Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola (BP)

19. 8. 2016

1.  Kapitola

 

Rodina


Harry zakňučel. Měl podivně těžkou hlavu. Celé tělo měl jako z kamene. Nejistě otevřel oči. Jenže to nešlo moc rychle. Vyčerpaně zalapal po dechu, ale pak se uvolnil. Ten podivný tlak v hlavě pomalu ustupoval. Harry se opatrně rozhlédl po podivné místnosti, kterou nikdy před tím neviděl, a která mu nepřipomínala nic z toho, na co byl doposud zvyklý.

 

Byl v moderním vzdušném pokoji. Naproti němu bylo obrovské okno, které bylo zacloněno těžkými meruňkovými závěsy, které zakrývaly výhled na záclony a následnou krajinu za tím býlím závojem tkaniny. Díky závěsům bylo v pokoji podivné, uklidňující šero. Harry tedy dokázal určit, že je pravděpodobně den. Nevěděl však, zda je ráno, odpoledne nebo večer.

 

Harry stočil svůj pohled doprava. Tam na zdi byly veliké dubové dveře, které působily odolně a nezlomně. Byly z tmavě hnědého dřeva. Na okrajích měly dveře skleněnou výplň ve tvaru vln. Přesto ani tímto sklem nebylo vůbec vidět, jelikož sklo bylo zcela neprůhledné.

 

Vedle dveří byla masivní polička, na které byla vystavena krásná soška nějaké víly nebo bohyně. Soška vzpínala ruce k nebi a klečela na kolenou. Ze zad jí rašila podivná křídla, která Harrymu připomínala křídla ptáka. Soška byla celá z černého kovu a jen několik částí bylo z čistého zlata.

 

Hned vedle okna pak byl dubový veliký stůl, který v sobě měl mnoho šuplíků. Na něm pak byla umístěná polička na další potřebné věci. Ke stolu také patřila pohodlná židle. Veliká dubová židle, která měla meruňkový potah, byla umístěna těsně u stolu. Harry z ní viděl jen veliké rozšířené opěradlo, které bylo vypolstrované a mělo stejnou barvu, jako potah na sedadle.

 

Na druhé zdi visel veliký obraz nádherné krajiny a Harrymu díky tomu došlo, že je u čaroděje či čarodějky, protože obraz se všemožně měnil a hýbal. Mladík tak mohl vidět, jak se na louce pase jelen, jak laně přivádějí svá mláďata v houfu k napajedlu, jak zase společně odchází…

 

U postele pak měl stolečky. Na jednom byla krásná skleněná váza, která měla atypický tvar. Harry jí dlouze zkoumal, ale pak se spíše zaměřil na květiny, které ve váze byly. Nevěděl, co je to za květiny, byly červené i bílé barvy a kolem dokola měli jako ozdobu zelenou ‚trávu‘.

 

Nevěděl kde je. Vůbec si nebyl jistý ani tím, v jaké je zemi. Kdo ví, kam ho ten nebo ta dotyčný či dotyčná odtáhl/a. Harry byl zmatený. Opřel se o lokty a namáhavě se posadil. Ještě jednou se rozhlédl, ale nikde se nic nezměnilo. Tenhle pokoj byl pustý a prázdný a tak to tu zřejmě bylo už delší dobu, protože nic nenasvědčovalo rychlému vyklízení.

 

„Dobré ráno, broučku,“ ozval se zase ten milý hlas.

 

Harry se z postele podíval do očí té podivné kouzelnice, se kterou se již setkal. Pozoroval jí, jak zavřela dveře a přešla přes celý pokoj, aby stanula u jeho postele. Něžně si ho prohlížela a v očích, se jí krom něhy, míhala také obava a možná že i strach. Co byla vůbec zač? A proč se na něj takhle dívá? Harry byl čím dál zmatenější.

 

Usmála se, jako by věděla na co myslí a usadila se na okraji jeho postele. Jemně mu pročísla havraní vlasy a pak jej políbila na čelo. Harryho to tak překvapilo, že se na nic nezmohl. Jen překvapením zamrkal a nejistě se na ni podíval zpoza víček. Její oči mu připomínaly maminku, ale tou nemohla být. Navíc… jeho babička před lety umřela, řekla mu to Petunie. Tak kdo je?

 

„Asi máš hodně otázek, že?“ nadhodila.

 

Přikývl. V očích se mu zračila nejistota. Copak se to tu děje?

 

„Dobře. Jsem Sophie Jessica Moody-Talmant. Jsem tvoje babička,“ zašeptala a pohladila ho po tváři. Harry na ní překvapeně vykulil oči. Ten sen. Neměl tam babičku, to ne, ale měl tam… dědu. A ona se představila jako Moody… ‚Já ho zabiju,‘ problesklo mu hlavou naštvaně, ale pak se zasekl. Co když lže? Co když je to jen další trik Lorda Voldemorta? Dá se jí VŮBEC věřit, nebo je jen další z těch mnoha, co ho chtějí zabít?

 

„Takže, začnu od začátku, ano?“ začala opatrně a mírně naklonila hlavu, jak si ho bedlivě prohlížela a zkoumala jeho oči a chování. „Všechno začalo válkou mezi kouzelníky a Grindenwaldem. Víš, on nechtěl zabíjet nebo ubližovat,“ prohlásila vážně a pak se ušklíbla nad jeho pohledem. „K tomu se pak dostanu, ano?“ prohlásila poklidně a mírně pobaveně. „Jeho myšlenka byla jen taková, že mudlové přestanou kouzelníkům diktovat zákony…“ žena se na něj překvapeně podívala, když se na ní nechápavě ba přímo zmateně podíval. „Copak to nevíš, že některé zákony přišli od mudlů? Třeba ty zákony o vlkodlacích? Ty nepřišli od té růžové ropuchy, i když se tím chlubí,“ poznamenala vážně. „No a tomuhle chtěl Gellert zabránit. Hodně lidí s ním souhlasilo, kdo taky ne, že? Dokonce i Brumbál mu pomáhal,“ poznamenala, jakoby tohle mluvilo za všechno. „Společně plánovali jak mudli umlčet a nedovolit, aby se mezi nás nadále pletli. Plánovali pět let, ale všechna vyjednávání a všechno úsilí ze strany ministerstva selhalo a tak Grindenwald prohlásil, že když to nejde pomocí míru, silou to půjde jistě. Jenže to se nelíbilo těm, co byli z mudlovských rodin. Ani vyjednávání se jim nezdálo, ale to ještě dokázali přehlížet, jenže tohle bylo moc. Jim nevadilo, že mudlovská vláda zasahuje do věcí, do kterých jim nic není, neopak to podporovali. A proto se proti myšlence války vzbouřili a už další vyjednávání, ať už mírové nebo válečné, nechtěli. Brumbál, nevím, proč to udělal, přešel na jejich stranu. Byla z toho válka ne mezi kouzelníky a mudli, jak to Gellert celou dobu plánoval, ale byla z toho jen zbytečná válka mezi kouzelníky, která znamenala smrt mnoha lidí, kteří umřeli pro nic. Každopádně… Já jsem souhlasila s Gellertem. Nemyslím, že by mudlové měli mluvit do věcí nám, kouzelníků,“ povzdechla si. „Ale to jsem odbočila. V době, kdy jsem nastoupila do školy, začal vyučovat na postu profesora přeměňování mladý Albus Brumbál. Bylo mu tehdy dvacet dva. Byl nejmladším profesorem v dějinách. Ve stejném ročníku jako já, jen v jiné koleji… já byla ve zmijozelu,“ zazubila se na něj, jako by věděla, kam ho chtěl Moudrý klobouk také zařadit. „Studoval i Alastor Moody, ten byl v Nebelvíru. Velice se mi líbil. Byl chytrý, vnímavý, rychlý, bystrý,“ povzdechla si. „A měl pěkný zadek.“

 

Harry se začal strašlivě smát. Tohle opravdu potřeboval vědět. Sophie se zazubila. Však ona věděla, jak ho rozveselit. A aby taky ne, trošičku jej znala, i když ne moc.

 

„No, a tak jsem ho provokovala. Byly to neustálé průšvihy a potyčky, až jednoho dne, v jednom výklenku…“

 

„Merline, detaily nepotřebuju,“ vyjekl Harry.

 

„Jenom jsme se líbali,“ prohlásila žena na oko pohoršeně. „Co si to o mně myslíš?“

 

„No jen aby,“ uchechtl se mladík a nějak si nedokázal představit Moodyho, jak se líbá někde za rohem s černokněžníkem… zrovna Moodyho. Kdyby to byl někdo jiný, ale jeho ne! Mohla být TOHLE vůbec pravda.

 

„No, a tak jsme se dali dohromady. Chodili jsme spolu. Po škole se rozhodl, že on půjde na bystrozora a já jsem chtěla jít na právní oddělení na ministerstvu kouzel. Oba jsme spolu neustále komunikovali a scházeli se,“ zašeptala a oči se jí leskly štěstím. „A pak,“ povzdechla si. „…se naše názory rozešly. Alastor tvrdil, že válka nic nevyřeší a já, že je nutné něco udělat. Jenže nerozešli jsme se. Stále jsme se scházeli. Bylo to takové zakázané ovoce. Bylo to tak opojné, silné a lákavé, že jsme se toho zkrátka nemohli vzdát. Bojovali jsme proti sobě, ale nikdy jsme si neublížili, ať už to byla sebehorší bitva. Až jednoho krásného dne si přede mě kleknul a požádal mě o ruku. No a v jednom malém kostelíčku, za přítomnosti Albuse a Gellerta…“

 

Harry se začal smát. „Oni to spolu vydrželi?“

 

„Budeš se divit, ale ano… museli. Oba nám to přáli,“ zasmála se pobaveně a v očích jí jiskřilo. „Sice se pak porvali někde o pár ulic dál, ale nás to nezajímalo. Byli jsme spolu šťastní, milovali jsme se a na názory ostatních jsme kašlali. Byla to úžasná doba. Museli jsme se skrývat, aby nás nikdo nechytil spolu. Nikdo o nás nevěděl, krom Albuse a Gellerta, ale ti to z přátelství k nám přehlíželi.“

 

Harry se svíjel na posteli. Ta představa byla prostě úžasná. Brumbál stojící vedle svého mladšího bratra a naproti němu jeho úhlavní nepřítel.

 

Sophie se usmívala. „Gellert nám to nikdy nezapomněl, a pokud vím, tak Albus taky ne. Vyčítali nám to mnoho let a myslím, že i dnes to někdy Alastor schytá od Albuse.“

 

Harry se usmál a přemýšlel, kdy by toho mohl využít.

 

„Pak jsem otěhotněla… no to jsi měl vidět,“ zasnila se pobaveně. „Nejprve na mě šokovaně koukal, pak ukázal na sebe. Když jsem mu to potvrdila, napálil to do krbu. Tam se ožehl, protože zapomněl na letax a pak zmizel za bratrem. Tam prý rozbil, co mohl a nakonec zakopl a spadl Albusovi k nohám. Křikl na něj, že se mnou čeká dítě a než se Albus vzpamatoval byl pryč. Přenesl se ke Grindenwaldovi a dal mu pusu, před všemi jeho stoupenci.“

 

Harry brečel smíchy. To nešlo. Věděl, že je Moody pošuk, ale že až takový…

 

„No a po čase se nám narodila dcera Lilian. V té době však válka byla už v plném proudu. Kdyby se dostala do rukou bystrozorů, tak by z toho byl stejný průšvih, jako kdyby se dostala do rukou stoupencům Gellerta, kteří se pomalu ale jistě vymykali kontrole. Proto jsme ji, za pomoci Albuse i Gellerta, ukryla u Evansových, kteří byli mudlové, a kteří slíbili, že se o Lilian postarají. To mělo být naposledy, co jsem ji držela v náručí,“ zašeptala a oči se jí zalily slzami. Potřásla hlavou, aby se té bolesti zbavila. „Po čase jsem opět otěhotněla. Alastor to věděl, ale nemohla jsem s ním zůstat. V té době válka skončila. Gellert byl poražený a po mém krku pásl téměř každý bystrozor. Schovala jsem se až tady ve Francii a porodila nezbednou holčičku a jednoho praštěného chlapečka,“ zasnila se. „Nějaký čas jsem je měla u sebe, ale postupem času se ke mně dostávali bystrozorové a tak jsem je nechala u pěstounů. Jonathan, zůstal u bystrozora jménem Seproth. Velice schopný a hlavně spravedlivý muž, který se díval na nitro člověka, nikoli na to, jakých chyb se dopustil, byl ale bohužel zásadový. Měl srdce tam, kde ho většina lidí nemá. Před pár lety zemřel, dostal ho nějaký černokněžník. Toho jsem pak zabila, ale nikdy jsem si nezapamatovala jeho jméno,“ zamyslela se. „Dianu, nebo spíše Dinu,“ zasmála se potichu. „Nesnáší, když jí někdo řekne Diana… tak tu jsem předala do rukou jedné mladé ženě. Rosalie Relie-Lorens. Ta husa si vzala černokněžníka a ten jí hodně změnil. Moje ubohé dítě tak vyrůstalo vedle násilníků. Chtěli jí využít kvůli její kráse a tak… ale… zabila je,“ zazubila se. „Jonathan jí pak pomohl. Ale dost o nich. Alastor si po čase našel jinou ženu. Lindu Rovery. Nikdy jsem nepochopila, co na té ženské viděl. Mudla,“ odfrkla si. „A ještě hnusná. Kdybys jí viděl, pozvracel by ses.“

 

Harry se ušklíbl a hlavou mu proběhla myšlenka, že Sophie zkrátka žárlí.

 

„No, měli spolu jednu dceru. Ta naštěstí je hodně podobná Alastorovi, jinak… uch… chudák holka, ta by dopadla. Každopádně jmenovala se Katlien Rovery-Moodyová, ale dnes se jmenuje Katlien Grangerová.“

 

Harry ztuhl a přemýšlel. Jestli je to jen shoda jmen, nebo špatně slyšel nebo jestli je to pravda. Pokud ano, pak je Hermiona… ale ne, to ne. To by nešlo… nebo jo?

 

„Katlien, má teď dceru, jmenuje se Hermiona a myslím, že jí moc dobře znáš,“ zazubila se.

 

‚Ta to nepřežije,‘ pomyslel si ve chvíli, kdy mu poklesla čelist. Tohle nečekal. Opravdu ne.

 

„Lilian si vzala Jamese Pottera a narodil ses ty,“ zašeptala a něžně jej pohladila. „Alastor hlídkoval před dveřmi, když ses narodil a já jsem neviditelná šplhala po zdi,“ zasmála se a oči jí jiskřily. „Byl jsi tak maličký. Alastor tě zrovna choval v náručí, když jsem se prodrala oknem. Nevšiml si mě. Tehdy ještě své oko neměl. Viděla jsem, jak ti šeptá slib, že tě bude chránit…“ vydechla. „Alastor byl vždycky debil,“ odtušila s úsměvem. „Všichni posedlí světlem jsou melodramatičtí a romantičtí pitomci,“ poznamenala vážně.

 

Harry se zatvářil uraženě.

 

Sophie jej objala. „Konečně tě mám u sebe. Ani nevíš, jak jsem se o tebe celou tu dobu bála. Hlídala jsem tě, ale nemohla jsem si tě k sobě vzít,“ zašeptala a Harry cítil, jak pár slz skanulo do jeho vlasů. „Brumbál tě neustále měl u sebe, sobec jeden hnusnej, a já tě mít nemohla,“ štkala. „Ale teď jsi u mě,“ zašeptala o poznání veseleji a její pláč ustal. „Můj vnouček je konečně se mnou,“ odtáhla ho od sebe a bedlivě si ho prohlížela. „Ale zlatíčko… vypadáš hrozně, copak se ti vlastně stalo? Posledních pět let o tobě nemám žádné zprávy. Neustále tě někdo hlídá a,“ povzdechla si. „Pak jsi ve škole,“ pokrčila rameny.

 

Harry se zahanbeně podíval na postel. „To je jedno,“ zamumlal.

 

„Ne není,“ poznamenala vážně. „Cokoli trápí mé malé vnoučátko, trápí i mě,“ poznamenala vážně.

 

Harry na tohle zvyklý nebyl a najednou nevěděl, jak se s tím má vypořádat. „No… já… totiž,“ zablekotal.

 

„Neboj se, řekni mi to… zabils někoho? Jestli jo, tak to se stane,“ prohlásila s mírným úsměvem. „Když tak zmlátíme bystrozory nebo podplatíme ministerstvo nebo něco takového. No a co se týče mrtvoly… tak jestli se někde válí, vím o úžasné skrýši… nikdo jí doposud nenašel. A neboj, mám jí vyzkoušenou,“ mrkla na něj

 

Harry se na ní zděšeně podíval a jen němě zavrtěl hlavou.

 

„Nebo tě opustila holka? V nevěstinci jich je dost, některá je dokonce příjemná a prej jsou tam i zkušený holky, tak kdybys chtěl, tak tam můžeš zajít. A kdybys přeci jen chtěl něco víc, nebo máš nějaký speciální požadavky… stačí jen říct, něco najdeme.“

 

Harry se na ní koukal s pusou do kořán. „Ne… jen… umřel mi kmotr.“

 

„Aha,“ poznamenala nezaujatě. „Ale no tak, broučku,“ prohlásila něžně. „A jak se ten tvůj  kmotr vlastně jmenoval?“

 

„Sirius Black.“

 

„Ten debil? Myslela jsem, že má James rozum… asi jsem se spletla,“ odfrkla si. „ No, Blacka beztak škoda nebude.“

 

„Byl to můj kmotr. Měl mě rád,“ vykřikl znepokojeně a trochu rozhozeně. Nějak toho na něj bylo moc.

 

„Klid, maličký,“ zašeptala něžně a pohladila ho po vlasech. „Black nebyl žádný svatoušek. Měl víc žen, než dokážeš spočítat. Zabil pět kouzelníků v ne zrovna rovném souboji a ne zrovna tak, jak by se slušelo. V mládí to byl hrozný frajer bez špetky cti a úcty. Když mohl, napadl někoho ze zadu a rád ubližoval slabším.“

 

Harry si vzpomněl na Snapea. Sirius ho přeci málem zabil a zabil málem i Remuse. Vždyť co by se asi s ním stalo, kdyby Snapeovi ublížil? Jistě by ho utratili, jako to chtěli udělat Klofanovi. Sklopil hlavu. „Ale byl mou oporou.“

 

„Opravdu bys stál o takovouhle oporu?“ nadhodila.

 

„A ty jsi lepší?“ nadhodil s úšklebkem.

 

Sophie se usmála. Začal jí tykat… dobrý začátek. „My máme čest, úctu a jistá pravidla hry, která jsou srozumitelná jen těm, kdo je znají,“ poznamenala vážně. „Černokněžník, který má nějakou úroveň, se tím řídí. Jenže Sirius Black nic takového neměl. Byl to jen čokl utržený ze řetězu,“ poznamenala ostře. „Byl by schopen zabít všechny kolem sebe, pokud by tím pokořil svého soka.“

 

Harry se kousl do rtu. Tohle slyšet nepotřeboval. „Je mrtvý, o mrtvých jen dobře,“ zamumlal.

 

Sophie jej pohladila po tváři. „Musíš se věcem dívat do tváře, ne se k nim točit zády,“ prohlásila vážně a uchopila jej za bradu. Donutila ho, aby zvedl hlavu a díval se tak na ní z větší výšky. „Hrdost, Harry, je něco, co je pro nás důležité. Neztrácej jí… nikdy. Ať se stane cokoli, je to něco, co ti zůstane do konce a pokud o ni přijdeš… nebudeš mít nic stejně jako naději.“

 

Harry se na ní nejistě podíval a pak kývl. „Jenže já prostě… měl jsem ho rád,“ poznamenal.

 

„Harry, broučku,“ poznamenala něžně, ale s jakýmsi smutkem. „Občas jsem odposlouchávala Řád… jsi si jistý, že měl rád on tebe?“

 

Harry zavřel oči. Vždycky myslel, že ano, ale… možná měla tehdy paní Weasleyová pravdu. Vždyť i v tom snu… Harry byl až na druhém místě. Sirius přeci v něm vždycky viděl Jamese. Neustále mu předhazoval, že se nechová jako… zavrtěl hlavou. „Asi ne,“ poznamenal tichounce, až se zdálo, že z jeho úst nevyšlo nic jiného, než jemný povzdech.

 

„Je mi líto, že ti to připomínám a říkám teď, ale je nutné abys…“

 

„Já to chápu,“ ujistil jí s úsměvem. „Děkuji,“ zašeptal po chvíli a pevně se k ženě přitiskl. Potřeboval cítit objetí a toho se hned dočkal. Cítil, jak si žena zabořila obličej do jeho mastných vlasů. Bylo to jeho vůbec první obětí, které dostal z lásky od někoho z rodiny… pokud ona z rodiny skutečně je.

 

„Ale teď se jdi zkulturnit. Takhle tu běhat nemůžeš. Teď jsi můj vnuk a podle toho se budeš chovat. Černokněžníci mého postavení mají úroveň, mladíku a my do tebe tu úroveň dostaneme, třeba i násilím.“

 

„Vy?“ vykulil oči. „Násilím?“ zděsil se o to víc.

 

„Uvidíš,“ usmála se. „Teď jdi!“ poznamenala a vstala, ukázala na dveře, které se najednou objevily vedle obrazu s krajinou. Byly to skleněné dveře, které měli na okraji nakreslenou černou popínavou květinu, která se táhla po celém boku dveří.

 

Sophie se na něj naposledy usmála, otevřela dveře a odešla. Harry si povzdechl. Pomalu se postavil a jeho nohy se zabořily do huňatého a hedvábného koberce oranžové barvy, který byl utkán s prapodivnými vzory. S úsměvem zavrtěl hlavou a zapadl do koupelny. Jeho babička… no… byla jiná, než jak si jí kdy představoval, ale zase on je přeci neobyčejný chlapec, proč by měl mít obyčejnou babičku? Navíc… stále nevěděl, zda je to skutečně ona, ale někde v hloubi duše jí věřil.

 

Harry se díval na moderně zařízenou koupelnu. Byla celá v bílém s jemně hnědými kachličkami. Na stěnách byly nakresleny motivy moře. Hvězdice, ryby, mušle. O kus dál stála jako ozdoba mísa s perlami.

 

Přímo vedle dveří byly věšáky s ručníky a také tam byla prázdná místa pro oblečení. O kus dál stálo umyvadlo, které bylo natřenou třpytivou perletí, která se leskla různými barvami. Celému prostoru však dominoval menší, přesto hluboký, bazének. Na okraji bazénku pak bylo několik kohoutků. Harry tedy nelenil a přišel ke kohoutům, které samozřejmě musel hned vyzkoušet.

 

Jeden pouštěl obyčejnou horkou vodu, druhý zase obyčejnou studenou vodu. Další pouštěl vodu s vůní květin, další s vůní ovoce, jiný s vůní lesa. Další pouštěl modré bublinky, jiný fialové a další oranžové. Poslední sada měla jak bublinky, tak i vůni. Meruňka s oranžovými bublinkami, fialka s fialovými bublinkami, vůně lesa se zelenými bublinkami a pak tam byla vůně moře s modrými bublinkami.

 

Harry chvíli počkal, než se vzduch, smísený se všemi vůněmi, vyčistí, díky podivným otvorům ve stropu a pak si napustil vůni moře se všemi barvami bublinek, které mohl.

 

Zajel pod hladinu a nechal se unášet teplými vlnkami. Cítil se, jakoby se znovu narodil. Že začal nový život. Naprosto odlišný od toho, co žil doteď. Cítil se znovuzrozený. Byl to báječný pocit. Už se necítil sám a necítil se nenáviděný. Byl konečně součástí něčeho. Bylo mu dobře… konečně.

 

Podíval se na jednu prohlubeň v bazénku a usmál se. Byly tam mýdla, šampóny a krémy. Harry si hned vybral jeden šampón a nalil si ho do dlaně. Přes nos ho praštila silná, ale přesto krásná vůně. Nelenil tedy a nanesl si šampón na vlasy a pořádně si je vydrhl. Už to taky potřebovali.

 

Pak sáhl po podivném sáčku a rozevřel ho. Bylo tam několik mýdel, ale také několik menších víl, které s pištěním vzlétly a vzaly si mýdélka. Podívaly se s hihňáním na Harryho, který byl rudý až za ušima. Za chvíli už kouzelné bytůstky omývaly jeho špinavé tělo. Harry nemohl ani protestovat… až po chvíli mu došlo, že víly nejsou živé, že je to jen plast očarovaný tak, aby dělal to, co se po nich chtělo.

 

Nechal chvíli voňavé mýdlo se šamponem působit a pak je konečně smyl. Chvíli se ještě válel v teplé vodě, ale nakonec vylezl ven. Sáhl po ručníku a s hrůzou zjistil, že jeho oblečení je jaksi pryč. Zasténal. To snad nebyla pravda.

 

S povzdechem sáhl po dalším ručníku. Jeden si omotal kolem beder a druhým si začal vysoušet vlasy.

 

Nakonec přistoupil k zrcadlu a všiml si, že vedle něj je zavěšená polička, na níž je kartáček s pastou a se vzkazem.

 

Harry ho vzal do ruky a usmál se. Bylo to ujištění, že kartáček je jen jeho a že ho má použít. Vzal tedy kartáček a nanesl si na něj bohatou vrstvu pasty. Za chvíli se jeho zažloutlé a neudržované zuby změnili v mírně našedlé. S myšlenkou, že lepší to nebude, sáhl po hřebenu, který si s delšími vlhkými vlasy poradil dokonale.

 

„Měl bys mladíku se sebou něco udělat, vypadáš hrozně,“ poznamenalo zrcadlo a Harry se lekl tak, že upustil hřeben, který s třeskem spadl do umyvadla. Naštěstí se nic nestalo.

 

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit, ale měl bys se sebou něco udělat,“ poznamenalo zrcadlo stařeckým přesto moudrým hlasem. „Měl bys o sebe více pečovat, jinak si žádnou holku nenajdeš.“

 

„Jo… jasně… budu na to myslet,“ vyblekotal a raději vyběhl do pokoje, kde mu další šok uštědřilo malé stvoření uprostřed pokoje.

 

„Pane, Lucy vás zavede,“ prohlásila mladá skřítka a následně se poklonila. Byla velice podobná Dobbymu. Veliké fialové oči. Obrovské plandavá uši a štíhlá postavička. Měla na sobě krásný slušivý obleček, který jí přesně padl. Harry se na ni usmál.

 

„Mohla bys mi říci, kde je nějaké mé oblečení?“ zajímal se.

 

Skřítka přešla ke stolku s vázou a odtáhla vázu. Pod ní bylo několik tlačítek. Stiskla jeden a objevila se prostorná šatna, která byla úplně prázdná. „Paní žádá, aby si mladý pán vzal náhradní oblečení, než si pán koupí nové,“ prohlásila uctivě skřítka. Harry si vzal tedy hnědé ošoupané triko, které na něm trochu plandalo a o trochu delší plátěné kalhoty černé barvy. Otočil se na křítku, kývl jí a nechal se vést. Harry se dostal až do obývacího pokoje. Tam se s ním skřítka rozloušila a s hlasitým prásknutím se přenesla pryč.

 

Harry se nedůvěřivě rozhlédl po pokoji. Nikde však nikdo nebyl.

 

Mladík se usmál. Všechno bylo moderní.

 

Na protější straně byly obrovské skleněné dveře, kterými se dalo jít do nádherně zelené zahrady, která hned přitáhla Harryho pozornost. Uprostřed pokoje pak byl skleněný stůl, který měl tvar stočeného hada. Z prostředku se dokonce tyčila hlava, která Harryho pozorovala svýma safírovýma očima.

 

Kolem stolu byla velice pohodlná křesla s gaučem. Tento nábytek měl fialovou barvu potahu a černou barvu konstrukce. Harry pak vykulil oči na velikou černou televizi, která byla namontovaná na zdi. Dokonce tam byla i umístěná konzole a vedle ní pak stojan, kde bylo uloženo mnoho her.

 

Nedaleko pak stála prosklená skříň, kde bylo mnoho ozdobných prvků a také mnoho stolních her. Harry nemohl přehlédnout několik balíček karet, kouzelnické šachy, ale i jiné.

 

Byl tam i veliký bar černé barvy se vším možným alkoholem. Ten pochopitelně přitáhl Harryho pohled. Přešel k němu a procházel se tak po krásném černém koberci, který měl ornamenty fialové barvy. Mladík však měl divný pocit.

 

Něco jej dráždilo. Někdo tu byl. Bylo jich zřejmě víc. Dělal jako že nic. Vytáhl si jednu láhev s vodkou, kterou nesnášel a dělal, že se rozmýšlí, zda se napít nebo ne. Pak vytáhl zátku a ruku schoval do kapsy i se zátkou, kde vyměnil korek za svou zbraň, kterou před chvíli našel ležet na nočním stolku.

 

Ještě jednou se rozhlédl a pak láhev prudce odhodil, čímž trefil jednoho neviditelného pozorovatele, pak vytáhl hůlku a vypálil mdloby na dalšího, který stál přesně za ním.

 

Další rychlý pohyb zaznamenal ze strany. Prudce se sehnul, aby se vyhnul žlutému kouzlu a vypálil kletbu právě tím směrem. Pak ho však popadli dvě silné paže a pevně jej sevřely. Před ním se objevil pátý útočník a šklebil se na něj. Harry sebou zazmítal, ale bylo to zbytečné. Dotyčný byl hodně silný.

 

Zmateně se podíval na toho, kdo stál před ním. Černé vlasy, černé oči. Úzké rty zkroucené do úšklebku. Muž si odhrnul dva pramínky vlasů z očí a zašklebil se, čímž poukázal své mírně zvětšené tesáky.

 

Harry zhluboka dýchal. Držel paže toho, kdo jej pevně svíral na hrudi a pokoušel se s ním ještě jednou zazápasit, ale bylo to zbytečné. Upokojil se. S klidem hleděl na upíra, který si ho bedlivě prohlížel.

 

„Drž ho pevně,“ zasyčel muž a popadl Harryho za vlasy. Harry ucítil bolest, jak mu upír zatáhl za černé prameny jeho doposud vlhkých vlasů a zvrátil mu surově hlavu dozadu. Tesáky se mu zvětšily natolik, že mu vyčuhovaly z úst. Naklonil se nad jeho krk. Harry byl zcela klidný. Ještě jednou se napjal, ale když ani teď obezřetnost jeho věznitele nepolevila, ochabl. Přesto nesklonil hlavu. Stál a čekal. Pevně se zapřel nohama, i když cítil přívaly strachu, nedovolil, aby jej ovládl. Mírně se zachvěl, když dech upíra dopadl na jeho vlhkou, čistou pokožku.

 

Cítil, jak jeden ze špičáků pohladil jeho kůži v místě, kde měl tepnu a pak se muž neočekávaně odtáhl. „Jsi skutečně vnuk svého dědy a syn svého otce,“ zašklebil se muž. Harry jen povytáhl obočí.

 

Věznitel ho konečně pustil, čehož Harry hned využil a dal mu pořádně loktem do žeber.

 

„Auuu…“ ozvalo se za ním zavytí. „Ty hade,“ zasykal dotyčný. „To není fér.“

 

Harry se však jím nezabýval. Nebo spíše ani nemohl, protože to už se na něj vrhl ten upír. Váleli se po zemi. Harry se ho snažil od sebe dostat dál, ale upír byl silnější. Přitiskl ho k podlaze břichem dolu a usadil se mu na bedra. Harry se uklidnil a ztěžka dýchal. Upír se na něj ušklíbl a pevněji přitiskl jeho ruce na záda.  

 

„To bylo dobrý,“ poznamenal upír uznale. „Učíš se rychle, bude z tebe dobrý bojovník, ale už toho bylo dost,“ prohlásil, když sebou Harry opět trhl, aby vyzkoušel jeho obezřetnost.

 

„Jdu vzbudit ostatní,“ poznamenal muž, který Harryho dostal jako první. Harrymu ten hlas někoho připomínal, ale nevěděl koho, protože na toho muže zkrátka neviděl.

 

Třikrát uslyšel slovo Enerverte a pak se nad ním objevili čtyři postavy. Ani jednomu neviděl do tváří. Jediné, co poznal, bylo, že jsou štíhlý a poměrně vysocí. Upír z něj opatrně slezl a rychle se postavil. Harry potřásl hlavou a posadil se. Když vzhlédl, mířilo na něj pět hůlek.

 

Hleděl na špičky těch hůlek. Pak vzhlédl. Přejel své věznitele pohledem a vykulil oči. Byla tam jen jedna žena. Byla poměrně hezká. Jemná, hebká, alabastrová kůže, černé dlouhé vlasy, jiskřivé zelené oči. Byla jemně nalíčená, ale nebylo to nic přehnaného. Měla na sobě lahvově zelené šaty s hlubokým výstřihem, čímž ukazovala svůj objemný dekolt. Ale to nebylo to jediné. Šaty měly ještě rozparek, díky kterému byla vidět štíhlá hladká noha. A také byl na stehně vidět podvazek téže barvy, který jí na stehně držel dýku.

 

Vedle ní stál mladý muž. Harrymu strašně připomínal Moodyho. Díval se na něj s jiskřivým pohledem jasných modrých očí. Jeho pískově žluté vlasy s jemně červenými a hnědými pruhy měl stáhnuté do culíku. Na tváři měl menší jizvu, která končila v koutku jeho plných rtů. Měl na sobě mudlovské triko, které pevně obepínalo jeho svalnatou hruď. Rozepnuté knoflíčky ukazovali jeho opálenou kůži, kterou sem tam jistě brázdila nějaká ta jizva.

 

Upír se na něj zubil a očividně si jeho překvapení užíval. Neméně však jeho společník, což byl muž hodně podobný Mundungusi Fletcherovi. Stejně jako jeho přítel z Řádu měl strniště, vlasy měl hnědé a pocuchané jak vrabčí hnízdo. Poodhalil zašedlé zuby, když se uchechtl. Celkově působil zanedbaně, ale jeho oči žhnuly inteligencí.

 

Poslední z nich na něj působil dojmem Malfoye. Tenhle byl zaručeně aristokrat. Jeho jasné hnědé oči sice nezářily inteligencí, ale jeho měšec, který mu ztěžka visel na pásku, mu jistě tohle vynahradil. Jeho hnědé vlasy byly pečlivě sčesané, jeho tvář byla bez poskvrnky. Měl trochu delší nos a pokřivená ústa, ale jinak vypadal celkem hezky. Stál tam vznešeně a hleděl na Harryho s menším pohrdáním a menší nevraživostí. Možná to bylo způsobeno i tím, že měl na spánku menší ranku, ze které mu po jemně opálené pleti stékal pramínek krve.

 

„Měli bychom se představit,“ začal ten, co byl podobný Moodymu. „Jmenuji se Jonathan Moody-Seproth. Tohle je Dina  Moody-Lorensová. Uregen hrabě de Mont,“ ukázal na upíra. „Chad Gresbl,“ podíval se na toho otrhance a pak ukázal na posledního. „Moren von Sorpel.“

 

Harry se na ně všechny podíval. „Netěší mě,“ zabručel. „Harry Potter.“

 

„Mě taky moc netěší,“ zabručel Moren a sáhl si na ránu na spánku. Sykl a pak se podíval na své prsty, které měli barvu krve. „Fuj,“ zabručel. „Nesnáším krev.“

 

„Proto taky nikdy nikoho nezabiješ,“ odtušil Chad. „Černokněžník a nesnáší krev,“ protočil oči. „To je úroveň.“

 

„Že to říkáš zrovna ty,“ zabručel a sjel ho pohledem.

 

„Pánové, nehádejte, co si o nás asi tak pomyslí?“ nadhodila jemným hlasem Dina. Harrymu hned připomněla Sophii.

 

„Co si pomyslí o nás?“ nadhodil Moren. „Že je tu jeden smradlavej bezdomovec, jeden bystrozorskej debil, jedna coura a pošahanej upír, bez špetky úrovně. Nic se už pokazit nemůže a…“

 

PRÁSK.

 

„Kdo je u tebe coura,“ křikla Dina a naštvaně se dívala na muže, který se držel za tvář.

 

„Dámy nebiju… ale ty nejsi dáma, takže…“ zavrčel Moren a podrazil Dině nohy.

 

Jonathan se na něj vážně podíval. „A vůbec, kdo je u tebe DEBIL?“ křikl a pak to vzalo rychlý spád. Harry se jen díval, jak se mu u nohou válí smotané klubko černokněžníků.

 

„Copak se to tu děje?“ ozval se ode dveří hlas Harryho babičky. Chlapec se na ní podíval. Nezdála se nijak překvapená, že se tu pět dospělých válí na zemi a pere se, zatímco nedospělý pubescent je z podlahy pozoruje.

 

„Prý jsem coura,“ štěkla naštvaně Dina a nevšímala si faktu, že je rozcuchaná a že její nehty zažily už lepší časy. Uregen měl natržené obočí a krvácel. Jonathan se právě zvedal a s vrčením se díval na roztržený rukáv svého zřejmě oblíbeného trika, faktu, že má zlomený prst, si nevšímal. Jediný Chad z toho vyšel nejlépe, protože ten i po rvačce vypadal pořád stejně. Moren na tom však byl nejhůře, jelikož se na něj všichni sesypali. Jeho uhlazený vzhled vzal za své a nyní víc připomínal Chada, než kohokoli jiného.

 

Sophie se na ně podívala a rozesmála se.

 

Harry se na ně všechny nechápavě podíval a jediné, co mu běželo hlavou, bylo: ‚Kam jsem se to, Merline, dostal?‘

 

„Už jste se mu aspoň představili?“ nadhodila.

 

Jonathan kývl.

 

„Už jsme ho i prozkoušeli. Nezvládl jen Uregena s Johnem,“ poznamenala Dina a uhlazovala si vlasy.

 

Sophie se na ně zamračeně podívala. „Nevyděsili tě moc, zlatíčko?“ nadhodila starostlivě a přišla k Harrymu, kterému hned pomáhala na nohy.

 

„Ne,“ zavrtěl hlavou s mírným omámením a šokem.

 

„Málem mi zlomil žebro,“ žaloval John.

 

„Neměli jste ho provokovat,“ poznamenala vážně Sophie. „A kolikrát jsem vám říkala, že hrát si máte venku?“

 

„Hrát?“ vykulil oči Harry.

 

Dospělí se usmáli.

 

„Prosim tě. To nebyla žádná pořádná rvačka, ta by byla horší,“ šklebil se Uregen. „Sice nejsme nejlepší kamarádi, hlavně tady s bystrozorem, ale respektujeme se.“

 

„Jo, John občas za nás něco vyžehlí, mi mu zase sem tam píchneme s případem,“ mávla rukou Dina.

 

„Máme se fakt rádi,“ šklebil se John a hůlkou si opravoval svou košili.

 

„Respektive se nesnáší, jen v době, kdy se potřebují, tak jsou spolu za dobře,“ ušklíbla se Sophie. „Takový je náš svět,“ pokrčila rameny. „Není moc přátelství. Je respekt a ten nám stačí.“

 

„A proč vám teda Jonathan pomáhá?“ nechápal Harry. „Bystrozor a černokněžník…“ zamyslel se nejistě.

 

John se zasmál. „Já se dal k černokněžníkům jen proto, že máme za velitele pitomce. S tímhle nic nedokážu a jsme tam jen jako ozdoba a tak jedu na vlastní pěst,“ pokrčil rameny. „Vlastně jsem špion,“ zazubil se.

 

„Respektive Jay,“ rozchechtal se Chad.

 

„Velitel tajné organizace špionů,“ culil se Moren.

 

„Jo, natolik tajné, že o ní NIKDO neví,“ dloubla mu do břicha Dina.

 

Uregen se na Harryho zazubil a mrkl na něj. „Jak jsme řekli, občas si pomůžeme navzájem, proto o sobě hodně věcí víme, ale jinak…“

 

Harry se nechápavě podíval po všech. Měl v tom silný zmatek. Vážně… teď už ničemu nerozumněl. Svět se prostě zbláznil.

 

Sophie se na něj přívětivě usmála. „Pojďte se teď najíst a všechno mu tam vysvětlete. Je z vás jen zmatený,“ poznamenala vážně.

 

Harry se na ní nejistě podíval a pak si povzdechl. Tohle byla snad noční můra, nebo dost blbá komedie.

 

„Hej, neflákej se mladej,“ zabručel Chad a počkal, až se Harry doplahočí k němu.

 

„Hehe… koukejte. On se nás bojí,“ smál se Moren.

 

Harry se naštval. Pozvedl vzdorovitě hlavu a pevný krokem kolem něj prošel a přitom mu nezapomněl stoupnout na nohu.

 

„Au,“ sykl Moren a ušklíbl se. „Ono nám to už kope.“

 

Harry se na ně ostře podíval. Černokněžník se však nenechal nijak zastrašit.

 

„Budete tam blbnout celý den?“ vykřikla Sophie. „Za chvíli je oběd.“

 

Harry se tedy vydal za ostatními do jídelny. Usadil se tak, aby na všechny viděl.

 

„Dobrou chuť,“ usmála se Sophie a před nimi se objevily obrovské talíře plné jídla.

 

Harry se na to díval značně nedůvěřivě a tak seděl a mlčel, zatímco ostatní si nabírali na talíře a diskutovali o politice v zemi.

 

„Vert je imbecil, o tom žádná,“ mávl rukou Uregen. „Horšího velitele bystrozorů už nikde jinde nemají.“

 

„Ale pořád lepší on, než Gris,“ zašklebila se Dina. „Nechápu, jak se ten hlupák mohl dostat na post zástupce velitele.“

 

„Je tam jen kvůli svým svalům, nic jiného,“ mávl rukou Jonathan. „Celkově to s Francií jde z kopce.“

 

„Ne tak, jako s Amerikou,“ zašklebil se Moren. „Nedávno jsem tam byl a není o co stát. Obchody váznou a to jen kvůli tomu, že je tam přemíra harpií. Ono dostat se do Ameriky začíná být problém. Za chvíli se budou všichni divit, proč na pobřeží Peru nekotví žádná loď, a všechny jsou pod vodou.“

 

„Myslím, že Bermudský trojúhelník naprosto stačí,“ mávla rukou Dina. „Jen s tímhle se válčí přes deset let a situace se horší, pcha… Urgash je jako tamější prezident magie k ničemu.“

 

„Už aby ho vykopali,“ zabručel Uregen.

 

„No, ale pořád… pořád nikdo nemá na Popletala,“ zašklebil se Chad. „Kam se na něj kdokoli hrabe. Nemám pravdu, Harry?“ nadhodil. Všichni se na něj otočili a Harry přimhouřil oči. Tohle se mu nelíbilo.

 

„Nemáš hlad?“ nadhodila Sophie a povytáhla obočí.

 

„Ne,“ zabručel Harry, ale jeho kručící žaludek jej prozradil.

 

„Slyšíme,“ uchechtla se Dina.

 

„Jez, toho jedu co tam je bude škoda… kvůli tobě je ho tam tuna. Do pěti vteřin si mrtví, tak dělej, než ti ho tady bystrozor všechen spořádá a přijdeš o zážitek,“ sykl ironicky Moren.

 

„Ale no tak More,“ protočil oči Jonathan. „Nech ho… hele mládě. Normálně jez. Nikdo se tě zabít nechystá.“

 

Harry si odfrkl.

 

„Vzdej to. To je jako bys přemlouval Moodyho, aby ti dal do ruky svou hůlku,“ mávl rukou Chad. „Včera jsem přišel na to, jak se dostat do Anglického ministerstva, aniž by si mě někdo všiml.“

 

„Jak?“ nadhodila Dina zvědavě.

 

„Normálně jsem tam vešel a oznámil, že jsem přišel za Popletalem kvůli zákonu o chudých kouzelnících.“

 

Chvíli nastalo ticho a pak se všichni začali smát… až na Harryho. Ten si jen založil ruce na prsou a nabručeně si všechny prohlížel.

 

„Nechtěl jsem tě urazit,“ poznamenal Chad a s úšklebkem se na něj díval. „Ale to vaše ministerstvo je plné pitomců.“

 

Harry jej sežehl pohledem.

 

„Ono to nemluví?“ culil se Moren.

 

„Za chvíli se na nás vrhne,“ šklebil se Jonathan.

 

„Oooo… už se celý klepu,“ zasmál se Moren.

 

Harry v duchu zuřil. Celým tělem mu procházelo teplo a Harry věděl, co to znamená. Nechal oheň, aby ho naplnil. Věděl, že teď stačí málo, a jeho oheň jej obalí, ale neublíží mu. Jen se stane jeho součástí i napovrch.

 

Sophie se nadechovala, že něco řekne, ale Chad byl rychlejší. „To se klep, protože tenhle mrňous na tebe vytáhne plyšáka.“

 

Harry vzplál.

 

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ…“ PRÁSK.

 

Moren se tak lekl, že spadl a strhl sebou celý ubrus. Dina byla celá mokrá od máslového ležáku, vína a dalších nápojů, protože seděla vedle Morena. Jonathan na něj koukal s pusou dokořán a tím mu vypadlo sousto z pusy, které právě jedl. Uregen se dusil kouskem masa a Chad ležel stejně, jako jeho… společník. Sophie na něj jen překvapeně hleděla.

 

„Už jste skončili?“ zavrčel Harry tak hlubokým a nebezpečným hlasem, že všichni raději zuřivě

1.  Kapitola

 

Rodina

Harry zakňučel. Měl podivně těžkou hlavu. Celé tělo měl jako z kamene. Nejistě otevřel oči. Jenže to nešlo moc rychle. Vyčerpaně zalapal po dechu, ale pak se uvolnil. Ten podivný tlak v hlavě pomalu ustupoval. Harry se opatrně rozhlédl po podivné místnosti, kterou nikdy před tím neviděl, a která mu nepřipomínala nic z toho, na co byl doposud zvyklý.

 

Byl v moderním vzdušném pokoji. Naproti němu bylo obrovské okno, které bylo zacloněno těžkými meruňkovými závěsy, které zakrývaly výhled na záclony a následnou krajinu za tím býlím závojem tkaniny. Díky závěsům bylo v pokoji podivné, uklidňující šero. Harry tedy dokázal určit, že je pravděpodobně den. Nevěděl však, zda je ráno, odpoledne nebo večer.

 

Harry stočil svůj pohled doprava. Tam na zdi byly veliké dubové dveře, které působily odolně a nezlomně. Byly z tmavě hnědého dřeva. Na okrajích měly dveře skleněnou výplň ve tvaru vln. Přesto ani tímto sklem nebylo vůbec vidět, jelikož sklo bylo zcela neprůhledné.

 

Vedle dveří byla masivní polička, na které byla vystavena krásná soška nějaké víly nebo bohyně. Soška vzpínala ruce k nebi a klečela na kolenou. Ze zad jí rašila podivná křídla, která Harrymu připomínala křídla ptáka. Soška byla celá z černého kovu a jen několik částí bylo z čistého zlata.

 

Hned vedle okna pak byl dubový veliký stůl, který v sobě měl mnoho šuplíků. Na něm pak byla umístěná polička na další potřebné věci. Ke stolu také patřila pohodlná židle. Veliká dubová židle, která měla meruňkový potah, byla umístěna těsně u stolu. Harry z ní viděl jen veliké rozšířené opěradlo, které bylo vypolstrované a mělo stejnou barvu, jako potah na sedadle.

 

Na druhé zdi visel veliký obraz nádherné krajiny a Harrymu díky tomu došlo, že je u čaroděje či čarodějky, protože obraz se všemožně měnil a hýbal. Mladík tak mohl vidět, jak se na louce pase jelen, jak laně přivádějí svá mláďata v houfu k napajedlu, jak zase společně odchází…

 

U postele pak měl stolečky. Na jednom byla krásná skleněná váza, která měla atypický tvar. Harry jí dlouze zkoumal, ale pak se spíše zaměřil na květiny, které ve váze byly. Nevěděl, co je to za květiny, byly červené i bílé barvy a kolem dokola měli jako ozdobu zelenou ‚trávu‘.

 

Nevěděl kde je. Vůbec si nebyl jistý ani tím, v jaké je zemi. Kdo ví, kam ho ten nebo ta dotyčný či dotyčná odtáhl/a. Harry byl zmatený. Opřel se o lokty a namáhavě se posadil. Ještě jednou se rozhlédl, ale nikde se nic nezměnilo. Tenhle pokoj byl pustý a prázdný a tak to tu zřejmě bylo už delší dobu, protože nic nenasvědčovalo rychlému vyklízení.

 

„Dobré ráno, broučku,“ ozval se zase ten milý hlas.

 

Harry se z postele podíval do očí té podivné kouzelnice, se kterou se již setkal. Pozoroval jí, jak zavřela dveře a přešla přes celý pokoj, aby stanula u jeho postele. Něžně si ho prohlížela a v očích, se jí krom něhy, míhala také obava a možná že i strach. Co byla vůbec zač? A proč se na něj takhle dívá? Harry byl čím dál zmatenější.

 

Usmála se, jako by věděla na co myslí a usadila se na okraji jeho postele. Jemně mu pročísla havraní vlasy a pak jej políbila na čelo. Harryho to tak překvapilo, že se na nic nezmohl. Jen překvapením zamrkal a nejistě se na ni podíval zpoza víček. Její oči mu připomínaly maminku, ale tou nemohla být. Navíc… jeho babička před lety umřela, řekla mu to Petunie. Tak kdo je?

 

„Asi máš hodně otázek, že?“ nadhodila.

 

Přikývl. V očích se mu zračila nejistota. Copak se to tu děje?

 

„Dobře. Jsem Sophie Jessica Moody-Talmant. Jsem tvoje babička,“ zašeptala a pohladila ho po tváři. Harry na ní překvapeně vykulil oči. Ten sen. Neměl tam babičku, to ne, ale měl tam… dědu. A ona se představila jako Moody… ‚Já ho zabiju,‘ problesklo mu hlavou naštvaně, ale pak se zasekl. Co když lže? Co když je to jen další trik Lorda Voldemorta? Dá se jí VŮBEC věřit, nebo je jen další z těch mnoha, co ho chtějí zabít?

 

„Takže, začnu od začátku, ano?“ začala opatrně a mírně naklonila hlavu, jak si ho bedlivě prohlížela a zkoumala jeho oči a chování. „Všechno začalo válkou mezi kouzelníky a Grindenwaldem. Víš, on nechtěl zabíjet nebo ubližovat,“ prohlásila vážně a pak se ušklíbla nad jeho pohledem. „K tomu se pak dostanu, ano?“ prohlásila poklidně a mírně pobaveně. „Jeho myšlenka byla jen taková, že mudlové přestanou kouzelníkům diktovat zákony…“ žena se na něj překvapeně podívala, když se na ní nechápavě ba přímo zmateně podíval. „Copak to nevíš, že některé zákony přišli od mudlů? Třeba ty zákony o vlkodlacích? Ty nepřišli od té růžové ropuchy, i když se tím chlubí,“ poznamenala vážně. „No a tomuhle chtěl Gellert zabránit. Hodně lidí s ním souhlasilo, kdo taky ne, že? Dokonce i Brumbál mu pomáhal,“ poznamenala, jakoby tohle mluvilo za všechno. „Společně plánovali jak mudli umlčet a nedovolit, aby se mezi nás nadále pletli. Plánovali pět let, ale všechna vyjednávání a všechno úsilí ze strany ministerstva selhalo a tak Grindenwald prohlásil, že když to nejde pomocí míru, silou to půjde jistě. Jenže to se nelíbilo těm, co byli z mudlovských rodin. Ani vyjednávání se jim nezdálo, ale to ještě dokázali přehlížet, jenže tohle bylo moc. Jim nevadilo, že mudlovská vláda zasahuje do věcí, do kterých jim nic není, neopak to podporovali. A proto se proti myšlence války vzbouřili a už další vyjednávání, ať už mírové nebo válečné, nechtěli. Brumbál, nevím, proč to udělal, přešel na jejich stranu. Byla z toho válka ne mezi kouzelníky a mudli, jak to Gellert celou dobu plánoval, ale byla z toho jen zbytečná válka mezi kouzelníky, která znamenala smrt mnoha lidí, kteří umřeli pro nic. Každopádně… Já jsem souhlasila s Gellertem. Nemyslím, že by mudlové měli mluvit do věcí nám, kouzelníků,“ povzdechla si. „Ale to jsem odbočila. V době, kdy jsem nastoupila do školy, začal vyučovat na postu profesora přeměňování mladý Albus Brumbál. Bylo mu tehdy dvacet dva. Byl nejmladším profesorem v dějinách. Ve stejném ročníku jako já, jen v jiné koleji… já byla ve zmijozelu,“ zazubila se na něj, jako by věděla, kam ho chtěl Moudrý klobouk také zařadit. „Studoval i Alastor Moody, ten byl v Nebelvíru. Velice se mi líbil. Byl chytrý, vnímavý, rychlý, bystrý,“ povzdechla si. „A měl pěkný zadek.“

 

Harry se začal strašlivě smát. Tohle opravdu potřeboval vědět. Sophie se zazubila. Však ona věděla, jak ho rozveselit. A aby taky ne, trošičku jej znala, i když ne moc.

 

„No, a tak jsem ho provokovala. Byly to neustálé průšvihy a potyčky, až jednoho dne, v jednom výklenku…“

 

„Merline, detaily nepotřebuju,“ vyjekl Harry.

 

„Jenom jsme se líbali,“ prohlásila žena na oko pohoršeně. „Co si to o mně myslíš?“

 

„No jen aby,“ uchechtl se mladík a nějak si nedokázal představit Moodyho, jak se líbá někde za rohem s černokněžníkem… zrovna Moodyho. Kdyby to byl někdo jiný, ale jeho ne! Mohla být TOHLE vůbec pravda.

 

„No, a tak jsme se dali dohromady. Chodili jsme spolu. Po škole se rozhodl, že on půjde na bystrozora a já jsem chtěla jít na právní oddělení na ministerstvu kouzel. Oba jsme spolu neustále komunikovali a scházeli se,“ zašeptala a oči se jí leskly štěstím. „A pak,“ povzdechla si. „…se naše názory rozešly. Alastor tvrdil, že válka nic nevyřeší a já, že je nutné něco udělat. Jenže nerozešli jsme se. Stále jsme se scházeli. Bylo to takové zakázané ovoce. Bylo to tak opojné, silné a lákavé, že jsme se toho zkrátka nemohli vzdát. Bojovali jsme proti sobě, ale nikdy jsme si neublížili, ať už to byla sebehorší bitva. Až jednoho krásného dne si přede mě kleknul a požádal mě o ruku. No a v jednom malém kostelíčku, za přítomnosti Albuse a Gellerta…“

 

Harry se začal smát. „Oni to spolu vydrželi?“

 

„Budeš se divit, ale ano… museli. Oba nám to přáli,“ zasmála se pobaveně a v očích jí jiskřilo. „Sice se pak porvali někde o pár ulic dál, ale nás to nezajímalo. Byli jsme spolu šťastní, milovali jsme se a na názory ostatních jsme kašlali. Byla to úžasná doba. Museli jsme se skrývat, aby nás nikdo nechytil spolu. Nikdo o nás nevěděl, krom Albuse a Gellerta, ale ti to z přátelství k nám přehlíželi.“

 

Harry se svíjel na posteli. Ta představa byla prostě úžasná. Brumbál stojící vedle svého mladšího bratra a naproti němu jeho úhlavní nepřítel.

 

Sophie se usmívala. „Gellert nám to nikdy nezapomněl, a pokud vím, tak Albus taky ne. Vyčítali nám to mnoho let a myslím, že i dnes to někdy Alastor schytá od Albuse.“

 

Harry se usmál a přemýšlel, kdy by toho mohl využít.

 

„Pak jsem otěhotněla… no to jsi měl vidět,“ zasnila se pobaveně. „Nejprve na mě šokovaně koukal, pak ukázal na sebe. Když jsem mu to potvrdila, napálil to do krbu. Tam se ožehl, protože zapomněl na letax a pak zmizel za bratrem. Tam prý rozbil, co mohl a nakonec zakopl a spadl Albusovi k nohám. Křikl na něj, že se mnou čeká dítě a než se Albus vzpamatoval byl pryč. Přenesl se ke Grindenwaldovi a dal mu pusu, před všemi jeho stoupenci.“

 

Harry brečel smíchy. To nešlo. Věděl, že je Moody pošuk, ale že až takový…

 

„No a po čase se nám narodila dcera Lilian. V té době však válka byla už v plném proudu. Kdyby se dostala do rukou bystrozorů, tak by z toho byl stejný průšvih, jako kdyby se dostala do rukou stoupencům Gellerta, kteří se pomalu ale jistě vymykali kontrole. Proto jsme ji, za pomoci Albuse i Gellerta, ukryla u Evansových, kteří byli mudlové, a kteří slíbili, že se o Lilian postarají. To mělo být naposledy, co jsem ji držela v náručí,“ zašeptala a oči se jí zalily slzami. Potřásla hlavou, aby se té bolesti zbavila. „Po čase jsem opět otěhotněla. Alastor to věděl, ale nemohla jsem s ním zůstat. V té době válka skončila. Gellert byl poražený a po mém krku pásl téměř každý bystrozor. Schovala jsem se až tady ve Francii a porodila nezbednou holčičku a jednoho praštěného chlapečka,“ zasnila se. „Nějaký čas jsem je měla u sebe, ale postupem času se ke mně dostávali bystrozorové a tak jsem je nechala u pěstounů. Jonathan, zůstal u bystrozora jménem Seproth. Velice schopný a hlavně spravedlivý muž, který se díval na nitro člověka, nikoli na to, jakých chyb se dopustil, byl ale bohužel zásadový. Měl srdce tam, kde ho většina lidí nemá. Před pár lety zemřel, dostal ho nějaký černokněžník. Toho jsem pak zabila, ale nikdy jsem si nezapamatovala jeho jméno,“ zamyslela se. „Dianu, nebo spíše Dinu,“ zasmála se potichu. „Nesnáší, když jí někdo řekne Diana… tak tu jsem předala do rukou jedné mladé ženě. Rosalie Relie-Lorens. Ta husa si vzala černokněžníka a ten jí hodně změnil. Moje ubohé dítě tak vyrůstalo vedle násilníků. Chtěli jí využít kvůli její kráse a tak… ale… zabila je,“ zazubila se. „Jonathan jí pak pomohl. Ale dost o nich. Alastor si po čase našel jinou ženu. Lindu Rovery. Nikdy jsem nepochopila, co na té ženské viděl. Mudla,“ odfrkla si. „A ještě hnusná. Kdybys jí viděl, pozvracel by ses.“

 

Harry se ušklíbl a hlavou mu proběhla myšlenka, že Sophie zkrátka žárlí.

 

„No, měli spolu jednu dceru. Ta naštěstí je hodně podobná Alastorovi, jinak… uch… chudák holka, ta by dopadla. Každopádně jmenovala se Katlien Rovery-Moodyová, ale dnes se jmenuje Katlien Grangerová.“

 

Harry ztuhl a přemýšlel. Jestli je to jen shoda jmen, nebo špatně slyšel nebo jestli je to pravda. Pokud ano, pak je Hermiona… ale ne, to ne. To by nešlo… nebo jo?

 

„Katlien, má teď dceru, jmenuje se Hermiona a myslím, že jí moc dobře znáš,“ zazubila se.

 

‚Ta to nepřežije,‘ pomyslel si ve chvíli, kdy mu poklesla čelist. Tohle nečekal. Opravdu ne.

 

„Lilian si vzala Jamese Pottera a narodil ses ty,“ zašeptala a něžně jej pohladila. „Alastor hlídkoval před dveřmi, když ses narodil a já jsem neviditelná šplhala po zdi,“ zasmála se a oči jí jiskřily. „Byl jsi tak maličký. Alastor tě zrovna choval v náručí, když jsem se prodrala oknem. Nevšiml si mě. Tehdy ještě své oko neměl. Viděla jsem, jak ti šeptá slib, že tě bude chránit…“ vydechla. „Alastor byl vždycky debil,“ odtušila s úsměvem. „Všichni posedlí světlem jsou melodramatičtí a romantičtí pitomci,“ poznamenala vážně.

 

Harry se zatvářil uraženě.

 

Sophie jej objala. „Konečně tě mám u sebe. Ani nevíš, jak jsem se o tebe celou tu dobu bála. Hlídala jsem tě, ale nemohla jsem si tě k sobě vzít,“ zašeptala a Harry cítil, jak pár slz skanulo do jeho vlasů. „Brumbál tě neustále měl u sebe, sobec jeden hnusnej, a já tě mít nemohla,“ štkala. „Ale teď jsi u mě,“ zašeptala o poznání veseleji a její pláč ustal. „Můj vnouček je konečně se mnou,“ odtáhla ho od sebe a bedlivě si ho prohlížela. „Ale zlatíčko… vypadáš hrozně, copak se ti vlastně stalo? Posledních pět let o tobě nemám žádné zprávy. Neustále tě někdo hlídá a,“ povzdechla si. „Pak jsi ve škole,“ pokrčila rameny.

 

Harry se zahanbeně podíval na postel. „To je jedno,“ zamumlal.

 

„Ne není,“ poznamenala vážně. „Cokoli trápí mé malé vnoučátko, trápí i mě,“ poznamenala vážně.

 

Harry na tohle zvyklý nebyl a najednou nevěděl, jak se s tím má vypořádat. „No… já… totiž,“ zablekotal.

 

„Neboj se, řekni mi to… zabils někoho? Jestli jo, tak to se stane,“ prohlásila s mírným úsměvem. „Když tak zmlátíme bystrozory nebo podplatíme ministerstvo nebo něco takového. No a co se týče mrtvoly… tak jestli se někde válí, vím o úžasné skrýši… nikdo jí doposud nenašel. A neboj, mám jí vyzkoušenou,“ mrkla na něj

 

Harry se na ní zděšeně podíval a jen němě zavrtěl hlavou.

 

„Nebo tě opustila holka? V nevěstinci jich je dost, některá je dokonce příjemná a prej jsou tam i zkušený holky, tak kdybys chtěl, tak tam můžeš zajít. A kdybys přeci jen chtěl něco víc, nebo máš nějaký speciální požadavky… stačí jen říct, něco najdeme.“

 

Harry se na ní koukal s pusou do kořán. „Ne… jen… umřel mi kmotr.“

 

„Aha,“ poznamenala nezaujatě. „Ale no tak, broučku,“ prohlásila něžně. „A jak se ten tvůj  kmotr vlastně jmenoval?“

 

„Sirius Black.“

 

„Ten debil? Myslela jsem, že má James rozum… asi jsem se spletla,“ odfrkla si. „ No, Blacka beztak škoda nebude.“

 

„Byl to můj kmotr. Měl mě rád,“ vykřikl znepokojeně a trochu rozhozeně. Nějak toho na něj bylo moc.

 

„Klid, maličký,“ zašeptala něžně a pohladila ho po vlasech. „Black nebyl žádný svatoušek. Měl víc žen, než dokážeš spočítat. Zabil pět kouzelníků v ne zrovna rovném souboji a ne zrovna tak, jak by se slušelo. V mládí to byl hrozný frajer bez špetky cti a úcty. Když mohl, napadl někoho ze zadu a rád ubližoval slabším.“

 

Harry si vzpomněl na Snapea. Sirius ho přeci málem zabil a zabil málem i Remuse. Vždyť co by se asi s ním stalo, kdyby Snapeovi ublížil? Jistě by ho utratili, jako to chtěli udělat Klofanovi. Sklopil hlavu. „Ale byl mou oporou.“

 

„Opravdu bys stál o takovouhle oporu?“ nadhodila.

 

„A ty jsi lepší?“ nadhodil s úšklebkem.

 

Sophie se usmála. Začal jí tykat… dobrý začátek. „My máme čest, úctu a jistá pravidla hry, která jsou srozumitelná jen těm, kdo je znají,“ poznamenala vážně. „Černokněžník, který má nějakou úroveň, se tím řídí. Jenže Sirius Black nic takového neměl. Byl to jen čokl utržený ze řetězu,“ poznamenala ostře. „Byl by schopen zabít všechny kolem sebe, pokud by tím pokořil svého soka.“

 

Harry se kousl do rtu. Tohle slyšet nepotřeboval. „Je mrtvý, o mrtvých jen dobře,“ zamumlal.

 

Sophie jej pohladila po tváři. „Musíš se věcem dívat do tváře, ne se k nim točit zády,“ prohlásila vážně a uchopila jej za bradu. Donutila ho, aby zvedl hlavu a díval se tak na ní z větší výšky. „Hrdost, Harry, je něco, co je pro nás důležité. Neztrácej jí… nikdy. Ať se stane cokoli, je to něco, co ti zůstane do konce a pokud o ni přijdeš… nebudeš mít nic stejně jako naději.“

 

Harry se na ní nejistě podíval a pak kývl. „Jenže já prostě… měl jsem ho rád,“ poznamenal.

 

„Harry, broučku,“ poznamenala něžně, ale s jakýmsi smutkem. „Občas jsem odposlouchávala Řád… jsi si jistý, že měl rád on tebe?“

 

Harry zavřel oči. Vždycky myslel, že ano, ale… možná měla tehdy paní Weasleyová pravdu. Vždyť i v tom snu… Harry byl až na druhém místě. Sirius přeci v něm vždycky viděl Jamese. Neustále mu předhazoval, že se nechová jako… zavrtěl hlavou. „Asi ne,“ poznamenal tichounce, až se zdálo, že z jeho úst nevyšlo nic jiného, než jemný povzdech.

 

„Je mi líto, že ti to připomínám a říkám teď, ale je nutné abys…“

 

„Já to chápu,“ ujistil jí s úsměvem. „Děkuji,“ zašeptal po chvíli a pevně se k ženě přitiskl. Potřeboval cítit objetí a toho se hned dočkal. Cítil, jak si žena zabořila obličej do jeho mastných vlasů. Bylo to jeho vůbec první obětí, které dostal z lásky od někoho z rodiny… pokud ona z rodiny skutečně je.

 

„Ale teď se jdi zkulturnit. Takhle tu běhat nemůžeš. Teď jsi můj vnuk a podle toho se budeš chovat. Černokněžníci mého postavení mají úroveň, mladíku a my do tebe tu úroveň dostaneme, třeba i násilím.“

 

„Vy?“ vykulil oči. „Násilím?“ zděsil se o to víc.

 

„Uvidíš,“ usmála se. „Teď jdi!“ poznamenala a vstala, ukázala na dveře, které se najednou objevily vedle obrazu s krajinou. Byly to skleněné dveře, které měli na okraji nakreslenou černou popínavou květinu, která se táhla po celém boku dveří.

 

Sophie se na něj naposledy usmála, otevřela dveře a odešla. Harry si povzdechl. Pomalu se postavil a jeho nohy se zabořily do huňatého a hedvábného koberce oranžové barvy, který byl utkán s prapodivnými vzory. S úsměvem zavrtěl hlavou a zapadl do koupelny. Jeho babička… no… byla jiná, než jak si jí kdy představoval, ale zase on je přeci neobyčejný chlapec, proč by měl mít obyčejnou babičku? Navíc… stále nevěděl, zda je to skutečně ona, ale někde v hloubi duše jí věřil.

 

Harry se díval na moderně zařízenou koupelnu. Byla celá v bílém s jemně hnědými kachličkami. Na stěnách byly nakresleny motivy moře. Hvězdice, ryby, mušle. O kus dál stála jako ozdoba mísa s perlami.

 

Přímo vedle dveří byly věšáky s ručníky a také tam byla prázdná místa pro oblečení. O kus dál stálo umyvadlo, které bylo natřenou třpytivou perletí, která se leskla různými barvami. Celému prostoru však dominoval menší, přesto hluboký, bazének. Na okraji bazénku pak bylo několik kohoutků. Harry tedy nelenil a přišel ke kohoutům, které samozřejmě musel hned vyzkoušet.

 

Jeden pouštěl obyčejnou horkou vodu, druhý zase obyčejnou studenou vodu. Další pouštěl vodu s vůní květin, další s vůní ovoce, jiný s vůní lesa. Další pouštěl modré bublinky, jiný fialové a další oranžové. Poslední sada měla jak bublinky, tak i vůni. Meruňka s oranžovými bublinkami, fialka s fialovými bublinkami, vůně lesa se zelenými bublinkami a pak tam byla vůně moře s modrými bublinkami.

 

Harry chvíli počkal, než se vzduch, smísený se všemi vůněmi, vyčistí, díky podivným otvorům ve stropu a pak si napustil vůni moře se všemi barvami bublinek, které mohl.

 

Zajel pod hladinu a nechal se unášet teplými vlnkami. Cítil se, jakoby se znovu narodil. Že začal nový život. Naprosto odlišný od toho, co žil doteď. Cítil se znovuzrozený. Byl to báječný pocit. Už se necítil sám a necítil se nenáviděný. Byl konečně součástí něčeho. Bylo mu dobře… konečně.

 

Podíval se na jednu prohlubeň v bazénku a usmál se. Byly tam mýdla, šampóny a krémy. Harry si hned vybral jeden šampón a nalil si ho do dlaně. Přes nos ho praštila silná, ale přesto krásná vůně. Nelenil tedy a nanesl si šampón na vlasy a pořádně si je vydrhl. Už to taky potřebovali.

 

Pak sáhl po podivném sáčku a rozevřel ho. Bylo tam několik mýdel, ale také několik menších víl, které s pištěním vzlétly a vzaly si mýdélka. Podívaly se s hihňáním na Harryho, který byl rudý až za ušima. Za chvíli už kouzelné bytůstky omývaly jeho špinavé tělo. Harry nemohl ani protestovat… až po chvíli mu došlo, že víly nejsou živé, že je to jen plast očarovaný tak, aby dělal to, co se po nich chtělo.

 

Nechal chvíli voňavé mýdlo se šamponem působit a pak je konečně smyl. Chvíli se ještě válel v teplé vodě, ale nakonec vylezl ven. Sáhl po ručníku a s hrůzou zjistil, že jeho oblečení je jaksi pryč. Zasténal. To snad nebyla pravda.

 

S povzdechem sáhl po dalším ručníku. Jeden si omotal kolem beder a druhým si začal vysoušet vlasy.

 

Nakonec přistoupil k zrcadlu a všiml si, že vedle něj je zavěšená polička, na níž je kartáček s pastou a se vzkazem.

 

Harry ho vzal do ruky a usmál se. Bylo to ujištění, že kartáček je jen jeho a že ho má použít. Vzal tedy kartáček a nanesl si na něj bohatou vrstvu pasty. Za chvíli se jeho zažloutlé a neudržované zuby změnili v mírně našedlé. S myšlenkou, že lepší to nebude, sáhl po hřebenu, který si s delšími vlhkými vlasy poradil dokonale.

 

„Měl bys mladíku se sebou něco udělat, vypadáš hrozně,“ poznamenalo zrcadlo a Harry se lekl tak, že upustil hřeben, který s třeskem spadl do umyvadla. Naštěstí se nic nestalo.

 

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit, ale měl bys se sebou něco udělat,“ poznamenalo zrcadlo stařeckým přesto moudrým hlasem. „Měl bys o sebe více pečovat, jinak si žádnou holku nenajdeš.“

 

„Jo… jasně… budu na to myslet,“ vyblekotal a raději vyběhl do pokoje, kde mu další šok uštědřilo malé stvoření uprostřed pokoje.

 

„Pane, Lucy vás zavede,“ prohlásila mladá skřítka a následně se poklonila. Byla velice podobná Dobbymu. Veliké fialové oči. Obrovské plandavá uši a štíhlá postavička. Měla na sobě krásný slušivý obleček, který jí přesně padl. Harry se na ni usmál.

 

„Mohla bys mi říci, kde je nějaké mé oblečení?“ zajímal se.

 

Skřítka přešla ke stolku s vázou a odtáhla vázu. Pod ní bylo několik tlačítek. Stiskla jeden a objevila se prostorná šatna, která byla úplně prázdná. „Paní žádá, aby si mladý pán vzal náhradní oblečení, než si pán koupí nové,“ prohlásila uctivě skřítka. Harry si vzal tedy hnědé ošoupané triko, které na něm trochu plandalo a o trochu delší plátěné kalhoty černé barvy. Otočil se na křítku, kývl jí a nechal se vést. Harry se dostal až do obývacího pokoje. Tam se s ním skřítka rozloušila a s hlasitým prásknutím se přenesla pryč.

 

Harry se nedůvěřivě rozhlédl po pokoji. Nikde však nikdo nebyl.

 

Mladík se usmál. Všechno bylo moderní.

 

Na protější straně byly obrovské skleněné dveře, kterými se dalo jít do nádherně zelené zahrady, která hned přitáhla Harryho pozornost. Uprostřed pokoje pak byl skleněný stůl, který měl tvar stočeného hada. Z prostředku se dokonce tyčila hlava, která Harryho pozorovala svýma safírovýma očima.

 

Kolem stolu byla velice pohodlná křesla s gaučem. Tento nábytek měl fialovou barvu potahu a černou barvu konstrukce. Harry pak vykulil oči na velikou černou televizi, která byla namontovaná na zdi. Dokonce tam byla i umístěná konzole a vedle ní pak stojan, kde bylo uloženo mnoho her.

 

Nedaleko pak stála prosklená skříň, kde bylo mnoho ozdobných prvků a také mnoho stolních her. Harry nemohl přehlédnout několik balíček karet, kouzelnické šachy, ale i jiné.

 

Byl tam i veliký bar černé barvy se vším možným alkoholem. Ten pochopitelně přitáhl Harryho pohled. Přešel k němu a procházel se tak po krásném černém koberci, který měl ornamenty fialové barvy. Mladík však měl divný pocit.

 

Něco jej dráždilo. Někdo tu byl. Bylo jich zřejmě víc. Dělal jako že nic. Vytáhl si jednu láhev s vodkou, kterou nesnášel a dělal, že se rozmýšlí, zda se napít nebo ne. Pak vytáhl zátku a ruku schoval do kapsy i se zátkou, kde vyměnil korek za svou zbraň, kterou před chvíli našel ležet na nočním stolku.

 

Ještě jednou se rozhlédl a pak láhev prudce odhodil, čímž trefil jednoho neviditelného pozorovatele, pak vytáhl hůlku a vypálil mdloby na dalšího, který stál přesně za ním.

 

Další rychlý pohyb zaznamenal ze strany. Prudce se sehnul, aby se vyhnul žlutému kouzlu a vypálil kletbu právě tím směrem. Pak ho však popadli dvě silné paže a pevně jej sevřely. Před ním se objevil pátý útočník a šklebil se na něj. Harry sebou zazmítal, ale bylo to zbytečné. Dotyčný byl hodně silný.

 

Zmateně se podíval na toho, kdo stál před ním. Černé vlasy, černé oči. Úzké rty zkroucené do úšklebku. Muž si odhrnul dva pramínky vlasů z očí a zašklebil se, čímž poukázal své mírně zvětšené tesáky.

 

Harry zhluboka dýchal. Držel paže toho, kdo jej pevně svíral na hrudi a pokoušel se s ním ještě jednou zazápasit, ale bylo to zbytečné. Upokojil se. S klidem hleděl na upíra, který si ho bedlivě prohlížel.

 

„Drž ho pevně,“ zasyčel muž a popadl Harryho za vlasy. Harry ucítil bolest, jak mu upír zatáhl za černé prameny jeho doposud vlhkých vlasů a zvrátil mu surově hlavu dozadu. Tesáky se mu zvětšily natolik, že mu vyčuhovaly z úst. Naklonil se nad jeho krk. Harry byl zcela klidný. Ještě jednou se napjal, ale když ani teď obezřetnost jeho věznitele nepolevila, ochabl. Přesto nesklonil hlavu. Stál a čekal. Pevně se zapřel nohama, i když cítil přívaly strachu, nedovolil, aby jej ovládl. Mírně se zachvěl, když dech upíra dopadl na jeho vlhkou, čistou pokožku.

 

Cítil, jak jeden ze špičáků pohladil jeho kůži v místě, kde měl tepnu a pak se muž neočekávaně odtáhl. „Jsi skutečně vnuk svého dědy a syn svého otce,“ zašklebil se muž. Harry jen povytáhl obočí.

 

Věznitel ho konečně pustil, čehož Harry hned využil a dal mu pořádně loktem do žeber.

 

„Auuu…“ ozvalo se za ním zavytí. „Ty hade,“ zasykal dotyčný. „To není fér.“

 

Harry se však jím nezabýval. Nebo spíše ani nemohl, protože to už se na něj vrhl ten upír. Váleli se po zemi. Harry se ho snažil od sebe dostat dál, ale upír byl silnější. Přitiskl ho k podlaze břichem dolu a usadil se mu na bedra. Harry se uklidnil a ztěžka dýchal. Upír se na něj ušklíbl a pevněji přitiskl jeho ruce na záda.  

 

„To bylo dobrý,“ poznamenal upír uznale. „Učíš se rychle, bude z tebe dobrý bojovník, ale už toho bylo dost,“ prohlásil, když sebou Harry opět trhl, aby vyzkoušel jeho obezřetnost.

 

„Jdu vzbudit ostatní,“ poznamenal muž, který Harryho dostal jako první. Harrymu ten hlas někoho připomínal, ale nevěděl koho, protože na toho muže zkrátka neviděl.

 

Třikrát uslyšel slovo Enerverte a pak se nad ním objevili čtyři postavy. Ani jednomu neviděl do tváří. Jediné, co poznal, bylo, že jsou štíhlý a poměrně vysocí. Upír z něj opatrně slezl a rychle se postavil. Harry potřásl hlavou a posadil se. Když vzhlédl, mířilo na něj pět hůlek.

 

Hleděl na špičky těch hůlek. Pak vzhlédl. Přejel své věznitele pohledem a vykulil oči. Byla tam jen jedna žena. Byla poměrně hezká. Jemná, hebká, alabastrová kůže, černé dlouhé vlasy, jiskřivé zelené oči. Byla jemně nalíčená, ale nebylo to nic přehnaného. Měla na sobě lahvově zelené šaty s hlubokým výstřihem, čímž ukazovala svůj objemný dekolt. Ale to nebylo to jediné. Šaty měly ještě rozparek, díky kterému byla vidět štíhlá hladká noha. A také byl na stehně vidět podvazek téže barvy, který jí na stehně držel dýku.

 

Vedle ní stál mladý muž. Harrymu strašně připomínal Moodyho. Díval se na něj s jiskřivým pohledem jasných modrých očí. Jeho pískově žluté vlasy s jemně červenými a hnědými pruhy měl stáhnuté do culíku. Na tváři měl menší jizvu, která končila v koutku jeho plných rtů. Měl na sobě mudlovské triko, které pevně obepínalo jeho svalnatou hruď. Rozepnuté knoflíčky ukazovali jeho opálenou kůži, kterou sem tam jistě brázdila nějaká ta jizva.

 

Upír se na něj zubil a očividně si jeho překvapení užíval. Neméně však jeho společník, což byl muž hodně podobný Mundungusi Fletcherovi. Stejně jako jeho přítel z Řádu měl strniště, vlasy měl hnědé a pocuchané jak vrabčí hnízdo. Poodhalil zašedlé zuby, když se uchechtl. Celkově působil zanedbaně, ale jeho oči žhnuly inteligencí.

 

Poslední z nich na něj působil dojmem Malfoye. Tenhle byl zaručeně aristokrat. Jeho jasné hnědé oči sice nezářily inteligencí, ale jeho měšec, který mu ztěžka visel na pásku, mu jistě tohle vynahradil. Jeho hnědé vlasy byly pečlivě sčesané, jeho tvář byla bez poskvrnky. Měl trochu delší nos a pokřivená ústa, ale jinak vypadal celkem hezky. Stál tam vznešeně a hleděl na Harryho s menším pohrdáním a menší nevraživostí. Možná to bylo způsobeno i tím, že měl na spánku menší ranku, ze které mu po jemně opálené pleti stékal pramínek krve.

 

„Měli bychom se představit,“ začal ten, co byl podobný Moodymu. „Jmenuji se Jonathan Moody-Seproth. Tohle je Dina  Moody-Lorensová. Uregen hrabě de Mont,“ ukázal na upíra. „Chad Gresbl,“ podíval se na toho otrhance a pak ukázal na posledního. „Moren von Sorpel.“

 

Harry se na ně všechny podíval. „Netěší mě,“ zabručel. „Harry Potter.“

 

„Mě taky moc netěší,“ zabručel Moren a sáhl si na ránu na spánku. Sykl a pak se podíval na své prsty, které měli barvu krve. „Fuj,“ zabručel. „Nesnáším krev.“

 

„Proto taky nikdy nikoho nezabiješ,“ odtušil Chad. „Černokněžník a nesnáší krev,“ protočil oči. „To je úroveň.“

 

„Že to říkáš zrovna ty,“ zabručel a sjel ho pohledem.

 

„Pánové, nehádejte, co si o nás asi tak pomyslí?“ nadhodila jemným hlasem Dina. Harrymu hned připomněla Sophii.

 

„Co si pomyslí o nás?“ nadhodil Moren. „Že je tu jeden smradlavej bezdomovec, jeden bystrozorskej debil, jedna coura a pošahanej upír, bez špetky úrovně. Nic se už pokazit nemůže a…“

 

PRÁSK.

 

„Kdo je u tebe coura,“ křikla Dina a naštvaně se dívala na muže, který se držel za tvář.

 

„Dámy nebiju… ale ty nejsi dáma, takže…“ zavrčel Moren a podrazil Dině nohy.

 

Jonathan se na něj vážně podíval. „A vůbec, kdo je u tebe DEBIL?“ křikl a pak to vzalo rychlý spád. Harry se jen díval, jak se mu u nohou válí smotané klubko černokněžníků.

 

„Copak se to tu děje?“ ozval se ode dveří hlas Harryho babičky. Chlapec se na ní podíval. Nezdála se nijak překvapená, že se tu pět dospělých válí na zemi a pere se, zatímco nedospělý pubescent je z podlahy pozoruje.

 

„Prý jsem coura,“ štěkla naštvaně Dina a nevšímala si faktu, že je rozcuchaná a že její nehty zažily už lepší časy. Uregen měl natržené obočí a krvácel. Jonathan se právě zvedal a s vrčením se díval na roztržený rukáv svého zřejmě oblíbeného trika, faktu, že má zlomený prst, si nevšímal. Jediný Chad z toho vyšel nejlépe, protože ten i po rvačce vypadal pořád stejně. Moren na tom však byl nejhůře, jelikož se na něj všichni sesypali. Jeho uhlazený vzhled vzal za své a nyní víc připomínal Chada, než kohokoli jiného.

 

Sophie se na ně podívala a rozesmála se.

 

Harry se na ně všechny nechápavě podíval a jediné, co mu běželo hlavou, bylo: ‚Kam jsem se to, Merline, dostal?‘

 

„Už jste se mu aspoň představili?“ nadhodila.

 

Jonathan kývl.

 

„Už jsme ho i prozkoušeli. Nezvládl jen Uregena s Johnem,“ poznamenala Dina a uhlazovala si vlasy.

 

Sophie se na ně zamračeně podívala. „Nevyděsili tě moc, zlatíčko?“ nadhodila starostlivě a přišla k Harrymu, kterému hned pomáhala na nohy.

 

„Ne,“ zavrtěl hlavou s mírným omámením a šokem.

 

„Málem mi zlomil žebro,“ žaloval John.

 

„Neměli jste ho provokovat,“ poznamenala vážně Sophie. „A kolikrát jsem vám říkala, že hrát si máte venku?“

 

„Hrát?“ vykulil oči Harry.

 

Dospělí se usmáli.

 

„Prosim tě. To nebyla žádná pořádná rvačka, ta by byla horší,“ šklebil se Uregen. „Sice nejsme nejlepší kamarádi, hlavně tady s bystrozorem, ale respektujeme se.“

 

„Jo, John občas za nás něco vyžehlí, mi mu zase sem tam píchneme s případem,“ mávla rukou Dina.

 

„Máme se fakt rádi,“ šklebil se John a hůlkou si opravoval svou košili.

 

„Respektive se nesnáší, jen v době, kdy se potřebují, tak jsou spolu za dobře,“ ušklíbla se Sophie. „Takový je náš svět,“ pokrčila rameny. „Není moc přátelství. Je respekt a ten nám stačí.“

 

„A proč vám teda Jonathan pomáhá?“ nechápal Harry. „Bystrozor a černokněžník…“ zamyslel se nejistě.

 

John se zasmál. „Já se dal k černokněžníkům jen proto, že máme za velitele pitomce. S tímhle nic nedokážu a jsme tam jen jako ozdoba a tak jedu na vlastní pěst,“ pokrčil rameny. „Vlastně jsem špion,“ zazubil se.

 

„Respektive Jay,“ rozchechtal se Chad.

 

„Velitel tajné organizace špionů,“ culil se Moren.

 

„Jo, natolik tajné, že o ní NIKDO neví,“ dloubla mu do břicha Dina.

 

Uregen se na Harryho zazubil a mrkl na něj. „Jak jsme řekli, občas si pomůžeme navzájem, proto o sobě hodně věcí víme, ale jinak…“

 

Harry se nechápavě podíval po všech. Měl v tom silný zmatek. Vážně… teď už ničemu nerozumněl. Svět se prostě zbláznil.

 

Sophie se na něj přívětivě usmála. „Pojďte se teď najíst a všechno mu tam vysvětlete. Je z vás jen zmatený,“ poznamenala vážně.

 

Harry se na ní nejistě podíval a pak si povzdechl. Tohle byla snad noční můra, nebo dost blbá komedie.

 

„Hej, neflákej se mladej,“ zabručel Chad a počkal, až se Harry doplahočí k němu.

 

„Hehe… koukejte. On se nás bojí,“ smál se Moren.

 

Harry se naštval. Pozvedl vzdorovitě hlavu a pevný krokem kolem něj prošel a přitom mu nezapomněl stoupnout na nohu.

 

„Au,“ sykl Moren a ušklíbl se. „Ono nám to už kope.“

 

Harry se na ně ostře podíval. Černokněžník se však nenechal nijak zastrašit.

 

„Budete tam blbnout celý den?“ vykřikla Sophie. „Za chvíli je oběd.“

 

Harry se tedy vydal za ostatními do jídelny. Usadil se tak, aby na všechny viděl.

 

„Dobrou chuť,“ usmála se Sophie a před nimi se objevily obrovské talíře plné jídla.

 

Harry se na to díval značně nedůvěřivě a tak seděl a mlčel, zatímco ostatní si nabírali na talíře a diskutovali o politice v zemi.

 

„Vert je imbecil, o tom žádná,“ mávl rukou Uregen. „Horšího velitele bystrozorů už nikde jinde nemají.“

 

„Ale pořád lepší on, než Gris,“ zašklebila se Dina. „Nechápu, jak se ten hlupák mohl dostat na post zástupce velitele.“

 

„Je tam jen kvůli svým svalům, nic jiného,“ mávl rukou Jonathan. „Celkově to s Francií jde z kopce.“

 

„Ne tak, jako s Amerikou,“ zašklebil se Moren. „Nedávno jsem tam byl a není o co stát. Obchody váznou a to jen kvůli tomu, že je tam přemíra harpií. Ono dostat se do Ameriky začíná být problém. Za chvíli se budou všichni divit, proč na pobřeží Peru nekotví žádná loď, a všechny jsou pod vodou.“

 

„Myslím, že Bermudský trojúhelník naprosto stačí,“ mávla rukou Dina. „Jen s tímhle se válčí přes deset let a situace se horší, pcha… Urgash je jako tamější prezident magie k ničemu.“

 

„Už aby ho vykopali,“ zabručel Uregen.

 

„No, ale pořád… pořád nikdo nemá na Popletala,“ zašklebil se Chad. „Kam se na něj kdokoli hrabe. Nemám pravdu, Harry?“ nadhodil. Všichni se na něj otočili a Harry přimhouřil oči. Tohle se mu nelíbilo.

 

„Nemáš hlad?“ nadhodila Sophie a povytáhla obočí.

 

„Ne,“ zabručel Harry, ale jeho kručící žaludek jej prozradil.

 

„Slyšíme,“ uchechtla se Dina.

 

„Jez, toho jedu co tam je bude škoda… kvůli tobě je ho tam tuna. Do pěti vteřin si mrtví, tak dělej, než ti ho tady bystrozor všechen spořádá a přijdeš o zážitek,“ sykl ironicky Moren.

 

„Ale no tak More,“ protočil oči Jonathan. „Nech ho… hele mládě. Normálně jez. Nikdo se tě zabít nechystá.“

 

Harry si odfrkl.

 

„Vzdej to. To je jako bys přemlouval Moodyho, aby ti dal do ruky svou hůlku,“ mávl rukou Chad. „Včera jsem přišel na to, jak se dostat do Anglického ministerstva, aniž by si mě někdo všiml.“

 

„Jak?“ nadhodila Dina zvědavě.

 

„Normálně jsem tam vešel a oznámil, že jsem přišel za Popletalem kvůli zákonu o chudých kouzelnících.“

 

Chvíli nastalo ticho a pak se všichni začali smát… až na Harryho. Ten si jen založil ruce na prsou a nabručeně si všechny prohlížel.

 

„Nechtěl jsem tě urazit,“ poznamenal Chad a s úšklebkem se na něj díval. „Ale to vaše ministerstvo je plné pitomců.“

 

Harry jej sežehl pohledem.

 

„Ono to nemluví?“ culil se Moren.

 

„Za chvíli se na nás vrhne,“ šklebil se Jonathan.

 

„Oooo… už se celý klepu,“ zasmál se Moren.

 

Harry v duchu zuřil. Celým tělem mu procházelo teplo a Harry věděl, co to znamená. Nechal oheň, aby ho naplnil. Věděl, že teď stačí málo, a jeho oheň jej obalí, ale neublíží mu. Jen se stane jeho součástí i napovrch.

 

Sophie se nadechovala, že něco řekne, ale Chad byl rychlejší. „To se klep, protože tenhle mrňous na tebe vytáhne plyšáka.“

 

Harry vzplál.

 

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ…“ PRÁSK.

 

Moren se tak lekl, že spadl a strhl sebou celý ubrus. Dina byla celá mokrá od máslového ležáku, vína a dalších nápojů, protože seděla vedle Morena. Jonathan na něj koukal s pusou dokořán a tím mu vypadlo sousto z pusy, které právě jedl. Uregen se dusil kouskem masa a Chad ležel stejně, jako jeho… společník. Sophie na něj jen překvapeně hleděla.

 

„Už jste skončili?“ zavrčel Harry tak hlubokým a nebezpečným hlasem, že všichni raději zuřivě kývali hlavou v souhlasu. „Výborně,“ poznamenal normálním hlasem a oheň zmizel.

 

S naprostým klidem vzal křupavou bagetku a požitkářsky se do ní zakousl, zatímco bedlivě pozoroval ostatní, kteří se z toho šoku ještě nevzpamatovali.

 

„Miluju oheň,“ zašeptal si sám pro sebe a culil se na válející se černokněžníky kolem dokola.

kývali hlavou v souhlasu. „Výborně,“ poznamenal normálním hlasem a oheň zmizel.

 

S naprostým klidem vzal křupavou bagetku a požitkářsky se do ní zakousl, zatímco bedlivě pozoroval ostatní, kteří se z toho šoku ještě nevzpamatovali.

 

„Miluju oheň,“ zašeptal si sám pro sebe a culil se na válející se černokněžníky kolem dokola.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA