jakmile by něco řekl, okamžitě by se to od jednoho rozneslo ke všem. Nemohl by dělat nic… jen sedět na zadku a čekat… a to nechtěl.

 

Je bojový mág… BOJOVÝ. Je zvyklý na boj. Musí bojovat, jinak to zkrátka nešlo. Nemohl se skrývat. Je čas, jít a postavit se osudu čelem a nikdo, ani Brumbál, mu nesmí stát v cestě.

 

Jak to tak vypadalo, bude muset přestat tolik všem svým dosavadním přátelům plně věřit, ale i tak na ně nehlodlal zanevřít. Sice nebudou nejlepší přátelé, ale i obyčejný kamarád je dobrý, než nepřítel. A pokud se mu zasteskne, měl tu nové, kteří ho nikdy nezradí, to už věděl. Navíc jim mohl říci cokoli, nikdo ho neodsoudí. Jak řekla Dina, horší než oni nebude.

 

„Vypadáš zamyšleně,“ usmál se John a vešel do pokoje.

 

„Jsem zamyšlený,“ poznamenal.

 

„Chceš si promluvit? Měl jsem dojem, že se něco stalo, nikdy neodpočíváš, pokud se něco neděje,“ zazubil se.

 

„Opravdu?“ zamrkal překvapeně. „Přesmýšlel jsem nad Řádem. Nedělej si s tím hlavu.“

 

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny a usedl na postel vedle něj. Tiše ho chvíli pozoroval. „Máš nás, o nás se můžeš kdykoli zapřít. Víš, že nám můžeš říci cokoli, co tě bude trápit. Jsme tvoje rodina.“

 

Jak krásně to znělo. Harry nikdy nic takového jako rodina nepoznal… nebo spíše si na to nepamatoval. „Mohl bys mi vrátit všechny vzpomínky na vás?“ zašeptal.

 

John se na něj usmál a pohladil ho po vlasech, čímž odhalil jizvu na čele. „Prozatím ne,“ zašeptal. „Myslím, že by to v tuhle chvíli nebylo dobré.“

 

Harry kývl, že chápe a povzdechl si. „Všechno mohlo být jinak.“

 

„Mohlo, ale není, s tím nic neuděláš,“ zazubil se John a rozhlédl se po pokoji. „Zatím jsi poznal život obyčejného člověka, který jen čeká. Zítra brzy vstávej. Půjdeš se mnou do práce,“ poznamenal a pousmál se. Harry ho uchváceně pozoroval. „Můžu?“

 

„Hmm… možná budou bystrozoři trochu reptat, ale já je nějak zmáknu a pak se mnou můžeš jít na ústředí.“

 

„A co Chris?“ nadhodil tiše.

 

John si tiše povzdechl. „Christine je moje dcera, ale… já jí neznám Harry, ne tak, jako tebe. Chris je černokněžník. Ona sice tvrdí, že ne, ale je jím. Ona neumí žít jinak. Není to její vina,“ dodal hned. „Ale ten rozdíl mezi mnou a jí bude vždycky veliký a nikdy nezmizí. Až bude starší, bude muset jít na šikmou plochu, protože světlo jí nepřijme. Najde si manžela… ne, Harry. Chris je moje dcera a já jí miluju, ale nemohu jí naučit, co mohu tebe. Nemohu jí dát to, co bych chtěl. Mrzí mě to a trápí. Nemohu s tím ale nic udělat. Jediný, kdo jí může pomoci, je Dina s Tedem,“ poznamenal s trpkým úsměvem.

 

„A co když já nebudu chtít jít tou cestou, jako ty?“ nadhodil Harry.

 

John se usmál a v očích mu zajiskřilo. „Ale ty půjdeš Harry. Buď jen z části nebo úplně. Ani ty nemáš mnoho na výběr. Černokněžníci tě nepřijmou tak, jako přijmou Chris. Budou u tebe ostražití a obchody budeš shánět velice těžce. Budeš se muset skrývat. Navíc… tebe to nebude brát. Ty žiješ tím, čím žiješ a ty se rád držíš světla… buď budeš bystrozor, o čemž začínám silně pochybovat, nebo budeš špion.“

 

Harry na něj koukal a usmíval se. Ano… John měl pravdu.

 

„Tak co, půjdeš zítra se mnou?“

 

„Jo, hrozně rád,“ zazubil se.

 

„Jdi spát. Vstáváme ve tři ráno.“

 

Harrymu poklesla čelist.

 

 

 

 Ráno s ním strýc zatřásl a doslova ho vytáhl z postele. „Vstávej lenochu,“ poznamenal John vesele. „Rychle, nebo budu mít malér,“ popoháněl ho.

 

Harry pracně rozlepil oči. „Už jdu,“ zabručel rozespalým hlasem a zamžoural na toho, kdo jej vytahoval z postele.

 

„To bych ti radil,“ zazubil se John.

 

„Hmmm…“ zabručel Harry a vykulil se z postele. Ještě chvíli se rozlámaně díval kolem sebe. Prohmatával si ztuhlé a unavené svaly, aby se mu lépe vstávalo. Jenže ať dělal co chtěl, stále se cítil velice unavený.

 

Ale i přesto se postavil a vydal se do šatny, aby se oblékl.

 

„Vezmi si nějaký formálnější hábit,“ poradil mu John, který se objevil ve dveřích.

 

„Ty jsi tu ještě?“ zamručel ospale.

 

„Ano,“ zasmál se. „A připrav si nějaký hábit do společnosti. Ted dostal nějaký nápad a chce tě někam vzít.“

 

Harry si povzdechl a kývl. Vydal se tedy ke skříni obřích rozměrů a začal vybírat.

 

John se zatím vypařil a šel se podívat do jídelny, jak to vypadá se snídaní.

 

Harry na sebe hodil obyčejné černé plátěné kalhoty, bílé triko a přes to přehodil hnědý hábit. Do ruky si vzal temně zelený sametový hábit s černými kalhoty a zeleným trikem. Vzal si klobouk stejné barvy jako hábit se širokým okrajem.

 

S tím vešel do kuchyně. John se zazubil a kývl. Jen mávl hůlkou a oblečení, které držel, zmizelo. „Teď ho nebudeš potřebovat,“ podotkl a Harry spolkl otázku, kde oblečení vlastně je.

 

„Najez se a vyrazíme.“

 

Harry se posadil ke stolu a dal se do jídla. „Co se dnes bude dít?“

 

John se zamyslel. „To se uvidí. Buď nic, nebo něco,“ pokrčil rameny. „Ale mám v úmyslu prověřit jednu vraždu. Doufám, že nikoho ten dotyčný znovu nezabije. Není to moc hezký pohled.“

 

Harry se na něj úkosem podíval a kývl.

 

„Takže, můžeme?“ nadhodil a díval se, jak Harry dopil poslední doušek čaje. Mladík kývl a vstal. „Dobře, chytni se mě. Bude lepší, když se přemístíš se mnou,“ mrkl na něj. „Ne jeden by se asi divil a bylo by to mnoho problémů. Což mi připomíná, že jsi chtěl tu plnoletost a to přemisťování.“

 

Harry kývl hlavou.

 

„Tak se na to pak podíváme,“ zazubil se a natáhl ruku. Harry jej uchopil a pak nastal nepříjemný pocit, jakoby ho tahali skrze úzkou rourou.

 

„Vítej Harry na Francouzském ministerstvu kouzel,“ usmál se John a obroužil rukou obrovskou halu, která se před nimi objevila.

 

Harry se rozhlédl a usmál se. Obrovské mramorové krby byly po celém obvodu. Neustále z něj proudili kouzelníci a pletli se jeden druhému. Hala měla deset opěrných různě barevných mramorových sloupů, po kterých se pnul břečťan. Harryho fascinovalo, jak jeden mramor byl růžový, jeden zelený, další modrý… a další a další barvy, které kouzelníci vtiskli do jinak čistě bílého mramoru.

 

Před nimi byla jedna velikánská brána, kterou hlídalo pět čarodějů, kteří se neustále ptali příchozích na hůlky a důvod jejich návštěvy.

 

„Tak jdeme?“ nadhodil John a popadl ho kolem ramen.

 

„Nazdar Johne,“ usmála se na něj jediná žena u brány. „Koho sem vedeš?“

 

„Ahoj Medison. Tohle je… Liem,“ zaváhal mírně John. „Je to můj synovec.“

 

„Nikdy ses nezmínil,“ poznamenala žena a usmála se na Harryho.

 

„My se viděli naposledy před deseti lety,“ poznamenal Harry. „Asi proto se strejda nezmínil.“

 

„Aha,“ řekla jen.

 

„No a tak mě napadlo, že mu to tu ukážu a strávím s ním nějaký ten čas, než zase odjede ke svým rodičům za moře,“ zazubil se.

 

„Chápu,“ protáhla. „Tak tedy jděte,“ zazubila se. „A Lieme, vítej ve Francii.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA