Jdi na obsah Jdi na menu
 


2.kapitola

26. 1. 2008

2.kapitola

Azkaban


Všude ležela mlha. Mozkomorové se přidali na stranu temného pána a nyní tyranizovali všechny ve svém okolí. Mudlové se bály, ale nevěděli čeho, nic tu přeci nebylo vidět, jenže oni ani vidět nemohli.

Brumbál spolu s Řádem se zoufale snažili nastolit pořádek. Nešlo jim to. Ministerstvo se jim snažilo pomoci, ale byli to k ničemu.

Větší na lidí se vzdala naděje. Po smrti Harryho Pottera nebyl nikdo, kdo by se Voldemortovi postavil.

Jenže Brousek měl veliký problém.Ne se smrtijedy, ale s jedním chlapcem.

Harry nakonec přišel ruku. Vyčaroval mu bílou pevnou náhražku, ale pořád lepší by byla pravá. Noha se mu vyléčila, ale navždy musel nepatrně kulhat. Nikdo by si toho nevšiml, kdyby netušil, že s ní něco má. Jeho mrtvé víčko, mu nedovolilo otevřít oko, ovšem i to jeho tělo nějak vyřešilo. Vyděl skrz sice jen zeleně a jen nějaké obrysy, přesto viděl i v noci. Nakonec se naučil rozlišovat obrysy natolik, že dokázal určit, zda mu hrozí nebezpečí nebo ne.

Ovšem Avada měla nesmírný dopad na myšlení i moc chlapce. Zesílil. Jeho kouzla byla desetinásobná než Brumbálova. Uměl svou moc regulovat, mohl jí snížit, nebo zvýšit. Dokonce někdy nepotřeboval mluvit a občas kouzlil i bez hůlky.

To však nebylo to, co Brouska trápilo. Harry byl nezvladatelný. Vzdoroval jak nejvíce mohl. Ze začátku jim pomáhal a byl stejný jako před útokem, ale postupně se začal měnit.

Nepoužíval brýle a všechny smysli se mu zbystřili. Jenže na úkor čeho?

Byl chladný, téměř se nesmál. Zapomínal žít.

Mandy nakonec zjistila, že ho avada postupně naplňuje a mění ho na černokněžníka.

"Co budeme dělat?" zeptala se ministra Tonksová. Konala se závažná porada na téma Harry Potter.

Tyhle porady byli čím dál častější.

"Musíme dát vědět Brumbálovi, jen jeho Potter poslouchal," ozvala se Amélie Bonesová.

"Ne, ještě ne," nesouhlasil Brousek.

"A kdy tedy, až bude pozdě?" prskla Mandy. "Jak dlouho si myslíte, že to bude ještě trvat? On to nezvládne, pokud mu nepomůžeme."

"Jak mu Brumbál pomůže?" prskl Brousek. "Nikdo mu nepomůže. Neexistuje na to lék. Nikdy se nic nikomu podobného nestalo. Musíme jen doufat, že se z toho dostane."

"Vždy měl Brumbála rád," ozvala se Amélie. "Mohlo by mu to pomoci. Nebo aspoň jeho přátelé."

"A co teprve kmotr? Harry tvrdil, že je nevinný a já v něho věřím," ozvala se Tonks.

"Tohle probereme jindy," zavrčel Popletal. "Takže? Dáme mu čas nebo jdeme pro Brumbála?"

"Čas," ozval se Brousek. "Věřím v něj. Musíme vyčkat."

Bylo rozhodnuto. Vždy tak končili. Dávali Harrymu čas. Nechtěli ho vystavit nebezpečí odhalení. Šel by po něm Voldemort a ještě by hrozilo to, že se k němu Harry přidá.

Tma, žádné světlo. Stejné to bylo i v jeho duši. Chtěl bojovat, nevzdával se, ale avada byla silnější. Nikdo mu nedokáže pomoci. Nezlobil se, že ho zavřeli, byl rád. Aspoň nikomu neublíží.

Zavřel oko, chtěl vzpomínat na přátele, ale nemohl. Kouzlo tomu bránilo.

Chtěl je vidět, třeba jen na chvíli, pomohlo by mu to, ale Brousek to nechtěl, měl strach z odhalení a on se mu nedivil. Představa, že by se přidal k Voldemortovi, ho děsila. Raději se nechá sežrat avadou, než aby vraždil a mučil nevinné.

Slyšel dunění kapek.

PRŠÍ. Povzdechl si. Miloval ten zvuk deště. Cítil, že nedaleko je volný prostor, světlo a příroda.

Tady byla jen tma, ta vše ničící tma. Cítil se v ní svázaný a sklíčený.

Brousek ho chránil, ale přitom o nevědomky svazoval.

Vzal nůž, který mu sem propašoval Brousek. Většinou s ním vyřezával ze dřeva sošky, ale teď měl v plánu něco jiného.

Silou vrazil nůž do škvíry mezi kameny. Chtěl vytvořit malý otvor. Potřeboval aspoň malý nepatrný bod, který by mu poskytl světlo.

Měl štěstí, že to byl nezničitelný a vždy ostrý nástroj. Začal s nožíkem smýkat, aby uvolnil nějakou cestu světlu.

Čím více se probourával, tím více se ho kouzlo snažilo zastavit. Bojoval a nadále pokračoval v činnosti.

UŽ JEN CHVÍLI. Pomyslel si. Dál dloubal nožíkem ve zdi, ale pomalu to začínal vzdávat. Neměl dostatek sil vzdorovat avadě.

Jeho snažení ochablo. Nechal nůž chvíli trčet ze stěny, ale po chvíli svou jedinou zbraň vytáhl.

Proužek světla dopadl na podlahu tmavé cely. Harry se zaradoval. Konečně aspoň trocha naděje.

Cítil, že kdyby se mu to nepovedlo, stal by se z něho Gladiátor.

Tihle lidé vznikali tak, že přežili smrt. Měli zemřít, ale žili dál. Ti propadli temnotě, ze které nevedlo cesty zpět. Někteří se stávali mozkomory, jiní ďábli a někteří mocnými černokněžníky.

Byli to lidé, "Co šli na smrt", jak jim říkali. Morituri… Na smrt jdoucí…

Dříve jich bylo hodně, zvláště ve starověkém Římě. Dnes už zbyli jen vzpomínky, legendy, poznámky či jejich následovníci. Mozkomorové, kteří stále byli.

Mocní tvorové, měli nadání a hlavně moc. Byli nebezpeční. Každý z nich propadl temnotě, ale Harry ne.

On byl rozdělený. Světlo i tma. Jedno muselo vyhrát, ale které z nich? Věřil v dobro, ale lákalo ho zlo. Cítil lásku, ale i nenávist. Chtěl se smát, ovšem i vztek se dral na povrch. Chtěl pomáhat, ale také vraždit. Toužil po krvi současně chtěl léčit. Co v něm vyhraje?

Pohlédl na nepatrné světélko. Připomínalo mu to tady jeho duši. Všude tma, jen malý proužek světla, kterému hrozila záhuba.

NESMÍM TO VZDÁT! Prohlásil rozhodně. NEJSEM ZLÝ, NEJSEM GALDIÁTOR. NEJSEM ČERNOKNĚŽNÍK ANI MOZKOMOR. JSEM HARRY POTTER, NADĚJE KOUZELNICKÉHO SVĚTA. JSEM TEN, KTERÝ MÁ BOJOVAT SE ZLEM. JÁ JSEM DOBRO, PŘINÁŠÍM DO TMY SVĚTLO. NIKDY NEBUDU ZLÝ. I NEPATRNÉ SVĚTLO MŮŽE PROSVÍTIT TEMNÝ PROSTOR A JÁ SE POSTARÁM O TO, ABYCH ZŮSTAL STEJNÝ STARÝ HARRY POTTER.

Koutky jeho úst se zachvěli a zkroutili se do laskavého úsměvu. Tvrdý pohled z jeho oka zmizel a nahradili ho veselé a mírumilovné jiskřičky. Jeho ruka se rozzářila světlým jasem. Jeho duše byla očištěna z temné stránky. Zbylo jen světlo, které tmu zahnalo do spodních vrstev jeho těla.

Byl vyčerpaný. Pomalu se došoural k posteli a usnul.

Netušil co svým rozhodnutím způsobil. Všude po světě kouzelní tvorové vycítili jeho dobro. Temní tvorové si začali zoufat a dobří se radovali a bylo jim dobře. Netušili, co tohle způsobilo, ale líbilo se jim to.

"Mám divný pocit," prohlásil Lupin na shromáždění. "Děje se něco, co nějak ovlivní tuhle válku."

Řád mlčel. Oni nic necítili.

"Jaký pocit?" ozval se Brumbál.

"Těžko se to popisuje. Jakoby mě něco svíralo, ale zase se cítím lépe. Je to takové, zvláštní," zamumlal.

Brumbál se zamyslel. "Gladiátor," zašeptal po chvíli.

Celou místností to zašumělo. Znali pověsti o gladiátorech. Dobří čarodějové, kteří byli násilím převedeni na cestu zla.

"Když se objeví nějaký gladiátor, dobro si zoufá a temnota slaví. Proto jsi takový rozpolcený. Jsi vlkodlak, to je stvoření zla, ale máš dobré srdce," prohlásil profesor.

Sirius se oklepal. "Tohle vypadá moc zle," zamumlal smutně.

"Ano, to ano," prohlásil Brumbál.

Mezitím se v Azkabanu ozvala menší tlumená rána, kterou by nikdo neslyšel.

Spodní patro hradu, který v sobě ukrýval vězně, se rozsypalo. Zeď, která měla držet jednoho vězně, padla a umožnila tak muži výhled na mořskou hladinu, která se ve světle měsíce třpytila, jako by byla pokryta démanty.

Muž přistoupil k okraji a pohlédl dolu.

Pod ním stáli zlověstné skalnaté výběžky, které trčely z vody. Skočit do vody nešlo, ale sešplhat by mohl.

Pomalu se zachytával výběžky. Pokládal nohy do skulinek a ruka se zachytával menších výčnělků. Stačila jedna jediná chyba a byl by mrtví.

Nebál se. Byl mladý, až moc mladý, ale hlavně byl odvážný.

Noha, ruka, noha a zase ruka. Centimetr po centimetr sešplhával dolů.

Kapičky vody, která se rozbíjela o skálu, mu dopadali na tmavý háv, který mu vždy zakrýval ruce, když je měl podél těla. Klobouk, který mu pevně držel na hlavě, byl nahnutý tak, aby jste mu neviděli na jedno oko, které bylo navždy uzavřené. Nikdo nemohl tak vidět ani jeho novou jizvu, která se mu táhla od obočí až k tváři a tím mu protínala oční víčko.

Chlapec s černými vlasy vzhlédl. Měsíční svit, který na něho dopadal, ozářil ještě jednu jizvu. Ta se nacházela na jeho čele a měla tvar klikatého blesku.

Noha se mu smýkla. Na poslední chvíli se zachytil svou světlou rukou, která byla náhražkou té, o kterou přišel v boji.

Na čele se mu perlil pot od námahy.

Konečně se jeho nohy dotkli hladiny moře. Příboj byl však silný a otázkou bylo, zda ho proud nemrští proti skalám.

Pustil se a spadl do chladné vody. Hned se vynořil a pokoušel se plavat směrem od hrozivé budovy, kterou vybudovali, aby naháněla strach svým obyvatelům, vězňům.

Namáhavé plavání, ho vyčerpávalo. Nejprve musel slézt a teď plavat. Únava si začala vybírat svou daň.

Vyčerpaně si lehl na vodu a nechával se unášet vlnami. Nesli ho dál od toho strašného místa a tak Harry dovolil vodě, aby si s jeho tělem pohrála. Viděl, jak se pomalu vzdaluje a míří k vytoužené svobodě.

Bystrozoři byli zmatení. Mají najít někoho, koho ani neznají. Nemají u něho ani pořádný popis.

Hledaný nemá ruku a má pohmožděné oko. To byl celý popis postavy muže.

Věděli, že utekl z Azkabanu, ale strážní o nikom nevědí.

Brumbál si marně namáhal hlavu.

"Nikoho takového jsme nikdy neodsoudili," prohlásil. museli ho tam zavřít bez toho, aby o tom někomu řekli."

"Jak odporné," prohlásil Sirius. "Co vlastně udělal?"

"Nic," pokrčil rameny Kyngsley. "Neřekli nám nic. Jen, Najděte ho."

"Co o něm víme?" ozvala se Molly Weasleyová.

"Nic," odtušil opět bystrozor.

"Takže, máš najít někoho, nevíš o něm nic a ani proč ho máš poslat do Azkabanu?" shrnul to Lupin.

"Ano," přitakal Kyngsley.

"Já bych ho nejprve vyslechl," navrhl Sirius. "Je to nějaké moc divné. Určitě v tom bude víc, než jen nějaký obyčejný přestupek."

"Souhlasím se Siriusem," prohlásil Brumbál. "Musíme ho však najít dříve, než Opletalovi lidé a smrtijedi, kteří po něm nejspíš půjdou také."

"Pokud se k nim dobrovolně nepřidá," zabrblal Moody.

Na tohle nikdo neodpověděl. Každý se rozhodl prohledat určitý úsek země a s tím se rozešli.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA