Jdi na obsah Jdi na menu
 


4.kapitola

15. 9. 2007

Tohle je hodně blbá kapitola... moc se mi nepovedla, ale jsem unavená a moc mi to nemyslí =((... Zítra možná přidám ještě jednu ;))... takže se máte na co těšit a slibuji, že se pokusím o to, aby byla mnohem lepší...

Ž-Ž

P.S.: Jo já vím... jsem pěkná mrcha =DD

„Ty kráso,“ hvízdl Fred. „Řekneme to někomu?“

„No já nevím,“ zamumlal Georg.

„Řádu by to mohlo hodně pomoci,“ prohlásil Fred.

„Asi bychom měli,“ prohlásil George a vzal pergamen do ruky. Doposud tam bylo Harryho písmo. Seběhli dolu do kuchyně, kde se měli za chvíli konat porada.

Byli tam jen Sirius, Remus, jejich rodiče, Moody, Tonks, Kyngsley, Mundungus a Brumbál.

„Frede, Georgi,“ zavrčela Molly.

„Něco jsme našli a asi to patří vám,“ prohlásil Fred a zamával složkou.

Kyngsley po tom hned skočil. „To nic není, jen starý cár pergamenu, který někdo zničil a smazal všechny informace,“ prohlásil hořce. „Nic byste z toho nevyčetli.“

„Jenže mi z toho vyčetli hodně,“ opravil ho Fred s úšklebkem.

Kyngsley pohlédl na dokument a strnul.

„Harry James Potter,“ zašeptal.

 

Chlapec který přežil hleděl na hladinu jezera. Měl už vše připravené na odchod. Dnes se měl vracet do Bradavic. Netušil, kdo ho tam přenese, ale bylo mu to celkem jedno.

Netušil, co se dělo v Anglii a to byla značná nevýhoda.

Moody ho obvinil ze smrtijedství a Brumbál na to neměl žádné námitky. Byl natolik překvapený z toho, že Harry smazal informace, že se nezmohl na slovo. Siriusovi poklesla hlava a oči se mu zatopili slzami. Remus na tom byl podobně. Tonks šokovaně pohlédla na vzlykající Molly a zničeného Artura.

Nakonec na něj vypsali zatykač, ale tohle Harry nevěděl a ani vědět nemohl.

„Harry,“ ozval se vedle něho hlas, jeho nadřízeného.

„Ano Smithe?“ usmál se Harry na muže vedle sebe.

„Harry, jsou po tobě bystrozoři, jsi obviněný ze smrtijedství a čeká tě Azkaban,“ vydechl.

„Proč?“ nechápal zmatený chlapec.

„Jde o ten spis o Konstantinovi, který jsi dostal za úkol sepsat a následně i zabezpečit, myslí si, že jsi jej zfalšoval a pozměnil tak, aby zmizel. Nevědí kdy zmizel, protože jsme o něm už všechno zničili. Chlapče, je mi to líto,“ posteskl si. „Neměl jsem tě nutit to sepsat.“

„Neměli jsme na výběr. Dokumenty se měli zkoumat,“ potřásl hlavou. „Jen mě štve, že tam to pero napsalo i moje jméno, ale to se nedá nijak ovlivnit.“

„Já vím, že tyhle speciální pera vždycky napíší jméno toho kdo jej diktuje. Měl jsem raději riskovat prozrazení a nechat to být.“

„Měl jsem to lépe zabezpečit, vždyť víš. Ten dokument tam musel zůstat a kdyby potom nezačal pátrat Voldemort, nemusel jsem to zabezpečovat.“

„Co se stalo, stalo se, ale co teď?“

Harry se zamyslel. „Nechej mě zavřít,“ prohlásil nakonec.

„Cože?“ vyjekl Smith.

„Nemáme jinou možnost. Psal jsem tam o Tastaru, jak jsi mi nařídil, první kde budou hledat, bude tam a ještě tě budou vyslýchat, jak jsem se o tom dozvěděl. Takhle můžeš tvrdit, že jsem smrtijed, který se k těm informacím dostal od mých učitelů a pak je sepsal, aby se k tomu někdo dostal a aby pak rozšířil zvěst o tom, jak je ministerstvo na nic. Tím bych jej oslabil a pak mohl vzkřísit svého milovaného pána.“

„Jsi šílenec,“ vyjekl Smith.

„Je to lepší, než aby nás odhalili. Voldemort by se o nás dozvěděl moc brzy, není jiná možnost,“ prohlásil Harry.

„Chlapče, víš co děláš,“ vydechl muž.

„Jo, pomáhám světu. Kdybychom zemřeli, co by bylo pak?“

Smith s ním musel souhlasit. „Kdybychom tě potřebovali, tady máš amulet na přemístění, dostane tě ke mně,“ podával mu maličký amulet, který nebyl téměř vidět. Vysel na šňůrce v barvě jeho pleti. „Ale nemůžeš hned utéci, bylo by to moc nápadné, snaž se vydržet co nejdéle a Harry… Pamatuj si, co jsme tě učili.“

Mladík si jej pověsil na krk. Kdyby jste věděli, že tam je, viděli by jste jej, jinak byl pouhým šlehnutím oka neviditelný.

Chlapec si zamaskoval svaly kouzlem, na předloktí, kde měl znamení Tastaru, si vytvořil falešný odraz znamení zla a znak bystrozorů tím zakryl. Pak podal hůlku Smithovi. „Opatruj jí,“ zašeptal

„Dobrá,“ zamumlal a vyčaroval ještě falešnou kopii Harryho hůlky.

„Ještě něco,“ ozval se Harry. „Kdo na mě podal žalobu?“

Smith se zarazil. „Brumbál,“ řekl nakonec omluvně.

Chlapec sklopil hlavu, nechtěl aby viděl v jeho očích zklamání, bolest. Vždycky Brumbálovi věřil a on nyní po tom všem nevěří jemu? Proč? Vždyť toho tolik udělal pro dobro lidí i školy. Asi si myslí, že jsem se ze hřbitova dostal jinak, než tak jak tvrdil. Nespíše si myslí, že sepsal s Voldemortem smlouvu, aby si zachránil život a to že se hádal se Siriusem a nebavil se s přáteli, ho v tom nejspíše jen utvrdilo.

„Jasně,“ zamumlal kamsi do země. Raději už běž,“ poradil svému nadřízenému.“

„Hodně štěstí,“ zašeptal muž a zmizel.

Harry se posadil na břeh jezera a přemýšlel. Věděl, proč ho ještě nezatkli. Nejprve se musí projednat zatykač, pak důkazy, nakonec musí Popletal dostat povolení, aby ho mohl zatknout na území cizího státu a až poté ho mohou zajmout.

Chlapec se však zaobíral tím, proč mu to Brumbál udělal? Tolik si přál, aby to udělal někdo jiný, klidně by snesl i Lupina, ale Brumbál?

Najednou se s hlasitým PRÁSK, kolem něho objevili bystrozorové v čele s Moodym a těmi dvěma, kteří doprovázeli jeho dva kamarády.

„Pottere,“ vykřikl Popletal, který s nimi byl a na obličeji mu pohrával veselý a fanatický úsměv. „Jste zatčený za podezření ze smrtijedství,“ prohlásil spokojeně.

Harry se na něho znuděně podíval. Tvářil se, jakoby se o to vůbec netýkalo.

„Půjdete s námi dobrovolně?“ vyštěkl Kyngsley.

„Klidně,“ povzdechl si znuděně. V duchu se však náramně bavil, když viděl překvapené pohledy těch, kteří jej obklíčili, nejspíše si mysleli, že dojde k souboji a ono nic. Ono možná, kdyby měl Harry hůlku, ale za těchto podmínek?

Těžké provazy se mu omotali kolem těla a Harry se pohnul tak, aby se mu roztrhlo předloktí na levé ruce. Všem se naskytl pohled na znamení zla.

Bystrozoři vyjekli.

„Zrádče,“ zavrčela Tonks.

„Odporný hnusný bastarde,“ přisadil si Moody.

Harry se v duchu bavil tím, že je v myšlenkách doplňoval. Od možného parchanta až po debilního hajzla. Avšak jeho tvář zůstávala ledově chladná.

„Odveďte ho na ministerstvo a pak do Azkabanu,“ přikázal Popletal, který byl v obličeji bílý.

Harry byl donucený vstát. Rozvázali mu nohy a v těsném sevření se s ním přemístili na ministerstvo. Byla tam horda lidí, všichni jim ustupovali z cesty. Harry uviděl pana Weasleyho a jeho ženu, která měla rudé oči. Rona a Hermionu, kteří na něho vrhali zhnusené pohledy. Zahlédl i Lupina, který na něho hleděl značně vyčítavě, zahlédl i černého obřího psa, který na něho hleděl smutně, ale když na něho pohlédl, uhnul pohledem, jako by šířil nějakou oční nákazu. A pak uviděl lesk modrých jemu tak dlouho známých očí. Očí, které jej zklamali. Brumbál vypadal smutně, přesto odhodlaně. Harrymu to však v tuhle chvíli bylo jedno, vedli jej do Azkabanu a díky roztrženému rukávu se všem naskýtal pohled na zmenšenou napodobeninu znamení zla.

Mladíka dotáhli až na druhý konec atria.

Tam už čekal ministr kouzel Kornelius Popletal.

„Harry Jamesi Pottere, tímto tě odsuzuji na doživotí do Azkabanu,“ prohlásil na celou místnost. Několikrát se zablesklo, jak fotografové pořizovali snímky, které budou zítra ve všech novinách světa.

Harry na to nijak nereagoval, měl pořád ten netečný pohled.

Najednou cítil jak mu jeden z bystrozorů vytáhl falešnou hůlku a před zraky všech ji zlomil.

Sálem to zašumělo. Všichni něco vrčeli na chlapce, který stál před nimi, jen dvě oči na něho hleděli lítostivě. Umbredgiová, která samozřejmě věděla, co to všechno znamená, že jej zatýkají kvůli Tastaru a že se Harry musel obětovat. A druhý byl Fakwes. Brumbálův Fénix, který vše pozoroval sedíc na lustru.

Harrymu se zdálo, že ho fénix pohledem prosí, aby to nedělal. Harry se vpil do jeho zlatých očí. Tvor byl tak čisté podstaty, že se mu udělalo lehko u srdce. Fénix ho svým pohledem uklidňoval natolik, že si chlapec ani neuvědomoval, co Popletal říká.

Najednou ho surově uchopili a přenesli se s ním před odporně vyhlížející bránu. Byli tam vyryty runy, obrazy a různé výjevy smrti. Byl tam také znak vězení. Svázaný muž, který má na sobě okovy a kajícně hledí do země.

Tak se nyní cítil i Harry. Jen s tím rozdílem, že on bude hledět zpříma.

Bystrozorové ho dotáhli k bráně, která se otevřela a z ní se vynořili mozkomorové. Ti popadli nového vězně a vtáhli jej do odporného hradu. Bystrozorové šli s nimi. Tam dotáhli chlapce do jedné místnosti a hodili před něj Azkabanský hábit. Mladík se rychle převlékl a čekal, co se bude dít nyní.

Jeden z bystrozorů ho popadl a mrštil s ním na židli. Chlapec se tam klidně posadil a vyčkával. Bystrozor zatím něco sepsal do jakési karty a pak pohlédl na Pottera.

Harry zatím ignoroval chlad, který kolem sebe vytvářel mozkomor.

„Odveď ho,“ přikázal druhý a mozkomor popadl Harryho, který se mu nijak nebránil. Vedli ho podél mnoha cel, kolem něho vířili mozkomorové a pokoušeli se z něho vysát štěstí, ale Harry použil staré a těžké kouzlo, které přeneslo jeho patrona, přímo do jeho těla a tak byl odolný proti těmto stvořením. Jediné, co kouzlo prozrazovalo, byli oči, ve kterých byl jasně a zřetelně vidět mlžný jelen.

Mozkomorové se od něho stáhli, přesto ho i nadále vedli do jeho cely. Když tam dorazili, hodili jej na studenou kamennou zem. Harry se tvrdě praštil do ramene a rozbil si nos.

Chlapec se vyléčil mávnutím ruky, děkoval, že uměl čarovat bez hůlky, sice ne tolik, ale uměl.

 

„Cože,“ zaječela Katarin. Všichni byli nyní v pevnosti Tastaru a probíralo se Harryho zatčení, někteří z nich o tom ještě nevěděli a tak to byl docela šok.

„Jak jsem řekl,“ posteskl si Thomas.

Smith jim také řekl, co všechno se událo. Byli z toho zničení. Co mají bez vůdce dělat?

„Nějak to musíme zvládnout, Harry nám přeci věří,“ prohlásil Alex.

„Alex má pravdu, musíme si poradit,“ ozval se Max. „Harry by nás neopustil, kdyby mu nebylo jasné, že to nezvládneme.“

„Jasně,“ pokývala hlavou Anna. „Harry je sice v Azkabanu, ale je pořád s námi. Kdykoli ho budeme potřebovat, můžeme ho zavolat a požádat o pomoc.“

„Správně. Harry nás nikdy na holičkách nenechá,“ přikývla bojovně Elizabeth. „Budeme bojovat za Harryho. Budeme jednat tak, jak by jednal on a pak mu pomůžeme se odtamtud dostat.“

„On se odtamtud dostane sám,“ prohlásil Max. „Teď to však nějakou dobu musíme vydržet.“

 

Čas plynul rychle. Řád nedoufal, že by Harry vydržel tak dlouho v Azkabanu, bez toho, aby zešílel, když jen chvilka stačila k tomu, aby se v blízkosti mozkomora zhroutil.

Jenže jednou měli hlídat vlkodlaky a ti je chytili. Sirius, Remus, Brumbál a Moody se tak ocitli ve veliké kleci. Hlídala je armáda vlkodlaků a upírů.

Po pár dnech k nim přivedli i Rona s Hermionou.

Tehdy Harryho amulet naléhavě zazářil. Stiskl drobný šperk a objevil se v Tastarské pevnosti.

 

„Co teď,“ vzlykla Hermiona.

„Nikdo nám nepomůže,“ povzdechl si Sirius. Brumbál pochodoval kolem mříží a pokoušel se najít cestu ven, bezvýsledně.

„Nemá to smysl,“ povzdechl si Lupin. „Když vás neroztrhám já, oni určitě.“

„nějak to zvládneme, pořád je tu naděje,“ prohlásil odhodlaně Moody.

„Kéž by byla,“ povzdechl si Ron a nikdo z nich netušil, co se venku děje. Měli dost starostí sami se sebou. Jejich klec vysela na obrovskou propastí plnou ostrých kráterů. Jediné, co je drželo ve vzduchu, bylo pevné lano.

Zatím dole se bojovalo.

 

Upíři drželi stráž, všude byla tma. Když najednou se ozval z lesa dusot kopyt. Na ně se vyřítili Tastarští bystrozorové spolu se Smithe a Konstantinem.

Harry mával mečem Godrika Nebelvíra a rozséval kolem sebe smrt. Nebyl sám i ostatní měli meče a sekali do nepřátel. Jen Konstantin byl nucen kouzlit.

„Konstantine, běž pro ně,“ poručil Smith.

Muž přikývl a rozjel se přímo do jeskyně, kde tyhle příšery přebývali. Harry vyrazil hned za ním a zajišťoval mu bezpečný přejezd.

Konstantin vjel až do jeskyně a pak už byl nucený sesednou z koně. Rozeběhl se místností a běžel různými chodbami. Harry se držel těsně za ním. Doposud nikoho nepotkal, ale v další místnosti jich byla hora.

„Jdi, já je zvládnu,“ prohlásil nebojácně chlapec a vytáhl svou hůlku, kterou mu Smith vrátil.

Konstantin chtěl něco namítnout, ale když zachytil Harryho prosící pohled vydal se na cestu.

Muž běžel chodbami a hledal, kde se dalo. Čím déle bude bloudit, tím větší je šance, že někdo zemře.

Vyrazil ještě větším tempem a s větším odhodláním. Cestou dělal křížky, aby našel cestu zpět.

Konečně se dostal do místností s klecí.

„Zemřeme,“ zašeptala jakási dívka.

„No tak, Hermiono,“ konejšil jí jakýsi milý hlas.

„Věřte aspoň trochu,“ prskl Moody.

Konstantin vystřelil kouzlo na lano. Klec začala padat, ale muž jí kouzlem zachytil a přenesl jí na zem.

„Vy,“ vydechl Moody překvapeně, když byli volní. „Myslel jsem, že jste mrtví.“

„Ne, nejsem,“ usmál se muž. „Ale teď rychle. Nemáme moc času.“

Vyrazili a rychle běželi po značkách. Řád byl značně unavený a tak musel Konstantin často čekat.

„Jak jste se sem vlastně dostal?“ zasípal Ron.

„Někdo mi pomohl, ale pokud už jsou mrtví, tak je to veliký problém, proto si musíme pospíšit.“

Hermiona se nadechovala k otázce, ale nic nedořekla, protože se dostali do místnosti, kde Harry zůstal.

Tam leželo několik mrtvých těl upírů. Všichni byli mrtvý, jen o zeď se opíral mladík. Jeho uhlově černé vlasy byli špinavé a rozcuchané snad ještě víc, než bylo normální. Jeho ret byl natržený, spolu s obočím. Pravou ruku měl zlomenou a tak byl nucen koulit levou. Jenže co bylo horší, ne jeho krku byli patrné dvě malé ranky po kousnutí upíra.

Najednou mladík vzhlédl a jeho nádherné smaragdové oči pohlédly na zajatce s Konstantinem. Bylo vidět, a snad i slyšet, jak mu spadl kámen ze srdce. V tu chvíli, jakoby čekal právě na tohle, se sesunul k zemi, byl vyčerpaný.

„Harry,“ rozeběhl se k němu muž. Pak rychle vyčaroval nosítka a Harryho na ně položil. „Pojďte!“ nakázal.

„Konstantine,“ zašeptal Harry, když ležel a hleděl na strop, který se mu míchal před očima, jak všichni běželi.

„Ano?“ uslyšel jeho hlas.

„Pokud se objeví upíři, nechej mě tady, musíš je dostat do bezpečí,“ prohlásil.

„Ale,“ oponoval muž.

„Ne, slib… slib mi to,“ zašeptal.

Sirius na něho smutně pohlédl. Už vůbec ničemu nerozuměl a nebyl sám.

„Já…“

„Konstantine Grebsi,“ zavrčel podrážděně chlapec.

„Dobře příteli, jak chceš,“ povzdechl si smutně Konstantin a doufal, že se tak nestane.

Už byli skoro venku. Zbývalo už jen pět chodeb, když je obklíčilo několik upírů.

Konstantin pohlédl na mladíka na lehátku. Ten na něho pohlédl s prosbou v očích. Slíbil to.

Lehátko pod Harry zmizelo a on tvrdě dopadl na zem. Bolest mu projela tělem, ale nevydal ze sebe ani hlásku.

Konstantin zatím dostal všechny upíry a chtěl vzít Harryho, jenže se za nimi vyrojili další a stále jich přibývalo. Smutně pohlédl na své přítele, který kvůli němu musel do Azkabanu, který toho tolik zažil.

„Jdeme!“ přikázal přiškrceně.

„Ale…“ ozval se Sirius.

„Jdeme!“ nařídil. Napůl je vytáhl pryč. Přitom srážel upíry za nimi, kteří začali využívat svou temnou magickou moc. Konstantin je dostal až ven, kde na ně čekal zbytek. Ještě stál se tam bojovalo, ale jakmile se dostali ven, vyskočili na koně a rozjeli se k nim. Každý si k sobě vyzdvihl jednoho ze zajatců. Ti co jeli sami, jeli poslední, aby bránili ostatní před upíry, kteří se za nimi hnali.

Vedle nich klusal kůň bez jezdce, byl to vznešený hřebec, černé barvy. Nikdy svého pána neopouštěl. Když byl Harry v Bradavicích, byl nedaleko, nějakým způsobem se dostal až do Ameriky a nyní? Klusal sám a nechával Harryho daleko za sebou. Byl odhodlaný ochránit ty, které chránil jeho pán. Harry by je nikdy neopustil i kdyby Blesk zemřel a věrný kůň, chtěl dokázat svou věrnost. Chtěl dokázat, že i když jeho pán zemře, on přesto dokončí úkol, který mu byl zadán.

Elizabeth, která měla za sebou Siriuse, a který se držel jejích boků, pohlédla na černého koně a do očí se jí vehnaly slzy.

 

„Já se nikdy nevzdám,“ prohlásil jednou Harry. „Budu stát pevně na nohou a pokud budu muset zemřít, tak ať. Já se smrti nebojím. Bojím se o své přátele. To oni jsou mou nedílnou součástí a pokud zemře byť jen jeden z nich, zemře i část mě. Pokud zradí, je to téměř to samé, ale pokud zemřu já, zemřu celý a sebou si vezmu i jejich přátelství, lásku a naše společné chvíle, na které budu moci tam nahoře vzpomínat, než se ke mně zase přidají, starší, moudřejší a mocnější. Budeme spolu moci diskutovat, vzpomínat a také si povídat o tom, co se stalo po mé smrti.“

 

Vedle ní klusal Smith s Hermionou. I on pohlédl na osamělého černého koně, který vedle nich jel vznešeně stejně, jako na něm jezdil jeho pán.

 

„Ahoj,“ usmál se Harry na malé hříbátko, které se čerstvě narodilo. „Jakpak se asi budeš jmenovat, krasavče?“ Časové pomezí působilo na celé území pevnosti, ale ten den, se narodilo sedm hříbat, sedm koní, pro sedm žáků Tastaru.

Hříbátko najednou vyskočilo na vratké nožky a tvrdohlavě se na nich pokoušelo udržet. Když spadlo, vyskočilo zase. Zatímco jeho bratři a sestry, doposud leželi a nabírali síly. Jejich matka zemřela. Nepřežila těžký porod, i když byl proveden operačně.

Nikdo z přítomných nechápal, proč zrovna sedm koní, ale když není odpověď, otázka se časem rozplyne.

Harry se na mládě usmál. „Ty jsi ale tvrdohlavý,“ zazubil se. „Jsi takový rychlý, narozdíl od ostatních, kteří doposud odpočívají. Jsi z nich vlastně nejstarší, že?“ usmál se laskavě. „Jenže jako jméno? Co Blesk?“ nadhodil, když se dotkl své jizvy. Hříbě na něho pohlédlo a v jeho očích Harry uviděl třpytit se lásku a oddanost.

Tak vzniklo veliké pouto. Pomocí kouzel hříbátka rychle vyrostla a brzy se ukázalo, kdo je nejsilnějším koněm. Byl to Blesk. Silný, rychlý a věrný.

Harry se o něho vždy s láskou a péčí staral. Za což mu byl jeho chrabrý oř vděčný.

 

Maxovi oči stále pošilhávali po prázdném koni. Za ním seděl Ron a křečovitě se ho držel.

 

„Modré nebe,“ smál se Harry a ukazoval Maxovi jasně bleděmodré nebe. „Hele a bílé mráčky,“ usmíval se. Přitom prstem obkroužil bílé chomáčky, které se na obloze objevili.

„A co?“ nechápal chlapec.

„Copak nechápeš?“ divil se Harry. „Vše je tak čisté. Obloha, když má takovou barvy, symbolizuje dobro, chápeš? Je dobrý den, den dobra.“

Max si myslel, že je padlý na hlavu, ale pak pochopil, co chtěl Harry říci. Když je takovéhle počasí, jsou všichni více aktivní, mají také více energie a jsou veselejší. Když však je zataženo, jsou lidé mrzutí, hádavý a unavení.

Od té doby vždy hezkým dnů, říkali dny dobra, oblačným zase den zla. Pokud bylo oboje, byla rovnováha.     

 

Thomas vezl Brumbála. Jeho oči byli plné smutku, on s Harrym zažil mnohé, a hodně se od něj naučil.

 

„Nóóóó táááák,“ protáhl Harry. „Copak to pořád nechápeš,“ usmíval se na něj povzbudivě Harry. „Musíš tou hůlkou mávnout více energičtěji a jen tak ledabyle něco načrtnout ve vzduchu.“

„Tobě se to řekne,“ zabrblal Thomas a pokusil se mávnout tak, jak Harry tvrdil. Povedlo se. Ten štít se mu skutečně povedl. Neuvěřitelné a to bylo to kouzlo tak strašlivě těžké. Jenže s Potterem bylo vždycky všechno lehké. Uměl to vysvětlit, uměl pomoci i poradit. Měl vždy dobré srdce a byl hlavně laskavý, plný soucitu a pochopení pro vše živé.

 

Anna a Katarin běželi vzadu a odstřelovali smrtijedy, spolu s Alexem.

 

„Tak se mi zdá,“ usmíval se Harry, když viděl jak se k němu ženou mokří učitelé. „Že máme malér.“

Katarin, Anna a Alex se rozeběhli schovat za strom. Harry zase vyletěl do koruny.

Učitelé si jich nevšimli a proběhli kolem nich.

„Sice je to veliký malér, ale aspoň to byl skvělý pohled,“ smál se Harry. „Je to tu prostě skvělé,“ pousmál se. „Jenže mi chybí přátelé a to moc,“ posteskl si.

„Určitě je brzy uvidíš, i nám chybí,“ ujistila ho Katarina.

„Jo, to máš pravdu a jednou… jednou budeme zase všichni šťastní a hlavně spolu,“ prohlásil.

„Jasně,“ zazubil se Max.

 

Konstantin sejmul dalšího upíra. Ti postupem času odpadávali a brzy byli v bezpečí. Tolik si vyčítal, že tam musel Harryho nechat, ale co mohl dělat? Kdyby ho tam nenechal, zemřeli by všichni.

Najednou, jakoby slyšel jeho hlas, ale bylo to jen další vzpomínka na padlého.

 

„Konstantine,“ usmál se Harry. „Smrti se bojí pouze Voldemort. Pro mě by byla osvobozením a nikoli trestem. Opět bych viděl své rodiče. Být s nimi by se mi líbilo. Chápeš? Nemám důvod se bát něčeho takového. Pokud smrt, tak se zdviženou hlavou a odhodlaným srdcem. Klidně zraněný a slabý, ale beze strachu.“

„Myslíš na smrt příliš brzy,“ řekl mu na to.

„Nikdy není příliš brzy. Umírají staří a s nimi i  mladí. Je dobré vědět, co si přejeme a také se toho držet. Pokud se budu bát, zemřu se strachem, ale když budu smrt brát, jako svou součást a přijmu ji s otevřenou náručí, až nastane čas, budu silný a smrt nebude tak krutá.“

„Zajímavá hypotéza,“ zamumlal.

„Já to beru, jako součást života a nebojím se toho,“ usmál se. „A co ty, bojíš se?“

Tenkrát zaváhal. „Ano,“ přiznal.

„Každý se toho bojí, dokud to nepřijme, ale občas je strach důležitý. Dává ti obezřetnost. Když budeš obezřetným, budeš dlouho živý.“

 

Vždycky si myslel, že mu Harry půjde na pohřeb a teď tomu bylo obráceně, to on měl oblékat smuteční šat a ne Harry.

„Proč?“ zašeptal. „Proč jsi mu to osude udělat? Nejprve musel mít těžký život a nyní smrt? Proč“ zašeptal do noci, kterou nyní pomalu, ale jistě začal prozařovat východ slunce.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

..............................

(Malika, 16. 9. 2007 10:59)

je to nádherný.a ty vzpomínky jsou dokonalý.bylo z nich cítit mnoho emocí a děsně jsem si čtení užila.přidáš dnes ještě jednu?

Perfektní

(kuku, 16. 9. 2007 10:44)

je to fenomenální, moooc se ti to povedlo, jen tak dál, si moc dobrá

Hurá kapitola

(Trili, 16. 9. 2007 9:40)

Jsem na nich už závislá. Moc se mi to líbilo. :-)

Koment

(Petr, 16. 9. 2007 9:34)

Mazec kdy bude daalší kapitola ???

Blytonka

(Blytonka, 16. 9. 2007 9:33)

Jezuskotky, to je tak nádherné! Jsi pořád ve psaní lepší a lepší! A ta rychlost přidávání... Nechtěla bys někdy sepsat knížku? Já bych si ji stoprocentně koupila!

Jé!!

(Bellatrix Black Lastrange, 16. 9. 2007 8:38)

Začínám být na tvých povídkách závislá! A to jako fakt! Kdybys dneska přidala ještě jednu, byla bych ti mocinky moc vděčná.Tak teď pádím na koně, ale až příjdu hned se sem juknu a třeba se na mě usměje štěstí! Co říkáš?

...

(Sherina, 16. 9. 2007 8:29)

podle mě se ti tato kapitolka opravdu povedla a ani ten smutný konec nevadí :) jen doufám, že dneska stihneš tu kapitolku dodat...týden bych asi nevydržela :)

Fíha

(Denisa, 16. 9. 2007 7:44)

tak to se ti povedlo jen doufám že harry fakt nezemřel

..........

(Sseth, 16. 9. 2007 1:34)

krása ale dúfam, že nenecháš Harryho zomrieť

Super :D

(Armok, 16. 9. 2007 1:09)

Bomba ta kapitola se ti nahodou povedla uz jse tesim na dalsi a jak jsi rikala ze zitra teda uz dneska pridas dalsi budu drzet pesti aby tomu tak bylo :))

aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

(imnetet, 15. 9. 2007 23:25)

no ten koniec hm no nič dúfam, ze ete zajtra niečo pridáš

nádhera

(Flammea, 15. 9. 2007 23:24)

páni, je to krásný, ale takový smutný, mno, ale tak to mělo nejspíš být

...

(blackes, 15. 9. 2007 23:20)

Ta část na konci byla tak smutná, že se mi v očích lesknou slzy. To bylo tak nádherně napsané, že se to těžko popisuje, ale ten konec jsi si mohla odpustit. Doufám, že zítra přidáš kapču, protože bych asi nevydržela čekat celý týden na pokračování

Super

(Mady, 15. 9. 2007 23:17)

Skvělá kapitolka... chudáček Harry... :( Jsem zvědavá jaká bude ta další kapitolka, jinak to je skvěle napsaný... :)

PS:

(Stesii, 15. 9. 2007 22:59)

ten konec , je akorát tak na vraždu...hm....kde bydlíš?? :D

:-(

(Tirael, 15. 9. 2007 22:56)

ou, tak nic no

Hůůůstý...

(Tirael, 15. 9. 2007 22:56)

No mrtě hustý a navíc mám první koment...

Komentář

(Aileen, 15. 9. 2007 22:56)

Moc pěkná kapitole... Vůbec není pravda, že by se ti nepovedla. Hrozně se mi líbili ty vzpomínky na Harryho. To mě opravdu dojalo... Bylo mi ho líto. Chudák Harry. Tohle si nezasloužil. Vlastně on si polovinu věcí nezasloužil :-D Je to asi jeho osud trpět... Dokonce se mi dostal do hlavy brouk s tou poslední vzpomínkou od Konstantina... Příjde mi trochu hluboko zamylšnená a já nad ní pořád musím přemýšlet... Mimo to byl skvělí nápad poslat Harryho do Azkabanu, děj se tím víc zdramatičněl a oživil i když je to trochu ohrané téma, každý ho bere jinak. Mě se tu líbilo... No nevím, co víc dodat. Nějak postrádám můzu a to i na psaní povídek i na psaní komentářů...

Title

(medmedík, 15. 9. 2007 22:55)

Nepostastil :D ... NO pekne :D mozno nabuduce :P

Peknucke

(medmedík, 15. 9. 2007 22:55)

Ale no, zeby sa mi postastil prvy koment? Ak hej tak supa :) ... Inak kaitola vobec nie je blba kapitola. Mne sa nahodou paci.. ;). Mno, dufam ze este zajtra nieco stihnes O:-) ale ak by si aj nahodou nie, tak ja to asik nejako prezijem :P ... :D .. fakt pekna kapca



 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA