Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapitola (BP)

29. 8. 2016

10. kapitola

 

Záchranná mise


Harry seděl na vyřezávané židli, která měla na sobě motivy gryfů, a modlil se. Seděl v místnosti vlkodlačího paláce. Byl to předpokoj hlavních pokojů jeho snoubenky Ariven, která si jej vyzdobila sama.

 

Ariven milovala květiny a podle toho také každý pokoj vypadal. Tento byl laděn do barev modré růže, jejíž obrazy visely všude na zdi. Krásné modré růže, které kupodivu volně rostli v zahradách, nyní zdobili větší kulatý stůl, který se dal rozložit, aby se k němu vešlo více hostů princezny, která se jim kupříkladu nemohla z nějakého důvodu věnovat a hosté museli tedy čekat, než je dotyčná osoba přijme.

 

Harry seděl u stolu a pozoroval uvadající listy růže a přemýšlel nad svým hořkým osudem. Nemiloval Ariven, nic k ní necítil. Byla krásná, to nepopíral a ani nepředstíral, že by po ní netoužil, ale krom touhy nic jiného nebylo.

 

Uznával, že je to mocná démonka, přesněji sukuba z královské krve, ale byla podivně chladná. Neměli ani jeden společný zájem… až tedy na souboje. Občas si společně zabojovali. Buď kvůli veliké hádce, nebo jen tak. Jenže jejich magie byla rozdílná a oni nenacházeli v těchto potyčkách prospěch, protože mohli jen uskakovat. Neznali kouzla toho druhého a obranné štíty neměli mnoho účinku ani jednoho, ani druhého.

 

Jeho mysl se na chvíli odpojila od jeho krásné snoubenky na lidi, kteří seděli kolem. Christine byla podivně zamlklá a smutná. Harry to na ní poznal. Něco se stalo, ale Harry nevěděl co, protože se okamžitě objevil tady a doposud s nikým nemluvil. Jediné co se dozvěděl bylo, že když vítr konečně ustal, byl celý symbol tak poškozený, že se za ním nemohli vydat a tak ho udělali znovu a tentokrát okolí zabezpečili. Prošli na druhou ztranu a zkontrolovali tu danou oblast.

 

Jenže Harry věděl, že se něco stalo, protože krom Chris tam byl už jen Ted, Grindenwadl, Moren a Tesák, který neustále vybíhal z pokoje a zase se vracel, jakoby se nemohl rozhodnout, kde by měl teď být.

 

Kde však byli ostatní, to Harry nevěděl a dělalo mu to veliké starosti.

 

„Jak se ti u upírů líbilo?“ zajímal se Ted a zubil se od ucha k uchu, přesto to působilo nepřirozeně. „Požádat o pomoc Ariven asi nebylo za daných okolností zrovna nejlepší, ale… bude to teď velká legrace.“

 

Harry se na něj jen podíval a pak se opět ohlédl ke dveřím, kde zrovna byla Ariven s Ilonou. Z komnat nebylo nic slyšet, což byl účel těchto masivních dubových dvěří, které nepropouštěly žádný zvuk. Harry měl sice podezření, že je na nich kouzlo tak, aby se zvuk nedostal ven, ale dovnitř se dostal jasně a zřetelně.

 

„Málem tě zabila, co?“ poznamenala mdle Christine a Harry si opravdu začínal dělat starosti z toho, co se opravdu za obloukem za jeho nepřítomnosti, kdy on si užíval, událo. „Jsme se dozvěděli, že sukuby, aniž by milovali, jsou velice majetnické. Tak jsem zvědavá, co jí ta upírka poví, aby ji uklidnila.“

 

„Pochybuju, že se jí to povede,“ poznamenal Grindenwald škodolibě. „Asi půjdu udělat nějaké lektvary.“

 

„A jak dopadla vaše výprava?“ nadhodil Harry.

 

„Ani se neptej,“ zašeptala smutně Christine. „Uregen je mrtvej, Antony, Frederik a tá-táta, jsou taky pryč. Sebastin, Kormen a Anna jsou z toho špatní. Brousek si to bere docela dost osobně a tak,“ povzdechla si. „Smrt Uregena byla velkolepá. Obětoval se pro nás, což je na černokněžníka dost neobvyklé,“ poznamenala. Měla ve tváři hlubokou bolest, ale také naději, které Harry nerozumněl. Měl Johna rád, proto ho tahle zpráva zaskočila a donutila ho chvíli mlčet a polykat žal.

 

V tu chvíli se však dveře rozrazily a dusivá atmosféra byla najednou pryč. Hned nato Harry vyskočil na nohy a byl připraven čelit rozzuřené sukubě, ale… překvapení. Místo řevu byl slyšet veselý smích a hovor.

 

„Ahoj drahý,“ uchechtla se Ariven a sjela ho škodolibým výrazem, který nevěstil nic dobrého. „Dohodli jsme se s Ilonou, že se o tebe podělíme. Jsi rád?“ nadhodila s nevinným až roztomilým výrazem. „Ale, máme podmínku.“

 

Harry se zhrozil, tohle nebyla dobrá vyhlídka. Ať už to bylo cokoli, znal Ariven. Jistě mu něco provede, ostatně jako vždycky. Ráda ho provokovala a Harry pochyboval, že se tohle někdy změní. „Jakou?“ nadhodil.

 

„Jsem bojovnice,“ poznamenala Ilona zcela klidně a s jakousi vznešeností. Harry věděl, že obě jsou hrdé na své bojové schopnosti. Obě byly velice dobré velitelky a jejich rodiny je k tomuto účelu často využívaly. „A nechceme se zahazovat s dvorem. Vzdáš se koruny!“

 

Tesák, který zrovna vešel, se zaradoval. Ne, že by Harryho neměl rád, ale vlkodlaci byli rádi nezávislí a Harry jakožto král je dost svazoval. I Harry si oddychl. Život na dvoře byl děsný a nudný. Neměl to rád. Pořád po něm někdo něco chtěl. Nějakou radu, nějakou pomoc. Neustále jej otravovali lordi s tímhle či oním a Harry z toho měl akorát bolesti hlavy.

 

„Další,“ navázala Ariven. „Smíš nás podvést jen v krajní nouzi nebo za podmínky, že se déle jak měsíc neuvidíme… tou dobou tě totiž podveme taky,“ uchechtla se. Harry jen povytáhl obočí. Byla to zajímavá představa. Čekal spíše, že mu zakáže se bavit s jakoukoli dívkou. Tato podmínka jej velice překvapila. Jen nevěděl, jestli se z ní má radovat nebo ne. „No co, snad si nemyslíš, že tě milujeme?“ nadhodila s posměškem Ariven. Harry na to jen pokrčil rameny. On je taky nemiloval. Pro Ariven měl slabost a Ilonu měl celkem rád, ale láska to rozhodně nebyla. „Kouzelníci,“ protočila oči a ušklíbla se.

 

„Další podmínka je,“ zazubila se Ilona a Harrymu jako vždy přejel mráz po zádech. Už několikrát pocítil bolest i rozkoš díky jejím zubům, ale i nadále se jich obával. Mohla ho zabít, kdyby chtěla a to nebyla příjemná představa. Navíc Ilona mu často připomínala, že je nebezpečnou společnicí a Harry jí to rád oplácel. „Že s tebou pojedeme do školy. Chceme se naučit tvou magii.“

 

„A ty,“ zasmála se Ariven. „Se můžeš naučit naší.“

 

„Další podmínka. Naučíš se démonský jazyk a jazyk latinský,“ poznamenala Ilona jakoby se nechumelilo. Jenže Harry si trpce povzdechl. Tohle jej bude stát moře času a trpělivosti a on si nebyl jistý, jestli byť i jen jedno z toho má. „Jsou to jazyky oblouku,“ dodala upírka.

 

Ariven kývla. „Máš nějaké podmínky ty, drahý?“

 

Harry na ně jen koukal s pusou dokořán, ale pak se zamyslel. „Jednu. Nebudete se hádat o to, které jak dávám nebo nedávám přednost a nebudete dělat žárlivé scény kvůli někomu, s kým se bavím.“

 

„Platí,“ kývly a vesele se na sebe usmály.

 

„To snad není pravda. Proč on má vždycky takovou kliku,“ zabručel Moren a uraženě si založil ruce na prsou.

 

„No, máš hold smůlu,“ pokrčil rameny Ted a zahleděl se na prázdná místa kolem. Ostatní se vzpamatovávali buď ze ztráty přátel, nebo byli zase tak moc zranění, že sem nemohli ani dojít, aby to viděli.

 

Ariven Harryho jemně políbila na tvář stejně, jako to udělala Ilona.

 

„A teď se jdeme podíval na ostatní,“ poznamenala Ariven, která měla také nepříjemný pocit toho, že se něco nepodařilo.

 

Pohled to byl hrozný. Harry pozoroval ty všechny kolem sebe. Dina byl v bezvědomí. Měla monokl a nevypadala nijak dobře. O kus dál ležel Kormen, který na tom byl snad hůř, než Dina. On věděl, co se stalo s jeho přáteli. Ted mu prozradil, že si myslí, že je to jeho vina a proto je těžké ho vyléčit, protože jeho psychické zranění se léčbě brání. Chad měl několik zlomenin a také měl podrápaná záda, přesto s nimi mohl normálně mluvit, jelikož už byl téměř zdravý.

 

„Co se tam vlastně stalo?“

 

„Byli tam podivní tvorové. Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ poznamenal Chad.

 

„Ale musíme se tam vrátit. Zůstal tam Antony, Frederik a John,“ prohlásil Ted.

 

„Myslel jsem, že zemřeli…“

 

„Ne,“ zavrtěl hlavou Chad. „Nezemřeli. Prostě je odtáhli. Možná už jsou mrtví, ale…“ zarazil se a podíval se na Christine, která začala tiše plakat.

 

„Rufus o tom nechce ani slyšet,“ zabručel Gelert. „A všichni jsme se shodli, že se tam vypravíme znovu.“

 

„Tentokrát budu s vámi a řeknu vám, co a jak,“ poznamenala Ariven, která se sice ještě úplně neuzdravila, ale bylo jí to jedno.

 

Harry pokýval hlavou. „A co je to za svět? Jak vypadá?“

 

„Jsou tam bažiny,“ prohlásila Ariven. „A také husté tropické lesy.“

 

Ted kývl smutně hlavou. „A tam někde jsou naši,“ poznamenal. „Musíme se tam vrátit. Nenecháme je tam.“

 

Harry kývl a se smutkem v očích se podíval na Dinu, která o ničem nevěděla. Jak by se asi tvářila, kdyby věděla, co potkalo jejího bartra? Nikdy nedávala najevo, že ho má ráda, ale všichni věděli, že trochu ano.

 

„Najdeme je,“ prohlásil Harry. „A dostaneme je ven.“

 

„V to doufám,“ povzdechl si Chad.

 

„Doufej, to je to jediný, co můžeme,“ poznamenal Teda  podíval se na Christine, která se sice snažila tvářit silně a nezdolně, ale občas se nějaká ta slza ven dostala a Ted o tom moc dobře věděl. Johna znala jen krátce, ale i tak ho měla moc ráda a Ted se jí nedivil. John byl její otec a choval se k ní hezky. Choval se k ní daleko jinak, než se k ní doposud chovali její opatrovníci. Trpce si uvědomil, že to samé prožívá i Harry. „Tak děti, teď se jděte vyspat. Zítra vyrazíme, ať jste připravení,“ poznamenal a měkce se mu zablesklo v očích. Jeho něžný pohled jim dodal pocit, že je někdo má rád.

 

„A Dina?“ nadhodila Ariven.

 

Grindenwald pokrčil rameny. „Nevím, zatím přesně nevím, ale budu si tím jistý za takový týden. Ale myslím si, že budou všichni tři v naprostém pořádku a nebudou mít snad žádné následky, ale s jistotou to zatím neřeknu, je moc brzy.“

 

„Byl bych klidnější, kdybych to prostě věděl, ale nemůžeme po tobě chtít zázraky, že Grindenwalde? Přesto jsem rád, že tu jsi. Jednou nám budeš muset vyprávět jak o sobě, tak o Brumbálovi,“ prohlásil Ted.

 

„Proč, něco ti na něm vadí?“ nadhodil čerkněžník a pátravě se na něj zadíval.

 

Harry je zvědavě pozoroval a nechápal, co se tu děje. Proč by chtěl Ted něco vědět o svém kmotrovi? Copak toho o něm neví dost? Vždyť se o něj musel přeci starat… nebo to nedělal? Když se nad tím tak zamyslel, ani by se tomu nedivil. Brumbál byl zvláštní a podivný. Nechápal jeho myšlenky a ani jeho činy. Brumbál byl zkrátka… nevyzpytatelný.

 

 

 

Opět stáli před obloukem.

 

„Kdo jde první?“ nadhodil Brousek a podíval se skepticky na Grindenwalda, který kolem celého prostoru vyčaroval neprodyšný štít. Čeknokněžník na to jen pokrčil rameny a uchechtl se. Harryho první průchod dopadl naštěstí dobře, ale mohlo to být mnohem horší.

 

„Já…“ začal Harry.

 

„OPOVAŽ SE!“ křikla Ariven a v očích jí tančily zlobné jiskry.

 

„Půjdu já,“ povzdechla si Anna a rychle proběhla. Za ní se vydal zbytek.

 

Harry musel až předposlední a to jen za pomoci Ariven, která nehodlala dopustit, aby se zase objevil někde jinde. O něj se bude dělit jen s Ilonou, jak mu několikrát zdůraznila. Harry začínal přemýšlet, jestli to byl dobrý nápad začínat si s majetnickou sukubou.

 

„Já bych prošel sám,“ zabručel mírně uraženě.

 

„Jo a budeme tři, viď?“ sykal Ilona s úšklebkem. Ariven ho probodla pohledem.

 

Ted se tiše smál.

 

„I ty jeden,“ pohrozil mu prstem Moren a zasmál se.

 

„Tak kde jen jsou,“ zabručela Anna a rozhlédla se po veliké poušti, která jakoby neměla konce. Zlatavý písek táhnoucí se do veliké dálky, veliké duny, které jim znemožňovali rozhled… to jediné teď bylo vidět a nevěstilo to nic dobrého.

 

Harry se na to překvapeně díval. To chtějí projít tímhle? Pouští, ve které když zabloudí, tak zemřou na nedostatek vody? Přeci jen ani vodu si nemůžete přivolávat do nekonečna. Jednou vás to vedro prostě dostane a pak bude velice zle.

 

„Kudy jsme to vlastně šli?“ přemýšlel Brousek a rozhlížel se kolem sebe a snažil se určit směr jejich cesty.

 

Harry se podíval na Ariven a ta jen protočila oči. Ilona se škodolibě zachechtala a vznesla se. Ariven se zasmála a nechala si narůst křídla, aby také vzlétla. Harry se na ně ze země jen díval a přemýšlel, jestli by se za nimi neměl vydat, ale pak nad tím mávl rukou. Nebude přeci plácat magií. Stále mu nadnášecí kouzla dělala problémy. Někdy se vznesl jen na chvíli a pak spadl, jindy se nevznesl vůbec. A nebylo to jen nadnášecí kouzlo, které mu dělalo problémy. Byla jich bohužel celá řada a Harry nevěděl, co s tím má dělat. Ve snu sice ovládal jak telekinezi, tak oheň, tak i telepatii, ale tady s tím měl dost velké problémy. Bude si pak muset promluvit s Tedem, aby mu pomohl aspoň s tou telekinezí.

 

„To je pech, co?“ ušklíbl se na něj Sebastian, který věděl, že se za holkama dostat prostě nemůže.

 

Grindenwald se díval na dívky, které se vznášely asi dvanáct metrů nad zemí.

 

„Chceš vidět větší pech?“ nadhodil černokněžník. Něco zamumlal a byl vedle démonky a upírky.

 

Brousek se uraženě nafoukl.

 

Harry se rozesmál.

 

„Měli bychom vyrazit,“ popoháněla je netrpělivá Christine, které se v očích třpytila veliká a silná bolest, kterou zapříčinilo zmizení jejího otce. Měla o něj očividně obavy. Jak se zdálo, stále věřila. „Musíme najít tátu a ostatní.“

 

Brousek se na ní podíval a kývl. Nepatrně se na ni usmál. „Najdeme je,“ slíbil.

 

Christine se nejistě podívala na Harryho. Ten se na ní vážně podíval a kývl. „Udělám cokoli, abych je našel. Zkusím telepatii, ale nevím, jak daleko dosáhne.“

 

Christine se na něj vděčně podíval.

 

Harry jí objal kolem ramen. Přitiskl si jí na chvíli k sobě a povzdechl si. „Najdeme je, musíme! Neodejdu odsud, dokud nezjistím, co se s nimi stalo.“

 

Christine kývla hlavou a nepatrně se usmála. Pevně jej objala a pak se podívala na ostatní. „Kam tedy máme jít?“ zajímala se a do těla se jí vlila nová naděje, která jí doposud rychle opouštěla.

 

„Na sever,“ poznamenal Grindenwald, když se ladně snesl k nim zpět do písku. Hned toho začal litovat, protože písek byl nepříjemně horký.

 

„Tak na sever,“ broukl Ted a podíval se na Chada, který se k nim tvrdohlavě přidal. „V pohodě?“

 

„Jo, jdeme,“ poznamenal černokněžník a podíva se po ostatních. Nebylo mu nejlépe, přeci jen záda se mu ještě nestačila zahojit, ale jako bývalý bystrozor byl zvyklý vyměňovat svůj život a své zdraví pro jiné a to se nezměnilo ani tím, že se ho ministerstvo zřeklo.

 

Všichni se nemohli dočkat na to, až vyrazí. Jen Ariven s Ilone stále poletávaly ve vzduchu. Přesto jak se zdálo, neužívaly si let. Spíše o něčem zaníceně diskutovaly a to štvalo jednoho z výpravy.

 

„Potvory,“ zabručel Harry a usmál se. Tušil, že se baví o něm, ale nemohl s tím nic dělat ani kdyby chtěl.

 

„Tak jdeme, bude to dlouhá cesta,“ zabručel Grindenwald a setřel si pot z čela. „Teda to slunce je už teď nesnesitelné.“

 

Moren se zasmál. „Nic příjemného, ale dá se to zvládnout, nemám pravdu?“ nadhodil.

 

Harry pokrčil rameny. „Já jsem tudy minule nešel.“

 

„Škoda,“ povzdechla si tiše Chris. „Kdybys tu byl, možná by mnoho věcí bylo jinak.“

 

Harry zavrtěl hlavou. „Nejsem tolik zkušený, abych mohl význameně pomoci.“

 

Ted se na něj podíval a usmál se. „A je načase, aby ses to pořádně naučil.“

 

Harry kývl.

 

„A to ve všech směrech,“ poznamenal smrtelně vážně Brousek. „Tvoje moc je velká, ale znalosti žalostně malé. A to nejde dohromady. Tvoje moc ti dovoluje hodně věcí, ale hodně věcí neumíš, takže je ti k ničemu.“

 

Harry kývl a díval se, jak se ostatní lopotí do veliké písečné duny. Povzdechl si. „Musíme tam?“

 

„Ano,“ kývl Ted.

 

„Uch,“ zabručel.

 

„Myslím, že tě ještě jednou vezmu do výcviku.“

 

Harry se rozzářil. „Jo!“

 

„Blbec!“ ozvalo se odevšad a Harry se nafoukl.

 

„Neurážejte ho, chudáka,“ přistála vedle nich Ilona. „On vypustí duši, ne vy. Navíc… upsal se sukubě… to už samo o sobě říká, že je to šílenec.“

 

Harry si povzdechl a protočil oči.

 

„Je to blázen, ale jen a jen můj,“ prohlásila Ariven a ze zadu objala svou kořist.

 

Harry sevřel její paže a pevněji ji k sobě přimkl. „Tak a teď mi řekněte, kam vlastně půjdeme a myslím, že by bylo fajn, jít rychleji. Přeci jen čím déle tu budeme okounět, tím větší pravděpodobnost, že budou všichni mrtví.“

 

Ariven se uchechtla a pustila ho. Pohlédla na Christine. „Hele, půjdeš do Bradavic?“

 

„Těžko. Jsem poměrně hodně podobná mámě. Neviděli by mě tam rádi.“

 

„Myslím, že jim do toho nic není,“ prohodila Anna vážně. „Klidně jdi. Budeme tě chránit,“ mrkla na ni. „Nikdy jsi nic neudělala. Můžeš tvrdit, že jsi vyrůstala po boku bystrozorů a je to. My ti to rádi potvrdíme.“

 

Brousek vážně kývl a pousmál se. Už dávno se rozhodl, že nikoho z téhle party nepotopí, i kdyby udělal kdo ví co. Tedy… až na važdu a na zradu, ale krádeže, nějaké šarvátky… na to kašlal.

 

„Jo, pojeď, bude legrace. Budeme dělat průšvihy,“ zamýšlel se Harry a už to doslova viděl před očima. „Porušovat řád, kde to jen půjde a tak. Bude to fajn.“

 

„A co ostatní děti? Neuvidí mě rádi a nepřijmou mě,“ bránila se.

 

„No a?“ vykulila oči Ilona. „Odkdy záleží na těch hloupých názorech? Jsi to ty, ne tvá matka a tvoje matka nebyla zlá, dokud nedostala znamení a nebyla mučená. Takže pokud jsi po své matce celá, nemělo by to nikomu vadit, naopak. Bellatrix by měla být považována za oběť… ne za vraha.“

 

Christine se vděčně usmála. „Jenže to nikdy nebude.“

 

„Nebude,“ přikývl těžce Harry. „Bellatrix je pryč. Už navždy. Jedinou útěchou pro její zuboženou duši by byla smrt.“

 

„Ano, to by byla,“ zamumlala Christine a objala se pažemi. „A budu to já, kdo to udělá,“ poznamenala.

 

Harry se nepatrně usmál a kývl. „Nebudu ti bránit a udělám cokoli, aby se ti to podařilo splnit. A co se týče Bradavic. Vždycky si můžeš změnit vzhled,“ mrkl na ni.

 

„Výborně, jdeme,“ houkl Ted a ukázal na horizont, kde se rýsoval vliký hustý les podivné barvy, která se jasně leskla proti modravé obloze a zlatavému písku.

 

Ariven zaprskala jako kočka. „Tam jsou ty příšery. Jsou známí po celém oblouku.“

 

„Proč jsi nás nevarovala,“ zavrčel Sebastian.

 

Sukuba se na něj podívala. „Protože oni tu nikdy nebývali. Ten les umí nějak měnit polohy. Dříve tu býval veliký hustý, ale červený les, tenhle má podivnou kalně zelenou, žlutavou a místy modrou barvu. Tam žijí tvorové, které nikdo nezná a jsou velmi nebezpeční. Dají se zabít zbraní nebo nějakým silným kouzlem, ale množí se velmi rychle a nelze je vyhubit, i když se o to mnoho démonů i jiných bojovníků pokusilo.“

 

„Les, co mění polohu?“ nadhodil Brousek. „Jak?“

 

„To nikdo neví,“ pokrčila rameny Ariven a zahleděla se na les. Chvíli přemýšlela, ale pak s povzdechem pokrčila rameny. „Prostě jednou je v tomhle světě, jednou je jinde. Před pár lety se objevil v mé zemi a byli z toho jen problémy. Těch nebezpečných tvorů je tam opravdu hodně. Jsou tam velcí pavouci, ještěři, vlci…“ zachvěla se. „Nikdo neví, kde se objeví a co se pak stane… jsou jako vir. I kdyby se ti podařilo vyhubit jeden druh tvorů v tom lese, druhý se brzy objeví.“

 

„Jak dlouho zůstává na jednom místě?“ zajímal se Harry.

 

„Někdy roky,“ poznamenala. „Někdy minuty.“

 

„A co to určuje?“ zajímal se dál.

 

„Nevím a ani nevím, podle čeho si vybírá svá místa, ale asi to bude mít něco společného s oblouky, protože většinou bývá oblouk uprostřed, ale nemusí to být pravidlo,“ zamračila se. „U mě byl oblouk daleko od lesa, nevím, jak se dokáže rozmnožovat, jak se dostává tak daleko od brány. Nikdo ani neví, jak se dostává zkrz bránu.“

 

„Mohli by se objevit u nás?“ vyzvídal Brousek.

 

„Mohl by se objevit,“ kývla Ariven. „Ale nevím kdy a proč by se to mělo stát.“

 

„To je špatné,“ povzdechla si Anna.

 

Ted vážně kývl. „Možná bychom měli zavřít oblouk, jde to?“

 

„Nejde,“ prohlásila Ariven. „Ale jde ho ochránit před tím, aby tím les prošel, ale musíš na to vynaložit mnoho síly. Přesto by to šlo,“ pohlédla na Harryho s Ilonou. „My bychom to mohli udělat,“ připustila nakonec.

 

„Nemůžeme se bavit o něčem jiném?“ zajímal se podrážděně Grindenwald. „Nejsem nejmladší a tohle slunce mi vážně vadí.“

 

„Musíme do toho lesa,“ zabručel Moren.

 

„To bude sranda,“ povzdechl si ironicky Chad.

 

„Jsme slabí,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou Brousek.

 

„To ano,“ kývl hlavou Sebastian a pohlédl na Annu. „Ale uděláme, co budeme moct.“

 

Harry kývl a dlouze se díval na les. Měl podivný pocit. Byl to pocit méněcennosti… byli tu predátoři. Horší, mnohem horší než byl on a to nebylo dobré. Upíři byli slabší, než vlkodlaci. Byli stejně rychlí, ale slabší, protože byli jen magie, která se zachytila v mrtvém těle. On byl živý, což byl veliký rozdíl. Mohl lépe vnímat věci kolem sebe a lépe řešit situace, kdyžto upíři ne. Ti slabší a mladí někdy nedokázali ani myslet. Naslouchali rozkazy mocným a nechávali se ovládat. Tihle slabí upíři byli považováni za oživlé mrtvoly, protože neměli možnost pomocí magie stvořit upíra a neuměli pořádně kouzlit. Ale bylo to chybné označení. Na rozdíl od mrtvol totiž mohli z živého člověka udělat upíra tak, jako to uměli ti mocní. Nestávalo se to moc často, ale bývalo to. Dělali to hlavně tyhle mrtvoly. Ti mocní chtěli mezi sebou jen čistokrevné upíry. Ty, které stvořila magie, nikoli smrtící vir.

 

A právě když se objevil v lese, kde potkal Ilonu, cítil se silný a mocný, protože v okolí byli jen upíři a ti byli slabší než on. Ale tady se cítil slaboučký jako moucha a to bylo moc špatné znamení.

 

„Necítím se tu dobře,“ posteskla si Ilona.

 

„Já taky ne,“ zabručela Ariven a přitiskla se k Harrymu. „Je to tu moc silné a moc nebezpečné.“

 

„Nebuď hloupá,“ zašeptal něžně Harry. „Nějak to uděláme.“

 

„Jdeme!“ houkl Brousek a vydali se dál.

 

Brodili se v tunách písku. Padali na kolena, ztráceli rovnováhu, jak se jim nohy bořily po kotníky do písčité půdy.

 

„To je strašný,“ zahekala Anna.

 

Brousek si povzdechl a zastavil se, aby se z lahve pořádně napil chladivé vody. „Ještě tak hodinu a budeme tam. Jen co je najdeme přebrodíme se zpátky,“ zalkl se.

 

„To je super,“ vydechl Grindenwald a protáhl si zády. Ozvalo se hlasité lupnutí. „Sakra, moje záda.“

 

„Doufám, že sis s nimi hnul,“ zabručel Ted.

 

Černokněžník zavrtěl hlavou a promnul si bolavé místo. Za chvíli bolest ustoupila a on mohl pokrčovat v cestě. „Jo, kde jsou ty časy, co jsem dělal salta?“

 

„Kdy to bylo? Za dob dinosaurů?“ rejpla si Anna.

 

„Ha-ha-ha.“

 

„Aspoň, že se tomu zasměje,“ zazubil se Chad a mrkl na Morena. Moren kývl.

 

„Co mu taky jiného zbývá,“ pozanemnal Ted a pohlédl na Harryho s Christine, kteří uzavírali skupinku táhnoucí se pouští. Podmračil se.

 

Nebylo to fér. Všechno mělo být jinak. Kdyby tehdy dokázal utéct do Ameriky, prosadil by se a pak by si odvedl Harryho. Ten mohl vyrůstat u něj. Mohl s ním být. Kdyby tehdy i ostatní neměli problémy, kdyby tehdy Sophii nehledali úřady, mohl mít Harry příjemné dětství. Takové, na které by s láskou vzpomínal a přál si, aby nikdy nedospěl. Ale to on neměl. A stejně na tom byla Christine.

 

Kdyby tak John tehdy věděl, že je Bellatrix těhotná, jistě by jí nedovolil, aby odešla plnit úkol, který… ani nevěděl od koho dostala a ani nevěděl o co tehdy šlo. Bylo to tehdy celé nějaké divné. Jediné, co věděli bylo, že pracovala s Frankem Longbotomem, ale co a proč bylo stále záhadou. Bellatrix tak padla do rukou nějakého ze smrtijedů, i když byla těhotná. Nechápal to. Nechápal taky, proč si dítě nechala nebo proč jej někdo nezabil. Možná Bellatrix ještě tehdy nebyla ztracená. Možná věděla o jejich plánech, které spřádali ještě před Harryho narozením a dokončovali je teď, v době druhé války. Jenže on, John a Dina byli přeci opratrní, nebo ne? Mohl o nich ještě někdo vědět?

 

Povzdechl si. Harry zatím nic netušil, ale měli by mu říci to nejdůležitější, to největší tajemství, které v rodě měli. Měl mu říci pravdu o tom, kde a jak se poprvé setkali, ale neměl na to odvahu, přesto to udělá. Navíc tu byla ještě jedna věc. Harry prošel už mnohým a měl by vědět, že všichni tak trochu pracovali pro Johna, jako špioni. A od něj se tak trošku vyžadovalo to samé. Byla to něco jako rodinná soudružnost. Občas si vypomohli navzájem a to bylo to jediné, co je spojovalo. John si přál, aby se k nim Harry připojil, protože věděl, že se na Harryho může už konečně spolehnout a může se na něj v tomhle směru obrátit. Navíc i on znal Harryho už mnoho let. Byl také jedním z těch, co mu pomáhali s odváděním Voldemortovi pozornosti.

 

Chris už o špionování všechno věděla a souhlasila se spoluprací, ale ani ona zatím o jejich dávné společné minulosti nic nevěděla, ovšem o práci věděla všechno. Přeci jen John byl její otec a dělal tuhle práci mnoho let a Christine chtěla jít jak ve stopách svého otce, tak matky, která byla špionkou také. Jenže nikdo nevěděl, jak se k tomu vyjádří Harry. Byl tak trochu nevypočitatelný. Byl jiný, než všichni kolem, jedinečný a přeci stejný. Záleželo na tom, jaký měl ten den náladu.

 

Ted už vypozoroval, že každou situaci řeší jinak. Nebezpečné situace ba přímo smrtelné vždy řeší mnohem více instinktem než rozumem nebo zkušeností, hlavně pak, když pro danou situaci zkušenost nemá. Běžné problémy buď neřeší, vyhýbá se jim, nebo řeší co nejrychleji a nejjednodušeji. Vypjatější situace řeší citem. Buď nastane šok, křik, agrese nebo jiné. Rozum ale normálně nepoužíval. Jednal rychle, nezamýšlel se a to mnohdy byla pitomost nejvyšších rozměrů.

 

Už i Dina začínala tvrdit, že by se měl tohle odnaučit a to byla zastáncem intuice, protože ona se na ni velmi často spoléhala, hlavně pak, když měla možnost jednat se zvířaty. Nikdy nevěděla, jaké zvíře jí přiběhne do cesty a tak nemohla většinou dopředu plánovat, co a jak jí pomůže. Takže tady nastupoval instinkt nebo zkušenost. Jenže Harry na to všechno co uměl kašlal. Možná to bylo i proto, že vedle něj byla často Hermiona.

 

Ted poslední rok ztratil tím, že ty tři pozoroval, ve chvílích, kdy měl volno a nemusel nikoho cvičit. Prozatím se Harrymu nezmínil, i když se dávno rozhodl, že to udělá… nebyl na to doposud čas. Každopádně účel byl sledováním splněn. Ted si o všech třech udělal přesný obrázek.

 

Hermiona byla rozumná až moc. Všechno brala znalostmi, ale ne zkušenostmi a ne intuicí, což taky nebylo dobře. Byla na tom hůř, než Harry. Harry aspoň dokázal reagovat, sice některé věci mu došli pozdě, ale v danou chvíli na danou věc zareagoval překvapivě rychle. Hermiona oproti tomu potřebovala trochu času, aby na danou věc vůbec reagovala. Třeba například, když jim Harry popisoval ten hřbitov, zachránil se díky intuici. Rozum mu říkal, že avadu neodrazí ničím, ale on reagoval prudce a rychle. Použil kouzlo ve kterém si je stoprocentně jistý a ovládá ho. Prostě reakce podpořená instinktem.

 

Jenže na rozdíl od něj by Hermiona věděla, že ten pohár bude fungovat i obráceně a mohla by pak přemýšlet, jak se k němu nepozorovaně dostat. Tohle Harrymu došlo moc pozdě a to, že může použít accio ho napadlo taky až za nějakou dobu.

 

Hermiona by v dané chvíli reagovala jinak. Nejprve by nastal úlek z toho, že na ní letí avada, pak by nastoupil rozum, že to neodvrátí a tak by prostě uhnula. Tím by si zablokovala možnost rozptýlení. Musela by složitě kličkovat a vymýšlet nebezpečné plány. Ale věděla by, kam se musí dostat a proč.

 

Když byl Harry s Hermionou, a to téměř vždy byl, myšlení obstarávala ona a akci si vzal na starost Harry. Takže Hermiona nepotřebovala intuici, potřebovala rozum a Harry to měl naopak. Brumbál udělal hroznou chybu, když je nechal řešit věci společně. Harry je teď prostě takový živel, který se o sebe sice dokáže postarat, ale sedmkrát se dostane do maléru. Hermiona naproti tomu byla hrozně opatrná, hrozně povrchní a hrozně přechytralá… prostě v boji k ničemu. Hodila se akorát k tomu, aby si někam sedla a přemýšlela nad nějakým problémem.

 

A pak tu byl ještě třetí člen téhle party. Ronald Weasley. Ron nebyl ani chytrý a ani impulsivní. Měl smysl pro strategii a počátek diplomacie. Měl velikou rodinu a tak mnohdy věděl, jak jednat s lidmi tak, aby si je naklonil a to chybělo jedináčkům Harrymu i Hermioně.

 

Navíc Ron měl i zkušenosti. Jak z hraní šachů, tak i z rodiny, která, jelikož byla veliká, byla také nesourodá. Každý dělal něco naprosto jiného a mnohdy se neschodli a tak Ron musel vymýšlet věci tak, aby se událi podle něj. Což bylo velice výhodné a Ted to mnohdy shledal jako dobré. Jenže ač byl Ron přes strategii, tragicky krachl na uskutečnění daného plánu. Sice postup vymyslel perfektně, ale pro něj to mnohdy bylo nepřekonatelné, protože neměl ani instinkt, ani rozum a ani znalosti s potřebnou mocí. Neměl na to potřebný intelekt a ani potřebnou sílu ducha. Byl z nich nejslabším článkem a spíše takovým ocáskem, který se musí vést, aby se udržel… přesto nepostradatelný pro někoho, jako Harry. Pro Hermionu už postradatelný byl, protože ta také nedokázala uskutečnit jeho plány, na to byla moc opatrná a do všeho se rejpala natolik, že to pak ztratilo smysl.

 

Ron byl potřeba, ač mu to moc nepálilo, bude ve válce důležitý, to věděl Teodor už teď, ale v přímém střetu bude k ničemu a bude třeba ho chránit.

 

Navíc Ted nechápal, o co Brumbálovi jde. Nechápal, proč nenavrhl, aby Harryho i Hermionu někdo z Řádu zaučil. Tím, že je bude držet stranou, tak je prostě zabije. Hermiona se zasekne při prvním problému a Ted měl obavy, že nebude schopna nikomu ani ublížit. Možná ani nebude schopná se tomu dotyčnému ubránit. Harry naproti tomu zareaguje prudce a dostane se do takového problému, ze kterého ho nikdo nedostane.

 

Jenže buď si to Brumbál nepřipouštěl, neuvědomoval si to nebo mu to prostě bylo jedno. Ted to nevěděl a poslední dobou byl z Brumbála v rozpacích. Byl to jeho kmotr, ale nepostaral se o něj. Nechal ho být. Když se dozvěděl, že je moták, nepomáhal mu probít se životem a srovnat se s tím, že je v rodině plného kouzelníků a neumí kouzlit. Když byl malý, byl velmi slabý. Hodně věcí se bál, kvůli ztrátě magie. Jediný, kdo mu pomáhal byl James a občas kupodivu Moody. Nepomáhala mu ani matka, ani kmotr. Matka jej sice milovala, ale byl připomínkou otce a to pro ni bylo nepřekonatelné, protože Charlese milovala a když zemřel v oblouku, nesla to velice těžce. Pohled na něj ji bolel a tak mu neprojevovala tolik lásky, jako Jamesovi, který byl stejně zdrcený, jako ona sama. Brumbál se o něj taky moc nestaral. Spíš přesnější by bylo… vůbec.

 

Ted se ušklíbl nad tou ironií. Když přistoupil na Johnův plán, byl velmi malý. Po tom všem byl opravdu velmi ustrašený a odkázaný na své okolí. Začal se bát černokněžníků, protože mamka mu pořád opakovala, že to jsou zlí hnusní parchanti, kteří můžou za to, že je jeho otec mrtvý. Bál se natolik, že pokaždé, když šli mezi kouzelníky, klepal se a držel se blízko své matky a svého bratra. Dokonce se někdy bál kouzelných věcí. Třeba hůlky se nemohl ani dotknout, bál se toho, že by všechno mohlo selhat… ale také se jí prostě obával. Bál se pavouků, bál se i lékouzelníků… no zkrátka jako malej byl strašnej srab a pitomec, ale tohle vechno bylo jen důsledkem velkého plánu… a stálo mu to za to. Jenže jen oni tři o tom plánu věděli. Nedivil se tedy, že ho matka měla sice ráda, ale moc neuznávala. Vždyť v jeho rodině byli všichni silní a on se své síly vzdal.

 

No a pak přišel ten den, kdy se všechno změnilo. Jeho matka zemřela, když byl James v předposledním ročníku a musel se o něj postarat. Staral se o něj i Sirius s Remusem, ale nebylo to už takové. Žil jednou u Lupinových, jednou byl i u Brumbála, jednou u Moodyho. Moody se o něj staral a měl ho celkem rád, ale kvůli své profesi ho moc mít nemohl. Nikdo ho nechtěl na delší čas. Byl pro ně přítěží. Jen jeho bratr se o něj nejvíce zajímal, ale když se James oženil, věci se začínali měnit. Ted se nastěhoval k Siriusovi a byl u něj do doby, než jeho bratr zemřel. Když Sirius odletěl na motorce, objevili se v domě smrtijedi. Okamžitě utekl, byla to jediná možnost, jak přežít a naplnit tak dohodu jich TŘÍ.

 

Utíkal lesem, když se kolem něj zjevili smrtijedi. Popadl tehdy silný klacek a bránil se. Němel sice šanci, ale smrtijedi ho ohodnotili jako schopného, silného a příznivého pro jejich plány. Unesli ho. Měl být darem pro Lorda Voldemorta. Nevěděli, kdo je a ani co je zač, ale věděli, že se bude hodit. Voldemort potřeboval po svém boku někoho, kdo bude nevypočitatelný, kdo bude silný a odhodlaný. Kdo bude po dobu jeho výzkumů po ruce, aby vedl smrtijedy a proto se dle jejich názoru hodil on. Byl mladý tvárný a mohli ho rychle naučit tomu nejnutnějšímu. Kdyby tehdy věděli, že chytili někoho, koho Voldemort celou dobu hledal a kdo raději podstoupil oběť v podobě zablokování magie, jistě by se k němu chovali jinak.

 

Voldemort tu noc padl, ale oni věděli, že žije. Proto jej nezabili a nechali ho mezi sebou. Zjištění, že je Ted moták je sice šokovalo, ale pak uspokojilo. Proti hoře bystrozorů by sice neměl šanci, ale proti jedinci měl mnohem větší. Kdo by čekal od smrtijeda, že nebude umět kouzlit? Měl být neočekávaným esem v rukávu. Měl zabít a zmizet… kdo by si pak spojoval vraha, který používá mudlovské zbraně, se smrtijedem? Spíše tak s nájemným mudlovským vrahem a tak by se bystrozorové vydali po slepé stopě a na Teda by nikdy nenarazili. Byl by to výborný tah. Začali ho tedy učit, jako mudlovského zabijáka a po půl roce, když ho jeho cvičitel doslova trýznil, selhala všechna opatření, která podtoupil a jeho magie se opět vrátila. Ale stalo se tak prudce a silně, že to cvičitele roztrhalo na miliony kousíčků.

 

Tehdy se jeho život změnil. Necelý týden po tom, se mu magie specializovala. Nikdo ze smrtijedů nevěděl proč. Dokázal kouzlit bez hůlky, objevily se rodové vlatsnosti. Ze dne na den. Byl mocný, silný, rychlý a uměl bojovat jako mudla. Dokonalý vražedný stroj. Byl dobrý na bojová umění a bojová i obranná kouzla a nezáleželo na tom o jaký druh magie se jedná. Uměl řídit mudlovské stroje a uměl se i přemístit. Zkrátka uměl splést bystrozory a to bylo to, co potřebovali.

 

Zotročili ho o to víc a poslali na výchovu do Egypta, kde se měl naučit všemu, co bude potřebovat. Tam se zbavil strachu, zbavil se slabosti.

 

Neměl lehký život, ale byl s tím vším spokojený. Uvědomoval si, že kdyby se nedostal ke smrtijedům, nikdy by možná nekouzlil, protože by jeho magie byla i nadále ztracena, nebyl by takový, jako je dnes… nebyl by tolik silný. Všechno zlé, je k něčemu dobré a on to moc dobře věděl. Poznal to na vlastní kůži a nebyl sám.

 

Úkosem se podíval na Christine s Harrym. Ano… oni to věděli taky. Možná, ale jen možná, kdyby měli těžší život Kaitlien s Hermionou, možná by byli taky tak silné, jako jsou oni dnes. A třeba taky ne. Záleželo by na hodně okolnostech… na hodně náhodách.

 

Harry kupodivu měl těžký život s rodinou. Naučil se, že ne všechno jde řešit silou a rozumem. Je potřeba rychlost, znalost terénu, ač se tím mnohdy neřídil, ale aspoň to věděl, a pak také intuice a zkušenost byli důležitými prvky. To byly pro tohoto mladíka věci, které znal a věděl.

 

Christine zase věděla, že je k přežití potřeba síla vůle, odhodlání, někdy je potřeba moc, ale také hlavně zkušenosti, strategie, vypočítavost, lest a někdy je potřeba hodně diplomacie.

 

Hermiona se svým klidným životem spoléhala jen na to, co se naučila ve škole. Byla to šprtka… a to bylo všechno, co by o ní řekl.

 

Další v rodině také prošli těžkostmi. Ani Dina s Johnem to neměli snadné. Dina byla opovrhovaná a jednou byla nucena k prostituci. Měla hnusný osud, ale pak se vytáhla velice rychle nahoru. Byla to silná bojovnice, která se nehodlala vzdát a všem to kolem sebe dávala najevo. Neměla to lehké, ale dokázala se i z naprostého dna dostat. Neztratila nic ze svého šarmu, ani ze své veselé až rozverné povahy. Byla prostě svá a to ať se dělo cokoli.

 

John měl podobný osud. Jeho nevlastní otec byl z něj zklamaný a dával mu to dost silně najevo. John se nechával pošlapávat ostatními a všechno bral s takovým nadhledem, že se po něm mohl vozit kdokoli a jemu to bylo jedno. Také byl velice přímočarý a dělal jen to, co považoval ON za správné, i když to někdy správné dle lidí kolem něj nebylo. A ještě ke všemu si nic ze zákonů nedělal. Tvrdil, že pokud je to pro dobrou věc, zákony by měli jít stranou a s tím jeho nevlastní otec prostě nesouhlasil. Pak se setkal s Bellatrix a jeho otce čekalo další zklamání, chtěl, aby se John stal bystrozorem, jako on, ale John nechtěl a místo toho se začal zajímat o špiony. Jeho nevlastní otec ho vydědil a nechtěl s ním mít už nic společného a tak John raději šel na akademii pro bystrozory, aby si ho trochu udobřil. Stejně to nezabralo a bylo to jedno. Dotyčný totiž zemřel pár dní po tom, co se John vydal na akademii. Seproth i jeho žena zemřeli po útoku několika čeknokněžníků, kteří se chtěli pomstít za uvěznění svého přítele.

 

John pak otevřel Centrálu a přijímal špiony. Dnes vedl největší špionážní organizaci ve světě kouzel. Byl nejlepší z nich a byl uznávaný, i když nikdo mimo Centrálu nevěděl, kdo ve skutečnosti Jay/John je.

 

Ano, všichni aby se stali mocnými, museli prožít krušné chvíle. Teda skutečně zajímalo, jaká by byla Hermiona nebo Kaitlien, kdyby žili jinak. I Harry by byl jiný, kdyby žil jinde, než u Durslayových. Kdo ví, jací by byli. Jenže to se nikdy nedozví.

 

Pro Hermionu už bylo moc pozdě. Brumbál jí sice mohl nasměrovat, ale neudělal to. Ted usuzoval, že by Hermiona ještě mohla mít šanci odnaučit se nad vším přemýšlet jak otrok, ale… ALE… musel by se jí někdo intenzivně věnovat a to nikdo neudělá. Moody se ke své rodině nehlásil – buď nechtěl, nebo nemohl. Ted chápal, že kdyby to udělal, asi by se novináři, úředníci na ministerstvech přerazili a smrtijedi s černokněžníky určitě taky, aby Harryho, Hermionu nebo ostatní dostali. To musel Ted uznat a nijak Moodyho nevinil z toho, že je všechny poslal pryč ze svého okolí. Sophie to taky udělala. Navíc Sophie i Moody se o všechny, co měli kolem sebe, z povzdálí starali. Ted nejednou slyšel, jak Harry vyprávěl, jak je všechny Moody poučoval o bezpečnosti.

 

Ne… Moody dělal co mohl, aby své rodině pomohl. Nevěděl o Johnovi a ani nevěděl o Dině, ale Harryho i Hermionu hlídal. Stejně tak, jako své dvě dcery a kmotřence, jímž byl jeho bratr James. Také nemohl Moodymu zapomenout, jak se staral i o něj. Moody nemusel, ale dělal to. Chodil za ním a mluvil s ním. Snažil se mu pomoci, ale věděl, že nemůže udělat to, co by mohl Albus a jeho matka, kteří k němu měli podstatně blíž. Ne… Moody opravdu nebyl špatný otec a ani děda. Byl starostlivý, ale kvůli okolnostem byl velmi opatrný a byl hlavně prozíravý. Kdo ví, co se mu honí hlavou, když poslouchá, jakými dobrodržstvími si Harry s Hermionou prošli. Kdo ví, zda souhlasí se svým bratrem, aby drželi Harryho dál od všeho. Hermionu ano… to určitě, ta potřebuje nejprve hodně pomoci, než bude moci bojovat opravdu tvrdě, ale Harry by nepotřeboval. Jen trochu popostrčit… trochu nakopnout.

 

Jenže válka ještě nezačala pořádně a Harry pořádně s Moodym nemluvil. Je otázkou, jak se k tomuhla starý bystrozor postaví. Možná se na něj vykašle, ale to se Tedovi nezdálo. U Brumbála věděl, že ten na všechny kašle. Jde mu jen o to něčeho dosáhnout a kolik lidí bude trpět je mu celkem jedno. Byl to manipulátor a měl rád, když na něm byli lidé závislí… aspoň takovýhle měl o něm obrázek. Jeho bratr byl ale jiný. A je jen otázka času, než Alastor udělá krok jinak, než si bude Albus přát a změní dost věcí natolik, aby to Brumbála nakopalo a on se začal rozhodovat jinak.

 

„Nad čím přemýšlíš?“ objevil se u něj Harry a Ted se tak lekl, že málem vrazil do stromu, který se před ním neočekávaně objevil.

 

„To už jsme u lesa?“ vykulil oči.

 

„Dobré ráno,“ houkla Anna s Grindenwaldem a Chadem najednou.

 

„Jen jsem se zamyslel,“ poznamenal a mírně zrudl.

 

„A nad čím?“ zajímala se zvědavě Ariven.

 

„Nad tvým snoubencem a nad tím, jak se k němu Řád chová.“

 

„Divný co?“ houkl Brousek. „Brumbál po něm chce, aby v budoucnu zachránil svět, ale drží ho co nejdál od všeho dění.“

 

Harry pohodil hlavou.

 

„A taky jsem přemýšlel nad tím, jak se chováš.“

 

Harry se nadechoval, že něco řekne, ale Grindenwald ho předběhl.

 

„Je blbej, nafoukanej…“

 

„Tak jsme to nemyslel,“ zavrtěl hlavou Ted a pobaveně se ušklíbl. Harry byl všechno, jen ne hloupý. Byl velmi chytrý, ale málo kdy tu chystrost použil. Občas působil jako Ron. Pitomec, co si o sobě hodně myslí, někdy až připomínal dutý pařez, ale jindy, když použil mozek, si každý musel uvědomit, že tam něco má a není toho málo.

 

„A jak?“ povytáhl obočí Harry. Používal sice telepatii, ale jeho strýc okázale myslel na něco jiného.

 

„Probereme to doma, jo?“ prohlásil.

 

Chlapec jen pokrčil rameny.

 

„Tak jo,“ křikl Brousek. „Jdeme, mějte oči i uši otevřené, nezamýšlet se nad ničím a být plně při smyslech. John má na sobě sledovací kouzlo, ještě pořád, takže víme kam jít. Držte se pohromadě a nenechte se překvapit. Půjdeme opatrně, ale rychle. Nešlápněte do nějaké bažiny a hlavně… pro Merlina… kdyby nás někdo nebo něco napadlo, nehrajte si na hrdiny. Úkol je přežít a najít naše společníky. Jasný všem?“ pronikavě se podíval na Harryho a čekal, než mu to kývnutím potvrdí.

 

„Jo,“ zabručel mladík a podíval se na Teda, ten se jen usmál a mrkl na něj. „Budu si tě hlídat. Běda ti, jestli něco provedeš, co nemáš,“ poznamenal ještě a vytáhl svou hůlku. Harry ho hned napodobil a podíval se na Ariven s Ilonou, které teď stály s Annou opodál a s vážnou tvář hleděly na stromy.

 

„Jdeme?“ zabručel Chad a pohrával si s hůlkou.

 

„Jasně,“ zamumlal Grindenwald a pohlédl na Brouska. Oba vešli a za nimi se vydal zbytek.

 

Harry šel vedle Teda. Měl oči i uši nastražené. Byl ostaržitý a jeho oči kmitaly sem a tam po podivných barvách. Nikdy nic podobného neviděl. Tohle byli docela jiné stromy, než byli zvyklí. Tlusté kmeny, které se uprostřed sužovaly a pak opět rozšiřovaly. Větve byly úplně dole a rostly do země, kde mizely v hlubinách lesní hlíny. Pak byl kmen holý a hladký jako kov a pak u korunu zase byly větve, které měli na sobě obrovské listy, které byly veliké jako plachty. Ty listy měli různé barvy. Žluté, modré, zelené, fialové. Harrymu z toho přecházeli oči.

 

I kytky byly jiné. Veliké okvětní lístky se rozvíjeli v stále menším intervalu, až uprostřd bylo poupě. Harry sebou škubl. „Co to je,“ ukázal Tedovi květinu.

 

„Co?“ nechápal muž a pohlédl na kytku. Díval se, jak se poupě uvnitř okvětních lístků růdé barvy, pohnulo. A najednou Harrymu došlo, co právě vidí.

 

„To je… pusa?“ vykulil oči a díval se, jak se poupě uprostřed rozvírá v podivná ústa, která mají několik řad tenoučkých ostrých zoubků.

 

„Jo,“ řekl Ted zaraženě a díval se na to, čeho si předtím nevšimli. „Hej, Rufusi, pojďte sem.“

 

Všichni se kolem nich semkli a zaraženě koukali na podivnou květinu.

 

„To se mi nějak nelíbí,“ zamyslela se Anna.

 

„To je masožravka,“ prohlásila Ariven. „Tahle je malá a nikomu neublíží, ale velká dokáže sežrat celé stádo volů.“

 

„Vyhýbat se kytkám, jasně,“ kývla Ilona a znechuceně se na tyktu podívala. „Tahle žere co?“

 

„Mouchy,“ pokrčila rameny démonka. „Pojďte pryč, nelíbí se mi to tady.“

 

Ted kývl a vyrazili opět dál.

 

Postupovali dál. Začínal foukat vítr a skupinku kouzelníků to děsilo. Neustále zašumění, je nutilo zkontrolovat, zda se jedná o vítr nebo něco nebezpečného.

 

Další zašumění donutilo Harryho prudce se otočit. Vyjekl, jak se lekl. Vyskočil tak vysoko, že se objevil Tedovi v náručí. Ale ani jeden si to neuvědomoval. V šoku hleděli na kusy masa, kůží a na kosti všude poseté v okolí a pečlivě schované tak, aby si jich tvorové, kteří by šli ze stejného směru jako oni, nevšimli.

 

„Sakra,“ vydechl Ted.

 

„Ta… kytka?“ dostal ze sebe Harry a pohlédl na Teda. Zarazil se. Kde se to zase ocitl. „Ehm… pustil bys mě?“

 

„Cože?“ trhl sebou a pak se ušklíbl. „Ale jistě,“ dodal se smíchem a postavil ho. „Jo, asi to bude ta kytka a kde myslíš, že je...?“

 

Harryho něco začínalo šimrat na nohou a začal se pochechtávat. „To strašně svědí,“ hihňal se. I Ted se vedle něj začal ošívat. Mladík chtěl udělat krok, ale nemohl. Něco ho drželo a šimralo. Pohlédl dolu. „Tede?“ vydechl vyděšeně. „Máme problém.“

 

„Všiml jsem si,“ zasykal Ted a pokoušel se černých kořenů, které se jim ovíjely kolem nohou, zbavit. Jenže to nešlo, ani kouzli. „Zkus oheň.“

 

Harry zažehl plamínky na svých nohou. Ozval se silný obludný výkřik bolesti. Bylo to něco, co rvalo ušní bubínky. Teda však osvobodit nestihl. Černý kořen vynoucí se mu kolem nohou prudce cukl a kouzelník se rozplácl na zemi. Kořeny ho začaly táhnout až k místu, kde byl hustý podrost a zakrýval hruzný pohled na ten zbytek, co nevisel na zadní straně na stromech… kosti, kůže, maso.

 

„Tede!“ křikl Harry a vyslal proud ohně. Byl to jiný oheň, než znal. Tenhle byl modravý, ne červený, ne oranžový… ale modrý. Harry nevěděl, kde se vzal, ale nějak jej používal. Nehodlal se tím teď zabívat, musel ochránit svého strýce.

 

Křik přilákal ostatní. Když si všimli toho, co bylo ukryto, zděsili se. O to víc, když si uvědomili, že to něco dostalo Teda.

 

„Pusť ho,“ zakřičela Ariven a přiběhla Harrymu na pomoc. I ona vyslal modrý plamen a Ted byl volný. Kouzelník se rychle vyškrábal na nohy a přeběhl ke skupině. V tu chvíli se mezi stromy vynořila květina úplně stejná, jako byla ta malinká, kterou už jednou viděli. Tahle ale byla padesátkrát větší. Byla veliká, jako středně veliký dům.

 

„Sakra,“ vydechl Moren a s pusou dokořán hleděl na kytku.

 

„Utíkejte,“ vydechla Ariven. „S tím se nedá bojovat. Utíkejte. Ona se nemůže hnout. Jen pohybuje kořeny a ty taky nedosáhnou daleko… Běžte!“

 

Běželi a kolem nich se míhaly černé kořeny. Narážely do země nebo naopak ze země rašily. Uhýbali, uskakovali. Vedle Anny se objevil kořen a porazil jí.

 

„Anno,“ křikl Brousek a vrhnul se k ženě, kterou kořen začal pomalu stahovat. Ariven jí rychle pomohla za cenu obrovského řevu, který je na chvíli ochromil. Brousek pak pomohl své podřízené na nohy.

 

„Pozor,“ křikl Grindenwald a strhl Harryho stranou. Mladík tvrdě dopadl na zem a díval se na starého muže, jak se zmítá v pevném sevření černých kořenů. Než stihl cokoli udělat, vyrazil mu dech kořen, který vyrostl vedle něj a projel hladce do země na druhé straně jeho těla, takže ho silně přimáčkl k zemi. To samé se stalo i na nohou. Harry byl svázaný a nemohl nic dělat. Chvíli se nic nedělo a pak zaječel strašnou bolestí. Něco se mu zahryzávalo do levé nohy. Byla to strašná bolest. Jakoby někdo odřezával kusy masa z jeho těla.

 

„Harry!“ křikl Ted, který odskočil od jednoho kořene. Ariven právě pomáhala Grindenwaldovi dolu, takže se k němu dostala Ilona, která už také přišla na to, co na kytku působí.

 

Harry se chvěl a neustále sténal nebo křičel strašnou bolestí, která mu proudila od nohy. Neuvědomoval si pot stékající po těle a slz, řinoucích se mu z očí, si nevšímal už vůbec. Chvěl se, svíjel se, pokoušel se nějak pohnout, ale nešlo to.

 

Ilona k němu přiklekla a mávla rukou. Kořeny opět povolily a zajely do země. Upírka pomohla Harrymu odkulit se a zaječela zděšením. Ze země vyrůstalo několik menších kytek, které však určitě byli starší, než ta první. Cenily potěšením zoubky, které měly celé od krve. Upírka je bez lítosti spálila a podívala se na svého milence.

 

Harry měl pokousanou nohu až ke kosti. Podivné látky kytky mu nedovolovali omdlít. Rána neustále krvácela a Harry slábl.

 

Ted se k nim prorval a zděsil se, když pohlédl na synovcovu nohu. Pak se však vzpamatoval a popadl ho do náručí. Mladík mu vzlykal v náručí a chvěl se obrovskou bolestí. Přesto slábl každou chvíli, při které ztrácel krev. Nezbývalo mu moc času. Ariven se na to jen podívala a zbělela. Pak se však vzdálila a přinesla listy čehosi. Přiložila to Harrymu na ránu a ta přestala krvácet.

 

„Okamžitě pryč!“ křikl Moren a usekl kus kořene, který okamřitě odumřel.

 

Jen se na sebe podívali a dali se do běhu. Běželi jen chvíli a kořeny se zarazili ve vzduchu. Marně se napínaly, ale bylo to zbytečné. Neměly jedinou šanci.

 

„Jak je na tom,“ vydechl udýchaně Grindenwald a díval se, jak Ted opatrně pokládá Harryho na zem.

 

„Ztratil mnoho krve.“

 

„Nic mu nebude,“ ujistila je Ilona. „Podívejte, rána se pomalu zaceluje. Bude to trvat jen chvíli,“ poznamenala. „Aspoň si odpočineme,“ poznamenala a pohladila Harryho vlasy. Slzy mu už dávno zaschly. Jen chvění bylo stále znatelné.

 

„Je to moje vina, kdybych nezakopla,“ zamumlala Anna.

 

„Není to tvoje vina,“ prohlásil Brousek. „Mohlo se to stát komukoli z nás,“ řekl vážně. „Nesmíš si to tolik brát, ano?“

 

Ted kývl a posadil se vedle svého synovce. „Díky Ariven, za ty listy.“

 

„Je to můj snoubenec. Nebylo by dobré, kdyby zemřel,“ usmála se pobledle a hleděla na Harryho nohu. Kost už nebyla vidět, zakrylo jí maso.

 

„Jak je tohle možné?“ zajímal se Brousek.

 

„Vlkodlaci mají stejnou regeneraci, jako upíři,“ poznamenala Ilona. „Musel by přijít o kost, aby o končetinu přišel, nebo o celý orgán. Jen srdce se neumí regenerovat,“ řekla. „Nevím proč. Zkrátka to tak je. Kost dokáže srůst, když se zlomí, ale sroste jen tehdy, když je ve zprávném úhlu a pozici. Vlkodlakům a upírům kost nikdy nesroste špatně. Mohou mít ruku v pravém úhlu deset let a nikdy nesroste.“

 

„To je velmi zajímavé. Kdyby se tak tahle vlastnost dala použít bez toho, aby se dotyčný stal upírem nebo vlkodlakem,“ zasnil se Grindenwld.

 

„Je možná lepší, že to tak není. Někdo by na tom akorát zbohatl a dostali by se k tomu jen bohatí. V tomhle případě by to byli smrtijedi a to by dobré nebylo,“ uzemnil ho Brousek. „Takže se tím ani nezabívej.“

 

Černokněžník se nad tím zamyslel a nakonec souhlasně kývl. Tohle by sice mohlo zachránit mnoho lidí, ale spíše by to někdo zneužil a to nebyl jeho cíl, takže to hodlal pustit z hlavy.

 

Harry zakňučel a ztěžka se zapřel na rukou. Jenže slabost ho opět srazila k zemi.

 

„Zůstanu tu s ním,“ prohlásil Brousek. „Vy jděte pro statní.“

 

Ted se na něj vážně podíval. „Měl bych tu být já…“

 

Brousek zavrtěl hlavou. „Ty tam budeš potřeba, stejně jako zbytek. Já se o něj dokážu postarat a nebudu tolik postradatelný.“

 

Ted se zamyslel a pak kývl. Anna by sice mohla zůstat a stejně tak Sebastian, ale oba dva nebyli dost silní, aby tu mohli zůstat a bránit Harryho proti těm tvorům. Navíc dva nemohli postrádat. „Dobře. Brzy budeme zpátky,“ prohlásil a sevřel Harrymu rameno. „Odpočívej,“ zašeptal mu do ucha. „Tak a my jdeme. Držte nám palce,“ zabručel.

 

Brousek se uškíbl. „Asi tak, jako vy budete muset držet nám. Tak jděte. Nějak to tu přežijeme.“

 

Ted kývl a za chvíli se jim všichni ztratili z dohledu. Brousek si povzdechl. „Jak je ti?“ zajímal se a opatrně pomohl Harrymu do sedu.

 

„Báječně,“ zachrčel. Jeho oči byly kalné a plné slz. Tváře měl ušmudlané a zaprášené. Na čele mu zasychal pot. Vypadal hrozně.

 

Brousek u něj poklekl a prohlížel si jeho zmučenou tvář. „Ano, je to vidět,“ poznamenal trpce.

 

„Že?“ hlesl. Síly se mu postupně pomalu vracely. Pomalu se zapřel na loktech a posadil se. S nohou se nesnažil moc hýbat. Ne, že by nemohl, ale stále měl v paměti tu obrovskou bolest a nechtěl s nohou pohnout… co kdyby to zase bolelo? Ještě sem tam tu bolest pocítil. Byly to dozvuky.

 

Brousek se rozhlédl, ale nikde nic nebylo. „Ta kytka byla opravdu chytrá. To doupě nebylo vidět. Kdybyste se s Tedem neotočili, nevšimli bychom si jí.“

 

„Horší to bude…“ zasykal bolestí. „Až půjdeme zpět.“

 

Brousek se podmračil a kývl. „Jo, to bude.“

 

„Rufusi?“ sykl. „V Řádu… Kingsley s Tonks…“

 

Brousek se na něj podíval a čekal na to, co je nevyhnutelné.

 

„Říkali… že jsi jim… bránil. Že jsi… stál proti… proti Řádu.“

 

Brousek zavřel oči a povzdechl si. Posadil se a opřel se o kmen. Po celou dobu ho nespouštěly jasné smaragdové oči z dohledu. Pohlédl na něj a zamyšleně začal odpovídat.

 

„Grindenwald nadělal v zemi chaos. Bystrozorů bylo strašně málo. Bylo více nezkušených, než veteránů a podle toho to vypadalo. Trvalo dlouho, než se nějaký bystrozor vypracoval a tehdejší ministryně neměla takové řečnické nadání, aby bystrozory před zraky veřejnosti obhájila. Ve chvíli, kdy bystrozorům začínali věřit, se objevil Ty-víš-kdo. Tehdejší velitel, Charles Potter,“ zazubil se a díval se na šokovaný výraz mladíka vedle sebe. „Ho nebral moc vážně. Byl to jen další křikloun z tisíce dalších, kteří se objevovali po Grindenwaldovi. Jenže někdo se ho zalekl. Měl nebezpečnější myšlenky, než sám Grindenwald. Děti mu naslouchaly více, než jejich čistokrení rodiče. Stal se symbolem Zmijozelu a to se nelíbilo škole. Profesoři se jim to snažili vymluvit, ale čím víc to dělali, tím lepší ON byl. Když pak začal vraždit, jeho popularita neklesla, ale nebyla tolik vidět. Mnoho lidí si myslelo, že tahle mánie ve škole pominula. Hlavně si to myslel tvůj děda.“

 

„Ale… to nebyla pravda… co?“

 

„Přesně tak. Když ty děti dospěly a opustily školu, vyhledaly hned JEHO. Přijal je, samozřejmě. Jeho přívrženců rostlo a přinášeli nové a nové nápady. Hledali vlkodlaky a upíry, kteří odešli ze země, ale nikdy je nenašli. Nevím, proč vlkodlaci nešli za tvým dědou nebo otcem tak, jako vyhledali tebe, ale asi k tomu nějaký důvod byl. No, každopádně, hned v počátku, kdy byl ještě slabý, prohodila Eleonora Princová-Snapeová tvého dědu obloukem.“

 

„Snapeová?“ vykulil oči.

 

„Ano. Asi je to i ten důvod, proč tvůj otec nesnášel tvého nynějšího profesora. No. Ty-víš-kdo sílil, hodně sílil. Hledal stoupence jinde, když nemohl zjistit, jak se dostane do jiného světa a tak… se vydal do Egypta. Jistě jsi slyšel báje o strašných monstrech, mocných kouzelnících, krutých bozích, kteří se snaží vše zničit a ovládnout…?“

 

Harry kývl.

 

„A o tom to je,“ pozdechl si. „To jsou ti polodémoni. Ti, co je porazili, byli mocní kouzelníci té doby. Nevíme, kdo to byl, nemáme o nich takové zázamy, ale… ON se o to začal zajímat. Kde se tu ti tvorové vzali, odkud pochází, co požadují. Už téměř byla brána do středu země, kde údajně jsou, otevřena, ale naštěstí jsi ho zabil právě včas a pokusy o otevření brány tím skončili, což bylo jediné štěstí. A v té době se změnili ministři. Země byla zdevastovaná. Jistě ti někdo z Řádu vyprávěl, jak byli téměř vyhubeni a tak dále… jenže nebyl to jen Řád, ale i my jsme utrpěli strašné ztráty. Lidé se báli a ztráceli víru v cokoli, hlavně v době, kdy se začali smrtijedi pokoušet o otevření brány. Ztratili víru v nás, v ministrstvo. Nevěřili ani Brumbálovi. No a pak se objevil Popletal a ujistil všechny, že je vše v pořádku. Vrátil lidem naději,“ pohlédl mu do očí. „Pomohl lidem více, než kdo jiný. Proto, když ses vrátil s tím mrtvým klukem, věřil jsem, že Popletal přeci nebude přehlížet něco takového, jako je hrozba toho nejhoršího černokněžníka. Jenže jsem se mýlil. Bránil jsem Řádu,“ přiznal. „Šel jsem i proti tobě, Harry. Jenže jsem si myslel, že si to jen myslíš. Byl jsi hodně zraněný, v noze jsi měl jed. Myslel jsem, že sis jen myslel, žes to viděl. Věřil jsi tomu a já ti to nebral, ale bral jsem to tak, že jsi měl halucinace nebo prostě ti ten dotyčný JEHO připomínal a ty sis pravého pachatele jen spletl.“

 

„Nemyslel sis,“ zasykal. „Že jsem si to… vymyslel?“

 

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Proč bys to dělal? Populárnější už jsi být nemohl. Upřímě mě ty kecy Popletala o tobě přišli dost podivné. Jako by se tě bál, ale raději jsem před tím zavíral oči,“ povzdechl si. „Je to těžké vybrat si mezi někým, kdo ti pomáhal a mezi tím kdo tě zachraňoval,“ ušklíbl se na mladíka vedle sebe. „Popletal byl zaslepený svým postem. Mělo mi to dojít, ale nedošlo. Raději by honil nafoukaného puberťáka…“

 

„Díky,“ ušklíbl se Harry, kterému se začínala vracet barva do tváří.

 

Brousek se ušklíbl. „Než aby honil nebezpečného vraha.“

 

„A co Sirius?“

 

„Sirius Black byl jedním z pár kouzelníků, kteří šli do Azkabanu za nic,“ posteskl si. „Několik jich opravdu bylo obviněno neprávem, ale přišlo se na to vždy pozdě. Ale nemysli si, Harry. Tvůj kmotr ještě není zcela odsouzený, i když Malfoy tvrdí, že je vrah...“

 

Nechápavě se na něj podíval.

 

„Někdo tomu věří, někdo ne. Někdo si myslí, že jsi spojencem zla někdo že ne,“ pokrčil rameny. „To máš těžký. Otázka je, jaký tlak bude vyvynut na společnost a jakým směrem. Nikdo neví, že Black prošel obloukem. Byl uznán nevinným a pak zase vinným, ale veřejnost o tom pořádně nic moc doposud neví, i když by měla. Navíc se stejně vždycky může říct, že to bylo chybné rozhodnutí a otočí se to proti dotyčnému. Black si půjde sednout, ty taky a bystrozorové dostanou podmínku, tak to chce Malfoy… ale když tam bude někdo jiný – situace se změní.“

 

„Myslíš, že by se to… mohlo stát?“ vydechl Harry a rozhlédl se. Bolest v noze zmizela a on sbíral kousky odvahy na to, aby s ní pohnul.

 

„To záleží na tom, co se bude komu hodit. Nám by se hodilo, aby veřejnost pochopila, že je Black nevinný, ale smrtijedi tohle nechtějí.“

 

Harry dlouze hleděl na nebe, které nebylo téměř přes stromy vidět. Bolest ustala a nahradila jí unáva. „Cítím se zvláštně,“ prohlásil po chvilce.

 

„Jak to myslíš?“ nadhodil.

 

„Já… jako bych Teda, Dinu a Johna už dávno znal. Víš. Dursleyovi se o mě nikdy nestarali. Vychovával mě kde kdo. Měl jsem nějakou chůvu, pracovala zadarmo a učila mě mluvit… znáš to.: Harry, jak dělá kravička. Nebo aspoň tak to říkala teta Petúnie.“

 

Brousek se ušklíbl a kývl hlavou.

 

„Pak tu byli ještě dva. Jeden si se mnou hrál v parcích a tak, i když to byl dospělí muž a ten druhý mě učil jak utíkat, co smím co ne. Jak se slušně chovat a tak,“ pousmál se trpce. „Jsem hrozný spratek, ale tehdy to bylo ještě horší. Divím se, že se na mě nevykašlali.“

 

„Nejsi spratek… je fakt, že někdy se tak chováš, ale, Harry, málo kdo by na tvém místě byl jiný. Věřím, že by spíše byli horší. Navíc,“ zamyslel se, jakoby volil ta vhodná slova k vyjádření. „Harry jsi statečný, máš srdce tam, kde ho spousta lidí nemá. Jsi ochotný obětovat všechno pro lidi, kteří za to stojí a dovedeš odpouštět, což je taky něco nevýdaného. Jsi dobrý spojenec, ale nebezpečný nepřítel. Myslím, že tohle si uvědomuje hodně málo lidí a obávám se, že nejméně si to uvědomuje Brumbál.“

 

Harry se na něj překvapeně podíval.

 

„Mám jistou obavu, že ten starý blázen v tobě prostě vidí jen malé dítě, kterým si byl… žel Merlin, už nejsi a on se přes tohle nedokáže přenést. Pro něj budeš dítě tak dlouho, dokud ho to nepraští do očí a tehdy už možná bude pozdě.“

 

Harry zklopil zrak a kývl. Tohohle si byl až moc dobře vědom.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA