Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. kapitola (BP)

29. 8. 2016

11. kapitola

Albus vs. Alastor

 


Láska je mocná čarodějka, aspoň to si Albus Brumbál myslel. Seděl za svým stolem v Bradavicích a smutně hleděl do stolu. Nevnímal nic, kromě svých myšlenek, které se točili kolem jeho rodiny. Měl k tomu také důvod, vždyť jeho prasynovec byl sprostě obviněn ze zrady a to jen proto, že se do ministerského křesla dostal někdo, kdo neměl.

 

Nevnímal nic… a tak ani nezaznamenal, že plamen v krbu dostal ostře zelenou barvu, což byl symbol přicházející osoby. Nebylo tedy překvapující, že sebou poplašeně trhl, když se před ním na židli rozvalil jeho mladší bratr Alastor Moody.

 

Pohlédl na něj nejistým pohledem. Poslední dobou se neustále jen hádali a členům Řádu tohle rozhodně neunikalo. Věděli, že se něco děje a napjatá atmosféra mezi dvěma bratry se přenesla i na ostatní členy společenství a to nebylo dobré. Jenže ať se Albus snažil jak chtěl, problém, který mezi nimi nastal, vyřešit neuměl.

 

Tiše svého bratra pozoroval a čekal. Doufal, že začne první, ale Alastor se k tomu jaksi neměl. Čekal odpovědi na otázky, které už dávno položil. Nepovažoval tedy za nutné, aby je zopakoval a Albus věděl moc dobře, že by byla veliká chyba tvářit se, že neví o jaké otázky se jedná.

 

„Dáš si čaj, Alastore?“ nadhodil a doufal, že aspoň o malinko zlepší vztahy mezi nimi. Jenže Alastor se jen zamračil. Neměl rád, když Albus kličkoval a dotyčný si toho byl až moc dobře vědom. Přesto nechtěl hned vypálit na svého bratra věci, které se mu až do teď honili hlavou.

 

„Ne,“ zabručel nakonec Moody a svým kouzelným okem prozkoumal okolí, aby se pak dál zavrtával do svého podstatně staršího bratra.

 

„Malfoy ztrácí na oblíbenosti, moc lidí mu nevěří,“ poznamenal po chvíli a postavil kouřící šálek čaje před svého bratra. Očividně slovo ne, přeslechl. Ale přesněji řečeno, to raději nevzal na vědomí. „Myslí si, že je chyba, že je ministr.“

 

„Vážně?“ broukl Moody a koukl se na čaj. Mírně ohrnul ret a opět se stáhl. „Kdo by to byl řekl?!“

 

Brumbál upil ze svého šálku a povzdechl si. „Kingsley mi nedávno řekl, že mají bystrozorové novou strategii, jistě sis všiml.“

 

„Ovšem!“ začínal být netrpělivý. Albus se ho jako vždy snažil uchlácholit. Ale dnes se nenechá. Klidně jeho hloupé řeci bude poslouchat celý den. Ne, on chce odpovědi na otázky a chce je ještě dnes a nejlépe, pokud to bude hned teď a tady.

 

„Nevidět jim do tváře a tak… geniální.“

 

„Samozřejmě. Nikdo pak neví, kdo vlastně ten bystrozor je,“ štěkl netrpělivě. „Přestaň s tím, Albusi. Chci to vědět. OKAMŽITĚ!“ poznamenal důrazně a vzteky přimhouřil oči.

 

Brumbál si povzdechl. „Nemůžeme vystavit Harryho nebezpečí, Alastore. Je to ještě dítě, to si prosím uvědom a pak… udělal by nějakou hloupost. Mohl by, co já vím,“ posteskl si. „Začít vyhledávat problémy víc, než doposud.“

 

„Oh jistě,“ sykl jízlivě Moody. „Samosebou. On teď problémy nevyhledává a Voldemort po něm taky nejde, že? Smrtijedi… ti ho neohrožujou. Válka se ho vlastně vůbec netýká. Já nechápu proč bychom ho do toho vlastně měli tahat, když mu nikdo nic nechce udělat a všichni ho nechávají na pokoji… Sakra Albusi. Prober se! Není dítě!“

 

„Není plnoletý a…“

 

„Bla Bla Bla. To vykládej Molly, buď tak laskav, ale ne mě. Je to můj vnuk. Já ho měl vychovávat. Kolikrát jsem se nabízel, že ho vezmu na velice bezpečné místo? Ale kde pak. Místo toho vyrůstal u těch zaostlých idiotů, kteří si nevidí ani na špičku vlastního nosu.“

 

„Měl tam ochranu,“ ohradil se Brumbál dotčeně.

 

„Jo? Jakou. Petunie totiž není moje dcera, díky Merlin za to. Byla to jen báchorka, kterou sis vymyslel, aby to Voldemorta a ostatní odradilo. Sice dobrej plán, ale k ničemu, kdyby to prasklo. Uvědomuješ si, že tam byl bez ochrany? Kdyby Voldemort přemýšlel, došlo by mu, že kdyby tam nějaká ochrana opravdu byla, žádnej mozkomor by se tam nedostal.“

 

Brumbál si povzdechl. Bolestně zařel oči. Vypadal najednou o dost starší. „Alastore prosím. Harry ještě není dostatečně připravený jít do války. Neměl lehké dětství. Nemůžeš mu ho dopřát teď tady v Bradavicích?“

 

Moody si odfrkl. „To na mě neplatí. Žádný dětství tu taky nemá. Co chvíli ho Snape uráží a sráží na kolena a opověž se ho obhajovat!“ štěkl, když viděl, že se Brumbál nadechuje. „Jeho proradná matka mi málem odpravila kámoše a on několikrát málem zabil Jamese. Nemluvě o tom, jak se choval k malýmu Teodorovi, kterého jsi mimochodem nechal na pospas smrtijedům. To dítě taky nic neumělo a teď je mrtvý a neříkej, že to není tvoje vina. Vykašlal ses na něj!“

 

Brumbál si promnul spánky. Chvíli přemýšlel a pak se podíval na Moodyho vážným pohledem. „Alastore. Dobře víš, že jsem Tedovi pomoci nemohl. Michel ho neměla moc v lásce a nechtěla ho. Odsuzovala ho za jeho… strach. Snažil jsem se ji přesvědčit a na Teda jsem zapomínal, to uznávám, ale jak jsem mu mohl pomoci? Neuměl kouzlit. Tehdy se Řád k Siriusovi dostal moc pozdě. Dům byl celý v troskách. Je pravda, že jsme jeho tělo nenašli, ale krve tam bylo spousta.“

 

Moody zabručel. „Ať se ti to líbí nebo ne, tohle byla tvoje vina. Měl ses o něj postarat. Byl to tvůj kmotřenec a Charles na tebe spoléhal.“

 

Brumbál byl tlačen do kouta, ale copak to jeho bratr nechápe? „Alastore!“ vzdychl napůl zoufale, napůl naštvaně. „Copak ti to stále nedochází? Jak jsem se o něj měl starat, když jsem vedl Řád, školu a radil Mirabel?“

 

„Mirabel se o sebe měla postarat sama, vedla ministerstvo, sakra… tys vedl Bradavice. Každý jste se měl starat o sebe. Mirabel pak byla hodně závislá na tobě a neudělala nakonec nic.“

 

„To je sice pravda, ale tehdy by bylo velice špatné, kdyby Mirabel neměla pomoc.“

 

„Ovšem. Pomůžeme ženský, za cenu dítěte. Ono jeden život dítěte, co to je, viď?“

 

„Alastore, prosím,“ posteskl si už zoufale. „Měj, pro Merlina, rozum. Tys taky opustil rodinu.“

 

„Ale zajímal jsem se o ní a vždy jsem je chránil. I Jamese. Mnohokrát jsem mu nabízel, že budu jejich strážcem tajemství a vždy mě odmítl s tím, že jsem pro něj udělal až moc. A nevyvrátíš mi, že jsem se o ně nestaral. Sám dobře víš, kolikrát jsem hlídal to malý škvrně.“

 

„Nikdo ti nebere, že ses o Harryho nestaral a neberu ti, že ses nestaral o ostatní. Jenže… ach Alastore, musím vést školu, Řád, pomáhat ministrovi, být podpora pro lidi… není mi už dvacet.“

 

„Tak se na ně vykašli.“

 

„Alastore, to nemůžu.“

 

„Ale můžeš. Já jsem šel taky do důchodu a vidíš, funguje to tam dál.“

 

Brumbál se na něj skepticky podíval. Sice šel Alastor do důchodu, ale ne z vlastního přesvědčení. Kdyby nepřišel o nohu, strašil by na postu bystrozora ještě do teď… pokud by to tedy přežil. Nehledě na to, že i teď se do všeho kolem bystrozorů pletl. Někdy pomáhal v akademii pro bystrozory a někdy naopak pomáhal nováčkům. Občas někomu dělal pomocníka, než se v práci zaběhl a byl jeho pravou rukou. Ne… Moody rozhodně v pravém důchodu nebyl.

 

„A ty si myslíš,“ začal Brumbál rozvážně. „Že by Řád fungoval i dál, beze mě?“

 

„Bude muset. Není ti dvacet,“ uchechtl se. „Brzy zemřeš, to nevyvrátíš a nikdy nevíš, kdy se zubatka objeví,“ šklebil se. „Nehledě na to, že tě jednou Voldemort stejně porazí. To ví přeci každý. Jedna malá chyba a je to. A ty už mu nestačíš… jsi pomalý a i smrtijedi budou mít brzy navrch. Ne kouzli, ale kondicí ano.“

 

Brumbál protočil oči. „Jistě, ale…“

 

„Nemáš nástupce, nemáš vlastně nic. Řád je závislí jen a jen na tobě. Jak kouzelné že? Nehledě na tom, že až se válka rozjede a to bude už velice brzy, všichni se od tebe odvrátí a budou oporu hledat kde?“

 

„Alastore, je to dítě,“ řekl skoro zoufale. „Pochop to. Chceš ho snad poslat do přední linie a zabít?“

 

„Ne Albusi. On se totiž pošle do přední linie sám, to ti zaručuji. Já se chci jen ujistit, že to tam vpředu přežije. Chápeš? Hermiona je moc slabá, Weasley taky. Nebude mít oporu v přátelích a on v nikom oporu nemá. Nemá pochopení a cit pro Řád. Neuznává nás tolik a nezná nás. Až dojde ke střetu a my tam budeme, nebude vědět, jak s námi spolupracovat. Nesehraje se. Je zvyklý bojovat sám za sebe, bez pomoci kohokoli. Weasley sice dokáže vymyslet nějaký ten plán a Hermiona zase zná ty věci kolem, ale Harry je bojovník. On ví, co je to boj a vsadím se stebou, že se nenechá jen tak odsunout na vedlejší kolej. Sním svou hůl, jestli se ten kluk do něčeho nenamočí a ve válce, to bude katastrofa… pokud ovšem nebude něco umět.“

 

Brumbál se zadíval na strop. „Chceš tedy Harryho učit. Chápu tě Alastore,“ našel vnitřní klid a opět se na něj podíval. „Ale opravdu to chceš? Dokážeme Harryho ochránit na dost dlouhou dobu. Dej mu ještě trochu bezstarostného dětství.“

 

Moody si odfrkl. „Jo… toho má opravdu hodně,“ zabručel. „Ale ani tady v Bradavicích nezažil klidné chvíle. Jak myslíš, Albusi, ale jeho smrt padne na tvou hlavu, ne na mojí. A důrazně tě upozorňuji, že od teď, za svého vnuka rozhoduji já. Cokoli, co mu řeknu, cokoli, co udělám… bude TOBĚ jedno!“

 

Brumbál se na něj vážně podíval. „Nemůžeš mu říkat věci z Řádu!“ štěkl.

 

„Ale můžu!“ vrátil mu Moody ostře. „A taky to udělám. Harry už není malé dítě, otevři oči. Je skoro dospělý a umí za sebe rozhodovat sám.“

 

„Podstatou je, že je SKORO dospělý,“ poznamenal Brumbál a prudce vstal. „Víš co se stane, když mu cokoli řekneš? Začne se v tom hrabat až se dostane až k Tomovi. Bude ho to stát život.“

 

„Bude!“ křikl na něj Alastor a i on vyskočil na nohy. „A to kvůli tobě. Měl vyrůstat se mnou, podle původního plánu. Měl jsem ho na tohle dávno připravit, ale ty jsi pořád mlel o nějakym dětství. Teď se podívej, jak báječné to dětství je. Řítí se z jednoho maléru do druhého a pokaždé se nějakým způsobem dostane o trochu rychleji k cíli, než to stihneme my. Jen si vezmi to fiasko na ministerstvu. Málem ho to stálo život a nás všechny taky. Kdybys mu prostě řekl, co je na Odboru záhad a řekl mu, jak se s námi spojit, byl by pokoj. Nikdy by k tomuhle nedošlo. Voldemort by mu mohl posílat tisíce a tisíce myšlenek na mučené přátele a on by se tomu mohl jen klidně smát. Ale ne, ty ho pošleš na nitrobranu s tim pitomce, jakoby byl jedinej, kdo to umí.“

 

„Uznávám, že tohle byla chyba,“ poznamenal Brumbál smířlivě. „Jenže mě nenapadlo, že Severus propadne své zášti a zapomene na to, co je důležitější. Hlavně pak,“ povzdechl si. „Nenapadlo mě, že se to Harry zkrátka nenaučí. Doufal jsem, že když to zvládne, bude všechno zase v pořádku.“

 

„Ale není a Harry se ti do nitrobrany po druhé nepohrne, to ti zaručuji. Nemůžeš po někom žádat, kdo mu celou dobu ubližoval, aby přestal s urážkama a nenávistí a nemohl jsi chtít po něm, aby na to ponižování zapomněl.“

 

Brumbál zvedl ruce v němém ústupku. „Tohle byla chyba, já to vím, ale zpátky to nemohu vzít. Jenže nemůžeš přeci jenom tak poslat Harryho na popravu. On se nenaučí tak rychle bojovat.“

 

„Mohl se naučit, kdyby byl se mnou.“

 

Brumbál zasténal. „Alastore, prosím, nech už toho. To je pořád dokola omílaná písnička. Nejde to vrátit, jasné?“

 

„Věděl jsi, jací jsou ti mudlové a stejně ho tam pošleš, bez jakékoli ochrany a pak ho necháš hlídat Mundungusem. Jak geniální. Ještě, že měl Lupin rozum a naučil ho patrona.“

 

„Harry je chytrý kluk, Alastore. Nech ho dostudovat školu a uvidíš. Bude z něj dobrý kouzelník.“

 

„Pcha… a bude dost dobrý, aby se postavil Voldemortovi?“

 

„Nemusí se…“

 

Alastor si odfrkl. „Nemusí se mu postavit, chceš říct? Tak bláhový snad nejsi, nebo snad jo? To jsi přišel o rozum? Myslíš, že Voldemort ho nechá být? A myslíš si snad, že ho nechá být Harry? Jsou to nepřátelé na život i na smrt. Harry se ho bojí stejně tak, jako se Voldemort bojí jeho. Půjdou proti sobě už kvůli tomu strachu. Voldemort ho bude chtít zabít, dokud bude ještě slabý a Harry ho bude chtít zabít co nejdříve, aby nebyla válka. Když se mezi ně postavíš a budeš je držet od sebe, začnou tě obcházet, pokud možno co nejvíce nenápadně a až po nějaké době se dozvíš, že došlo ke střetu.“

 

„Vidíš to moc černě, Alastore.“

 

„Vidím to dost reálně. Však to Harrymu dojde, že tu něco nesedí. A jestli zjistí, že je Sirius naživu, tak teprve pak pochopíš, proč se ho Voldemort bojí. On není slabý, Albusi. To víme oba. Ale silný je tak, jako jeho znalost nejsilnějšího kouzla. Kdyby uměl to co má, nakopal by ti zadek. Jenže ty ho pořád držíš stranou a mě to už nebaví. Nemluvě o tom, že mu nechceš říct pravdu. Proč mu vlastně neřekneš o Siriusovi a o Charlesovi?“

 

„Nechci, aby se o oblouk nějak víc zajímal. Co kdyby ho napadlo tam jít?“ strachoval se Brumbál, ale pak si uvědomil, že řekl blbost.

 

„Jistě, teď ho nezajímá… on mu tam jen umřel kmotr.“

 

„Alastore, víš jak jsem to myslel. Nechci, opravdu nechci, aby Tom Harryho vlákal do oblouku za účelem zneužít ho. Takhle se ho třeba bude bát, když mu budeme tvrdit, že to zabíjí. Harry se přece nepůjde zabít a Tom mu neřekne, že je to průchod mezi světy, na to se moc obává, aby toho nezneužil a nesnažil se tam najít nějaké spojence. Navíc pokud o něm neví Harry, neví o něm ani Voldemort.“

 

„No, jen aby se na něj nepodíval a hned nezačal… Ahoj Siriusi.“

 

„To se nestane, Alastore,“ prohlásil sebejistě Brumbál. „Harry Siriuse určitě nepozná.“

 

„Jen nechval den před úplňkem. Ještě se uvidí, co ti to DÍTĚ udělá, až to zjistí.“

 

„Nic, protože to nezjistí. Jak by mohl, Alastore?“ nadhodil Brumbál. „Měl bys ale teď řešit jiné problémy, než Harryho a jeho výcvik nebo jeho všímavost. Co takhle nynější situace?“ nadhodil.

 

Moody se poklidně usadil a poklepal ukazováčkem na hůl. Pak se podíval na Brumbála a ušlíkbl se. „Nynější situace je jen nepříjemná, ale ne nebezpečná. Malfoy tam dlouho nevydrží, to tě ujišťuju. Už teď jsou na ministerstvu problémy a to se lidem nelíbí. Brzy půjde Malfoy k zemi a všichni to ví. Divím se, že ty ne?“

 

Brumbál se na něj pousmál. Alastor měl vždycky odpověď na všechno. Možná že to bylo jen a jen dobře. Trochu mu připomínal Harryho. Ten taky všechno řešil jednoduše.

 

„Jenže oni se ho nezbaví.“

 

„Chceš se vsadit?“ povytáhl Moody obočí.

 

„Alastore, nech toho, tohle nejde vyřešit tak primitivně. Lidi se Voldemorta bojí a nepůjdou ani proti jeho stoupencům, natož proti němu.“

 

„No… uvidíme, ale Malfoy tam dlouho nebude a nakonec budou muset z Harryho očistit tu špínu. Lidé se jinak vzbouří a to by se mu mohlo vymknout z ruky. Jen si uvědom, že Harry je symbol naděje a lidé mají ve zvyku se za naději prát. A to jakýmkolik způsobem… i proti komukoli.“

 

„Jenže nikdo jim nezaručí, že jim Harry naději dá. Je to ještě dítě, to musí pochopit.“

 

„Ale oni to nechtějí pochopit. Proč taky? Je předurčen… je VYVOLENÝ. Ty jsi starý, ale on je mladý, plný sil. Jestli jim někdo dokáže vyhrát válku, bude to on a oni to moc dobře vědí. Jen ty se snažíš nad touhle skutečností zavřít oči. Uvědom si, Albusi. Jsi starý, Harry je mladý. Bude to on, ne ty, kdo bude pro tuhle válku důležitý.“

 

„Nedovolím, aby trpěl.“

 

„Bude trpět, pokud mu budeš bránit.“

 

„Je to dítě, pro Merlina. Nemůžeš ho poslat do války. Děti nemají být ve válce. Pochop to konečně. Navíc, když to povolíš jednomu, musíš všem.“

 

„Ty jsi velitel, zařiď to jak chceš.“

 

„To neudělám. Nepošlu ho do války.“

 

„Ale on se tam pošle sám.“

 

„Nedovolím mu to.“

 

„On tě obejde.“

 

„Nebude mít jak. Ohlídám ho.“

 

„Neohlídáš. Nebudeš na něj stačit. Přelstí tě. Dřív nebo později, ale stane se to. Odpoutá se od nás, protože nám nebude věřit.“

 

Brumbál na něj hleděl. „Já neustoupím.“

 

„Já taky ne,“ zavrčel Moody a vstal. Přešel ke krbu. „Budeš toho litovat. Až si na moje slova vzpomeneš, bude pozdě.“ S tím zmizel v zelených plamenech.

 

Brumbál ztěžka dosedl za stůl. „Děti nepatří do války,“ zamumlal tiše. „Nechci, aby prožil, to, co jsme prožili v první válce. Nechci, aby zemřel stejně, jako zemřel Teodor a James… nechci ho ztatit.“

 

Jenže tohle už Alastor prostě neslyšel. On dávno seděl na Štábu a nabručeně se díval na Ginny s Ronem, kteří se dohadovali s matkou, kvůli úklidu. Měli toho dost. Chtěli pomáhat, ale ne uklízet. Snažili se poslední dobou stále více a více přesvědčit, ale Řád byl neoblomný.

 

„A dost, oba padejte uklidit ten pokoj a nechci už nic slyšet!“ osopila se Molly.

 

„Ale…“ začal Ron, ale to neměl dělat. Když se na ně Molly podíval s běsnícím pohledem, raději dali oba dva nohy na ramena.

 

„Jsou stále více a více odhodlaní,“ poznamenal Kingsley a nepatrně se usmál na Tonksovu. Oba se nehnuli z Řádu už nějaký den a nemohli s tím nic dělat. Kdyby se objevili venku, jistě by zmizeli tak, jako jejich kolegové a přátelé.

 

„A nevzdají to,“ promnul si bradu Remus.

 

„Tihle mi starost nedělají,“ zabručel Moody. „To Harry bude to pravé.“

 

„Harry je stejně starý jako oni,“ okřikla ho Molly.

 

„Je a není. On je úplně jiný, než tihle dva.“

 

„Tak to si nemyslím,“ ozvala se vesele Tonksová. „Taky nás bude přesvědčovat a narazí.“

 

„Abychom nenarazili my,“ prorokoval Moody. „V Harrym je víc, než si myslíme.“

 

„A proč si to myslíš?“ nadhodil Kingsley.

 

Alastor se na něj dlouze zadíval. „Albus mi prozradil, že Harry měl jít do Zmijozelu. Přesvědčil Moudrý klobouk, aby to nedělal. Použil k tomu sílu své vlastní vůle a jak všichni víme, přemluvit magický předmět, je příliš složité a nejisté. Ale on to očividně dokázal.“

 

„Harry a Zmijozel? To jaksi nejde dohromady,“ potřásl hlavou Lupin. „Není na něm nic ze Zmijozelu.“

 

„Doufej v to, Lupine, protože jestli je, nejsme na to připraveni.“

 

„Moody, mluvíš o něm jak o nepříteli,“ zasmála se Tonksová. „Bude to v pohodě. Harryho se zbavíme tak, jako Ginny a Rona, určitě. Jen jsem zvědavá, jaké přesvědčovací metody použije.“

 

„Aby nepoužil spíše něco ze své Zmijozelské poloviny.“

 

„Prosimtě Moody,“ vzdychle těžce Molly. „Nemá v sobě nic takového.“

 

„No… uvidíme.“

 

„Ale jdi, Pošuku,“ mávla rukou Tonksová.

 

Moody se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Podcenit ho nebylo moc moudré. Moody nevěděl, čeho je jeho vnuk schopný, ale doufal, že není hloupý, aby se chytil do pasti hned při první příležitosti, kterou dostane. Uvidí se, kdo z nich je lepší, jestli Harry nebo Řád. A Alastor nevěděl, komu má držet palce, jestli svému vnukovi, nebo svému bratrovi. Ať tenhle menší souboj dopadne jakkoli, měl dojem, že z něj Řád tak docela jako vítěz nevyjde a jeho vnitřní hlas nikdy nelhal.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Sevy, 30. 8. 2016 11:15)

Pani, ani jsem si neuvedomovala, kolik jsem toho zapomela. :D Diky, ze si se rozhodla to znova pridat. ;)

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA