Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. kapitola (BP)

30. 8. 2016

12. kapitola

Návrat a rodinné tajemství

 


 

Harry se postavil vedle Brouska a díval se na množství očí, které je pozorovaly. „Sakra,“ zaklel a vytáhl hůlku. Necítil se ještě moc jistě a dobře. Sice měl regeneraci rychlou, ale ani ta nedokázala vyléčit psychické následky, které v tomto případě byli šok ze ztráty krve a jistý strach ze stejné bolesti, jakou před chvílí prožíval.

 

Brousek na to hleděl s jakousi vyronaností. Harry nikdy nečekal, že se zachová takhle. Jeho děda, Alastor Moody, o něm často mluvil jako o někom, kdo se problémům vyhýbá a hlavně je pak první, kdo z boje odchází.

 

Buď se Brousek změnil, nebo jeho děda přeháněl. Ať je to jak chce, Brousek tu teď stál jako kamenná socha a díval se na zelené oči, které je pozorovaly.

 

Nevěděli, co je pozorouje, ani jestli je to nebezpečné.

 

Harry to nedokázal poznat, z těch podivných tvorů byl rozpačitý a nějak se mu nelíbilo, že neví, co si o nich má myslet. Jenže nejhorší bylo, že ty oči nemizely. Naopak, přibývalo jich. Každým okamžikem přibylo minimálně pět tvorů.

 

„Za chvíli se nebudou mít kam hnout,“ zabručel Brousek a díval se, jak je blýskavých očí čím dál tím víc, až v některých místech oči splinuly do jakési blykající skupinky světel.

 

„Začíná mě z toho bolet hlava, ty oči jsou jako reflektory,“ zabručel Harry a promnul si oči. „Co jsou sakra zač?“

 

„Ať je to cokoli, ještě to nezaútočilo a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo,“ nechal se slyšet Brousek. „Kde myslíš, že teď ostatní jsou?“

 

„Doufám, že na cestě zpátky,“ zamručel Harry a pozvedl hůlku. „Lumos,“ řekl tiše a díval se, jak se jeho hůlka rozzářila jasným světlem. Oči přestaly mrkat a rozsvítily se o to víc. Tvorové očividně ztuhli, ale Harry nevěděl, jestli strachem, nebo hněvem.

 

„No,“ zamyslel se Brousek, když viděl, jak tvorové reagovali na rozsvícení hůlky. „Ostatní by už mohli být na cestě zpátky. Doupě těch tvorů, je nedaleko. Takže už tam určitě došli, ale otázka je, jak to tam vypadá a jestli vůbec se jim podaří Johna a ostatní osvobodit.“

 

„Nerad to říkám, ale budeme rádi, když se jejich návratu dožijeme,“ poznamenal Harry a díval se na malého tvora, který právě ostýchavě vyšel z lesa. Bylo to drobné malé stvoření. Připomínal opičku. Jen hlavu měl šišatou, uši plandavé. Oči byly obrovské, ale ještě větší byla pusa, ve které byla řada drobných, ale velice sotrých zoubků.

 

Stoření se pohybovalo jak pomocí nohou, tak i rukou. Na zádech mělo tak díky tomuto způsobu chůze, veliký hrb. Co Harryho zaráželo bylo, že nemělo srst, ani šupiny, či cokoli jiného, co znal. Stvoření vypadalo, jako by bylo stvořeno z nějakého lesklého velice tvrdého kovu.

 

„No nádhera, kolik kouzel proti tomu asi půjde?“ nadhodil Brousek a nejistě se na tvora díval. Přesto, ač měl v očích jistý strach, nepohnul se z místa ani o milimetr.

 

„Nejsem si jist,“ zamručel Harry a zadíval se na tvora, který si ho zvědavě prohlížel a pomaloučku se přibližoval. Za chvíli se opatrně přibližovali i další ze všech směrů.

 

„Zkusíme je vyděsit,“ poznamenal Brousek. „Ale nejsem si jist, zda to pomůže.“

 

„Co chceš udělat?“ nadhodil Harry a díval se, jak se stvoření přiblížilo na několik kroků od něj a s jakousi obezřetností i zájmem si je prohlíží.

 

„Bombardo a přímo do nich. Pokud je to zabije, je to dobrý, pokud ne, mohlo by je to vyděsit natolik, že by nám mohli dát pokoj.“

 

Harry se zamyslel a kývl. „Tak jo, jdeme na to,“ zamručel a namířil hůlkou do největšího chumlu tvorečků, který se k němu přibližoval.

 

„Tři…“ odpočítával Brousek a soustředěně hleděl na tvorečky. „Dva… jedna… BOMBARDO!“

 

Harry jej napodobil a díval se, jak nachový paprsek prorazil vzduch a zabořil se do země mezi pět malých stvoření, která se k sobě nejistě tiskla. Země se v tu chvíli rozletěla a vyhodila tvorečky do všech směrů.

 

Jejich druhové se na ně otočili a strnule je pozorovali. Pak s vřeštěním utekli do lesa, kde se smířili s pozorováním z dálky. Harry s Brouskem byli opět pod palbou několika desítek zářivých zelených reflektorů.

 

Dotyční tvorové, které zasáhli, byli očividně v šoku, ale mrtví nebyli. Harry pozoroval jednoho ze svých, jak se nejistě zvedá na nohy a klopýtavě se sune do lesa, kde na pokraji opět upadl do bezvědomí.

 

„Nic moc to s nimi neudělalo, co?“ zabručel Brousek a pozoroval ztichlý les.

 

„Očividně ne,“ kývl Harry hlavou. „Pokud se nás rozhodnou napadnout, nebudeme mít proti nim asi žádná kouzla.“

 

„To asi ne,“ zamračil se velitel bystrozorů a díval se, jak se ze stromu šine další odvážlivec a postavil se před ně. Nyní však vztekle cenil zuby a vydával ze sebe chrčivé zvuky, což by se dalo považovat za výhružné vrčení.

 

„Myslíš, že i tady se dá použít pravidlo, pes, který vrčí, nekouše?“ zajímal se Harry.

 

„Pochybuji,“ byla jasná odpověď.

 

„To je v háji,“ zasykal mladík, když i před ním se objevilo několik stejně naštvaných obyvatel tohoto podivného lesa.

 

„Nemáme moc na výběr, co?“ nadhodil Brousek. Zamyšleně se mračil a přemýšlel, co a jaké kouzlo by mohlo vyjít. „Zkus Avadu.“

 

„Nikdy,“ zavrčel Harry.

 

„Sakra Harry, nech toho. Je to jediná možnost a…“

 

„UTÍKEJTE! JSOU PŘÍMO ZA NÁMI… ZDRHEJTE!“

 

Harry s Brouskem se otočili a dívali se na Teodora, který táhl Johna. Vedle něj bežel Moren a podpíral Antonyho. Harry se zase pohledem vrátil k tvorům, kteří je tu ohrožovali, ale ti nikde nebyli. Nikde nebyli jejich oči. Jakoby se po nich země slehla. „Je tu ještě nějaký?“ nadhodil Harry.

 

„Ne,“ odpověděl mu Brousek a opět se podíval na ty, co se k nim triskem blížili. „Ale nevím jak ty, ale dal bych se do běhu,“ prohlásil vážně.

 

Harry se opět podíval na Teda a ostatní a kývl. „A co ta kytka?“

 

„Doufejme, že sežere to, co je pronásleduje.“

 

„To je dost naivní představa,“ sykl Harry.

 

„Je, jdeme,“ houkl a vyrazil mezi stromy k masožravce. Harry bežel hned za ním. Za nimi se ozýval halas a Harry naodolal. Otočil se a strnul. Pronásledovateli bylo něco, co chodilo po dvou, trup mělo jako člověk, jen porostlý tmavohnědou srstí. Hlavu to mělo, jako hlava vlkodlaka, jen uši byli větší a špičatější. Oči byli jasně krvelačně rudé, takže Harrymu tím připomněli Voldemorta. Ruce měli dlouhé, svalnaté a celé pokryté srstí. Měli čtyři prsty s dlouhými ostrými drápy. V rukou třímali veliké palice a zručně se jimi oháněli.

 

Nohy měli velice štíhlé a krátké. Takže nijak rychlými běžci nebyli. Navíc jim běh ztěžovali ještě drápy, které se zarývaly do půdy a vytvářely tak hluboké rýhy v zemi.

 

Harrymu se ani trochu nelíbili. Jenže upoutali jeho pozornost na velmi dlouho.

 

„Harry,“ štěkl Brousek. Harry se mírně polekal a klopýtl. Prudce se zadíval před sebe a strnul. Málem se vřítil přímo do náruče kořenů té odporné masožravky, která ho předhodila svým krásným potomkům.

 

„Díky,“ houkl a vyslal na kořeny plamen. Vysoký, ohlušující jekot naplnil okolí. Harry si toho nevšiml, ale šelmy, které je pronásledovaly, se chytily za uši a svíjely se ve velikých bolestech. Když křik polevil, daly se opět do pronásledování, ale nebylo to už takové. Jakoby trpěly velikými bolestmi. Jenže nikdo si toho nevšímal. Museli se rychle dostat k oblouku a odtamtud co nejrychleji k vlkodlakům. To bylo to jediné, na co mysleli.

 

„Hlavně opatrně,“ sykl na něj Brousek a měl co dělat, aby se vyhnul několika kořenům, které se vedle něj objevili. Harry s Brouskem si připadali jak na překáškové dráze. Všude kolem se objevovali kořeny a všelijak se je pokoušeli dostat. Několikrát se kolem nich i obtočili, ale Harry jim nedával šanci.

 

Ani nevěděl, jak se jim to podařilo, ale zbytek je velice rychle dohnal a tak společně zdolávali tuhle trasu. Když dorazili ke květině, byla venku a cenila své špičaté zuby.

 

Harry se nejistě podíval na ostatní. Téhle potvoře se nevyhnou, ani kdyby dělali kdo ví co. Museli by jí ze široka obejít a to by nebylo dobré, protože by taky mohli ztratit směr.

 

„Co teď?“ vykřikla Christine.

 

Masožravka nad nimi kroužila, jakoby si vybírala, koho z nich si dá k svačině. Kořeny se zlověstně přibližovaly. Květina byla opatrnější a pomalejší. Neměla kam spěchat. Nemohli se otočit, tam byl nepřítel a před nimi i ve všech ostatních směrech byla ona.

 

„Musíme přes ni, Harry, skus trefit květ, Ariven, zkus nějaký kořen. Snad jí to zaměstná,“ vykřikl Brousek a díval se, jak dva mladí ‚kouzelní tvorové‘ používají oheň k tomu, aby ochromili květinu.

 

Květina zavřeštěla bolestí a oni se mohli prodrat na druhou stranu. Sice museli trochu zápolit, ale povedlo se jim to… nebo si to aspoň mysleli.

 

Brousek vyjekl bolestí, když se mu do ramene zařízli tenké zoubky, které patřily květině.

 

„Rufusi,“ vyjekla Anna a máchla hůlkou.

 

Květina pustila jejího velitele. Ze stonku jí stékala zelená tekutina.

 

„Krvácí,“ vydechl Ted a odhodil Johna, aby sám mohl uskočit před tlustým kořenem. John tvrdě dopadl na zem a hned byl svázán kořeny a vyzvednut do výšky.

 

„Tati!“ vyjekla Christine a v očích jí zapálily slzy.

 

„Sektumsepra,“ křikl Ted a namířil na kořen, který držel Johna. Kouzlo přesně přeťalo tlustou liánu. John, stále omotaný, začal padat k zemi. Ovšem před dopadem, ho kouzlem zachytil Sebastian. Ale i on musel rychle padnout k zemi, aby se vyhnul zákeřným kořenům.

 

V té chvíli k nim dorazil i nepřítel, který je pronásledoval.

 

„Akrasové,“ vyjekla Ariven a mávla rukou. Jeden akras odletěl stranou, kde ho zachytil kořen a květina jej pak za hlasitého mlaskavého zvuku sežrala.

 

Harry prudce uhnul a srazil k zemi i Ilonu, která málem skončila v náručí pěti kořenů. Vedle nich dopadl Moren. Harry viděl, jak nedaleko od nich mává hůlkou Chad v marné snaze přesekat lačné kořeny. Kousek od něj ležel Antony, kterého urputně bránil.

 

„Běžte,“ houkl Ted. „Je zaměstnaná těma bestiema,“ kývl na Akrase, kteří se snažili bojovat s květinou, která se na ně právě teď zaměřila. „Rychle, než se pustí i do nás.“

 

Harry popadl Ilonu za pas a pomohl jí na nohy. Pak se dali do běhu.

 

„NÉÉÉ!“

 

Harry se prudce otočil a strnul. Ariven byla chycena za pas kořenem a nemohla se hnout. Prudce se otočil a vyrazil za svou snoubenkou. Jenže než se k ní dostal, další kořen mu podrazil nohy. Než jej však stačil uchopit, uskočil a kouzlem přeťal kořen, který držel Ariven. „Díky,“ vydechla tiše a mírně se na něj usmála.

 

Harry vyskočil na nohy a vyrazili za ostatními. Kořenů ubývalo. Zdálo se, že se masožravka zaměřila na jejich pronásledovatele.

 

Konečně dorazili na okraj lesa.

 

„Všichni v pořádku?“ zajímal se hned Grindenwald.

 

Moren rozechvěle kývl. Ještě byl stále moc v šoku na to, aby mluvil normálně. Chadovi se motala hlava. Dostal ránu do hlavy a nevyvázl právě nejlépe, ale i přesto se mu podařilo bezpečně dopravit Antonyho až sem.

 

„Gellerte,“ křikl Ted a položil Johna. „Honem.“

 

Černokněžník přiklekl k mladému muži a začal ho ošetřovat. John měl otevřenou zlomeninu. Kost, která mu trčela ven z nohy protrhla hlavní tepnu. Grindenwald se snažil zastavit prudké krvácení. Teodor, který stál vedle nich, vypadal, že má snad zranění všude. Když totiž nesl Johna, zamazal se jeho krví snad nejvíce.

 

„Chris,“ vykřikl Brousek a zachytil dívku, která se zhroutila. Tiskla se k veliteli bystrozorů a hořce plakala pro svého otce.

 

John ztěžka dýchal a byl každou minutou slabší.

 

Grindenwald mávl několikrát složitě hůlkou a kost se vrátila s podivným lupnutím do původní polohy. John to vytrhlo z omámení a vyjekl příšernou bolestí, aby v polovině výkřiku utichl a upal do bezvědomí.

 

Černokněžník mu přejel po pobledlém čele a přitiskl mu dva prsty na krkavici, aby zjistil, že Johnovo srdce, přestalo být.

 

„Sakra,“ zaklel. „Zacel mu ránu,“ houkl na Teda a dal se do oživování.

 

Všichni okolo to v tichém zděšení pozorovali.

 

Moren se podíval na Chada, který podpíral Antonyho.

 

Grindenwald najednou přestal a oddychl si. V ten samí okamžik se Johnova víčka pohnula. Ještě stále omámený otevřel oči a zmateně se rozhlédl, aby je opět zavřel a upadl do bezvědomí.

 

„Gelerte,“ houkl Chad a pustil Antonyho na zem. Ten zvracel krev. Kuckal a nemohl se pořádně nadechnout. Bylo vidět, že je na pokraji svých sil.

 

Grindenwald nezahálel a začal mu pomáhat. „Musíme okamžitě do hradu. Antony zemře, jestli nedostane hned lektvary. A John na tom není o moc lépe.“

 

„Zvládneš to?“ zajímal se Brousek a malinko od sebe odtáhl Christine, která si rychle setřela slzy a přikývla.

 

„Jo, to zvládnu,“ poznamenala přiškrceným hlasem a podívala se na svého otce, kterého měl teď Ted položeného na nosítkách, které levitoval před sebou. Christine k němu přišla a pohladila ho po čele.

 

„Pojďte,“ pobídl je Harry a pohlédl na Chada, který si mnul svou bolavou hlavu. Moren se jen oklepal a kývl.

 

Šli mlčky, každý zahloubaný ve svých myšlenkách. Harry, Ariven, Ilona a Christine šli jako poslední. Dívali se na dospělé, kteří se před nimi ploužili a šli jako na smrt. Nikdo nevěděl, co by měl říci, nebo co by měl udělat jiného, než jít a doufat, že se jejich dva zranění druhové uzdraví. Vlastně nyní mohli doufat jen v to, že to přežijí.

 

Ariven se beze slova podívala na Harryho a uchopila ho za ruku. Vděčně mu jí stiskla a usmála se na něj. Harry jí úsměv oplatil a také jí pevněji sevřel ruku. Pak se oba opět podívali před sebe. Nešli moc rychle, ale ani moc pomalu. Brodili se pískem jak nejrychleji mohli a to bylo maximum, co mohli pro Johna s Antonym udělat. Oba teď leželi na nosítkách. Jedny vedl Ted a druhé Anna.

 

Nikdo si nechtěl položit otázku, zda mají vůbec naději to přežít. John už málem umřel… a co teprve Antony?

 

„Oblouk!“ křikl Chad a ukázal někam za dunu. Všichni jakoby dostali novou sílu a přiběhli k němu. S hrůzou se dívali na majestátní oblouk, který byl jasně vidět proti slunci. Ovšem nebyl to oblouk, co všechny přítomné děsilo. Kolem oblouku totiž něco bylo.

 

„Co je to?“ vykulila oči Anna.

 

„To jsem už viděli,“ zabručel Brousek a pohlédl na Harryho. „Stahovali se kolem nás, když jste byli všichni pryč.“

 

„To jsou skříťata,“ ozvala se Ariven. „Jsou to krysy tohohle lesa. Jsou dost nebezpeční, ale taky dost plachý. Ovšem zaženeš je jen na krátkou dobu. Nestihneme napsat runy, abychom se mohli dostat k vlkodlakům. Ty potvory se budou pořád motat kolem.“

 

„A co nějaký štít?“ nadhodil Grindenwald a ustaraně se podíval na Antonyho a Johna. „Ten by je mohl udžet daleko.“

 

„Na nějakou dobu jo, ale pak na štít začnou útočit.“

 

„A co oheň?“ nadhodil Harry a soustředil se na svou vnitřní sílu.

 

„To by mohlo zabrat,“ zamyslela se Ariven a kývla.

 

„Dobře,“ kývl Grindenwald. Vytáhl hůlku a vyslal mezi ty potvory fialovou kouli, která začala ostře blikat. To vyděsilo skříťata a ta se rozprchla do okolí, ale ani jedno moc daleko na to, aby se během dvou minut nedokázalo vrátit.

 

Ostatní rychle přiběhli k oblouku. Grindenwald vytvořil štít a začal hned psát do písku runy. Harry zase rozpřáhl ruce a vytvořil kolem nich ohnivý prstenec. Ale po chvíli začal cítit, že je něco špatně. Telepatie, která doposud mlčela, se opět vrátila a opět byla velice silná. Vrtěl hlavou a snažil se udržet soustředění na prstenec ohně, ale nedařilo se mu to. Oheň po chvilce začal slábnout a všelijak se kroutit. Jednou nebo dvakrát dokonce narazil do štítu.

 

„Harry,“ křikl Ted. Ale Harry ho neslyšel. Vnímal jen myšlenky. Slyšel je a neslyšel. Přesto dělal co mohl, aby mezi tou změtí cizých pocitů a vzpomínek, udržel představu ohně.

 

Grindenwald se podíval na Ariven a ušklíbl se. Sukuba se vrhla na písek a začala tam zuřivě psát runy. Ona neovládala oheň takovým způsobem, jako Harry. Dokázala využít ohnivá kouzla z živlové magie, ale nemělo to takový efekt, jako Harryho způsob. Proto se do tohohle nepouštěla a raději se vrhla starému černokněžníkovi na pomoc. Jediná jejich naděje byla, dostat se za oblouk. Jakmile totiž Harryho oheň zhasne, skříťata se na ně vrhnou a ani štít je na moc dlouho nezastaví. Hlavně pak, když tu byla cítit krev, po které tak prahli.

 

Ariven dokončila sérii symbolů, když Harry padl na kolena. Stále držel oheň, ale podle toho, jak se celý chvěl a s ním se chvěl i ohnivý prstenec, soudila Ariven, že to už dlouho nebude trvat.

 

„Pospěšte si,“ křikla na ně Ilona a přiběhla k Harrymu. Netroufala si, dotknout se ho, aby nenarušila jeho už tak chabé soustředění. Místo toho na něj konejšivě mluvila a povzbuzovala ho. Nemělo to však žádný efekt. Harry jí neslyšel.

 

„Jak jste daleko?“ křikl Moren a vytahoval hůlku. Skříťata se nebezpečně začínala stahovat. Tváře měli zdeformované od velikého pobaveného a netrpělivého úsměvu. Už se nemohli dočkat, až oheň, který byl na pokraji sil, zhasne docela… a dočkali se.

 

„Harry,“ vyjekli všichni a dívali se, jak se mladík poroučí k zemi. Měl pěnu u úst a trhaně a hlavně zrychleně dýchal.

 

„Má záchvat,“ vykřikl Brousek.

 

„Sakra,“ klel Grindenwald a zrychlil.

 

Brousek zpevňoval runy v písku hůlkou a ostatní mu pomáhali, nebo psali jako Grindenwald runy. Jenže bylo jich málo a skříťata bušili do štítu ohromnou rychlostí a silou, kterou by jim nikdo nehádal.

 

„Hotovo,“ křikl konečně Grindenwald a otřásl se. Udržet štít pro něj bylo už velice těžké a na mnoha místech se začali objevovat prasklinky. „Tede, Anno, Ilono, jděte s Harrym, Johnem a Antonym do bezpečí, hned!“

 

Ted proběhl jako první, za ním Anna. Ilona podepřela Harryho a protáhla ho taky kamenným obloukem.

 

Bezpečně dopadli do vlahé svěží trávy.

 

„Jak je na tom?“ zajímal se hned Teodor.

 

„Ztratil vědomí,“ zašeptala Ilona a položila Harryho na zem. „Není na tom moc dobře. Skoro nedýchá, srdce není skoro slyšet a… já nevím, co mám dělat. Cítím se tak bezmocná,“ vzlykla.

 

Ted jí uchopil kolem ramen. „Bude to dobré, uvidíš.“

 

Anna kontrolovala Antonyho a vypadala zoufale.

 

„Přežili to?“ objevil se hned Grindenwald.

 

„Antony je na tom hodně špatně,“ zašeptala Anna.

 

„Tak rychle jdeme,“ proskočil obloukem Chad. Za chvíli se objevila Ariven s Morenem a poslední šel Brousek s Grindenwaldem.

 

Za necelou půl hodinu všichni seděli před ošetřovnou a mlčeli. Grindenwald občas vyběhl ze dveří, aby sehnal ten či onen lektvar, ale nikdy jim nic neřekl. Stejně jako vlkodlačí léčitelky, které mu vypomáhaly, mlčky pobíhaly a dělaly co mohli, aby byly černokněžníkovi vždy a všude po ruce.

 

Brousek si mnul spánky a hleděl do země. „Tohle čekání je strašné,“ zabručel.

 

Christine pobledle přikývla. Bylo by jí milejší, kdyby jí hned řekli, jestli její otec zemře nebo bude žít. Bylo by jí milejší, kdyby věděla, co mu je a co se s ním děje. To samé platilo pro Harryho. Tahle nejistota a hloupá naděje byla horší, než pravda. Najednou chápala Harryho více, než kdy dřív. I on nikdy nic nevěděl dopředu. Všechno mu říkali až když už nebylo vyhnutí. Teprve tehdy, když už se nedalo nic dělat. A teď to prožívala také i ona.

 

„Myslíte,“ zašeptala Chris. „Že se takhle cítí Harry, když kolem něj všichni chodí mlčky a po špičkách? Myslíte, že taky cítí tuhle beznaděj, bolest a strach?“

 

Ted pokrčil rameny. „Jemu zatajují informace o… situacích, ne o životech.“

 

„Myslím, Teodore, že i o životech. O tobě taky nevěděl,“ zabručel Brousek, ale nevzhlédl, aby se na ně podíval. Raději dál hleděl do země.

 

„Zajímalo by mě, kdy mu tohle hodlali říci,“ zamyslela se Anna a na chvíli zapomněla na ty, co za dveřmi bojovali o život.

 

„Nedivil bych se, kdyby nikdy,“ zabručel Chad a zadíval se ženě do očí. „Myslím, že Brumbál ztrácí soudnost. Tak trochu si neuvědomuje, že ten kluk umí být i velice nebezpečný. Říkejte si kdo co chcete, ale já si myslím, že Moudrý klobouk ho nechtěl poslat do Zmijozelu jen tak. Něco na něm je a není to jen Vy-víte-koho moc. Vždyť si vzpomeňte co má Harry za rody. Ty nejsou svaté a nejsou čistě ‚bílé‘. Ne, ten kluk je hodně nebezpečný, aby každý normální pochopil, že není dobré si ho znepřátelit.“

 

„Nezlob se na mě, Chade, ale já na něm nic zmijozelského zatím neviděl,“ poznamenal Ted.

 

„Jen nechval dne před úplňkem. Doposud ho držel jen Brumbál, ale mění se, všimnul sis? Už není takový, jako před pár týdny. Vsadím se, že nějaký ten den a bude umět to, co umíme my a to teprve si Brumbál užije.“

 

„To myslíš, že ho stihnete tak… jak bych to řekl… převychovat?“ uchechtl se Brousek.

 

„Jen v něm probudíme to, co už má,“ prohlásil Chad. „Rufusi, mám rodinné schopnosti, jako tady Ted. Umím odhadnou lidské vlastnosti jen díky prvnímu pohledu. Harry není svatý. Má v sobě také zlo, ale Brumbál a ostatní tohle v něm potlačují. Lepší, když ho nakopneme my, než aby pak zjistil, že v sobě tohle má, a že to umí a pak nám tu pobíhal další zmagořenej černokněžník typu Vy-víte-koho. To by nám tak ještě chybělo.“

 

„Myslím, že se pleteš,“ zavrtěla hlavou Christine.

 

„Tak to já si tedy nemyslím. Harry umí být zákeřný, když chce,“ poznamenal Ilona. „Cítím to zněj.“ Ariven, která byla vedle ní vážně přikývla.

 

Konečně se otevřely dveře a v nich se objevil unavený Grindenwald. Ztěžka se usadil do křesla a podíval se po všech okolo. „Mám jednu špatnou, jednu dobrou a jednu dobro-špatnou zprávu. Jakou chcete slyšet první?“

 

„Dobro-špatnou,“ prohlásil Ted.

 

„Harry bude v pořádku, ale zase se mu rozjela magie. Doufal jsem, že se to tou přeměnou srovnalo, ale mělo to jen krátkodobý efekt. Musíme sehnat něco, co ho trvale ustálí a to nevím, kde sehnat. Asi budeme muset navštívit hrob Godrika Nebelvíra, vyvolat ho a zeptat se přímo jeho. Jenže je tu problém… nevím jak vy, ale já nevim, kde má tenhle mocný kouzelník hrob a ani nevím, kde vlastně vůbec zemřel.“

 

„To nějak vymyslíme,“ poznamenal Brousek. „Ta dobrá?“

 

„John bude v pořádku a nebude mít žádné následky. Ztratil sice mnoho krve a bude trvat pár dní, než se probere, ale jak jsem se dozvěděl od Tesáka, i tady je čas jiný, než u nás. Takže tady je už srpen, ale tam jsou terpve dva týdny prázdnin.“

 

„Dobře… a ta… špatná?“ zašeptala rozechvěle Anna.

 

Brousek si povzdechl. „Antony to nezvládl. Dělal jsem co jsem mohl, ale nepodařilo se mi to. Měl vnitřní krvácení a nějaké kouzlo mu poškodilo jak plíce, tak i srdce. Merlin žel, podařilo se mi napravit mu poškození plic i srdce, ale to vnitřní krvácení ho zabilo dřív, než se mi podařilo zjistit, kde přesně je. Než zemřel, řekl, že nám všem děkuje, a že nemáme pro něj truchlit.“

 

Brousek uhnul pohledem stranou a jen kývl. „Jasně,“ zašeptal.

 

Nastalo ticho. Dlouhé ticho, kdy každý vzpomínal na mladého bystrozora. „Co Sebastian a Kormen?“

 

„Kormen je už z nehoršího a lepší se, ale myslím, že už nikdy nebude moci využívat svou pravou ruku tak, jako tomu bylo dřív,“ poznamenal Grindenwald. „Sebastian je už vzhůru a normálně komunikuje, stejně jako Dina.“

 

„Takže Kormen se už nikdy nevrátí jako… bystrozor, co?“ zajímala se Anna.

 

Grindenwald pokrčil rameny. „To nevím. Nemusí to být tak strašné, ale uvidíme. Je z toho dost v šoku, takže se o tom před ním moc nezmiňujte. Jak jsi na tom ty, Chade?“ změnil rychle téma hovoru.

 

„Je to dobrý,“ zamumlal někam do země.

 

Grindenwald kývl.

 

„Zemřeli zbytečně,“ poznamenal Brousek. „Antony, Frederik i Uregen. A to raději nechci vědět, co se Frederikovi přesně stalo.“

 

„Takhle nemluvte pane,“ vykřikla Anna. Brousek se na ní jen podíval. „Nezemřeli zbytečně. Aspoň víme, co je ten les zač a co v něm všechno žije. Co když se objeví i u nás? Měli bychom vymyslet, jak ho prostě zavřít, nebo udělat něco, aby se k nám prostě něco takového nikdy nedostalo. Musíme z toho vytěžit maximum.“

 

„Asi máš pravdu,“ zamračil se Brousek. „Aspoň tohle je jediná útěcha.“

 

„Já bych v nich viděl víc útěch,“ nadhodil Grindenwald. „Také díky Antonymu máme protilátku na opium, které s Johnem i Frederikem dostávali, aby otupili jejich smysly a aby se s nimi dalo při obřadech lépe pracovat. Navíc jsem u Antonyho narazil na něco zajímavého. Věděl jsi, Brousku, že měl už delší dobu problémy s hlavou? Měl totiž nádor na mozku.“

 

Prudce se na něj tázaný podíval. „Cože? Při poslední prohlídce v červnu byl absolutně zdraví,“ křikl. „Přeci by si někdo všiml, kdyby měl něco takového.“

 

„Buď si nevšiml, nebo to Antony zatajil,“ poznamenal vážně. „Ten nádor nebyl nijak malý. Musel ho mít nějaký ten rok a čím déle ho měl, tím se mu krátil život. Vlastně bych řekl, že takhle to pro něj bylo lepší, protože kdyby se to neléčilo, začal by mu vynechávat mozek a to je strašný zážitek. Nemluvě o tom, že měl poškozené vazy na levém zápěstí.“

 

„Často si stěžoval na bolesti v ruce,“ zamyslela se Anna. „Ale lékouzelníci vždycky tvrdili, že si tu ruku jen vždycky natáhl nebo se o ní někde praštil.“

 

„Hmm…“ zamyslel se Teodor. „Tak se mi zdá, že lékouzelníci tak trochu kašlou na svůj slib nebo jsou pitomí a nebo jsou už delší dobu na straně Voldemorta.“

 

„Kloním se k té poslední možnosti, protože nevšimnout si nádoru…“ zavrtěl hlavou. „To by museli být slepí a blbí současně. A o tom dost pochybuju.“

 

„Takže mám počítat s tím, že většina mých lidí je nějak…“

 

„Můžou být nemocní, Rufusi, a někteří na tom mohou být vážně. Nelíbí se mi, že jsem toho na Antonym našel tolik. Ještě vyšetřím tebe, Annu, Kormena a Sebastiana. Pro jistotu jsem zkontroloval i Johna, ale ten je naprosto zdravý.“

 

Brousek si promnul oči. „To snad není pravda,“ vykřikl a vyskočil na nohy. Začal po místnosti pochodovat sem a tam. „Polovina mých lidí může být dávno mrtvá,“ křičel. „Kam je sakra Malfoy zašil? Do Azkabanu? Ani bych se tomu nedivil a s tím, co mohou mít… musíme je dostat ven. Okamžitě.“

 

„Souhlasím s tebou, Rufusi,“ ozvala se Ilona. „Ale zamysli se. Nemůžeme teď nic dělat, když většina z nás je mimo. Minimálně Harryho budeš potřebovat. Jeho telepatie ti bude velice k užitku. Proto bych nejprve vyřešila jeho, pak bych hledala známky po bystrozorech. Když tam teď vtrhneš, je velká pravděpodobnost, že to odneseš spíš ty, než Malfoy.“

 

Brousek se na ní jen podíval a vychladnul. Jen z těžka přikývl a zhroutil se do křesla. „Tohle není pravda, tohle není pravda,“ mumlal si pro sebe. „Je to blbý sen.“

 

Anna mu položila ruku na rameno a nejistě se na něj usmála. „To bude dobré, uvídíte. Najdeme je a pomůžeme jim… všem.“

 

 

 

O dva dny později stál John, Ted i Dina u Harryho postele, který si je vyčerpaně prohlížel.

 

„Jak je ti?“ strachovala se Dina.

 

„Nic moc,“ povzdechl si. „Už jsem slyšel o Antonym,“ zamumlal. „Jak jsou na tom ostatní?“

 

„Ležíš už jen ty,“ prohlásil John.

 

„Aha,“ zamumlal. „Co Ariven, Ilona a další?“

 

„Ariven se opět vrátila do stavu otravnosti,“ pokrčil rameny Ted. „Ilona je neustále s ní, což nechápu, jak to s ní může vydržet. Brousek je teď neustále s Annou, Sebastianem a Kormenem. Je na nervy z toho, co se děje s jeho lidmi. Chad je někde kdo ví kde, Moren sbalil nějakou vlkodlačici a má teď malér,“ zasmál se Ted. „Protože byla vdaná. No a to je asi všechno. Tedy až na Kormena s Bastienem, kteří mají taky nějaké pletky, nebo co, takže se nenudíme.“

 

„Jinak Dina si stihla VYPŮJČIT nějaké šperky, Ted, pokud bude mít smůlu, tak bude mít tři děti…“ uchechtl se John.

 

„Hele, mlč, jen se přiznej, cos to dělal s tou služkou v tom kumbále?“ vypálila Dina.

 

„Kontrolovali jsme košťata,“ odtušil pohotově.

 

„Tak takhle se tomu teď říká?“ povytáhl obočí Teodor.

 

„Hmm… a jak tomu říkáš ty?“ zajímal se hned Harry.

 

„Podle toho, co a kde. Od chycení zlatonky až po ukazování semínek bílé mandragory.“

 

Dina se začala hihňat. Harry ten tam řval smíchy.

 

„Hele, neovlivňuj ho… jen ať je originální,“ ušklíbl se John. „Harry, rada, vždy se přizpůsob situaci… ať to není tak okatý,“ mrkl na něj.

 

„Jasně,“ kývl se smíchem Harry.

 

„Tak… to bychom měli,“ povzdechla si Dina a mávla hůlkou. V tu chvíli se objevili židle. Všichni tři se posadili a povzdychli si.

 

„Něco ti musíme říct. Asi se ti to nebude líbit, ale prosíme, abys nás nejprve vyslechl, ano?“ podíval se na něj vážně Ted. Harry nejistě kývl.

 

„Je to horší, než Brumbálovi intriky?“

 

„Podobné,“ poznamenala Dina.

 

Harry si povzdechl. „Tak poslouchám,“ poznamenal a lehl si, aby hleděl do stropu.

 

„Všechno to začalo v době, kdy jsme se mi tři poznali,“ poznamenal Ted tiše. „Mě bylo tehdy pět let, jim devět.“

 

„Byli jsme v Anglii na prázdninách se třídou. Tehdy jsme ještě chodili k mudlům, takže to byla taková akce školy,“ začal John. „Tehdy už jsme věděli, že jsme dvojčata. Navíc jsme věděli kdo jsou naše sestry. Ne, že by to Sophie někdy zjistila, zase jsme jí všechno neřekli, ani naši rodiče to ještě tehdy nevěděli…“

 

„Ale prostě jsme si našli jeden rodokmen… dobře, ukradla jsem ho,“ zabručela, když viděla Johnův pohled. „A tam to bylo napsaný, takže jsem to ukázal Johnovi a ten navrhl, že bychom mohli jet se školou na ten tábor do Anglie a najít sestry.“

 

„Jenže místo Lily a Katlien potkali mě,“ zazubil se Ted. „Alastor měl tenhle tábor zabezpečit, kvůli tomu, že byli hodně blízko lesa, kde se údajně vyskytovali vlkodlaci a vzal mě sebou stejně, jako Jamese, tomu tehdy bylo osm.“

 

 „James byl tehdy ještě v pohodě, ale my jsme se seznámili spíše s Tedem. A tak jsme navrhli, že si budeme psát. Všichni jsme byli kouzelníci, takže sovy nebyly problém. Psali jsme si nějaký čas a pak… jsme s Johnem objevili, jak zamaskovat kouzla a naučili jsme se přemisťovat,“ zasmála se Dina. „Pochopitelně jsme toho zneužívali a dostali jsme se až na ostrov, abychom vyhledali Teodora.“

 

„Bylo mi deset, když Voldemort dosáhl vrcholu a začal být velice nebezpečný. Já v té době už měl telekinezi. Neměl jsem nic jiného. Uměl jsem trochu kouzlit a taky jsem kouzlil,“ poznamenal Ted vesele. „Díky Dině s Johnem, samosebou. Jenže jsme neměl potřebu, to někomu říct. Nikdy jsem neudělal kouzlo před nikým jiným, než před nimi,“ kývl na Dinu s Johnem. „A to se nám pak hodilo. Tehdy jsem slídil kolem Brumbála, který mluvil s mou matkou. Ten řekl, že Voldemort hledá rod, který má po celou dobu čistou linii kouzelníků, bez jediného motáka. Je to neobvyklé. V každém rodě máš motáků několik. Také Brumbál řekl, že v tom rodě, který hledá, žádný moták ani být nemůže.“

 

„A to pasovalo na naše rody. To, že jsme bojové rody, jsme zjistili ve stejnou dobu, jako ty, takže jsme si nebyli jistí, po čem přesně jde,“ poznamenal John. „Ale pasovalo to.“

 

„No a my se sešli a začali to řešit. John a já jsme hned začali shánět prastaré knihy o rodokmenech a ničili jsme je. Napadali jsme všechny záznami. Měnili jména, měnili záznami o našem rodě. Z mocných kouzelníků jsme udělali motáky a tak dál. Voldemort nevěděl, že žijeme a tak nemělo cenu, hrát si na mudly nebo motáky, protože by to bylo zbytečné.“

 

„Jenže o mě Voldemort věděl,“ navázal hned Ted. „A tak jsem jednou narazil na jednu knihu, kterou vlastnil Remus. Šlohnul jsem mu jí. Dodnes neví, že o ní přišel,“ zasmál se. „Ta kniha v sobě ovšem ukrývala kouzlo na zablokování magie. A já se rozhodl to podstoupit. Nikdo nevěděl, jestli jsem kouzelník nebo moták a tak to byla jediná šance, jak Voldemorta svést ze stopy.“

 

„Bylo to složité kouzlo, ale nakonec se nám povedlo,“ zamyslela se Dina. „To bylo naposledy, co jsem se s Tedem setkala v lese nedaleko jeho domu. Tou dobou jsem vyšla školu s NKÚ a OVCEmi, které byli samosebou nezákonné, bylo mi tehdy čtrnáct a něco, ale jelikož jsem se nezákoně učila už od šesti, odpovídalo to,“ mrkla na něj Dina, ale pak posmutněla. „A pak začala ta prostituce, vydírání a bití. Nakonec jsem je všechny zabila a uprchla. Začala jsem budovat svou kariéru v Německu, až po letech jsem se vrátila do Francie, kde jsem se setkala se Sophií, spojila se opět s Johnem a tehdy jsem vybudovala své impérium.“

 

„Já jsem s Tedem zůstal ještě rok. Byla to pro něj hrozná doba. Jako dítě se dost bál, ale tak dítě,“ pokrčil John rameny a díval se na Teda, který se tvářil otráveně. „Ovšem, když přišel o magii, změnil se. Něco mu neustále chybělo, necítil se dobře, bál se snad všeho, byl labilnější, hůř se ovládal, propadal depresím. Už nemohl pohybovat věcmi a dělalo mu problém si na to zvyknout. Ztratil magii… a tím ztratil sám sebe. Když mi bylo patnáct, odešel jsem i já, protože se věci začali měnit. Můj nevlastní otec mě začal hlídat, neustále snil o mé budoucnosti jako bystrozora. Navíc se objevovali smrtijedi a tak jsem musel být otci nablízku. A pak se objevla Bellatrix. Bylo mi sedmnáct, když zešílela. O rok později jí zavřeli,“ pokrčil rameny.

 

„No a já se protloukal bez magie. V době, kdy jsem přišel i o Johna, umřela máma. Zemřela na nějakou chorobu. Nevím na jakou. Všichni si mě přehazovali jako brambor. Lupinovi, Moody, Brumbál, Pastorkovi, Longbottomovi. Ovšem nikdo se o mě nemohl starat moc dlouho. Lupinovi byli chudí, Moody byl neustále v nebezpečí, Brumbál byl ředitel, Pastorkovi byli také bystrozoři. Longbottomovi mě měli nejčastěji a já je měl nejraději. Augusta Longbotomová, matka Franka, byla skvělá. Tu jsem měl ze všech nejraději. No a pak jsem nějakou dobu byl u Siriuse, když vystudovali. V té době Bradavice končili o rok dřív, než dnes. James s Lily se vzali nějaký ten měsíc po škole… z části i proto, protože neplánovaně Lily otěhotněla na večírku s Jamesem… takže…“ pokrčil rameny. „No a tak jsem tam nemohl překážet. Stejně bych se nevyspal, měl jsem pokoj hned vedle Jamese.“

 

Vyprskli všichni smíchy.

 

„Každopádně jeden den Sirius neočekávaně zmizel. Když byl pryč, objevili se smrtijedi. Utíkal jsem, co jiného jsem mohl dělat? Dostihli mě v lese a napadli. Bránil jsem se a tak usoudili, že jim za to stojím a unesli mě. Po nějaké době se u mě projevila potlačená magie a tak mě začali učit kouzla.“

 

„No… a teď to, co ti chceme opravdu říci,“ nadechla se Dina. „Když mi bylo osmnáct, tak jsem se rozhodla dělat zadarmo chůvu jednomu prťousovi v Anglii, v Zobí ulici,“ zazubila se.

 

Harry na ní koukal. „Tys byla moje chůva?“ vyřikl.

 

Dina se měkce usmála. „Byl jsi takoví zlatíčko. Učila jsme tě mluvit, trošku i chodit, a hlavně, učila jsem tě jak se mlátí bystrozorové, to byla tvoje oblíbená zábava. Vždycky jsem nakrkla nějakého pitomce, přemístila se s tebou do tehdy ještě Německa a čekala, až se objeví. Pak jsem začala předstírat, že jsem mudla s děťátkem a oni zloději a mlátila jsem je pánvičkou. Ty ses smál, tleskal ručičkama a říkal si ‚Etě, etě, etě.‘“

 

Řvali smíchy.

 

„No to snad ne,“ popadal se za břicho Teodor.

 

„Ale jo,“ řechtala se Dina. „Musela jsme si sice pronajítmat byty a nakonec jsem musela pryč z Německa, protože už to začínalo být provařený, ale jedno přenášedlo a neustálá provokace a ten špunt pak spokojeně spinkal v postýlce.“

 

Harry měl tvář v dlaních a nevěděl, jestli se má cítit trapně, nebo se má smát nebo co vlastně.

 

„No… tak teď já. Pamatuješ na toho pána, co si s tebou hrál na houpačkách a vyprávěl ti legendy a příběhy?“

 

Harry kývl. „Ty?“ vykulil oči.

 

John kývl. „Já.“

 

„Hmmm… říkal jsem si, že ty pohádky jsou nějaký divný.“

 

„Co ti říkal?“ zajímala se Dina.

 

„Tak byla jednou červená karkulka a ta měla tři děti se Šmudlou, pět s Kejchalem…“

 

„JONATHANE!“

 

„Hele, já mu to nepopisoval,“ ohradil se.

 

„Nebo O TŘECH PRASATECH. Byli tři prasata a ty nakrkli bandu vlků. Aby uprchli, postavili si luxusní baráky, se samopali, s minovým polem. Když viděli v dálce smečku sčítající padesát vlků, nařídili pilotům pěti stíhaček, aby se připravili. Bitva začala. Kulky létaly a masakrovaly ty pitomý vlky. Střeva se válela ve smyčkách, mozky rozbředlé kolem…“

 

„Stačí,“ zarazil Harryho Ted. „Ty, Johne, nevíš, co se říká dětem za pohádky?“

 

„Hele… říkal jsem mu i normální. Třeba O ZLATOVLÁSCE, O ŠÍPKOVÉ RŮŽENCE…“

 

„Tu popisoval jako ta krásná nohátá s šestkama,“ dodal Harry.

 

„Hele, nekaž mi to,“ zabručel John.

 

„Prosim tě, kdy ti řekl, jak se dělají děti?“ nadhodila Dina.

 

„Bylo mu pět, když jsem mu to řekl, Dino. Neblbi, nejsem padlej, abych mu to říkal dřív.“

 

Ted si promnul spánky. „Ježišmarja.“

 

Dina protáčela oči a s povzdechem zavrtěla hlavou.

 

„Ale vyprávěl jsem mu hlavně legendy, příběhy a báje. Bez toho, abych to vylepšil,“ obhajoval se John.

 

„To zase jo,“ zamyslel se Harry, který si na tyto historky moc nepamatoval, ale některé věci mu v paměti uvízly.

 

„No a na mě si budeš pamatovat jistě taky,“ zazubil se Ted. „Občas jsem nad svými vězniteli vyzrál. Hlavně pak, když se Skrk dostal za mříže. No a tak jsem tě navštěvoval.“

 

„Ty jsi ten, co mě učil, jak se chovat, jak zdravit, jak se rozhlížet.“

 

Ted kývl.

 

„Super. Já věděl, že vás odněkud znám, ale… proč jste mi…“

 

„Je tu ještě jedna věc,“ poznamenal Ted. „Harry. Na některé věci, jsme ti vzali vzpomínky. Tvoje první kouzlo, které jsi udělal vědomě, bylo ti sedm. Tvoje další pokusy s magií…“

 

„Vy jste mi… a-a-ale proč?“ zašeptal.

 

„Harry, víš co bylo tvoje první kouzlo?“ zašeptal John.

 

Harry zavrtěl hlavou.

 

„Proměnil ses ve zvíře. Harry tys byl v sedmi zvěromág. V pěti jsi uměl koncetrovat magii. Dokázal jsi vědomě trochu ovládat mudli. Uměl jsi odemykat. Harry hrozně jsi sílil a my se toho zalekli.“

 

„Byl jsi den ode dne nebezpečnější. Věděli jsme o sobě i o tom, že tě vychováváme,“ poznamenal John a navázal tak na svou sestru. „Promluvili jsme si. Dina se o tebe přestala starat ve tvých čtyřech letech. S Tedem ses setkal ve svých čtyřech a ten se o tebe staral do tvých šesti, pak ho poslali do Egypta na výcvik. Já se s tebou setkal také ve tvých čyřech a byl jsem s tebou až do tvých osmi let.“

 

„Tvoje moc byla hrozná a nestabilní. Horší než dnes, nevěděli jsme, co uděláš. Jednou ses změnil ve vlkodlaka. Neměl jsi nad sebou kontrolu. Zabil jsi dva lidi, broučku,“ zašeptala smutně Dina a pohladila ho vlasech. Harry pomalu ale jistě bledl… on zabil nevinné? „Nebyla to tvoje vina, spíše naše, měli jsme tě hlídat. Bylo ti sedm, když se ta nehoda stala. Zabil jsi dva bezdomovce, kteří byli nějak nemocní, takže jsi jim spíše pomohl, ale… nevěděli jsme, co se stane zítra.“

 

„Když ses změnil do mláděte lišky, došlo nám, že je zle. Tvoje magie zřejmě reagovala na spojení s Voldemortem. Už jsme to probírali s Grindenwaldem a on nám to povrdil.“

 

„Abychom zamezili tomuhle sílení, dohodli jsme se ti trošku svázat magii a vymazat vzpomínky na tvoje kouzla,“ poznamenala Dina. „Museli jsme upravit to kouzlo, které použil Ted a to nám trvalo rok. Ve tvých osmi letech jsme kouzlo použili, vymazali ti vzpomínky a odešli. Já zpět do Francie, kde jsem se musela vypořádat s bystrozory a černokněžníky a John do Irska, kde měl tou dobu zaškolení mezi bystrozory. John na tebe dával ještě rok pozor, aby měl jistotu, že kouzla působí.“

 

„Bylo to kruté,“ povzdechl si Ted. „Pamatoval sis na nás jen mlhavě a nejasně. Jenže jsme nevěděli, co jiného dělat. Blokace přestala fungovat a máš zase problémy, ale uděláme, co budeme moct, aby se to zlepšila.“

 

„Já…“ chvěl se Harry. „Já jsem někoho… zabil… a…“

 

„Harry, prosím, nemysli na to,“ zašeptala Dina a přitiskla si ho k sobě. „Nechci, aby ses tím zatěžoval, jasný?“ podívala se na něj něžně a pohladila ho po tváři. „Byla to jen hloupá nehoda, která se prostě stala. Nezměníš to.“

 

Harry se na ní nejistě podíval. „Ale… já jsem zabil,“ zašeptal.

 

„Ano,“ kývl Ted. „Ale i teď budeš zabíjet, Harry. Je válka, na tom nic nezměníš. Ve válce umírá mnoho lidí. Nevinní, neznalí, mladí, staří, nemocní… A v tomhle se zabíjí vědomě. Tys ale nezabíjel proto, že bys chtěl. Tys zabil, protože jsi nemohl jinak. Netrap se tím, ano?“ usmál se na něj a pohladil ho po vlasech.

 

Harry se podmračil a nakonec kývl. Stejně si to nepamatoval a ani nevěděl, co přesně udělal. „A cos říkal o té přeměně?“ nadhodil a ušklíbl se.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA