Jdi na obsah Jdi na menu
 


9.kapitola

30. 9. 2007

Tak jo. Nějak mi dochází nápady a tak jsem se rozhodla pro tohleto, ale není to nic moc... njn... předastvivost stávkuje.

Ž-Ž

„Tohle není normální,“ nadával Max a vytahoval z jezírka další odpadky. „Měli jsme zabezpečit pevnost proti vniknutí, jenže když pevnost padla, tak všechny kouzla zanikla.“

„Měli jsme myslet do předu, ale to je teď jedno, uklízej,“ popoháněl ho.

„“Vždyť dělám co mohu,“ zabrblala. „Jsem snad nějaká uklízečka? Moje práce je chytat černokněžníky, ne odpadky.“

„Oboje je stejně hnusný,“ ušklíbl se Harry. „Zapoj představivost a z takové konzervy je hned nádherný smrtijed.“

„Moc vtipný,“ zavrčel Max.

„Jak my…“ Harry se zarazil stejně, jako jeho společník.

„Elizabeth,“ vyjekli oba a vydali se směrem, odkud se ozvalo varování jejich kamarádky.

Po nějaké době k nim dolehly zvuky boje.

Oba bystrozorové zrychlili. Konečně se dostali před jakousi mýtinku. Elizabeth právě trefilo kouzlo do hrudi a ona se svezla na zem.

„Mami,“ vykřikla maličká holčička. 

Jeden vlkodlak jí chtěl zarýt nůž do srdce, když Harry hodil dýku a vlkodlak se svezl na zem. Dýka mu trčela z boku.

Harry vytáhl hůlku a srazil na zem další tři smrtijedy. Max dostal jednoho. Voldemort zlostně vykřikl a pustil se do Harryho. Ten uskakoval a sám vysílal kouzla. Přitom Voldemorta dráždil.

„Toto neumíš líp?“ smál se. „A to chceš titul nejmocnějšího čaroděje, když si nedokážeš poradit ani se mnou?“ dráždil černokněžníka.

Voldemort začínal slábnout a tak se raději přemístil, než aby byl poražen nějakým mladým parchantem.

Elizabeth se zatím nejistě posadila a držela se za místo, kam jí kletba zasáhla.

Harry zlikvidoval poslední dva. Max jich dostal deset, ale Harry byl zase zaměstnaný Voldemortem.

„Jsi v pořádku?“ otočil se Max na kamarádku.

„Budu v pořádku,“ zašklebila se s bolestí v hlase.

„Vidíme,“ zabrblal Max a položil ženu na nosítka.

„Odnes jí do pevnosti,“ přikázal Harry. „Já s nimi promluvím.“

Max přikývl a vydal se na cestu i se zraněnou Elizabeth.

„Ale,“ ozval se Alex.

„Jen klid, ano?“ usmál se, což všechny překvapilo. Nejen, že ho nepoznali, ale jeho vzhled byl natolik tvrdý, že ho odhadovali na tip Moodyho. Tvrdého, neústupného, ale také si mysleli, že neuznává dobrosrdečnost, což jejich bývalému bystrozorové rozhodně nechybělo. Vlastně by tohohle muže připisovali na stranu Brouska.

„Však bude v pořádku, postaráme se o ni, ale teď vy,“ prohlásil. „Jistě jste sem nešli jen tak na procházku, odvedu vás do pevnosti, ale nejdřív by jste si měli na chvíli odpočinout. Tastar leží na kopci a je to ještě dlouhá cesta.“

Brumbál přikývl a Řád se posadil. Anna a Alex se schoulili ke svému otci.

„Takže jste poslední Tastarští bystrozorové?“ vyptával se Moody. „A co ostatní?“

„Jsme posledním,“ prohlásil. „Ostatní zemřeli v bitvě o Tastar.“

„A ten jste…?“ zašeptala Hermiona.

„Vyhráli, ale za jakou cenu? Přežili jsme jen mi tři,“ posteskl si.

„Jak se vlastně jmenujete?“ zeptal se Lupin.

Muž se zamyslel. Ne že by to nečekal. To věděl moc dobře, že se změnil a jak. Elizabeth ho poznala jen díky jeho jizvám ve tváři a také proto, že měl u sebe Bleska a ještě jí vyšel vstříc.

„Mohl by jste odpovědět?“ ozval se Ron podrážděně.

Harry se zašklebil. „Omlouvám se, jen jsem se zamyslel.“

„A?“ dolovala z něho Hermiona.

„A? Co?“ nechápal Harry, ale jen je zkoušel.

„Jak se jmenujete?“ zavrčela Ginny.

Brumbál však přemýšlel na plné obrátky. Proč mu přišel tak známí? Proč se vedle něho cítí bezpečně a přitom má neustálí pocit provinění? Proč by se mu nejraději za všechno omluvil?

„Zatím si to nechám pro sebe,“ zazubil se.

„Jak myslíte,“ zavrčel Moody. „Ale taky vám pak nemusíme věřit.“

„Nikdo vás nenutí, aby mi věřil,“ prohlásil klidně. „Můžete odejít, kdy budete chtít.“

„Můžu se na něco zeptat?“ ozval se najednou Sirius. „Moje žena… ona je čarodějka a ještě ke všemu Tastarská bystrozorka?“

Harry se na něho smutně podíval. Věděl co musí prožívat. Pěkný šok.

„Ano,“ přitakal nakonec. „Je to skvělá čarodějka,“ zamumlal.

„Maminka, bude v pořádku?“ vzlykla Anna.

„Jistě,“ usmál se. „Už zažila horší,“ mávl rukou.

„Horší?“ vydechl Alex. „Jaké?“

„Lepší nevědět,“ usmál se muž.

Alex polkl. „Mami…“ zamumlal.

„Jednou budete muset vyprávět,“ zavrčel Moody. „Jsem celkem zvědaví, co všechno takoví Tastarský bystrozor musí vykonávat za úkoly.“

„Nebojte se, tohle si pro sebe rozhodně nenecháme,“ zazubil se Harry.

„Já vás znám,“ ozval se Brumbál. „Ale odkud? Z Bradavic?“

„Také,“ ušklíbl se Harry. „Ale to teď nechme být. Tak co? Můžeme už vyrazit?“

„Jistě,“ vyskočili Anna s Alexem.

Harry se zasmál. „Tohle mi někoho připomíná,“ usmíval se.

„Vážně?“ nechápal Alex, ale když si všiml jak vyskočil jeho otec, bylo mu to hned jasné.

„Vy mě zníte?“ nechápal Sirius a bedlivě se na něho zahleděl. Zarazil se. Ty oči…

„To není možné,“ vydechl. „Myslel jsem, že…“

„Jo, já vím,“ mávl rukou. „Jdeme?“

Nešli nijak dlouho, ale cesta do kopce byla pro Řád únavná, protože byli stále zesláblí z útoku mozkomorů.

„Ty ho znáš?“ zeptal se po nějaké době Siriuse Remus.

„Podívej se mu na oči a pochopíš,“ poradil mu jeho přítel.

Lupin se nechápavě zadíval na Siriuse, ale pak si bedlivě prohlédl jejich průvodce. Sice mu neviděl na oči, ale poznal ho, podle stylu chůze, podle rozhodnosti kroků.

Brumbál pohlédl na jeho hůlku a usmál se. Jak mohl zapomenout? Vždyť to bylo jasné, kdo je. Stačilo se jen zamyslet.

Konečně se dostali na nádvoří pevnosti.

„Jé…“ vydechla Anna, když uviděla nádherné jednorožce.

Řád se rozhlížel kolem dokola. Byli tam nádherní rozpustilí tvorové. Vše bylo jako nějaká kouzelná říše.

„Kde bych našel Elizabeth?“ zeptal se Sirius.

„Třetí patro páté dveře,“ oznámil automaticky Harry.

„Díky,“ objal ho Sirius. „Ani nevíš, jak jsi mi Harry chyběl.“

„Pak si promluvíme, ano? Teď jdi,“ popohnal ho.

Anna chtěla jít za tátou, ale Harry jí v tom zabránil. „Nech je teď o samotě, musí si spousty věcí vysvětlit,“ prohlásil klidně.

„Tak už konečně řeknete svoje jméno?“ ozval se netrpělivě Kyngsley.

„Bože, vy jste ale netrpělivý,“ posteskl si Harry.

„To víš, to jsme, netrpělivost sama,“ zazubil se Remus. Chyběl jsi nám Harry,“ usmál se a objal svého přítele.

„Harry?“ vykřikli všichni, kromě Brumbála, Alex a Anny. To už však byl zasypaný svými přáteli.

„Kdo je ten Harry?“ nechápal Alex a pohlédl na profesora Brumbála.

„Harry Potter,“ usmál se na ohromený výraz malého dítěte.

 

„Siriusi?“ usmála se zničená žena a pohladila jeho tvář.

„Elizabeth,“ zamumlal a chytil její dlaň do rukou.

„Já, promiň,“ zašeptala.

„Nemáš se za co omlouvat,“ usmál se a něžně jí políbil na tvář. „Vím, že kdybys nám to řekla, byli bychom v nebezpečí a navíc, ty o tom mluvit nesmíš, že jo?“

„Ano,“ usmála se něžně a v očích jí pohrávaly ty rošťácké jiskřičky. „Moc tě miluji Siriusi.“

„Já tebe taky,“ usmál se a přisedl si na pokraj postele.

 

Ráno stál Harry na hradbách a hleděl do lesa pod pevností. Celkem se nudil a tak se rozhodl, že se zajde podívat, co se tam dole děje. Toulal se lesem. Slunce ještě nevyšlo a tak mu bylo o dost lépe. Když totiž vyšlo slunce byl jakoby přepadlí. Tohle způsoboval fakt, že je poloviční upír.

Toulal se lesem sem a tam a sebral i nějakou tu bylinu do lektvaru. Najednou narazil na zraněného tvora. Přistoupil k němu a začal jej léčit. Když byl hotov otočil se a odešel. Nevšiml si však očí, kterého přitom sledovali.

Zamířil na okraj lesa a chystal se vrátit do pevnosti, když najednou pocítil nebezpečí. Prudce se otočil a vykryl klacek, který mu měl přivést mrákoty.

Odhodil muže, ale to už se na něho sesypalo dalších dvacet. Bojoval jak nejlépe mohl, ale přeci jen byl nakonec přemožen. Jediné co po něm zůstalo, byl přívěsek velitele skupiny.

 

„Kde je Harry?“ vyzvídal Max. „Už ho hledám celý den,“ brblal si pod nos. „Určitě bude někde v lese.“

Jenže Harry se nevracel a Max začínal být nervózní. „Co se to sakra zase děje?“ mrmlal si pod nos a vydal se do lesa. Nikde nikoho neviděl a rozhodl se proto vrátit se. Zamyšleně hleděl na zem, když ho najednou něco upoutalo. Byly tam polámané větve, podivně pošlapaná a rozrytá půda. Tohle byli signály boje. Dokonce i kapky krve, byli znatelný na půdě lesa, ale jeho upoutalo ještě něco. Opatrně se dotkl řetízku a vytáhl ho. Byl pokrytý jemnou vrstvou hlíny a zašpiněný, když však otřel amulet, vytřeštil oči hrůzou.

„Ale ne,“ zabědoval, když hleděl na znak Tastaru.

 

„Ahoj Maxi,“ usmívala se Elizabeth, když se vrátil. Už jí bylo lépe, ale stále vypadala pobledle.

„Nazdar Beth,“ houkl a více se o ní nestaral. Měl práci.

„Co se děje?“ křikla na něho, ale on se na ní nepodíval. Musel zjistit, co je s Harrym. Musí ho najít.

Max se dostal až do vyhledávácí místnosti. Zadal Harryho popis a přístroj ho měl najít, jenže nic. Nebyl nikde. To znamenalo že je Harry buď v jiném světě, jiné dimenzi, nebo je Harry mrtvý.

 

Brumbál pohlédl z hradeb a s hrůzou musel konstatovat, že je hodně zle. Voldemort se rozhodl dobít zpět Tastar a zabít všechny jeho obyvatele. Všichni z Řádu se sešikovali spolu se dvěma bystrozory. O zmizení Harryho se už vědělo a tak nyní se smutkem v srdcích museli čelit strašlivému nepříteli.

Kouzla létala jak z hradem, tak i z údolí. Elizabeth byla zesláblá, ale statečně se držela na nohou.

„Avada Kedavra,“ vyjekla žena a zabila jednoho smrtijeda.

Brumbál se na ní překvapeně podíval. „Pokud je nezabijeme, zase je uzdraví a to je nám k ničemu. Takhle by nás dostali, ale když je zlikvidujeme napořád, budeme mít od nich pokoj.“

„Má pravdu,“ houkl Moody a zabil dalšího nepřítele. „Nemá cenu si s nimi hrát. Stálo by nás to život.“

A tak Řád začal používat smrtící kletby. Smrtijedů ubývalo, ale stejně na tom byl i Řád.

Elizabeth uviděla, jak zemřel Kyngsley a hned po něm Lupin s Hermionou.

Žena se soustředila na souboj a vyslala další škálu kouzel. Vytřeštila oči. Letělo na ní množství smrtelných kouzel. Neměla kam uhnout a pak už byla jenom tma.

 

„Kde to jsem,“ brblal Harry a rozhlédl se kolem sebe. Ležel na posteli v jeho tak známém pokoji. Byl v Kvikálkově, ale něco tady nesedělo. Podíval se na sebe do zrcadla a málem z postele sletěl. Vypadal, jakoby mu bylo pouhých čtrnáct.

„Jsi v minulosti,“ oznámil mu líbezný hlas jeho milé.

„Bohyně Iris?“ zašeptal.

„Jistě,“ zahihňala se.

„Co tu dělám?“ nechápal Harry.

„Copak si nic nepamatuješ, maličký?“ zašeptala jemně ho pohladila po tváři a letmo jej políbila.

„Nějak ne,“ přiznal.

Dotkla se rukou jeho čela a jemu se vše začalo vybavovat. Jak ho unesli, mučili a pak ho chtěli zabít, ale Voldemort jim v tom zabránil. Vyčaroval mu obrovské zrcadlo a v něm bylo vidět všechno co se v Tastaru děje. Viděl jak umírají jeho přátelé a on jim nijak nemůže pomoci. Poslední zemřel Brumbál s Maxem, kteří se drželi nejdéle.

Voldemort se ledově smál, když viděl jeho bezmoc a zoufalství v očích.

„Jsi sám,“ chechtal se. „Sám. Přidej se ke mně a budeš žít,“ vyzval ho.

Harry odmítl plivancem do obličeje. Voldemort se rozzuřil, ale v tu chvíli pohltila Harryho podivná stříbrná mlha. Když se rozestoupila, byl muž pryč.

„Proč?“ zašeptal a z očí mu stekla slza.

„Je mi to líto Harry, ale dostal jsi druhou možnost a můžeš napravit své chyby. Můžeš zabít Voldemorta a zachránit tak plno životů. Jak svých přátel, tak i nevinných, kteří za téhle války padli.“

Harry přikývl. „Udělám to,“ souhlasil.

Bohyně zmizela a nechala chlapce jeho osudu. Harryho to však pěkně štvalo. Bylo mu pouhých čtrnáct a ještě ke všemu myslel a uvažoval jako by mu bylo dvacet pět. Navíc byl v kouzlení úplný velmistr a ještě musí chodit do školy. Jediné co tedy mohl dělat, bylo posilovat.

Voldemort se doposud ještě nevrátil, ale tohle byl právě ten rok, kdy všechno započne a on se musí připravit. Však on Skrkovi juniorovi dá co proto a Voldemort se taky nebude stačit divit, co to má za nepřítele.

Posiloval, cvičil, pracoval na stavbách. Jeho příbuzní se nestačili divit, když chlapec plnil rozkazy bez nejmenších námitek, ba je i sám napomínal, když mu dali moc lehké úkoly. Odpoledne pak ještě pomáhal chlapům na opravě plynu.

Svaly mu postupem času rostly spolu s vlasy. Zase dostával vzhled, na který byl už několik let zvyklí.

Jednou čekal na ranní noviny v podobě Denního věštce a byl zvědaví co ministerstvo zase zvoralo, když však pohlédl na přední stranu překvapením se zarazil.

VY-VÍTE-KDO SE VRÁTIL.

SMRTIJEDI NA SVOBODĚ.

BLACK HLAVNÍ PODEZŘELÍ.

„Nějak brzo,“ zavrčel chlapec. „Minulost se už začíná měnit, to se mi nelíbí,“ brblal si pod nos. Rozevřel plátek a začetl se. Podle toho se Voldemort vrátil díky jakémusi artefaktu, který byl údajně v bezpečí a pod odhledem ministerstva kouzel.

„Že jim něco tak důležitého dávají do rukou,“ nadával polohlasně.

Dokonce tam byl článek i o něm. Byli tam spekulace o tom, zda se mu opět povede Voldemorta zahnat a jestli dokáže mocného černokněžníka porazit.

„Jo, vy něco zbabráte a já mám zachraňovat den. To určitě,“ odfrkl si. „Navíc ještě obviňujete mého kmotra,“ zavrčel na článek o Siriusi Blackovi. „Tak to už je dvojnásobný důvod se na vás vykašlat.“

Další článek byl o Brumbálovi. Opět stejný případ jako u něho. Opět se rozebíralo, zda dokáže pomoci. Což vyvrátila Holoubková s tím, že je Brumbál starej blázen a Potter mladý nezkušený chudáček, kterému zemřeli rodiče, a kterého Brumbál využívá ke svému prospěchu a získávání moci.

Harry se prokousával řádkami a pomalu mu docházela trpělivost. Praštil novinami a mírně zanadával. Jak ho tahle Holoubková dokázala vytočit.

Druhý den se opět rozebíral vzestup Pána zla a všechno to doplnili podrobnosti o životě Harryho Pottera, Albuse Brumbála, Siriuse Blacka a dalších smrtijedů, dokonce i samotného Voldemorta. Ti tři první však byli rozebráni co nejvíce o nich věděli a nic lichotivého to nebylo. Ano, uhodli jste, Holoubková.

Harry popadl pergamen, brk a inkoust. Než se stačil uklidnit byl dopis napsaný jeho úhledným mírně zešikměným písmem. Pak požádal Hedviku, aby dopis donesla Popletalovi a pak už jen nezbývalo nic jiného, než čekat.

Následující den byl Harry jako malý kluk, který se nemůže dočkat, až dostane dárky k narozeninám. Konečně se doflinkala hnědá poštovní sova. Harry si od ní vzal noviny zaplatil a na první straně byl titulek.

 

Potter vs. Holoubková

 

Harry Potter, přezdívaný jako chlapec, který přežil smrtící kletbu nebo prostě jen Vyvolený, obvinil všemi známou novinářku Ritu Holoubkovou z neregistrovaného zvěromágství. Na jeho obvinění se do domu Rity Holoubkové rozjeli patřiční lidé a zjistili, že mladý hrdina měl pravdu.

Rita Holoubková byla proto odsouzena. Hrozí jí vysoká pokuta nebo dokonce i několika měsíční vězení v kouzelnickém vězení v Azkabanu.

Jak tohle Harry Potter zjistil je naprostou záhadou. Mnoho lidí se domnívá že…

 

Bylo to zajímavé čtení, ale hlavní je, že tuhle mrchu má z krku.

Vyrazil na snídani a tam se vesele usmíval a vychutnával svůj triumf nad pitomou a bláznivou ženskou v podobě Rity Holoubkové.

Večer pak dočetl zbytek, ale nebylo ta nic nového. Jen že jsou lidi vyděšení a všude vládne jakýsi chaos.

Chlapec přemýšlel, jestli Brumbál svolal už Řád, ale když se Ron s Hermionou a Siriusem neozvali, usoudil, že ano.

Jednou takhle seděl sám doma nad šálkem čaje v kuchyni a pročítal noviny. Jednu nohu na stole a druhou křížem na ní. Užíval si pohodu, jako vždycky, když měl čas a nemusel bojovat s temnými tvory. Když totiž opustili Tastar, neodešel Harry ze svého úkol a ani si nehrál na mudlu. On bojoval. Temní tvorové z něho měli strach, upíři a vlkodlaci jeho jméno vyslovovali se strachem a nebo vůbec ne. Byl pro ně děsivější, než sám Voldemort.

Dveře se z ničeho nic rozletěli a do domu vtrhlo tucet smrtijedů.

PREJ OCHRANA.  Prohlásil ironicky Potter. BY MĚ ZAJÍMALO, KDE TO TEN BRUMBÁL VZAL.

Znuděně se podíval na své nepřátele a složil noviny. „Přejete si?“ řekl jen a znuděně pohlédl na Malfoye staršího.

„Máme pro tebe vzkaz, Potter,“ ozval se arogantně blonďatý smrtijed. „Buď se k pánovi přidáš nebo zemřeš.“ 

„Volím třetí možnost,“ prohlásil vážně Potter.

„Jakou třetí?“ nechápal jeden ze zakuklenců, kterého Harry odhadoval na Craba nebo Goila.

„Takovou výjimečnou,“ protahoval to a přitom vstal. Přemýšlel jakou má naději a nakonec usoudil, že celkem velikou. „Je to taková speciální a…“

„Nech těch keců, Pottere,“ vyjekl Malfoy. „Buď ano nebo ne.“

Harry dělal jakože myslí, ale hned nato chytil Malfoye a prohodil ho otevřeným oknem. To už na něho letělo jakési zaklínadlo, které rozbilo druhé.

„Héj,“ vykřikl Harry a zmlátil onoho smrtijeda. Kolem něho létala kouzla, ale on se jim dokázal vyhnout a dokonce je začal odrážet pomocí zrcadla.

Malfoy se do domu vřítil dveřmi. Byl potlučený a poškrábaný od keře ve kterém přistál. S vervou se pustil do chlapce, ale ten byl na něho příliš dobrý.

Harry srazil na zem další dva smrtijedy a to jen pomocí zrcadla. Co teprve, kdyby vytáhl hůlku, ale on nechtěl, aby věděli, jak je na tom v kouzlení.

Nakonec zůstal jen Malfoy. Ten něco vztekle zavrčel a zmizel.

„A jako co já s tím zbytek?“ podíval se na potlučené smrtijedy, kteří byli v bezvědomí a mimo.

Najednou se před ním objevilo asi dalších padesát nepřátel.

„Hehe…“ usmál se Harry. „Dobrý den.“ S tím vyskočil z okna a zdrhal. Najednou mu cestu zatarasil obrovský obr, s tuctem neživých a taky nechyběli mozkomorové s upíry. Mozkomorové zajišťovali tmu a tak upíři neměli problémy se světlem.

Chlapec se dal do běhu postraní uličkou.

TO SI ZE MĚ VOLDY DĚLÁ SRANDU NE? KDO MÁ TOHLE VŠECHNO ZVLÁDNOUT? SI MYSLÍ, ŽE SEM NĚJAKÝ RAMBO, NEBO CO. Polemizoval v mysli.

Proletěl jednou ulicí a vletěl do druhé. Kličkoval jak nejlépe uměl a pokoušel se najít nějaký úkryt a to rychle. Nakonec skočil do kanálu. S trochou štěstí se dostane někam do bezpečí nebo se snad dostane do nějaké pasti, ale tak či onak, bude to NĚKAM.

„Kdyby mě teď viděl Snape, jak si vykračuji smradlavými, odpornými, špinavými kanály, měl by jistě druhé Vánoce a předhazoval by mi to po celý zbytek života. I po ukončení školy, by my posílal sovy se svými pitomými poznámkami.

Těžce dosedl na zem kanálu a rozhodl se, že si na chvíli oddychne. Nad sebou slyšel tvrdé dunění, které způsoboval obr. Slyšel, jak boří domy a ničí vše, co jim přijde do cesty. Ne, nesmí se skrývat, musí tam jít pomoci, ať to stojí cokoli.

Smrtijedi mučili jednu rodinu, když jim jejich zábavu překazilo jakési kouzlo a oni sjeli na zem v bezvědomí. Mudlové k němu vděčně vzhlíželi s bolestí v očích. Harry je trochu vyléčil, pak jim poradil jak utéci. Oni jen poděkovali a už běželi pryč.

Chlapec pokračoval. Pomáhal kde se dalo a zachraňoval každého, koho mohl.

Zabil několik smrtijedů a zneškodnil jich ještě o mnoho víc. Pokoušel se vyhýbat větším skupinám a hlavně obrovi s upíry. Nechtěl být pokousaný. Tady přeci není poloupír a pořád si pamatoval na bolestivé přechody mezi dne a nocí.

Pomalu se přikradl za roh a jeho smysly byli nyní napnuté. Vykoukl a pohlédl do široké ulice. Byla prázdná, ale Harry tomu nevěřil. Cítil tu přítomnost něčeho, jenže čeho? Nemrtví? Nebo snad jiní tvorové, kteří přišli, aby ho našli? Proč po něm jde Voldemort takovýmhle způsobem?

CHCE MĚ DOSTAT DŘÍV, NEŽ BRUMBÁLOVI DOJDE, ŽE OCHRANA ZMIZELA. NAVÍC SE TAK ZBAVÍ JEDNOHO MUSLOVSKÉHO MĚSTA A UKÁŽE SVĚTU SVOJI MOC. CHYTRÉ.

Opatrně se držel stínu a vyhýbal se světlu. Pomalu s lehkostí procházel temnou ulicí a jeho smysly byli v pohotovosti. Nikde nic. Ticho, jenže až moc veliké.

Nakonec se mu podařilo dostat se až na druhý konec a pak si uvědomil, co způsobuje tu atmosféru v ulici. Všude byli démoni a mozkomorové s nemrtvými. Měli nejspíše zajistit každého, kdo se tam objeví a právě na přemístění byla tahle ulice nejideálnější. Harry věděl, že pokud se tady ministerstvo objeví, padne do pasti. Doufal však, že Brumbál je natolik duchaplný, že mu tohle dojde.

Vydal se další ulicí. Doufal, že už jsou všichni pryč. Vypočítával na prstech, kdo mu ještě chybí a pak uslyšel výkřiky. Rozeběhl se tam. Byli to dvě malé děti, které se choulili u svých mrtvých rodičů. Kolem stálo pět smrtijedů a smáli se jim.

Harrym projela vlna nenávisti. Pevně sevřel v ruce hůlku a sejmul skupinku smrtijedů jako nic. Chytil obě děti a vedl je ulicemi.

„Mami,“ plakala maličká holčička a její sestra, podle vzhledu dvojče, bylo na tom stejně.

„Tiše,“ zašeptal Harry. „Nesmí nás najít, jinak vám strašlivě ublíží,“ pohrozil jim.

Obě děvčátka ztichla a nechala se vést.

Našel ještě pár dalších a rychle je vedl ulicemi do bezpečí. Dostali se ke kanálu a Harry do něho hned skočil. Pomohl dvěma holčičkám, malému chlapci, ženě s miminkem v ruce, dvěma mužům a nakonec jedné důchodkyni.

Přál si, aby je všechny mohl vyvést z města, ale to nyní nebylo možné. Smrtijedi vytvořili jakési silové pole, které zabraňovalo komukoli opustit město, aniž by nevzbudili patřičnou pozornost. Navíc zde byla jakási bariéra proti přemístění, proti odhalení kouzel a další a další opatření. Voldemort chtěl Harryho za každou cenu.

Chlapec každý večer chodil hlídat a zkoumat bariéru. Všude ve městě byli smrtijedi a jejich pomocníci. Další nepřátelé hlídali bariéru v převlečení za vojáky. Zřejmě Voldemort nechtěl, aby se o kouzelnících mudlové dozvěděli.

Jednou se rozhodl prozkoumat kanály, ale ty byli zabarikádované. Buď se propadl strom, díky obrům, nebo prostě tam byla dána mříž.

Harry začínal být zoufalí. Musel uklidňovat mudli a ještě ke všemu byl nucen krást jídlo a zabíjet. Takovéhle prostředí člověka změní a Harry nebyl výjimkou. Vlasy měl rozcuchané a oblečení potrhané. Občas použil kouzlo na očištění, ale nechtěl plýtvat magií. Jeho oči byli jasné, lesklé a přesto na nich byl jemný stín. Stál pevně vzpříma a bylo na něm vidět, kolik toho zažil. V bojích získal několik jizev, ale hlavně mnoho zkušeností. Jednou se dokonce setkal i s Voldemortem. Tehdy z toho nevyšel lacino ani jeden. Voldemort měl zraněný bok a Harry nohu. Chlapec málem prohrál. Od té doby kulhal na pravou nohu.

Blížil se srpen a s tím i Harryho narozeniny. Mělo mu být čtrnáct. Toho dne se bál. Jeho přátelé určitě něco pošlou a to znamenalo sovy a s nimi i příležitost pro smrtijedy. Teď si chlapec přál, aby zapomněli.

Zrovna ležel na střeše a hleděl na jakousi bariéru v podobě skleněné kopule, když vedle něho něco přistálo.

Papušík si chlapce zvědavě prohlížel a po chvíli začal potěšeně poskakovat.  

Harry potřeštěnou sovu chytil do ruky a vystřelil do úkrytu. Cestou na něho útočili smrtijedi, kteří sovu pustili do kupole a následně i sledovali.

Když jim chlapec unikl a zmizel v kanálu, kde si zřídili jakousi skrýš, do které se smrtijedi nemohli dostat z důvodu ochranných kouzel, pustil sovu k Hedvice, která na svého pána smutně pohlédla. Měl totiž několik zranění.

V dopise stálo:

 

Ahoj Harry,

Jak se máš? My se máme moc dobře. Nemohu ti nic moc napsat, ale doufám, že je s mudli vše v pořádku. Hermiona je teď se mnou, ale docela ti závidím, mamka nás strašlivě prohání, no, až se k nám přidáš, tak uvidíš sám.

Taťka říkal, že prý tě vyzvedneme možná něco  začátkem října. Počkej až se všechno dozvíš, to budeš koukat.

Hermiona mě napomíná, abych ti nic nepsal, to víš, musíme být opatrní kvůli odchytu sov.

Mám ti vzkázat, že máš být opatrný a jo, k narozeninám ti popřejeme, až se tu objevíš. Prý to pořádně oslavíme. Už se těším. Tak se měj

Ron

 

Harry se smutně pousmál. V tuhle chvíli to spíš vypadalo, že se nedožije ani vlastních narozenin, natož nějaké oslavy. Zamyslel se. Už zítra mu mělo být čtrnáct. Zahleděl se do dopisu.

„Začátkem října, ale ne,“ zaskučel. Nyní namáhal svůj mozek jak nejvíce mohl. Jak je varovat a nedat zprávu nepříteli? A pak ho něco napadlo.

 

Seděl nad stolem a přemýšlel co má napsat. Namočil brk a něco načrtal na pergamen. Pak už následovali runy a zaklínadlo a mohl napsat klasický dopis, který by napsal, kdyby nebyl v nebezpečí, tedy skoro. Musel dát nápovědu na zaklínadlo a tady musel dát najevo, že něco není v pořádku.

Rozhodl se vyslat Papušíka, protože ten jako jediný mohl proletět mřížemi v kanálu a dostat se nějak ven.

„Leť příteli a hodně štěstí,“ zašeptal Harry a pustil maličkou sovičku.

 

Ron s Hermionou seděli v pokoji a povídali si, když je vyrušil přílet Ronovi sovičky.

Ron nedočkavě otevřel dopis a začal číst.

 

Milý Ronadle!  

Já se mám… dobře. Mulové neotravují a vše zatím jde snadno.

Jediné co dělám je, že se učím z učebnic. Zrovna jsem si vzpomněl na kouzlo, který Hermiona jednou udělal na první pokus, pamatuješ si na něj? Měl jsem nutkání si ho vyzkoušet. Myslím si, že bychom se měli hodně učit, abychom pak udělali NKÚ.

Jak se vlastně máte? Ty a rodina? A co Mia? Určitě zase vymýšlí, co budeme dělat.

No nic musím končit a prosím, neposílej sovy, kvůli Dursleyovým.

Harry J. Potter

 

„Co to jako má být?“ nechápal Ron.

„Jak to mám vědět?“ pokrčila rameny Hermiona. „Asi se zbláznil.“

Sešli dolu do kuchyně. Tam byl Moody, Sirius, Remus a Weasleyovi.

„Copak se děje?“ vyzvídal Fred.

„Harrymu přeskočilo,“ posteskla si Hermiona. „Napsal nám úplný nesmysl.“

Moody si od Rona dopis převzal a začal si ho pročítat.

„Vy jste udělala nějaké zlo napoprvé?“ vyzvídal nenápadně Moody.

„Infalcio,“ prohlásila Hermiona.

„Zajímavé,“ zamumlal Moody a namířil na pergamen hůlkou. Zamumlal nějaké zaklínadlo, kterému nikdo nerozuměl.

„Co to děláš, Pošuku?“ nechápal Sirius.

„Jen jestli to psal skutečně Potter,“ zalhal a začetl se do pravého zamaskovaného dopisu.

 

Rone proboha už žádné sovy NEPOSÍLEJ!!! Papušík nás málem prozradil.

Kvikálkov obsadili Voldemortovi poskoci. Není den, kdy bych s jimi nebyl nucen bojovat. Je to tu strašné, ale dá se to zvládnout, zatím.

Je tu jakési silové pole. Kdokoli se sem může přemístit, ale nikdo se nemůže dostat ven. Ministerstvo necítí žádné kouzelnické vibrace a mudlové si myslí, že to tady zabrala armáda z důvodu nějakého chemického ozáření, jenže pochybuji, že by Lestrengová studovala v mudlovské vojenské škole.

Většina mudlů je pryč, ale několik jich zůstalo. Je tu jakási kopule. Nemůžeme ven, jsme tu jako v pasti. Máme dobrý úkryt, ale co chvíli musíme podpírat stropy kvůli obrům. Proboha hlavně sem nechoďte! Nedostali by jste se ven tak, jako my.

Harry.

 

Moody to chvíli vstřebával.

„Alastore?“ ozval se Remus. „Děje se něco?“

Bývalý bystrozor nevěděl, co říct. Pravdu nebo lež? Kdyby tak Snapea neodhalili, věděli by o tomhle dřív.

„Alastore?“ ozval se i pan Weasley.

„Musím za Albusem,“ vymluvil se. „Vrátím se později.“

„Ne,“ vykřikla Hermiona. „Co se děje?“

„Nic důležitého,“ mávl neurčitě rukou, ale všem bylo jasné, že si vymýšlí. „Hlavně Potterovi nic nepište.“

„Ale,“ namítl Ron.

„Žádné ale,“ prskl Moody. „Četl jsi dopis? Žádné sovy. Nechcete ho dostat do maléru.“ S tím zmizel.

Objevil se kousek od města a viděl to, co psal Harry v dopise.

Bystrozor si dlouho lámal hlavu, jak se k němu dostat nebo jak jeho dostat s těmi mudly ven.

Nakonec mu padl pohled na kanál.

Šel zatuchlou a smradlavou rourou. Jenže se před ním objevila mříž. Pokoušel se jí kouzli zbavit, ale nešlo to.

„Zatracení smrtijedi,“ zanadával si.

„O tom mi povídejte,“ ozval se tvrdý, přesto laskavý hlas.

Moody se podíval do tmy na druhou stranu mříže.

„Potter?“ zabručel směrem k temné postavě.

Ta hned rozsvítila hůlku a před nimi se objevilo jakési světlo a ozářilo prostor mezi nimi.

„Dobrý den,“ pozdravil.

„Jsi v pořádku chlapče?“ vyzvídal bývalý bystrozor a bedlivě si chlapce prohlížel. Potrhaný hábit potřísněný krví, rozcuchané a špinavé vlasy, kruhy pod očima a pobledlá kůže. Měl několik nepatrných vrásek na tváři, nejspíše z někdejší situace.

„V rámci možností,“ prohlásil tiše. „A kdo vlastně jste?“ zeptal se. I když to věděl, nemohl přeci jen tak oslovit, když se nikdy neviděli.

„Alastor Moody, jsem přítelem Albuse Brumbála,“ představil se.

Chlapec jen přikývl.

„Co máš s nohou?“ zeptal se, když viděl, jak na ní opatrně stojí.

„Voldemort,“ zabrblal. „Nemůžu se tu nijak léčit. Moc to neumím a hlavně tady na to nejsou prostředky. Lektvary tu dělat nemůžeme, není z čeho, není jak. Kouzla ubírají energii a já si tohle nemohu moc dovolovat. Se smrtijedy nemohu ani pořádně bojovat, co kouzlo, to méně energie a to pak znamená, že vás chytí.“

„A jak to tedy řešíš?“

„Avadou,“ zavrčel.

Moody se na chlapce zkoumavě zahleděl. „Jiná možnost není,“ prohlásil nakonec.

„Ne, to není,“ posteskl si. „Nerad vraždím, ale mou smrtí by našli i ty, co se tady schovávají. Použil jsem nějaká kouzla proti odhalení.“

„Chápu,“ povzdechl si bystrozor. „Jak dlouho to tady takhle je?“

„Skoro měsíc,“ pokrčil rameny. „Dá se to vydržet. Ráno hlídáme úkryt, spíme nebo lovíme krysy na jídlo,“ povzdechl si. „Večer hledám cestu ven. Mudlové se mnou nechodí, byla by to pro ně jistá smrt. Ještě snad kradu jídlo a vraždím smrtijedy.“

„Hlavně že žijete,“ prohlásil.

„Jenže jak dlouho? Krys tu moc není a jídla taky ne. Vodu bereme z domu, když se naskytne příležitost, ale brzy to Voldemorta přestane bavit a my budeme bez jídla a vody. Dlouho to nevydržíme a cesta ven se zatím nenaskytla.“

„Nějak to uděláme,“ prohlásil bystrozor „Můžeš zítra přijít? V deset večer? Hlavně to nesmíte to vzdát“

„Nehodlám nic takového udělat,“ prohlásil chlapec bojovně. „Klidně přijdu. Musím jít. Ve dne není dobré se producírovat venku, i když je to kanál.“ Chlapec se otočil a brzy zmizel bystrozorovi z očí. Moody tam ještě chvíli stál, ale pak se otočil a mířil pryč. Musí si promluvit s Brumbálem a to hned.

Na Grimvauldově náměstí byl klid, když se tam Moody objevil.

„Co se děje?“ nechápal bystrozor.

„Brumbál odmítl Harryho přenos. Prý tam zůstane do konce prázdnin,“ posteskl si Sirius.

„Je to pro něho to nejlepší,ů hájil se profesor, který se zde také nacházel.

„Myslím, že tohle to tě donutí změnit názor, Albusi,“ ušklíbl se Moody a podal mu dopis.

Brumbál se začetl.

„A co se děje?“ vyzvídal Fred.

„Nic,“ vykřikl Moody s Brumbálem.

„Děti, okamžitě nahoru!“ nakázal profesor. Ty ho s brbláním uposlechli. Hned nato udělal profesor barikádu proti odposlechu a přečetl dopis.

Molly se rozplakala. Sirius zbělel spolu s Remusem a dospělí Weasleyové měli v očích obavy. Pan Weasley vypadal mnohem staře a jeho dva dospělí synové  vypadali, že se brzy zhroutí.

„Co budeme dělat?“ vzlykala Molly.

„Před chvílí jsem s Potterem mluvil, moc dobře to tedy nevypadá, ale mě připadá, že je po psychické stránce v pořádku, tedy podle mě až moc.“

„A co ti říkal,“ vyjekl Sirius.

Moody jim to přetlumočil.

„Půjdu se na něho podívat,“ prohlásil Sirius rozhodně.

„Já taky,“ ozval se Remus a s ním i Molly a Brumbál.

„Dobře, ale víc už ne,“ řekl pevně Moody.

 

Harry přesně v deset čekal u mříže a pokoušel se zastavit krvácení na svém předloktí. Navíc se mu rána na noze zase otevřela. Kdyby to tak mohl vyléčit bez toho, aby mu ubylo mnoho energie, ale to nešlo. Musel chodit pro jídlo a vodu. Navíc ještě potřebovali lékárničky a další věci. Mudlové nemohli a tak to zbylo na něm.

Po nějaké chvíli uslyšel hlasy, které se k němu blížili, ale z druhé strany. Moody očividně nepřišel sám.

„Chudáček moje malá,“ zašveholil nějaký ženský hlas, který hned zařadil k paní Weasleyové. „Určitě musí být k smrti vyděšený.“

„Ten jo, tedy,“ prohlásil ironicky Moody.

„Brumbále, musíme ho dostat přič,“ uslyšel hlas svého kmotra.

„Blacku, přestaň se chovat jak malá holka,“ prohlásil chladný hlas Snapea.

„Severusi,“ napomenul jej hlas jeho bývalého profesora Lupina

Harry si povzdechl. Víc už jich jít nemohl, ale dovedl si představit, jak Moody přemlouvá jeho kmotra, který by byl schopný se přenést rovnou k němu, aby mu mohl pomáhat.

Hlasy byli už téměř u mříže, když Harry rozsvítil.

„Světlo?“ podivil se Sirius.

„Kouzlo od Pottera,“ zavrčel Moody.

„Harry,“ vyjekla Molly a se slzami v očích hleděla na zuboženého chlapce.

„Změnil jsi se,“ vydechl překvapeně Sirius.

„Jo,“ odtušil jen.

Chvíli si jen tak povídali. Harry jim něco sem tam řekl o situaci, ale moc se k tomu nevyjadřoval. Naučil se, že nesmí říkat vše, dokud si není jistý. Snape mu pak dal nějaké lektvary a Harry si je nedůvěřivě prohlížel, ale nakonec usoudil, že jsou v pořádku a poděkoval. Dostal ještě nějaké jídlo a sousty rad, které využije snad jen v naléhavém a nouzovém případě. Pak už se jen rozešli.

Nevěděl, jak se dostat z téhle šlamastiky, ale však on na něco přijde. Tak jako vždy.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Uh...mno proč ne?

(Bellatrix Black Lastrange, 30. 9. 2007 16:36)

Vcelku velký zvrat, ale proč ne že?

0000

(r.r.o.o.n.n.y.y, 30. 9. 2007 16:32)

Je to super kapitolka skvělý nápad s obsazením Kvikálkova to tu ještě nebylo super!!! napíšeš dneska ještě jednu??? Prosííííím!!!!!!!

nejlepší

(Hallten, 30. 9. 2007 15:55)

tuto byla skvělá kapitola, troufam si říc, že jedna z nejlepších! Prosím přidáš dneska ješte další??

týjo

(ellionka, 30. 9. 2007 15:05)

pěkná kapitolka, docela šok, myslela jsem, že bude mít Harry alespoň chvíli pokoj, ale jak to tak vidím tak nic. Je to fakt moc pěkný =o). Moc se těším, jak se do vyvine dál.

Náhodou

(Evka, 30. 9. 2007 14:56)

No jako me se ta tvoje ,,unavena" predstavivost dost libi, jen tak dal, predpokladam ze dalsi bude o dalsim vykendu ze??

skvělá kapitola!

(pasu-Hanka (pasu.blog.cz), 30. 9. 2007 14:19)

Tahle kapča mě docela dost překvapila, jsem zvědavá, jak to dopadne :D To s tím obsazením Kvikálkova je fakticky zajímavá myšlenka, uvidíme co se z toho nakonec ještě vyvine ;) Píšeš opravdu nádherně, moc se těším na další kapitolku :D Bude ještě dnes??? Prosím, prosím...

:-)

(Malika, 30. 9. 2007 14:03)

no teda to je ale zvrat :-) ale když nebyla inspirace tak je snad lepší začít odznova :-) vyvíjí se to slibně ale ostatní mohli být více překvapeni než byli.teď už jen čekat na příští týden abychom se dozvěděli co harry vymyslí :-)

super

(Giner, 30. 9. 2007 14:02)

báječné, těším se na pokraočvání...přidáš něco ještě dneska a nebo až příští týden?

nádhera

(Saskya, 30. 9. 2007 13:59)

nádhenráááááá kapitola, je to síce smutné, že zase prežíva niečo také horzné, no čo už...chudák...dúfam, že si dnes ešte nájdeš čas a napíšeš aspoň niečo krátke...komu by sa chcela čakať až týždeň a ešte keď sa tams tolo toto..:(

Skvělééé

(Verča, 30. 9. 2007 13:54)

Týýýýý jo!! To bylo nááádherný!! Dneska už asi další nestihneš, že?

nekecej

(gigi, 30. 9. 2007 13:47)

Tobě fantrazie nedošla, to teda fakt ne! Nvm, koho by něco takovýho napadlo kromě tebe:-D Je to fakt nádherně dlouhá kappitolka!!!

Velmi pekne

(medmedík, 30. 9. 2007 13:16)

Krásna kapitola a aká dlhá :) dneska u~ asi dalsia nebude ze? ALe to nevadi :) Budem sa tesit na dalsiu. Pises fakt moc moc moc dobre ;)

iíií

(Ijo, 30. 9. 2007 13:14)

No já bych řekla,že to byla dobrá kapča a představivost máš ještě dobrou :-)

Koment

(Dymer, 30. 9. 2007 13:11)

Skvělý!

huráá

(Stesii, 30. 9. 2007 12:55)

další kapitolka je skvělá...už zas mam 1 komnet :D



 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA