Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.kapitola

26. 1. 2008

1.kapitola

Začátek

PROČ? To bylo to jediné na co černovlasý chlapec myslel. Bylo mu pouhých patnáct a brzy měl slavit šestnácté narozeniny. Přesto toho zažil více, než většina lidí světa.

Harry Potter, jak se chlapec jmenoval, ležel na posteli a přemýšlel. Myslel na svého kmotra Siriuse a neskutečně si vyčítal jeho smrt. Nedokázal se z toho vzpamatovat.

Každý den ho otravovala nějaká sova, která mu nesla dopis, ale on je nečetl. Nechtěl.

Jednou zase takhle ležel. A DOST. Okřikl se v duchu. TÍM ŽE TU BUDU LEŽET, NIKOMU NEPOMŮŽU. NEPOMSTÍM SIRIUSE A RODIČE, NEPOMŮŽU ŘÁDU A NEZACHRÁNÍM SVĚT. JSEM VYVOLENÝ A TO SEBOU PŘINÁŠÍ JISTOU ZODPOVĚDNOST. Prohlásil.

PORAZÍM VOLDEMORTA. Prohlásil v duchu. "TO SLIBUJI," vykřikl. Najednou se mu rozzářila jizva na důkaz přísahy.

"Musím se toho hodně naučit, ale nemůžu tu ani zůstat. Odejdu a budu se cvičit. Voldemort má jistě spojence v mnoha zemí a já je všechny porazím, ať to stojí cokoli. Tím se naučím bojovat a naučím se kouzla. Poté se vrátím a zabiji tě Voldemorte," prohlásil nebojácně. "Ale nejdřív se budu muset zbavit toho zatraceného Řádu," povzdechl si zkroušeně. "proč mě musí hlídat na každém kroku," zamumlal a pak ho něco napadlo. Brumbál mu psal, že zdědil celý Siriusův majetek i s domem a Kráturou. Domácí skřítek se objeví vždy, když se na něho zavolá.

"Kráturo!" zvolal chlapec.

S tichým PUF se před ním objevil starý domácí skřítek Blackových. "Co si pán přeje?" zeptal se Krátura a poklonil se mu. "Proč musí chudinka Krátura sloužit tomuhle spratkovi? Kdyby tak paní věděla," mumlal.

"Nech toho mumlání. Znáš kouzlo, které by zabránilo v odhalení magie? Potřeboval bych kouzlit, ale nechci aby na mě ministerstvo přišlo," prohlásil.

Krátura jen přikývl, něco zamumlal a Harryho hůlka se rozzářila fialovým světlem.

"Funguje to?" zeptal se podezřívavě.

"Jistě pane," odpověděl s poklonou skřítek. "Pitomej spratek," zavrčel.

Harry to přešel bez povšimnutí. Mávl hůlkou a porušil. "Balit!" Jeho věci se úhledně složili do kufru. Poté čekal asi hodinu, zda nedostane dopis.

"Díky, Kráturo," usmál se na skřítka. Ten si něco zhnuseně zamumlal pod vousy.

Harry si poté zabalil něco k jídlu, sebral si kouzelnické peníze a přichystal si koště. Hned nato zmenšil kufr, koště a neviditelný plášť, který se rozhodl mít u sebe.

Chlapec se podíval z okna a bedlivě se rozhlížel okolo. Poslední dobou se bavil tím, že pozoroval své ochránce. Moody z nich byl nejlepší, ale i jeho dokázal poznat.

Teď však byla tma a on měl strach, že nikoho nezahlédne.

Dnes byla na stráži Tonksová, což bylo jeho štěstí, protože ta se dala najít nejsnadněji, většinou totiž něco vyvedla a to hned o ní věděla celá ulice a ani dnes to nebylo výjimkou. Zhlédl jak žena o něco zakopla a spadla.

"Kráturo?" ozval se Harry. "Zbav mě té ženy a ještě něco. Nikomu nesmíš říct, že jsi mi začaroval hůlku. Také se nikdo nesmí dozvědět, že jsi mi pomohl. Je ti to jasné?" ujišťoval se Harry.

Krátura přikývl.

"Teď budeš poslouchat kohokoli z Řádu. Nesmíš poslouchat nějakého smrtijeda a ani Voldemorta ne. Dokonce ani dětem smrtijedů nebudeš dělat sluhu a už vůbec ne, bývalým smrtijedům. Teď, až půjdeš za Tonksovou, nesmí tě vidět a ani slyšet. Rozumíš?" otázal se přísně.

Krátura se zamyslel a pokoušel se najít skulinu v jeho rozkazech. "Jistě," řekl nakonec.

"A ještě něco, zákaz mluvení s obrazy a zachraňování předmětů z černé magie. To co dá Řád nevyhození, ty se toho nedotkneš."

Kráturovu do očí vhrkli slzy.

"To co však už máš v pokoji, to ti může zůstat," slitoval se nakonec.

Krátura se nepatrně pousmál.

"Tak jdi," poručil Harry.

Skřítek zmizel a Harry vyběhl z domu. Hedvika letěla nenápadně nad ním. Její klec zůstala v domě.

Tonksová stála a pozorovala dům Harryho příbuzných. Bylo jí ho líto. Vždyť on Siriuse miloval. Jenže netušil, že jeho kmotr žije. Nedávno ho Brumbál vytáhl z oblouku. I když byl Sirius živý, tak Harrymu patřil veškerý jeho majetek.

Nikdo to chlapci nesměl říct, ale podle toho jak vypadal se dalo soudit, že na tom není nejlépe.

Najednou se kolem ní začali ozývat podivné zvuku. Bystrozorka vytáhla hůlku a začala se rozhlížet po okolí. Nikoho neviděla a ani chlapce, který jí proběhl neslyšně za zády.

"Kdo je tu?" vykřikla, ale zvuky najednou ustaly.

Tonksová ještě chvíli hleděla do tmy, ale nakonec schovala hůlku a soustředila se na hlídku. NEJSPÍŠ UŽ SPÍ. Pomyslela si a pohlédla na prázdnou klec Harryho sovy. HEDVIKA JE NEJSPÍŠ NA LOVU. Přemýšlela.

Takhle se u Harry střídali ještě několik dní, ale pak jim přišlo divné, že se nikde neobjevovala Hedvika. To, že neviděli Harryho, je nijak nepřekvapilo, protože většinou ležel v pokoji na posteli a utápěl se výčitkách.

"Brumbále," ozval se Kyngsley ne jedné schůzi. "To že jsem doposud neviděli Harryho, to nás nijak nepřekvapuje, ale to, že jsme neviděli několik dní Hedviku, nás znervózňuje."

"Třeba jí poslal s dopisem," povzdechl si Brumbál.

Tohle je prozatím uklidnilo. Jednou měl konečně službu Moody a tomu stačilo jednou se podívat svým kouzelným okem a pochopil, že je zle.

"Chytré," ušklíbl se. Všechny je převezl. Moody se musel usmát. "Hodně štěstí chlapče. Je mi jasné, co máš v úmyslu a musím uznat, že máš kuráž. Snad se ti nic nestane, teď už je to vše v tvých rukou."

S tím se přemístil do štábu.

"Co tu děláš, Alastore?" zeptal se Brumbál překvapeně. "Měl jsi přeci hlídat Harryho."

"Albusi, už není koho hlídat," usmál se.

"Co tím myslíš," nechápal profesor.

"Potter není u svých příbuzných už několik dní, utekl," ušklíbl se pobaveně. "Převezl nás a to docela chytře. Nikdo si ničeho nevšiml a myslím, že by jsme to nevěděli ještě několik dní, kdybych neměl to oko," zasmál se. "Zřejmě jsme ho podcenili."

Brumbál zesinal. "Utekl?" vydechl vyděšeně.

"Ano a udělal dobře," prohlásil Moody.

"Cože?" vydechl nevěřícně profesor.

"Albusi, hlídáš ho jako malé dítě, ale on už dítě dávno není. Utekl, protože věděl, že ty by jsi ho chránil dál a to by mu nijak nepomohlo. Typuji, že je teď někde v nějaké jiné zemi. Vždyť víš, že se tam objevili smrtijedi a jestli se má někde naučit se bránit, tak právě tam," prohlásil Alastor pobaveně. "Potřebuje zkušenosti a ty získá jen v bojích. Smrtijedi v Anglii jsou nejsilnější, protože je cvičí sám Voldemort, ale co ti mimo? Ti neumí téměř nic a tohle je Potterova výhoda. Nech ho, ať si dělá sám co chce a nehledej ho, Albusi, potřebuje teď pomoc, ale tu mi mu poskytnout nemůžeme," ušklíbl se bystrozor.

Brumbál se smutně podíval z okna. "Asi máš pravdu, Alastore. Harry potřebuje zkušenosti a sílu. Byl jsem slepí, měl jsem mu dát volnost už dříve, ale asi je jedině dobře, že pryč ze země. Pokusíme se to vydržet, dokud se z cesty nevrátí," povzdechl si. "Pokud se ovšem vrátí," zamumlal.

"Umí se o sebe postarat už několik let, Albusi," prohlásil Moody. "Nezapomínej už z kolika věcí se dostal a byli mnohem horší, než tahle. Pokud by to byl někdo jiný, tvrdil bych, že je to sebevrah, ale Potter je jiný. Věřím mu a ostatní by měli také."

Brumbál se usmál. "Máš pravdu, pořád jsem v něm vyděl to dítě, které jsem držel v náručí, když jsem ho pokládal k Dursleyovým na práh. Jdu svolat Řád, je načase se pustit do práce. Hodlám pomoci Harrymu a to tak, že přenesu Voldemortovu pozornost na nás. Harry tak bude mít větší šanci.

Moody se usmál. "Půjdu se podívat k němu do pokoje, třeba tam něco najdu," prohlásil a zmizel.

V pokoji nic nebylo, ale na stole našel dopis. Byl určený Řádu. Moody ho otevřel a začal číst.

Milý Řáde,

Musím odejít. Doufám, že to chápete, chci nekonečně zapojit do války, ale vím, že vy by jste mi to nedovolili. Jednou se určitě zase setkáme, ale do té doby Vám přeji hodně štěstí. Budete mi moc chybět a slibuji, že na vás nikdy nezapomenu.

Kde jsem, to ani sám nevím, takže to sem psát nemůžu a ani bych nechtěl. Nehledejte mě. Musíte se postarat o Voldemorta a ne se starat o mě.

Ještě jednou Vám přeji štěstí.

S pozdravem

Harry Potter

P.S.: To vás to bavilo mizívat do okna? Ono je to totiž nepříjemný, když se chci nadýchat vzduchu a jen co se podívám, tak tam někoho vidím stát pod stromem. Nakonec, jsem se rozhodl vás oznámkovat.

Moody z dopisu vytáhl ještě jeden pergamen a musel se smát. Na třech pergamenech byla jména datumy a hodiny služby každého člena, který ho o těchto prázdninách hlídal. A vedle těchto údajů byla známka s poznámkou, co ho prozradilo. Dokonce našel i jeden pergamen, podle kterého známkoval.

"Vidím, že jsme tě hrozně moc podcenili," prohlásil a začetl se do známkování hlídek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA