Jdi na obsah Jdi na menu
 


3.kapitola

15. 9. 2007

Tak je tu další kapitolka od mojí maličkosti =DD... Doufám, že se vám bude líbit ;))

Ž-Ž

Harry stál u Hagridovi hájenky, kde na něj už čekal kočár, za který byl zapřažený testrál. Ten netrpělivě hrabal kopytem v uschlém listí, které se povalovalo na promrzlé podzimní zemi. Studenti byli zalezlí uvnitř a ani se nenamáhali s Harrym se rozloučit, proč také? Vždyť je to blázen.

Dveře se otevřeli a ven vyšel Brumbál s Moodym.

Harry zapudil nutkání upozornit na fakt, že mají hodinové zpoždění, a raději nastoupil do kočáru, který byl nyní zvětšený a pohodlnější.

Moody se na mladého Pottera díval napůl naštvaně, napůl zkoumavě a nebyl sám. I profesor byl z Harryho poněkud vyvedený z míry, co se to s ním stalo?

Harry se podíval z okna a teprve až nyní si uvědomil změnu na své postavě. Delší vlasy po ramena, která měl stažené gumičkou, jen přední měl krátké a nyní mu lemovaly tvář. Pevná postava, jen svaly byli vždy skryty pod vytahanými hábity. Oči, které byli jasné a leskly se odhodláním a jistotou. Tvář kamenná a odhodlaná.

Už není dítě, jako býval. Jeho dětské rysy nadobro zmizeli a nahradili je tvrdé, mužské tvary.

Jeho smaragdy prohlédli skrz svůj odraz a pohlédli na krajinu pod sebou. Ani si neuvědomili, že už nějakou dobu letí vzduchem.

Jeho myšlenky se zatoulali k Elizabeth.Těšil se, až jí uvidí, ale nevěděl, kdy se tak stane.

Mysl se odpoutala od přítomnosti a přešla do minulosti.

 

„Ahoj,“ usmála se na něho krásná dívka.

„Nazdar Elizabeth,“ zazubil se mladík.

Právě ležel na pohovce a pokoušel se číst knihu, kterou jim Smith nakázal přečíst.

„Děláš úkoly,“ ušklíbla se a laškovně ho pohladila po tváři. Potom následoval letmý polibek na tvář.

Harry udělal psí oči.

„Nežebrej o polibek,“ zasmála se dívka. „Nic nebude,“ zazubila se zlomyslně.

„Jsi ošklivá,“ popotáhl Harry pobaveně.

„Já vím,“ prohlásila mile. Ale nakonec ho přeci jen políbila.

 

„POTTERE,“ zakřičel Moody, čímž Harryho vytrhl ze vzpomínání.

„Co?“ vydechl zmatený Harry, který doposud byl myšlenkami někde u Elizabeth.

„Jen se vám snažíme říci,“ zavrčel Moody. „Že tam za chvíli budeme.“

„Aha,“ povzdechl si.     

Po chvíli začali opravdu klesat, až se jejich kočár zastavil a oni hleděli na obrovskou budovu, která se nápadně podobala Oxfordu.

„Vítám vás,“ usmál se na nově příchozí jakýsi postarší muž, který měl na hlavě začínající pleš, ve tváři mnoho vrásek, ale jinak působil velice klidně a vyzařovala z něho autorita.

„Rád tě opět vidím, Done,“ usmál se Brumbál.

„Nápodobně Albusi,“    

Harry pohlédl na děti, které stály v řadách, spolu se svými profesory a vítaly tak návštěvníky.

„Pojďte dovnitř,“ vyzval je ředitel školy.

Harry vešel spolu se svým doprovodem.

„Elizabeth Bonesová,“ představil Harrymu velice známou dívku. „Bude ti dělat průvodce,“ oznámil ředitel zdejší školy.

„Ahoj,“ usmál se Harry a podával dívce ruku. Ta jí hned přijala.

„Ráda tě poznávám,“ zašveholila americkou angličtinou.

„Potěšení na mé straně,“ prohlásil Harry stejným jazykem jako ona a vysloužil si tak překvapené pohledy od dvou ředitelů a Pošuka.

 

Týden uběhl jako voda a Harry se už ve škole aspoň trochu vyznal. Bylo to tu tak jiné a přeci tolik stejné, jako v Bradavicích. I tady po něm házeli zhnusené pohledy, ale dívky museli uznat, že je kus. Po nějaké době jim dokonce i došlo, že je v naprosté pohodě a začalo nahánění.

On s Elizabeth se rozešli už před lety a byli z nich nejlepší přátelé. Rozešli se proto, že jim to spolu moc neklapalo, často se hádali a tak. Když se rozešli, bylo to zase v pořádku a bylo to lepší.

„Takže,“ zasmála se Elizabeth. „Už víš, že se na tebe vypsala odměna,“ zazubila se. „Kdo tě sbalí, vyhraje. Pak tě dostane k narozeninám.“

„Dostane?“ nechápal.

„Jakože tě uneseme a pak se objevíš s ní v posteli,“ zachichtala se.

„Jo, moc vtipné,“ zavrčel.

„Copak, tobě by to vadilo?“ zachechtala se.

„Jo,“ zamrmlal.

„A já myslel, že vy muži myslíte jen na to jedno,“ ušklíbla se.

„To těžko,“ povzdechl si. „Kdyby tomu tak bylo, nebyla by jsi pana.“

„Pravda,“ zamyslela se. „Ale bylo namále.“

„Já tě do postele nezval,“ ohradil se mladík.

„Ne, ale já tebe jo,“ prohlásila.

„No právě,“ odtušil.

Zazvonilo. Oba se vydali na hodinu přeměňování.

Na hodině probírali odčarovávání zvířat či předmětů. Harry s Elizabeth to kouzlo komolili, ale nakonec se jim na konci hodiny povedlo.

V téhle škole se koleje dělili na schopné, vychytralé, lstivé a mocné. Harry byl mezi mocnými spolu s Elizabeth.

Jenže moc, není všechno a pokud jí neumíte použít, může obrátit i proti vám a to Harry věděl. Musel se zklidnit, musel se učit a chápat. Kde jinde se to naučit, když ne tady?

 

Moody seděl na židli ve svém domě a přemýšlel o Harrym. To chování, ty pohyby, znal to, ale odkud? Najednou se mu vybavila jedna vzpomínka, o které si myslel, že je zapomenutá.

 

„Promluv hlupáku,“ ječel Rokwood na jakéhosi mladého muže, který ležel pod ním a  těžce oddechoval. Jeho vlasy byli protkané krví, která mu je slepovala do jakýchsi krvavých pramenů. Ret měl roztrhaný a z jedné ruky, měl jen krvavý pahýl.

Kolem se tísnilo několik vlkodlaků a také mohl vidět několik mrtvých smrtijedů spolu s těmito tvory.

Tehdy elitní bystrozor Alastor Moody šel spolu s Jamesem Potterem a jeho dvěma přáteli, Remusem a Siriusem na rozkaz Brumbála právě na tu mýtinu, kde se to všechno odehrálo a oni nyní viděli na nebohého muže, který byl očividně na pokraji smrti.

„To je přeci Tastarský bystrozor,“ vydechl James, když uviděl na jeho krví potřísněnou uniformu.

„Jo,“ zabrblal bystrozor a vytáhl hůlku. „Musíme mu pomoci.“

Trojice mladíků s ním souhlasila a i oni se připravili na souboj.

Vyrazili a smetli Rokwood. Vlkodlaci v lidských podobách se na ně hned vrhli, ale Čtveřice si s nimi dokázala pomoci, ovšem nečekali, že se na ně vyřítí ještě odporní skřeti, kteří mávali svými sekerami. Moody pochopil, co toho muže tak zranilo.

Bojovali jak nejlépe uměli, ale nakonec jeho a toho muže zajali a s hlasitým přemístěním se objevili v temném hradě.

Mučili ho, ale on nepromluvil. Zato jeho Tastarský kolega ano.

Myslel si, že pukne vzteky, když začal otevírat ústa, aby mohl mluvit, ale to co řekl, ho šokovalo.

„Jsi zbabělec, Tome, nic víc…“ sykl. „Netroufáš si na nás sám a tak nás zabíjí tvoje gorily. Jsem poslední z Tastaru, ale je tu ještě někdo, ten se ti pomstí. Za mě, za mé přátelé a ostatní lidi, které zabiješ.“

„Brumbál,“ zasyčel. „Je slabí.“

„Brumbál?“ odtušil muž. „Ne je tu někdo silnější,“ zabrblal. „Ten se postará o tvou smrt.“

Moody nevěděl, koho má muž na mysli. Kdyby tak věděl, že mluví o Harrym.

„On se stane mocným, Voldemorte, on bude ten, kdo povstane v čele odboje. To on bude tvým strachem ve snách.“

Smích, tak ledový smích. Mrazilo ho z něj. „Myslíš, že se zaleknu jednoho hloupého bázlivého člověka?“ chechtal se. „Neexistuje nikdo a nic, co by se mi mohlo rovnat. To já jsem tím nejmocnějším, hlupáku a ty zemřeš.“

„Nebojím se smrti,“ odsekl drze. „A ani tebe ne, Voldemorte. Nikdy mi nemůžeš vzít to nejcennější. Nemůžeš mi vzít lásku, kterou mám v srdci, ani přátelství, které mi v něm zůstalo, i po smrti mých přátel. Zabij posledního z Tastaru, ale stejně. I když zemřu já, objeví se další a jim už neunikneš, nikdy.“ Pak muž něco zamumlal a zlatavý paprsek zasáhl Moodyho. Ten se najednou rozplynul a objevil se na té mýtině, kde muže potkali. Mohl utéci, ale on pomohl jemu. Raději zemřel, než aby zemřel Moody.

Bystrozor se podíval okolo a podíval se do oblak. „Děkuji, ale proč?“

 

Proč mu pomohl? To byla otázka, která mu kolovala hlavou už několik let, ale nikdy nenašel potřebnou odpověď.

Stále slýchával jeho slova, která patřila Voldemortovi, těsně před tím, než zemřel. Co asi tak znamenala? Nikdy to nikomu neřekl. Když se ho pak ptali, řekl jen, že mu někdo pomohl. Víc nic. Nechtěl, aby o tom někdo věděl, co když ty slova, byla důležitá? Nebo by je Brumbál pochopil a zrádce by to vyslepičil nepříteli? Ne, lepší bylo mlčet. Jenže je dobré mlčet i nadále? Nebylo by lepší to říci, teď, když se slova toho muže mají vyplnit?

 

Ron a Hermiona seděli u nehelvítského stolu. Celkem je mrzelo, že se nešli s Harrym rozloučit, ale on s nimi nadále nemluvil. Nezlobil se na ně, ale také měl moc práce a také tu byla ta záležitost s Voldemortem a Tastarem. Nechtěl je vystavovat nebezpečí a hlavně nechtěl vyzradit, kdo je. Bylo by to nebezpečné.

Jenže oni netušili, že se s nimi nebaví ze strachu, že by je někdo mohl zabít.

„Mohli jsme mu říci aspoň, Ahoj,“ zabrblala Hermiona.

„Možná máš pravdu,“ zamyslel se Ron. „Jenže on by nás stejně nechtěl, tak co?“

„Rone!“ napomenula ho dívka. „Určitě ho moc mrzí, že jsme se k němu tak ošklivě zachovali. Vlastně to mi bychom se mu měli omluvit, nemyslíš?“ Chlapec se zamyslel. „Asi jo,“ pokrčil nakonec rameny.

Pak už tuhle debatu do konce dne nerozebírali.

Večer seděli ve společenské místnosti, když si k nim přisedla dvojčata s Ginny. „Co myslíte, jak se asi Harry má?“ nadhodila Ginny.

„Kdo ví,“ pokrčil rameny Fred. „Ale podle mě, pořád stejně nabručeně.“

„Já bych byla nabručená taky,“ odsekla Ginny. „Nezachovali jsme se moc hezky.“

„Jo,“ přisadil si Georg. „Bylo to od vás moc ošklivé.“

„No jo,“ zabručel Ron a otevřel si učebnici lektvarů, aby mohl vypracovat domácí úkol od Snapea.

„Nebudeme top tu teď rozpatlávat,“ ozvala se Hermiona. „Co takhle udělat něco s tou krávou?“

Všichni věděli o kom mluví. O Umbredgiové. Ke každému se chovala odporně. Jediný komu dávala pokoj a komu tak nějak nadržovala byl Harry, ale podle jeho výrazu všem bylo jasné, že jí má plné zuby. Nemluvě o tom, že byl párkrát nazelenalý a vypadalo to, že mu je z ní nesmírně špatně.

„Navrhuji nějaký vtípek,“ ozval se Fred.

„Souhlasím,“ ozval se Georg.

„Co když vás vyhodí?“ ozval se Ron.

„Proboha Rone,“ povzdechl si Fred. „Nám na nějaké škole nebo ovcích nezáleží. Máme už vše promyšlené a k tomu co chceme dělat, nic takové nepotřebujeme.“

Ron si povzdechl. „To bude mamka zase nadávat.“

„No a?“ nechápal Fred. „Odneseme to my a ne ty.“

„Jo,“ přisadil si Georg.

„No, ale stejně si to pak vylije na všech okolo,“ prohlásila Ginny.

„Je to vaše věc,“ ozvala se Hermiona. „Ale buďte opatrní. Ona se nezastaví jen u vyloučení. Mohlo by to dopadnout i hůř.“

„Jen klid,“ mávl rukou Fred.

„Nějak si poradíme,“ navázal na bratra Georg.

„Jen aby,“ posteskla si Ginny.

 

Harry hleděl na hodinky na svém zápěstí. Měl se objevit přesně za půl minuty a on doufal, že se objeví. Vždycky se objevil, ale pokaždé přesně. Nikdy ani o vteřinu déle, či dříve. Tohle ho na něm znervózňovalo.

PRÁSK.

Před ním se objevil muž v černém hábitu. Na tváři měl hromadu jizev. Jedna ruka mu chyběla a místo n mu plápolal rukáv ve větru. Část obličeje byla jakoby sežehnutá, ale přesto se dalo odhalit, že před lety, to byl silný, krásný muž.

„Konstantin,“ zamumlal mladý Potter.

„Rád tě opět vidím Harry Pottere,“ prohlásil s úsměvem. „Copak tě trápí? Že mě voláš?“

„Máme hlídat vlkodlaky, ale ve nemůžeme chybět ve škole. Sice máme každý jiný čas, ale aby někdo hlídal a pak se kvůli tomu nevyspal…“

„Chceš pomoci?“ nadhodil.

„Jo,“ usmál se omluvně. „Jen kdybys sem tam vypomohl, byl bych ti velice vděčný,“ zamumlal.

„Rád to pro tebe udělám,“ prohlásil. „Stejně se nudím, od té doby co jsem pomohl Moodymu z toho prokletého místa, sem nemohl nic pořádného dělat,“ posteskl si.

Harry jeho příběh znal. Byl to poslední z bystrozorů, kteří byli před nimi.

Když Moodymu pomohl. Voldemort mu sežehl obličej, ale nezabil jej. Chtěl si ho vychutnat a pomstít se mu za to, že nechal utéci toho, jehož se už dávno pokoušel zabít a nedařilo se mu to.

Když ho smrtijedi zraněného hodili do oceli, z posledních sil, které v sobě našel a o kterých si Voldemort myslel, že nemá. Přenesl se pryč. Trvalo mnoho let, než se z toho dostal. Ošetřovali ho v Tastarské pevnosti a poté je i učil obraně, boji, plížení a dalším disciplínám, které ovládal.

„Moc ti děkuji,“ prohlásil vděčně Harry.

„To nic,“ mávl rukou muž. „Hodně štěstí, ano?“

„Jasně, měj se.“ S tím se rozešli.

 

Brumbál hleděl na všechny členy Řádu. Byli tam mladí, staří a bývalí členové Řádu, kteří s ním už jednou bojovali a málem přišli o život, nyní riskují opět, znova a možná zbytečně. Co když se nic nepovede? Je už starý, dokáže je tedy i přes svůj věk vést?

Navíc mu dělal starosti Harry. Je vzpurný, ale nedivil se mu. Je těžká doba, moc těžká a na něho všechno doléhá. Ministerstvo mu nevěří,  stejně jako jeho přátelé, kteří se vesměs obrátili proti němu a ti kteří zůstali, odehnal. Vlastně bylo těžké, kdo komu ublížil. On jim, nebo oni jemu?

Harry netuší, co jej ještě čeká za problémy, ale zase na druhou stranu, musí mu stát oporou, jenže, co když na to Voldemort přijde? Pak bude ten chlapec v nebezpečí a to on nechtěl dopustit, nechtěl, aby se mu něco stalo.

Řád byl neklidný. Nelíbilo se jim, že je Harry mimo Anglii. Ten chlapec je hnal kupředu a když tu nebyl, byli nejistí.

Brumbál to cítil, vlastně na tom byl stejně. Když tu není Harry, tak co teď? Za co vlastně bojujeme? Za životy, ale čí?

Harry byl symbol odvahy a síly. Nezvladatelné síly, jak to nazval Remus, za což schytal několik facek od Tonksové, které to namíchlo. Podle ní totiž, nemá právo říkat něco, za co nese vinu.

Remus byl tak překvapený, že půl dne byl naprosto zticha a jen nepřítomně zíral kamsi do prázdna. Nakonec z něj vypadlo, že má nejspíše Nym pravdu, ale jen s tím, že Harry je nezvladatelný vždycky, za což schytal další várku.

Brumbál tyhle menší rozepře, kterých bylo v Řádu plno, nechával být. Musí ze sebe nějak to napětí dostat. Pokud nenapadnou ostatní kouzly, není důvod zasahovat. Když se dva dostanou do hádky, uvolní se jim nervy a pak bude nějaký čas zase klid, než se do sebe pustí nanovo a někdy i pobaví své okolí, tak proč to přerušovat?

Dovnitř vešel poslední z jejich řad. Omluvil se na problémy na ministerstvu a pak byl klid. Čekali na Brumbála, který povstal a zahájil tak poradu.

Diskutovalo se o různých hloupostech. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Stále to samé, až do doby, kdy povstal Dung.

„Já vím, že mi nebudete věřit, ale včera jak sem hlídal to místo nedaleko bažiny, tak tam normálně, ale vopravdu jsem ho na vlastní voči viděl, normálně se tam objevil Harry Pottere.“

Řádem to zašumělo. Brumbál na něho překvapeně pohlédl a pak ho něco napadlo.

„Mohl by jsi mi pučit tu vzpomínku?“ zeptal se. „Mohli bychom se na ní všichni podívat.“

Muž přikývl a hůlku si přiložil ke spánku. Za chvíli už pokládal vzpomínky do myslánky, kterou Brumbál vyčaroval.

Nad nádobou se objevil obraz lesa. Najednou se tam zničehonic objevil Harry. Vypadal naprosto klidně, jen občas se podíval na hodinky, které doslova propaloval pohledem.

Po nějaké době se objevila další postava. Nikdo jí neviděl do tváře a ani pořádně neslyšeli o čem se baví. Dung byl od nich daleko a blíže už nemohl, protože by se prozradil.

Zaslechli jen tři slova. Moody, pomoci, Konstantin.

„No, moc toho není,“ posteskl si Moody, který nepřikládal žádnou váhu k tomu, že padlo jeho jméno. Harry ho přeci jen zná. Mohli se bavit o událostech, které se odehráli před několika měsíci.

„Nemoh sem blíž, našli by mě a ještě by mi vymazali i to málo,“ zabrblal Mundungus.

„O čem se asi bavili?“ zamyslel se Sirius. „A kde se tohle Harry naučil?“

„Škoda, že jsi mu neviděl do tváře,“ ozvala se Tonks. „Mohli bychom mít aspoň vodítko na to, kdo to je.“

„Chyběla mu ruka,“ ozval se Kyngsley. „Navíc, myslím si, že je tak něco v mém věku.“

„Možná máš pravdu,“ zamyslel se Lupin. „Jo, tak nějak by to souhlasilo. Určitě je tak podobně starý jako ty.“

„Takže. Muž bez ruky, středního věku, co ještě?“ ozvala se Minerva.

„Dál…“ Sirius se zarazil. „Asi nic.“

Řád ještě chvíli přemýšlel.

„No, každopádně, měl pevnou postavu a svaly,“ odtušila Nym. „No a to je všechno.“

„Takže se podíváme do kartotéky,“ prohlásil Kyngsley.

 

Druhý den tak skutečně udělal. Vymluvil se, že se tam potřebuje podívat, kvůli složce Siriuse Blacka a jeho možných přátel. Pustilo ho a postavili jej před jakousi kuličku. Do ní zadal všechny informace, které o muži věděli.

K němu se rozletělo deset složek. Posadil se tedy do krbu a otevřel jednu z nich. Nikdo však neseděl. Zbývala mu poslední karta a on doufal, že bude ta pravá.

Otevřel jí a k jeho překvapení, tam našel jen utržení cár papíru se jménem, datumem narození a datumem úmrtí. Ostatní bylo pryč a dokonce i fotka zde nebyla.

Bystrozor to nechápal. Tohle se nikdy nedělalo. Vzorněji se podíval na datum úmrtí. Podle tohohle zemřel na následky zranění ruky. Jenže když zamával hůlkou. Datum úmrtí zmizelo a objevilo se tam… NEZVĚSTNÝ.

Najednou se začala objevovat písmena, ale ta hned zmizela. Něco zabránilo tomu, aby se všechna objevila.

Bystrozor složku vzal a vydal se hned do Řádu.

 

„To je divné,“ zavrčel Moody. „Proč by si s tím někdo dával takovou práci?“

„Kdo ví,“ pokrčil Kyngsley rameny. „Podle všeho je už dávno mrtvý, tak proč by se v tom někdo hrabal?“

„Možná, je v tom něco důležitého,“ nadhodil Sirius. „Někdo prostě nechce, abychom věděli, co se stalo.“

„Nebo nechce, aby to věděl Voldemort,“ zamrmlal Moody.

„Nebo tak,“ odtušil Lupin.

Brumbál se zamyšleně díval na cár pergamenu. „Myslím,“ ozval se. „Že to chce důkaz, že nejsme na straně zla nebo naopak.“

„To je hezké, ale jaký důkaz?“ ozval se Sirius.

Žádnou odpověď nedostal.

Poté se o tom už nebavili a nechali pergamen být, nebyl pro ně prozatím nijak důležitý, ale kdyby tak věděli, co se v něm nese za tajemství

 

Harry seděl na zemi a přemýšlel o všem, co se doposud stalo. Vlkodlaky hlídali denně a stávalo se to čím dál tím více nudnější prací, než by se na první pohled zdálo. Jediné vzrušení prožívali o úplňku a někdy ani to ne.

Elizabeth si z něho dělala legraci a posílala na něho všechny možné studenty, které o něho jakkoli projevili zájem.

Harry jí začínal mít plné zuby.

Konstantina od té doby vídal téměř denně a tak si spolu mohli povídat a smát se.

 

Nastala zima. Harry na prázdniny nejel. Na škole měl být už jen měsíc a tak si to tady chtěl ještě vychutnat. Za tu dobu se musel dostávat z mnoha maléru, nejen s dívkami, ale i s kluky, kteří na něj žárlili a vůbec se jim nelíbilo, že se za ním otáčí většina JEJICH holek.

Ovšem i profesoři poznali, že je to pěkné kvítko. Jednou nechal „omylem“ vyhodit do povětří katedru při hodině formulí, jindy zase nechtěně srazil na zem profesora obrany proti černé magii a podobné „nechtěné“ kousky.

Profesoři mu na to nic nemohli říci, ale taky to nenechávali bez povšimnutí. Ředitel se Harrymu vtípkům smál a nebyl sám. Jeho hovadiny byli naprosto perfektně provedené. Když se jednou profesorský sbor napil a všichni měli růžové baletní šatičky, bouchli všichni smíchy. Jen profesorům to zábavné nepřišlo, tedy až na ředitele, který se pochechtával při pohledu do zrcadla. Jenže problém byl v tom, kdo to udělal?

Profesoři se viníka pokoušeli najít, ale nenašli.

 

Zatím v Anglii padal sníh. Řád byl naladěn na Vánoce a těšili se, až se Harry vrátí do Anglie. Přeci jen jim vadilo, že tam není s nimi.

Sirius pobíhal po domě spolu s ostatními a zdobili dům. Přitom si povídali a smáli se. Weasleyovi byli ve štábu také a tak si mohli všemožně užívat.

Na roztrhaný pergamen už dávno zapomněli a spolu s ním i na Harryho rozhovor s podivným mužem. Přeci jen to mohl být jen někdo jemu podobný a nebo někdo, kdo se za něj vydával.

Mundungus však svým očím věřil, ale nakonec se přeci jen nechal uchlácholit přesvědčením ostatních a nechal to všechno plavat.

Tak se stalo, že se podivný cár bývalého dokumentu, dostal do rukou dvojčat.

„Co to je?“ nechápal Fred.

„Asi něco důležitého,“ zasvítili oči Goergovi a tak si pergamen nechali.

Zkoumali ho, ale na nic nepřišli, až jednou.

„Bože, vždyť na tom nic není, podle mě to Řád vyhodil, protože je to k ničemu,“ zavrčel podrážděný Fred, který toho zkoumání začínal mít dost.

„O tom mi povídej,“ zabrblalo jeho dvojče. „S tímhle toho pitomce, který si říká Voldemort, nedostanou.“

V tu chvíli pergamen zazářil a začal se sám dopisovat.

Dvojčata na sebe překvapeně pohlédla a podívala se do pergamenu.

To co tam uviděla, je překvapilo. Byl tam celý život Konstantina Grebse, který se stal Tastarským bystrozorem. Bylo tam popsáno, jak Tastarský tým vznikl. Jak pak všichni ostatní zemřeli, jen on přežil a nyní se kdesi schovává. To vše tam bylo.

„Tak to je něco,“ vydechl Fred.

„Tohle Řád asi neví, co?“ odtušil Georg.

„Ne,“ potřásl hlavou. „Jinak by to nenechali nikde válet. Hele, podívej,“ vyjekl a ukázal na podpis, který se tam začal rýsovat.

Stálo tam.: Sepsal – Harry James Potter.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Komentář

(Aileen, 15. 9. 2007 22:12)

Jééé... Moc pěkná kapitola. Začíná se to pěkně rozjíždět. Nějak se mi tahle povídka zalíbila a ani nevím, jak. Poslední kapitoly, co jsi přidla se mi - bez urážky - líbili více než ty starrší. Tyhle mi příjdou více propracované a promyšlené. Možná to je délkou, možná ne. Každopádně začínám být na tvých povídkách závisla. Jen mě mrzí, že tam není více rozepsaný ten životopis Konstantina. Takhle zase nic nevím a jsem z toho celá natěšená na další kapitolu... Moje zvědavost nezná mezí...

Title

(Verča, 15. 9. 2007 21:27)

Bezvááááá!!!! Doufám, že další kapitola bude brzo..

ááááááá

(deathwing, 15. 9. 2007 21:26)

ááááááá, kdypak bude dalšíí??
já asik vůbec neusnu!!

Super napínavá kapitola

(Trili, 15. 9. 2007 20:09)

Boooží. A ten konec je super napínák. Doufám, že tento víkend bude ještě jedna kapitola ;-)

Napínavá kapča!!

(Bellatrix Black Lastrange, 15. 9. 2007 19:36)

Já jsem napnutá jak bábiny starý spodky! Bude dneska ještě pokráčko žejo? Jinak zvědavostí prasknu!!

.....

(Malika, 15. 9. 2007 18:19)

je to fakticky krásný.přidej jěště aspoň jednu prosiiiiiiiiiiiiiiiim

poklona

(Sseth, 15. 9. 2007 17:54)

nádherná kapitolka som zvedaví kedy pridáš ďalšiu

................

(plaminek, 15. 9. 2007 17:44)

libovka- sepsal... :DDD

No páni

(III, 15. 9. 2007 17:41)

Úžasný, naprosto skvělá kapča

good

(gwindor, 15. 9. 2007 17:38)

Skvela kapitola. Hrozne se tesim na dalsi.

nádhera

(Saskya, 15. 9. 2007 17:04)

nádehrnáááááááá kapitola, to ako čo mááá byť? ten koniec! oh! to je za trest? dúfam, že ešte pridaš aspon jednu kapitolu...dnes alebo zajtra, pls.

super!

(pasu-Hanka ( http://pasu.blog.cz ), 15. 9. 2007 16:43)

perfektní kapča! Už se těším na pokráčko, doufám, že bude ještě tenhle víkend, protože je tahle povídka naprosto fantastická a zhozně se mi líbí! píšeš fakt skvěle =o)))

: ))

(Lupus, 15. 9. 2007 16:20)

hezká kapitola

Hmmm

(Ijo, 15. 9. 2007 16:02)

Fakt skvělý už se těším na další kapču!

:-)

(Jen ona ví kdo, 15. 9. 2007 15:56)

Moc pěkné

Super

(Lexter, 15. 9. 2007 15:23)

SUper jen takový malý technický dotaz kdy bude další?

Klaaasne

(medmedík, 15. 9. 2007 15:13)

No konecne som sa po tyzdni dockala dalsej kapitoly, a musim povedat, ze to cakanie stalo zato:). Kapitola je krasna. A ja dufam O:-), ze kym odides naspat nieco tu este pribudne. Ze??? pls. Ale ak by aj nie neva sak ja ten tyzden nejako prezijem :).

Hustý

(Mady, 15. 9. 2007 15:03)

Super kapča, doufám, že nám přidáš ještě jednu, jako minulý týden... :) normálně to bys nevěřila, jaký je to utrpení čekat na kapitolku od tebe. Se vždycky těším, jako malý děcko.... :))

bezva

(Giner, 15. 9. 2007 14:58)

z téhle kapitolky jsem nadšená, je fakt bezvadná:)) Chtělo by to rychle pokračování:)

...

(Lusi, 15. 9. 2007 14:54)

super a prosím napiš dneska ještě jednu



 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA