Jdi na obsah Jdi na menu
 


4.kapitola

26. 1. 2008

4.kapitola

Budeme bojovat


Spal. Vlastně nespal, vzpomínal. Mysle na svého kmotřence. Na Harryho.

Proč musel zemřít? Bylo mu pouhých čtrnáct.

"Siriusi?" ozval se hlas ode dveří. "Nemůžeš spát co?"

Sirius jen natočil hlavu a pohlédl na Remuse. "Ne," připustil.

"Myslel jsem si to," zamumlal. "Trápí tě Harry, viď?"

Přikývl.

"Pořád si myslím, kdybychom ho lépe hlídali, nezemřel by. Kdybychom nic nenechávali na náhodě a hned zareagovali," povzdechl si. "Víš, pořád je to kdyby. Ani nevíš jak mi bylo, když zemřeli Lily s Jamesem. Byl jsem sám a bylo mi hrozně, ale pak jsem si řekl, že život jde dál a že je tu stále ještě Harry, jenže teď?"

Sirius mlčel. Všichni ho utěšovali, ale Remus ne. Ten si u něho vždy vyléval srdce a on u něho.

"Vím co myslíš," zašeptal. "Ten pocit mám taky. Když jsem seděl v Azkabanu, nemyslel jsem na jejich smrt. Stále tu byl jejich syn. Můj maličký kmotřenec, jenže nyní? Když jsem ho poprvé viděl. Byl jsem neskutečně šťastný. Zase jsem ho viděl. Byl zdraví, sice toho hodně zažil, ale přesto byl šťastný. Proč jsem se o něho nedokázal postarat? Ochránit ho?"

Zavřel oči. Vyměnil by všechno co má, za život svého milovaného kmotřence. Považoval ho za syna.

"Obdivoval jsem ho," zašeptal Tichošlápek po chvíli. "Vždy byl silný a nedal se zlomit. Vzdoroval smrtijedům dlouho, ale co zmůže dítě proti profesionálním zabijákům? Víš, přemýšlel jsem, má to ještě všechno cenu? A pak mi dojde, že má. Harry by to nevzdal, on by bojoval dál. Bojoval by stále až do úmoru a já tu ležím a utápím se v sebelítosti, jako nějaký zbabělec. Nechtěl by, abych se tak choval, přesto se tak chovám," prohlásil zhnuseně. "Stydím se za sebe. On byl hrdina, my jsme jen lidi, co si na ně hrají. Moody nám dává rady, jako by dokázal bůh ví co, ale on, Remusi, on věděl přesně, jaké to je, když stojíš tváří v tvář smrti. On věděl, co znamená nebezpečí, jak s ním bojovat. My jen stáli před smrtijedy, párkrát pře Voldemortem, ale nikdy jsme nebyli sami. Vždy nás proti němu bylo víc. Vždy jsme bojovali ve skupinách, abychom měli podporu toho druhého. On byl sám. Pokaždé byl sám. Voldemort ho mohl zabít, protože nebyl nikdo, kdo by ho chránil, ale on přesto přežil. Jistě měl třeba na mále, ale i přes to."

"Souhlasím," přikývl Náměsíčník. "Harry byl jiný než mi, proto ho nikdo nikdy nedokáže pochopit. On byl skutečný bojovník. Věřím, že by on dokázal Voldemorta zabít," prohlásil. "K tomu všemu se ještě objeví ten gladiátor, co vlastně o nich víš?"

"Matka mi o nich vyprávěla," zamyslel se Sirius. "Gladiátorem se stane jen kouzelník čistého srdce, který padne v boji se zlem. Vlastně nepadne, oni ho sice jakoby zabijí, ale přeci nezabijí. Těžko se to vysvětluje. Je to vlastně tak, že když tě trefí kletba smrti, ať už jakákoliv, a myslíš na své přátele, rodinu či nějakou svou lásku, obalí se tvoje srdce tím nejčistším citem, láskou. Když tě kouzlo trefí, láska paprsek pohltí, ale pak ten cit jakoby odumře. Kouzelník se pak stává zlým a to důsledkem té kletby, která v něm zůstane."

"Takže on nezemře, ale nemá žádné city?" ujišťoval se Remus.

"Má city, ale žádné dobré," prohlásil tázaný. "Cítíš jen zlé pocity, žádné dobro v sobě vlastně nemáš. Jsi vlastně ztělesněné zlo."

"To raději smrt," povzdechl si Remus.

"Ano, to ano," prohlásil. "Mě však zlý nepřipadal, spíše zmatený."

"Možná odolal temnotě, možná je stále na naší straně," zamumlal Remus.

"Možná," povzdechl si vlkodlak

Harry se toulal lesem, který se nacházel nedaleko domu jeho rodičů. Hlavou se mu honili různé otázky a myšlenky. Všechny způsobovali chaos. Žádná odpověď na své otázky nenacházel a žádné vlastně ani nehledal. A proč taky? Stačil mu fakt, že je stále na živu, proč tomu tak je?

Nesnášel život. Nic dobrého mu nepřinesl. Záviděl rodičům jejich smrt. Toužil si to s nimi vyměnit. Oni chtěli žít a zemřeli. On nechce žít a stále dýchá.

Spravedlnost, co to je? Ministerstvo jí nezná, život jí nezná, kdo je spravedlivý? Nikdo.

Nesnášel tu beznaděj. Nenáviděl nejistotu. Musí se vzchopit. Proč je taková padavka?

Vrazil si facku. VZCHOP SE! Zařval na sebe v duchu.

Sedl si na pařez a soustředil se. Nechával plynout svou mysl nekonečnými dálkami svých vzpomínek. Nacházel některé, o kterých ani nevěděl, že je má.

Hledal odpovědi na otázky. Postupně je všechny nacházel.

Avada mu mnoho vzpomínek ukryla, Harry je nyní s obtížemi nacházel. Byli to hlavně šťastné zážitky.

Nevěděl jak dlouho tam seděl a snažil se poskládat si všechny myšlenky.

Když otevřel oko, viděl jak slunce právě vychází.

MUSEL JSEM BÝT ZAHLOUBANÝ DO SEBE HODNĚ DLOUHO. Pomyslel si. Vstal a hleděl kamsi do dálky.

UŽ VŠE CHÁPU. CHÁPU PODSTATU ŽIVOTA A JÁ MÁM VLASTNĚ DŮVOD ŽÍT. JENŽE BUDU ŽÍT JEŠTĚ DLOUHO? MÁM VELIKÉHO NEPŘÍTELE A TEN SI NEDÁ POKOJ, DOKUD MĚ NEZABIJE. NENÁVIDÍM TĚ VOLDEMORTE ZA VŠECHNO, CO JSI KDY UDĚLAL.

BRUMBÁL A OSTATNÍ VE MNĚ VĚŘÍ. CELÝ SVĚT ČEKÁ JEN NA TO, CO UDĚLÁM A JÁ BUDU BOJOVAT AŽ DO SKONÁNÍ. AŤ ZEMŘU NEBO NE, ZABIJI VOLDEMORTA. OCHRÁNÍM SVÉ PŘÁTELE, JAKO ŽE JSEM GLADIÁTOR. SLIBUJI NA SVŮJ ROD, ŽE BUDU STÁT BOK PO BOKU DOBRA. POMOHU NASTOLIT MÍR V ZEMI. POMOHU SVĚTU.

Brumbál seděl za stolem a nevěděl si rady. Gladiátor mu stále vrtal v hlavě. Znal ho, ale odkud.

Chyběl mu Harry, od té doby, co byl mrtví, mu nic nešlo. Vedl Řád špatně a členové si toho všimli. Byli nejistí a hrozili svým odchodem. Vlastně většina už odešla. Zůstalo jen pár věrných.

Unaveně si posunul brýle.

Ředitelé z obrazů hleděli na svého kolegu, který se trápil a nevěděl si rady. Chtěli mu pomoci, ale jak? Nešlo to. Jediná možnost, bylo vrátit chlapce, ale to nejde. Nikdo neumí oživit mrtvého člověka.

Albus si položil hlavu do dlaní.

Vzpomínal na Harryho, vzpomínal na celý svůj život, který nebyl nejlehčí, ovšem Harry na tom byl hůř.

"Chlapče můj, kde jsi?" zašeptal. "Vždy jsi pro mě byl, něco jako můj vnuk. Vždy jsem ti pomohl, pomoz nyní ty mě," mumlal. "Jenže ty nemůžeš. Tolik bych tě chtěl vidět, říct ti tolik věcí. Proč jsem ti neřekl pravdu? Proč jsem ti tajil věštbu? To je teď už jedno, ale moc bych ti chtěl říci, že pro mě hodně moc znamenáš."

Některé ředitelky tiše plakaly. Nejeden ředitel se mrkáním pokoušel zahnat slzy, ale nešlo to. Znali Harryho. Odvážný, milý a hlavně vždy obětavý. Záleželo mu na životech jiných více, než na vlastním.

Snape seděl ve svém kabinetu a popíjel whisky. Dnes měl už třetí skleničku, ale stále nemohl přestat.

Stále měl před očima Harryho Pottera. Proč ho trápil? Proč ho nenechal na pokoji? Protože byl Jamesův syn, protože on miloval Lily. Miloval tu ženu, ale James mu jí sebral. Jak moc ho za to nenáviděl, ale nyní? Ne. Pochopil, proč si vybrala jeho.

Nikdy se nenamáhal Harryho poznat. Vždy v něm viděl Jamese, ale on nebyl on. Nikdy.

Vyčítal si to.

Minerva McGonagalová byla s ostatními ve sborovně. Poslední dobou jim výuka vůbec nešla. Problém byl Harry Potter.

"Proč, jsem na něho byla tak přísná," mumlala neustále. To samé si mumlali ostatní co ho učili. Tolik věcí by rádi napravili, ale nešlo to. Nemohli vrátit čas a říci něco jiného či něco jiného udělat.

Někteří si ještě pamatovali na jeho rodiče. Potkal je stejný osud, jako jeho. Harry byl však mladší a odolnější. Bojoval, nevzdal se, tak jako to teď dělali oni.

Styděla se. Nenáviděla svou zbabělost. Už nikdy nebude veselá. Proč jim tolik Harry přirostl k srdci?

Moody hleděl do zdi. Nikdy toho chlapce nepoznal, ale na druhou stranu mnohé slyšel, stejně jako všichni ostatní. I jim bylo chlapce líto. Měl celý život před sebou. Tak proč?

To slovo. Co vlastně se pod ním skrývá? Zoufalství a bolest.

Proklínal všechny, kteří odešli. Měli zůstat a bojovat, jenže oni tak neučinili.

Zbabělci a další se k nim přidávali. Takhle je nikdy neporazíme.

POTTER BY SI PŘÁL, ABYCHOM BOJOVALI DÁL. A JÁ ROZHODNĚ BUDU. Pomyslel si odhodlaně. NAVŽDY.

Ron, Hermiona, Ginny, Fred a Georg mlčeli. Nesmáli se. Nebylo čemu, nebyla nálada. Jejich spolužáci odcházeli domů, protože je rodiče chtěli mít u sebe. Každý den odešli třeba dva studenti. Za chvíli Bradavice zavřou, ale stejně by si toho nikdo ani nevšiml, protože profesoři byli natolik vykolejení, že nedokázali ani vyučovat.

Brumbál téměř nevycházel z pracovny a úkoly nedostaly už nějakou dobu. Občas probírali nějakou látku několikrát za sebou a nikdo si to ani neuvědomil.

Hermiona vzdychla.

To bylo jediné co tak většinou dělali. Vzdychali, vzlykali či plakali. Nic víc. Jen chodili jako mrtvoly. Vlastně tak chodili všichni, co Harryho znali.

"Nenávidím tuhle nespravedlnost," zamručela Ginny. "On si nezasloužil smrt, to smrtijedi měli zemřít," prskla.

Fred je přikývl.

Ron najednou vstal. "Nesmíme to vdát," prohlásil. "On by to nedělal, šel by dál. Pamatuješ, jak tě zachránil před baziliškem?" otočil se na Ginny. Ta přikývla. "Mě zachránil před pavouky," vzpomínal. "Hermiono, to on za tebou chtěl jít, když se na hradě objevil Trol a vy, Harry byl vždy dobrým přítelem a snažil se vám vždy pomoci," pohlédl na dvojčata. Těm v očích zahořeli plameny. "Musíme bojovat. Splatit svůj dluh k němu."

"Správně," vykřikla Hermiona. "Budeme bojovat za Harryho."

"Za Harryho," vyjekli všichni.

Chlapec cítil to odhodlání, tu víru. Chytil se za srdce. VĚŘÍMI A JÁ JE NEZKLAMU. HARRY POTTER SE VRÁTIL A TY VOLDEMORTE NEBUDEŠ MÍT ŠANCI.

Voldemort cítil jeho přítomnost, jeho moc a odhodlání.

MUSÍM ZÍSKAT TU VĚŠTBU. A ZJISTIT, CO SE TO TU DĚJE.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA