Jdi na obsah Jdi na menu
 


6.kapitola

26. 1. 2008

6.kapitola

Boj

Zápas byl vskutku napínavý. Harry a El se drželi ministrů a dělali jim stráž.

V polovině zápasu se to stalo.

"Pane ministře," zvolal jeden z bystrozorů. "Útočí na nás velká armáda."

Harry, El a ministři se šli podívat kolik nepřátel je.

"Je jich moc," zamrmlal Popletal.

Měl pravdu. Všude byli samí nemrtví. Byla tam armáda mozkomorů, několik upírů a pár kouzelníků.

"Ministře," ozval se Harry. "Odveďte všechny pryč, já je zdržím."

"Sám je nezvládnete, Progsi," prohlásil Hostner.

"Ne, ale nemá cenu, aby umírali lidé. Můžu je zdržet a vy stihnete evakuovat všechny lidi do bezpečí.

Ministr chvíli přemýšlel. "S bohem, Progsi, bylo mi ctí. Jdeme Popletale, musíme se postarat o ty nevinné," otočil se na kolegu, ještě poplácal Harryho po rameni. "Máte povolení na avadu."

"Ministře, Alex nic neříkejte," požádal Harry.

"Dobrá. Wristová?" oslovil ženu.

"Já jdu s Harrym," prohlásila hrdě.

"El," začal Harry.

"Ne, nenechám tě v tom samotného. Budeme spolu, až do konce," odpověděla pevně.

Harry k ní došel a naposledy se políbili.

Ministři se pustili do evakuace. Lidé ječeli strachem. Řád a bystrozorové s agenty se chtěli pustit do boje, ale ministři jim to zakázali. Musí se postarat o evakuaci. Armáda se za velkého řevu přibližovala ke stadiónu. Zapalovali loučemi vše, co jim přišlo do cesty. Vypadalo to hrozně a mezi tím vším stála dvojice a vášnivě se líbala. Vždyť to bude naposledy co jsou spolu.

"Ať se stane cokoli, miluji tě," zašeptala El.

"Já tebe taky," prohlásil Harry. "Ani smrt nás nikdy nerozdělí."

Rozeběhli se a přeskočili nízké zábradlí. Dolů to bylo dobrých dvacet metrů, ale Harry použil zpomalovací kouzlo.

Oba dva vypustili své patrony. Ti nelenili a pustili se do mozkomorů. Brzy bylo bojiště bez těchto zrůd.

Harry zapískal a volal na pomoc draky s orli.

Eleonora použila na upíry to samé kouzlo, jako tehdy Harry. Jenže tohle bylo silnější a všechny upíry zabilo.

Draci začali na nemrtvé s kouzelníky chrlit oheň, ale to nestačilo.

Harry s El se oháněli jak nejvíce mohli.

Všude byl zmatek. Každý chtěl do bezpečí. Bystrozorové sjednotili pořádek a nakonec se do bezpečí dostali všichni.

Ministři s Brumbálem právě hovořili o tomto problému. Byli přítomní všichni obránci, kteří měli bojovat.

"Pane ministře," ozval se dívčí hlas vedle Hostnera.

"Ano?" otočil se na Alex a tušil, jako bude následovat otázka.

"Kde je táta s El?" zeptala se vystrašeně.

Ministr se na ní smutně podíval. "Víš, maličká, tvůj táta s El se rozhodli, že je pozdrží, abychom se mohli dostat všichni pryč."

Alex se oči zaplnili slzami. "Ne," zašeptala. "To není pravda," kňučela.

"Je mi to líto," zašeptal ministr.

Alexandra propukla v pláč. "Proč?" vykřikla a vyběhla z místnosti. Sirius se rozeběhl za ní. Bylo mu dívky líto a navíc, nebylo by dobré jí nechávat samotnou.

Alex běžela, až se zastavila v prázdné místnosti. Byli právě v Bradavicích a místností tam bylo nespočet.

Vběhla dovnitř a zatarasila dveře, chtěla být sama. Došla ke katedře, sedla si do ní a dala se do pláče.

Najednou uviděla jakési zrcadlo a došla k němu. Čekala, že uvidí svůj obraz, ale ne. Stála tam její máma, táta, Harry a El. Všichni se na ní vesele usmívali a mávali.

Alex je chtěla pohladit, ale nešlo to.

Najednou si vzpomněla, jak si s ní její pravý otec hrál. Byla ještě malé miminko. Vždycky s ní lítal po pokoji a dělal jí letadýlko. Když byla větší, hráli si na schovávanou. Jednou ho však roztrhali vlkodlaci a právě ona byla ta, kdo našel jeho mrtvé tělo.

Mámu zabili smrtijedi a tehdy ho poznala. Harryho.

Ležela na zemi a plakala. Harry jí utěšoval. Zpíval jí písničky a houpal v náručí, aby se uklidnila. Proč jí nemůže zase utěšit? Stačilo by pohlazení nebo aspoň pozdrav či obyčejný úsměv, ale nic z toho už ona neuvidí. Nikdy svého adoptivního otce neobejme.

Nikdy mu neřekla jak moc ho má ráda a co pro ní všechno znamená. Přála si mu toho tolik říct, ale teď už je pozdě. Strávila s ním měsíc, pouhý měsíc, copak to je spravedlivé?

A co El? Tolik se milovali a prožili tak málo. Nikdy neměli děti, i když si je nejspíš oba přáli, ale aspoň měli jí.

Alex a Eleonora byli nejlepší kamarádky a měla jí rada jako matku. Proč jí to nikdy neřekla? Proč jí to aspoň nenaznačila?

Chtěla vrátit čas. Chtěla je oba vidět. Chtěla být s nimi.

Stále stála před podivným zrcadlem a hleděla na svou rodinu a na své opatrovníky.

Dříve si přála svého pravého otce a svou matku, ale teď? Pohladila prstem Harryho. Chtěla s ním být déle.

"Tatínku," zašeptala. "Proč jsi mě tu nechal samotnou? Proč jsi to udělal?" zeptala se obrazu. "A co ty El? Nechtěla jsi tam tatínka nechat samotného, viď? Ale na mě jsi nemyslela. Proč? Proč jste mě tu nechali? Ted jsem sama a nemám nikoho."

Slzy jí stékaly proudem po tvářích.

Padla vyčerpáním na kolena. Nemohla ani plakat. Byla zoufalá, ale byla unavená. Nemohla stát, nemohla plakat, nemohla nic.

PROČ? Honilo se jí neustále hlavou. JÁ NECHCI STRATIT I VÁS. UŽ NE. NECHCI.

"Neeeeee…" vykřikla. "PROČ?"

Opřela se o rám zrcadla a dívala se, jak se někdo pokouší otevřít dveře místnosti. Najednou zátaras povolil a dovnitř vešel Sirius.

Podíval se na zrcadlo a uviděl v něm Harryho, Jamese a Lily. Sklonil pohled a posadil se k El.

Jemně jí k sobě přivinul. "Já vím, jak ti je. Také jsem přišel o své blízké, ale musíš se s tím vyrovnat a jít dál. Tvůj otec by nechtěl, aby ses takhle trápila," zašeptal.

Alex se nechala unášet jeho hlasem. Nakonec mu usnula v náručí.

Draci leželi vyčerpaní na zemi. Byl to tvrdý boj, ale nakonec vyhráli.

Všude ležela lidská těla. Ať už smrtijedů nebo nemrtvých. Nad bojištěm se linul puch spálených mrtvol.

Všichni mrtví. Všichni? A co ten pohyb nedaleko draků?

"El?" zašeptal Harry.

"Ano," odpověděl mu ženský hlas.

"My žijeme?" zamumlal. "Vypadá to tak."

"Jak jsem to dokázali?"

"Pomohli nám draci a pak ještě orlové, potom přiběhli i vlci," ozvala se zničeně.

"Jak jsi na tom?"

"Mám zlomených několik kostí," hlásila.

"Tak jsme na tom stejně."

Oba ztratili vědomí.

Leželi tam několik hodin. Když se probrali začalo svítat.

"Harry?" zvolala El, která se začala léčit.

"Ano, lásko?" zeptal se a i on se začal starat o své zlomeniny.

"Budeš v pořádku?"

Harry se podíval na svou nohu. "Asi budu nějakou dobu kulhat," posteskl si. Měl tam hlubokou ránu. Naštěstí si jí nějak ucpal látkou a tak byl ještě tak nějak při vědomí, ale strašně se mu motala hlava.

"Nemáš dokrvovací lektvar?" nadhodil.

"Ne," posmutněla a podívala se na svou lásku. "Ale vím jak pomoci."

Párkrát zamávala hůlkou a Harrymu se udělalo lépe.

"Kam teď?" ptala se El a sedla si vedle něho.

"Asi do Bradavic," prohlásil a přitiskl si ženu na hruď.

"Jak se tam dostaneme?"

"Přemístíme se do Prasinek," odtušil.

"Nemám sílu," prohlásila.

"Já také ne," usmál se.

"Co takhle nějaký lektvar?" zeptala se.

"Ty ho máš?"

"Ne a ty?"

Harry zakroutil hlavou.

"Když jsme lektvary měli, byli nám nanic. Teď potřebujeme a nemáme ani kapku uspávacího," brblala podrážděně.

Odpočívali takhle ještě několik hodin. Objímali se a vychutnávali si jeden druhého. Draci se už stačili tak nějak vzpamatovat.

"Leťte domů," přikázal Harry. "Jste vyčerpaní a my bychom vás neuřídili."

Draci neochotně vzletěli a nechali vyčerpanou dvojici na bojišti.

"Jak jsi na tom?" zeptala se El, když slunce začalo pomalu zapadat.

"Už bych to mohl zvládnout," zamumlal.

Z posledních sil se přemístili.

Objevili se na jakési skále nad Prasinkami.

"Dole jsou Prasinky," usmál se Harry. "A za nimi Bradavice."

Oba slezli ze skály. Dalo jim to celkem zabrat. Harryho nesmírně bolela noha a silně kulhal. El zase byla ráda, že se držela na nohou.

"Máš pěkného monokla," usmála se.

Harry se zazubil. El měla velký škrábanec na rameni, natrhlé obočí a ret.

Věděl, že je na tom podobně. Cítil bolest po celé hlavě. Nejspíš lehký otřes mozku, k tomu noha a ještě měl citlivější ruku. Uměli se léčit, ale bylo to vyčerpávající a tak vyléčili jen to nejdůležitější.

"Krvácíš na tváři," zašeptala.

"Ty na rameni," vrátil jí to.

"Za tohle si zasloužíme dlouhou dovolenou, co myslíš?"

"Na myšlení, mě až moc bolí hlava," zaskuhral.

Dál šli mlčky. Konečně stanuli na okraji vesnice.

Pomalu procházeli hlavní ulicí.

"Progsi? Wristová?" zvolal překvapený hlas.

Oba agenti se podívali na muže, který na ně volal.

"Ahoj Bringsi," usmála se Eleonora.

"Vy žijete?" zamumlal.

"Ano, je tam ministr?" zeptal se.

Agent přikývl.

"A Alex?" ptal se dál zmoženě.

"Ano, mám vám pomoci?" nabídl se.

"Ne," odtušili oba.

Pomalu se sunuli do hradu. Přivítala je vstupní brána. Harry se na ní usmál, ale šel dál.

Konečně se před nimi otevírala brána do hradu.

Tak nějak se doplazili na ošetřovnu.

"Pane bože," vydechla madame Pomfreyová. "Vy žijete?"

"Jo, ještě jo,ů zamumlal Harry. "Pomůžete nám?"

"Jistě," vzpamatovala se ošetřovatelka.

Za chvíli už oba leželi na postelích a pili horu lektvarů. Všude měli něco obvázané, zalepené či namazané nějakou léčivou mastí.

"Madame? Mohla by jste zavolat Alex? Rád bych jí viděl," zašeptal Harry.

"Jistě," usmála se na něho ošetřovatelka.

"Ale neříkejte jí, kdo s ní chce mluvit. Ať je to překvapení," vyslovil přání Harry.

Ošetřovatelka přikývla a odešla.

Alex našla v jedné místnosti spolu s ministry a Řádem.

"Slečno?" oslovila dívku. "Někdo chce s vámi mluvit."

"Kdo?" zeptala se nepřítomně.

"Jen pojďte a uvidíte sama."

"Můžeme jít s ní?" zeptal se Sirius.

Ošetřovatelka přikývla.

Alex, Sirius, ministr Hostner a Brumbál šli na ošetřovnu a tam.

"TATI," vykřikla Alex.

"Neřvi tolik, maličká," zamumlal Harry a chytil se za hlavu.

Alex otce objímala a štkala.

Ostatní ohromeně hleděli na Harryho.

"No tak, no tak," konejšil jí. "El nepřivítáš?"

Alex vzhlédla a pohlédla na druhou postel a tam seděla Eleonora.

"El," vydechla. "Myslela jsem, že už vás nikdy neuvidím," plakala.

"To my také," přiznala El.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA