Jdi na obsah Jdi na menu
 


6.kapitola

26. 1. 2008

6.kapitola

Setkání

 

"Tak co jsi zjistil," zeptala se Harryho nedočkavá Kelly.

 

"Voldemort povolal pekelné Ďábly," povzdechl si Harry.

 

"Vážně," vydechla vystrašeně Kelly. "Ale jak to dokázal?"

 

"Nevím. Musel se nějak dostat do jejich říše a vyvést je ven. Nejhorší je, že se nadají zabít, jen oslabit. Dneska, jsem se s nimi setkat, porazil jsem je, ale příště to už tak lehké nebude," přiznal ztěžka Harry.

 

"Nevíš jak je porazit?" vyzvídala Kelly, která se výcviku neúčastnila.

 

"Nejdou zabít, jak už jsem řekl. Jediná možnost je, je vrátit je do pekla a silně pochybuji, že tam půjdou dobrovolně," povzdechl si Harry.

 

"A jak je chceš do pekla dostat?" vyptávala se dál Kelly.

 

"Musím najít bránu, kterou je Voldemort povolal, otevřít a donutit je, aby se vrátili," vysvětlil Harry.

 

"To se bez boje nepovede a kde myslíš, že ta brána je?" přemýšlela Kelly.

 

"To nevím. Může být kdekoli na světě," zašeptal Harry.

 

"Ještě něco jsi zjistil," protrhla ticho po chvíli Kelly.

 

"Jo. Remus oživil moje rodiče, Siriuse a možná ještě někoho," pousmál se Harry.

 

"Skutečně?" vydechla Kelly nadšeně.

 

"Hmm…" přikývl Harry. "Jo a ještě. Zítra mám schůzku s Brumbálem."

 

"Půjdeš tam?" zeptala se Kelly.

 

"Asi ano. Přeci jen jsem to slíbil," poznamenal Harry. "Kelly? Pomůžeš mi najít tu bránu?"

 

"Jistě. Na to ses nemusel ani ptát," ušklíbla se dívka a objala ho.

 

"Chtěl jsem jen mít jistotu," pokrčil rameny Harry a něžně jí políbil.

 

 

"Brumbále, co budeme dělat?" zeptal se profesora na poradě Moody.

 

"Jak to myslíš Alastore?" zeptal se celkem zbytečně Brumbál. Věděl co měl na mysli.

 

"Ten cizinec porazil Ďábly. To se nikomu ještě nepodařilo. Pokud se obrátí proti nám, nebo pokud se k nám aspoň nepřidá, jsme ztracení, protože bez něho, je neporazíme," podotkl Moody a přejel pohledem všechny členy.

 

"Myslím, že je proti smrtijedům," poznamenal Remus. "Proč by nám jinak pomáhal?"

 

"Myslím, že Remus má pravdu," přidala se k němu Lily.

 

"Nezapomeňte, že je porazil až moc snadno. Sice nevím jak to udělal, ale vůbec ho to neoslabilo. Třeba je to další Voldemortova past," nevzdával se bývalý bystrozor. "Mohlo to být předem dohodnutý, abychom ho přijaly mezi sebe a tak měl Pán Zla mezi námi špeha."

 

Všichni se zamysleli. Znělo to absurdně, ale na druhou stranu, mohl mít Moody pravdu.

 

"V kolik se s ním zítra máte sejít Brumbále?" zamyslel se Sirius.

 

"Ve tři hodiny u Tří Košťat," oznámil jim Brumbál.

 

"V tom případě tam budeme taky," ozval se James.

 

"Já nevím Jamesi, minule mě poznal. Sice nevím odkud zná moje jméno, ale zná ho," připomněl jim Náměsíčník.

 

"Tak se lépe zamaskujeme," navrhl Sirius. "Navíc nás tam minule bylo moc. To by došlo každému, že tam něco nehraje."

 

"Asi máš pravdu, ale kdo tedy půjde?" vyzvídala Lily.

 

"Co takhle já, Remus, James a pak ještě ty Lily?" navrhl nadšeně Tichošlápek.

 

"Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad Siriusi," poznamenal Remus. "Zítra je přece úplněk."

 

"Přece ta schůzka nebude až do večera, Remusi," přemlouval ho James.

 

"Co si myslíte vy, Brumbále?" obrátil se na profesora Remus.

 

"Myslím si, že je to dobrý nápad," pokýval hlavou Brumbál a bylo rozhodnuto.

 

 

Celý Řád se připravoval na setkání s cizincem. Donutili madame Rosmertu zavřít podnik a sami si ho upravili tak, aby jim vyhovoval. Lily se rozhodla použít mnoholičný lektvar a udělala si několik lahviček do zásoby, kdyby se schůze prodloužila.

 

James a Sirius se rozhodli použít černé pláště s kápí a Remus měl být doprovod Brumbála. Ostatní členové se nenápadně rozmístili kolem celé vesnice, pro případ, že by to skutečně byla past. Nepotřebovali, aby zemřel ještě profesor Brumbál.

 

Teď už museli jen čekat. Brumbál s Lupin stáli nedaleko hospody a vyčkávali příchod neznámého.

 

 

Harry se celý den pokoušel vylepšit své zvěromágské schopnosti. Vybral si totiž další zvíře. Kouzelného geparda. Tento gepard umí běžet až 300 km/h (já a fyzika - no potěš pán bůh =D Ž-Ž). Taky je neuvěřitelně ohebný a nebezpečný. Má ostré zuby a drápy. Zkrátka dobra kombinace do boje a tohle Harry potřeboval.

 

Proto hned jak ráno vstal, šel cvičit.

 

Po několika hodinovém snažení se mu to povedlo.

 

"Tak co? Jak ti to jde?" vyzvídala Kelly.

 

"Už se mi to povedlo," poznamenal pyšně Harry.

 

"No,no,no, nevytahuj se tolik," krotila ho dívka a láskyplně ho objala.

 

"Jak se těšíš na schůzku?" zeptala se se zájmem Kelly.

 

"Víš že ani ne? Raději bych si dal rande s tebou," ušklíbl se Harry.

 

"Měl bys za chvíli vyrazit jinak to nestihneš," vybídla ho Kelly a vymanila se z jeho objetí.

 

"Skutečně?" podivil se Harry. "Kolik je?"

 

"Za pět tři,"ušklíbla se Kelly a pozorovala jak její přítel vytřeštil oči.

 

"Musím letět," křikl a vyletěl z místnosti. Cestou vrazil do rámu dveří, převrhl stůl s vázou a spadl ze schodů. (Je nemotorném =D Ž-Ž).

 

 

"Myslíte, že přijde?" vyzvídal Remus, když se nikde nikdo neobjevoval.

 

"Nevím," přiznal Brumbál. "Možná nám nevěří a tak si to ověřuje."

 

Remus tomu moc nevěřil.

 

Najednou se před nimi objevilo světlo.

"Dobré odpoledne," pozdravil Harry, který se z ničeho nic, objevil v Prasinkách.

 

Remus na něho zíral s otevřenou pusou. Neviděl mu sice do tváře, ale to jak se přemístil. Sice to už viděl, ale stále ho to překvapovalo. Zato Brumbál se nenechal vyvést z míry.

 

"Nepůjdeme dovnitř?" navrhl Brumbál neznámému.

 

"Jistě," přikývl a vešel do hospody.

 

V Hostinci to vypadalo pořád stejně.

 

Harry využil své magické schopnosti a odhalil svou matku, která se vydávala za majitelku Tří Košťat a také svého otce s kmotrem, kteří vystupovali jako dva návštěvníci v černých hábitech.

 

Harry se jen pousmál. POUČILI SE Z CHYBY, KTERÉ SE DOPUSTILI MINULE. ASPOŇ JICH TU NENÍ TOLIK. Pro jistotu se ještě zeptal větru, kolik lidí je ve vesnici.

 

Když dostal odpověď, jeho úsměv se prodloužil. Hlídali celou vesnici. CHYTRÉ.

 

"Neposadíme se třeba sem?" navrhl Brumbál a dovedl Harryho k jednomu ze stolů.

 

Harry se jen posadil a čekal co mu Brumbál poví.

 

"Takže, chtěl bych vám poděkovat za to, že jste nás zbavil těch Ďáblů," začal Brumbál. "A taky bych se vás chtěl na něco zeptat."

 

"No dobrá. Když to musí být, ale nezaručuji vám, že na všechny odpovím," odtušil Harry.

 

"Dáte si něco," ozvala se Lily, která se zatím k nim nenápadně přitočila.

 

"Ne, já si nic nedám," řekl Harry.

 

"Také nic, děkuji," pokýval hlavou Brumbál. "Takže. Kdo jste?" zeptal se Brumbál hned, jak se Lily vzdálila.

 

"Nooooooo. To je otázka, na kterou zatím neodpovím," poznamenal Harry.

 

"Dobře. Odkud jste a co zde hledáte?"

 

"Jsem ze Švýcarska, ale to už vám jistě řekl Moody. Co zde hledám, to je těžká otázka. Hledám něco co by porazilo Voldemorta a jeho smrtijedi."

 

Všichni se na Harryho otočili. Čekali jakoukoli odpověď, ale tohle tedy ne a navíc vyslovil jeho jméno.

 

"Aha," vydechl Brumbál, když se konečně vzpamatoval. "Dobrá. Nepřidáte se na Voldemortovu stranu…

 

A takhle výslech probíhal. Brumbál se ptal a Harry odpovídal tak, že nikdo nepoznal s kým vlastně mluví. Remus se pokoušel přijít na to, odkaď ho ten může znát, ale ať se namáhal jak chtěl, na nic nepřišel.

 

"Nechtěl by jste se k nám přidat?" zeptal se ho nakonec Brumbál.

 

"Nemyslím si, že by vám to vaše pravidla dovolovala," odtušil Harry.

 

"Odkaď znáte naše pravidla?" vypálil hned Remus.

 

"To je jedno ne?" odpálkoval ho Harry.

 

"Proč si to myslíte?" zasáhl hned Brumbál. "Jediná pravidla, která máme jsou, že nesmíte být smrtijed nebo být na Voldemortově straně, musíte mít vystudovanou školu a musíte být starší sedmnácti let."

 

"Jenže já školu nevystudoval a sedmnáct mi nebude ještě nějaký ten čas," podotkl Harry.

 

"To je vtip, že?" zeptal se Remus nevěřícně.

 

"Proč myslíte?" odpověděl otázkou Harry.

 

Jestli ho dřív pokládali za mocného, tak teď ho pokládali za génie. Tak mladý a tolik silný? Jak je to možný.

 

"No, myslím si, že bychom mohli udělat tentokrát výjimku," podotkl Brumbál. I on byl z toho docela v šoku.

 

"Hmm… rozmyslím si to," řekl Harry zamyšleně. "Do té doby, nashledanou," rozloučil se a odešel.

 

V hostinci bylo ticho. Všichni hleděli na dveře, ve kterých cizinec zmizel.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář